Exoplanetární systém PDS 70, vzdálený zhruba 370 světelných let od nás, je bohatou studnicí vesmírných objevů. Před pěti lety zde vědci objevili dvě formující se exoplanety. V obou případech se jednalo o plynné obry – PDS 70b o velikosti mezi 4 až 17 Jupitery a PDS 70c s velikostí odpovídající 1 až 10 Jupiterům. Obě exoplanety se rodí ve vnějším protoplanetárním disku.

Webbův teleskop se nyní zaměřil na vnitřní část protoplanetárního disku. Tato oblast je od mateřské hvězdy vzdálená zhruba 160 milionů kilometrů a jde o místo, kde by teoreticky mohly vznikat kamenné planety.

Voda ve vnitřním disku

Samotné známky formujících se planet Webbův teleskop neobjevil, podařilo se mu ale v cílové oblasti detekovat vodní páru. Pokud by zde skutečně vznikly kamenné planety, měly by poměrně velkou šanci disponovat vodou hned od počátku svého vzniku.

Objev vodní páry vědce překvapil. Dřívější pozorování podobně starých protoplanetárních disků totiž nic podobného nenaznačovalo. Vědci proto pracovali s premisou, že přítomnost vody v obdobných systémech není vzhledem k intenzivnímu záření mateřské hvězdy pravděpodobná. V systému PDS 70 se ale voda v podobě páry zjevně vyskytuje.

Pokud jde o původ vody, vědci pracují s dvěma možnými scénáři. Podle prvního by voda mohla vznikat přímo v místě spojením atomů vodíku a kyslíku. Druhou možností je transport vodního ledu z oblasti vnější a chladnější části protoplanetárního disku. V takovém případě by ale prach nesoucí led musel překonat zhruba osm miliard kilometrů širokou mezeru, ve které se formují dříve objevení plynní obři.

TIP: První potvrzený snímek nově zformované planety: Je větší než Jupiter a pořádně horká

Otázkou je také způsob, jakým voda ve vnitřní části disku vzdoruje spalujícímu ultrafialovému záření mateřské hvězdy. Podle vědců je možné, že jí materiál disku slouží jako štít a chrání vodu před hvězdným zářením. Odpovědi nejen na tyto otázky by mohlo přinést další pozorování dalekohledem Jamese Webba. Tentokrát vědci chtějí využít infračervenou kameru NIRCam a infračervený spektrometr NIRSpec.

Maďarský tank Turán se rodil ve stejné době jako T-34, ale podle zcela jiných požadavků. Když v bojích o Podkarpatskou Rus ukořistili Maďaři dva československé lehké tanky LT vz. 35, velmi na ně zapůsobily. Budapešť se tudíž obrátila na jejich výrobce, tedy plzeňskou Škodovku, s poptávkou nového středního tanku. Škoda, v té době již ovládaná Němci, nabídla svou konstrukci T-21, jež původně vznikla pro čs. armádu, jenže ta si vybrala konkurenční typ V-8-H z pražského podniku ČKD. Plzeňská společnost ale pokračovala ve vývoji a pro export vytvořila další podobu T-22, která zaujala Maďary. V dubnu 1940 tedy přicestovala maďarská delegace do Plzně a v květnu byla uzavřena dohoda, po níž prototyp obrněnce T-21 vyrazil do Maďarska na testy. 

Úvodní část: Legenda proti experimentu: Duel tanků T-34/76 a maďarských 40M Turán (1)

Upravená věž

Po několika kolech zkoušek a úprav proběhl v prosinci 1940 podpis druhé smlouvy. Ta se už týkala definitivní podoby tanku, který dostal název 40M Turán. Základ představovala konstrukce z Plzně, armáda „království bez krále“ si však vyžádala řadu změn. Místo původního 47mm děla se do vozidla montovala zbraň ráže 40 mm, protože Maďaři chtěli používat munici pro zbraně Bofors, kterou již sami vyráběli. Tank dostal maďarské kulomety, avšak benzinový motor měl československý původ, přestože se licenčně vyráběl v Maďarsku. 

Pancíř byl sestaven z ocelových desek, které se pomocí šroubů a nýtů upevňovaly ke kostře. Šlo tehdy sice o běžné, ale ve srovnání se světovou špičkou zastarávající řešení. Největší změnu oproti původnímu československému vzoru představovalo jistě řešení věže, jelikož T-22 tam nabízel místo pro dva muže a měl celkově čtyřčlennou osádku, kdežto Maďaři se už inspirovali pokročilejším německým pojetím. Ve věži tanku 40M Turán proto seděli tři vojáci (velitel, střelec a nabíječ), zatímco v korbě pracovali řidič a radista. Právě úpravy věže se ale podstatně podepsaly na zpoždění vývoje a výroby.

Nový kanon a těžké ztráty 

Maďarská armáda si totiž nejdřív objednala 230 sériových vozidel, jejichž dodávky měly začít v srpnu 1941, avšak ve skutečnosti byly první sériové turány hotové až v dubnu 1942. Výcvik tankistů začal až v červenci 1942, tedy s téměř ročním zpožděním. Mezitím už bylo zjevné, že turán potřebuje rekonstrukci, jelikož zkušenosti z bojů na východní frontě jasně sdělovaly, že kanon ráže 40 mm naprosto nepostačuje tamním podmínkám. Již v lednu 1942 tedy vznikl prototyp další verze, jež obdržela krátký kanon ráže 75 mm a jméno 41M Turán II, a tak se původní verze označovala i jako Turán I. Maďarská armáda pak opakovaně měnila objednávky, protože se předpokládalo, že se určitou dobu budou vyrábět obě varianty současně, v květnu 1943 ale padlo definitivní rozhodnutí ve prospěch verze Turán II. 

Zanedlouho už první tanky této modifikace směřovaly k maďarským vojákům, a sice do tankových praporů 1. a 2. tankové divize, které byly vyslány do bojů na území Haliče, aby tam bránily předhůří Karpat proti postupu Rudé armády. Takřka ihned ale vyšlo najevo, že konstrukce turánu již zastarala. Maďarští vojáci sice hodnotili své obrněnce výše než německé PzKpfw III a IV, které byly (dle jejich mínění) hůře ovladatelné a méně chráněné, proti ocelové lavině sovětských T-34 si ale příliš dobře nevedl ani jeden z typů. 

Turány proto zaznamenaly těžké ztráty, což se opakovalo i v dalších bitvách, které probíhaly na území dnešního Běloruska a rovněž v anektovaném Sedmihradsku. Tam se maďarská armáda rozhodla dokonce pro ofenzivu, která zpočátku zaznamenala úspěchy, jenže pak se opět projevila drtivá převaha Rudé armády. Tenčící se počty obrněnců Turán bojovaly i dále, maďarské tankové jednotky ale stále slábly a ve finálních bojích o Budapešť v podstatě přestaly existovat. Zdokonalený tank 43M Turán III s dlouhým dělem ráže 75 mm nepřekročil fázi prototypu a z celé maďarské snahy o domácí tank se do dneška dochoval pouze jeden Turán II, který ukořistila vítězně postupující sovětská armáda

Archeologům se povedl pozoruhodný nález na jihu Sibiře – u vesnice Kamyšta v Chakasii objevili neporušené hroby z pozdní doby bronzové, mezi nimiž byl i hrob jezdce na válečném vozu. U jeho kostry, staré asi tři tisíce let, nalezli i bronzový hák, který velmi pravděpodobně sloužil při řízení válečného vozu. Vozataj se podle vědců tímto hákem upoutával k vozu zhruba ve výši pasu a měl tak volné ruce například k ovládání zbraní nebo štítu. Zmíněný bronzový hák je velmi podobný výbavě vozatajů z doby bronzové v Mongolsku a Číně.

Vozataj ze Sibiře

Objevený vozataj měl u sebe kromě bronzového háku i bronzové šperky a bronzový nůž. Tyto nálezy odpovídají kultuře Lugava, což byli pastevci krav, kteří sídlili v této části světa. V 8. století před naším letopočtem, na počátku doby železné, je nahradila kultura Tagar, která patřila do velké skupiny kmenů Skytů.

Archeologický výzkum u vesnice Kamyšta představuje záchranné vykopávky v souvislosti se stavbou železnice. Přestože až dosud nebyly na této lokalitě objeveny válečné vozy, lidé v této oblasti prokazatelně používali vozíky tažené koňmi, které sloužily k přepravě lidí i nákladu.

TIP: Němečtí archeologové objevili 3 000 let starý perfektně zachovalý meč z doby bronzové

V době, kdy žil objevený vozataj, se tam stavěly pohřební komory z kamenů, které měly prodloužené stěny. Připomínaly vůz nebo sáně. Badatelé hodlají ve vykopávkách u Kamyšty pokračovat, aby se dozvěděli víc o pohřebních zvyklostech kultury Lugava v pozdní době bronzové.

Svérázný kosmolog Rajendra Gupta z kanadské Univerzity v Ottawě nedávno přitáhl značnou pozornost, když jako jediný autor publikoval studii, ve které tvrdí, že stáří vesmíru je ve skutečnosti dvojnásobné – asi 26,7 miliard let. Jeho výzkum, uveřejněný v časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, se opírá o velmi kontroverzní teorii.

Většina odborníků se shoduje, že vesmír je starý zhruba 13,79 miliard let. V poslední době se ale objevilo několik pozorování, která tento odhad poněkud problematizují. Jde například o odhadované stáří nejstarší známé hvězdy a kulové hvězdokupy, které se pohybují na samé hranici stáří vesmíru, případně lehce za ní. Naprostá většina odborníků se ale shoduje, že současný odhad víceméně odpovídá a případná změna by odhadované stáří mohla upravovat maximálně v nízkých jednotkách miliard let. Zdvojnásobení stáří vesmíru je ale extrémně nepravděpodobné.

Unavené světlo vesmíru

Gupta ve zmíněné studii vychází z okruhu dnes zcela okrajových teorií, kterým se přezdívá „unavené světlo“ (anglicky Tired light). Tyto teorie počítají s alternativním vysvětlením pro rudý posuv (posun vlnových délek záření při vzdalování zdroje záření), který v kosmologii dokládá rozpínání vesmíru. Podle teorie „unaveného světa,“ by měl rudý posuv vznikat ztrátou části energie fotonů.

Ostatní vědci s Guptou nesouhlasí. Podle známého rčení Carla Sagana si mimořádná tvrzení žádají mimořádné důkazy. Gupta ale podle odborníků žádné konkrétní důkazy nepřináší. Další věc je, že dnešní odhady stáří vesmíru nejsou „vycucané z prstu,“ ale vycházejí z mnoha na sebe navázaných faktů.

TIP: Dalekohled Jamese Webba objevil rekordně vzdálenou galaxii z počátku vesmíru

„Máme k dispozici spoustu měření a pozorování, která jsou v souladu se stářím vesmíru kolem 13,8 miliard let,“ uvádí například Tamara Davisová z Queenslandské univerzity. „Analýzy reliktního záření, měření rozpínání vesmíru pomocí supernov, výzkum největších struktur ve vesmíru nebo měření stáří hvězd, to vše ukazuje na uvedené stáří vesmíru.“

Ačkoliv v Itálii narazíte na nějakou památku téměř na každém rohu, Siena je i na místní poměry unikátní. Nabízí totiž dokonale zachované staré jádro, které je architektonicky kompaktní. Přeloženo do běžné řeči: Nemíchají se v něm historické styly, ale téměř všechny budovy spadají do období 13.–15. století. Kdybyste dokázali přenést z minulosti místního měšťana, nejspíš by v dnešní Sieně nenašel mnoho rozdílů oproti domovu, jaký by si pamatoval.

Město je na své dědictví patřičně hrdé. Jelikož se nachází ve vnitrozemí, nemohlo na rozdíl od Janova či Benátek bohatnout z námořního obchodu; místo toho se stalo centrem finančnictví. Nejstarší banka světa, Monte dei Paschi di Siena, vznikla již roku 1472 a dodnes sídlí ve svém „rodném“ městě. Itálie se k ní chová stejně jako ke kterékoliv jiné vzácné památce a stará se o ni – už proto, že ze zmíněné instituce plynou peníze. Před pěti lety v ní stát koupil většinový podíl a bankovní dům spolu se souvisejícím byznysem patří mezi největší hráče na italském finančním trhu.

Etruské kořeny

Podle legendy založil Sienu jistý Senius, syn Rema a synovec jeho bratra Romula, bájných dvojčat, jež stála u zrodu Říma. Stejně jako v případě věčného města tedy i ve znaku toskánské metropole najdeme vlčici kojící dva malé chlapce. Po původně etruském osídlení pak následovala značně pestrá minulost plná dějinných zvratů, doprovázených epochami rozkvětu i úpadku.

Ve 12. století začala rychle stoupat hvězda nedaleké Florencie a mezi oběma městy zakořenila dlouhodobá rivalita, živená spory mezi papežskou a světskou mocí. Památnou se stala krvavá bitva u Montaperti z roku 1260 – jedno z největších vojenských střetnutí ve středověké Itálii, v němž Florencie utrpěla drtivou porážku. Masakr, po kterém zůstalo přes tři tisíce mrtvých, zmiňuje ve své Božské komedii dokonce i básník a florentský vyhnanec Dante Alighieri.

Vějíř v srdci města

Vítězství nad mocným soupeřem a následná „vláda devíti“, kdy se správy města chopila rada devíti zástupců z řad řemeslníků a obchodníků, přinesly nebývalý ekonomický a kulturní rozkvět. Relativní zlatý věk však trval pouze do roku 1555, kdy Florencie svému menšímu sokovi vojenské ponížení oplatila, Sienu dobyla a převzala nad ní vládu. Místní obyvatelé přesto nadále lpěli na někdejších zvyklostech a vzdor projevovali mimo jiné tím, že i v období bující renesance zůstali věrní „své“ gotice.

V uvedeném slohu vznikla v polovině 14. století rovněž radnice Palazzo Pubblico s více než stometrovou věží Torre del Mangia, kterou zdobí travertinová koruna. Stavba si v průběhu staletí vysloužila pověst nejkrásnějšího toskánského paláce a dominuje centrálnímu náměstí Piazza del Campo ve tvaru vějíře. Prostranství vzniklo v přirozené prohlubni a odráží pozoruhodnou souhru stavitelského umění s přírodními podmínkami lokality. Stalo se svědkem většiny klíčových událostí v sienských dějinách a koná se na něm i každoroční závod Palio di Siena (viz Štvanice na náměstí). Dnes jde o turisticky vyhledávané místo především díky početným kavárnám, jež nabízejí posezení nad sklenkou chianti, šálkem cappuccina a porcí typického koláče panforte s ořechy, medem a kandovaným ovocem.

Radnice plná fresek

Vstupní dvůr Palazzo Pubblico s podloubím ukrývá sochu zmíněné vlčice coby symbolu města. V prvním patře lze potom v Sále map obdivovat grandiózní fresky od sienského malíře Simoneho Martiniho. Obzvlášť tzv. Maestà, o rozměrech 7,6 krát 9,7 metru, představuje zdařilou symbiózu gotického umění a řecko-ortodoxního vlivu. Odborníci vyzdvihují živost obrazu, sílu výrazů znázorněných postav a intenzitu barev, jež dohromady působí až mystickým dojmem.

Nejde navíc o jedinou ukázku středověkého malířství v budově radnice: V Sále míru se nacházejí nejslavnější profánní fresky sienské školy od Ambrogia Lorenzettiho, který svým štětcem zachytil místní vládu, respektive dopady jejích rozhodnutí – ať už dobrých, či špatných. Pozoruhodné je přitom jak alegorické, tak realistické ztvárnění všedního života ve městě. K takřka povinným zastávkám potom náleží kaple sousedící s radnicí, postavená coby výraz vděku za překonání morové nákazy z roku 1348.

Nedokončený obr

V podobný turistický magnet se proměnil dóm Santa Maria, jedna z nejkrásnějších evropských staveb svého druhu. Katedrála dokončená ve 14. století vznikala zhruba dvě stě let a výsledkem se stala překvapivá estetická souhra románských prvků zdobících interiér s převážně goticky pojatým vnějškem. Nicméně hotový skvost představuje kromě šestiboké kopule především 77 metrů vysoká věž, kde s každým podlažím narůstá počet oken.

V první polovině 14. století se Siena nacházela na vrcholu bohatství i moci, a tehdy také vznikly velkolepé plány na další přístavby: Vedle právě dokončeného dómu měl vzniknout ještě „Duomo Nuovo“ coby protipól konkurence vyrůstající ve Florencii. Mělo se jednat o největší svatostánek světa, nicméně kvůli epidemii moru a následné politické nestabilitě zůstaly jeho obrysy jen na papíře a od stavby se upustilo krátce po jejím zahájení. Zbytky plánovaného rozšíření však dosud stojí na jihovýchodní straně dómu a ještě po šesti stoletích překvapují svými rozměry. Ve třech arkádách nedokončeného traktu se dnes nachází muzeum umění, jehož sbírky zahrnují řemeslně precizně vyvedené sochy Giovanniho Pisana, původně zamýšlené pro fasádu katedrály. A vystoupáte-li po úzkých točitých schodech na vyhlídkovou plošinu, naskytne se vám úchvatný pohled nejen na dóm, ale zejména na panoráma celého města i okolí.

Odkaz velkých mistrů

V bohatě dekorovaných kaplích katedrály najdete díla mistrů, kteří přetvářeli dějiny umění – včetně sochy Jana Křtitele od florentského renesančního velikána Donatella, jenž se podepsal rovněž pod výzdobu baptisteria v zadní části dómu. Kapli šlechtického rodu Chigi tam v 17. století vybudoval a svými sochami zkrášlil Gian Lorenzo Bernini. A nacházejí se v ní i čtyři skulptury od proslulého Michelangela, přestože ve srovnání s jeho dalšími díly jsou jen málo známé.

Sienu ovšem nevyhledávají pouze milovníci umění: Ve městě si přijdou na své i ti, kdo dávají přednost vjemům lahodícím sluchu. Světovou proslulost si získala vzdělávací instituce Accademia Musicale Chigiana, sídlící v impozantním gotickém paláci Chigi-Saracini, kde si lze prohlédnout sbírku starých instrumentů. Návštěvníci toužící po duchovním zážitku by pak neměli vynechat dům svaté Kateřiny Sienské, mystičky a církevní učitelky ze 14. století, jež hrála roli v překonání papežského schizmatu. Roku 1939 byla prohlášena ochrannou patronkou Itálie, a o šedesát let později dokonce celé Evropy. 

Oryx (Oryx gazella), jemuž se říká také přímorožec oryx, je velká africká antilopa, která v kohoutku dorůstá velikosti kolem 120 cm, délky až ke dvěma metrům a dosahuje hmotnosti nad 200 kilogramů. V angličtině i němčině se tomuto velkému kopytnatci říká gemsbok, což je název odvozený od holandského jména pro kamzíka. Ačkoli je mezi těmito dvěma druhy podobnost zejména ve zbarvení obličejové části, není asi překvapivé, že oryx a kamzík nejsou nijak blízce spřízněni.

Přímorožec má několik zvláštností. První z nich je schopnost dlouho vydržet bez vody. Vodu, kterou získává z velké části z potravy, si udržuje především díky schopnosti nepotit se, téměř nevylučovat tekutiny v trusu a pomocí rozšířených nozder s hustě prokrvenou sliznicí. Při vdechování tak dokáže ochladit krev až o 2 °C.

Další specialitou oryxů jsou jejich až metr dlouhé rohy. Kvůli nim se přímorožci často stávají obětí lovců trofejí, ale zároveň jim rohy slouží jako mocná zbraň. Tyto antilopy žijí ve stádech o počtu 10–40 zvířat, jimž vládnou dominantní samci. V období páření však mezi sebou samci urputně bojují a rohy si dokáží způsobit i velmi vážná zranění. Svoji agresivitu ovšem neobracejí jen do vlastních řad a jsou známí i neobvyklou vůči proti lvům a ostatním predátorům.

Rakousko-uherská monarchie, do níž české země patřily, platila vskutku za jazykový babylon. Nejvíce obyvatel mluvilo německy, ostatně němčina byla oficiálním jazykem na úřadech a ve školství. Aby lidé mohli dělat kariéru, zkrátka ji nezbytně potřebovali – a to platilo i pro kulturu. Do pomyslného souboje s němčinou se na konci 18. století vydali ti, kteří chtěli na stejnou příčku dostat češtinu. Nešlo to jednoduše, protože němčina představovala vyspělý jazyk s dokonalým pojmoslovím v oblasti právní, úřední, filozofické, umělecké i literární. Oproti tomu čeština se vyučovala pouze v českých zemích, a to pouze na tzv. triviálních školách. Bylo třeba ji kompletně modernizovat, a to velmi rychle. Stejně naléhavě se musela dostat mezi ty, kteří měli reprezentovat nový moderní český národ. 

Role literatury 

Situace byla o to náročnější, že mezi českou společnost patřili lidé spíše z nižších sociálních a společenských vrstev. Lidé žijící na venkově či z řemeslného městského prostředí se tak stali hybateli a buditeli národního obrození. To, že zcela chyběly aktivní vrstvy z řad šlechty či rozvíjejícího se podnikatelského prostředí, neblaze provázelo novodobý český národ po další léta. 

Centrem buditelské práce se stávaly venkovské kostely, kde působili obrozenečtí kněží. Ti v té době vyučovali také na školách a měli tak prostor k rozšiřování českých knih. Právě literatura byla jednou ze základních cest, kterou obrozenci využívali. Zájem o dějiny pak vedl k nejrůznějším „velkolepým objevům“, které měly dokazovat úctyhodnou a starobylou historii českého národa. 

První objev 

Začalo to roku 1817 ve Dvoře Králové. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka se tehdy vypravil do sklepa místní kostelní věže. Chtěl hledat šipky, ale pod starými krámy údajně našel dvanáct letitých pergamenů. Obsahovaly staré básně psané v českém jazyce. Neprodleně o svém nálezu informoval svého učitele z univerzity – jazykovědce Josefa Dobrovského a s jeho pomocí dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského, jak jej nazvali, za nejvýznamnější památku staré české literatury. 

„Pak byly v rychlém sledu nalezeny další údajně starobylé památky a záhy se začaly vést diskuse a polemizovat,“ konstatuje literární historik Radim Kopáč a dodává: „Nadšení z těchto literárních památek rezonovalo i v zahraničí, v Anglii, Polsku či Německu, kde dokonce Goethe převedl jednu báseň do němčiny.“ 

Nadšení nebralo konce. Pozdější český politik Julius Grégr o sedmdesát let později napsal: „Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným, neboť jím bylo prokázáno, že již v dávné minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním.“ Právě o to totiž šlo: dokázat, že český národ je stejně úctyhodný a starobylý jako například sousední Němci. Národní obrození by tak získalo na oprávněnosti. Ostatně již kolem roku 1816 objevil Josef Linda pergamen s Písní vyšehradskou. Následoval Rukopis zelenohorský, úzký svazeček pergamenů, který do pražského Českého vlasteneckého muzea přišel jako anonymní dar v roce 1818. 

Zpochybnění 

Od samého počátku až do současnosti probíhají polemiky, zda se jedná o falza. Lingvista Šafařík s historikem Palackým byli přesvědčeni, že jde o památky pravé. Za falza je ovšem považovali někteří badatelé hned od počátku, ovšem protože měli tito myslitelé německý původ, usuzovala veřejnost, že jednají z nízkých pohnutek: závidí totiž Čechům a nepřejí jim takové potvrzení starobylé identity. 

Znovu se však tento zpochybňující názor objevil o čtyřicet let později. Coby společné stanovisko ho prezentovali tři významní vědci: filozof Masaryk, lingvista Gebauer a historik Goll. Nejenže zpochybnili jejich pravost, ale zcela otevřeně konstatovali, že se jedná o falza. Ovšem to se do tehdejšího společenského kursu příliš nehodilo. A oni se stali okamžitě terčem nejrůznějších kritik a útoků. Gebauer si například stěžoval, že přišel o přátele, a řada kolegů z univerzity se prý od něj dokonce distancovala. 

Falzum a tečka 

Polemiky o pravosti či nepravosti pokračovaly i v dalších letech, byť ne s takovou intenzitou. Pomyslnou symbolickou tečku pak představoval text ve sborníku Československé akademie věd z roku 1969, který konstatoval, že obě díla jsou padělek. Zdůvodnění? Písmo jen napodobuje styl středověkých rukopisů doby předhusitské. Oba soubory psal jeden písař a vytvořeny byly až po provedení humanistické reformy latinského písma. Napsány tak mohly být nejdříve kolem roku 1700. Přesto se i v současnosti objevují názory, že prohlášení rukopisů za falzum je zlovolný akt útočící na samu podstatu národního zájmu. 

Vymyšlené básnířky 

Tím ale výčet dezinformací nekončí. Ženy umělkyně a ženy literátky píšící česky… právě takové dobové zadání dostali národní obrozenci. V té době žádné ženy básnířky netvořily, ovšem pro velkolepou ideu se samozřejmě hodily. Tak se zčista jasna objevila Žofie Jandová, jejíž poezii otisklo několik časopisů. Ona samotná nikdy neexistovala, vymyslel si ji básník a obrozenec František Ladislav Čelakovský. Přesto vznikaly další a další básně a sám Čelakovský pobaveně líčil v dopisech přátelům, že prý tu a tam někdo Žofii Jandovou zahlédl. V únoru 1824 ovšem tuto mystifikaci „propálil“ sám Čelakovský. 

Podobný vylhaný příběh sdílejí dokonce dvě básnířky – Lidmila a Terezia Vlasta Hekové. I jejich dílka se objevovala, byť sporadicky, v tisku. Skutečné autorství básní patřilo jejich otci Františku Ladislavu Hekovi – ano, předobrazu F. L. Věka od Aloise Jiráska.

Další údajnou básnířkou se stala populární kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová, byť v celé kauze figurovala zcela nevinně. Pod jejím jménem uveřejnil v roce 1820 časopis Dobroslav báseň Jablíčka a autorství připsal právě jí. Ovšem ve skutečnosti dílko napsal básník Jan Sudiprav Rettig, její manžel. Přestože sama Rettigová v dopisech přátelům vše uváděla na pravou míru, nebylo jí to nic platné. V obrozeneckých kruzích ji vnímali jako vlasteneckou českou básnířku. Národní obrození totiž potřebovalo dávat na odiv co nejvíce talentů. 

Pravá česká selka 

Ve 30. letech 19. století se objevuje další umělkyně: Marie Čacká. Ovšem její případ je zamotanější. Nikdo si ji nevymyslel, ale šlo pouze o pseudonym. Vylhaný je ovšem celý její příběh a především to, jak se ocitla ve veřejném prostoru. Stalo se to vlastně velmi jednoduše: do redakce jistého časopisu přišel Josef Bojislav Pichl a přinesl básně a historku hodnou romantického románku. Když prý tento pražský učenec cestoval po venkově, zastavil se u venkovského stavení a požádal děvče, které tu žilo, o občerstvení. Dotyčná Božidara odběhla pro studené mléko, ale z kapsy jí vypadl lístek s verši. Ty Pichla tak ohromily, že si nejen usmyslel dostat je mezi čtenáře, ale také se s talentovanou venkovankou oženil. Paradoxně i když se později skutečná identita Marie Čacké dostala na veřejnost, přesto si legenda žila vlastním životem. Za neexistující básnířku dokonce napsala Eliška Krásnohorská nekrolog! 

Je otázkou, zda bohulibý úkol a ideál v období formování moderního národa a novodobé státnosti můžeme shrnout pod okřídlené „účel světí prostředky“. Ono vytváření legend, příběhů a neexistujících osobností zřejmě nastartovalo pocit méněcennosti či klasického mindráku. Už jazykovědec Josef Dobrovský ale v roce 1824 řekl: „Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného.“ 

TIP: Pro slávu národa: Seznamte se s nejslavnějšími falzy českých dějin

Možná ani sám Dobrovský netušil, o jak rozsáhlý problém ve skutečnosti jde. Vladimír Macura, spisovatel, literární vědec a kritik, v knize Znamení zrodu konstatuje: „K mystifikacím – alespoň z dnešního hlediska – docházelo v 1. polovině 19. století často, jakkoliv nenabyly takového významu jako padělky rukopisné nebo jako mystifikace s Čackou a Jandovou. Lze dokonce důvodně předpokládat, že řada z nich dodnes zůstala neodhalena, o jiných se ví málo, jako například o Kollárových Národních zpievankach.“

Pro australského chirurga Nicka Hartnella jsou klokani dokonalými atlety. Ve skoku dalekém překonají vzdálenost 12 metrů a dokážou vyvinou rychlost až 70 kilometrů v hodině. Když Hartnell a jeho spolupracovníci sledovali klokany v akci, zajímalo je, do jaké míry vděčí za své výkony šlachám. A zda by bylo možné využít šlachy klokanů v lidské medicíně.

Během let výzkumu se dopracovali ke xenotransplantacím, tedy k využití transplantací klokaních šlach při léčbě poranění, jakým je například přetržení předního zkříženého vazu v koleni. Jen v USA dochází ročně asi k 200 tisícím případů, přičemž zhruba čtvrtina těchto zranění vyžaduje následné operační zákroky.

Šlachy cizího původu

Povaha tohoto zranění obvykle vyžaduje transplantaci další tkáně. Tyto tkáně lze brát z jiných míst na těle pacienta, což ale přináší zdravotní komplikace. Další možností jsou tkáně od zemřelých dárců nebo syntetické tkáně. V těchto případech se ale objevují problémy s výdrží tkání a také jich bývá nedostatek. Kromě toho asi čtvrtina operací po přetržení předního zkříženého vazu selže.

Podle Hartnella a jeho kolegů jsou klokaní šlachy v tomto směru velmi slibné. Nejen, že jsou několikrát silnější než lidské šlachy, ale zároveň jsou velmi dobře dostupné. Lze je totiž získat při zpracovávání klokanů při výrobě potravin. Dnes se tento zbytkový materiál využívá jen pro výrobu jídlo pro domácí mazlíčky.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

Klokaní šlachy sice lidem neposkytnou možnosti pohybu superhrdinů, jde ale o zajímavou alternativu dnešních léčebných postupů. Badatelé připravují první klinické testy na lidech, které by měly být zahájeny již v roce 2024. Doufají, že v případě úspěchu v testech s lidskými pacienty, se xenotransplantace klokaních šlach prosadí v širokém měřítku.

Filipíny se od počátku 20. století nacházely pod správou USA. Washington zde udržoval početné jednotky, avšak se zastaralou výzbrojí a mizerným zásobováním. Jakmile 22. prosince 1941 na souostroví zaútočila japonská 14. armáda, organizovaný odpor se rychle zhroutil. Poslední spojenecké oddíly kapitulovaly na jaře 1942 na poloostrově Bataan. Následovala jedna z nejtragičtějších epizod války v Tichomoří, neboť Japonci donutili 70 000 Filipínců a Američanů absolvovat dlouhý pochod do zajateckých táborů. Podvyživení a nemocní muži nedostávali vodu, takže jich tisíce zemřely. Rozzuřený velitel filipínské posádky generál Douglas MacArthur před odjezdem prohlásil, že právě toto souostroví se stane základním stavebním kamenem vítězství. Projev zakončil slavnou větou: „Já se vrátím!“

Splnění slibu

V následujících měsících čelily císařským vojskům jen skupinky domorodých partyzánů. Až když se válečná štěstěna začala k Tokiu obracet zády, Filipíny se opět ocitly v centru pozornosti. K lámání chleba došlo začátkem roku 1944, kdy se představitelé amerických ozbrojených sil dohadovali o dalším postupu proti Japoncům. Zatímco většina generálů považovala za nejvhodnější odrazový můstek nové ofenzivy Tchaj-wan, MacArthur trval na co nejrychlejším dobytí největšího filipínského ostrova Luzon – splnění slibu totiž považoval za otázku cti. Tentýž cíl preferoval i velitel 3. flotily admirál William Halsey, nicméně vrchní velitel námořních operací admirál Ernest King si uvědomoval, že na Luzonu žije 12 milionů obyvatel. Obával se vysokých ztrát na životech civilistů kvůli bombardování a zeptal se náčelníka Halseyho štábu viceadmirála Roberta Carneye: „Chcete, aby Manilu potkal stejný osud jako Londýn?“ Carney odvětil: „Nikoliv, chci z Luzonu udělat Anglii.“ Předestřel tím záměr využít ostrov coby základnu pro další letecké i vyloďovací operace. 

Spor rozřešil až prezident Roosevelt, který po delším váhání tchajwanskou variantu zavrhl – uvědomoval si, že ztrátou Filipín Japonci přijdou o přístup k zásobám ropy ve Východní Indii. Začátkem října tak výbor amerických náčelníků štábů nařídil MacArthurovi dobýt Luzon, zatímco uskupení admirála Chestera Nimitze mělo napadnout Iwodžimu a Okinawu. Američané udeřili na Filipíny taktikou skoků z ostrova na ostrov a v říjnu 1944 se první oddíly vylodily na Leyte. V prosinci následoval výsadek na Mindoro, z jehož letišť hodlal MacArthur vysílat letouny na podporu hlavní invaze na Luzon.

Neshody mezi obránci 

Velitelem japonských sil na Filipínách se během podzimu stal generál Tomojuki Jamašita, který si roku 1942 získal respekt dobytím Malajsie. Tokijský štáb stanovil obranu ostrovů za prioritu číslo jedna, ovšem Jamašitovy přípravy brzdily neshody s neústupným nadřízeným – polním maršálem Hisaičim Teraučim v Saigonu. Jamašita navrhoval stáhnout mužstvo, zbraně a zásoby z Leyte a Mindora právě na Luzon a udržet ho tak dlouho, jak jen to půjde. Terauči přesto rozkázal tvrdošíjně hájit každý ostrov, čímž jen zbytečně tříštil síly. 

Alespoň na samotném Luzonu byl Jamašita do značné míry vlastním pánem. Po zhodnocení situace se rozhodl, že Manilu nemá smysl bránit. Jednak ji považoval za strategicky nevýznamnou, jednak věděl, že pro milion jejích obyvatel nedokáže zajistit zásobování. Další problém tvořila takřka nehájitelná rozloha města zastavěná hořlavými dřevěnými domy. Jamašita tedy nařídil veliteli manilské posádky generálu Šizuovi Jokojamovi zničit mosty přes řeku Pasig, jež rozděluje město na severní a jižní část. Následně měla 14. armáda složená ze šesti pěších divizí a dvou samostatných smíšených brigád ustoupit do hornatého kraje na severozápadě ostrova, kde by se v okolí řeky Balili mohla bránit dlouhé měsíce a poutat americké síly. 

Zcela opačný názor bohužel zastával kontradmirál Sandži Iwabuši, jenž stál v čele manilských oddílů námořní pěchoty nepodléhajících velení pozemních sil. Hodlal metropoli bránit do posledního ze svých 20 000 mužů a ignoroval fakt, že město nabízí minimum vhodných defenzivních pozic. Výjimku představovalo historické jádro Intramuros obehnané starými hradbami, stejně jako úřednická čtvrť s budovami se železobetonovou strukturou. Iwabuši nechal ženisty zdemolovat veškeré objekty, jež by mohly pro nepřítele mít hodnotu, a poté nakázal vojákům v centru se opevnit.

Úspěšné vylodění 

Zatímco američtí pěšáci bojovali s posádkou Mindora o ovládnutí letištních ploch, vyslaly Halseyho letadlové lodě bombardéry nad Luzon. Palubní letci zničili 270 císařských letounů a eliminovali hrozbu vzdušného úderu na flotilu, jenže pak do plánů invaze zasáhlo počasí. Sedmnáctého prosince zuřil v oblasti tajfun a Američané měli co dělat, aby uchránili lodě od nejhoršího. Nakonec stálo běsnění živlů Halseyho tři torpédoborce. Přes tuto tragédii přípravy pokračovaly a MacArthur pověřil dobytím Luzonu 6. armádu generálporučíka Waltera Kruegera. Plán operace počítal s tím, že hlavní síly vytvoří v Lingayenské zátoce předmostí, z něhož vyrazí podél planiny ve středu ostrova, obsadí metropoli a ovládnou Manilský záliv.

TIP: K úspěšnému náletu na Filipíny přispěl i japonský válečný zajatec

Ráno 9. ledna 1945 se první skupina sestávající z I. sboru vylodila u města San Fabian a XIV. sbor vyskákal z lodí u Lingayenu a Dagupanu. Partyzáni Spojence předem informovali, že se Japonci nechystají pobřeží bránit, a slabý odpor dal těmto zprávám za pravdu. Americký velitel filipínských odbojářů podplukovník Russell Volckmann při předpovědích vycházel z kopie Jamašitova plánu, který se v prosinci podařilo jeho mužům najít ve vraku císařského letounu.

Dokončení: Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (2) (vychází v neděli 30. července)