Zoologové již dlouho tušili, že z hlediska přirozeného výběru mají výhodu zvířata vedoucí relativně bezpečný život, tedy hlavně ptáci a netopýři, kterým schopnost létat pomáhá uprchnout před predátory.

Tato výhoda v průběhu evoluce prodloužila délku jejich života. Vědci si před čase ověřili teorii platící pro létavce i na savcích, kteří mají svůj domov ve větvích stromů a mohou tak snáze utéci před svými pronásledovateli.

Tajemství dlouhověkosti

Antropologové Milena Shattucková a Scott Williams z University of Illinois analyzovali délku života 776 druhů zvířat reprezentujících všechny hlavní skupiny savců. Zjistili, že stromoví živočichové žijí dvakrát déle než stejně velké druhy pohybující se na zemi. Například malá stromová šelma kynkažu žije déle než tygr, i když představuje pouhou čtyřicetinu jeho velikosti. Velikost těla je tedy zjevně méně důležitá, než bezpečný domov nad zemí. 

Částečnou výjimku tvoří dvě skupiny živočichů – vačnatci a primáti. Podle antropoložky Shattuckové ale obě tyto skupiny spojuje dlouhá historie předků, kteří žili na stromech. Poté, co primáti sestoupili na zem, museli si podle Shattuckové vyvinout nové strategie přežití. Tou hlavní a nejefektivnější se ukázala jejich společenskost, která jim umožňovala lépe čelit útokům predátorů a environmentálním nástrahám.

Tým šesti vědců z USA, Německa, Švýcarska a Švédska analyzoval celkem 105 tisíc titulků článků publikovaných na americkém serveru Upworthy.com, který se zaměřuje na zprávy ze společnosti a lehčí bulvár. V poslední době patří díky intenzivní propagaci na sociálních sítích mezi nejrychleji rostoucí zpravodajské webové portály, přičemž ve velkém zapojuje praktiky tzv. clickbaitu – tedy záměrně poutavých a „nedokončených“ titulků, jež přimějí návštěvníky ke kliknutí.

Třikrát víc negativ

Jak se ukázalo, u průměrně dlouhého titulku zvyšovalo každé další slovo s negativní konotací – například „ublížit, zlomené srdce, ošklivý, znepokojivý, rozčilený“ – míru prokliku o 2,3 %. Naopak s pozitivně laděnými výrazy jako „prospěch, smát se, pěkný, oblíbený, milý“ docílili autoři přesně opačného efektu, tedy nižšího zájmu čtenářů ve srovnání s neutrálně znějícím titulkem. 

„Negativní informace se v našem mozku snáz ‚uchytí‘, protože automaticky aktivují reakci na ohrožení. Znalost hrozících důsledků umožňuje plánovat a vyhnout se potenciálně škodlivým nebo bolestivým zážitkům,“ píše se ve studii.

Nepřímo se tak potvrdily závěry analýzy publikované loni v časopise PLOS One. Trojice novozélandských badatelů prozkoumala pomocí neuronové sítě 23 milionů internetových titulků, jež v letech 2000–2019 zveřejnilo 47 nejpopulárnějších zpravodajských médií v USA. A podle jejich závěrů se online prostor za poslední dvě dekády výrazně „znegativnil“: Počet titulků probouzejících strach stoupl o celých 150 %.

Prudký pád do hlubin

Celkové emocionální vyznění titulků novinových zpráv se za uvedené období dramaticky propadlo do záporných hodnot. Zatímco na počátku tisíciletí měly ještě mírně pozitivní zabarvení, v roce 2010 se průměr změnil na negativní a o tři roky později odstartoval prudký sestup. V roce 2019 tak průměrná změna činila minus 314 % oproti počátečnímu období. 

Na naší planetě funguje systém hlubokomořských proudů, čili termohalinní (oceánský) výměník, který představuje nejspodnější „patro“ mořských proudů. V tomto proudění hraje zásadní roli teplota mořské vody a její slanost, které společně určují hustotu vody. Méně hustá voda stoupá k hladině, zatímco hustší voda klesá do hlubin.

Jednou z klíčových součástí termohalinního výměníku je Atlantická meridionální cirkulace (AMOC, podle anglického Atlantic meridional overturning circulation), která se odehrává v severním Atlantiku, kde v horních vrstvách oceánu proudí teplá voda směrem na sever a pod ní zase směřuje studená voda na jih.

Mořské proudění v ohrožení

Termohalinní výměník významně ovlivňuje klima. Relativně přívětivé podnebí západní Evropy je do značné míry důsledkem působení cirkulace AMOC. Tento systém proudění ale není skálopevný. Množí se obavy, že postupující globální oteplování termohalinní cirkulaci rozvrátí. Cirkulace AMOC v severním Atlantiku by se mohla zastavit, což by zřejmě mělo závažné důsledky.

Odborníci Mezivládního panelu pro změnu klimatu IPCC se ještě nedávno domnívali, že v 21. století je kolaps cirkulace AMOC nepravděpodobný. Peter a Susanne Ditlevsenovi z Kodaňské univerzity jsou ale přesvědčeni, že situace je mnohem vážnější. Jak uvádějí ve studii, publikované vědeckým časopisem Nature Communications, AMOC se s velkou mírou pravděpodobnosti zhroutí mezi lety 2025 až 2095. S největší pravděpodobností kolem roku 2057.

Badatelé k těmto závěrům dospěli díky analýzám teplot hladiny oceánu ve vybrané oblasti severního Atlantiku, které byly zaznamenány od roku 1870 až do současnosti. S využitím pokročilých statistických metod dospěli ke spolehlivějšímu odhadu konce AMOC než tomu bylo u předchozích výzkumů na toto téma. Podle nedávné studie cirkulace AMOC už teď výrazně zpomaluje a je nejslabší za posledních tisíc let.

Nedávno jste oslavil osmdesáté první narozeniny, a nadále se vědě aktivně věnujete. Vzpomenete si, s jakými badatelskými sny jste do vědeckého prostředí coby čerstvý absolvent vstupoval?

Při nejlepší vůli si nemohu vzpomenout, že bych někdy měl nějaký takový plán, to snad ani není možné. Vědecké úkoly podle mě vyvstávají před člověkem jaksi samy od sebe a v podstatě nečekaně, na základě studia literatury, předchozích výsledků, diskusí s kolegy v oboru a podobně. Určitě jsem k vědecké práci přistupoval spíše metodou jakéhosi pokračování či vylepšování výsledků svých předchůdců nežli snahou o nějaký zcela originální výsledek.

Vybavíte si, jaké to bylo, když jste se poprvé jako student podíval na nebe plné hvězd?

V Prachaticích, kde jsem studoval, nebyla hvězdárna. A tak jsem si od našeho gymna­ziálního profesora matematiky a fyziky Václava Holíka občas půjčoval domů malý školní astronomický dalekohled, kterým jsem pozoroval hlavně Měsíc. Bral jsem to tehdy spíše romanticky, představoval jsem si, že by tam mohli v kráterech žít Měsíčňané a podobně, ale nikdy jsem žádného nezahlédl.

Astronomie se vám stala láskou na celý život a věnoval jste se především numerickému zpracování pozorovaných dat. Které další oblasti astronomie vás zaujaly?

Zabýval jsem se astrometrickým pozorováním rotačních parametrů Země, orbitálního pohybu Měsíce a zemské rotační dynamiky – tedy studiem slapové a rotační deformace, vlivu planet na precesi i nutaci a geofyzikální excitaci orientace Země. Pracoval jsem také na navázání katalogu Hipparcos na extragalaktický systém (viz dále) a věnoval jsem se též výpočtům efemerid nebeských těles, kombinaci parametrů orientace Země z různých kosmických technik a v poslední době se zaměřuji rovněž na studium mayských astronomických pozorování.

Základní bod vašeho výzkumu tvoří rotace Země a její pohyb kolem vlastní osy, tedy pomyslné přímky spojující severní a jižní zeměpisný pól. Jaké další informace můžeme z rotačních parametrů naší planety získat?

Země se otáčí kolem své osy, která kromě zemských pólů v prodloužení protíná také póly nebeské na pomyslné nebeské sféře. Naše planeta rotuje směrem k východu, z pohledu Polárky se tudíž jedná o pohyb proti směru hodinových ručiček. Jedna otočka počítaná vůči hvězdám trvá dvacet tři hodin, padesát šest minut a čtyři sekundy, tedy jeden siderický den. Vzhledem ke Slunci je to v průměru čtyřiadvacet hodin, čemuž odpovídá střední sluneční den. 

Z hlediska pozorovatele na povrchu Země se zemská rotace projevuje střídáním dne a noci, poledne však nastává na každém poledníku jindy. Kvůli sjednocení času, vynucenému zejména rozvojem železniční dopravy, byl již na konci devatenáctého století zaveden pásmový čas. Vlivem přesunů hmot na povrchu i uvnitř planety ovšem není pozice rotační osy v zemském tělese zafixovaná – poloha pólů se postupně i periodicky mění v rozmezí desítek až stovek metrů. Ani rychlost rotace není zcela konstantní: Délka dne postupně narůstá a kolísá v rozmezí několika tisícin sekundy.

Rotační osa Země je však skloněná, a navíc zde působí i další jevy jako již zmíněná precese a nutace. Co si můžeme pod uvedenými pojmy představit?

Sklon rotační osy od kolmice na ekliptiku činí asi dvacet tři a půl stupně. Působením různých vlivů se ovšem poloha nebeské osy vůči hvězdám mění. Uvedené pohyby se nazývají precese a nutace a jsou vynuceny působením vnějších sil ostatních těles naší soustavy – hlavně Měsíce a Slunce – na rotující zploštělou Zemi. Osa rotace tak v nebeském systému opisuje plášť kužele okolo kolmice k ekliptice s periodou asi šestadvaceti tisíc let, přičemž ani sklon osy k ekliptice není zcela konstantní: Zde hovoříme o precesi. Relativně krátkoperiodické změny, s periodami od několika dní až po desítky let a s amplitudami řádově do deseti obloukových sekund, se pak nazývají nutace.

Rotačního pohybu Země se týká i takzvaný efemeridový čas neboli ET. Jak se k němu podařilo dospět?

Po dlouhá staletí čas definovala rotace Země, která se považovala za rovnoměrnou. Základ pro veškeré časové údaje tedy představoval čas světový, daný otáčením naší planety. Veřejnosti se sděloval prostřednictvím rádiových signálů, přičemž astronomové na základě pozorování na svých observatořích počítali jejich odchylky od světového času a ty pak publikovala Mezinárodní časová služba s centrem v Paříži. Snahou bylo udržovat dané signály ve shodě s časem světovým. 

Postupně se však zjistilo, že zemská rotace rovnoměrná není, a tak se Mezinárodní astronomická unie v roce 1958 rozhodla zavést takzvaný efemeridový čas. Odborníci ho definovali prostřednictvím oběhu Země okolo Slunce podle Newcombovy teorie z konce devatenáctého století, v praxi jej ovšem určovali z pozorování zákrytů hvězd Měsícem.

Proč je efemeridový čas pro astronomy tak důležitý?

Jeho důležitost spočívala právě v tom, že představoval nezávisle proměnný argument pro výpočet efemerid těles Sluneční soustavy. Předpokladem výpočtu poloh nebeských těles z rovnic jejich pohybu je rovnoměrný časový argument. Pokud tomu tak není, dochází při srovnání teorie s pozorováním k systematickým odchylkám. K efemeridovému času tak můžeme dojít zpětnou interpolací v tabulce efemerid – ze sledované polohy tělesa naší soustavy dostáváme čas, kdy bylo pozorování provedeno.

Sklon zemské rotační osy způsobuje střídání ročních období v mírném pásu a období sucha a dešťů v pásu tropickém. Jak by to vypadalo, kdyby měla osa rotace sklon nula nebo devadesát stupňů? A mohl by na naší planetě existovat život i v takových podmínkách?

Pokud by se sklon rotační osy blížil nultému stupni, měly by den a noc ve všech zeměpisných šířkách dvanáct hodin, přičemž na rovníku by Slunce kulminovalo vždy v zenitu. Směrem k pólům by jeho výška nad obzorem v době kulminace postupně klesala a v extrémním případě na pólech by se pak pohybovalo stále na horizontu. Podnebí, srážky a průměrné teploty by určovala hlavně zeměpisná šířka, bez ohledu na roční období. Pozemské formy života by neměly důvod se změnám ročních období přizpůsobovat, neboť by nenastávaly.

Pokud by však sklon osy činil devadesát stupňů, byla by situace mnohem dramatičtější: Dvakrát do roka by bylo Slunce v zenitu pouze na jednom z pólů, a to v době, kdy by osa rotace směřovala přímo k němu. Osvětlená by tak byla pouze severní či jižní polokoule. A dvakrát do roka by se situace podobala předchozímu případu se sklonem nula stupňů, a to tehdy, když by osa směřovala kolmo ke Slunci.

Rotace Země kolem vlastní osy vyvolává odstředivou sílu, jež způsobuje vydutí na rovníku a zploštění na pólech. Jaké další důsledky to s sebou nese?

Hlavně jde o zdánlivou Coriolisovu sílu, která působí na všechny pohybující se hmoty na povrchu rotující Země. Tak například jakákoliv hmota, jež se pohybuje ve směru poledníku, se od přímé trajektorie odklání na severní polokouli doprava, na jižní doleva. Týká se to jak meteorologie – stáčení tlakových níží a výší – tak proudění v řekách či oceánech.

Rotace Země představuje složitý geofyzikální proces. Co všechno ji může ovlivnit?

Na orientaci naší planety – tedy nejenom na rychlost její rotace, ale také na pohyb pólů – mají vliv slapové síly Slunce a Měsíce, změny ve zploštění zeměkoule způsobené táním ledovců v polárních oblastech, procesy uvnitř zemského jádra a pláště, přesuny hmot v atmosféře, oceá­nech i podzemních vodách, ale rovněž náhlé změny geomagnetického pole.

Dá se rotační chování Země předpovídat? A co všechno může na planetě ovlivnit?

Předpovídat můžeme v podstatě dvěma způsoby: Jednak lze analyzovat dosavadní chování dané veličiny a na základě získaného matematického modelu odhadnout její vývoj do budoucna. Nebo provedeme totéž pro známé geofyzikální excitace a poté jejich předpovědi použijeme pro výpočet parametrů orientace Země. Já jsem v době svého působení na U. S. Naval Observatory zvolil druhou cestu. 

V každém případě problém spočívá právě ve výběru vhodného matematického modelu. Obecně spolehlivost jakékoliv předpovědi klesá s rostoucím časovým odstupem od pozorování. Důležitost daných predikcí pak tkví hlavně v tom, že přesná znalost budoucího chování orientace Země v prostoru je nutná třeba při plánování a následné navigaci kosmických sond – sledujeme totiž jejich pohyb z povrchu rotující planety!

Zabýval jste se také zpřesněním teorie pohybu Měsíce. Jaké pohyby našeho přirozeného satelitu můžeme pozorovat a jaká je jeho dynamika?

Věnoval jsem se především pohybu jeho těžiště okolo Země pod vlivem ostatních těles Sluneční soustavy. Měsíc se totiž kolem naší planety ani zdaleka nepohybuje po ideální keplerovské elipse: Vlivem nepříliš vzdáleného Slunce dochází ke značným odchylkám a patrné jsou i poruchy od velkých planet. Pohyb Měsíce výrazně ovlivňuje též zploštění Země a výsledkem je poměrně složitá trajektorie, vyjádřená stovkami periodických členů.

Tehdy v osmdesátých letech dominovala Brownova teorie lunárního pohybu, vypracovaná na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Od té doby se mnohé změnilo, zejména hodnoty některých astronomických konstant. A tak mě napadlo přepočítat zmíněnou teorii s jejich novými hodnotami a zrevidovat také poruchy pohybu Měsíce způsobené planetami. Výsledkem se stal výpočetní program, který velice dobře souhlasí i s jinými modernějšími teoriemi, a tak ho dodnes používám třeba k výpočtům pro Hvězdářskou ročenku. Ve své době zaznamenal poměrně velký úspěch rovněž v mezinárodním měřítku: Například Hermann Mucke a Jean Meeus jej využili ke zpracování kánonů zatmění Měsíce a Slunce, vydaných ve Vídni v letech 1979 a 1983.

Významnou část vašeho výzkumu tvoří práce na katalogu Hipparcos neboli High Precision Parallax Collecting Satellite. Stejnojmenná družice zamířila do vesmíru v roce 1989 coby součást astrometrické mise ESA, orientované na měření hvězdných paralax a vlastních pohybů stálic. Jakým způsobem jste se na popsaném výzkumném úkolu podílel?

Pozorovací program se začal připravovat dlouho před vypuštěním družice a zmíněným úkolem bylo pověřeno mezinárodní konsorcium INCA neboli Input Catalogue. Výběr objektů se řídil nejen jejich zajímavostí z astrofyzikálního hlediska, ale též rovnoměrností jejich rozložení na nebeské sféře a zastoupením stálic do hvězdné velikosti sedm až osm. Přihlíželo se přitom jednak k technickým možnostem satelitu (nedaly se pozorovat slabší objekty než dvanácté velikosti) a jednak k jejich důležitosti pro navrhované projekty z různých oblastí astronomie – včetně těch, které byly pozorovány v rámci mezinárodního sledování rotace Země a pohybu pólů metodami optické astrometrie.

Co se stalo výsledkem uvedeného výzkumu a jaký byl český podíl na projektu?

Výsledkem se stal vstupní katalog obsahující 118 209 hvězd a náš podíl spočíval v navázání jeho orientace na Mezinárodní referenční nebeský systém ICRS. Následně jsme se zabývali zcela novým odvozením parametrů orientace Země v referenčním systému Hipparcos v rámci mezinárodní pracovní skupiny IAU, kterou jsem od roku 1988 vedl.

Její činnost trvala formálně do roku 1997 a hlavní výstup představovala časová řada parametrů orientace naší planety v pětidenních intervalech, pokrývající téměř jedno století. Jaké údaje se takto podařilo shromáždit?

Shromáždili jsme téměř pět milionů jednotlivých pozorování změn zeměpisné šířky a korekcí času na více než třiceti observatořích, přepočítali jsme výsledky z původních hvězdných katalogů na Hipparcos a provedli jsme globální odvození parametrů orientace Země v pětidenních intervalech. Kromě toho jsme výsledky použili ke zpřesnění vlastních pohybů některých hvězd. K daném tématu jsme se však občas vraceli i v následujících letech, když se povedlo získat další pozorování.

Jako ocenění vašeho přínosu k astronomii po vás byla pojmenována planetka (35356) Vondrák. Znáte její trajektorii, podobu, velikost?

V příslušných databázích lze dohledat, že ji v roce 1997 objevili kolegové z Ondřejova Petr Pravec a Lenka Kotková, tehdy ještě Šarounová. Planetka není nijak výjimečná: Má průměr 1,7 kilometru, krouží mezi Marsem a Jupiterem s poloosou dráhy 2,22 astronomické jednotky a s periodou oběhu kolem Slunce 3,31 roku, její sklon dráhy k ekliptice dosahuje 5,48 stupně a absolutní magnituda činí 16,4.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Rozhovor s vědcem z Fyziologického ústavu Akademie věd

Talent a živý zájem, znalosti, hluboké porozumění tématu, zápal. To jsou ingredience, z nichž vznikají úspěšní medicínští badatelé. Hans Asperger jedním takovým bezpochyby byl. Jenže mu nejspíš chyběly charakterové vlastnosti, které by ho v kontextu současnosti více polidšťovaly. Těžko tak můžeme přijmout jeho mimořádné vědecké zásluhy bez uvedení kontroverzí. Asperger dokázal výtečně nahlédnout do duše dětí stižených projevy autismu – aby je pak s klidem poslal na smrt.

Nacista? Ne, jen oddaný systému

Aspergera a jeho pohled na svět už od útlého dětství (o němž se vlastně ví jen podezřele málo) spoluutvářelo okolí. Navštěvoval konzervativní katolickou školu a patřil do klubu Fahrende Scholaren, jakési variace na skauty pod hlavičkou Německého hnutí mládeže. A sám si pochvaloval, jak byl soustavně formován báječným duchem mládežnického hnutí, toho nejušlechtilejšího výkvětu německého národa. Dělal to, co tehdy miliony dětí.

Během studia medicíny ve Vídni patřil ke kroužku nadějných adeptů vedených Franzem Hamburgerem – nacistickým fanatikem, průkopníkem rasové hygieny. Byli spolu zadobře. Promoval v době, kdy židovští studenti a profesoři vyklízeli akademickou sféru. Přihlášku do Austrofašistické vlastenecké fronty si podal v době, když už bylo zřejmé, že Rakousko spěje k diktatuře. Nikdy se sice nestal členem NSDAP, ale čilé vazby s jeho členy udržoval a oni jej brali „za svého“.

To vše mu v očích dnešního čtenáře přitěžuje. Asperger se dokázal na podmínky převládajícího režimu plně adaptovat, zabydlet se v něm. Byl zrovna tak spolehlivým prvkem systému a součástí mocenského soukolí, když byl při okupaci nasazený v Jugoslávii, stejně jako když později šéfoval katedře, byl ředitelem na dětské klinice anebo dlouho po válce svou odborností zaštiťoval projekt SOS vesniček.

Největší skvrna na jeho štítu je bezpochyby to, že v rámci programu rasové očisty T4 pomáhal svou znalostí diagnostikovat mentálně postižené, zaostalé a „odlišné“ děti, o nichž věděl, že po jeho verdiktu zamíří na kliniku k eutanazii. Dělal to, protože to byla jeho práce. Vnitřním ospravedlněním mu prý bylo, že eutanazie je pro ně milosrdnější než koncentrační tábor. Ale to už jsou spíš domněnky, k nimž není dostatek spolehlivých podkladů.

Autismus je široké spektrum

Temný stín minulosti Hanse Aspergera netížil. Žil totiž svou prací – zájmem o psychicky speciální děti – a jeho osobní vhled do jejich nitra byl neobvyklý. Nejprve výrazně zpřesnil mapu zatím neprobádaného prostoru PAS a „od podlahy“ upravil stávající definici autismu, již po sobě zanechala dětská psycholožka Gruňa Suchareva v roce 1926.

Upozornil také na to, že některé psychicky odlišné děti se specifickými projevy autismu – pokud se tedy zdárně dožijí dospělosti a zvládnou se začlenit do společnosti – dokážou využít své nadání i soustředění a nacházejí velmi úspěšně uplatnění. A byl to Asperger, kdo poukázal na to, že příčiny oné specifické formy autismu, určitého nepřesně ohraničeného syndromu, budou mít zřejmě genetický původ. To bylo výrazně jiné od teze, kterou o „autistické poruše afektivního kontaktu“ razil další vynikající badatel, Leo Kanner.

Kanner, mimochodem zakladatel první dětské psychiatrické kliniky v USA a autor prvních lékařských učebnic o dětské psychiatrii, viděl za autistickým hnutím mysli kritický vliv výchovy, respektive tedy nedostatečných projevů mateřské lásky a péče. Asperger i Kanner bádali z různých úhlů nad stejnou problematikou, ale Kannerovou výhodou bylo svobodnější akademické prostředí. Své studie publikoval v angličtině, a i díky tomu měl mnohem komplexnější čtenářskou obec. Ve světě se o něm vědělo.

Slavný až po smrti

O Aspergerovi, Kannerově současníkovi, který postupně publikoval na 300 dílčích studií o syndromech autismu, se v jeho době skoro nevědělo. Teprve v roce 1977, kdy obdržel titul emeritního profesora, začaly být některé z jeho prací citovány. Uznání mimo svou domovinu se už nedočkal. Když ve věku nedožitých 74 let umřel, zůstalo za ním hmatatelné dílo v podobě tisíců dětí s psychiatrickými poruchami, jimž pětatřicet let aktivně pomáhal. A také neodbytný stín jeho temné (před)válečné minulosti.

První ucelený překlad jeho prací vznikl v roce 1981 a ve světě neuromedicíny a psychiatrie způsobil zemětřesení. S metodickou přesností totiž popisoval oblast, jež se dosud opomíjela. Adresně se trefoval tam, kde byl (tehdy už zase skoro zapomenutý) Kanner mimo. Teorie, definice a klinické diagnózy, které Hans Asperger naznačil, docházely celou další dekádu potvrzení, jeho výzkum byl replikován. Pravděpodobně v duchu všeobecného nadšení z jeho díla bylo pro jeden ze segmentů PAS vymezeno nové pojmenování: Aspergerův syndrom.

Slova, jež si poznačil v roce 1944, zněla optimisticky: „Jsme přesvědčeni, že autisté mají své místo v organismu sociálního společenství. Svou roli plní dobře, možná lépe, než by to dokázal kdokoli jiný. A to mluvíme o lidech, kteří měli jako děti ty největší potíže a způsobovali svým pečovatelům nevýslovné starosti.“ Nevynechal však pesimistický dodatek: „Bohužel, ve většině případů pozitivní aspekty autismu nepřevažují nad těmi negativními.“ Jeho závěry dodnes neztratily nic ze své platnosti.

TIP: Nejchytřejší člověk historie měl IQ 270: Kdo byl William James Sidis?

Celý odborný svět se tázal, kde že byl ten báječný rakouský pediatr, medicínský teoretik a psychiatr celou dobu schovaný. Až nekritický obdiv k jeho práci ale před pár lety narazil na bariéru. To když do popředí vystoupily stíny minulosti a zřetelně připomněly, že znalec dětské duše sepisoval na své malé pacienty posudky a zprávy rovnající se trestu smrti. Hans Asperger zůstává i nadále výraznou osobností medicíny, jeho praktické i teoretické zásluhy na vědeckém poli jsou nezpochybnitelné. To, jestli s odstupem času obstojí i jeho charakter, už medicíně soudit nenáleží. 

Japonské plány obrany Filipín počítaly se vznikem tří mohutně opevněných oblastí: 80 000 mužů se shromáždilo na poloostrově Bicol, 30 000 vojáků severozápadně od Manily a 152 000 Japonců v údolí Cagayan. Právě odsud si měli císařští bojovníci nabrat zásoby zemědělských produktů, jež by jim umožnily vést co nejdelší boj v periferních oblastech Luzonu. Plán zmiňoval jedinou alternativu k této zdržovací taktice – sebevražedný úder na nepřátelské předmostí, jenž by však znamenal faktické předání ostrova generálu Douglasi MacArthurovi.

Předchozí část: Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (1)

Bataan a Corregidor 

Navzdory těmto informacím se generálporučík Walter Krueger i MacArthur protiútoku obávali, takže I. a XIV. sbor se centrální planinou přesouvaly s maximální opatrností. V čele postupovala 37. a 40. divize, které postupně zvyšovaly tempo pochodu k Manile. Nakonec skutečně narazily na odhodlaný odpor japonské skupiny Kembu, jejíž příslušníci z opevněných pozic v kopcích ostřelovali silnici vedoucí k letišti Clark Field a hlavnímu městu. Američané museli dobývat jeskyni za jeskyní a využívali přitom podporu shermanů, stíhačů tanků i samohybných houfnic. Obrněnce si razily cestu džunglí, šplhaly do svahů a pálily na bunkry z bezprostřední blízkosti.

Do konce ledna XIV. sbor i díky nim ovládl Clark Field a okolní pahorky. MacArthur mezitím nařídil XI. sboru dosud drženému v záloze vylodit se na západním pobřeží Luzonu poblíž Bataanského poloostrova, k čemuž došlo 29. ledna. Tuhé boje čekaly zejména na 38. divizi, jež se po dobytí námořní základny Olongapo střetla s obránci v průsmyku Zig Zag. V následujících dvou týdnech bránila Japoncům v přesunu na Bataan a čelila křížové palbě z maskovaných pozic v džungli. Kruegerovi vojáci poloostrov dobyli 21. února 1945, ovšem přišli o 250 mrtvých a 1 150 raněných.

Vrásky na čele přidělávala MacArthurovi též pevnost na ostrově Corregidor v Manilské zátoce. Japonský generál Tomojuki Jamašita s ní při defenzivě Luzonu nepočítal, přesto bránila Američanům v plném využití námořních tras. Krueger dostal rozkaz ostrůvek obsadit a rozhodl se pro vzdušný výsadek, při němž se na golfové hřiště uprostřed Corregidoru mělo snést 2 000 parašutistů. Podporu by zajistila tisícovka pěšáků vyloděných na pobřeží. 

Corregidor sice drželo 5 000 Japonců, ale většinou šlo o námořníky s minimálním pěchotním výcvikem. Po rozsáhlém bombardování se 16. února nad ostrovem otevřely první padáky. Američané měli štěstí, neboť v jedné z úvodních přestřelek padl velitel japonské posádky a obránce zachvátil zmatek. Císařští vojáci se uchylovali k sebevražedným ztečím, při nichž většina padla, a 26. února odpor na Corregidoru ustal.

Postup k Manile 

Paralelně s těmito boji se pěšáci i parašutisté blížili k Manile. Bohužel se naplnily obavy admirála Ernesta Kinga, neboť japonské opevňování i americké ostřelování už nyní způsobily ve městě škody srovnatelné s následky bombardování Londýna. Sedmadvacátého ledna zaútočila 37. divize na město směrem od Clark Field, avšak postup vázl a MacArthur po třech dnech vojáky nařkl z „nedostatku bojovnosti a agresivní samostatnosti“. Ať už zabralo generálovo burácení, nebo se japonský odpor zhroutil, výsledky se začaly zlepšovat. Nalevo od pozic pěchoty postupovala 1. jízdní divize generálmajora Verna Mudgeho, který zorganizoval dvě mechanizované skupiny z tanků a artilerie. Obě uskupení překonala maximálním tempem řeku Pampanga a zamířila k metropoli. 

Neustálé zdůrazňování významu Manily rozproudilo mezi divizemi soutěživost a obě doslova závodily, která dosáhne cíl jako první. Zatímco infanterii zbrzdily stržené mosty, část 8. jízdního pluku Mudgeovy divize dosáhla 3. února řeky Tullahan u severního okraje Manily. Tam Američané zjistili, že japonští ženisté se právě chystají vyhodit jediný kamenný most do vzduchu. Pyrotechnik James Sutton se k němu pod nepřátelskou palbou rozběhl a v posledních vteřinách odřízl už iniciovanou roznětku. Za svůj čin obdržel Kříž za vynikající službu a regiment díky němu dorazil na předměstí ještě téhož dne večer – 12 hodin před 37. divizí.

Mezitím se jižněji v zálivu Nasugbu vylodil 187. a 188. pluk kluzákové pěchoty 11. výsadkové divize generálmajora Josepha Swinga. Oba regimenty zahájily pochod na sever podél silnice vedoucí horskými průsmyky, kde záhy narazily na silný odpor. Nakonec se jim podařilo prorazit a 2. února zajistit seskokovou plochu u hřebene Tagaytay, kde měl přistát 511. výsadkový pluk a posílit kluzákovou pěchotu. Většina výsadkářů se snesla mezi banánovníky ve vzdálenosti až 8 km od cíle, přesto se 11. divize zformovala a taktéž pochodovala k Manile.

Dům od domu 

O dva dny později začali Američané pronikat na předměstí ve větších počtech. Nekvalitní cesty poškodily mnoho aut, a tak se zásobováním pomáhaly letouny C-47. Ruku k dílu přiložili i piloti stíhacích bombardérů, jež startovaly z letiště u pobřeží a kryly boky 1. jízdní divize. Letci se záhy museli omezit na průzkum, protože Mudgeovi muži se ocitli tak blízko japonských pozic, že je pumy a kulomety několikrát zasáhly. Ve snaze zabránit další zkáze hořící Manily omezil MacArthur letecké útoky i plošné ostřelování. Přes absenci této podpory se Američanům zpočátku dařilo a 8. jízdní pluk obsadil areál Univerzity sv. Tomáše sloužící Japoncům jako internační tábor. Na svobodu putovalo 3 500 civilistů, ovšem velitel lágru podplukovník Tošijo Hajaši si ponechal 275 osob jako rukojmí a vynutil si záruku volného odchodu. Příslušníci 37. divize mezitím osvobodili osazenstvo další věznice Old Bilibid a 7. jízdní regiment získal kontrolu nad městskou vodárnou. 

Po prvotních amerických úspěších muži kontradmirála Sandži Iwabušiho postup nepřítele zpomalili a bitva se proměnila v krvavý střet o každý opevněný blok. Postup k budovám drženým námořníky ztěžovala minová pole, překážky z ostnatého drátu, narychlo vyhloubené zákopy a barikády z převržených náklaďáků či stržených trolejí. Postavení obránců tak sice byla dobře chráněna, nicméně postrádala hloubku a nezajišťovala plné pokrytí přístupových cest palbou. Do 12. února výsadkáři z 11. divize dobyli Nicholsonovo letiště a dokončili obklíčení nepřátelských pozic. Jokojamovi vojáci se na severním okraji města pokusili o odlehčovací protiútok, jenž by Iwabušiho oddílům umožnil uniknout, avšak námořní důstojníci ústup odmítli. Jejich oddíly v úřednické čtvrti tak musely nadále čelit pěchotě strýčka Sama vyzbrojené plamenomety i ručními granáty a podporované přímou palbou obrněnců.

Konec mezi hradbami 

Dům za domem se dostával do rukou Američanů, kteří se obávali hlavně dobývání poštovního úřadu. Odolný objekt byl spojen podzemními chodbami s Intramuros a nabízel spoustu možností pro vybudování palpostů. Kruegerovi vojáci měli nakonec štěstí v neštěstí – když na budovu zaútočili, ohromeně zjistili, že ji nepřítel neobsadil. Po obsazení škol a veřejných budov se boj 17. února přesunul do historického jádra. Jeho pětimetrové hradby měly u paty šířku 12 metrů, ovšem dělostřelci v nich dokázali probourat díry. Vzhledem k zákazu plošného leteckého bombardování se útočníci museli spokojit s dělostřeleckou přípravou. Granáty se na Japonce začaly snášet 22. února a nazítří v 8.30 palba ustala, aby pěchota mohla skrz otvory v hradbách vyrazit do Intramuros. Další Američané překonali na člunech řeku Pasig a udeřili na cílový prostor ze slaběji bráněného severu. 

Japonci čelili neutuchajícímu přílivu olova, postrádali spojení s velitelstvím a tušili, že je nečeká nic jiného než smrt. Zoufalství a vztek si vybíjeli na bezbranných civilistech a centrum Manily se stalo svědkem brutálních výjevů. Celkem v metropoli zahynulo asi 100 000 Filipínců – většina právě v historickém jádru, které bitva takřka srovnala se zemí. Organizovaná obrana pokračovala do 26. února, poslední hnízda odporu Američané vypálili 3. března.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

MacArthurovy svazky za obsazení města zaplatily tisícovkou padlých a téměř 5 600 raněnými, císařská vojska odepsala 16 000 mrtvých, přičemž 75 % ztrát připadalo na námořní skupinu. Jamašita se Spojencům nakonec vzdal až v srpnu 1945, a ačkoliv se zločiny v Manile neměl nic společného, skončil na šibenici. Iwabuči zřejmě vykonal rituální sebevraždu, ale jeho tělo nebylo nalezeno.

Sumo se v současnosti považuje za moderní japonské bojové umění a profesionální klání se odehrávají pouze v zemi vycházejícího slunce. Veškeré dění okolo sportu kontroluje Japonská asociace suma, jež se stará o zápasníky i pořádání turnajů. Na výplatní pásce má také kadeřníky pečující o účesy vrcholových sportovců, rozhodčí a pomocníky, kteří asistují při dění v ringu. Asociaci tvoří bývalí sumisté a nad soutěží má absolutní kontrolu: Například sama rozhoduje, s kým se který zápasník během turnajů střetne. Řídí se přitom pravidlem, že protivníci musejí pocházet ze stejné divize a nesmí jít o členy téže stáje, případně o sourozence.

Zájemci o zařazení mezi zápasníky sumo musejí měřit alespoň 167 cm a vážit 67 kg. Pokud však nastupují do stáje po skončení střední školy, stačí 165 cm a 65 kg. Minimální věk je stanoven na 15 let a k sumistům se lze přidat do 23. roku života. Poté už není možné vstoupit do profesionální stáje.

Každoročně se pořádá šest turnajů a trvají vždy 15 dní. Zápasníci jsou v nich na základě předchozích výsledků rozděleni do šesti divizí, v nichž posléze soupeří. Elitní sumisté absolvují během turnaje 15 duelů – každý den jeden. Méně zdatní zápasníci se staví do ringu sedmkrát. Vítězem každé divize se stává ten, kdo vyhraje nejvíc zápasů. Skončí-li více sumistů se stejným výsledkem, utkají se o triumf mezi sebou.

Omluva sebevraždou

Před vstupem do ringu předvádějí zápasníci obřadní dřepy šiko. V kruhu z rýžových otepí se nejprve napijí vody, pak si ceremoniálním papírem otřou ústa a nakonec po zápasišti rozhodí hrst soli, aby zahnali zlé duchy. Poté se postaví proti sobě, dřepnou si a dotknou se pěstmi povrchu ringu.

Na rozdíl od počátečních ceremoniálů jsou samotná utkání velmi rychlá a jejich výsledek oznamuje rozhodčí vějířem gunbai. Duely bývají často poměrně nepřehledné, a proto sudímu pomáhají také postranní soudci. Pokud by se totiž spletl, etiketa vyžaduje, aby na svůj post rezignoval. Jedná se však spíš o zdvořilostní akt a žádost je obvykle zamítnuta. Dvojice nejvyšších sudích, tzv. tategjódži, nosí dokonce u pasu malé nože tantó na znamení, že jsou kvůli špatnému rozhodnutí ochotni spáchat seppuku, tedy rituální sebevraždu. 

Sport člověku svědčí na těle i na duchu. Dlouho však nebyl jasný mechanismus, který stojí v pozadí pozitivního účinku tělesné námahy na lidské zdraví. To se od základu změnilo objevem hormonu irisinu. Jméno dostal podle bohyně Iris, jež plnila ve starořecké mytologii úlohu posla. Podobně jako Iris roznášela Diovy zprávy ostatním bohům, nosí irisin poselství intenzivně pracujících svalů sportujícího člověka k dalším tkáním lidského těla a přispívá k jejich správnému fungování. Ke zvýšení produkce tohoto prospěšného svalového hormonu však nevede lehká cesta. Do krve se vylučuje jen po opakované, vydatné a dlouhodobější zátěži svalů. Krátkodobé, byť i velmi intenzivní cvičení nestačí.

Myší sportovci

Když v roce 2012 publikoval tým Bruce Spiegelmana z bostonského Dana-Farber Cancer Institute objev irisinu v předním vědeckém časopise Nature, vyvolal velké pozdvižení. Člen výzkumného týmu Pontus Bostrom to komentoval slovy: „Je vzrušující objevit látku, která má jasnou souvislost s cvičením, a má proto obrovský léčebný potenciál.“

Spiegelman a spol. prokázali existenci svalového hormonu irisinu u laboratorních myší. U zvířat, která donutili k intenzivní tělesné námaze, se v krvi objevil do té doby neznámý protein. K velkému překvapení vědců putoval cévami jako posel do bílé tukové tkáně a proměňoval ji na tzv. hnědý tuk. Zatímco bílý tuk slouží živočichům jako energetická rezerva na horší časy, hnědý tuk se v organismu spaluje na tělesné teplo. Spotřebovává se přitom víc energie, než kolik jí živočich vydal při předchozím cvičení.

Není to tak dávno, co se i v respektovaných lékařských monografiích tvrdilo, že hnědý tuk lze nalézt výhradně v těle malých dětí a že ho dospělí lidé postrádají. Nakonec se ale ukázalo, že určité množství hnědého tuku se nachází v lidském těle bez ohledu na věk. Tento objev odstartoval snahy posílit v těle dospělých lidí hnědou tukovou tkáň na úkor bílého tuku, a dosáhnout tak celkového ozdravení organismu. Proces, který by měnil bílý tuk na hnědý, slibuje léčbu cukrovky druhého typu, aterosklerózy a mnoha dalších civilizačních chorob spojených s nadváhou a obezitou. Irisin se zdál pro tyto účely ideálním prostředkem.

Studená sprcha

Nadšení nad irisinem výrazně pohaslo, když tým vedený Haroldem Ericksonem z americké Duke University zveřejnil ve vědeckém časopise Scientific Reports rozsáhlou kritiku Spiegelmanovy studie. Nešetřil ani četné Spiegelmanovy následovníky, kteří se s vervou pustili do výzkumu irisinu a jeho účinků. K měření koncentrací irisinu používali tito vědci soupravy, jejichž základní komponentou je protilátka reagující specificky s irisinem. Pokud se irisin v analyzovaném vzorku vyskytuje, protilátka se na jeho molekuly naváže, a následně je možné komplex protilátky s hormonem detekovat. Čím víc irisinu vzorek obsahuje, tím silnější je detekovaný signál.

Erickson použil stejnou protilátku k detekci irisinu jiným postupem. Po hormonu však nenašel ani stopu nejen v lidské krvi, ale třeba ani v krvi koní, kteří byli podrobeni velmi tvrdému tréninku a měli by vytvářet velké množství irisinu. Ve spolupráci s odborníky z několika zemí proto prověřil protilátku z používané detekční soupravy a zjistil, že se váže na dosud neznámou svalovou bílkovinu, která nemá s irisinem nic společného.

Závěr studie Ericksonova týmu byl zdrcující. Nic takového, jako je irisin, neexistuje a Spiegelman a spol. se honí za pouhým přízrakem. Erickson navíc upozornil, že gen, podle kterého se má produkovat irisin, má u člověka na samotném začátku pozměněné jedno písmeno genetického kódu. To, co může na první pohled vypadat jako banální změna, je ale podle Ericksona závažný defekt, který brání celému genu ve funkci. Zjednodušeně řečeno, u člověka se nemá irisin podle čeho vytvářet.

Rehabilitovaný hormon

Bruce Spiegelman zvedl hozenou rukavici a pustil se do ověřovacích studií, které měly ukázat, jak to s irisinem vlastně je. Pro detekci hormonu použil ještě přesnější a spolehlivější metody, než jaké nasadil Erickson. Se svým týmem pomocí hmotnostní spektrografie prokázal, že se irisin vyskytuje jak v organismu myší, tak i v lidském těle. Jeho hladiny se mění s fyzickou námahou tak, jak to prokázaly předchozí studie detekující hormon prostřednictvím protilátky.

Změna písmene genetického kódu v genu pro irisin na tom nic nemění. Gen pro irisin se tak připojil k hrstce dalších lidských genů, které jsou funkční navzdory tomuto typu „překlepu“ v dědičné informaci. Rehabilitaci irisinu studií publikovanou ve vědeckém časopise Cell Metabolism vědecká veřejnost bez problémů akceptovala.

„Spiegelman a jeho spolupracovníci jednoznačně a nezpochybnitelně prokázali, že „mytický“ irisin produkují svaly v důsledku cvičení. Těmito daty je kontroverze kolem existence a nárůstu irisinu v krvi po cvičení vyřešena,“ konstatoval John Yates z amerického Scripps Research Institute, který studii posuzoval jako nezávislý expert.

Zpět ve hře

V následujících letech věnovalo irisinu velkou pozornost mnoho vědeckých týmů. Jejich experimenty prokázaly, že účinky hormonu sahají daleko za tukovou tkáň. Zajímavá studie týmu vedeného Jakem Chenem z americké Tufts University například odhalila pozitivní účinky irisinu na kosti. Hormon se váže na buňky kostí a ovlivňuje tam fungování bílkoviny sklerostinu. Tato molekula tlumí tvorbu kostní tkáně. Pokud je gen pro sklerostin poškozený, vede to k nadměrnému růstu kostí. Irisin sice zvyšuje produkci sklerotinu v kostech, ale v konečném důsledku vede jeho podávání myším poněkud paradoxně k posílení kostí.

Podle vědců je pozitivní efekt vyvolán dočasným zvýšením míry, s jakou se kost odbourává. Když tento „rozkladný“ proces skončí, vystřídá jej razantní tvorba nové kostní hmoty. Ta zajistí mnohem víc než jen doplnění předchozí ztráty kostní hmoty. Konečný stav kostí je díky tomu lepší než před podáváním irisinu. Autoři studie poukazují na fakt, že podobné efekty dočasné destrukce kostí nejsou vědě neznámé. Podobně reagují kosti na podávání paratyroidního hormonu, který rovněž v první fázi zvyšuje rozklad kostní hmoty, ale následná kompenzace dovoluje jeho využití k léčbě chorobného řídnutí kostí neboli osteoporózy.

U myší vedlo podávání malých dávek irisinu nejen k růstu kostí, ale také k výraznému zvýšení jejich pevnosti. Výsledky experimentu jsou do budoucna příslibem pro léčbu osteoporózy a dalších poruch tvorby kostí. Osteoporóza postihuje především seniory, zvláště náchylné jsou k ní starší ženy. Se stárnutím populace představuje řídnutí kostí stále větší problém. Odhaduje se, že každoročně stojí na celém světě za devíti miliony zlomenin.

Naděje pro nemocné

Fyzická aktivita má pozitivní dopad na paměť a snižuje riziko propuknutí Alzheimerovy choroby. Také v pozadí tohoto efektu cvičení se může skrývat pozitivní účinek irisinu. Prokázala to například studie týmu vedeného Ottaviem Aranciem z newyorské Columbia University. Vědci odhalili přítomnost irisinu v lidském mozku v části zvané hipokampus, která sehrává klíčovou roli při ukládání informací do dlouhodobé paměti. V mozcích lidí, kteří zemřeli s rozvinutou Alzheimerovou chorobou, jsou ale hladiny irisinu v hipokampu výrazně snížené.

V pokusech na myších pak vědci pod vedením Ottavia Arancia zjišťovali, jak irisin v mozku působí. Pro účely experimentu vyblokovali zvířatům v buňkách hipokampu tvorbu molekul, na které se váže irisin, a zabránili tak účinku hormonu na tuto část mozku. V hipokampu vyvolal tento zásah oslabení spojů – synapsí – mezi neurony. Tyto spoje jsou důležité pro udržení informací v paměti. Vědce proto nepřekvapilo, že když myši nedokázaly v hipokampu zpracovávat irisin, trpěly oslabením paměti a potýkaly se s podobnými problémy jako pacienti s Alzheimerovou chorobou.

Vědci potom vyvolali u myší obdobu Alzheimerovy choroby tím, že jim do mozku vnesli tzv. amyloid beta, jehož hromadění v mozku je u lidí s tímto onemocněním typické. U pokusných zvířat to vyvolalo výrazný propad schopností zapamatovat si nové informace. Myši, které byly denně nuceny intenzivně plavat, však měly v těle zvýšené hladiny irisinu a nástupu Alzheimerovy choroby vzdorovaly. Pokud vědci zablokovali v mozku myší účinky irisinu, ochranná úloha plavání se neprojevila. 

Zatím je ještě brzy na jednoznačné závěry. V budoucnu by ale mohl irisin najít uplatnění jak při prevenci, tak i při léčbě Alzheimerovy choroby a dalších podobných neurodegenerativních onemocnění. „Než se tak stane, chtěl bych každému doporučit, aby cvičil a zlepšoval si jak fungování mozku, tak i celkové zdraví,“ doporučuje Ottavio Arancio. Pro mnohé lidi je ale cvičení nedostupné. To se zdaleka netýká jen lidí s rozsáhlým ochrnutím, ale třeba i seniorů s těžkými chorobami srdce nebo s artritidou. Těmto lidem by mohly od zdravotních komplikací vyvolaných omezenou tělesnou aktivitou výrazně pomoct léky na bázi irisinu.

Covid i rakovina

Zdá se, že vědci zatím nepoznali plnou šíři pozitivních efektů irisinu. Některé studie dokazují, že hormon příznivě působí na oběhový systém a chrání před kardiovaskulárními chorobami. Hormon také figuroval mezi látkami, které se na počátku covidové pandemie testovaly proti koronaviru SARS-CoV-2. Už zkraje bylo jasné, že obézní lidé čelí podstatně vyššímu riziku těžkého průběhu onemocnění než lidé s normální tělesnou hmotností. Redukce bílé tukové tkáně a normalizace hladiny glukózy v krvi pacientů s cukrovkou druhého typu pomocí irisinu se proto nabízely jako zásah, který mohl zvýšit odolnost rizikových pacientů vůči koronaviru SARS-CoV-2. Irisin sice není schválen pro žádnou léčbu, ale v případě covidu se vědci chytali každé možnosti jako příslovečného stébla. Naděje vkládané do hormonu ale rychle pohasly a vědci nakonec našli účinnější prostředky pro boj s pandemií, ať už jsou to nové vakcíny, nebo nová antivirotika.

I když je irisin vnímán jako zdraví prospěšná látka, některým nemocným lidem by mohlo ulevit potlačení funkcí tohoto hormonu. Tým Frabrizzia Pina z Indiana University vyblokoval laboratorním myším gen pro produkci irisinu. Následně vědci těmto myším vnesli do těla buňky zhoubného nádoru. Prudký rozvoj nádorového bujení vede ke stavu označovanému jako kachexie, pro který je typické těžké vyčerpání organismu, atrofie svalů a celková slabost. Myši neschopné produkovat irisin však byly vůči kachexii zvýšeně odolné. Na rozdíl od myší s nádorem, které měly gen pro irisin zachovaný, byly rakovinou deptané myšky bez irisinu schopné normálního pohybu.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Irisin a další molekuly, jež si lidské tělo vytváří při fyzické námaze, budou jednou zcela jistě pomáhat pacientům se širokým spektrem onemocnění. Než se tak stane, zůstává nejpřirozenějším a nejspolehlivějším zdrojem těchto látek pravidelné cvičení. Na tom se ještě dlouho nic nezmění. 

Světoznámé ruiny předkolumbovského města Machu Picchu se nacházejí v peruánských Andách, v nadmořské výšce kolem 2 430 metrů. Vystavěli ho Inkové kolem roku 1450. Po příchodu evropských dobyvatelů zmizelo z historie až do roku 1911, kdy na něj narazil americký archeolog Hiram Bingham. Účel tohoto města, kde žilo asi 750 a možná až 1 000 lidí, není úplně jasný.

Dosavadní výzkum ukázal, že dávní obyvatelé Machu Picchu žili na tehdejší dobu velmi pohodlné životy. Podle toho, jak vypadají jejich kosti, nevykonávali těžkou práci, nebojovali v bitvách a v dětském věku netrpěli chorobami ani podvýživou. Zatím ale nebylo známo, co byli obyvatelé sídla zač a odkud se vzali.

Kdo žil na Machu Picchu?

Americká antropoložka Lucy Salazarová z Yaleovy univerzity přečetla DNA 34 lidí, kteří byli pohřbeni na Machu Picchu. Podle vědců šlo zřejmě o sloužící místních elit, jejíž příslušníci byli pohřbíváni na jiném místě. Nalezenou DNA vědci porovnali se vzorky 34 jedinců z města Cuzco, což bylo také centrum Incké říše. Výzkum vědci publikovali v odborném časopise Science Advances.

Genomy pohřbených prozradily, že na Machu Picchu žila geneticky, etnicky a nepochybně i kulturně pestrá společnost. Tito lidé pocházeli z rozmanitých končin říše Inků i z míst za jejími hranicemi. Někteří přišli z různých oblastí velehor, jiní zase z hloubi pralesa. Šest lidí pocházelo z Amazonie, z deštných lesů na území dnešního Peru, Ekvádoru a Kolumbie.

TIP: Machu Picchu: Zmizelá chlouba Inků

Jak poněkud překvapeně podotýkají autoři studie, obyvatelé Machu Picchu byli podstatně geneticky pestřejší než lidé z dnešních vesnic v Andách. Také se ukázalo, že lidé pochovaní na Machu Picchu si navzájem vůbec nebyli příbuzní. Zdá se, že se do tohoto pozoruhodného města dostali jako jednotlivci, nikoliv jako členové komunit nebo dokonce rodin. Jedinou výjimku tvoří matka původem z Amazonie s dcerou, ovšem v tomto případě dcera vyrůstala v Machu Picchu, nikoliv v džungli.

Skupina vědců z University of Haifa-Oranim v izraelském Tivonu se rozhodla zjistit, proč je v nektaru mandloní přítomná jedovatá látka amygdalin. Mandloně jsou totiž jedinými stromy, které mají tento toxin ve svém nektaru, a to v koncentraci 4 až 10 miligramů na litr. V tomto množství působí toxin na malé savce jako smrtící jed.

Včelí experiment

Vědci měli hypotézu, že amygdalin přitahuje opylovače, kteří mají pro každý strom zásadní význam. Aby to dokázali, vykonali jednoduchý pokus: Včelám medonosným dali na výběr mezi nektarem s různě silnými koncentracemi amygdalinu a nektarem bez této látky. Brzy bylo jasné, že včely preferují potravu s amygdalinem, který jim na rozdíl od savců neškodí. Mandloně si tedy pravděpodobně za pomoci toxinu vyvinuly způsob, jak lákat na své květy opylující hmyz, aby získaly nad ostatními stromy výhodu.

Jiným možným vysvětlením je snaha stromu odradit hmyz, který není v opylování mandloní tak zkušený, a ponechat nektar pro specialisty, kteří se již jedovatému amygdalinu přizpůsobili a přesně vědí, jak mají při opylování postupovat.

Vedoucí vědeckého týmu profesor Ido Izhaki hledá další důvody přítomnosti toxinu v nektaru mandloní, například jeho antibakteriální účinky, které by mohly zajišťovat dobrou kvalitu nektaru. „Opylujícího hmyzu byl vždycky nedostatek, a tak si rostliny musely vyvinout způsoby, jak co nejvíc nalákat ty, kteří byli k mání. Soutěžily s ostatními rostlinami, protože jinak by se nemohly rozmnožovat,“ říká profesor Izhaki.

TIP: Zelený zabiják: Australská kopřiva vylučuje extrémně silné neurotoxiny

V dnešní době se schopnost přilákat hmyz hodí stromům dvojnásob. Včel totiž stále ubývá a například farmáři pěstující mandloně v Kalifornii jsou nuceni dovážet včelstva k opylení stromů až z daleké Austrálie.