Vědci se dosud domnívali, že primáti vybavení velkým mozkem se silně vyvinutými poznávacími schopnostmi budou mezi zvířaty na prvním místě také v plnění organizovaných týmových úkolů. Evoluční antropoložka Christine Dreaová z Duke University v americkém Durhamu však před časem dokázala, že společenské šelmy, jako jsou hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), dokáží v některých ohledech hravě překonat i šimpanze, přestože mají menší mozek. 

Dreaová vycházela z faktu, že hyeny loví ve smečkách, a mají proto v genech zakódovanou nutnost vzájemné spolupráce. Připravila speciální test, ve kterém nechala do ohrady umístit dvě plošiny ve výšce tří metrů nad zemí. Z každé plošiny visely dva provazy. Když se prudce zatáhlo současně za oba provazy na jedné plošině, otevřela se padací dvířka, z nichž vypadly kosti a maso. Dreaová chtěla zjistit, jak rychle hyeny přijdou na tento mechanizmus a jestli budou schopny spolupracovat, aby se dostaly ke kořisti. Stejný test předložený dříve šimpanzům se ukázal jako velmi obtížný – primáti potřebovali dlouhý výcvik, než se tímto způsobem naučili získávat potravu. 

Nutnost spolupráce triumfuje

Když Dreaová vpustila do ohrady první pár hyen, s překvapením zjistila, že základní princip pochopily za méně než dvě minuty a rychle se naučily synchronizovat škubnutí lanem na plošině. Bez jakéhokoli předchozího tréninku tak zvládly potřebný manévr, představující v experimentu model skupinového lovu. V další části pokusu Dreaová páry hyen různě kombinovala a přišla na to, že zkušenější zvířata jsou schopna zaučit své méně zkušené partnery pomocí neverbální komunikace, spočívající v pohledech a následování. V přírodě se hyeny naproti tomu dorozumívají štěkáním.

Dalším zajímavým objevem byl fakt, že dvě dominantní hyeny nebyly pro vzájemnou agresivitu schopny spolupráce, ale zato ochotně přijaly podřadné postavení při zaučování, když je vědci přiřadili k nedominantním jedincům. Při plnění úkolu se také ukázalo, že zvířata jej zvládnou za kratší časový úsek, jestliže je v ohradě přítomno publikum složené z dalších hyen.

TIP: Jsou psi inteligentnější než kočky? A jak si stojí masožravci vůči býložravým?

Podle Dreaové se společenské šelmy mohou stát výborným modelem pro studium vývoje sociální inteligence a strategie řešení problémů, vyžadujících vzájemnou spolupráci. Na rozdíl od primátů jsou totiž při získávání potravy odkázány jedna na druhou. „Hyeny skvrnité nejspíš nejsou chytřejší než šimpanzi, naše experimenty ale ukazují, že v úkolech vyžadujících spolupráci jsou hyeny efektivnější,“ shrnuje Dreaová.

Amir Timur, Tamerlán, Timur Lenk nebo Timur Veliký. Čtyři jména, za nimiž se však skrývá jedna a tatáž osoba. Dobyvatel světa, muž, který se navěky zapsal do historie nejen Uzbekistánu, ale i celé oblasti Střední Asie. Muž, kterého se bály celé národy. 

Pokud bychom chtěli vyrazit na místo, kde Timur přišel na svět, museli bychom podniknout cestu k městu Šachrizabz, ležícímu asi osmdesát kilometrů jižně do slavného Samarkandu. Timur se nenarodil přímo uvnitř hradeb, ale v blízké vesnici Hodža Ilgar. Přesto se s jeho jménem spojuje především město. 

Cestou ze Samarkandu se horizont zaplní kopci a mezi nimi narazíte na několik menších měst a vesnic. Tradiční způsob života zde ještě nevymřel, a tak se za okny mikrobusu odehrávají každodenní rituály. Starý muž sváží slámu na oslíkovi do vesnice, na poli se krčí od východu slunce ženy v barevných květovaných šatech, několik dětí prodává při cestě melouny, ovoce nebo zeleninu a nikdo nikam nespěchá. Nemá proč ani kam.

Bílý palác v zeleném městě

Modernímu městu stále pozoruhodně dominují stavby staré několik století. „Zelené město“, jak zní překlad jeho názvu, figuruje díky kráse a výjimečnosti svých památek i na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvýraznější pamětihodností je Letní palác Timura Velikého, nazývaný Aksaray čili Bílý palác. Aksaray byl ambiciózním projektem, k jehož stavbě přizval Timur nejlepší stavitele své tehdejší říše. Palác ze 14. století téměř zanikl, ale i rozvaliny, které z něj zbyly, jsou stále impozantní. 

Z celého města lze zahlédnout jeho zachovalou čtyřicetimetrovou věž. V době největší slávy bychom jí dokonce museli přidat ještě dalších 25 metrů. Zdobí ji tisíce nádherných kachlů s neuvěřitelnými dekory a ještě dnes si lze živě představit, jaký obdiv musela budit v kolemjdoucích v době, kdy byla nově postavena. 

Stavba paláce trvala dlouhých 24 let a řemeslníci ho za tu dobu stihli vyzdobit nejen kachli tyrkysové barvy, ale i zlatem, mozaikami a kaligrafickými symboly. Jeden z takových nápisů například říká, že vládce je stínem Boha na zemi. 

Palácem se pohybuje jen hrstka turistů. Těch zahraničních je stále málo, protože mnozí se sem i přes blízkost Samarkandu neodváží vydat. Je zde však mnoho turistů domácích – Uzbekové milují cestování po své historii. 

„Představte si, že takovými kachli byla vydlážděna celá podlaha,“ ukazuje místní průvodkyně na pár barevných dlaždic položených na zemi. Aby byl zážitek z místa ještě umocněn, dá se vystoupat na jednu z věží. Je třeba zdolat 116 schodů, ale jakmile se člověk ocitne nahoře, musí konstatovat, že námaha stála za to. Výhled láká milence, kteří se drží za ruce a zasněně hledí do dálky, možná s představami o společné budoucnosti. 

Šachrizabz z výšky vypadá působivě. Nízké domy se rozprostírají kolem náměstí nesoucího jméno místního hrdiny a přímo nad nimi vyrůstají tyrkysové kopule. Panoráma dotváří i staré ruské kolo, spousta zelených stromů a šedivý horský masiv na horizontu. 

Svatba pod sochou

Pod vysokou sochou Timura Velikého je rušno jako uprostřed bazaru. Timurův kamenný pohled je upřen do dálky k mauzoleu, kde sní věčný sen jeho syn. Záhony květin a růží obklopují prostranství a přístupová cesta je stále zaplněna lidmi. Socha nejslavnějšího rodáka je totiž oblíbenou kulisou pro svatební fotografie, a tak k ní nyní kráčí hned dva páry. 

Krásnou nevěstu s mandlovýma očima doprovází mladík v nablýskaném obleku a společnost několika desítek lidí. Jsme v islámské zemi, ale islám neovlivňuje každodenní život v Uzbekistánu příliš výrazně. Dívky zde rády nosí sukně, třpytivé šaty, trička, či dokonce kalhoty. Šátek si přes tmavě černé vlasy nedává žádná, ale některé nosí jako korunku krásy malý, čtvercový klobouček, který je součástí tradičního uzbeckého oděvu. 

Nedaleké tyrkysové kupole patří komplexu Doru Tilavat a mešitě Kok Gumbaz. Největší z nich vyčnívá nad přezdobeným portálem a pod ní sedí na kobercích několik mužů. Dvě menší kupole patří mauzoleu významného muže jménem Šams ad-Dín Kuljál. Ten putoval krajinou, šířil myšlenky islámu a stal se vzorem a duchovním učitelem Timura Velikého. Jedna z hrobek snad prý uchovává ostatky Timurova otce. Pod stromy sedí několik malířů, kteří jistými tahy štětce přenášejí krásu uzbeckých památek na papír. Všudypřítomné historické stavby dodávají místu neopakovatelnou atmosféru.

Tajemství prázdné hrobky

Rozlehlý park končí před zajímavou stavbou, v níž se snoubí několik architektonických stylů. Za vysokým cihlovým portálem se na střeše krčí malá zaoblená pyramida. Ocitli jsme se v komplexu Dorus Saodat nebo také Chazrati Imám, jak ho někdy přezdívají domácí. Toto místo patří k nejvýznamnějším v celém Šachrizabzu a každý návštěvník zde dříve či později skončí. Hned u vstupu se ze stínu stromů vynoří mladé dívky a ženy a snaží se příchozím nabídnout suvenýry. Prodávají barevné šátky, dekorované tašky, čepice vyšívané tradiční metodou, šaty nebo přezdobené peněženky. Ceny jsou velmi nízké. 

Stavba se zaoblenou pyramidou nese jméno Džehangira, nejstaršího a nejoblíbenějšího syna Timura Velikého. Je to další z mnoha otisků historie Timurova rodu v Šachrizabzu. Poblíž má hrob i druhý dobyvatelův syn Umar Šejk, další členy rodiny však musíte hledat v samarkandském mauzoleu Gur Emir. 

Přímo se stavbou sousedí mešita s nádvořím. Právě ho zaplnili staří muži, které muezzin svolal k modlitbě. Dlouho poté ještě zůstávají na místě a hovoří spolu. V náhodném pozorovateli vyvolávají dojem, jako by přišli z dávné minulosti. Každý z nich má na sobě tradiční dlouhý kabát sahající téměř až po kotníky, na hlavách hranaté tubatejky s vyšívaným vzorem a mnohým z nich zdobí svraštělou tvář i dlouhá sněhobílá či šedá bradka. 

Několik metrů odtud se nachází místo s dodnes neodhaleným tajemstvím. Těžké dřevěné dveře vedou pod zem, kde se nachází nevelký prostor se sarkofágem. Arabské nápisy se lesknou od dotyků poutníků a všude vládne šero a ticho. Právě zde mělo spočinout tělo Timura Velikého po jeho smrti. Chtěl zůstat navěky tam, kde přišel na svět, a chtěl být v blízkosti svých synů. 

TIP: Město bez hranic: Mašhad je íránskou Mekkou i hlavním městem šafránu

Timur dobýval v posledních letech své vlády území jako na běžícím pásu. Podrobil si Aleppo, Bagdád a brousil si zuby na Čínu. Na cestě ke svému snu však onemocněl a zemřel 17. února 1405 na místě zvaném Otrar v dnešním Kazachstánu. Jeho mrtvé tělo nesli do Šachrizabzu, ale nakonec se rozhodli pohřbít ho v Samarkandu. Hrobku, připravenou pro Timura v Šachrizabzu, objevili až v roce 1963. Tehdy to byl senzační objev, mimo jiné i proto, že se v ní našly dvě kostry, o kterých se dodnes neví, komu mohly patřit.

Využívání červeného světla při astronomických pozorováních má původ ve fyziologii lidského oka. Již v hodinách biologie se děti učí, že zrakový orgán zahrnuje dva typy světlocitlivých buněk, tzv. tyčinky a čípky. Druhé zmíněné „vidí“ barevně a ke vjemu potřebují relativně velké množství světla. Naproti tomu tyčinky dokážou registrovat i jednotlivé fotony, ovšem za cenu ztráty barevného vnímání.

Astronomická pozorování se obvykle odehrávají za světelně slabých podmínek, je proto žádoucí, aby se maximálně zapojily právě tyčinky. Ty foton zaregistrují díky přeměně molekuly rodopsinu po dopadu zmíněné částice. V případě většího osvícení se veškerý rodopsin v tyčinkách rozpadne a světlocitlivé buňky ztrácejí účinnost – přesně to se děje za denního světla. Zpětná syntéza rodopsinu trvá asi 30 minut: Uvedené době říkáme „adaptace na tmu“ a zná ji každý, kdo přejde z přesvětlené místnosti do temného venkovního prostoru a „rozkoukává se“.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Fotony nižších energií, tedy například červeného světla, jsou při přeměně rodopsinu méně účinné než třeba fotony modrého světla. Proto astronomové používají při pozorování tlumené červené osvětlení, aby nepřišli o svoji adaptaci na tmu.

V pořadí 20. světová výstava se konala v Paříži mezi 25. květnem a 25. listopadem 1937 a měla odrážet téma Umění a technika v moderním životě. Jak tvrdil generální komisař celé akce Edmond Labbé: umění a technologie nestojí proti sobě, ale navzájem se podporují – krása a umění musejí být v nové době nerozlučně spojeny. Poněkud ironičtěji zní, že celý podnik měl také motivovat národy k míru. V éře doznívající hospodářské krize a mezinárodního politického napětí šlo o předsevzetí bohulibé, ale sisyfovsky nesplnitelné. 

Zcela přiléhavě to ilustrují dva nejdiskutovanější a nejoceňovanější pavilony zemí, které v následujících letech ostře proměnily politickou realitu celého světa. Ano, šlo o bolševický Sovětský svaz a nacistické Německo. Oba navíc stály naproti sobě, skoro symbolicky, chce se říct – alespoň do své spřízněnosti diktátorským režimem, jež v nich vládl.

Na jedné straně se tedy k nebi vypínalo pětadvacet metrů vysoké sousoší Dělník a kolchoznice od ruské sochařky Věry Muchinové. A na druhé postávalo šest obřích nahých svalovců ze dvou monumentálního sousoší od Josefa Thoraka. Na ně ze střechy pavilonu navrženého prominentním architektem Alberem Speerem shlížela zlatá orlice s dubovým věncem a svastikou v pařátech. Speer ve své biografii později přiznal, že letmo nahlédl do plánů sovětského pavilonu a své návrhy tak od počátku plánoval jako konfrontaci se Sovětským svazem a souboj dvou velmocí i principů. Obě stavby zkrátka už z dálky hlásaly ideologii a propagandu svých vůdců, přesto získaly zlatou medaili! 

Primární impulz pro vznik legendárního cyklozávodu dala poněkud překvapivě největší francouzská politická aféra 19. století. Vešla ve známost jako Dreyfusova a židovský důstojník uvedeného jména v ní čelil křivému obvinění ze špionáže pro Německé císařství. Země se skandálem rozdělila na dva tábory a tlak byl cítit ve všech společenských vrstvách.

Například významný průmyslník Jules-Albert de Dion a jeho přátelé se roku 1899 dostali na dostihovém okruhu do ostrého sporu se skupinou Dreyfusových příznivců. O události obsáhle a velmi jízlivě informovaly tehdejší nejúspěšnější sportovní noviny Le Vélo, jejichž šéfredaktorem byl Pierre Giffard. Rozhořčený de Dion se rozhodl, že se plátku pomstí a přivede ho na mizinu. Spojil proto síly s výrobcem automobilů Adolphem Clémentem a vynálezcem pneumatik Édouardem Michelinem a společně založili konkurenční list L’Auto-Vélo. Jeho vedením pak pověřili populárního závodníka Henriho Desgrange, který pro Clémenta pracoval jako reklamní textař.

Zpočátku se však zdálo, že vsadili na špatného koně: Nový titul prohrál soudní při s Giffardem, který ho zažaloval za plagiátorství v názvu, takže se musel přejmenovat pouze na L’Auto. A kromě toho, ať se Desgrange snažil jakkoliv, nedařilo se mu prodat víc než dvacet tisíc výtisků denně. Le Vélo přitom vycházelo ve čtyřnásobném nákladu.

Bič na Giffarda

Frustrovaný šéf plátku si uvědomil, že pokud má získat nové čtenáře, musí přijít s nějakou „bombou“. Na 20. listopadu 1902 tedy svolal schůzku klíčových redaktorů, aby společně vymysleli, jak prodej zvýšit. Doslova jim řekl, že potřebují „něco, co zavře Giffardovi hubu“. Nejmladší účastník jednání, 26letý cyklistický novinář Géo Lefèvre, navrhl uspořádat mimořádnou sportovní podívanou – několikadenní cyklozávod, který by svými gigantickými rozměry zastínil všechny dosavadní podniky svého druhu. Novinku mělo představovat několik klání bezprostředně po sobě, jejichž časy by se sčítaly.

Desgrange si původně nebyl myšlenkou jistý a souhlasil až po rozhovoru s finančním manažerem listu Victorem Goddetem, kterého naopak zmíněná idea nadchla. Devatenáctého ledna 1903 pak nechal v novinách otisknout oznámení o pořádání cyklistického zápolení, jež dostalo jméno po vzoru automobilové Tour de France. Desgrange se nicméně nadále domníval, že akce skončí nevalně. Ředitelem, rozhodčím na startu a v cíli, kontrolorem i časoměřičem každopádně jmenoval Lefèvra.

Kominík v čele

Novinový inzerát lákal zájemce na nový závod, během nějž měli za 19 dnů absolvovat okruh měřící 2 428 kilometrů. Jako první se na listinu zapsal 32letý kominík Maurice Garin, který již vyhrál několik významných silničních zápolení. Další účastníci nepatřili mezi takové nadšence a na Tour de France se přihlásili až poté, co pořadatelé zvedli finanční odměnu na šestinásobek průměrného ročního příjmu továrního dělníka. Z 60 účastníků bylo 49 Francouzů, po čtyřech Belgičanech a Švýcarech, dva Němci a jeden Ital. Pouze třetina z nich se cyklistice věnovala profesionálně, zbytek vzešel z řad amatérů, nezaměstnaných či hazardérů.

První ročník odstartoval 1. července 1903 ve tři hodiny odpoledne od kavárny Le Réveil-Matin na pařížském předměstí Montgeron. Trasa vedla přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes zpět do Paříže, a to většinou po polních cestách nebo silnicích s povrchem z dlažebních kostek. Závod sestával z šesti etap a žádné z nich se nevyhnuly havárie, úžehy, poruchy kol, problémy s orientací, ale ani skandály spojené s podváděním: Někteří soutěžící se například nechali táhnout autem nebo se svezli vlakem.

Poslední jdou z kola ven!

Vzhledem k uvedeným obtížím i faktu, že cyklisté trávili v sedle zpravidla víc než patnáct hodin denně a polykali všemožné preparáty zvyšující výkonnost, se závodu přezdívalo „okruh bolesti“ nebo „pojízdná lékárna“. Již zmíněný Garin se ani během klání nedokázal vzdát milovaného červeného vína či cigaret bez filtru a po cestě se občerstvoval v barech – přesto 19. července proťal cílovou pásku jako první z 21 jezdců, kteří se nevzdali. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly a poslední borec dorazil do Paříže až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: Každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tak v klání končí.

Původně skeptický Desgrange se nestačil divit, jak monstrózního úspěchu závod dosáhl. Noviny L’Auto zahrnovaly Francouze po celé zemi články o hrdinech na silnicích, díky čemuž se podařilo zvýšit denní náklad z 25 tisíc výtisků na 65 tisíc. Zvláštní vydání s výsledky si koupilo dokonce 130 tisíc nadšenců. O čtyři roky později měl již zmíněný list čtvrtmilionový náklad, takže platil za nejuznávanější odbornou tiskovinu pro fanoušky cyklistiky. Šéfredaktor tím dokonal pomstu nad plátkem Le Vélo, který přišel o čtenáře a roku 1904 zbankrotoval…

Když nezemřu, vyhraju

Druhého ročníku se v roce 1904 zúčastnilo 88 cyklistů, avšak mnozí pamětníci jej označili za skandální a nebezpečnou frašku. Diváci se totiž nechávali strhnout nadšením pro své favority nebo nenávistí k protivníkům a dopouštěli se mnoha sabotáží. Na kontrolním stanovišti například schovávali násadky na pera, aby se jezdci nemohli podepsat do knihy. Někdy přes silnici pokládali kmeny stromů nebo na ni sypali střepy a hřebíky, a neštítili se ani fyzických útoků na soutěžící. Jednoho ze závodníků zbili do bezvědomí, jiného zranili na ruce – to vše za bouřlivého řevu přihlížejících: „Zabijte je!“ Zdivočelý dav se rozprchl teprve poté, co jeden z rozhodčích vystřelil z pistole do vzduchu. Garin před závodem prohlásil, že Tour de France vyhraje, pokud ho po cestě do Paříže „někdo nezavraždí“.

K nekalostem se uchylovali rovněž mnozí účastníci či jejich manažeři. Soupeřům třeba přimíchávali do jídla projímadla, do závodních kalhot jim sypali svědivý prášek, nařezávali rámy kol nebo vkládali hřebíky do bot. Čtveřice závodníků, jež ve druhém ročníku vedla celkovou klasifikaci – tedy Maurice a César Garinovi, Lucien Pothier a Hippolyte Aucouturier – také nejela vždy po předepsané trase. Pečlivě studovali mapu a vymýšleli si časově úsporné zkratky, nebo dokonce část cesty absolvovali vlakem. Měli však smůlu, protože si jich na jednom nádraží všiml jistý chlapec, podvodníkům vynadal a organizátory o všem informoval.

Konec kvůli fanouškům?

Po ukončení závodu byla kvůli zjištěným nesrovnalostem ustavena vyšetřovací komise a v následujících týdnech vyslýchala závodníky, pořadatele i svědky. Jmenované jezdce čekala diskvalifikace a trest v podobě různě dlouhého zákazu závodění. Důvody popsaných opatření se sice veřejnost nikdy nedozvěděla, ale zřejmě šlo o nepovolené použití železnice. Vítězem druhého ročníku Tour de France se tak stal 19letý Henri Cornet, přezdívaný Vtipálek. Také on byl sice usvědčen, že se během závodu přidržoval auta, ale vyvázl jen s napomenutím. Dosud mu tudíž náleží titul nejmladšího favorita.

Desgrange, šokován skandály a výtržnostmi na trase, následně prohlásil: „Druhý ročník Tour bude podle mě poslední. Hrozí jí zánik kvůli slepé a zuřivé vášni fanoušků.“ Nakonec se ovšem závod etabloval a po roce 1910 již patřil k národnímu stříbru. Stalo se tak díky mnoha organizačním změnám: Počet etap se postupně zvyšoval až na současných 24, trasa se protáhla na 5 500 kilometrů a její průběh se každý rok měnil, aby jezdci zavítali do všech francouzských departementů. Z marketingových důvodů však Tour tradičně končila na pařížském bulváru Champs-Élysées. Prvních devět ročníků vyhráli domácí závodníci, a teprve v roce 1912 se vítězem stal Belgičan Odile Defraye.

Krymsko-konžská hemoragická horečka je závažné virové onemocnění, jehož původcem je RNA virus označovaný jako CCHFV (Crimean–Congo hemorrhagic fever orthonairovirus). Vyskytuje se v řadě zemí napříč Afrikou, v jižní a východní Evropě, a také v Asii, od Turecka a Arabského poloostrova do západních částí Indie a Číny.

Krymsko-konžská krvácivá horečka, kterou přenášejí na lidi klíšťata, je opravdu nebezpečná. Mívá velkou úmrtnost, která se pohybuje v širokém rozmezí kolem 25 procent (9 až 50 % v závislosti na ohnisku), přičemž smrt obvykle nastává již ve druhém týdnu nemoci. Není náhodou, že toto onemocnění patří mezi „prioritní choroby,“ jimž věnuje velkou pozornost Světová zdravotnická organizace (WHO).

Krvácivá horečka přichází

V posledních letech se případy krymsko-konžské hemoragické horečky objevují na dříve nevídaných místech. Výjimkou nejsou ani doposud nepostižené části Evropy. V roce 2010 byla ve Španělsku poprvé nalezena klíšťata infikovaná touto chorobou. Od roku 2013 se ve Španělsku objevilo 12 případů nákazy lidí touto horečkou, přičemž 4 lidé zemřeli. Experti varují, že se krymsko-konžská hemoragická horečka v Evropě bude dál šířit a mezi ohrožené země patří i Velká Británie. 

Nedávno to během slyšení v parlamentu Spojeného království, v příspěvku věnovanému připravenosti na příští potenciální pandemie, potvrdil epidemiolog James Wood z Univerzity v Cambridgi: „Ve Velké Británii velmi pravděpodobně dojde k šíření krymsko-konžské hemoragické horečky.“ Zatím jediný potvrzený případ krymsko-konžské hemoragické horečky v Británii pochází z loňského roku, tehdy šlo ale o „cestovatelskou diagnózu“, kdy si nákazu přivezla žena z cest po Střední Asii.

„A nejde jen o tuto krvácivou horečku. Existují i další infekce, šířené členovci, které se mohou ve Velké Británii objevit. Další by mohla být velmi nebezpečná krvácivá horečka Rift Valley, kterou přenášejí komáři,“ dodává Wood.

TIP: V Pensylvánii se mezi klíšťaty šíří nebezpečný virus Powassan

Podle epidemiologa bude problémem samotná diagnostika, protože britští lékaři s těmito chorobami nemají téměř žádné zkušenosti. Jedním z hlavních důvodů šíření krymsko-konžské hemoragické horečky do nových oblastí jsou podle odborníků změny klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám v Evropě a v dalších koutech světa se lokality potenciálního výskytu infikovaných klíšťat rozšiřují.

Měsíčně si Bharat Jain vydělá zhruba 60 až 70 tisíc indických rupií (v přepočtu 15 až 20 tisíc korun). V zemi, kde je průměrná mzda 31 900 rupií (8 300 Kč) jde o slušné peníze, zvlášť pro člověka, který nemá žádné vzdělání a živí se hlavně žebrotou. Denně na ulici dokáže během 10 až 12 hodin vyžebrat dva až dva a půl tisíce rupií. 

Ne všechny jeho příjmy ale pocházejí z milodarů. Jain dokázal vyžebrané peníze chytře investovat a dnes mu patří velký byt se dvěma ložnicemi v Bombaji v hodnotě 1,2 milionu rupií, a také dva obchody v městě Tháné, které pronajímá za 30 tisíc rupií měsíčně. Celková odhadovaná výše majetku Bharata Jaina se dnes podle indických médií pohybuje okolo milionu dolarů.

TIP: Chudoba v africké Keni: Za sexuální služby se zde platí rybami

Přestože rodina „nejbohatšího žebráka na světě“, jak se Jainovi přezdívá, ho dnes již od cest za žebrotou zrazuje, on stále na svou pouliční misi vyráží. Možná kvůli komunitě žebráků, k níž si za léta strávená na ulici vybudoval pevná pouta, možná proto, že si jinak svůj den neumí představit. Jisté je, že jeho dva synové nejspíš nepůjdou ve šlépějích svého otce – oba mají dokončené vzdělání v klášterních školách a Jain věří, že je tak čeká lepší život než je ten jeho.

Pomineme-li Měsíc, je nejjasnějším objektem na pozemské obloze planeta Venuše. Její hustá oblaka odrážejí zpět do kosmického prostoru asi 75 procent slunečního záření. Mají tedy albedo 75 procent. Oproti tomu naše Země odrazí jen asi 30 procent přicházejícího záření. Evropský vesmírný dalekohled CHEOPS (CHaracterising ExOPlanets Satellite) před časem objevil exoplanetu LTT 9779b, která odrazí dokonce 80 procent hvězdného záření.

Exoplaneta LTT 9779b byla objevena v roce 2020 a již tehdy bylo jasné, že jde o výjimečný objekt. Jde o první známý ultrahorký neptun, který svou mateřskou hvězdu oběhne za méně než jeden pozemský den (konkrétně za 19 hodin). Dotyčná hvězda je přitom zhruba stejně velká a hmotná jako naše Slunce. Exoplaneta LTT 9779b je podle astronomů 4,7× větší než Země (je tak větší než například Neptun) a mateřská hvězda žhaví její přivrácenou stranu na teplotu okolo 2 000 °C.

Vesmírné zrcadlo

Příčinou velmi vysokého albeda exoplanety LTT 9779b jsou žhavá oblaka s velkým obsahem kovů. Tvoří je zřejmě především roztavené silikáty (křemičitany) s různými kovy, například titanem. Podle vědců jde o velmi nehostinné místo. Jak barvitě popisuje astronom James Jenkins z chilské Univerzity Diega Portalese a výzkumného centra CATA: „Představte si hořící svět, v těsné blízkosti hvězdy, kde se převalují těžká kovová mračna, z nichž prší titanový déšť.“ Výzkum Jenkinse a jeho kolegů nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Astronomka Vivien Parmentier z francouzské Observatoře Côte d’Azur přiznává, že podmínky panující na exoplanetě LTT 9779b jsou pro vědce překvapením. Vzhledem k její extrémní teplotě (při teplotách nad 100 °C se v atmosféře nemohou tvořit mračna z obsahem vody) by se v její atmosféře neměly vyskytovat ani oblaka z roztavených kovů nebo skla. Vysvětlení podle Parmentierové spočívá v tom, že atmosféra exoplanety je zcela saturovaná výpary silikátů a kovů, díky čemuž tam vznikají mračna teplotě navzdory.

Planeta, která by neměla existovat

Vysoká odrazivost a teplota ale nejsou jedinou zvláštností exoplanety LTT 9779b – všechny doposud známé exoplanety, které obíhají kolem své hvězdy za méně než jeden den, jsou buď „horké Jupitery“ – plynní obři nejméně desetkrát větší než Země – nebo kamenné planety menší než dvojnásobek Země. LTT9779b je tedy příliš malá (na horký Jupiter) nebo příliš velká (na kamennou super-zemi).

TIP: První objevený ultrahorký neptun je nejspíš jen zbytkem původní planety

„Je to planeta, která by vlastně neměla existovat,“ potvrzuje Vivien Parmentier. „Podle toho co známe, by mělo jít o holou exoplanetu s „odfouknutou atmosférou“. LTT 9779b ale zjevně atmosféru má a dokonce se v ní vyskytují mraky." Podle Sergio Hoyera z Astrofyzikálního ústavu v Marseille je možným klíčem složení mraků – jejich hmotnost brání mateřské hvězdě připravit exoplanetu o její atmosféru.

První světová válka vedla k obrovskému zrychlení vývoje letadel všech kategorií a převaha ve vzduchu se často překlápěla už po několika týdnech. Francouzská společnost Nieuport vyvinula ze svého dvoumístného stroje označeného číslem 10 stíhací verzi C1. Letoun už byl jednomístný a na horním křídle nesl kulomet. Protože ale Francouzi stále neznali tajemství synchronizátoru, musel být montován poměrně vysoko nad točící se vrtulí. 

„Cé jednička“ měla příjemné letové vlastnosti a byla mnohem obratnější než německé eindeckery. V lednu na frontu dorazily i Nieuporty 11, speciálně zkonstruované jako stíhací. Na začátku roku 1916 jich na frontě sloužilo několik desítek. Nejlepší stíhači začali ohlašovat jedno vítězství za druhým a někteří se stali skutečnými mistry svého řemesla.

Vůbec nejlepším se v té době stal Jean Navarre, jenž si první sestřel připsal už 1. dubna 1915 na stroji Morane-Saulnier L. Velení jeho úspěchy už o den později ocenilo Řádem Čestné legie a v citaci k udělení se psalo: „Během jednoho týdne se utkal se dvěma nepřátelskými letadly, přičemž útočil z několika málo metrů navzdory palbě nepřátelských pozorovatelů. Přinutil jedno z nich přistát za našimi liniemi, což umožnilo vzít do zajetí nepřátelského pilota a pozorovatele, kteří byli oba zraněni palbou.“ V létě Navarre přešel na Morane-Saulnier N a koncem roku na Nieuport 11. Dne 26. února 1916 smetl z oblohy německý stíhací fokker a dosáhl tak svého pátého potvrzeného vítězství. Do června jich měl 12 a stal se tehdy nejslavnějším stíhacím esem Francie.

Na jaře 1916 se ukazovala potřeba systému, který by stíhače i další letce povzbudil ke snaze předčit ostatní v počtu sestřelených nepřátelských letadel. Major de Rose, velitel letectva II. armády, tehdy nahradil dosud nesoustavnou evidenci sestřelů přesnými záznamy a současně byla stanovena i kritéria pro uznávání úspěchů – v prvé řadě svědectví od vlastních pozemních jednotek. Francouzské standardy pro potvrzení vítězství byly poměrně přísné. Přiznáno bylo pouze za zničení nepřátelského letadla, které musel potvrdit nezávislý svědek, jako byl například dělostřelecký pozorovatel, pěšák na zemi nebo jiný pilot ve vzduchu.

Potvrzená letecká vítězství obecně spadala do jedné ze čtyř kategorií zničení. Nezávislý svědek mohl vidět nepřátelské letadlo padat v plamenech, dopadnout na zem, nebo jak se během letu rozpadlo. Poslední možností bylo, že protivník přistál na území kontrolovaném Francouzi nebo jejich spojenci. V případě, že na protivníka útočilo a zasáhlo ho více stíhačů, velení každému uznalo jeden sestřel a v celkových statistikách se většinou nerozlišovalo, zda je samostatný či sdílený. 

Kdo viděl...?

Pravděpodobná vítězství se do osobního skóre nepočítala, i když se rovněž evidovala a hodně slavných es jich dosáhlo velmi mnoho. V tomto případě musel střelec zasáhnout nepřátelské letadlo, které začalo padat, ač jej nikdo neviděl dopadnout. Někdy také vítěz havárii pozoroval, od pěšáků z fronty ale nepřišlo žádné hlášení, které by to potvrzovalo. V takových případech piloti často opět vzlétali do oblasti, kde k boji došlo, a snažili se místo nalézt a určit přesně místo dopadu. Pokud se nacházelo na dostupném místě, vydávali se tam často s přáteli automobilem, aby vrak našli, vyfotili si ho a většinou si i odvezli nějaký „suvenýr“. Někdy šlo o kus plátna z trupu s výsostným znakem, výrobním číslem či jiným označením. Pokud nalezli i mrtvá těla letců, vzali jim osobní dokumenty, což k uznání nároku také stačilo.

Evidence sestřelů probíhala ze dvou důvodů. Velení se snažilo zjistit, jaké ztráty protivník v boji reálně utrpěl, a kromě toho chtělo motivovat vlastní piloty. Stíhačky tehdy ještě nenesly žádné fotokulomety a výsledek střetnutí se tedy musel hodnotit jen velmi subjektivně. Piloti po návratu z akce podali hlášení, v němž vznesli své nároky. Podávala se jak ústně, tak písemnou formou na příslušný formulář. Ten obsahoval mnoho podrobností včetně místa, času a typu nepřátelského letounu. Důstojník hlášení posoudil, zkonzultoval ho s ostatními účastníky boje i s velitelem a pak vynesl verdikt. Na jeho rozhodnutí ale mělo vliv mnoho faktorů. Jinak pohlížel na zprávu mladíka po jeho prvním či druhém boji, odlišně na nárok zkušeného veterána. Jistou roli určitě hrála i hodnost a funkce, přesto je známo mnoho případů, kdy zůstal zamítnut nárok vysokého důstojníka či velitele jednotky.

Na kontě královských 

Na jaře 1916 zavedli do výzbroje svou první stíhačku Airco DH. 2 i Britové. Měla rámový trup s tlačným motorem a pilot ovládal pohyblivý kulomet v přídi trupové gondoly. Střelbu mu ulehčovala možnost zbraň zafixovat v pevné poloze a mířit celým letounem. Ukázalo se, že je rychlejší a obratnější než německé fokkery. Jako první s nimi do boje zasáhla 24. peruť vedená slavným Lanoe Hawkerem a své skóre otevřela 2. dubna, kdy poručík David Tidmarsh poslal k zemi pozorovací Albatros B.II. Brzy následovala další vzdušná vítězství a na DH. 2 se postupně přezbrojily téměř všechny britské stíhací perutě. Teprve koncem léta na frontu dorazily první moderní stíhačky Sopwith Pup a v prosinci pak Sopwith Triplane. 

Britské armádní i námořní letectvo vedlo celou válku velmi agresivní, útočné operace a k většině bojů tak docházelo nad německým územím. Jen minimum vítězství se tak dalo ověřit evidencí dopadů sestřelených nepřátel na zem. Ještě méně často docházelo k případům, kdy stíhači donutili protivníka přistát na území kontrolovaném královskými vojáky. Britské záznamy se proto zakládaly na uznání morálního vítězství a trochu připomínaly bodování ve sportu. Od začátku roku 1917 se začal používat poměrně komplikovaný systém několika druhů vzdušných vítězství, označovaných jako „out of control“ (volně přeloženo „padající mimo kontrolu“). Jednalo se o letoun, který po zásahu přešel do nekontrolovaného pádu a zmizel z dohledu. Velmi podobně bylo definováno vítězství označované jako „driven down“ („zahnán dolů“). Tento stroj šel po zásazích k zemi, ale nikdo dál nemohl pozorovat, zda jen neuniká střemhlavým letem. Obě kategorie tak byly velmi sporné a žádné jiné letectvo takováto vítězství vůbec neevidovalo.

Zmatky a přehánění 

Schvalovací systém začal zprávou o boji, již předkládala stíhací peruť na velitelství křídla, odkud pak postupovala na štáb brigády. Každá z těchto instancí mohla nárok schválit, nebo zamítnout. Někdy jeden stupeň potvrdil vítězství, zatímco druhý ne. Vítězství hlásilo velitelství RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor) prostřednictvím každodenního komuniké. To se uzavíralo k 16 hodině, což značně přispívalo ke složitosti systému a náchylnosti ke zdvojení nároku nebo uvedení špatného data. 

Britští stíhači poměrně často uznávali sdílená vítězství, když se na jednom sestřelu podílelo víc stíhačů. Na úrovni jednotky se počítalo jako jedno, zatímco na osobním kontě každého zúčastněného stíhače přibyl další „zářez“. Nedostávali tedy pouze zlomek, který se stal u RAF běžnou praxí v příštím světovém konfliktu. V případě osádek dvoumístných letadel se vítězství připisovalo pilotovi, pozorovateli/střelci se připisovalo pouze v případě, kdy vystřelil ze své zbraně. Na rozdíl od jiných tehdejších vzdušných sil britské úřady nutně nepožadovaly nezávislé pozemní ověření vítězství pro udělení sestřelu, takže jejich uznávání bylo velmi benevolentní.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Velení pravděpodobně vedly morální a propagandistické důvody, neboť RFC (od 1. dubna 1918 RAF) neslo hlavní tíhu spojenecké letecké ofenzivy a ze všech národů mělo v boji nejvyšší ztráty. Výzkumy dnešních leteckých badatelů jednoznačně ukazují, že počet britských oficiálně uznaných vítězství převýšil počet německých ztrát přibližně šestkrát až osmkrát. Nadsazování sestřelů ale patřilo k obecným jevům. Docházelo k němu i v dalším světovém konfliktu, kdy se k potvrzování vítězství používaly i fotokulomety. Nijak zásadně to nepomohlo a dochází k němu i v 21. století.

Útvar se začal formovat pod mořskou hladinou před zhruba 130–60 miliony let. Výchozím materiálem pro dnešní křídový monolit byly vápenaté části drobných mořských řas a fragmenty mořských mušlí. Díky zvětrávání se v usazeninách mohly později zachytit rostliny a rozpad tohoto dodatečného organického materiálu po dobu zhruba 10 000 let vytvořil charakteristickou půdu známou pod označením rendzina. 

Na rozdíl od jiných typů půd, u nichž lze snadno rozeznat jednotlivé vrstvy, je křídová rendzina tvořena pouze tenkou vrstvou černého humusu, který přechází ve světlejší hnědou půdu. Ta už obsahuje malé kousky křídy. Bílý křídový útes, jehož nejvyšší bod dnes ční 77 metrů nad mořskou hladinou, pak tvoří většinu celé masy. Důvodem tohoto uspořádání je nejen vysoká čistota křídy, která je z 98 % tvořena uhličitanem vápenatým, ale také nedostatek jílovitých materiálů, z nichž například v říčních údolích vzniká usazováním úrodná půda.

Útes Seven Sisters se čas od času objevuje v historických filmech jako „záskok“ za známé bílé útesy v Doveru, protože na rozdíl od nich se zde nevyskytuje přemíra moderních anachronismů. Mohli jste je spatřit například ve snímku Robin Hood: Král zbojníků a v závěrečné fázi filmu Pokání.