Plány na obnovu gotického skvostu, který po staletí představoval jeden ze symbolů města nad Seinou, začaly víceméně ihned poté, co časně ráno 16. dubna 2019 uhasly poslední doutnající uhlíky. Svítání pak odhalilo dílo zkázy v plném rozsahu: Popelem lehla téměř celá střecha včetně špičaté věžičky z 19. století, tzv. sanktusníku, zčásti také nosné klenby, vitrážová okna i některé interiérové objekty. Třebaže se plameny značné části chrámu nedotkly, takže se již o dva měsíce později mohla v jedné z bočních kaplí konat mše, škody byly ohromné. Důvod vzniku požáru dodnes zůstává nejasný, vyšetřování však jako nejpravděpodobnější verzi naznačilo zkrat kabelů, jež napájely elektromotorem poháněné zvony v sanktusníku. 

Vášnivé debaty

Shromáždit potřebné peníze na opravu se záhy ukázalo jako nejméně palčivý problém. Díky vlně solidarity, která se přelila celým světem, se na účtu brzy sešly dary ze všech koutů planety. Svou soustrast a zájem o pomoc vyjádřili představitelé zemí i soukromí mecenáši (viz Miliardové dary). Francouzský prezident Emmanuel Macron, který v televizním projevu bezprostředně po požáru slíbil, že nová katedrála vyroste do pěti let, tak čelil spíš jiné výzvě: Jak bude obnovený chrám vypadat? 

Mezinárodní zájem architektů vyvolalo oznámení tehdejšího premiéra Édouarda Philippa, že nová podoba svatostánku vzejde z celosvětové soutěže. Zpočátku byla totiž ve hře varianta, že Notre-Dame jednadvacátého století bude odpovídat moderním architektonickým trendům. Na pařížské radnici se tak scházely vizualizace, které u členů hodnotící komise – a potažmo i veřejnosti – okamžitě vzbudily pozdvižení. 

Apartmán pro zvoníka

Rakouské designové studio Who Cares?! například pouhé čtyři dny po požáru přišlo s návrhem proměnit střechu chrámu v luxusní byt. Projekt nazvaný Quasimodův Penthouse inspirovala podle tvůrců postava hrbatého zvoníka, který ve slavném románu Victora Huga přebýval v podkroví katedrály. Jeho vyhořelé bydliště by tak nahradil nový apartmán a šťastný nájemce by dostal k dispozici nejen 743 čtverečních metrů obytné plochy, ale rovněž rozlehlou zahradu s částečně krytým bazénem, saunou, lázněmi a helipadem. 

Samozřejmě šlo spíš o nadsázku než vážně míněný návrh, což se ovšem nedá říct o představě belgického architekta Vincenta Callebauta, jenž chtěl na střeše svatostánku vybudovat obří akvaponický skleník s průhlednými solárními panely. Uvnitř by tak vznikly ideální podmínky pro pěstování ovoce i zeleniny a roční výnosy prý měly dosáhnout až jednadvaceti tun. Díky fotovoltaice by byl navíc Notre-Dame energeticky soběstačný a jeho produkce by pokryla i spotřebu okolních domů.

Včely i krystaly

Střecha, coby veřejně přístupné místo nabízející úchvatný výhled na centrum Paříže, figurovala i v dalších návrzích. Například francouzské studio NAB chtělo do obnoveného sanktusníku umístit včelí úly, zatímco Massimiliano a Doriana Fuksasovi přišli s nápadem vybudovat kopii původní věže z krystalů, jež by v noci svítily.

Právě novogotický sanktusník, který v roce 1857 nahradil původní středověkou věžičku, náležel k dominantám katedrály. I tentokrát se proto stal středobodem zájmu, přičemž jej mnozí autoři neváhali nahradit zcela novým prvkem. Kupříkladu projektu Mathieua Lehanneura vévodí pozlacená atrapa monumentálních plamenů, coby připomínka nedávné tragédie. Kyperský ateliér Kiss the Architect zas představil skulpturu z obřích koulí a oblouků, jež obklopují centrální schodiště vystupující vysoko nad zbytek stavby.

Hlavně zachovat ducha

Při pohledu na galerii bizarních návrhů nepřekvapí, že zástupci konzervativní části veřejnosti sepsali hned několik protestních petic. O slovo se přihlásil dokonce potomek Eugèna Viollet-le-Duca, autora původní věže. Pod tlakem veřejnosti, památkářů a tradičně zaměřených architektů nakonec Národní komise pro památky a architekturu odsouhlasila definitivní plán oprav, který měl co nejvěrněji zachovat charakter stavby. Autenticita se měla maximálně vztahovat i na materiály, takže pro klenbu střechy bylo stejně jako před devíti staletími zvoleno dřevo. Jde o technicky náročnější řešení než nahrazení konstrukce ocelovými nosníky – jako po požáru katedrály v Chartres roku 1836 – ale památkáři jásali. 

Naopak ze střechy zcela určitě zmizí olověné obložení. Nejméně šest tisíc let patřilo olovo k nejdostupnějším kovům, je odolné, nerezaví a dá se snadno překovat do nové podoby. Když ovšem studie v roce 1970 konečně prokázaly, jak devastující má účinky především na dětský organismus, přestalo se téměř používat. Takže 460 tun olova, jež se při požáru doslova „vypařily“ (a zahltily celé okolí), nejspíš nahradí jiný materiál.  

Zábavní park?

Několika jemnějším stavebním úpravám se „Naše dáma“ přesto nevyhne. Nepůjde sice o zásah do celkové architektonické podoby, návštěvníci však změnu poznají například ve chvíli, kdy usednou v chrámové lodi. Interiér bude nově vybaven pohodlnějšími lavicemi opatřenými lampičkou, méně využívané zpovědnice nahradí instalace uměleckých děl z 16.–18. století a na stěny se mají promítat digitalizované výjevy z Bible. Ve srovnání s projekty nové střechy jde možná o marginálie, přesto se neobešly bez rozhořčených reakcí: Podle kritiků se svaté místo pod taktovkou politické korektnosti promění v zábavní park. 

TIP: Slavná katedrála Notre-Dame v minulosti sloužila i jako skladiště potravin

Značnou diskusi vyvolalo také ujištění památkářů, že počítají s předem avizovaným termínem dokončení v roce 2024. Cílem je představit chloubu Paříže v novém hávu u příležitosti nadcházející letní olympiády. Jelikož ovšem původní svatostánek vyrůstal dvě staletí, nabízí se pochopitelně otázka, zda není uvedený časový rámec příliš uspěchaný.

V polárních oblastech taje permafrost. Kvůli stoupajícím teplotám, a také častějším lesním požárům, se v permafrostu objevuje stále více nových mělkých jezer, kterým se říká termokrasová. Děje se to i na Aljašce, kde se na ně zaměřil projekt americké vesmírné agentury NASA Arctic Boreal Vulnerability Experiment (ABoVE).

Termokrasová jezera vznikají táním permafrostu. Při něm dochází k zhroucení povrchu půdy a jeho poklesu o několik metrů. Vzniklý prostor vyplní voda a spolu s ní i bakterie, které se ihned pustí do rozkládání biomasy, kdysi zamrazené do permafrostu. „Při rozkládání biomasy bakteriemi vzniká spousta metanu,“ upozorňuje ekologička a biogeochemička Katey Walter Anthonyová z projektu ABoVE.

Metanová jezera

Na Aljašce se nachází velké množství jezer, většina z nich je ale stará tisíce let a metanu v nich už mnoho nezbylo. V poslední době se zde ale objevují nová jezera, jako je jezero Big Trail, které vzniklo před méně než 50 lety. Tato nová jezero jsou přitom doslova přeplněná metanem.

Metan je velmi účinný skleníkový plyn, v porovnání s oxidem uhličitým asi 30× účinnější. V atmosféře naštěstí zůstává kratší dobu než oxid uhličitý. Zároveň přispívá ke tvorbě přízemního ozonu, který ohrožuje lidské zdraví. Zdrojem metanu jsou lidské aktivity, jako zemědělství zpracování fosilních paliv nebo skládky.

TIP: Vědci zaznamenali obrovské emise metanu v oblasti Východosibiřského moře

Podstatná část metanu v atmosféře ale pochází z přírodních zdrojů, jako jsou právě jezera nebo mokřiny. Pro zvládnutí klimatické krize je proto klíčové pochopení mechanismů, které stojí za uvolňováním metanu do atmosféry. Podle Ricka Spinrada, šéfa amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru NOAA představuje omezování emisí metanu významný nástroj pro snižování dopadů globálního oteplování v krátkodobém výhledu.

Německojazyčnou oblast tvořilo v polovině 19. století vícero států a státečků. Ty směřovaly postupně k větší či menší integraci. Tak si to každopádně představovalo Prusko, které hodlalo být hegemonem. Existovala však také odlišná koncepce: sbližování německých států pod taktovkou Rakouska. Kdo z koho! O to šlo. A protože například Sasko nemínilo stát se pruským vazalem, přimklo se k Vídni. Tak byly rozdány karty. Proti sobě stanuly dva soupeři. Prusové na jedné straně, proti nim koalice Rakouska a Saska.

Pomyslný sud válečného prachu nevybuchl na našem území, i když právě tam se nakonec odehrávaly boje. Kronika krátké, ale hrozné války se začala psát v Holštýnsku. To tehdy spravovali Rakušané, ale když cítili konflikt na obzoru, raději vojsko stáhli. Prusové okamžitě využili příležitost a do země napochodovali. To se událo 7. června 1866. Hned vzápětí se Prusové vrhli na Sasko, tedy na rakouského spojence. Sasové věděli, že sami na mocnějšího soupeře nestačí a stáhli se do Čech. Právě zde mělo dojít k rozhodnutí, která ze stran má více sil a ovládne středoevropský prostor.

V kleštích

Rozhodujcí slovo v pruské válečné mašinerii měl tehdy pětašedesátiletý Helmut von Moltke. Tento vojenský stratég dánského původu neuvažoval ortodoxně. Žádné poučky a stokrát opakovaná klišé. To nebyl jeho styl. Měl odvahu rozhodovat se podle okolností. Tehdejší vojenští experti si ťukali na čelo, když se rozhodl své ozbrojené síly rozdělit. Vypadlo to jako nesmyslné oslabení jejich potenciálu. Geniální taktik ovšem uspěl, když se vrhl na Rakousko hned ze tří stran naráz: směrem na Českou Lípu, na Liberec a na Trutnov. Když k tomu připočteme schopnost Prusů přemisťovat se takovou rychlostí, že tím byli obránci zcela zaskočeni, můžeme konstatovat, že Moltke předběhl dobu a položil základy útočné strategie 20. století.

Hned v prvních dnech docházelo k sice ne rozhodujícím, zato k velmi zuřivým a krvavým střetům. Pamětníci bojů mluvili o přesunech za takřka neustávajících přestřelek. Ve všech významnějších šarvátkách vítězily útočící Moltkeho síly. U Svijan, proslavených dnes pivovarem, i u Sychrova známého krásným zámkem, dále u České Skalice či u Dvora Králové. Chvíli to vypadalo, že k úplně rozhodující bitvě celé války dojde u Mnichova Hradiště. Rakušané se ovšem stáhli a válečná štěstěna si na svůj verdikt musela ještě několik dní počkat až do osudného 3. července u Hradce Králové. Ztráty? V té době si Prusové vedli výrazně lépe – na jednoho pruského padlého připadalo v prvních střetech války asi pět zabitých protivníků. 

Dobývání hradu

Romantický klenot mezi českými hrady, Kost, sehrála paradoxně roli ve válce několik století poté, co tato středověká fortifikace dávno přestala stačit vyvívíjející se palebné síle moderních armád. Přesto se ukázala být účinnou pevností. Předehru dobývání hradu předznamenaly střety v okolních lesích a nedalekých skalních labyrintech. Ano, ani půvabné Prachovské skály nebyly řeže ušetřeny. Právě tudy pronikali pruští průzkumníci. Po nich pro změnu na koních pátrali husaři. Cimbuří na Kosti poskytlo účinný azyl myslivcům, kteří zde odolávali pruské pěchotě až do té doby, než přišel rozkaz se stáhnout. Prusové pak s jásotem obsadili už vyklizené středověké sídlo.

Jičínské peklo

Když se schylovalo k bitvě o samotný Jičín, už nikdo nepochyboval, že tahle válka doslova nikoho nemine, a to včetně civilního obyvatelstva. Navíc přicházely opravdu povážlivě zneklidňující zprávy z bojišť. Rakouské velení začalo podléhat nervozitě. I obyčejní lidé spatřili brzy na vlastní oči, co je čeká. Směrem od Trutnova prchali ze strachu o život zbědované rodiny. Místní pro změnu začínali opouštět Jičín, i když zdejší potentáti se tomu snažili bránit. Alespoň zpočátku. Nakonec vzali nohy na ramena také. 

Jak to tehdy v ulicích města vypadalo? Podle dobových svědků jako ve válečném filmu. Všude sténání raněných, na ulicích hromady mrtvých. Prusové navíc ničili a rabovali. Náměstí zaplnili věcmi, které si posléze odváželi do své vlasti. Kradli pochopitelně i někteří Češi, kteří se neštítili zneužívat všeobecné anarchie. Připomínalo to konec světa. Hospodářská zvířata zmateně pobíhala. Návrat domů později vehnal Jičíňanům slzy do očí. Málokomu něco zůstalo. Většina musela začínat takřka znovu od nuly.

Příčiny porážky

Hodně se během uplynulých více než 150 let namluvilo o síle pruských pušek nabíjených zezadu – takzvaných jehlovek. Jistě, vojáci díky nim dokázali střílet častěji. Tyto technologicky pokročilé zbraně představovaly jednoznačnou výhodu útočících Prusů. Na druhou stranu rakouské a saské síly také disponovaly nějakým tím esem v rukávu – například skvěle vycvičeným dělostřelectvem, které navíc během války opakovaně prokazovalo odhodlání a statečnost vytrvat až do konce.

Příčiny nezdaru obránců lze tedy spatřovat i ve zmatcích, které nastaly v komunikaci s vrchním velením. Rozkazy putovaly příliš dlouho a přicházely pozdě. Vojáci tak například bránili své pozice ještě ve chvíli, kdy už byl dávno vydán rozkaz k ústupu, protože vývoj války ukazoval, že je potřeba šetřit muže pro rozhodující měření sil na jiném místě. Lze tak mluvit o hrdinství vojáků, jejichž oběť nejvyšší se nakonec ukázala nesmyslná, marná a předem zbytečná. 

Během bojů na Jičínsku zažívali obyčejní vojáci doslova křest ohněm. Procházeli peklem na zemi. Kde mezitím dleli ti, kteří měli jejich životy ve svých rukou? Velení 1. pruské armády v čele s princem Friedrichem Karlem, využívalo pohodlného zázemí výstavního zámku v Mnichově Hradišti. Saský korunní princ Albert se ubytoval na zámku v Miličevsi nedaleko Jičína. O tom, jak Prusy konečně zastavit, se s rakouským generálem Clam-Gallasem radili přímo v ohroženém Jičíně. Vrchní velitel rakouské armády Ludvík August von Benedek se nacházel v pevnosti Josefov, kterou však záhy opustil a spojení s bojujícími útvary i proto v nastalých zmatcích vázlo.

Realita a propaganda

Prusové se snažili v Češích vzbuzovat dojem, že mají pro jejich národní emancipaci větší pochopení než rakouská koruna. Nikdo jim to ale moc nevěřil, a to hlavně proto, že realita vypadala trochu jinak. Pruští vojáci se k místním chovali značně bezohledně. Nejen, že jim kradli majetek a domácí zvířata, ale na denním pořádku bylo také nezřídka brutální násilí. Kdo nechtěl spolupracovat, byl vystaven bití a týrání, které někdy mohlo skončit i fatálně. Agresoři neměli úctu ani ke starostům a jsou zaznamenány i případy, kdy se obětí zvůle a teroru stala třeba stará bezbranná žena. Propaganda proto logicky moc nefungovala a Češi Prusy jako osvoboditele nevítali. 

Trpké osudy

Lidé v Čechách od začátku chápali, že nejde o válku dvou císařů, ale že jsou v ohrožení jejich příbytky a holé životy. V Železnici například místní farář souhlasil, aby vojáci použili dřevěné lavice z kostela a nábytek z fary jako střelecké ochozy přistavené ke hřbitovní zdi. Celá vesnice se měla stát nedobytnou pevností a předpokládal se tuhý boj, k němuž však nakonec nedošlo. Situace se totiž nečekaně vyvinula jinak. Bylo potřeba krýt ústup, aby nepříteli nepadla do rukou drahocenná děla, a tak vojáci dobře opevněnou Železnici nakonec opustili a vydali se naopak do útoku proti Prusům. Padali pod palbou, ale draze vykoupeného účelu bylo dosaženo: děla se díky jejich sebeobětování podařilo včas dostat do bezpečí.

Pro místní obyvatelstvo však ani odchodem vojáků utrpení neskončilo. Úroda na polích zůstala po bojujících armádách podupaná. Scházely základní potraviny. Aby nenastal hladomor, stát poskytoval mouku, oves, kukuřici, rýži i peněžní dávky. Přesto se na podzim ohlásila cholera, která si jenom v obci Kbelnice vyžádala 11 mrtvých.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Neobvyklý osud plný kotrmelců prožil saský korunní pinc Albert. Tento přímý účastník bojů z roku 1866 se velmi lišil od svého spíše intelektuálně zaměřeného otce, krále Jana. Zajímalo ho vojenství. V bitvě u Jičína musel uznat porážku. Později se ve válce proti Francii osvědčil na straně Pruska – tedy svého někdejšího nepřítele. Situace to zkrátka vyžadovala. Nic na tom nemohlo změnit ani osobní přátelství saského prince a později krále Alberta s rakouský císařem Františkem Josefem I.

Satelitní galaxie Mléčné dráhy – Velké a Malé Magellanovo mračno, zápolí celé miliardy let s gravitačním vlivem naší Galaxie a je to na nich znát. Ztrácejí kosmický plyn, který se za nimi táhne jako kouř z hořícího letounu. Přesto, k překvapení astronomů, zůstávají víceméně pohromadě a probíhá v nich intenzivní tvorba nových hvězd.

„Dlouho to bylo záhadou,“ uvádí Dhanesh Krishnarao z amerického institutu Space Telescope Science Institute (STSI). „Pokud Magellanova mračna po dlouhou dobu takto přicházejí o kosmický plyn, jak v nich stále ještě mohou vznikat hvězdy?“

Krishnarao vedl tým amerických astronomů, který zřejmě nalezl odpověď. Jejich výzkum zveřejnil špičkový vědecký časopis Nature. S kolegy použili data Hubbleova vesmírného dalekohledu a také dnes již vyřazené sondy Far Ultraviolet Spectroscopic Explorer (FUSE).

Korona Magellanových mračen. (foto: STScI, Leah Hustak, CC BY-SA 4.0)

Z pozorování zmíněných zařízení vyplynulo, že dvojici Magellanových mračen obklopuje korona (anglicky Magellanic Corona), velký oblak horkého ionizovaného plynu. Obaluje Magellanova mračna jako galaktický kokon, který do značné míry chrání jejich kosmický plyn před nenasytnou Mléčnou dráhou.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Zdá se, že Krishnaraoův tým narazil na nový prvek evoluce galaxií. „Galaxie se obalují ochranným plynným kokonem, který funguje jako ochranný štít proti vlivu sousedních galaxií," vysvětluje Krishnaraoův kolega Andrew Fox. Korona má velikost přes 100 tisíc světelných let a při pohledu ze Země zabírá poměrně velkou část oblohy Zároveň je ale prakticky neviditelná a její odhalení nebylo snadné.

Čím je pro někoho žena oblečená v sexy krajkovém prádle, tím je pro Yoshido Yodu žena v obyčejné pláštěnce. Jeho posedlost touto ochranou před deštěm byla tak silná, že jej dokonce přivedla na dráhu zločince. Podle ósacké policie tento 51letý muž od roku 2009 odcizil nejméně 360 kusů dámských pláštěnek. Tolik jich alespoň policie nalezla při domovní prohlídce.

TIP: Japonský fantom ukradl během 25 let přes 5 800 cyklistických sedel

„Pláštěnkářův“ modus operandi byl podle policistů vždy stejný – bývalý doručovatel novin si na ulicích vyhlédl ženy, jedoucí na kole v pláštěnkách. Sledoval je, a pokud po zaparkování odložily pláštěnku, pokusil se ji ukrást. Po pláštěnkách prý pátral také u zaparkovaných kol, která identifikoval jako dámská. Během své nejméně 13leté zločinecké kariéry způsobil „Pláštěnkář“ škodu v odhadované výši 1,12 milionu jenů (v přepočtu zhruba 185 tisíc korun).

Pláštěnky nalezené během domovní prohlídky. (foto: Osaka Prefectural Police)

Hora Vinicunca se nachází zhruba 80 kilometrů jihovýchodně od Cusca, které má zhruba 400 tisíc obyvatel a je správním sídlem oblasti. Zdejší hory jsou zbarveny od tyrkysové po zlatavou. Důvodem je někdejší vulkanická činnost, která obohatila horniny o různé prvky a potom vrásnění, jenž změnilo dříve horizontální položení barevných vrstev. Například červeně zbarvené vrstvy mají příměs oxidu železitého, žlutou má na svědomí pyrit, fialové vrstvy vděčí za své zbarvení goethitu a limonitu a zelené horniny obsahují chlorit. 

Duhová hora je skutečně neobyčejná, ale fotografie, které uvidíte na Instagramu a na prospektech cestovních agentur v Cuscu, jsou upravované a nerealistické. Barvy na nich jsou mnohem sytější než ve skutečnosti. Pokud byste tedy byli v Cuscu a chtěli se na horu vydat, mějte na paměti, že v realitě nevypadá jako kouzelný kopec z cukru. Navíc se dosažení jejího vrcholu v žádném případě nedá označit za snadný výlet.

TIP: Horu Sedmi barev nenajdete v průvodcích, nabízí ale úchvatnou podívanou

Jen jízda autem k bodu, od nějž budete odkázáni jen na vlastní nohy, zabere tři hodiny a pak vás čeká zhruba desetikilometrová cesta náročným terénem. Ti, kdo ji absolvovali, zdůrazňují, že za špatného počasí (déšť nebo sníh) je téměř neschůdná. A v neposlední řadě si musíte uvědomit, že Cusco je sice 3 400 vysoko (takže si člověk na nadmořskou výšku může částečně zvyknout už ve městě), ale Vinicunca je ještě o dalších 1 800 metrů výš. Nadmořská výška 5 200 metrů znamená, že vystoupáte jen o trochu níž, než je výška základního tábora Mount Everestu. 

Aby se dal jantarový alkohol ze zákona označit jako whisky, musí mimo jiné zrát alespoň tři roky v sudu. Nejlepší značky se však na uvedené hranici nezastavují a svůj tekutý poklad nechávají „dospívat“ třeba i čtvrt století. Majitelé firem tak produkt vnímají jako investici, která se bude dlouhodobě zúročovat, a zmíněné odvětví proto neprochází dramatickými výkyvy. 

Naopak například výrobci ginu, jenž většinou vzniká nanejvýš měsíce, jsou mnohem flexibilnější a hbitě zareagovali i na značný nárůst zájmu v posledních letech: Jen v Británii se předloni vypilo na 80 milionů láhví uvedeného nápoje, tedy o třetinu víc než v roce 2019. Gin přitom v ostrovní zemi produkuje 315 palíren, zhruba dvojnásobek oproti stavu před pěti lety.  

Probouzení k životu

Skotská naopak roste velmi zvolna – jednosladové odvětví v poslední dekádě stoupá každoročně o 8,5 %. V roce 2019 přitom export whisky činil v přepočtu 141 miliard korun, a tvořil tak 20 % celkového vývozního výdělku za potraviny v Británii. I díky popsané stabilitě nemá na skotskou takový dopad například pandemická krize, neboť alkohol, jenž se v těžkých obdobích lahvuje, čekal na svou příležitost spoustu let. A pokud by zájem klesl, prodloužení pobytu v sudech mu jen prospěje. Jak ale skotská whisky vzniká a proč se na výsledek čeká tak dlouho?

Na začátku výrobního procesu stojí ječmen a pramenitá voda, přičemž kvalita a původ obou surovin se významně projevují v chuti. Jako první se připraví slad: Ječmen se na dva nebo tři dny namočí, což vyvolá klíčení a bobtnání. Obilí se následně musí hlídat, aby klíčilo rovnoměrně. V moderních palírnách se využívají bubnové sladovny, jež ho promíchávají strojově. Tradičně se však ječmen rozprostíral na ploše speciálně vyhrazeného prostoru, kam jej pracovníci lihovaru chodili prohazovat ručně. 

Upražit a fermentovat

Pohyb zabraňuje proplétání klíčků a také reguluje teplotu obilí. V ječmeni se mimo jiné aktivují enzymy, jež při dalším zpracování pomáhají štěpit nefermentovaný škrob na jednoduché cukry. V závislosti na vlhkosti vzduchu pracuje zrní 5–7 dní. Některé palírny kontrolují také délku klíčků, a jakmile mají zhruba 2,5 cm, je čas začít sušit a pražit. Slad se umístí do sušárny na rošty z velmi jemného pletiva, kde se teplota drží pod 70 °C. Během dané fáze se do ohně vhazuje vysušená rašelina a kouř výsledný produkt dál obohacuje – čím déle nad ním slad zůstane, tím výraznější má chuť.    

Usušený ječmen se rozemele na hrubý šrot a ve třech fázích se míchá s horkou vodou: Začíná se na 67 °C a ke konci je voda těsně pod hranicí varu. Pomáhá se tím přeměně škrobů na cukry, přičemž výsledná sladká a mléčně zbarvená tekutina se označuje jako mladina. Zatímco vyždímané obilí se dál zpracovává na krmivo pro dobytek, mladina se zchladí na 20 °C, přidají se do ní kvasinky a nechá se fermentovat. Doba kvašení se liší v závislosti na podniku a může jít o několik hodin až dní. Vznikne tak tekutina s obsahem alkoholu 5–10 %.

Na dřevě záleží

Následně se nápoj dvakrát destiluje, a zatímco po prvním vypálení stoupne míra alkoholu na 20 %, po zopakování postupu jde přibližně o 68 %. Destilační kotle v jednotlivých palírnách se liší tvarem i velikostí, což charakter vznikající whisky mění. Vždy se však vyrábějí z mědi, neboť přechod na nerez se v minulosti nepříznivě projevil v chuti. 

TIP: Zelenější whisky: Skotské destilérky chtějí dosáhnout uhlíkové neutrality

Destilát se naředí na 63,5 % alkoholu a napustí se do dubových sudů, kde zraje. Během daného procesu zůstává v kontaktu se speciálně upraveným dřevem a vzduchem, čímž se mění nejen procento alkoholu, ale také chuť whisky, její charakter a zbarvení. Nestařená skotská je čirá a charakteristickou barvu získává až v sudu. Řada lidí si přitom temný odstín spojuje s vyšší kvalitou, proto některé palírny dobarvují výsledný produkt karamelem. Jde o jedinou další látku, jež se smí vedle již popsaných ingrediencí do skotské přidávat. 

Oxytocin je populární peptidický hormon, který se v lidském těle tvoří v hypothalamu, tedy hluboko uvnitř mozku. Přezdívá se mu „hormon lásky“, protože se uvolňuje mimo jiné i při sexu a podílí se také na budování vztahu mezi matkou a dítětem nebo mezi partnery či přáteli.

Kromě vytváření pozitivních pocitů se oxytocin účastní vyvolávání stahů dělohy, reguluje produkci mateřského mléka nebo třeba testosteronu a má vliv na produkci spermií a ejakulaci. Aitor Aguirre z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové k tomu nedávno přidali další, doposud neznámou funkci „hormonu lásky“. Zdá se, že oxytocin podporuje regeneraci srdce po infarktu.

Obnova srdce po infarktu

Během infarktu umírají kvůli nedostatku kyslíku buňky zvané kardiomyocyty, které jsou zodpovědné za srdeční stahy. Tyto buňky je přitom obtížné nahradit. Za určitých okolností mohou být přeprogramovány buňky vnější vrstvy srdce, takzvaného epikardia, na buňky podobné kmenovým buňkám EpiPC (Epicardium-derived Progenitor Cells), z nichž pak mohou vzniknout kardiomyocyty. Tento proces ale není příliš intenzivní a obvykle nestačí na to, aby se srdce samo zahojilo.

Aguirre a spol. experimentovali s rybkami dánii pruhovanými, a také s  kulturami lidských buněk, u nichž sledovali působení oxytocinu a řady dalších hormonů. Z jejich výsledků, publikovaných v odborném časopise Frontiers in Cell and Developmental Biology, vyplynulo, že oxytocin jako jediný z testovaných hormonů významně podporuje a urychluje tvorbu EpiPC buněk, které se následně podílí na regeneraci srdce po infarktu.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

„Naše výsledky ukazují, že působení oxytocinu na tvorbu EpiPC buněk je zřejmě vysoce evolučně konzervované a významně podporuje regeneraci srdce. Oxytocin se přitom běžně používá v klinické praxi k jiným účelům, takže by neměl být problém ho využít při léčbě následků infarktu,“ shrnuje Aguirre. „I kdyby byla oxytocinem vyvolaná regenerace srdce jen částečná, pro pacienty by to mohlo být ohromným přínosem.“

Německý kanon kalibru 88 mm patří mezi nejslavnější zbraně druhé světové války, byť ne každý ví, že jeho historie sahá až do 19. století. Tehdy se objevila první námořní děla této ráže, která měla chránit velké lodě před torpédovými čluny. Za první světové války pak zbrojovky Krupp a Rheinmetall použily výborná námořní děla coby základ nových protiletadlových kanonů, jež tehdy dostaly oficiální název K-Zugflak L/45. Občas se vyskytují též označení Flak 16 či Flak 17, ta však zřejmě vznikla až po válce. Toto období pro Němce současně znamenalo striktní omezení vývoje a výroby zbraní, ale většina firem dokázala zákazy obcházet či porušovat.

Image

Čtěte také

Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36

Tajný vývoj

Krupp toto uskutečnil mimo jiné prostřednictvím přenesení části provozu do Švédska k firmě Bofors, kde se zrodila nová generace protiletadlových děl. Německá armáda původně chtěla 75mm kanon, ale jeho testy ukázaly nedostatečné výkony, a tudíž se němečtí inženýři vrátili k osvědčenému kalibru 88 mm. Prototyp vznikl patrně už v roce 1928, ale sériová produkce začala až o pět let později, a to pod jménem Flak 18. To mělo naznačovat, že jde o zbraň vytvořenou ještě na konci první světové války, a tudíž neporušující onen zákaz; přesto zůstává značně sporné, nakolik se inspektoři opravdu nechali oklamat.

Nepochybně se však jednalo o výtečnou zbraň, jež díky úsťové rychlosti střely 820 m/s nabízela výškový dostřel asi 8 000 m. Užívala klínový závěr s horizontálním pohybem a poloautomatickou funkcí, která vyhazovala prázdné nábojnice. Dělo Flak 18 (často se užívá i podoba FlaK 18) se poté dočkalo modernizace na verzi Flak 36, jež disponovala hlavní složenou z několika částí, a tak se v případě opotřebení mohla jedna z nich vyměnit. Třetí typ Flak 37 se lišil například jiným způsobem nastavování prvků střelby a jinou lafetou, avšak značka Krupp stále dbala na kompatibilitu součástí, takže se běžně vyskytovaly například kanony Flak 18 na modernější lafetě Flak 37.

Úkoly pro obsluhu

O tažení „osmaosmdesátek“ se obvykle staraly polopásové tahače SdKfz 7, které dopravovaly i zásobu munice a obsluhu, kterou standardně představovalo deset mužů. Dva vojáci prováděli nastavování palebných prvků, další dvojice nastavovala roznětky na granátech, pátý pracoval jako nabíječ, čtyři muži připravovali a podávali munici a desátého člena představoval velitel. Vedle toho se dá k obsluze počítat ještě jedenáctý muž, totiž řidič polopásu, který v boji většinou pomáhal s municí či s vyhledáváním cílů.

Ty se ale nemusely nacházet pouze na obloze: vysoká úsťová rychlost granátů „osmaosmdesátek“ znamenala plochou dráhu střely, takže kanon mohl sloužit též jako výtečná protitanková zbraň. Někdy se říká, že šlo o improvizaci z jara 1940, kdy Němci ve Francii narazili na silně pancéřované tanky Francouzů a Britů, s nimiž si dosavadní kanony neporadily. Ve skutečnosti se však první případy nasazení flaků proti tankům odehrály již v občanské válce ve Španělsku, takže na jaře 1940 se jen sáhlo k něčemu už vyzkoušenému.

Efektivní proti tankům

Do severoafrické kampaně pak 88mm kanony dorazily coby univerzální zbraně, jež měly pálit na letadla i tanky. Podtrhla to též skutečnost, že Němci začali vyrábět protipancéřovou munici kalibru 88 mm včetně kumulativních granátů a střel s wolframovým jádrem. Jejich průbojnost byla vskutku působivá – Panzergranate 40 na dálku 1 000 m prorážel až 138 mm oceli. Ještě lepší hodnoty nabízely náboje s větší prachovou náplní, avšak těmi mohl střílet jen nový kanon Flak 41 s větší komorou.

Průbojnost na vzdálenost 1 000 m činila asi 192 mm, ale dělo bylo už příliš komplikované a jako protitanková zbraň se nakonec využívalo jen omezeně. Ostatně také standardní „osmaosmdesátky“ měly některé slabiny, například omezenou pohyblivost či velké rozměry, kvůli nimž se obtížně maskovaly. Se zkušenou obsluhou se ale jednalo o mimořádně účinné zbraně, které právem budily obavy a respekt. 

Vyhodnocení zkušeností

Boje v severní Africe brzy ukázaly limity a chyby britské taktické doktríny, která sice sázela na tanky, avšak bez propracované koordinace s pěchotou a dělostřelectvem. Méně početní, ale po taktické stránce schopnější Němci tudíž záhy slavili úspěchy, v nichž sehrály důležitou roli i 88mm kanony. Němci je totiž používali k budování účinných obranných postavení, případně „pastí“, do nichž lákali britské tanky. „Osmaosmdesátky“ nabízely skutečně působivý dostřel, přesnost a průbojnost, a proto dokázaly vyřadit prakticky jakýkoli britský tank.

Britové si tedy začali uvědomovat, že jejich doktrína potřebuje zásadní revizi a že pro boj s německými obrněnci a palebnou podporu svých vojsk potřebují novou kategorii zbraní, a sice samohybná děla. Tak se zrodil bishop, provizorní instalace výborného 25liberního kanonu na tank Valentine. Nestal se sice zrovna povedenou konstrukcí, v dané situaci Britové však prostě nic lepšího neměli. Díky „biskupům“ získali první zkušenosti se samohybným dělostřelectvem a vytvořili i specifikace nových typů této kategorie. Také na německé straně se ale odehrávaly změny, neboť navzdory dobrým výsledkům zůstávalo užívání flaků proti tankům improvizací, jež měla své slabiny – například velkou výšku a omezenou pohyblivost těchto děl.

Němci tudíž také pochopili, že potřebují rychlá samohybná děla, respektive stíhače tanků s 88mm kanony. Dočasné řešení nabízely montáže kanonů na „polopásy“, jenže tato vozidla postrádala pancéřovou ochranu. Německé zbrojovky však už pracovaly na nové generaci výkonnějších obrněnců, které měly kombinovat ničivou sílu proslavených „osmaosmdesátek“ s pohyblivostí a pancéřovou ochranou. Lze tedy konstatovat, že úporné bitvy v severní Africe posloužily Britům a Němcům také jako mimořádně hodnotný zdroj zkušeností pro další evoluci samohybných děl.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)