Chránily ji diamanty

Anna Stěpanovna Demidova (1878–1918)

Anna Demidova, přezdívaná Nutya, byla nepřehlédnutelná svou vysokou postavou a plavými vlasy. Žena spíše plaché povahy sloužila carevně Alexandře jako služebná, ale měla i kvalifikaci vychovatelky. Oné červencové noci, kdy byla carská rodina i se služebnictvem odvedena do sklepa, si s sebou Nutya nesla dva polštáře s diamanty zašitými uvnitř. Obě podušky držela před tělem, takže střelbu Jurovského komanda přes zranění přežila a smrt jí způsobily až bodné rány od bolševických bajonetů.

Prudérní vychovatelka

Catherine Adolphovna Schneiderová (1856–1918)

Trina, jak se zkráceně nechávala oslovovat, byla původem baltská Němka a v carské rodině působila jako učitelka a vychovatelka. Byla velkou zastánkyní viktoriánské morálky – kvůli své prudérnosti prý Mikulášovým dcerám zakázala hrát dětskou hru, která obsahovala slovo „punčochy“, neboť tento výraz považovala za příliš obscénní. Trina byla – jakožto obdivovatelka královny Viktorie – velmi oddaná její vnučce Alexandře, a právě ona učila budoucí carevnu rusky ještě předtím, než obě odešly do Ruska. 

Spolu s Anastazií Hendrikovou byla od léta roku 1918 vězněna v Permu. Dne 4. září byly obě ženy pod záminkou převozu odvedeny k lesu za městem a tam spolu s dalšími vězni zastřeleny. Ostatky obou žen objevili o rok později bělogvardějci a řádně je pohřbili na permském hřbitově. Když nad Permem znovu získali kontrolu bolševici, jejich hroby byly zničeny a ostatky obou žen odvezeny na dosud neznámé místo.

Carevnina důvěrnice

Anastázie Vasilovna Hendriková (1887–1918)

Nastěnka, jak ji doma a mezi přáteli něžně titulovali, byla mezi romanovskými služebníky jediná šlechtična. Mohla se pyšnit titulem hraběnky, dosáhla i pozice dvorní dámy a částečně zastávala pozici guvernantky. Měla velmi hezký vztah se svou nemocnou sestrou Ninočkou, o kterou sama pečovala, a ve chvílích odloučení si často dopisovaly.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Přestože Hendriková měla o vlastní rodinu velký strach, rozhodla se dostát svým dvorským povinnostem a doprovázet Romanovce. V Jekatěrinburgu byla od carské rodiny spolu s Catherine Schneiderovou oddělena a obě ženy strávily několik měsíců ve vězení v Permu. Tam byly také obě ženy 4. září 1918 zastřeleny.

Armáda ČR v současné době provozuje 30 modernizovaných tanků T-72M4 CZ, dalších několik desítek T-72M/M1 pocházejících ještě ze ZŤS Martin pak udržuje ve skladech jako výcvikovou a mobilizační zálohu. Přestože se nyní ministerstvo obrany zaměřuje zejména na nové vrtulníky a bojová vozidla pěchoty, koncepce rozvoje AČR předpokládá přezbrojení tankových jednotek v nadcházející dekádě.

Rapidní zeštíhlování

Vývoj českých obrněných formací představoval v posledních letech esenci všeho negativního, co potkalo naše ozbrojené síly v průběhu transformace. Podle pařížské Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě může Česká republika po rozdělení Československa vlastnit 957 bojových tanků.

Armáda, roky budovaná v rámci Varšavské smlouvy s důrazem na těžkou techniku, tak po ratifikaci dohody zničila a prodala stovky strojů, zejména typu T-55 různých verzí. V polovině 90. let se pak politické vedení státu rozhodlo nevyužít zahraničních modernizačních programů řady T-72 (aktivně se nabízel zejména ukrajinský T-72MP) a rozhodlo se upravit podle vlastního zadání 350 strojů.

Sedmdesát dvojky v důchodu

Záhy se z finančních důvodů snížil počet vylepšovaných vozidel na 140 a nakonec na oněch 30 kusů, které dodnes používá 73. tankový prapor 7. mechanizované brigády. Kdo sleduje účast tanků T-72M4 CZ na veřejných akcích, těžko může přehlédnout jejich výraznou fyzickou opotřebovanost. Podle nepotvrzených informací stojí více než polovina M4 CZ takříkajíc „na špalcích“ a při výcviku je musí nahrazovat starší verze T-72M/M1.

Pokud si navíc uvědomíme, že původní modernizační proces se nepodařilo zcela dokončit (stroj například používá původní sovětské stabilizátory kanonu) a že již dnes nelze získat náhradní díly na řadu komponent, protože jejich výrobci zanikli, přichází debata o budoucnosti tanků v AČR právě včas.

Těžší bévépéčko nestačí?

Před lety ministerstvo obrany uvažovalo o vývoji vlastního typu, nicméně později naše plánovače dostihla ekonomická realita. Ovlivnily je také zkušenosti polské armády, která uvažovala o zařazení MBT (hlavního bojového tanku) domácí výroby neúspěšně hned několikrát (připomeňme ambiciózní, ale zrušený projekt Goryl). A přestože se tu a tam objevují názory, že bychom měli tanky vyřadit a tankový prapor zrušit, mezi politiky i odbornou veřejností panuje pod vlivem událostí posledních let shoda, že české tankové jednotky musí být zachovány a přezbrojeny.

Shoda však nepanuje v názoru, jaký druh tanku provozovat. Část generality, zejména bývalí výsadkáři, nepovažuje za nutné, abychom si zachovali schopnost provozovat a nasazovat MBT. Namísto toho navrhují, aby se na základě nového bojového vozidla pěchoty, které se pro AČR právě vybírá, nakoupily lehké tanky se 105mm nebo 120mm kanonem. Pokud mluvíme o favoritech výběrového řízení na BVP, máme na mysli zejména španělský ASCOD, který může nést různé varianty věží se 105mm a 120mm kanony, a švédské vozidlo CV90, jehož výrobce už dříve představil varianty s výzbrojí stejných ráží.

Na podvodné hoaxy jsme si postupně zvykli: Internet nezřídka zaplaví nějaká fascinující zpráva, jež se nakonec ukáže jako účelově vymyšlená. Velký měsíční „hoax“ se však zrodil už v roce 1835, kdy Richard Adams Locke napsal do newyorských novin The Sun sérii článků o pozorování mimozemské aktivity na Měsíci. A aby textům dodal na důvěryhodnosti, vydával je za popis objevů tehdejšího významného astronoma Johna Hershela. 

TIP: Šílené fikce, kterým lidé uvěřili: Vyhynutí blondýnek a kampaň proti zvířecí nahotě

Badatel prý svůj teleskop vylepšil tím, že k němu připojil mikroskop, načež mohl sledovat dění na zemském průvodci: Na jeho povrchu následně spatřil pyramidy z krystalů, vegetaci, lesy, bizony i jednorožce. Tamní obyvatelé pak měli představovat velmi inteligentní, člověku podobné netopýří tvory. Samozřejmě šlo o satiru, ale řada lidí uvěřila – zvlášť když se k článkům přihlásil sám Hershel, jemuž připadaly nadmíru zábavné.

Kde začít cestu za prázdninovou hvězdnou oblohou? V prvé řadě tam, kde se naskytne co největší tma a zároveň co nejlepší výhled na nebe. Budete-li při pozorování používat mobilní telefon s nějakou astronomickou aplikací, nezapomeňte ztlumit jas displeje na minimum a přepnout jej do „červeného“ nočního režimu. Čím méně si totiž zrak oslníte, tím víc toho uvidíte. Na překážku přitom nemusí být jen pozemské zdroje světla, ale i jasný měsíční kotouč, jenž dokáže nepříjemně rušit zejména kolem úplňku. 

Prázdninové oběžnice

V červenci můžete výpravu do vesmíru zahájit ještě za soumraku, nízko nad západním obzorem. Jakmile Slunce zmizí za horizontem a obloha mírně potemní, rozzáří se v daných místech nápadná večernice neboli Venuše a v první polovině prázdnin jí bude sekundovat i naoranžovělý Mars. Jasnější Venuši snadno spatříte pouhýma očima, zatímco o poznání méně zřetelnou rudou planetu s jistotou dohledáte v menším dalekohledu: 12. a 13. července je bude na nebi dělit úhlová vzdálenost pouze 0,5°, což odpovídá průměru měsíčního kotouče v úplňku, a o něco výš nad obzorem spatříte i dorůstající srpek našeho souputníka.

Z dalších nápadných planet rozhodně neopomeňte Saturn s Jupiterem. První jmenovaný se bude nacházet v souhvězdí Kozoroha, druhý v sousedním Vodnáři. V uvedeném pořadí se budou po celé prázdniny nořit zpoza jihovýchodního obzoru asi hodinu před půlnocí. 

TIP: Brněnská hvězdárna má po nafukovacím Měsíci také zeměkouli

Kvůli poslední oběžnici viditelné pouhýma očima si však budete muset přivstat. Drobný Merkur se totiž objeví za svítání těsně při severovýchodním horizontu. Rovněž po něm bude snazší pátrat s dalekohledem v ruce, a navíc jen během prvních čtyř červencových týdnů, než přestane být pozorovatelný. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července v 16:27 SELČ vstoupí do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný během prvních čtyř červencových týdnů za svítání nízko nad severovýchodem
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný večer nízko nad severozápadem
• Jupiter – viditelný po většinu noci kromě večera
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný na ranní obloze nad východem
• Neptun –  viditelný ve druhé půlce noci

Zajímavé úkazy v červenci 2021

• 4. července – Merkur v největší západní elongaci, cca 22° od Slunce
• 5. července – Země nejdál od Slunce v roce 2021, 152,1 milionu kilometrů
• 7. července – velmi úzký měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka za svítání nízko nad severovýchodem
• 8. července – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru za svítání nízko nad severovýchodem (cca 3°)
• 12. července – setkání úzkého měsíčního srpku s Venuší a Marsem na podvečerní obloze nad západem; Měsíc cca 4,5° nad planetami, které bude dělit jen 0,6°
• 13. července – setkání Venuše a Marsu na podvečerním nebi nad západem (cca 0,5°), výš nad obzorem pozorovatelný i srpek Měsíce
• 16. a 17. července – Měsíc poblíž Spiky z Panny v první polovině noci
• 17. července – Pluto v opozici se Sluncem 
• 20. července – Měsíc poblíž hvězdy Antares ze Štíra na noční obloze
• 24. a 25. července – seskupení takřka úplňkového Měsíce, Saturnu a Jupitera na nočním nebi: 24. 7. Měsíc cca 5° od Saturnu, 25. 7. cca 6° od Jupitera

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Historie houfnic Hummel se dá vysledovat do počátku 30. let, kdy německá armáda hledala nový typ těžké polní houfnice. Vybírala mezi návrhy firem Rheinmetall a Krupp a zvolila šalamounské řešení v podobě hlavně první značky na lafetě značky druhé. Výsledek obdržel jméno „15-cm schwere Feldhaubitze 18“ (či zkráceně sFH 18) a stal se standardní těžkou taženou houfnicí pro německou armádu fakticky až do konce války. Šlo o vysoce kvalitní zbraň, ačkoli se po útoku na SSSR ukázalo, že za sovětskými typy zaostává; zvyšování dostřelu se dosahovalo zvětšováním prachových náplní, což ale zbraň značně opotřebovávalo.

Na hybridním podvozku

Těžké terénní podmínky východní fronty navíc ukázaly potřebu pancéřové ochrany pro obsluhu a zvýšení pohyblivosti nad úroveň, jakou zajišťoval koňský potah, nákladní auta či polopásové tahače. Začaly se proto rodit samohybné verze sFH 18. Počáteční záměr posadit houfnici na podvozek lehkého tanku PzKpfw II se brzy ukázal jako neadekvátní, takže se přešlo k volbě mezi středními PzKpfw III a IV. Zadáním pověřená zbrojovka Alkett ovšem dospěla k závěru, že ani jeden z typů se k těmto účelům v základní podobě nehodí, a nakonec vyvinula „hybridní“ konstrukci.

Z typu PzKpfw IV použila většinu podvozku, zejména pojezdová kola, pásy, filtry, chladič a výfuk, což pak inženýři zkombinovali s prvky PzKpfw III; šlo zejména o hnací kola, motor, převodovku a systém řízení. Na výsledný „hybridní“ podvozek putovala masivní jednoduchá nástavba svařená z pancéřových plechů o síle 10 až 30 mm. V její zadní části se nacházel shora otevřený bojový prostor s montáží zbraně, kdežto přední část byla dole protažená a vytvářela chráněný prostor pro řidiče a radistu.

První prototyp vznikl v roce 1942 a dostal název Geschützwagen III/IV. Sloužil jako základ dvou samohybných děl; první disponovalo 88mm protitankovým kanónem a jmenovalo se Hornisse (Sršeň) či Nashorn (Nosorožec), kdežto druhý obrněnec nesl houfnici sFH 18.

„Čmeláci“ ve válce

Celý oficiální název typu s houfnicí zněl 15-cm Panzerfeldhaubitze 18M auf Geschützwagen III/IV; vozidlo ovšem záhy dostalo přezdívku Hummel (Čmelák), i když ta se oficiálně začala užívat v dokumentech až v roce 1944. V systému značení německých vojenských vozidel nesl Hummel název SdKfz 165. Zbraň ráže 150 mm byla umístěna v otevřeném bojovém prostoru, kde se nacházela také stanoviště čtyř ze šesti členů osádky, a to velitele, střelce a dvou nabíječů (řidič a radista seděli vepředu dole).

Pro obranu na kratší vzdálenost se užíval 7,92mm kulomet MG 34. Houfnice sama o sobě vykazovala dobré výkony, avšak slabina Hummelu spočívala v malé zásobě střeliva, která čítala jen 18 kusů. Vzhledem k obtížným terénním podmínkám na frontě nešlo na zásobování prostřednictvím nákladních automobilů spoléhat, takže pro logistickou podporu vznikla varianta jménem Munitionsträger Hummel určená pro přepravu munice; fakticky šlo o normální Hummel, jenž měl v čele korby (místo samotné houfnice) masivní pancéřový plát a uvnitř schránky na střelivo.

Oba stroje se natolik podobaly, že dokonce i v polních podmínkách bylo toto muniční vozidlo možné osadit dělem a pak jej provozovat jako standardní Hummel. Sériová produkce samohybných houfnic Hummel začala na jaře roku 1943 s tím, že kompletaci děl firmy Rheinmetall a vozidel firmy Alkett prováděla továrna Deutsche Eisenwerke v Duisburgu.

První stovka dodaných Hummelů prodělala „křest ohněm“ v bitvě u Kursku v létě 1943. Kombinace se ukázala jako velmi podařená a navíc vyšlo najevo, že Hummel s protipancéřovým střelivem představuje kvalitní samohybné protitankové dělo, jež si poradí s většinou sovětských obrněnců. Nejčastěji ale Hummel střílel nepřímo, a to trhavými a tříštivo-trhavé granáty proti opevněním a pěchotě.

TIP: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18

Posléze se rozsáhle používal i na západní frontě. Hummely se obvykle zařazovaly do dělostřeleckých praporů, které mívaly dvě roty lehkých 105mm samohybných houfnic Wespe (Vosa) a jednu rotu se čtyřmi nebo šesti Hummely. Celkově Němci stihli do konce války vyrobit 724 kusů houfnic Hummel (z nichž pět se zachovalo dodnes) a 157 pomocných vozidel Munitionsträger. 

Provdat dceru obvykle znamenalo vydat se z věna, pozbýt rodový majetek. Se syny to fungovalo opačně, takže požadavek na jejich nadprodukci dával ekonomicky smysl. V době, kdy vás co chvíli mohla zkosit smrtící epidemie i pouhé škrábnutí o kus rezavého železa, se vyplatilo mít synů raději více než méně. Jen tak pro jistotu…

Takže jak na to? Francouzi měli jasno. Jejich pánové si už dávno povšimli, že je příroda nevybavila jedním, ale dvěma varlaty. A tohle anatomické zdvojení orgánu si vysvětlovali velmi prostě. Jedno vyrábí kluky, druhé holky. Dlouho pak nepřemýšleli: obvykle to levé bývá položeno níže, tedy dále od mužného těla. A to je to, které dělá holky. Takže pokud chcete přejít na výrobu čistě mužských potomků, už asi víte, co musíte někde v ústraní s ostrým nožem udělat. Že pak byli rádi, když takový zákrok vůbec přežili? Budoucím generacím je třeba přinášet oběti.

Slovo vědce

Francouzům se můžeme smát, ale jejich bolestivou praxí uchopená teorie vycházela z přísně vědeckých poznatků. Stačí si zalistovat tím správným svazkem ze sedmatřiceti dílů Naturalis Historia. Právě v ní Plinius starší takový experiment popisuje. Podvazuje v něm jednotlivé pohlavní žlázy beranům a pak kouká, co se nakonec ze spojení zvířátek narodilo. „Pokud je ligatura navázána nad pravé varle samce, porodí ovce samici.“ 

Co dodat? Že Plinius byl zcestovalý muž, který během svých výprav viděl ledacos. A jeho schopnost všímat si detailů byla na svou dobu opravdu obdivuhodná. Ale někdy to prostě netrefil. Že vám pak činy římských mužů z této doby přijdou poněkud přetažené? Nejste daleko od pravdy. Ve snaze plodit mužské potomky – budoucí praetory, senátory a generály legií byla totiž většina hodnostářů tam dole pěkně sešněrovaná, až je s podivem, že vůbec někoho zplodit dokázali. 

Peří i petržel

A o sto let později? S jistou poetikou v determinaci pohlaví budoucího potomka pracuje poučený římský lékař Galén. Ten progresivně tvrdí, že do poslední chvíle není jasno. Výsledek ale může ovlivnit to, s kým bude čerstvě oplodněná a nejspíš ještě trochu zadýchaná žena mluvit jako první. Pokud s osobou stejného pohlaví, bude plodem dcera. Výsledek se dá pojistit tím, že tento první zásadní rozhovor povede s osobou opačného pohlaví a přitom bude mít na hrudi uvázanou snítku petržele.

Ze stárnoucího Galéna se později poetika vytrácí, a to když doporučuje ženám, toužícím po synovi, aby nejméně dva dny před pohlavním stykem „třeli své tělo husím peřím“. Což zavání dost podivným fetišem.

Zajíc v pytli

Ženy vědí, co muži chtějí: ve 12. století v zásadě jen mužské potomky. A tak manželky ochotně daly na rady Troty ze Salerna, autorky jednoho z prvních lékařských svazků určených pro zástupkyně něžného pohlaví. Kniha, přezdívaná podle své tvůrkyně Trotula, tak vlastně byla prvním magazínem pro dámy z lepší společnosti, a to včetně „zaručeně fungujících receptů na spokojený domácí život“. 

Jak tedy vyrobit dědice? Sex je až to poslední. Muž nejprve musí chytit zaječici, vypreparovat z ní dělohu a vaječníky, ty pak usušit a rozemlít na prach. Od ženy se očekává, že uloví zajíce. A podobnou cestou z něj získá a zpracuje jeho pohlavní žlázy. Teprve až jsou tyhle ingredience pohromadě, je třeba získaný prach vypít ve víně. Žena přichystá sklenici s příchutí zajíce muži, on jí podá likér ze zaječice. A pak se jde na věc, opona padá. Výsledek je prý zaručený.

Zapsané v očích

Barva našich očí, respektive duhovky, je podmíněna geneticky. Není ale bez zajímavosti, že v některých regionech určité barvy dominují. Modrou a zelenou si tak geograficky můžeme spojit s evropským severem. Na Islandu obvykle potkáte jen modrooké (zastoupení v domácí populaci mají až 89 %), stejně jako u žen z italské Verony můžete podle zelených očí dost přesně identifikovat jejich prapůvod na Balkáně. 

Tmavoocí Egypťané tohle věděli, a proto při výběru vhodných partnerek preferenčně sázeli na ženy zelenooké. Nejlépe z exotického severu či zámoří, ale klidně i z území budoucí Judeje. Právě ty byly podle mýtů a pověstí neklamnou zárukou, že zplodí mužského potomka. Vztah mezi barvou očí ženy a pohlavím potomka zmiňují 4 000 let staré egyptské papyry, stejně jako hebrejský Talmud. Kdyby tak tušili, že za zelenou barvou očí stojí pigment lipochrom a genetika…

Úplně špatně

Filozofové Parmenidés a Anaxagorás se neshodli prakticky v ničem. Ke shodě dospěli jen v tom, že pro plození mužských potomků je důležitá technika, respektive – kam půjde „výstřel“. „Pokud na pravou stranu dělohy, výsledkem plození bude muž,“ postuloval jeden z nich. Druhý bez udání pravo/levosti tvrdil, že při jakékoli nepřirozené odchylce proti přírodě vždy při plození vznikne žena.

Dochovala se jejich učená debata, ale nikoliv zpráva o tom, kdo hájil jaký názor. Spousta lidí tak evidentně postupovala během výroby špatně. Pro odlehčení, úsloví o tom, že „pokud chce otec míti syna, musí dobře mířit“ se dodnes v řecké kultuře používá.

Rada jeptišky

Přezdívali jí Sybila Rýnská a v řádu benediktýnů byla vedena jako Hildegarda z Bingenu. Zdá se nerozumné přikládat váhu slovům o rozmnožování někomu, kdo tráví čas v celibátu, ale zakladatelce středověké Frauenmystik to zjevně nevadilo. Nebyla prý vždycky úplně svatá. Její teorie vycházela z kvality, či spíše kvantity produkce mužské seminální tekutiny. 

Abychom to úplně nerozmazávali: čím více, tím pro plození synů lépe. Jak ale ve 12. století počestně zjistit, že je partner optimálním dárcem genetického materiálu pro výrobu mužských potomků? Tím, že je dobrým plavcem nebo aspoň zdatným otužilcem. Pokud je schopen snášet mráz a zimu, bude silný a stejně tak i jeho sémě. 

Lžičky a měsíc

Pokud se přidržíme historie, lze pohlaví budoucího potomka ovlivnit celou řadou osvědčených postupů. Třeba vhodnou volbou pečiva. Když budete z rohlíků a chlebů odkusovat jen tvrdé rožky, výsledkem bude syn. Měkká střídka vede k děvčatům. Důležitý je i proces výroby: za měsíčního svitu prý vznikají hlavně chlapci, takže je třeba nahlédnout do kalendáře. 

TIP: Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

Ženy by také měly držet přísnou dietu, protože teprve patřičně vyhladovělé „a z bídy“ budou rodit syny. Jen prosím, pozor na design a bytové doplňky. Pokud se v posteli nachází růžová stuha nebo je pod pelestí či dokonce pod polštářem položená dřevěná lžička, je skoro jisté, že počata bude dívka! Podle ne zrovna ověřených zpráv byla zrovna lžíce zlomyslně nastrčena pod postel Jindřicha VIII., když si užíval s Annou Boleynovou. A víme, jak to s ní nehezky dopadlo…

Zelenina je velmi zdravá. Zejména u dětí ale platí, že nebývá úplně snadné je přimět, aby jí snědly dostatečné množství. Specialistka na výživu Hanim Ecem Diktas z americké Pensylvánské státní univerzity a její tým na tom zapracovali a přišli s jednoduchým a přitom překvapivě účinným řešením.

Když to nejde silou…

Podle amerických odborníků je nejlepší dětem jednoduše zvýšit porce zeleniny. Ano, zní to možná zvláštně, ale vědci si svou radu nevycucali z prstu – dospěli k ní experimentálním výzkumem. Badatelé uspořádali čtyřtýdenní experiment, kterého se zúčastnilo 67 dětí ve věku 3 až 5 let. Během této doby jim podávali jako součást jídel brokolici a kukuřici, přičemž části z nich zvýšili porce zeleniny z běžných 60 gramů na 120 gramů. Porce ostatních potravin přitom zůstávaly stejné. 

TIP: Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Ukázalo se, že velké porce přiměly děti, aby snědly v průměru o 68 procent více zeleniny. To představuje asi 21 gramů zeleniny denně navíc. Podle Diktasové tuto strategii mohou využít rodiče i jídelny, kde se děti hromadně stravují. Důležité přitom bylo vybrat k zelenině správný druh jídla. Osvědčilo se dobré jídlo, ale nikoliv nejoblíbenější. Badatelé rovněž zkoušeli vylepšovat chuť zeleniny přidáváním másla a soli. Na množství zeleniny snězené dětmi to ale nemělo vliv.

Pláž kolem chilského města Tomé v oblasti Bío Bío okupuje už téměř měsíc na tři tisíce lachtanů hřivnatých. Na jejich přítomnost si chtěl v televizním rozhovoru postěžovat místní rybář, kterému vadí, že s tímto „lachtaním morem“ nikdo nic nedělá. Ovšem přerušil ho lachtan, který si otevřel branku v plotě kolem pláže a přišel se podívat, proč ho dotyčný pomlouvá…

Lachtani, kteří se zabydleli na pláži v Tomé, se sem uchýlili do bezpečí před silným větrem a predátory, jako jsou kosatky. Podle videonahrávky si lachtan otevřel branku a přikolíbal se k televiznímu štábu právě ve chvíli, kdy rybář řekl slovo „mor“. Muž za zpovídaným rybářem se snažil lachtana zahnat zpátky na pláž, ale ploutvonožec se nenechal odradit.

TIP: Myslivec našel u Boletic kulovnici, kterou loni jeho kolegovi odnesl jelen

Lachtani hřivnatí žijí na západním, jižním i východním pobřeží Jižní Ameriky a také na Falklandských ostrovech. Samci jsou o dost větší než samičky; v dospělosti mohou měřit až tři metry a vážit 350 kilogramů. Při odpočinku nepohrdnou ani zakotvenou rybářskou lodí a jsou známé případy, kdy se plavidlo pod jejich vahou potopilo.

Už dřívější studie ukázaly souvislost mezi obezitou a množstvím světla, kterému je organismus v noci vystaven. Velká část tohoto nočního osvětlení pochází z LED svítilen a LED obrazovek. Sítnice je na tento typ světla velmi citlivá a okamžitě o něm předává informaci mozkovým centrům, jež regulují chuť k jídlu. 

Vedoucí výzkumu Anayanci Masís-Vargas a její kolegové si vybrali laboratorní krysy, které mají denní aktivitu. Chtěli se tak co nejvíce přiblížit podmínkám, za jakých pracuje lidský organismus. Poté krysy umístili do výběhu, kde měla zvířata na výběr mezi standardním krmením pro hlodavce, obyčejnou vodou, sádlem a cukrovou vodou.

Na jedinou hodinu v noci pak byly krysy vystaveny působení modrého světla. Pokaždé, když byl takto světlem narušen spánek pokusných zvířat, měly krysy větší tendenci pít cukrovou vodu. Tím by se u nich postupně vyvinula tendence k obezitě a nakonec i sklon ke vzniku cukrovky.

TIP: Trápí vás migréna? Možná vám pomůže zelené světlo!

„I na tomto pokuse je vidět, že bychom i my lidé měli v nočním čase co nejvíc omezovat dobu, po kterou jsme modrému světlu vystaveni,“ komentovala výsledky studie Anayanci Masís-Vargas.

Venuše je pekelný svět. Je to ale také planeta velmi podobná Zemi a navíc je příjemně blízko. Na povrchu Venuše jsou sice zcela nesnesitelné podmínky, ale v její atmosféře by to alespoň podle tradičních představ mělo být pro případné organismy podstatně lepší. Loni v létě se navíc objevily později vyvrácené zvěsti o fosfanu v atmosféře Venuše, které dočasně zvýšily šance, že by tam mohl existovat život.

Teď ale přichází vyloženě studená sprcha. Chris McKay, astrobiolog NASA z centra Ames Research Center, a jeho kolegové detailně analyzovali atmosféru Venuše. Podle jejich závěrů je v její atmosféře tak málo vody, že by v ní nepřežily ani ty nejvíce suchu odolné mikroorganismy, jaké na Zemi známe.

Život v oblacích?

Vědci vycházeli z dat sond, které prolétly atmosférou Venuše a proměřily teplotu, vlhkost a tlak v těžkých mračnech kyseliny sírové, které obklopují Venuši. Z jejich výsledků vyplynulo, že v atmosféře Venuše je několiksetkrát méně vody, než kolik potřebují i ty nejodolnější pozemské organismy. 

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

Venuše ale není jediný svět ve Sluneční soustavě, v jehož atmosféře by teoreticky mohl existovat život. Pokud jde o vodu, je podle McKaye v tomto směru mnohem slibnější Jupiter. Přinejmenším jedna vrstva mohutné atmosféry tohoto plynného obra obsahuje tolik vody, že by to uspokojilo nároky pozemských organismů. Jupiter má ale zase jiná úskalí, například tvrdé ultrafialové záření. Každopádně budeme muset jeho atmosféru detailně prozkoumat, abychom se dozvěděli víc o podmínkách pro případný život.