Je zřejmé, že pokud lehké tanky mohou výborně fungovat v expedičních operacích, jen těžko nahradí plnohodnotné typy, které byly, jsou a budou páteří všech armád ve středoevropském regionu. Proto se zdá, že myšlenka na nákup lehkých tanků spíš souvisí s konkurenčním bojem zbrojovek v rámci padesátimiliardového tendru na BVP. Zatímco ASCOD a CV90 ve variantách lehkého tanku existují, třetí ze zbylých účastníků, německé vozidlo Lynx, tuto schopnost zatím postrádá.

Image

Čtěte také

Nový tank pro českou armádu: Hledání náhrady za vysloužilé T-72 (1)

Evropská stálice

Prvním na řadě bude nejspíš při rozhodování, stejně jako v řadě okolních zemí, Leopard 2. Zde musíme konstatovat, že ČR při srovnání s akvizičním postupem sousedního Polska výrazně zaspala. Poláci kromě toho, že z Německa převzali za symbolickou částku bývalé východoněmecké stíhačky MiG-29, také pořídili 128 tanků Leopard 2 ve verzi A4, a to za fantastickou cenu – v přepočtu čtyři miliony korun za jeden stroj.

Polští odborníci nadto dostali možnost vybrat si z několika set uskladněných obrněnců konkrétní kusy, jež se nacházely v nejlepším stavu. Stejně jako Německo postupovalo například Nizozemsko, které mělo z dob studené války ve skladech stovky Leopardů 2. Němci a Nizozemci takto vybavili za minimální částky řadu dalších států, kromě Polska i Finsko, Norsko a Švédsko, Španělsko, Rakousko, Kanadu, Chile, Katar a Indonésii.

Konec výhodné nabídky

Bohužel sklady, ještě nedávno plné přebytečných leopardů, už prakticky zejí prázdnotou, přičemž „dvojky“ nabízené dalšími majiteli už nepředstavují tak výhodný materiál. Dokládá to výsledek návštěvy české armádní delegace na základně v Zaragoze, kde španělské vojsko skladuje exněmecké Leopardy 2A4 určené k odprodeji. Oficiálně se k revizi těchto strojů nikdo nevyjádřil, neoficiálně však vyšlo najevo, že jen zprovoznění (bez modernizace) by stálo milion eur na kus, což se AČR nevyplatí.

Jak se tedy zdá, možnost koupit starší verze osvědčených německých obrněnců a později je modernizovat padla a armádní nákupčí by se tak museli zajímat o nově vyrobené stroje sérií 2A6 nebo 2A7. Jde už ovšem o úplně jinou situaci z hlediska nákladů, protože cena nového Leopardu 2A6 se pohybuje kolem 6 000 000 dolarů za kus, což představuje zhruba 40× vyšší částku, než za kterou bychom před pár lety pořídili skladový Leopard 2A4.

I pod abramsem prasknou mosty

Ve stejné váhové i cenové kategorii se nyní nabízejí rovněž americké tanky M1 Abrams. Ani abramsy není nutné pořizovat za vysokou cenu nových kusů, lze je nakoupit z nemalých skladových zásob US Army ve starší verzi M1A1. V roce 2012 tuto variantu Washington nabídl Řecku, v poslední době se o M1A1 hodně mluvilo rovněž v souvislosti s bojem irácké armády proti Islámskému státu.

Bohužel však v současnosti abramsy nevlastní žádná evropská armáda, provozují je pouze Američané na základnách v Německu. Nadto i jejich verze A1 vážící 57 tun a A2 s hmotností 64 tun patří do kategorie velmi těžkých tanků, které by českému armádnímu zabezpečení přivodily řadu bezesných nocí.

Ota I. Veliký (912–973) byl východofranckým králem a prvním císařem Svaté říše římské. Prohlašoval za následovníka Karla Velikého a vybudoval velké impérium. Ve své říši nechal postavit celou řadu královských paláců a kostelů. Odborníci například pátrají po jeho královském paláci, který by se podle historických záznamů měl nacházet poblíž Helfty v Sasku-Anhaltsku.

Němečtí archeologové nedávno při hledání zmíněného královského paláce narazili na jinou stavbu z této doby – středověký kostel, který nechal postavit právě Ota I. Zmíněná stavba představovala trojlodní kostel o délce přibližně 30 metrů, který byl vybudovaný ve tvaru kříže. Kostel s palácem tehdy zřejmě vévodily údolí, v němž se nacházely. Kostel byl zničen v 16. století, v bouřlivých časech reformace a nástupu protestanství.

TIP: Archeologové objevili v ruinách středověkého anglického kostela magická znamení

V pozůstatcích kostela byla objevena řada artefaktů, například bronzový krucifix ze 13. století nebo velký úlomek kostelního zvonu. Poblíž kostela bylo také nalezeno několik hrobů.

Vykopávky kostela jsou teď pro archeology prioritou. Po královském paláci budou pátrat později, ale neměl by být daleko. Ota I. podle dochovaných záznamů navštívil tento kostel a zdejší palác jen jednou, při jeho vysvěcení, někdy kolem roku 968.

Wally Funková je bývalá americká pilotka a byla první ženou, která se stala vyšetřovatelkou letecké bezpečnosti amerického Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě (NTSB) a první inspektorkou amerického Federálního úřadu pro letectví (FAA). Na svém kontě má podle svých slov přes 19 600 letových hodin a naučila více než 3 000 lidí pilotovat. Začátkem 60. let byla nejmladší ze 13 žen, které prošly stejně náročnými testy jako sedm astronautů prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Všichni astronauti byli tehdy muži, soukromě financovaný program pro ženy byl zrušen, a Funková se tak do vesmíru nepodívala.

Ve věku 82 let se Funková stane nejstarším účastníkem vesmírné výpravy. Dosavadním držitelem rekordu byl astronaut John Glenn, který v roce 1962 jako první Američan obletěl zeměkouli a do vesmíru se znovu podíval v roce 1998 ve svých 77 letech na palubě raketoplánu Discovery.

Poprvé s posádkou

Raketa New Shepard má odstartovat ze západního Texasu 20. července. Její let má být přelomovým okamžikem v úsilí amerických firem o novou éru komerčních letů do vesmíru. Do kosmu Funková poletí spolu s Bezosem, jeho bratrem Markem a vítězem aukce, který za místo na palubě zaplatil 28 milionů dolarů (600 milionů Kč) a jehož jméno dosud nebylo zveřejněno.

Let potrvá zhruba deset minut. Do dvou minut od startu raketa zrychlí na 3 700 kilometrů za hodinu. Stav beztíže má nastat po zhruba třech minutách, než loď vystoupí k hranici vesmíru ve výšce 100 kilometrů. Modul pak znovu vstoupí do zemské atmosféry a přistane, brzděn velkými padáky, v texaské poušti.

Společnost Blue Origin naposledy loď testovala v polovině dubna. Před návratem na Zemi vystoupala do výšky 105 kilometrů. Zkušební let se ale konal bez posádky. Pro raketu New Shepard tak půjde o premiéru s lidmi na palubě.

Souboj miliardářů o vesmírnou turistiku začal

Soutěžení v rodící se lukrativní vesmírné turistice nabírá obrátky. Zakladatel a majitel firmy Virgin Galactic Richard Branson oznámil, že se ke stokilometrové hranici vesmíru vydá při testovacím letu raketoplánu své společnosti VSS Unity už 11. července. O devět dní tak předstihne hlavního konkurenta Jeffa Bezose, zakladatele společnosti Blue Origin.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

„Virgin Galactic stojí v předvoji nového komerčního vesmírného průmyslu, který otevře vesmír lidstvu a nadobro změní svět,“ uvedl Branson v prohlášení provázejícím zprávu o jeho letu. Půjde o dvaadvacátý letový test VSS Unity, z nichž čtyři se už uskutečnily s lidmi na palubě. Tentokrát to však bude první let s plnou posádkou. Tvořit ji budou dva piloti a čtyři „specialisté mise“, včetně Bransona. Virgin Galactic sdělila, že počítá se zahájením svých vesmírných komerčních služeb už v příštím roce. Předcházet by tomu ale měly ještě dva zkušební lety.

Kolem roku 450 př. n. l. v Aténách žádné noviny typu dnešního bulváru nevycházely. Ale kdyby, o čem by se psalo? Tématem doby byly nepochybně ceny obilí a olivového oleje, výhružné postoje Sparty, velká politika… A z domácích zpráv? Těm by bezpochyby vládl pikantní vztah nejváženějšího aténského politika se sprostou poběhlicí… 

Intelektuálka, kterou prostý lid nechválí

Koneckonců se téma Perikla a Aspásie drželo v kurzu dobrých dvacet let. Všem přišel takový svazek do krajnosti nevhodný a nerovný, ovšem kromě obou zamilovaných, kteří si spolu výtečně rozuměli. Nebylo přitom ani jasné, kde se demokratický státník a významný stratég městské politiky s lehkou ženštinou seznámil. Ale že pro sebe mají slabost a že ona je tou „osobou v pozadí“ za jeho mnohými činy, je brzy jasné všem.

Periklés byl slavným a známým athénským vojevůdcem a politikem. O Aspásii se ví jen to, že pocházela z Milétu a měla vynikající vzdělání. A že se rozhodně nechovala jako jiné athénské ženy. Provozovala vlastní veřejný dům a sama byla takzvanou hetérou – luxusní společnicí, která kromě tělesných uspokojení mohla nabídnout i intelektuální rozpravu a elegantní vystupování na úrovni. Zejména excelovala ve filosofických disputacích. Mimo učenou společnost však hleděli prostí lidé na tuto profesionální „prostitutku“ s krajním despektem. I proto, že spoustu času trávila jen s Periklem, a zcela očividně ovlivňovala jeho četná státnická rozhodnutí. Stávala se tak často hromosvodem lidové nespokojenosti…

Za vším hledej ženu!

Proč Atény vedly válku se Samosem? Aha, Samos totiž zaútočil na Aspásiin rodný Milétos! A proč Atény uvalily embargo na zboží z přístavu v Megaře? Neunesli náhodou nedávno Megařané nevěstky z Aspásiina nevěstince? A proč vážený soudní dvůr řeší komické výstřelky jakéhosi zkrachovalého poety Hermippuse? Nedělal si on legraci z Aspásie? Dělal!

TIP: Zavražděn vlastní ženou: Obětování dcery stálo krále Agamenóna život

Celý Peloponés tak tuší, že politika Atén se otáčí tak, jak potřebuje a chce Periklova milenka. Možná jsou to jen povídačky a souhra náhod. Možná Atéňanům jen vadí nezávislá a inteligentní žena v blízkosti jejich vládce. Kvůli čirému intelektuálnímu přátelství by se ale Perikles určitě nerozešel se svou první ženou! Aspásia se skutečně ukázala jako obratná dáma. Po Periklově smrti se obratem uchýlila do náruče dalšího vlivného Athéňana a ve své kariéře celému městu navzdory pokračovala až do smrti…

Ne do všech chrámů se lidé přicházeli modlit. Po celém světě stojí svatostánky, které z dnešního pohledu mnohem víc než posvátné budovy připomínají vykřičený dům. Přesto jejich návštěvníci vnímali, že skrz prožívání tělesné rozkoše se mohou dotknout božství. Které kultury vystavěly náboženské komplexy, jež by puritáni nejraději vypálili do základů?

Aztékové

Aztéckové si právem vysloužili pověst nelítostných válečníků. Obyvatelé mocné říše však nežíznili pouze po krvi, ale také sexu. Nezříkali se homosexuality ani civilní prostituce. To víte, když k panteonu bohů patří Xocotzin – bohyně sexuálního pokušení, Tlaco – bohyně tělesné touhy, Teicu – bohyně milostného apetitu a Tiacapan – bohyně sexuálního hladu; a další božstva reprezentují tělesnost, rozmnožování či pohlavní výkonnost, odrazí se to na vaší kultuře. Proč tak důsledná pestrost? Aztékové dokázali díky četným úspěšným výbojům pohltit kulturu jiných kmenů, ale neměli úplnou jistotu, zda bohové porobených protivníků přeci jen nejsou užitečnější. A tak si je raději ponechali všechny.

Spekuluje se například o tom, že v celém městě Calixtlahuaca, jež se rozkládalo na ploše 150 hektarů, se nacházely pouze chrámy bohů a bohyň, kteří měli co do činění s lidskou sexualitou. Asi nejvýznamnější pozici tu zastával bůh Xochipilli, do jehož působnosti spadaly jak umění a hry, tak plodnost mužů. Zdařile mu sekundovala bohyně Xochiquetzal, ochránkyně mladistvých matek, tělesné krásy a prodejných žen.

Počty jejich hojně navštěvovaných svatostánků se šplhaly do desítek. Výsostné postavení v oblasti posvátné sexuality ale vždy zastávaly ahuianime, kněžky lásky. Tyto krásky s rozpuštěnými vlasy zprostředkovávaly lidem fyzický kontakt s božskými radovánkami. Odměňovaly nejlepší válečníky, ale také zajatce, na něž čekal obětní oltář a ostrý nůž kněze. Snad dalo jejich umění obětem na chvíli zapomenout na hrůzy, jež je čekaly!

Babylóňané

Lev a osmicípá hvězda patřily mezi symboly bohyně Ištar, oslavované v Sumeru a Babylónii. Měla na starosti plodnost, lásku, pohlavní život, ale i válku. Mytologie ji vykresluje jako navýsost emancipovanou ženu neklidné povahy, před kterou se všichni muži museli mít na pozoru. Posvátný sňatek považovala stejně jako všichni její uctívači za nejvyšší projev odevzdanosti a duchovna. O co šlo? V chrámu této bohyně vybraná kněžka pojala náhodně vybraného muže z davu na jednu noc za svého. 

Úspěšné spojení mužského a ženského principu pak zaručilo blahobyt celému kraji. Neodbylo se to za zavřenými dveřmi. Celému aktu často zvědavě přihlížely stovky přísedících!

V Babylónii praktikovali ještě jednu chuťovku: podle zákona se tu panna musela odebrat do chrámu bohyně lásky, a tam se oddat prvnímu cizinci, který o ni požádá. Teprve, až jí za tělesné radovánky zaplatí, může jít domů. Hezké dívky se prý vrátily z chrámu domů hned nazítří, zatímco ty méně pohledné tam pobývaly několik měsíců i let. Odmítnout tento rituál a uvalit na sebe hněv bohyně si netroufla žádná.

Staří Řekové

V 7. století př. n. l. se antický Korint nachází na vrcholu sil. Výhodná pozice, dva přístavy a početné loďstvo, díky kterým kontroluje pohyb zboží napříč Isthmosem, rozhodně nepředstavují jediný zdroj jeho bohatství. A nenechte si od nikoho namluvit, že sem jezdí za keramikou. Jistě, překrásné nádoby se zde skutečně vyrábějí, ale Korint s chrámem zasvěceným bohyni lásky Afroditě je především jeden vyhlášený vykřičený dům. Svatostánek zaměstnává na plný úvazek tisícovku prostitutek, hetér.

Asi proto, že se říká: „Tisíc lidí, tisíc chutí.“ A tady skutečně umí vyhovět každému, pokud mu tedy v měšci cinká dostatečné množství mincí. Kapitáni lodí z celého Středozemí si tu podávají dveře, a když spatří zdejší krásy, často tu rovnou složí celý náklad, jen aby si mohli užít. 

Mnohoznačná slova zdejší nejznámější kněžky lásky, jisté Lais z Hykkary, hovoří za vše: „Ne každý má na to, aby zakotvil v Korintu.“ Jaké rozkoše zdejší svatostánek poskytuje? Všechny, po nichž hříšné tělo touží. „Měkce stlané postele zde zachytávají sotva uzrálé plody nejsladšího jara života,“ píše s neskrývaným nadšením o zdejších pokladech básník Athénaios.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

A jak tedy vlastně tato posvátná prostituce fungovala? Pokud chcete vzdát hold bohyni Afrodité, můžete si zaplatit čas strávený s profesionálkou či zdatným hřebcem, znásobený o chrámovou přirážku. Anebo jen koupit volňásky ostatním, tak jak to v roce 466 př. n. l. učinil vítěz olympijského pětiboje. Není divu, že byl tak oslavován, když „obětoval“ peníze na stovku chrámových prostitutek!

Světlo rozlišujeme podle jeho vlnové délky, respektive frekvence vlnění: čím vyšší frekvence, tím víc energie s sebou nese a tím vyšší má ionizační efekt – což je jediný způsob, jakým dokáže organismům uškodit. Může totiž ionizovat molekuly, tzn. měnit jejich vlastnosti, a dokonce je rozložit na atomy. A to je pochopitelně nezdravé, až smrtící. 

Ionizující efekt ovšem elektromagnetické záření vytváří teprve od frekvencí odpovídajících ultrafialovému světlu – proto se také v létě mažeme opalovacími krémy. 5G však září na kmitočtech 2,5–3,7 GHz, tedy dvěstětisíckrát nižších než „obyčejné“ světlo. Nachází se tak v rámci rádiového spektra, nejslabší formy elektromagnetického záření. A dokonce ani lidé, kteří se obávají, že jim telefon způsobí rakovinu, obvykle nemají žádný problém se zapnutým rádiem…

TIP: Budoucnost je na dosah: Co nám přinesou mobilní 5G sítě? 

Skutečně se tedy nemusíme bát, že signál 5G podnítí nespavost či autismus, natož že by zabíjel včely: Jednoduše to není fyzikálně možné. Neškodnost nové technologie potvrzují nejen četné studie, nýbrž i praxe. Například švýcarský operátor Swisscom přešel s pomocí Ericssonu na pátou generaci už před více než rokem a půl, země pod Alpami je 5G dávno pokrytá, a světe div se – žádná apokalypsa se tam nekonala. 

Petrified Forest National Park leží ve východní části Arizony, jen 42 km na východ od města Holbrook a 320 km jihovýchodně od Grand Canyonu. Na severní straně park hraničí s největší indiánskou rezervací Navajo. „Petrified Forest“ doslova znamená „Zkamenělý les“ a už indiáni oblasti říkali „Dřevo přeměněné v kámen“. Iluze lesního polomu je dokonalá. Teprve v okamžiku, kdy se skloníte k prvnímu kousku dřeva a dotknete se ho, vám opravdu dojde, že stojíte uprostřed největšího zkamenělého lesa na světě.

Oblast někdejších močálů

Před 225 miliony let, tedy v triasu, jenž je nejstarší érou druhohor, vypadala oblast současného Petrified Forest úplně jinak. V severovýchodní části Arizony panovalo teplé vlhké klima a rozsáhlou bažinatou oblastí obklopenou řadou činných sopek protékalo několik vodnatých řek. Břehy okolo močálů byly porostlé hustou sytě zelenou vegetací, kterou tvořily dnes již vymřelé nahosemenné rostliny – obrovské stromové kapradiny a palmám podobné cykasy. Do výšky až šedesáti metrů se vypínaly koruny pravěkých borovic zvané Araucarioxylon arizonicum, které připomínají současné araukárie rostoucí v Austrálii, jižní Americe a na některých tichomořských ostrovech. Rostly zde i shilderie a stromy woodworthia. Vody obývali velcí pravěcí plazi a hustý porost byl útočištěm malých ještěrů a dinosaurů.

Podemleté nebo větrem vyvrácené odumřelé stromy, stromové kapradiny a uhynulé živočichy odplavovaly rozvodněné řeky postupně do močálů. Jejich ostatky byly postupně pohřbeny pod mohutnými nánosy bahna, jílu, kalu, hlíny, jezerního písku a vulkanického popela. Bez přístupu kyslíku se organické tkáně rozkládaly jen velmi pomalu. Veškerá buněčná tkáň pravěkých stromů pozvolna nasákla vodou obohacenou křemičitými minerály a rozpuštěný nerost (oxid křemičitý) postupem času ztvrdl na kámen. Po mrtvých zvířatech zůstaly velmi dobře zachované kosterní zbytky. 

Barvy uprostřed pustiny

Močály byly později zatopeny velkými sladkovodními jezery, na jejichž dně se usazovaly další a další mohutné vrstvy. Pak se horotvornými pohyby začala rozlehlá oblast zvedat vysoko nad hladinu moře. Miliony let staré kompaktní vrstvy se narušily a s nimi popraskala i většina zkamenělých kmenů. Vlivem erozivní činnosti se pohřbený zkamenělý les začal pozvolna odkrývat. I dnes každý novým déšť odplaví množství usazeného materiálu, pod nímž se skrývají další a další zkameněliny. 

Díky pomalé fosilizaci si dřevo ponechalo ty nejjemnější struktury. Stromová kůra, letokruhy, suky, ale i třísky vypadají jako by byly ze živého stromu. Časté velmi pestré zbarvení zkamenělého dřeva je způsobeno příměsemi železa, manganu, uhlíku, kobaltu, chromu, mědi a jiných chemických prvků. Buněčnou tkáň nahradily a prázdné dutinky vyplnily různé odrůdy křemene – polodrahokamy jako jsou například fialový ametyst, kouřově zbarvená záhněda, růženín barvy červánků, žlutý citrín, pestrobarevný vrstevnatý achát, červený karneol, žlutý až okrově hnědý jaspis a černý vrstevnatý onyx.

Okolní krajina je dnes naprosto vyprahlá a velmi chudá na vegetaci. Na stabilnějším půdním podkladu rostou převážně trávy a nízké keře, místy pak kaktusy nebo menší juky. Ze zvířat se tu mihnou hlavně různí hlodavci, četní ptáci, užovky. Někdy krajinou tiše proběhne osamělý kojot. Je nutné dávat pozor na jedovaté chřestýše. Mezi barevnými zkamenělými stromovými špalky se velmi často prokmitnou neméně pestré ještěrky. Při troše štěstí je možné zahlédnout i stáda vidlorohů. 

Mimo značené cesty

Prvotní představu o Zkamenělém lese je možné si udělat během tří až čtyř hodin. Oblast má tu výhodu, že opravdu stačí i několik malých nenáročných výšlapů. Kdo se ale nechce spokojit s málem, tomu se nabízí možnost vypravit se do rozlehlé divočiny bez značení a bez cest. Vzhledem k tomu, že jsme tady podruhé, si možnost samostatného delšího výletu rozhodně nenecháme ujít…

Naplánovali jsme dvoudenní pobyt v divočině. S nacpanými batohy, ve kterých vláčíme hlavně vodu (do pouště je nutné počítat nejméně se čtyřmi litry vody na osobu a den), sestupujeme dolů do oblasti červených kupek. 

Najednou dostává naše cesta úplně jiný rozměr. Za zády necháváme spousty turistů a vydáváme se sami do neznáma. Hledáme Černý les, kde se údajně ukrývá onyxový most. Ten se ale v tamním terénu těžko hledá. Krajina je velmi nehostinná, téměř bez vegetace, bez stínu, beze jmen, bez cest, bez šipek a bez popisek. Zato ale ukrývá četné poklady. V dálce se zvedá stolová hora Chinde Mesa a nejvyšší bod parku Pilot Rock o nadmořské výšce tisíc devět set metrů. Vedle černě zbarveného pahorku Black Forest jsou to jediné dva body, podle nichž se dá v terénu orientovat.

Mezi barevnými badlands nacházíme často i zkameněliny stromů. Většina kmenů je černě zbarvených a stejnou barvu mají i kusy shilderie. Jejich zkamenělé dřevo se na průřezu pozná podle výrazného paprsčitě se sbíhajícího jemného žilkování.

Během druhého dne se nám daří najít dokonce i Onyxový most – černý kmen ležící přes úzké vyschlé říční koryto. Objevujeme i skutečné stromové velikány. Svým zbarvením a jemnou strukturou dřeva dokonale připomínají živé stromy. Při návratu k výchozímu bodu nacházíme i několik velkých kamenných bloků zdobených indiánskými petroglyfy.

Barevný poklad na prodej

První oficiální zmínka o zkamenělém dřevě dolehla k uchu bělošských osadníků v roce 1848. Netrvalo dlouho a na místo se houfně začali sjíždět cestovatelé, sběratelé, farmáři a překupníci. Pro přírodu nastaly těžké časy. Zkameněliny nedotčené po mnoho milionů let byly najednou nakládány na vagony a odváženy po nově postavené železnici (Santa Fe Railroad) směrem na východ. Vyráběly se z nich různé suvenýry, stolní desky, lampy, hodiny a jiné užitkové či umělecké předměty. 

Až teprve rok 1906 přinesl „vydrancovanému pralesu“ velkou úlevu, když prezident Theodor Roosevelt vyhlásil část krajiny národním monumentem. Ničení tohoto ojedinělého místa však bohužel neustalo. Dodnes přímo z parku zmizí za rok i přes přísný zákaz sběru okolo tuny fosilního materiálu. V místních obchodech jsou pak nabízeny ke koupi zkamenělé kusy dřeva, které pocházejí ze soukromých pozemků. Koupit můžete neopracované, čištěné nebo leštěné kusy různých velikostí, stejně jako celé řezy kmenem, šperky a jiné malé i velké suvenýry.

TIP: Česká města z kamene: Výkladní skříně skalních měst

Přemýšlíme, jak asi „Zkamenělý duhový les“ vypadal v době, kdy o něm běloši nevěděli. Tenkrát se všechna ta krása snad ani nedala popsat slovy – ten nadpozemský poklad, barevný skvost, zem posetou drahými kameny, ale už dnes nikdo z nás neuvidí. A jak bude Zkamenělý les vypadat za dalších pár desítek let? Doufejme, že ne o moc hůř než dnes.

Když Američané v roce 1783 porazili Británii ve válce o nezávislost, byly jejich vzájemné vztahy naprosto příšerné. A zdálo se, že to bude navěky. Přesto v 1. i 2. světové válce Spojené státy zachránily Velkou Británii a celou Evropu před prakticky jistou porážkou a dnes své vztahy hodnotí jako velmi speciální. Kdy se jejich vztahy dramaticky zlepšily?

Podle odborníka na mezinárodní politiku Davida Dunna z britské University of Birmingham k tomu vlastně došlo překvapivě brzy. Během revoluce byla blízkým spojencem Ameriky Francie, což pak následně mělo výrazný vliv na rozpoutání revoluce ve Francii. Jenomže francouzská revoluce se v roce 1793 zvrhla v krvavý teror, což Američané sledovali s naprostým zděšením a znechucením. Netrvalo dlouho a mladé Spojené státy se staly v odvěkém sporu Británie s Francií neutrálními.

TIP: Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

Tím se otevřel prostor pro hledání toho, co mají USA a Velká Británie společného. Jak uvádí Dunn, významnou roli sehrál prakticky stejný právní systém, protože ten americký vznikl z britského. Zásadní byla i společná řeč, tedy angličtina. Mezi Británií a jejími bývalými koloniemi také pokračovala migrace obyvatel, stejně jako intenzivní obchod. Dunn zdůrazňuje i zvyk, podle něhož se bohaté neurozené Američanky s oblibou vdávaly za chudé Brity s titulem. Z jednoho takového svazku se narodil i Winston Churchill. V takové situaci byly Spojené státy a Velké Británie, navzdory občasnému hašteření, vlastně předurčeny stát se spojenci.

Podle Claye Stewarta, ředitele muzea Louis Tussaud’s Waxworks v San Antoinu, je prezidentská sekce odjakživa problematická: „Ať už šlo o Bushe, Obamu, nebo Trumpa, do všech si lidé rádi praštili.“ Figurína Baracka Obamy údajně šestkrát přišla o ucho a Georgi W. Bushovi někdo pěstí zarazil nos do hlavy.

TIP: Jak chytří byli prezidenti USA? Má Donald Trump vyšší IQ než Barack Obama?

Donald Trump, stojící po boku Vladimira Putina a Kim Čong-una, si však vysloužil tolik úderů a škrábanců, že jej vedení muzea nakonec muselo odstranit. Momentálně vzniká podobizna Joea Bidena a předpokládá se, že ani on se nějakému tomu úderu nevyhne.