Pokud jde o rozměry obětí masožravých rostlin, kupříkladu rody láčkovek a špirlic se živí jak bezobratlými živočichy, tak obratlovci. V jejich útrobách bychom tudíž našli mouchy, včely, mravence, ale i mláďata mloků skvrnitých – tedy zatím největší kořist, jakou vědci v láčkovce objevili.

Objem rekordních džbánů přitom může dosahovat až dvou litrů: Tyto masožravky lákají do pasti na nektar zvědavce, kteří snadno spadnou přes kluzký okraj. Uvnitř se pak ponoří do tekutiny bohaté na enzymy a rozloží se na dužinu, jíž se rostliny živí. Druhy vyskytující se v chudých půdách si takto kompenzují nedostatek dusíku či fosforu.

Výstava děl Augusta Rodina (1840–1917) byla slavnostně otevřena 10. května 1902 v nově zřízeném pavilonu pod zahradou Kinských. Představovala průřez sochařovou tvorbou, z níž patřil k nejvýznamnějším dílům Polibek, Občané z Calais nebo Balzac. Organizace celé akce se ujali čeští umělci v čele s Rodinovým žákem Josefem Mařatkou a Spolkem výtvarných umělců Mánes. Navzdory averzi k cestování Prahu 28. května poctil svou návštěvou i sám Mistr.

Co zbylo z výstavy

Přes počáteční chladné přijetí výstavy veřejností byl francouzský sochař v Praze uvítán jako „byli dříve vítáni pouze králové“ a nakonec se jeho dílu dostalo vesměs kladného ohlasu. Týden před ukončením akce hlásily Národní listy celkovou návštěvnost „13.086 vstupné zaplativších osob“. Vliv Rodinova díla na soudobé umělce byl ohromný a výstava znamenala mezník v dějinách českého moderního umění. Současně přispěla k popularizaci mistrovy tvorby v české společnosti a utužení vztahu české a francouzské kultury.

Spolku Mánes zanechal Rodin poděkování v podobě postavy Občana z Calais, sám si odvezl jako upomínku na čas strávený v Praze obraz Maxe Švabinského Rodinova inspirace. Městská rada, která uvažovala o koupi jednoho z Rodinových děl, se na doporučení Alfonse Muchy rozhodla pro bronzový odlitek sochy Kovový věk, který dala do zasedací síně Staroměstské radnice. Přes nadšení českých politiků z úspěchu výstavy se Rodinova tvorba bohužel nesetkala s přílišným pochopením. Proto se velice záhy rozhořela diskuse o vhodnějším umístění sochy.

Nekonečná tahanice

Ještě téhož roku shledali konzervativní radní Kovový věk necudným, dílem, které je „s to moralitu obecenstva kazit“. Ostatně tyto reakce nebyly ničím novým. Už při svém představení roku 1877 vyvolal Kovový věk mnoho polemik a kritiky. Rodin byl tehdy nařčen, že sochu odlil podle živého modelu! Přestože ji nakonec uhájil, nikdy nebyla přijata s nadšením a stále budila rozpaky.

Kauza pražského Kovového věku si vysloužila řadu anekdot, karikatur či úsměvných básniček. Socha po několik let putovala z místa na místo, když roku 1911 nastal zdánlivý zlom. Nově byla umístěna do venkovních prostor v Žofínských sadech. Ani zde se však dlouho neohřála. Brzy po jejím instalování se totiž vyrojily stížnosti, že budí pohoršení, neboť návštěvníci žofínské plovárny poslušně nosí plavky, zatímco Kovový věk se bezostyšně vystavuje v celé své nahotě. Poté Rodinovo dílo opět putovalo po interiérech, aby natrvalo zakotvilo ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy.   

Když se střeva zanítí

6. 12. 1735 | první apendektomie

Červovitý přívěsek slepého střeva – známější jako apendix – představoval pro lékaře v minulosti dlouho záhadu. Anatomicky jej popsali v roce 1521, nicméně celé stovky let se jim nedařilo zjistit, k čemu vlastně slouží. Zato velmi dobře věděli, jak nepříjemně nám dokáže zavařit, když se zanítí. Akutní apendicitida je ostatně i dnes nejčastější akutní břišní příhodou, nicméně její řešení už pro lékaře představuje doslova rutinu a provádí se zpravidla laparoskopicky. V řadě případů navíc není ani nutné použít skalpel – při včasném zachycení problému se dá infekce potlačit pomocí antibiotik.

Až do 18. století však pacienti se zánětem slepého střeva nezřídka umírali kvůli infekci, která se ze střev postupně rozšířila do celého organismu, aniž by kdokoliv dokázal odhalit její příčinu. Úlevu poprvé v historii přinesl chirurgický zákrok provedený na sklonku roku 1735 v londýnské St. George Hospital. Úspěch je o to významnější, že se tak stalo více než sto let před zahájením systematického užívání anestezie. Hlavní roli sehráli dva aktéři: jedenáctiletý chlapec, který nešťastnou náhodou spolkl připínáček, jenž mu perforoval střevní sliznici, a lékař Claudius Aymand, jenž jeho život premiérovým zákrokem zachránil.

Orgán jako nový

7. 12. 1905 | první transplantace

Není mnoho prvenství, kterými by se mohla pochlubit česká lékařská škola. O to významnější je proto událost, jež se odehrála v Olomouci před 115 lety. Oční lékař Eduard Konrád Zirm na zdejší oftalmologické klinice provedl úspěšnou transplantaci rohovky; šlo zároveň o vůbec historicky první úspěšnou transplantaci vůbec. Pacientem byl jistý Alois Glogár, který si krátce předtím poleptal oči vápnem. Zirm vyjmul a nahradil jeho zakalenou rohovku zdravou, získanou od živého dárce.

Transplantace životně důležitých orgánů ale přišly na řadu až o padesát let později; první pokusy se navíc často nepovedly, neboť lékaři si nedokázali poradit s imunitní odpovědí těla, které darovaný orgán odmítalo. V roce 1954 se bostonskému chirurgovi Josephu Murraymu povedlo úspěšně transplantovat ledvinu mezi jednovaječnými dvojčaty, a zajistil tak příjemci dalších osm let života. O pět let později jako první transplantoval ledvinu mezi nepříbuznými pacienty a byl to rovněž on, kdo poprvé úspěšně využil ledvinu mrtvého dárce. V roce 1990 se za svůj výkon dočkal nejvyššího ocenění: Nobelovy ceny.

Jako velký přelom na poli chirurgie se označuje rovněž datum 3. prosince 1967, kdy jihoafrický kardiolog Christiaan Barnard poprvé úspěšně transplantoval srdce. Pacient sice po osmnácti dnech podlehl zápalu plic, přesto šlo o nebývalý úspěch. I v dnešní době jsou tyto zákroky ojedinělé, ročně se po celém světě transplantuje zhruba 3 500 srdcí, přičemž pacienti průměrně přežijí dalších 15 let.

Sólo pro roboty

13. 10. 2010 | první kompletně robotická operace

Nechali byste se operovat strojem? Robotickou chirurgii sice medicína zná již od 70. let minulého století, nicméně kanadský pacient, který v říjnu 2010 podstoupil v Montrealu odstranění prostaty, bezpochyby prokázal značnou odvahu – stal se totiž historicky prvním člověkem na světě, u jehož operace neasistoval žádný lidský chirurg; výkon kompletně provedly dva úzce spolupracující robotické přístroje.

Zatímco samotný zákrok spočíval v dokonale přesných „rukách“ (lépe řečeno robotických ramenech) již předtím standardně užívaného chirurgického robota daVinci, premiéru na sále zažil jeho „kolega“ McSleepy, vyvinutý právě týmem montrealských lékařů. Tento anesteziologický robot dokáže namíchat a podat uspávací prostředek v daleko preciznějším dávkování, než by kdy zvládl člověk.

Odborníci dnes nepochybují, že právě robotizace je cestou, kterou se chirurgie bude vydávat. Hlavní výhodu spatřují ve zmíněné přesnosti: nejen co se týče anestezie, ale zejména v případě invazivních zásahů do tkáně. Robotický operatér dokáže minimalizovat množství řezů na nezbytné minimum a uleví lékařům při operacích vyžadujících množství jemných a repetitivních pohybů, při kterých se ruka držící skalpel začne rychle chvět. Díky tomu se výrazně sníží doba rekonvalescence po zákroku. Perspektivní budoucnost se v současnosti předpovídá operacím na dálku (tzv. teleoperacím), při nichž se chirurg bude moct nacházet třeba na druhém konci světa a robota bude ovládat pomocí přenosu signálu.

Premiérové chrurgické operace:

Irbílská citadela patří mezi nejstarší stálá osídlení světa a první zmínky o ní nacházíme na hliněných destičkách se sumerským klínopisem. Datují se přibližně do roku 2300 př. n. l., ale lokalita byla prokazatelně obydlená mnohem dřív: Dochované důkazy hovoří o roce 5000 př. n. l. Roku 331 př. n. l. se nedaleko odehrála bitva u Gaugamél, v níž Alexandr Makedonský slavně rozdrtil armádu perského krále Dareia III. Později se citadela stala součástí Sásánovské říše, existující v letech 224–651, a fungovala jako důležité křesťanské centrum. 

Její význam rostl až do roku 1258, kdy ji dobyla mongolská vojska. Od té doby chátrala a obyvatelé se stěhovali do nových domů se zahradami v přilehlém městě. V roce 1984 žilo v pevnosti asi 4 500 lidí, o dekádu později už jen 1 600.

Do citadely vedou tři brány: Nejstarší se nachází na jihu, poprvé ji přestavěli roku 1860, o století později byla zbořena a svoji dnešní podobu získala v roce 1979. Východní bráně se říká harémová a do pevnosti skrz ni vcházely ženy. Dobu vzniku severní brány neznáme – podle některých se datuje do roku 1924, dle jiných je o dvě dekády mladší. K charakteristickým prvkům tamních domů patří vyvýšená arkáda s výhledem na nádvoří, plochá střecha a snížený vchod, který bránil pohledu dovnitř. Obvodovou zeď tvoří stovka domů, jejichž fasády podepírají pilíře. 

Dobré rodiny se vracejí

Pod odliv obyvatel se podepsaly i nepříliš šetrné úpravy pevnosti. Například roku 1960 bylo kvůli výstavbě silnice spojující jižní a severní bránu zbouráno 60 domů, mešita a škola. Z náboženských staveb se zachovala jen mešita, pojmenovaná po kurdském islámském duchovním Mullovi Effendim. Razantnost zásahu vyděsila památkáře, a v současnosti se proto o citadelu starají světové organizace i mezinárodní týmy archeologů.

TIP: Tajemný pouštní klenot: Nejstarší most na světě se nachází v irácké poušti

V roce 2007 navíc vznikla komise pro její revitalizaci, jež společně s UNESCO stanovila okolo památky ochrannou zónu, kde nesmějí vyrůstat vyšší budovy než třípatrové. V rámci velkého obnovovacího projektu se z citadely vystěhovalo posledních 840 rodin, jedna však zůstala, aby si místo zachovalo status kontinuálně obývané lokality. Irácká vláda plánuje, že po rekonstrukci památky se tam vrátí až 50 rodin. 

Úřady na východě Spojených států varují obyvatele, aby nekrmili divoce žijící ptáky a neposkytovali jim vodu ke koupeli a aby krmítka i koupátka dezinfikovali. Důvodem je množství úmrtí různých druhů pěvců, která se teď objevují v této části USA. První hlášení přišla na konci května z Washingtonu, D.C. Umírání pěvců se pak rychle rozšířilo do celé řady amerických států.

Podle odborníků jde zřejmě o nějaké onemocnění. Umírají hlavně mladší ptáci. Před smrtí jsou zcela bez energie, mají napuchlé a zavřené oči. Pohybují se zvláštně, motají se a vykazují příznaky neurologických problémů. Vědci zatím vyloučili některé z patogenů, které bývají zodpovědné za podobné masové úhyny, včetně salmonel a chlamydií. Momentálně probíhá intenzivní vyšetřování v několika laboratořích zároveň.

TIP: V severní Americe během uplynulých 50 let zmizely 3 miliardy ptáků

Podle dostupných informací umírají sojky chocholaté, špačci obecní, vlhovci nachoví, drozdi stěhovaví, kardinálové červení, hýlové mexičtí, vrabci domácí, salašníci modří, datlové karolínští, sýkory karolinské a střízlíci karolinští, tedy vesměs zajímaví a pěkní ptáci. Pro vědce je matoucí, že umírání velmi neobvykle postihuje pěvce více druhů a na rozsáhlém území.

Ať už se nám to líbí nebo ne, anšlus Rakouska, rozpad a obsazení Československa, a dokonce ani porážka Polska nevyvolaly ve světě odpovídající reakci – jinak řečeno – nepřiměly jej k rozhodné akci proti nacistickému Německu.

Galský kohout sražen na kolena

Toto rozpoložení dobře ilustrované takzvanou podivnou válkou se začalo měnit teprve po šokující a drtivé porážce Francie. Země galského kohouta byla přední evropskou i světovou velmocí a jen málokdo očekával, že od zahájení německé kampaně na západě do francouzské kapitulace uběhne pouhých 46 dnů. Tolik opěvovaná Maginotova linie se stala v podstatě bezcennou kulisou, neboť ji hlavní útočné klíny Wehrmachtu dokázaly obejít a naplno se tak projevila převaha konceptu útočné mobilní války nad statickou obranou.

Štěstí v neštěstí

Němci celkově dokázali vést konflikt moderně, zatímco Francouzi a Britové ustrnuli až na čestné výjimky v meziválečném období. Nesmíme ale zapomínat ani na další důsledky této kampaně. Za prvé: do světového zápolení se po boku Německa otevřeně zapojila fašistická Itálie. Za druhé: Hitler nechal u Dunkerku trestuhodně uniknout většinu britského expedičního sboru, čímž ostrovní království ponechal „ve hře“ a připravil si tím první velkou porážku.

Duchaplná, laskavá a krásná Karolina Matylda se narodila v roce 1751 jako pohrobek Fridricha Ludvíka knížete z Walesu a vnučka Jiřího II. V rodinném kruhu ji oslovovali pouze druhým jménem. Vyrůstala pod přísným dohledem puritánské matky a nabyla na svou dobu rozsáhlého vzdělání. Sdílela také koníček většiny členů hannoverské dynastie – lásku k hudbě. Výborně hrála na cembalo a krásně zpívala. Vyrostla z ní krasavice s plavými vlasy a modrýma očima, takže si právem zasloužila přízvisko „Anglická růže“. 

Nešťastné manželství

V patnácti letech se provdala za dánského krále Kristiána VII. Tím skončily dny štěstí a mládí, kdy se ještě smála, a jejím osudem se stal temný zármutek, potupa, ponižování a brzký skon. Duševně nemocný choť vystavoval Matyldu nejzlomyslnějším úkladům, ponižování a pronásledování, a to i přesto, že se mu snažila zalíbit a porodila mu dědice. Nelze se tedy divit, že královna našla útěchu u manželova důvěrníka, velmi pohledného, urostlého a obratného lékaře Friedricha Struenseeho, jehož podporovala během jeho strmé kariéry, která vyvrcholila pozicí prvního ministra a osvícenského reformátora. 

Královna Matylda se do Struenseeho nepochybně zamilovala a zcela se mu podřídila. Jistě jí imponoval svou inteligencí, schopnostmi i mužným zjevem. Do jaké míry v ní viděl půvabnou ženu i Struensee, nedokážeme posoudit. Jeho mužské ješitnosti jistě dělalo dobře, že se stal královniným důvěrníkem, takže zřejmě z mocenského hlediska lpěl na udržení vztahu. Zda tak činil z hlubokého přesvědčení, že pomůže lidu v duchu ušlechtilých zásad osvícenců, nebo jen bažil po moci, zůstane navždy skryto.

Královnino nevhodné chování a zneužití postavení lékaře je možné odsuzovat, nicméně lze pochopit, že žena, kterou provdali za pološíleného podivína, toužila po normálním vztahu. Mohla si ho však ve svém postavení manželky hlavy státu dovolit? Struensee její city opětoval a zakrátko se již netajili svým vztahem. Král Kristián VII., latentní homosexuál, to mlčky trpěl. Ale jeho nevlastní matka Juliana, zbylí členové dynastie i ortodoxní dánské duchovenstvo zaujímali vůči reformátorovi výrazně kritické a nepřátelské stanovisko.

Zavržená královna

Do napjaté atmosféry se Matyldě v červenci 1771 narodila dcera Luisa Augusta. Král ji nesl ke křtu a oznámil evropským dvorům její narození, čímž ji oficiálně uznal za svou. Přesto se po celém Dánsku šířily zvěsti o princeznině nemanželském původu. Řada současníků i pozdějších historiků byla přesvědčena, že jejím skutečným otcem byl Struensee. I to pomohlo spiklencům, kteří se seskupili okolo královny-matky, Struenseeho svrhnout, nechat ho odsoudit a popravit. Zatčena byla také Matylda, již propustili teprve pod nátlakem britské diplomacie. Král se s ní rozvedl a „Anglická růže“ odešla v květnu 1772 ze země. Nesměla se vrátit do Británie a ke svému velkému zármutku již nikdy nespatřila své děti.

Usadila se na zámku v Celle v Hannoversku, kde vládl její bratr, britský král a hannoverský kurfiřt Jiří III. Matyldu zaměstnával v exilu bohatý společenský život, stýkala se s obyvateli Celle a okolí, starala se o několik adoptovaných dětí, jezdila na koni, vyšívala, chodila do divadla a intenzivně se zajímala o zprávy z Dánska. Když se trochu zotavila, začala opět zpívat a jedné své přítelkyni napsala: „Dělám všechno, abych byla šťastná, a doufám, že tím všechny ohromím.“

TIP: Dagmar Dánská: Drsná pohádka o něžné české královně

Žila v nejhlubším ústraní a většinu svých příjmů vydávala na dobročinné účely. Nicméně nemusela dlouho nést tíhu svého předčasně otráveného bytí. Zármutek nahlodal její vůli k životu, mladý květ uvadal touhou po dětech a ztracené nové vlasti. Navíc pravděpodobně trpěla stejně jako její bratr Jiří III. dědičnou metabolickou chorobou – porfyrií. Zemřela v pouhých třiadvaceti letech. 

České značení se dnes považuje za fenomén. Máme prý i nejhustěji značenou turistickou síť na světě. Jak k tomu došlo? 

Nejsem si úplně jistý, zda máme opravdu nejhustěji značenou síť na světě, ale v každém případě patříme v rámci značení turistických tras ke špičce. Je tomu tak ze dvou důvodů: Na území celé naší republiky se značení provádí stejným způsobem a také se o něj pravidelně staráme. 

Jak taková péče probíhá? 

Vždy po třech letech každou značku znova namalujeme, odřežeme křoví, pokud by hrozilo, že značka zaroste, a zkontrolujeme směrovky. Takže máme naše trasy stále v pořádku. To je i rozdíl oproti zahraničí, kde se tak často nedělají opravy a v řadě případů tam jednotné značení chybí. Souvisí to rovněž s historií: Klub českých turistů, který se značení u nás věnuje, je tady už skoro sto třicet let a se značením turistických tras začal již rok po svém vzniku, v roce 1889. A protože u nás za svoji éru neměl žádnou konkurenci, jednotné značení se udrželo, na rozdíl například od Francie či Španělska. 

Systém značení se za celou dobu své existence nezměnil? 

Vyvíjel se. Úplně první značená trasa vznikla v roce 1889. Tehdy byly značky mnohem větší, měly široký prostřední barevný pruh a užší krajní bílé pásy a byly jenom červené. Potom se zjistilo, že by bylo fajn přidat další barvy. Někdy kolem roku 1912 tak přibyla modrá značka a o dalších patnáct let později ještě zelená a žlutá. Takže zhruba od roku 1930 jsou barvy stejné. Po padesátém roce minulého století se značky ještě zmenšily a ustálil se současný tvar, který všichni známe. Základní pásová značka má dnes čtvercový tvar o rozměrech sto krát sto milimetrů, její bílé pruhy plní signalizační funkci, vnitřní barvy pak turistovi pomáhají v orientaci: Například červená je přednostně určena pro dálkové nebo hřebenové trasy, žlutá zase většinou vyznačuje krátké trasy či spojky.

Jakým způsobem se práce značkařů organizuje? 

Všechny značky v republice máme rozdělené do tříletých cyklů obnovy, což znamená, že se každý rok obnoví třetina tras. Moji kolegové, kteří vedou značkaře v daném okrese, rozdají vždy na jaře dobrovolníkům cestovní průkazy na jednotlivé úseky – jeden cestovní průkaz znamená jeden den práce a záleží na každém, kolik si naloží. Značkaři pracují ve dvojici a za den zvládnou asi pět až sedm kilometrů trasy: Obnoví barvu, zkontrolují všechny směrovky, zjistí, zda je trasa dobře průchodná nebo zda v místě nevznikla například silnice. Pracuje se zhruba od dubna do září. 

Jde o čistě dobrovolnickou práci, nebo ji platí nějaká organizace? 

Jedná se o činnost dobrovolnickou, naši značkaři dělají bez nároku na mzdu a ve svém volném čase. Samozřejmě jim ale hradíme materiál, barvy, směrovky, štětce a další věci, které potřebují. Rovněž jim proplácíme cestovní náklady a poskytujeme i příspěvek na pracovní oblečení. V celé republice stojí obnova turistického značení asi 14,5 milionu korun ročně. Zhruba polovinu hradí Ministerstvo pro místní rozvoj a další polovinu jednotlivé kraje. Jednou jsme spočítali, že kdyby naši značkaři, kteří stráví ročně svou prací asi 75 tisíc hodin, dostávali průměrnou mzdu, vyšla by naše činnost navíc na dalších 10,5 milionu korun. Ale jak jsem již řekl, obecně je tato práce bez nároku na mzdu, a je proto úžasné, že o ni má stále tolik lidí zájem. 

Pomáhá nějak značení tras i turistickému průmyslu v dané oblasti? 

Určitě ano, a ne málo. Turista, který jde po značkách, utratí peníze za dopravu, ubytování a za jídlo v místních restauracích nebo i při vstupu do okolních památek. S kolegy jsme spočítali, že turisté, kteří se pohybují po námi vyznačených trasách, přinesou ročně celkově nemalou částku – kolem pěti miliard korun.

Ovlivnil nějak negativně oblibu značek trend, jenž souvisí s používáním GPS?

Já si myslím, že ne. V počátcích GPS opravdu chodili někteří turisté s očima „zabodnutýma“ do svých přístrojů a ani si třeba nevšimli, jak je kolem krásně. Ale nyní, kdy jsme na každém kroku obklopeni počítači, chytrými telefony a jinými technickými „hejblátky“, stále přibývá lidí, kteří mobil vypnou, uloží ho do batohu pro případ nutnosti a vydávají se po našich „čtverečcích“ do lesů, poslouchají zpěv ptáků a vnímají tu nádheru kolem. Proto se nebojím, že by naše značení zaniklo.

Je pravda, že o metody českého značení je v poslední době zájem i v zahraničí? 

Je to skutečně tak a máme radost, že se náš systém rozšiřuje už i za hranice. Jako první začali podle našeho vzoru značit v Chorvatsku na ostrově Krk. Po roce 1989 jsme pomáhali i v okolí českých vesnic v rumunském Banátu. České značení najdete také na několika místech Zakarpatské Ukrajiny a na Krymu. V roce 2015 se skupinka našich značkařů vypravila i do Brazílie, konkrétně do městečka Batayporã, kterou založil Jan Antonín Baťa a kde stále působí spolek přátel Čech. Je úžasné, že v jejím okolí nyní najdete české značky na palmách či v místech, kde se běžně procházejí pásovci a mravenečníci a poletují papoušci. 

Co je pravdy na tom, že čeští značkaři stárnou, a fenomén značení tak pomalu vymírá? 

Novináři se mě na to pořád ptali, až jsem se jednou naštval a průměrný věk našich dobrovolníků spočítal. Vyšlo mi asi 57 let. To je mladý důchodový věk, který je pro značení ideální, protože člověk má na práci čas a zároveň ještě poměrně dost sil. Navíc organizujeme pravidelná školení nových značkařů, z nichž každý rok vzejde asi sedmdesát až sto lidí. Často jsou mezi nimi i mladí a průměrný věk těchto zájemců je 35 let. Takže zatím nám vymření nehrozí. 

Co člověk potřebuje k tomu, aby se stal značkařem? 

Začnete tak, že se vydáte s nějakou stávající dvojicí značkařů do terénu a vše si „osaháte“. A pokud vás práce baví, můžete se po roce zúčastnit školení. Malování značek sice možná vypadá jednoduše, ale celá metodika je docela náročná: Zahrnuje celkem dvanáct svazků skript, tedy několik set stránek. Jako značkař, který maluje, musíte zvládnout čtyři z nich a absolvovat i zkoušky. 

Vždycky říkám, že značení tras není natěračství. Nefunguje to tak, že jdu, barevně obtáhnu značku a pokračuju dál. Musím se neustále dívat, jestli náhodou někde značka nechybí, jestli třeba někde neporazili strom, jestli je dobře označeno každé rozcestí, jestli značku není možné namalovat na lepší objekt, který bude pro turistu zřetelnější. Je toho hodně, co musíte po cestě hlídat.

Jsou nějaká pravidla, kterými se při tom dobrovolníci řídí? 

Máme takové základní pravidlo, a sice že po námi značených trasách by měl turista trefit, i když v místě v životě nebyl a nemá mapu: Zkrátka vystoupí někde na nádraží, rozhlédne se a měl by podle značek dojít až do cíle. Také v tom se lišíme od jiných států Evropy, kde mapu jako turista i při existenci značení prostě potřebujete. Od zahraničních turistů míváme rovněž dost pozitivní odezvy a jsme na to hrdí. A jelikož je u nás značení turistických tras rozšířené už od roku 1889, jedná se dnes vlastně i o české kulturní dědictví.

TIP: Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa

I když se to nezdá, zemská atmosféra tvoří optické prostředí, v němž se záření různých vlnových délek láme. Ovzduší se chová v podstatě jako obří čočka o velmi malé mohutnosti. A tak se jevy tzv. disperze světla výrazně projevují, až když se Slunce nachází nízko nad obzorem. Mluvíme o tzv. astronomické refrakci, kdy je sluneční disk v důsledku lomu světla v atmosféře zdánlivě výš nad horizontem než ve skutečnosti.

Hodnota refrakce však závisí na vlnové délce světla, tedy na jeho barvě: Největší je pro krátké vlnové délky – modrou a fialovou barvu, nejmenší pro červenou. Nachází-li se tedy disk naší hvězdy opravdu nízko nad obzorem a atmosféra je velmi klidná, dojde ke zdánlivému vertikálnímu posunu obrazu Slunce v různých barvách. 

TIP: Půvab nebeské duhy: Jak se staví nejkrásnější přírodní most

Posun je velmi malý, ve většině slunečního disku se opět složí v bílé světlo. Úplně nahoře bychom však nalezli fialový a modrý cíp, nicméně uvedeného záření není mnoho, takže je separátně pozorovatelné jen výjimečně. Dále jde o přebytek zeleného záření, které tvoří podstatu tzv. zeleného záblesku. Následují žluté, oranžové až červené odstíny, jež splývají. Podaří-li se vám tudíž při západu Slunce pozorovat onen zelený cípek, právě jste spatřili zelený záblesk. 

Působivý drahokam se stříbrnými odlesky se vejde do dlaně. Nalezen byl 12. června a Lucara uvádí, že na třetím místě mezi největšími diamanty světa vystřídal kámen, který v Botswaně objevila jiná těžařská společnost o pár dní dříve.

„Je to historický objev jak pro nás, tak pro Bostwanu,“ uvedla místní ředitelka firmy Lucara Naseem Lahriová. „V hierarchii obrovských kamenů je na třetím místě,“ sdělila během představení kamene v Gaborone. Nejnovější objev upevňuje pozici Botswany jako světového lídra v produkci diamantů. Šest z deseti největších diamantů světa má právě botswanský původ.

TIP: Jak se rodí diamanty: Nezničitelné slzy bohů z nitra Země 

Diamant, který byl objeven začátkem června a dosud byl považován za třetí největší na světě, váží 1 098 karátů a patří společnosti Debswana. Jejími vlastníky jsou botswanská vláda a jihoafrická společnost De Beers, která se specializuje na těžbu diamantů a obchodování s nimi. Největším diamantem byl Cullinan s hmotností 3 106 karátů, který byl nalezen v roce 1905 v Jižní Africe. Části tohoto drahokamu zdobí britské korunovační klenoty.