Úmysl vylákat americké námořnictvo k rozhodující bitvě skončil těžkou japonskou porážkou. Císařští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem hodlali rozšířit vliv svých vojsk v Pacifiku a zároveň zlikvidovat Spojené státy coby námořní velmoc.

Úspěch zpravodajců

K tomu měl posloužit nenadálý útok na americkou základnu umístěnou na atolu Midway. Američané ale díky prolomení japonských kódů věděli o úmyslu nepřítele zaútočit a pojali podezření, že cílem by mohl být právě Midway, což si později pomocí zpravodajské lsti ověřili.

Samurajové krvácejí

Nakonec tak Japonci vpluli do pasti, v níž přišli o čtyři velké letadlové lodě, těžký křižník a stovky elitních pilotů, což představovalo tak těžkou ránu, že se z ní už nevzpamatovali a po zbytek války zůstali v defenzivě. Američané sice také přišli o jednu letadlovou loď (USS Yorktown), mohli ale převzít strategickou iniciativu a obrat na pacifickém bojišti pak dokonali v bojích o Guadalcanal mezi srpnem 1942 a únorem 1943.

Madagaskar je rájem pestré přírody. Žije tam mnoho zajímavých zvířat, všechna jsou ale poměrně malá. Ještě poměrně nedávno přitom na Madagaskaru žili mnohem větší živočichové. Byli mezi nimi i „koalí“ lemuři Megaladapis edwardsi, kteří dosahovali velikosti 1,5 metru a váhy kolem 85 kilogramů. Tak jako řada dalších velkých druhů zvířat i „koalí“ lemuři doplatili na příchod lidí, kteří taková zvířata lovili a výrazně měnili krajinu. Gigantičtí lemuři definitivně vymřeli zřejmě někdy ve 14. až 15. století.

Přestože „koalí“ lemuři zmizeli v porovnání s dalšími druhy megafauny poměrně nedávno, mnoho toho o nich nevíme. Jedním z důvodů je i to, že je obtížné získat DNA takových druhů. V tomto případě není překážkou stáří, ale spíše tropické a subtropické klima, které příliš nepřeje uchovávání DNA ve fosilních nálezech.

Štastný nález DNA

Stephanie Marciniak z americké Pennsylvania State University a její tým přesto nedávno dokázali izolovat DNA z čelisti „koalího“ lemura, staré 1 475 let. Bylo to náročné. Analyzovali stovky kostí těchto lemurů, až se na ně konečně usmálo štěstí. Získanou DNA přečetli a dostali z ní spoustu zajímavých informací.

TIP: Unikátní nález dávné hostiny prozrazuje, že jsme vyhubili obří lenochody

Mimo jiné potvrdili, že si „koalí“ lemuři (anglicky „koala lemurs“) skutečně zaslouží své jméno. Vědci je tak pojmenovali, protože se již dříve domnívali, že se tito lemuři živili prakticky výhradně rostlinnou stranou, podobně jako koalové, kterým se také podobají tělesnými proporcemi. V DNA „koalích“ lemurů totiž objevili geny, které se podobají genům koňů nebo primátů langurů čínských, tedy býložravých živočichů. Tyto geny se podílejí na deaktivaci toxinů v listech rostlin. Proto vědci usuzují, že se „koalí“ lemuři rovněž živili hlavně listy.

Je těžké uvěřit, že ještě relativně nedávno vypadal svět textilu úplně jinak. Například v dobách Římské říše oblékala většina obyvatel oděvy z vlny a kůže, bavlna představovala exotický artikl z Indie, který znali pouze přírodozpytci, a štůčky hedvábí dovážené z Číny byly luxusním a pro převážnou část populace nedostupným zbožím. Pár tisíciletí zpět ovšem člověk zmíněné tkaniny ještě vůbec neznal, jelikož neovládal techniku tkaní. Právě její vynález se nerozlučně prolíná s neolitickou revolucí, jež vedla k vytvoření světa, jak jej známe dnes. 

Zahalení Adamové a Evy 

Není jasné, kdy se začal náš druh halit do oblečení. Podle některých archeologů to mohlo být před sto tisíci lety, jiní odívání zasazují ještě hlouběji do historie. Vodítkem jsou jim přitom nedávné genetické studie, jež naznačují, že veš se v lidském oblečení „usídlila“ někdy před 170 tisíci lety. 

Podle historiků využívali první Adamové a Evy při zakrývání své nahoty všechno, co se nacházelo v jejich okolí, počínaje kůžemi a kožešinami přes peří až po různé trávy a listy. Nejstarší oblečení zřejmě tvořily vrstvy vysušených rostlin, které se přehazovaly přes sebe nebo svazovaly. Trvalo dlouhé desítky tisíc let, než se člověk chopil jehly a nitě a začal kusy oblečení sešívat. Kdy přesně k tomu došlo, opět není jasné: Nejstarší jehly nalezené v jihoafrické jeskyni Sibudu však pocházejí z doby okolo roku 60000 př. n. l. K šití se tehdy ovšem používal materiál z divokých rostlin a na cílenou kultivaci textilních vláken si naši předkové museli počkat ještě dlouhé desetitisíce let. 

Dějiny látek a odívání v dnešním slova smyslu se začaly psát teprve v 7. tisíciletí př. n. l., kdy v oblasti tzv. úrodného půlměsíce spatřily světlo světa první tkané lněné materiály. O pár tisíciletí později se zrodily tři nové textilní látky, jejichž výroba a obchod následně měnily politickou i ekonomickou historii. 

Když ovce zahřejí

Ačkoliv se lidé do ovčích – a před nimi mufloních – kůží oblékali o mnohá tisíciletí dřív, první tkaná vlněná látka je zahřála zhruba před šesti tisíci lety na území dnešního Íránu. I když si vlnu spojujeme hlavně s ovcemi, poskytuje ji celá řada dalších zvířat: počínaje kašmírskými kozami (pak se nazývá kašmír) přes kozy angorské, z nichž se získává mohér zmiňovaný už ve Starém zákoně, až po angorské králíky.

Na všeobecném rozšíření hřejivé textilie měly velkou zásluhu právě nenáročné ovce. Mohou totiž prospívat prakticky kdekoliv, včetně značných nadmořských výšek. Jejich odolnosti si všimli už staří Římané a díky nim se vlna rozšířila po celém antickém světě. Chovy zakládali ve všech dobytých provinciích, kde jen to bylo možné – od severní Afriky přes Španělsko až po britské ostrovy. Právě vlna totiž tvořila jednu z nejdůležitějších složek šatníku římských obyvatel. 

Bohatství Medicejů 

Zlatý věk zažívala vlna ve středověku. Na její produkci se specializovala řada menších evropských měst a centrem obchodu se stalo francouzské Champagne, kde se pořádaly každoroční trhy zaměřené výhradně na zmíněnou textilii. V Itálii na obchodu s ní zbohatly některé významné rody z Janova, Benátek i Florencie, včetně Medicejů. 

O významu vlny ve Španělsku svědčí rovněž fakt, že se v 16. století mohla odrůda jehňat merino vyvážet pouze s královským souhlasem a porušení daného nařízení se trestalo smrtí. Ostatně právě obchod s vlnou pomohl financovat slavné výpravy Kryštofa Kolumba, který se spolu s dalším dobyvatelem Hernánem Cortésem zasloužil o to, že ovce našly nový domov také na Kubě, v oblasti dnešního Mexika i na jihozápadě současných USA.

Na křesle z vlny  

Hlavním vývozcem surové vlny se nicméně stala Anglie, která své pozice dosáhla promyšlenou politikou. V roce 1377 zakázal král Eduard III. dovoz veškerých vlněných produktů a do Británie naopak povolal vynikající vlámské tkalce, kteří měli Britům předat své umění. Už kolem roku 1660 tak vývoz vlněných textilií představoval dvě třetiny anglického zahraničního obchodu a vlna se stala natolik významným artiklem, že se z jejího exportu odváděly speciální daně. Ostatně sám předseda Sněmovny lordů usedal na „Woolsack“ – křeslo bohatě vycpané vlnou, symbolizující význam obchodu s tímto materiálem. 

Britové také s nelibostí sledovali šíření vlny v Novém světě. Například Jiří III. Anglický v amerických koloniích obchodování se zmíněným artiklem zcela zakázal, a to pod trestem stětí ruky. Navzdory tomu se ovce pašované na kontinent rychle množily a vlna se v Severní Americe postupně rozšiřovala. 

Ačkoliv ji nakonec z pomyslného textilního trůnu sesadila bavlna, svůj podíl na trhu si udržela dodnes. Tvoří asi 1,3 % globální produkce textilních vláken a mezi její největší výrobce patří Austrálie, Čína a Nový Zéland. Především merino vlna se totiž stala nedílnou součástí šatníku outdoorových nadšenců – hřeje i vlhká a trvá několik dní, než ji pohltí nepříjemný odér. 

Po stopách bílého zlata 

Psal se rok 1492, když janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus přistál u břehů jednoho z dnešních Bahamských ostrovů a pojmenoval jej San Salvador. Ke své radosti tam našel domorodce oděné do bavlny, což posílilo jeho víru, že se ocitl na území Indie s dlouhou tradicí její výroby. Místní obyvatele proto označil za „Indiány“ a sebe i zbytek světa tím na čas uvrhl v jeden z největších geografických omylů. 

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy látka získaná z bílých chomáčků bavlníku zasáhla do běhu dějin. Právě díky dobyvatelskému tažení ji poznali také Evropané. Když Alexander Makedonský postupoval ve 4. století př. n. l. do Indie, jeho vojáci rádi vyměnili své podstatně méně pohodlné úbory ze lnu za bavlněné oděvy. Na Iberský poloostrov pronikla bavlna poté, co území v 8. století dobyli muslimové. 

Středověk v mušelínu

Evropští tkalci ve středověku bavlnu sice znali, ale k výrobě oděvů ji neužívali často. Mnohem příhodnější byl len, který se na starý kontinent dostal z Blízkého východu a jehož rostliny se dokázaly uchytit i v chladnějších podmínkách. Čas bavlny nadešel v západní Evropě ve 12. století, kdy látku přivezli do Itálie arabští obchodníci. Nazývali ji mušelín – snad podle bavlnářské manufaktury v Mosulu v dnešním Iráku. Stále se však jednalo spíš o exotickou záležitost. 

Obliba bavlny stoupla poté, co se v polovině 14. století začal v evropských dílnách uplatňovat kolovrat. Nešlo sice o nový vynález – v Indii, Číně i Bagdádu jej znali podstatně dřív –, značně však zjednodušil výrobu vláken, jež se do té doby spřádala ručně. Popularita bavlny rostla i za renesance a osvícenství. Obchod s ní se ještě rozšířil poté, co Vasco da Gama otevřel námořní cestu do Asie, takže bylo ve srovnání s karavanami možné převážet mnohem víc zboží.

Hybná síla revoluce 

Za vzestupem bavlny na úsvitu průmyslové revoluce koncem 17. století stál fakt, že mnozí příslušníci britské střední třídy toužili po praktických oděvech z barvených látek, které by se daly zároveň snadno prát. Bavlna se zdála nejvhodnější, zbývalo jen vyřešit, jak uspokojit stále rostoucí poptávku. 

TIP: Soumrak nad kašmírem: Proč vysoce ceněný materiál schází na úbytě?

Na otázku odpověděla průmyslová revoluce. Ohromný úspěch znamenal například vodou poháněný spřádací stroj patentovaný roku 1769, který vyráběl bavlněné nitě. Jeho vynálezce Richard Arkwright přispěl později do textilního průmyslu i řadou dalších patentů. V hrabství Lancashire založil několik fabrik a jako jeden z prvních tam začal uplatňovat tovární systém výroby. Jeho podniky se brzy staly synonymem průmyslového rozvoje v Británii – a bohužel i otřesných pracovních podmínek. Standard představovaly osmnáctihodinové směny, dětská práce i nízké mzdy a Karla Marxe prý opakované návštěvy těchto továren inspirovaly k napsání slavného Kapitálu. 

Synonymum otroctví 

Neméně dramatické události související s produkcí bavlny se odehrávaly i na opačném konci světa, kde se její výroba úzce pojila s otroctvím. Roku 1793 tam rodák z Massachusetts Eli Whitney představil stroj na odzrňování bavlny. Zařízení umožňovalo snadné oddělení vláken od semen a znamenalo zásadní mezník v průmyslové revoluci: Dokázalo totiž bavlnu zpracovat desetkrát rychleji než otrok a záhy z amerického Jihu vytvořilo bavlnářskou velmoc. 

Do poloviny 18. století vyráběla Amerika téměř milion tun bavlny ročně, většina však putovala do britského Liverpoolu a následně do manufaktur v Manchesteru. V roce 1860 už americký Jih vyráběl na 80 % britské bavlny a pokrýval dvě třetiny světové produkce. Netřeba dodávat, že na plantážích dřely miliony otroků přivezených z Afriky. Vše ukončila až americká občanská válka, po níž se hlavní produkce bavlny přesunula do britských koloniálních držav – Indie a Egypta. 

Ze sci-fi filmů jsme zvyklí, že pokud je potřeba z kosmické lodi vystoupit do volného prostoru, velitel lodi vydá rozkaz a během několika minut je posádka „venku“ a plní své úkoly.

Realita současných misí je však jiná a příprava na plánovaný výstup ve skutečnosti trvá asi den. Začíná se uvedením přechodové komory do vhodného stavu, což zahrnuje i transport veškerého vybavení a nářadí, které bude při „vesmírné procházce“ potřeba. 

Několik hodin zabere rovněž kontrola skafandrů a také kosmonauti se samozřejmě musejí připravit: Několik hodin před výstupem například vdechují za sníženého tlaku téměř čistý kyslík, aby se z krevního řečiště odstranilo maximum dusíku. Předchází se tak kesonové neboli dekompresní nemoci – tlak vzduchu ve skafandru je totiž oproti pozemským podmínkám snížený. 

TIP: Co se stane, když si kosmonaut sundá ve vesmíru skafandr?

Samotné oblékání „vesmírného oděvu“ trvá desítky minut a astronauti se neobejdou bez pomoci kolegů. Nejen kosmická procházka, ale i předchozí příprava tak představují velmi komplikovanou záležitost.

Jak vypadá oblékání do skafandru:

Při oblékání do skafandru musí asistovat další kosmonaut. Na snímcích je k vidění oblékání skafandru Sokol, pro vesmírné vycházky se používá robustnější skafandr Orlan.

Že se schyluje k erupci, tušili všichni – probuzená sopka St. Helens v Kaskádovém pohoří na severozápadě USA už dva měsíce chrlila popel a páru. Ale že dojde k výbuchu tak gigantického rozsahu, to čekal asi málokdo. 

Ve jménu barona St. Helens

Hora St. Helens je jednou z asi tuctu sopek Kaskádového pohoří, které se táhne rovnoběžně s tichomořským pobřežím jižní Kanady, prochází americkými státy Washington a Oregon a pokračuje až do severní Kalifornie. Kaskádové pohoří vzniklo v důsledku pohybů desek tvořících kůru a část svrchního pláště naší planety. Poměrně malá tektonická deska zvaná Juan de Fuca se rychlostí dvou až tří centimetrů ročně podsouvá pod západní okraj desky severoamerické. V hloubce kolem 200 metrů se horniny taví a žhavé magma pak stoupá a proráží na zemský povrch. 

Indiáni horu, která prokazatelně byla aktivní i v minulém století, odedávna nazývali Dýmající vrch. Za své nynější jméno ale vděčí objeviteli Georgi Vancouverovi, který ji roku 1792 pokřtil podle svého přítele Alleyna Fitzherberta, barona St. Helens. Ten však vulkán v životě nespatřil. 

Exploze mnoha Hirošim 

Až do 18. května 1980, osmi hodin třiceti dvou minut místního času, se tu do nedohledna zelenaly husté jedlové lesy a modrala se jezera. Od té doby se však návštěvníkovi otevírá pohled jen na šedohnědou pustinu, z níž se nápadně vypíná hora, odkud onoho jasného nedělního rána přišla katastrofa.

St. Helens byla podle mnoha názorů nejkrásnější horou Kaskádového pohoří. Její sněhem pokrytý kužel se tyčil nad hustě zalesněným údolím a severně od ní se třpytila hladina křišťálově čistého jezera. V květnu 1980 si magma začalo razit cestu ke kráteru. Mohutné zemětřesení způsobilo sesuv severní stěny do údolí. Tím se uvolnil obrovský vnitřní tlak a došlo k erupci. Počáteční výbuch zničil téměř 600 čtverečních kilometrů lesa – za pouhých 8 minut.

Erupce pak pokračovala až do večera, přičemž uvolněná energie odpovídala výbuchu 20 000 hirošimských bomb. V průběhu prvních devíti hodin jednoduše zmizela čtvrtina vrcholu a celý střed kráteru. Hluboké údolí bylo zasypáno, na dno jezera klesla 76 metrů silná vrstva usazenin. Řeku, která předtím odváděla vody ze severní a severozápadní strany, pochoval nános silný 46 metrů. Celá kouzelná horská oblast se během devíti hodin změnila v ohavnou pustinu.

Tak to nevypadá ani na Měsíci

Erupce vyhodila do povětří 438 metrů silnou vrstvu horniny a po symetrickém vrcholu zůstal jen kráter ve tvaru podkovy. Poryv horkého vzduchu o rychlosti 480 km za hodinu srovnal se zemí okolní lesy. Oblak popela se za čtvrt hodiny zvedl do výšky téměř 27 kilometrů a během 15 dní obletěl celou zeměkouli. 

Podle údajů americké geologické observatoře bylo během jediného výbuchu z tělesa sopky rozmetáno 2,8 miliardy m³ horniny. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 milionů tun popílku. „Smrt je všude“, hlásily tenkrát noviny Oregonian, „Živí nejsou vítáni.“ „Říkali mi, že to vypadá jako měsíční krajina. Ale měsíční krajina je proti tomuhle golfové hřiště,“ prohlásil zase americký prezident Jimmy Carter poté, co se ve vrtulníku proletěl nad místem katastrofy… 

Sežehnuti dechem hory

Snad nejlépe se dá celý zpustošený kraj přehlédnout z vyhlídky Windy Ridge. Je to opravdu působivý pohled. Když sledujeme daleké okolí, představujeme si, jak se tenkrát odtrhl celý severní bok sopky, jak po svazích prýštily potoky bahna, jak pršelo kamení a popel a z kráteru se valila žhavá lavina. Nejhorší ovšem byla tlaková vlna po explozi, která jako orkán smetla vše, co jí stálo v cestě. Windy Ridge je od hory St. Helens vzdálena šest kilometrů. Tady by byl tehdy nikdo nepřežil – stačí pohlédnout na bizarně rozštěpené pahýly stromů, jediné co zbylo z lesa. Mohutné ulámané kmeny odnesla smršť daleko odtud, jezera jsou jich dodnes plná.

Podle odhadu odborníků musel vichr horký 300 °C řádit rychlostí až 1 000 kilometrů za hodinu. Ještě ve vzdálenosti 20 kilometrů umírali lidé zasažení vřícím dechem sopky. Výbuch usmrtil 57 lidí, ale samozřejmě i množství zvířat, ptáků, ryb a rostlin. Úředníci amerického ministerstva zemědělství zveřejnili seznam uhynulých zvířat, na němž nalezneme i následující údaje: 5 000 kusů vysoké zvěře, 1 500 jelenů wapiti, 200 černých medvědů, 1 400 kojotů, 11 000 zajíců a 15 pum. Na území o rozloze 600 km² byla zničena veškerá vegetace a přibližně 10 milionů stromů. 

Život i pod nánosem popela

Vědci zprvu pokládali zničenou oblast, která byla roku 1982 z velké části vyhlášena za národní vulkanickou památku, za sterilní a zcela bez života. Ekoložka Virginia Dale byla mezi prvními, kdo s ostatními ekology přistál vrtulníkem ve výbuchem zničeném terénu. „Pamatuji si, jak bizarní bylo jít ven do té krajiny,“ vzpomínala, „Působila absolutně mrtvým dojmem.“ 

Ukázalo se však, že tento závěr platil jen pro bezprostřední okolí hory, kudy protekla láva. Ve vnější zóně se již o několik týdnů později objevili ptáci a uhnízdili se na mrtvých stromech. Badatelé si také brzy povšimli mravenců, kteří se dokázali prohrabat silnou vrstvou popela. V květnu 1980 ještě ležel v Kaskádovém pohoří sníh a mnozí hlodavci proto přežili v norách, kam se uchýlili k zimnímu spánku. Zvláště krysy přispěly k oživení mrtvé krajiny, neboť promísily popel s humusem, a tak vznikla půda bohatá na živiny, na níž se mohly uchytit první rostliny. Na okraji národní vulkanické památky dali soukromí majitelé lesních pozemků vysázet 18 milionů semenáčků stříbrných jedlí a jedlí douglasek. Mladou vegetaci dnes okusují jeleni wapiti, kteří se tu – bez přirozených nepřátel – silně rozmnožili. 

Voda opět živá

Pohroma se nevyhnula ani dvaceti šesti horským jezerům. Velké jezero Spirit Lake při severním úpatí hory bylo úplně zasypáno. Uhynulo na 11 milionů ryb, především pstruhů, které tu vysadily rybářské spolky. 

Stojaté vody pohltily velké množství organického materiálu a první léto po erupci z nich bez ustání stoupaly bubliny metanu uvolňujícího se při rozkladu organických látek bakteriemi. Voda zhnědla, obsah kyslíku v ní poklesl na minimum. Biolog Clifford Dahn z Nového Mexika však tehdy vystoupil s názorem, že bakterie většinu organických látek do tří, čtyř let rozloží. A opravdu už před pětadvaceti lety složení odpovídalo chemickému a fyzikálnímu složení jezerní vody ze zimy 1979 až 1980, tedy před erupcí. V řekách, které se znovu vyhloubily v bahnitých nánosech koryta, již byli pozorováni lososi. 

Stalo se nepředvídané

Život se tedy postupně vrátil v plné síle. Tři roky po erupci bylo jen jedno procento zkoumané plochy pokryto rostlinami. Čtrnáct let po erupci už šlo o 38 % a po dvaceti letech rostlinná pokrývka tvořila už zhruba 66 % povrchu. Dnes je kolem sopky stále spousta poušti podobných míst, přesto se ale valná část rostlinných i živočišných druhů, která v okolí hory St. Helens žila před výbuchem, vrátila. A některé z nich, jako třeba jeleni wapiti, tu teď žijí v počtu, jenž zdaleka převyšuje populaci před rokem 1980.

Tam, kde lavina kdysi všechno zničila, napočítala dnes ekoložka Virginia Dale více než 150 druhů květin, keřů a stromů s tím, že každý rok se tu průměrně uchytí deset druhů nových rostlin. Také zdokumentovala pět jehličnatých druhů, včetně jedlovce západního a jedle stříbrné, které by tu vlastně vůbec neměly být; podle standardní ekologické teorie by totiž tyto stromy měly vyrůst až po generacích ostatních rostlin, které by zlepšily půdu a obstaraly stín. „Hora St. Helens je obdivuhodným místem přirozené obnovy,“ prohlásil biolog Peter Franzen, propagující tzv disturbance ecology, vědní disciplínu zkoumající narušené životní prostředí, „Mnohé poznatky z této ideální laboratoře lze uplatnit i při nápravě ran, které přírodě zasadilo samo lidstvo.“

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster má rád horkou půdu pod nohama

Erupce a následná ekologická katastrofa znamenala tedy pro vědecký svět i určitý přínos. Zničená krajina kolem sopky se stala studijním prostorem přirozené obnovy zničeného ekosystému. Bylo tak zjištěno, že život se může uchytit i v té nejpustší krajině, a to způsobem, který by žádný z vědců nepředpokládal.

Regaty, tedy závody lodí, bývají vizuálně naprosto ohromující. K tomu nejkrásnějšímu, co lze na vlnách zhlédnout, patří nesoutěžní přehlídka historických plachetnic festivalu Kiel Woche, jenž se každoročně koná poblíž německého Kielu. Největší světová událost svého druhu nabízí kromě klání dvou tisíc plavidel také zlatý hřeb v podobě majestátní jízdy nejméně stovky klasických plachetnic, známé jako Windjammerparade. Pohledem na repliky i dosud funkční lodě se pravidelně potěší zhruba tři miliony návštěvníků.

Na Zemi si děláme zálusk na Jupiterův měsíc Europa. Je to fascinující svět, kde by snad pod mohutným ledem mohly být živé organismy. Časem budeme chtít Europu pořádně prozkoumat, prozatím zjišťujeme, že velmi zajímavým prostředím je i nehostinný ledový povrch Europy.

Ledový příkrov Europy na dálku zkoumala planetární vědkyně Emily Costello z americké University of Hawaii s týmem spolupracovníků. Zaměřili se především na pozoruhodný jev, kterému se anglicky říká „impact gardening“. Česky by to bylo možné volně přeložit třeba jako „přeorávání meteority“. Tento fenomén známe z kosmických těles bez atmosféry, na která neustále dopadají mikrometeority i větší kosmické balvany. Typickým příkladem je Měsíc, kde se odehrává „lunar gardening“.

Costellová a její kolegové dospěli k závěru, že mikrometeority „zpracovávají“ povrch ledu na Europě v průměru do hloubky 30 centimetrů. Zároveň do tohoto povrchu buší tvrdé kosmické záření, které ničí veškeré složitější molekuly, které by se tam náhodou vyskytly. Jde především o elektrony s velkou energií, které byly urychleny díky planetě Jupiter.

TIP: NASA potvrzuje: Na Jupiterově měsíci Europa se vyskytuje vodní pára

Tato informace je velmi cennou (a také špatnou) zprávou pro odborníky, kteří připravují průzkum Europy. V podstatě to znamená, že na Europě tak asi do půlmetrové hloubky nejspíš nic zajímavého nenajdeme. Costellová věří, že pod zónou přeorávanou meteority, kam se nedostane tvrdé záření, už budeme mít mnohem lepší šanci.

Někdy uprostřed srpna roku 1716 došlo k splynutí dvou Nejjasnějších pohlavních buněk, z nichž se za devět kalendářních měsíců narodila 13. května 1717 v hlavním městě Vídni habsburská princezna. Vzápětí byla pokřtěna vodou z řeky Jordánu jménem Marie Terezie Walburga Amálie Kristina.

Chytrá a temperamentní

Říkalo se jí princezna Rézi neboli Reserl a vyrostla v modrookou blondýnku s jemnou bělostnou pletí a s vysokou ztepilou postavou. Kromě toho se vyznačovala obdivuhodným zdravím a temperamentem. Kdybychom se však chtěli na Reserl zadívat vskutku objektivně, tak zase vyloženou krasavicí asi nebyla. Doboví chvalořečníci ji však opěvovali, neboť žena nemusí být zrovna oslnivá kráska, aby v sobě měla půvab.

Marie Terezie byla výjimečná žena a v mladém věku výjimečná dívka – hezká, vybavená sex-appealem, inteligencí a poněkud nezvyklou, muže udivující rázností. Její mladistvé kouzlo, dodnes vyzařující z portrétů, by jí mohla závidět leckterá současná modelka. Pravda, Rézi poměrně brzy nato zesílila, její štíhlá postava se posléze zaoblila, mladistvý pel vystřídala zralost snad předčasná, jenže se nebylo čemu divit. Vždyť počínaje dvacátým rokem svého života pak další dvě dekády rodila rok co rok. 

Mladá Rézi se věnovala hudbě, zpěvu, divadlu, malbě a studiu cizích jazyků. Její nevázaná radost ze života z ní učinila nadšenou tanečnici a účastnici všech dvorních plesů a slavností. Plynně mluvila italsky, německy, francouzsky a slušně ovládala španělštinu a latinu. Vzdělávali ji jezuité, znala dobře dějiny umění a obsahy děl klasické literatury. Díky dějepisné výuce získávala zeměpisné základy a setkávala se s poučnými příklady dobrých i špatných panovníků. Její výchova a vzdělávání však nebyly v žádném případě vedeny k převzetí královského majestátu. Císař Karel VI. ji ke státnickému a dynastickému rozhodování zásadně nepřipouštěl.

TIP: Výchova malé Marie Terezie: Katechismus, cizí jazyky a operní árie 

Marie Terezie si velmi oblíbila svou vychovatelku, hraběnku Fuchsovou. Říkala jí „ája“ či dokonce „mami“. Ze všech jejích zálib a vloh se zřejmě nejvíce prosadila hudba. Už v sedmi letech hrála společně se sestrou v opeře, kterou dirigoval sám otec-císař, což byl mimochodem výtečný hráč na violu da gamba. Kromě toho vynikala hospodárností a pílí, činorodostí, vtipem, bystrostí a podle tvrzení své komorné rovněž mimořádnou otužilostí. Dokonce i v zimě bylo okno její pracovny v Hofburku otevřené a vítr častokrát nafoukal na listiny sníh. 

Shání se nevýznamný ženich

Ještě než vyrostla z dívčích střevíčků, začali se o ruku Marie Terezie hlásit nápadníci od mnoha evropských dvorů. Španělští Bourboni Filip V. a Isabella nabízeli svého prostoduchého syna dona Carlose. Přicházeli sňatkoví diplomati z Portugalska, Bavorska, Saska i Pruska (je poněkud zábavné představit si, že by si Marie Terezie vzala svého pozdějšího úhlavního nepřítele Fridricha II.). Ale habsburský dům všem těm lákavým slibům odolal. Sám Karel VI. přišel s nápadem dát dceřinu ruku ženichovi s menším vlivem a mocí. Sňatek nesměl v žádném případě rozvrátit křehkou mocenskou rovnováhu na kontinentě. A tak císař hledal a hledal. 

Přesně takového kandidáta, jakého potřeboval, objevil v lotrinském arcivévodovi, a skutečně mu dal přednost před partiemi mnohem atraktivnějšími. Lotrinský knížecí rod patřil v Evropě k těm nejstarším a nejvznešenějším a již v minulosti ho s Habsburky spojovalo mnohé. Vévoda Karel Lotrinský, dědeček princeznina nápadníka, byl vyhnán z rodových držav Francouzi a našel útočiště v císařské armádě. Významně přispěl k osvobození Vídně od tureckého obležení v roce 1683, a přestože se později vrátil domů, mezi oběma rody se uchovalo přátelství. Karel VI. poněkud naivně soudil, že ze sňatku jeho dcery s příslušníkem lotrinské dynastie by mohl vzejít velký vojevůdce, dědic nadání Karla Lotrinského. 

Na začátku takřka románové lásky Marie Terezie stálo centrum Českého království – Praha. Mezi hosty, pozvanými k poněkud pozdní slavnostní korunovaci Karla VI. na českého krále 5. září 1723, se objevil i mladý lotrinský následník František Štěpán. Císař ho pozval, aby si ani ne patnáctiletého prince diskrétně obhlídl. Rézince bylo sice teprve šest, ale v politice se musí myslet dopředu. 

Rozpustilý lovec

V pozdním létě roku 1723 tedy přijel mladičký František Štěpán do Prahy. Dostal na cestu kromě bezpočtu módních oděvů, stříbrného nádobí a studijní knihovny i veletucet párů bílých rukavic, bez kterých se u habsburského dvora nedalo ani zaťukat na dveře, natož přijít k tabuli. Upjatým španělským manýrám nebyl svobodomyslně vychovaný princ příliš nakloněn. Mluvil, jak mu zobák narostl, choval se nenuceně, ba rozpustile. Právě nedostatky v noblese mu však vídeňský dvůr nejen odpustil, ale jako by se mu s nimi podařilo provětrat dusný vzduch a zajistit si v císařské rodině vřelé přijetí. S Rézinkou uměl František dovádět tak spontánně, že k němu přilnula.

A co na to císařský tatík? Karel dokonce jakoby okřál, což víme docela spolehlivě, protože se zachovaly jeho deníkové poznámky z Prahy. Tak kupříkladu: „12. srpna. Šoulačka celý den, princ Lotrinský u toho. Je roztomilý, veselý, pěkně střílí.“ Kromě přirozeného vystupování a strhujícího optimismu na mladíkovi ihned ocenil jeho vášeň pro lov. Panovník svůj režim už dávno odvozoval od kalendáře honů a doby říje. Od nynějška měl zapáleného průvodce a kumpána. Co víc si mohl přát? V té nelíčené slabosti pro Františka jako by se zároveň zrcadlilo, jak moc postrádá vlastního syna.

Další výchova Františka Štěpána probíhala až protekčně uvolněně, ba ledabyle, což kontrastovalo s disciplinovaným vzděláváním habsburských arcivévodkyň v čele s Rézi. „Krásný Francouz“, jak ho v žertu přezdíval Karel, žil v bavlnce, ale zato náležitě nezvládl němčinu ani francouzštinu a s pravopisem pak po celý život poněkud zápasil. Marie Terezie se nicméně do svého prince již v útlém věku se vší vážností zamilovala. 

Císař se pořád nevzdával naděje na dědice. Zatímco rozvíjel diplomatické akce k mezinárodnímu uznání pragmatické sankce, jež měla zaručit nástupnictví žen z habsburského rodu, nadále navštěvoval s císařovnou různé lázně, konal kajícné poutě do Mariazell, rozdával církvi statky a beneficia a stavěl nové kostely. Co kdyby přece jenom... 

Svatba, nebo vlast

František Štěpán mezitím usedl po smrti svého otce na lotrinský trůn a mohl pozorovat neutuchající hemžení nápadníků kolem jeho vyvolené jenom očima svého vyslance na vídeňském dvoře. Měl však na své straně císařovnu, vychovatelku Marie Terezie hraběnku Fuchsovou, a také sympatie mladé arcivévodkyně. Na Vánoce roku 1730 byl třináctileté princezně doručen miniaturní portrét Františka Štěpána – samozřejmě se svolením císařského tatíka. Marie Terezie prý portrét pozorovala velmi dlouho a láskyplně a silně se při tom červenala. Ale ke svatbě bylo ještě daleko. 

Císař už pozbyl naděje na mužského dědice, a tak vrhl do hry všecko: sliby, úplatky, příbuzenské vztahy. I Marii Terezii? Jistěže. Kdyby snad k něčemu došlo a mělo se bojovat, Lotrinsko by znamenalo slabého spojence. Co teď? Nějak se to zašmodrchalo. Kdoví, zdali Marii Terezii nezůstane nakonec pouze ten medailónek, při pohledu na nějž se tak rozkošně červenala.

Karel VI. dosáhl po velkém úsilí uznání pragmatické sankce řadou států a uzavřel i tajný pakt s Francií. Protože západní mocnost chtěla scelit své teritorium, přišla se slibem uznání za vévodství lotrinské! Ale co na to řekne pán Lotrinska a zamýšlený ženich Marie Terezie?

TIP: Manžel, hazard, čokoláda: Lásky a vášně Marie Terezie

U vídeňského dvora přijali francouzskou nabídku s ulehčením, neboť účet měl platit někdo jiný. Na nešťastného lotrinského vévodu vyvinuli nátlak přímo skandální. Ministr Bartenstein to vyjádřil po hodinách neúspěšného přesvědčování s brutální bezohledností: „Bez abdikace na Lotrinsko nebude sňatek s Marií Terezií. Vyberte si, pane.“ František Štěpán nakonec po těžkém vnitřním boji souhlasil. Získal arcivévodkyni, ale ztratil svou zemi, na čemž nic nezměnilo ani odškodnění severoitalským Toskánskem. Svatbě však už nestálo nic v cestě. Všichni byli spokojeni, tedy aspoň zdánlivě, protože do Františkovy duše se raději nikdo nekoukal.

Ve víře, že 1. světová válka nepotrvá dlouho, podcenilo fancouzské velení otázku zásobování. Čekalo se, že po pár vítězných bitvách se nepřítel vzdá; realita nemohla být odlišnější. Dosud nikdy v historii nečelilo zásobování vojsk takové výzvě – jak nasytit den co den milionovou armádu koncentrovanou na relativně malém prostoru?

Potíže se stravováním

Velení zavedlo systém sborových skladů potravin, kam se dovážely zásoby ze zázemí a u nichž byly situovány i pekárny, jatka i pražírny kávy. Z těchto stanic se pak každý den převážely potraviny do místních skladů co nejblíže u fronty, kde pracovaly stálé i mobilní kuchyně. Francouzi nebyli zvyklí požívat konzervované nebo mražené jídlo, proto bylo nutné připravovat potraviny ke konzumaci čerstvé co nejblíže zákopům.

U koloniálních jednotek – Alžířanů či Senegalců – se dbalo na dodržování náboženských pravidel, zejména islámských. Jinak ale byli vojáci z metropolitní Francie promícháni v různých útvarech, přičemž o jídlo zasílané na přilepšenou z domova se vzájemně dělili. Bretaňští rybáři se tak rychle naučili pít víno, všeobecné obliby došel sýr Camembert, jehož výroba vyžadovala méně mléka.

Zrod polních kuchyní

Nebylo však každý den posvícení – během války pronikly do armádního jídelníčku konečně hovězí konzervy, jejichž obsah o hmotnosti 150 nebo 300 g měl kožovitou a vláknitou konzistenci. Ty představovaly základ denní dávky vojáků. Zpravidla se konzumovaly za studena, když to ale šlo, vojáci si je ohřívali na kamínkách.

V prvních měsících si pěšáci nosili jídlo sami, jakmile se ale pohyblivá válka změnila v zákopovou, objevily se mobilní polní kuchyně. Umísťovaly se v pozicích druhé nebo třetí linie, kde bylo snazší je ukrýt před nepřátelskou palbou. Vojáci měli nárok na stravu o 3 000–4 000 kaloriích denně, kromě toho museli mít u sebe dvě denní rezervní dávky, na den: zmíněnou 300g konzervu, 300 g sucharů, 80 g cukru, 36 g kávy, 50 g kondenzované nebo sušené polévky a 6,25 cl brandy. Od února 1916 se vojenské úřady rozhodly tuto dávku doplnit 125 g čokolády.

Konec války

Na jaře 1918 se Němci pokusili o rozhodující útok – v Pikardii a poté v Champagne chtěli prolomit frontu a rychle obsadit Paříž ještě před příjezdem amerických divizí. Francouzi a Britové sice ustoupili o desítky kilometrů, ale nakonec v červenci zvítězili v druhé bitvě na Marně a frontu stabilizovali. Osmého srpna pak zahájili s pomocí Američanů takzvanou stodenní ofenzivu, které císařská vojska nedokázala odolat.

TIP: Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?

Francouzští vojáci tak po téměř čtyřech letech konečně opustili zákopy a tlačili nepřítele k německým hranicím. Byla to ale už docela jiná armáda než v roce 1914 – místo nadšených branců v křiklavě červených nohavicích pochodujících do boje v sevřených řadách se přes zákopy valily stovky tanků, které teprve následovala pěchota. Válčení v závěru první světové války dostalo podobu, kterou pak bude mít v té druhé – mobilní a mechanizovanou.  

Meningokok (Neisseria meningitidis) je bakterie, která se vyskytuje v nosu a v krku přibližně u 10 procent lidí. Obvykle je neškodná a nezpůsobuje onemocnění. V některých případech ale vyvolá rozmanité nemoci, od nachlazení a pneumonie, až po velmi nebezpečnou meningitidu a sepsi, která dovede zabíjet. Šíří se kapénkovou infekcí a stále představuje reálnou hrozbu.

Robert Read z britské University of Southampton vede tým odborníků, kteří vyvíjejí nový typ pokročilé preventivní léčby a vakcíny v jednom, právě proti zmíněnému meningokoku. Předností této léčby je mimo jiné i velmi snadná aplikace. Jde o kapky do nosu, které obsahují geneticky upravené bakterie, příbuzné leč neškodné meningokoky Neisseria lactamica.

"Hodný" meningokok 

Po nakapání do nosu tyto neškodné bakterie obsadí nos a své nebezpečné příbuzné tam nepustí. Co je ještě lepší, díky zmíněné genetické modifikaci obsahují gen pro povrchový protein „zlého“ meningokoka. Touto genetickou úpravou se nestanou nebezpečnými, ale „ukazují“ povrchový protein „zlého“ meningokoka jako antigen imunitnímu systému, který se naučí nebezpečné bakterie rozeznávat. Léčba tedy zároveň funguje jako vakcína.

TIP: Strašák jménem meningokoková meningitida: Zachraňte si život očkováním

Badatelé už účinnost této preventivní léčby ověřili v úvodním experimentu s malým počtem dobrovolníků. Zjistili, že za 28 dní po aplikaci měli všichni účastníci stále nos kolonizovaný „hodným“ geneticky upraveným meningokokem a po 90 dnech tyto bakterie zůstávaly u 86 procent dobrovolníků. Dobrou zprávou bylo i to, že léčba u dobrovolníků vytvořila silnou imunitní odpověď. Read s kolegy jsou přesvědčeni, že podobné léčby bude možné použít u řady dalších nebezpečných onemocnění.