Anatomicky moderní lidé se vyvinuli v Africe pravděpodobně před 200 tisíci, ale možná už před 300 tisíci lety. Kvalitativně dorůst však našim mozkům trvalo déle: Myšlení a zvyky, jež nás dělí od vývojově starších hominidů, se utvořily zhruba před 50 tisíci roky. S raketovým vzestupem inteligence přišlo vše, co si s moderním člověkem spojujeme – pohřbívání zesnulých, abstraktní myšlení, figurativní umění, symbolické uvažování či výroba důmyslnějších nástrojů. Kdybychom vzali člověka narozeného před 10 tisíci lety, kdy lidstvo pomalu přecházelo od lovecko-sběračského života k zemědělství, a vychovali jej podle dnešních standardů, klidně by se z něho mohl stát programátor nebo spisovatel. Od té doby totiž lidský mozek prodělal jen nepatrnou proměnu.

Jedno velké ale

Náš evoluční úspěch doslova svádí k tomu, abychom se coby druh poplácali po rameni, pogratulovali si a rozhodli se, že už nás s dávnými předky nic nepojí. Jenže opak zůstává pravdou. V našem mozku jsou stále jasně patrné miliony let vývoje, který probíhal v naprosto odlišném prostředí, než v jakém žijeme dnes. 

Každodenní boj o přežití – ať už kvůli nelítostným predátorům, nebo z nutnosti náročně si obstarávat potravu – vystřídal nadbytek jídla a relativní absence smrtelných hrozeb. Během krátké doby jsme se ocitli ve světě plném fantastických technologií, nevídaných pokušení a ohromného množství dalších lidí. Vše se navíc událo tak překotně, že evoluce zůstala daleko pozadu a naše mysl v podstatě uvízla v době kamenné, kdy lidé žili jako lovci a sběrači. Celá řada našich instinktů a reakcí se tak vyvíjela pro zcela jiné prostředí, než v jakém se pohybujeme dnes, čemuž se říká „evoluční nesoulad“. Některé naše paleolitické pudy a emoce jsou nepochybně užitečné, jiné neškodné, ale část z nich může v současné době vyvolat množství problémů.

Cukr nad zlato

K nejnápadnějším důsledkům nesouladu mezi paleolitickou myslí a moderní existencí patří bezpochyby novodobá epidemie obezity a souvisejících chorob. V době, kdy se lidský mozek vyvíjel, se naši předci živili především lovem a sběrem, přičemž potravy zůstávalo nazbyt jen málokdy. Její přísun býval naopak často nepravidelný, výživová hodnota nízká a úsilí nezbytné k jejímu získání ohromné. Mezi nejvíc ceněné a vyhledávané potraviny se tedy řadily ty s vysokým obsahem cukrů či tuků, plné snadno dostupné energie. 

Není proto divu, že nás evoluce vybavila doslova nepřekonatelnou touhou po sladkém a tučném. Ti, kteří ji postrádali, neměli tak silnou motivaci podobnou stravu vyhledávat, a zejména v časech nedostatku je tudíž mohl postihnout menší počet zplozených potomků. Totéž v podstatě platí pro sůl, jež hraje při fungování těla člověka i většiny ostatních tvorů nepostradatelnou roli. Vzhledem k jejímu nedostatku bylo třeba organismus motivovat, aby její zdroje nenechával nevyužité.

Naši předci se ovšem k popsaným pokrmům dostávali jen příležitostně, tudíž nehrozilo, že by se jimi přejídali. V současnosti však panuje zcela jiná situace – tučné, sladké i slané se nám nabízí téměř v neomezeném množství, stačí si vybrat. Americký psychiatr Randolph Nesse navíc připomíná, že problematická není jen dostupnost podobných lákadel, ale také jejich dokonalý design, který na náš mozek útočí rovněž skrz zrak či hmat: „Potravinoví inženýři kombinují tuk, sůl, cukr, bílkoviny a různé chemické látky do rozmanitých tvarů, barev a textur. Tyto výrobky představují fantazii, která se stala realitou, a za pár drobných jsou k mání na každém rohu.“

Místo chůze čtyři kola

Problém však nespočívá jen v nabídce potravin, nýbrž i v tom, že dnes k jejich získání nemusíme vynaložit takřka žádnou námahu. Naši předci byli zvyklí trávit hodiny lovem či sběrem, a každý den tak pohybem spálili velké množství energie; kdežto v současnosti už k zasycení není třeba ani opustit vlastní dům – stačí si objednat cokoliv, na co máme právě chuť, a kurýr nám to doručí až ke dveřím. 

Nabízí se tedy otázka, proč nás příroda neobdařila stejně intenzivní láskou k aktivnímu pohybu jako k cukru či tuku. A odpověď zní: Protože to nebylo nutné, ba naopak. Jelikož se potravy často nedostávalo ani v přiměřeném množství, natož v nadbytečném, muselo se s energií hospodařit co nejefektivněji – tedy například nevydat jí na získání určitého pokrmu víc, než kolik by jí sám poskytl, a nemarnit zdroji na činnosti, jež nejsou k přežití nezbytně nutné (jako jít si zaběhat).

Naopak bylo lepší odpočívat a nechat tělo regenerovat, což nám zůstalo dodnes a snaha ušetřit síly se promítá do každodenního života. Málokdo jde v metru raději po schodech, může-li využít eskalátor, a stejně tak je příjemnější svézt se do nedalekého obchodu autem než vyrazit pěšky. Dychtění po vysokoenergetických potravinách a sklony k lenošení tak tvoří dvě strany téže mince. Avšak zatímco v době kamenné – a pro mnoho lidí ještě před pár dekádami – se tyto evolučně vypilované strategie jevily jako zásadní pro přežití a zplození potomstva, v moderním světě se z nich stává smrtící kombinace, jejíž následky v podobě obezity, cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění i deprese vidíme všude kolem.

Bojuj, nebo uteč

Ačkoliv se dnes člověk považuje za pána tvorstva, v minulosti tomu tak rozhodně nebylo. Příslušníci rodu Homo, kteří se před sto tisíci lety vydali z Afriky do všech koutů planety, naopak tvořili chutnou a snadnou kořist pro tygry, lvy, hyeny, vlky, medvědy i jiné dravce. A smrtelné nebezpečí jim hrozilo také od mnoha menších živočichů, zejména hadů či pavouků. Strach z nich je tedy u člověka vrozený, stejně jako u jeho nejbližších příbuzných. V důsledku zmíněné nemilosrdné minulosti máme v mozku dál zakódovánu řadu strategií, jak v divočině přežít.

Vezměme si třeba obavy ze tmy: Lidé se primárně spoléhají na zrak a temnota jim neumožňuje se dobře orientovat. Každé prasknutí větvičky či zašustění listů pak vyvolává nával vzrušení, protože by mohlo znamenat fatální nebezpečí. 

Ještě intenzivnější dopad mělo samozřejmě skutečné setkání s nebezpečným dravcem. V takové situaci se aktivuje známá stresová reakce „bojuj, nebo uteč“, která tělo připraví na těžké okamžiky: Zvýší se tep i tlak, do oběhu se pumpuje zásobní energie, vyplaví se adrenalin a další hormony. Také se zrychlí dech, aby mělo tělo dost kyslíku na případný útěk či boj, zastaví se méně důležité procesy jako oprava či růst tkání a zbystří se smysly.

Americký biolog Robert Sapolsky ve své knize Chování podotýká: „Tato základní stresová reakce představuje starobylý fyziologický proces, který nalézáme u savců, ptáků, ryb i plazů, což jen odráží jeho význam.“ 

Vybaveni pro přežití

Pokud u nějakého jedince popsaná reakce nefungovala, s největší pravděpodobností to znamenalo vyřazení jeho genů z přírodního výběru. Reakce se navíc nemusí zapínat jen v okamžiku, kdy stojí živočich tváří v tvář predátorovi, nýbrž (zejména u savců) už s předstihem, jakmile se dá setkání podobného typu očekávat – například po onom zašustění listí ve tmě.

Problém nastává, pokud se uvedený proces spustí ve zcela neadekvátní situaci. A přesně to se děje dnes, kdy nás už nestresují ani tak smrtící dravci, jako spíš problémy v práci, starost o blízké, negativní zpravodajství či „třicetiletá hypotéka“, jak dodává Sapolsky. Z užitečného akutního stresu, který trvá jen okamžiky, se stává ten dlouhodobý, chronický – což s sebou nese řadu neblahých důsledků, od hypertenze a zvýšeného rizika kardiovaskulárních onemocnění po oslabení imunity a náchylnost k infekčním chorobám. A nesoulad mezi evolučním původem našich tělesných procesů či emocí může vést i k rozvoji některých duševních poruch.

Odsouvání problémů

Paleolitická mysl z nás ovšem nedělá jen oběti neodolatelných pokrmů a chronického stresu. Podle některých autorů ovlivňuje například i naši schopnost řešit globální problémy. Ještě relativně nedávno lidé žili v tlupách, obvykle do 150 členů, a v takové komunitě se všichni znali – což umožňovalo trestat příživníky a naopak rozvíjet spolupráci. Jenže co si s podobným nastavením počnout v globalizovaném světě, kde se denně setkáváme se spoustou cizích jedinců? Proč bychom se měli starat o jejich blaho? 

Pokud v tom netkví nějaký sobecký zájem, rozhodně jejich štěstí neupřednostňujeme před tím svým. Je nám proto instinktivně mnohem příjemnější dopřát si větší televizi, výkonnější automobil, dražší dům či vířivku než podobné věci obětovat kvůli abstraktním cílům v podobě zastavení globální změny klimatu. Naše vědomí tak dostává od hluboce skrytých instinktů již „hotová“ rozhodnutí, která si jen zpětně racionálně dovysvětlí, protože přece „globální oteplování neexistuje, a pokud ano, nemůže za něj primárně člověk. A i kdyby, už se s tím stejně nedá nic dělat“.

Ovládneme instinkty?

Evoluční nesoulad silně dopadá především na oblast techniky. Slavný biolog Edward Wilson před lety podotkl: „Skutečný problém lidstva tkví v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie.“ A není důležité, zda jde v posledním zmíněném případě o supermoderní zbraně, rychlá auta, nebo počítače a internet, který až příliš naplňuje naši touhu po informacích i po osobním uznání skrz sociální sítě. 

Naštěstí není situace zdaleka tak zlá, jak by se mohlo zdát. První krok ke zvládnutí dávných instinktů spočívá v uvědomění, že se náš mozek vyvíjel v jiném prostředí. Navíc nejsme v bezmocném vleku emocí, umíme přemýšlet a zvládat pocity silou vůle. Platí to především pro touhu po tučném a sladkém, kterou dokážeme překonat, a dokonce se jí zbavit. Podobně můžeme své tělo díky pravidelnému tréninku naučit lásce k pohybu, načež bude dávku endorfinů, jež se při cvičení uvolňují, přímo vyžadovat. 

TIP: Máme mozek neandertálců? O kolik rychlejší je myšlení člověka 21. století

V podstatě totéž se vztahuje i k našim mnohdy hluboce zakořeněným rasovým předsudkům, které v dnešním světě nemají nejmenší opodstatnění. Ačkoliv tedy lidský mozek setrval z hlediska emocí a instinktů v době kamenné a za rychlostí současných proměn beznadějně zaostává, přece jen disponuje prostředky, aby udržel krok s tím, co sám vytvořil. Je pouze třeba se zamyslet. 

Při setkání člověka s velkým dravcem jsou karty většinou rozdané velmi jasně – neozbrojení lidé jsou vůči šelmám velmi zranitelní. Přesto jsou útoky velkých šelem, natož zabití člověka při takovém napadení překvapivě vzácné. Ve Spojených státech, kde žije celá řada nebezpečných zvířat a zároveň mnoho lidí, dochází kvůli útoku divoce žijícího zvířete v průměru jen k několika málo úmrtím lidí ročně. Většinu z těchto mrtvých mají přitom na svědomí jedovatí hadi. 

Paleoantropolog John Hawks z americké University of Wisconsin-Madison má po ruce překvapivě jednoduché vysvětlení. Naší ochranou je především chůze po dvou. Podle Hawkse se i ten sebedrsnější predátor vlastně chová velmi pragmaticky. Při útoku na kořist mu jde o život, takže instinktivně zvažuje možná rizika. Když člověk stojí nebo jde, působí na šelmu velkým a nebezpečným dojmem. Člověk také nebývá typickou kořistí šelem a dravec si proto takový útok raději rozmyslí.

Hrozba vestoje

Podobně to funguje i u našich příbuzných šimpanzů a goril. Když takový lidoop hrozí a chce vypadat děsivě, postaví se na zadní. Je to účinný a zdálky viditelný vzkaz protivníkovi či dravci. Podle Hawkse je to vlastně takový klam. Lidé a další primáti se dělají nebezpečnějšími, než jsou ve skutečnosti. Dalším účinnou obranou je i to, že jsme obvykle sociální a potulujeme se krajinou ve skupinách. To rovněž zvyšuje naši nebezpečnost v očích dravce.

TIP: Dvanáctiletý chlapec předvedl přímo ukázkovou reakci při setkání s medvědem

Navzdory těmto trikům se naši předkové v minulosti stávali kořistí dravců častěji než dnes. Šelem totiž bývalo v krajině mnohem více. V současnosti nás chrání i to, že jsme dravce, často zcela cílevědomě, do značné míry vyhubili anebo výrazně zredukovali jejich počty. Počet možných útoků šelem na lidi je tím pádem mnohem nižší. Paradoxem dnešní doby je, že se dříve smrtelně nebezpečné šelmy spíše snažíme chránit, aby přežily v našem světě.

V 16. století dostal slavný sochař, architekt, malíř a básník Michelangelo Buonarroti od papeže Pavla III. nelehký úkol. Měl navrhnout a vytvořit most přes řeku Tiberu, který by spojoval papežský palác se zahradami a renesančním sídlem Villa Farnesina na druhém břehu řeky. Část zadání Michelangelo splnil – vytvořil návrh mostu. Samotná stavba ale nebyla nikdy dokončena – z části proto, že Michelangelo v roce 1564 zemřel a jeho pokračovatelům se později nedostávalo peněz. Téměř 500 let tak zůstal Farnese Bridge jen na papíře. Tedy až doposud…

TIP: Suchou nohou přes hladinu jezera: 220 tisíc plovoucích kostek propojilo italské ostrůvky

Díky projektu francouzského umělce Oliviera Grossetêteho si mohou obyvatelé a návštěvníci Říma vychutnat pohled na Michelangelův nikdy nepostavený most. Osmnáct metrů dlouhý most vyrobený z lepenky se v místě původně navrhovaného mostu vznáší nad hladinou řeky Tibery. Instalace byla představena 13. července, a pokud ji chcete spatřit na vlastní oči, musíte si pospíšit. Originální podívaná zde bude k vidění jen do neděle 18. června.

Stav našich silnic a mostů patří k hlavním tématům, jimiž se argumentuje v diskusích o budoucnosti tankového vojska. Za časů Varšavské smlouvy se většina mostů v Československu a východní Evropě stavěla v základních nosnostech 20 a 50 tun. Umožňovaly tak průjezd sovětským BVP a tankům, ale už nikoli jejich západním protějškům, které byly zpravidla o dost těžší.

Na problémy s naší infrastrukturou z vojenského hlediska upozornil v roce 2018 někdejší velitel pozemních sil NATO v Evropě Frederick Hodges. Bývalý americký generál poukázal třeba na špatný stav dálnic a připomněl, že přesun těžkých tanků vyžaduje zpevněné mostní konstrukce. Zmínil také potřebu vybudovat potrubí k dostatečnému zásobování nasazených jednotek palivem. 

Izraelská karta

Neformální zástupce izraelských státních zbrojovek IMI a IAI v České republice David Bohbot poskytl před časem rozhovor polskému odbornému magazínu Defence24. V něm uvedl, že pokud ČR vypíše tendr na nové tanky, IMI se ho zúčastní. K velkému překvapení však Bohbot nezmínil stroje Merkava, ale americké M60A3 (v izraelské verzi Magach 7c), modernizované Izraelci na verzi M60 Sabra Mk.III. Ty se mají údajně více hodit pro středoevropské válčiště.

Sabra vychází z amerického M60, který se začal sériově vyrábět koncem 50. let. Předchozí verzi Sabra Mk.II pod označením M60T před lety pořídila a vcelku úspěšně provozuje turecká armáda. Typ Mk.III by měl podle nepotvrzených odhadů vážit asi 57 tun a je tedy jen o osm tun lehčí než těžší tanky západní školy a stroje Merkava. Proti původním verzím M60 má termokameru velitele, pokročilý systém řízení palby a zejména nový 120mm kanon MG253, uzpůsobený pro vypouštění protitankových řízených střel Lahat. Součást modernizačního balíčku tvoří i motor o síle necelých 900 kW.

Proti pořízení inovovaných M60 však silně hovoří jejich cena. Jediného zahraničního provozovatele tohoto typu, Turecko, stála v roce 2012 modernizace jednoho stroje 4 000 000 dolarů. Česká republika by k této ceně musela připočíst ještě částku za původní tank a celková cena by se tak zřejmě vyšplhala k 5 000 000 dolarů za kus. 

Merkava ostřílená ze všech stran

Pokud mluvíme o izraelských konstrukcích, musíme zmínit i páteřní typ Merkava. Vznikl jako odpověď na výkonné sovětské T-62 a T-72, nasazované některými arabskými státy. Vyznačuje se unikátní pokročilou pancéřovou ochranou, usilující maximálně ochránit osádku. Může zároveň fungovat i jako improvizovaný obrněný transportér schopný v nákladovém prostoru převážet až šest vojáků – i když se této možnosti využívá jen minimálně.

Když merkavy v roce 1982 poprvé nastoupily do boje, získaly si ve střetech se syrskou armádou ihned respekt odborné veřejnosti. V průběhu let se kolem série Merkava vytvořila aura neporazitelnosti, kterou umocňovaly mýty o zákazu exportu. Tank ve skutečnosti Izraelci nabízeli, nikoli však na zbrojním trhu, ale vždy jen vybraným zemím. Podle nepotvrzených informací se před mnoha lety jednalo o verzi Mk.I s Jihoafrickou republikou, v roce 2012 se pak o variantu Mk.IV zajímala Kolumbie.

Protože však ani v jednom případě nakonec k prodeji nedošlo, byla dlouhou dobu jediným uživatelem plně provozuschopného tanku Merkava mimo Izrael Česká republika, která v roce 2006 dostala jeden kus Mk.I darem pro Vojenské technické muzeum Lešany. Dnes již merkava stojí v mnoha dalších expozicích, mimo jiné v Musée des Blindés v Saumuru nebo v Panzermuseum Munster. V poslední době se spekuluje, že zájem o její pořízení má Indie, Pákistán a Singapur.

Opětovné prodloužení životnosti

Bude zajímavé sledovat, jaké šance dostane bojem prověřená konstrukce v ČR, tím spíš, že je asi o 20 % levnější než nové verze Leopardu 2 nebo M1 Abrams. Vzhledem k dobrým vztahům obou zemí lze očekávat vstřícná jednání, poskytnutí široké podpory při zavádění typu a také minimální problémy při případném převodu licencí některých komponentů na české výrobní podniky. Ovšem zůstává tu otázka vysoké hmotnosti vozidla.

TIP: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62

Takže co dál? Jak uvádí náčelník generálního štábu Aleš Opata, do roku 2025 české T-72M4 CZ ještě projdou menší modernizací s cílem prodloužit jejich životnost. Je však zřejmé, že tento typ se již morálně i fyzicky nachází na hraně svých možností a rozhodnutí o jeho nástupci by mělo padnout brzy. AČR má před sebou nelehkou volbu a rozevírá se před ní sedm možností, jak s tankovým vojskem dále naložit. Každá má svoje klady a zápory.

Císař Nero by se mohl bez potíží ucházet o post jednoho z nejhorších a nejkrutějších vladařů Říma, a to přesto, že konkurence je opravdu vysoká. Neštítil se prakticky ničeho, a jeho sklony k extravaganci se promítaly i do rafinovaných trestů, kterými častoval své oponenty. Zatímco oblíbeným nástrojem jeho předchůdců byly politické vraždy, on pozvedl svou moc na vyšší úroveň, a odsuzoval je k sebevraždám. Nejspíš proto, aby si nešpinil ruce.

Psychopat, který neznal soucit

Postupně se zbavil své vlastní matky, první manželky, adoptivního syna i svého vychovatele. Když se k tomu připočte pár krvavě potlačených povstání (v Británii či Judeji), několik válek, jeho krutost a nenasytnost, stejně jako paranoidní sklony, je tu tyran téměř učebnicový. Kdo by v takovém muži mohl nalézt zalíbení? Přece žena, která prahne po moci!

Jmenovala se Poppaea Sabina mladší, a byla už dvakrát vdaná. Ale začít si hned s šíleným císařem? Toto setkání pravděpodobně zprostředkoval její druhý muž, který si tak chtěl pojistit vstřícnou pozici u trůnu. Měl štěstí – místo popravy za tento čin skončil jen ve vyhnanství. Ne tak prohnaná Poppaea. Podařilo se jí přesvědčit Nera, že mu jeho současná právoplatná manželka usiluje o život, a záhy měla cestu do jeho postele volnou. Řím si měl hned o čem povídat, nechvalně proslulá dvojka v čele říše je vždy vděčné téma.

Razantní konec podivné lásky

Jak daleko uměla zajít tato po moci šílená žena po boku neméně šíleného císaře? Doslova kamkoliv. I proto se o eskapádách panovníka a jeho překrásné milenky hovořilo jen šeptem. I stěny mají uši, a pomsta za nevhodné poznámky bývala smrtící. Přetrvalo to i poté, co se oficiálně stala jeho manželkou.

Poppaea, která doslova žila dvorskými intrikami, byla sama ideálním terčem pomluv. Hlavu předešlé císařovny Octavie si prý nechala naservírovat na stříbrném podnose! To aby viděla, že od ní má opravdu pokoj. Také se koupala v mléce oslic, aby měla hladkou pleť. A proto ji na cestách muselo následovat jejich pětisethlavé stádo!

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Ohňostroj marnivosti a násilí musel jednou vyhasnout. Poppaea Sabina totiž přecenila svou vlastní sílu. Myslela si, že má Nera v hrsti, protože s ním čekala dítě. Ale Nero slyšel velmi nerad, že by nad ním měl někdo mít vrch. Ve vzteku kopl svou manželku do břicha. Následkem velké rány ztratila nejen své nenarozené dítě, ale i život. V římských ulicích se samozřejmě okamžitě roznesly spekulace, že císař svou paní otrávil…

Je pravdou, že v minulosti vypadal Mars úplně jinak, než jako ho známe dnes. Před miliardami let měl Mars hustou atmosféru bohatou na uhlík, jezera a oceány tekuté vody a pravděpodobně dokonce i bílé načechrané mraky. A to bylo v době, kdy naše Slunce bylo menší a slabší, ale občas mnohem intenzivnější než dnes – jinými slovy, naše sluneční soustava je nyní mnohem příznivějším místem pro život než před třemi miliardami let, a přesto Mars je rudý a mrtvý.

Mars byl odsouzený k záhubě od samého začátku. Je menší než Země, což znamená, že se ochladil mnohem rychleji. Jádro naší planety je stále roztavené a tato rotující polotekutá hmota bohatá na železo ve středu Země napájí naše silné magnetické pole. Toto magnetické pole je doslova silové pole schopné zastavit a odklonit sluneční vítr, což je nekonečný proud vysokoenergetických částic tryskajících ze Slunce.

Když se Mars ochladil, jeho jádro ztuhlo a jeho magnetické silové pole se vypnulo, čímž byla atmosféra rudé planety vystavena pustošení slunečního větru. Během asi 100 milionů let sluneční vítr odvál marsovskou atmosféru. Když tlak vzduchu poklesl na téměř vakuum, oceány na povrchu se vyvařily a planeta vyschla. Zní to tak mučivě: Mars byl opravdu kdysi podobný Zemi. Existuje ale nějaký způsob, jak mu vrátit jeho dřívější slávu?

Globální oteplování rudé planety

Naštěstí – nebo bohužel, v závislosti na úhlu pohledu – máme my lidé se zahříváním planet spoustu zkušeností. Staletími emisí uhlíku jsme nechtěně zvýšili povrchovou teplotu Země pomocí jednoduchého skleníkového mechanismu. Vypouštíme množství oxidu uhličitého, který je opravdu dobrý pro propouštění slunečního záření a pro zabránění úniku tepelného záření, takže se na Zemi chová jako obrovská neviditelná deka. Zvýšené teplo podporuje odpařování oceánů do atmosféry, která tak dostává další krycí vrstvu, čímž se zvyšuje teplota, která odpařuje více vody a víc zahřívá planetu.

Když to funguje na Zemi, možná by to mohlo fungovat i na Marsu. Atmosféra Marsu se zcela vytratila do vesmíru, ale Mars má v polárních čepičkách obrovské zásoby vodního ledu a zmrzlého oxidu uhličitého a některé další se nacházejí těsně pod povrchem po celé planetě.

Pokud bychom dokázali nějak ohřát polární čepičky, mohlo by to uvolnit dostatek uhlíku do atmosféry, aby se nastartovalo skleníkové oteplování. Jediné, co bychom pak mohli dělat, by bylo stáhnout se, sledovat a čekat několik století, než fyzika udělá svou práci a promění Mars na mnohem méně ošklivé místo.

Bohužel tento jednoduchý nápad pravděpodobně nebude fungovat. Prvním problémem je vývoj technologie pro zahřátí pólů. Návrhy se pohybovaly od zanášení prachu na póly, aby odrážely méně světla a zahřívaly se, až po vybudování obrovského vesmírného zrcadla, které by na póly zamířilo více světla a tím i tepla. Všechny nápady však vyžadují radikální skoky v technologii a výrobu ve vesmíru, jež je daleko nad rámec toho, čeho jsme v současné době schopni. V případě vesmírného zrcadla bychom potřebovali vytěžit asi 200 000 tun hliníku ve vesmíru, zatímco v současné době jsme schopni těžby… no, nula tun hliníku ve vesmíru.

A pak je tu nešťastné poznání, že na Marsu není tolik CO2, aby spustil ucházející trend oteplování. V současné době má Mars méně než procento tlaku vzduchu, jaký je na Zemi na hladině moře. Pokud bychom dokázali odpařit každou molekulu CO2 a H2O na Marsu a dostat ji do atmosféry, rudá planeta by měla... dvě procenta tlaku vzduchu na Zemi. 

Potřebovali bychom dvakrát tolik atmosféry, abychom zabránili tomu, aby se na pokožce nevařil pot, a desetkrát tolik, abychom nepotřebovali tlakový oblek. A to nemluvíme o nedostatku kyslíku.

Udělejme Mars znovu pohostinným

Abychom čelili tomuto nedostatku snadno dostupných skleníkových plynů, existuje několik radikálních návrhů. Možná bychom mohli mít továrny vypouštějící chlorofluorované uhlovodíky, které jsou opravdu ošklivým skleníkovým plynem. Nebo bychom mohli přitáhnout nějaké komety bohaté na amoniak z vnější sluneční soustavy. Amoniak je totiž skvělá skleníková vrstva a nakonec se rozpadne na neškodný dusík, který tvoří většinu naší atmosféry.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Za předpokladu, že dokážeme překonat technologické výzvy spojené s těmito návrhy, stále existuje jedna velká překážka: nedostatek magnetického pole. Pokud neochráníme Mars, může každou molekulu, kterou dostaneme do atmosféry, sluneční vítr smést pryč. Nebude to snadné. Kreativních řešení je spousta.

Možná bychom mohli postavit obrovský elektromagnet ve vesmíru, abychom odvrátili sluneční vítr. Možná bychom mohli opásat Mars supravodičem a dát mu umělou magnetosféru. Přirozeně ani zdaleka nejsme tak sofistikovaní, abychom realizovali byť jen jedno z těchto řešení. Mohli bychom tedy někdy v budoucnosti terraformovat Mars a udělat ho pohostinnějším? Jistě, možné to je – naštěstí nám v cestě nestojí žádný základní zákon fyziky...

Bennu je planetka z takzvané Apollonovy skupiny. Ze Země ji sledujeme s určitými obavami, protože Bennu figuruje na seznamu těles, která by se teoreticky v budoucnu mohla srazit se Zemí. Podle dosavadních výpočtů by k tomu mohlo dojít 25. září 2135, tedy s pravděpodobností 1 : 2 700. Bennu má průměr téměř 500 metrů a váží asi 70 milionů tun. Dopad planetky by uvolnil energii kolem 1 200 megatun TNT, čili jako série velmi silných atomových bomb.

Tato hrozba je jedním z důvodů, proč k Bennu zamířila americká mise OSIRIS-REx. Americká NASA rovněž před časem představila projekt HAMMER (Hypervelocity Asteroid Mitigation Mission for Emergency Response), jehož cílem by bylo odklonit planetku Bennu, případně podobné těleso, z dráhy směřující ke střetu se Zemí. HAMMER je satelit o váze téměř 8 tun, který by se s planetkou srazil a energií nárazu ji odstrčil na mírně odlišnou dráhu.

Čínský plán pro záchranu Země

Americká NASA ale není jediná, kdo se zabývá podobnými scénáři. Nedávno zveřejnila svůj vlastní plán na záchranu Země před planetkou typu Bennu také Čína. Stejně jako americký plán, i ten čínský využívá již existující technologie. Jeho uskutečnění by nebylo jednoduché, ale v zásadě by byl proveditelný již dnes nebo v dohledné budoucnosti.

TIP: Jak velký asteroid by mohl způsobit hromadné vymírání druhů?

Čína plánuje využít systém AKI (Assembled Kinetic Impactor), který stejně jako projekt HAMMER počítá s nárazem do nebezpečné planetky. Na rozdíl od  HAMMERu by v rámci projektu AKI nedocházelo k oddělení sondy od nosné rakety, ale vrchní stupeň nosné rakety by byl součástí impaktoru.

Číňané vyšli z technických parametrů své nosné rakety Dlouhý pochod 5 (Čchang-čeng 5, Long March 5) a spočítali, že by k odchýlení dráhy planetky Bennu o 1,4 průměru Země (8 900 kilometrů), což by mělo stačit na bezpečný průlet kolem Země, bylo nutné úspěšně zasáhnout Bennu 23 impaktory vynesenými raketami Dlouhý pochod 5.

Když portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral dorazil roku 1500 na místo dnešního jihobrazilského přístavu Porto Seguro, nemohl tušit, jak ohromné území jeho domovina krátce nato získá – vždyť Brazílie je zhruba devadesátkrát větší než Portugalsko. Jeho krajanů však bylo v nové državě zpočátku málo, a nedostávalo se tak potřebné pracovní síly na obdělávání plantáží s cukrovou třtinou, tzv. fazendas. Domorodci navíc nebyli zvyklí na tvrdou práci a před kolonizátory utíkali do vnitrozemí. Portugalcům tudíž nezbylo než přistoupit k otrokářství: Mezi 16. a 19. stoletím postupně u brazilského pobřeží, zejména v dnešním státě Bahia, přistálo na pět milionů afrických otroků. A bylo by jich bezpochyby ještě víc, kdyby jejich příliv neukončil zákon u zrušení otroctví, který brazilská vláda přijala teprve v roce 1888 – jako poslední země západní hemisféry. 

Třísetletá epocha otrokářství se do místní mentality otiskla tak silně, že lze její důsledky spatřit i dnes. Brazilci například nikdy nedokázali vytvořit plně občanskou společnost. Jen v letech 1889–1964 stát zažil pět převratů, a přestože je současná legislativa rovnostářská, jednotlivé sociální třídy stále dělí propastné rozdíly. Snad v žádném větším městě například nelze přehlédnout kontrast nejmodernější architektury impozantních výškových budov, které se tyčí v těsné blízkosti chudinských čtvrtí, známých jako favely. 

Víte, kam patříte

Pomyslné srdce země bije ve třech největších sídlech: São Paulu, Rio de Janeiru a Salvadoru. Poslední jmenovaná aglomerace má zhruba tři miliony obyvatel a její historie se začala psát roku 1549. Úplný název metropole zní São Salvador da Bahia de Todos os Santos neboli „svatý Spasitel v zátoce Všech svatých“. Celých 214 let si přitom držela status hlavního města, než ji vystřídalo právě Rio a v roce 1960 pak Brasília, vybudovaná na zelené louce.

Zároveň jde o učebnicový příklad kulturního mísení z uplynulých staletí: Od chvíle, kdy Portugalci poprvé vstoupili na brazilskou pevninu, se v Salvadoru propojovaly domorodé, evropské i africké vlivy. Kořeny dvou třetin jeho současných obyvatel navíc kvůli otrokářské minulosti sahají až na černý kontinent a ve zbytku země panuje velmi podobná situace. Paradoxně to však neznamená, že by se mísení ras odehrávalo bez problémů – spíš naopak. 

Pozdní zrušení otroctví zanechalo v Brazilcích představu, že lidé tmavé pleti jsou méněcenní. Myšlenky rasové rovnoprávnosti se objevily počátkem 20. století, ovšem překvapivě nikoliv jako produkt levicového myšlení, nýbrž coby tzv. integralismus. Ideologický směr se stal součástí krajně pravicových a fašistických uskupení, jež se tak výrazně vydělila z běžného evropského modelu. Mezi roky 1964 a 1985, kdy Brazílie představovala vojenskou diktaturu, byla potom rovnost ras v důsledku zmíněné tradice vynucena silou zbraní. Následný příchod demokracie sice znamenal formální zakotvení rovnoprávnosti v ústavě, jenže zakořeněný rasismus nezmizel. V průzkumu z roku 2011 celkem 63,7 % dotázaných uvedlo, že o kvalitě života v Brazílii rozhoduje barva pleti. A dle bývalého ministra spravedlnosti Ivanira dos Santose existuje v zemi „hierarchie barvy pokožky, podle níž by si černoši, míšenci a lidé s tmavou kůží měli moc dobře uvědomovat, kde je jejich místo“.  

Nejvyšší na světě

Nicméně současný Salvador už takové stopy společenského útlaku nenese. Turisty přitahují hlavně atraktivní panoramata, ať už jde o magický kolorit města, půvabné pláže, či architektonické památky. Za zmínku stojí třeba nejstarší funkční maják v Jižní Americe z roku 1839 nebo jeden ze symbolů metropole – proslulý výtah Elevador Lacerda, který od roku 1873 spojuje horní a dolní přímořské čtvrti. Se svými 72 metry býval nejvyšší na planetě, již dávno jej však překonali jiní obři. Ovšem i bez světového prvenství využívalo brazilskou legendu předloni víc než 33 tisíc pasažérů denně. 

Jakmile vystoupáte do cílové stanice, naskytne se vám pohled na staré město nazývané Pelourinho neboli „pranýř“. Jeho jméno odkazuje k minulosti, kdy tam stávalo hned několik pranýřů a tísnili se u nich otroci čekající na prodej novým pánům. Tíživá atmosféra přitom místo neopustila až do 70. let, kdy čtvrť stále ještě platila za lokalitu, jíž je lepší se vyhnout. 

Bůh a bojové umění 

Dnes je však znepokojivá historie takřka zapomenuta a staré město se proměnilo v dynamickou lokalitu pulzující životem. Od roku 1985 figuruje na seznamu UNESCO, na tři tisícovky místních koloniálních budov procházejí postupnou renovací a fasády zkrášlují nové nátěry v pastelových barvách. Domov tam našla řada intelektuálů a umělců včetně spisovatele Jorgeho Amada, jehož román Mulatka Gabriela patřil v 60. letech k populární četbě i u nás. Po smrti umělce v roce 2001 se z jeho bydliště na adrese Largo Pelourinho 51 stalo muzeum.

Život obyčejných Brazilců se odehrává převážně na ulici a nejhlučnější bývá vždy o víkendu, kdy lze na vlastní kůži zažít obřad zvaný kandomble (viz Utajovaná víra). Fascinující podívaná tvoří syntézu původních afrických animistických rituálů s křesťanskou tradicí. Ještě v 19. století, než se Brazílie vymanila z portugalské nadvlády, se příslušnost ke kandomble trestala. Po roce 1891 se situace díky nové ústavě trochu uvolnila, nicméně popsaná víra nadále čelila kritice katolické církve. Vedle náboženského reje si však můžete užít také podívanou na zcela světskou capoeiru, tedy atleticky náročné bojové umění maskované jako tanec. Vytvořili jej otroci, kterým jejich páni zakazovali bojový trénink, zatímco „pohyb pro potěšení“ úplně zapovědět nemohli. 

Ve víru karnevalu

V současnosti už se věřící vystupování na veřejnosti obávat nemusejí, takže si můžete užít roztančené představení v doprovodu bubeníků a hráčů na berimbau, jednostrunný nástroj s rezonančním tělem z tykve. Hlad následně utišíte u přátelských pouličních kuchařek baianas, které za přijatelný peníz připravují místní speciality, případně lze zavítat do některé z restaurací zvaných churrascarias. Nejčastěji se specializují na masité pokrmy podávané s širokou paletou příloh. Závěr večera pak tradičně obstará národní koktejl caipirinha, sestávající z brazilského rumu cachaça, cukrové třtiny a limetek. 

TIP: Rozstřílený sen: Brazilská favela Rocinha ve smrtelném sevření zločinu 

Zálibu Brazilců ve spontánním veselí potvrzuje mimo jiné proslulý salvadorský karneval, jehož extatické běsnění překoná i mnohem slavnější protějšek z Rio de Janeira: S průměrně dvěma miliony účastníků si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Proslýchá se přitom, že se těsně před ním některé zamilované páry záměrně rozejdou, aby posléze neměly těžké svědomí při zpovědi – a když je po všem, dají se opět dohromady… 

Na přelomu června a července jsme mohli sledovat hrůzná vedra, která udeřila na pacifické pobřeží severní Ameriky, v Britské Kolumbii a širokém okolí. Horko vážně postihlo místní obyvatele i infrastrukturu, a také těžce zasáhlo zdejší ekosystémy. Podle kanadských odborníků měla vedra nesmírně devastující dopad i na mořský život.

Voda na mělčinách se ohřála natolik, že se v ní doslova uvařilo ohromné množství živočichů. Mořský biolog Christopher Harley z kanadské University of British Columbia odhaduje, že jen v oblasti Vancouveru zahynula nejméně miliarda mořských živočichů. Může jich prý ale být mnohem víc. Harley zkoumá zdejší mořský život už čtvrtstoletí a doposud prý nic podobného neviděl. Většinu mrtvých živočichů představují mlži. Horko ale zabíjelo i svijonožce, kraby, mořské sasanky, hvězdice a další tvory.

TIP: Jihozápad Kanady a severozápad USA drtí devastující „kupole vedra“

Mořský biolog Malin Pinsky z americké Rutgers University k tomu dodává, že mrtvé slávky a další mlži na pobřeží jsou jenom špičkou ledovce. Mimo naše zorné pole dále od pobřeží nejspíš zahynulo mnoho dalších živočichů. Podle Harleye se mořští živočichové v této části světa setkávali s vedry i v minulosti, tentokrát ale bylo opravdu výjimečné horko. Klimatologové předpovídají, že kvůli postupujícímu oteplování by se podobná extrémní vedra mohla opakovat každých 10 nebo i 5 let.

Nápad vyrobit nejdražší hamburger na světě dostal restaurace De Daltons Robbert Jan de Veen vlastně náhodou. Na internetu narazil zápis v Guinnessově knize rekordů o dosavadním nejdražším hamburgeru, který před 10 lety vyrobila jedna restaurace v Oregonu. Jejich „pětitisícový“ burger ale vážil 352 kilogramy. „Tohle přece není žádný rekord,“ řekl si Robbert. „Opravdový nejdražší hamburger by přece měl sníst jeden člověk“. Rychle se proto pustil do plánování a příprav.

Kvůli zuřící pandemii koronaviru byla v době příprav většina restaurací v Nizozemsku zavřených a nekonaly se ani žádné kulinářské výstavy. Robbert se proto rozhodl, že výtěžek z jeho „superhamburgeru“ poputuje a charitu. Přípravy nakonec zabraly pět měsíců a výroba samotného hamburgeru devět hodin.

TIP: Japonský kupec zaplatil rekordní sumu za luxusní šunku: Vyšla ho na 300 tisíc korun

Robbertův nechutně drahý hamburger Golden Boy obsahuje jen ty nejluxusnější ingredience – těsto na pečivo je ozdobené plátky jedlého zlata a vyrobené z mouky a vyhlášeného šampaňského Dom Perignon. Maso pochází z japonského hovězího Wagyu, nechybí ani kaviár Vyzy velké, sušená šunka Jamón ibérico, pravý anglický chedar Wyke Fams nebo kousky lanýžů. Vše doplňuje barbecue omáčka vyrobená z cibetkové kávy, vzácné sudové whisky Macallan a kachních vajec s trochou šafránové pažitky. Ingredience se podle Robberta Jan de Veena velmi dobře doplňují a chutě jsou intenzivní.

Prvním, kdo měl tu čest ochutnat „Zlatého chlapce“ byl Robèr Willemse, předseda Královské nizozemské asociace pro potraviny a nápoje, jako ocenění za svou práci. Pět tisíc eur, utržených za nejluxusnější hamburger na světě, pak putovalo na konto potravinové banky.