Osudy potomků prominentních nacistů: Kněz i ochránkyně válečných zločinců
Potomci významných pohlavárů nacistického režimu se většinou ke svým rodičům nehlásí, ale i mezi nimi se najdou výjimky
S krvavou minulostí svých nacistických rodičů se jejich potomci vyrovnávají různě. Například Martin Bormann, syn stejnojmenného Hitlerova osobního tajemníka, se po válce stal katolickým knězem a pomáhal lidem v Africe. Navštívil Izrael i bývalé vězně z koncentračních táborů a o zločinech třetí říše přednášel na školách.
Až do extrému dohnal svou nenávist Niklas Frank, syn generálního guvernéra polských území Hanse Franka. Jeho kniha Můj otec – Účtování (Der Vater: Eine Abrechnung) je natolik naplněna zlobou, že u veřejnosti vyvolala až odpor. Niklas Frank s sebou prý dokonce nosí fotku svého oběšeného otce, aby se, jak sám tvrdí, vždy ujistil, že je mrtvý.
Gudrun Burwitzová, dcera Heinricha Himmlera a hlava organizace Stille Hilfe, jež pomáhá bývalým nacistům, je pravým opakem dětí většiny nacistických prominentů. Už krátce po válce vzpomínala na to, jak otec „vypadal úžasně ve skvěle padnoucí uniformě s čepicí, kterou zdobila lebka a říšská orlice“. Fascinovalo ji například také to, že měl boty vyleštěné tak, že se v nich sama viděla. Ve velkém stříbrném rámu uchovávala jeho portrét. „Dnes je můj otec nenáviděný jako největší masový vrah všech dob. Já to ale vidím jinak a je mým posláním, abych ukázala svého otce v jiném světle,“ nechala se slyšet v 50. letech. Často tvrdila, že Himmler byl „velký muž, který jen nebyl pochopen, jelikož jeho dobré jméno zničili Židé“.
Další články v sekci
Gemini 4 byl pilotovaný kosmický let uskutečněný ve dnech 3. až 7. června 1965 v rámci amerického kosmického programu Gemini. Šlo o v pořadí 14. kosmickou loď s posádkou vyslanou do vesmíru. Během letu se uskutečnil první výstup Američana do vesmíru.
Start letu Gemini 4 s velícím pilotem Jamesem McDivittem a pilotem Edwardem Whitem proběhl 3. června 1965 z mysu Canaveral. Prvním úkolem astronautů na oběžné dráze bylo přiblížení k vyhořelému 2. stupni nosné rakety. Místo plánovaných 8 metrů se jim podařilo přiblížit se jen na 90 m, při manévrech spotřebovali 50% paliva a řídící středisko další pokusy zamítlo. Astronauti se tedy začali připravovat na splnění hlavního cíle letu, jímž byl první americký výstup do vesmíru.
První Američan ve volném vesmíru
Po dekompresi kabiny astronaut Edward White opustil kabinu lodi. Pohyboval se na konci 7,5 m dlouhého lana a pohyb si usnadňoval pomocí kyslíkové pistole. Doba pohybu ve volném prostoru byla naplánovaná na 14 minut, White se však vrátil na palubu po 22 minutách výstupu.
Whiteův výstup dokládá mnoho barevných „pohodových“ snímků, které posádka lodi Gemini 4 pořídila. Ve skutečnosti se však pobyt ve volném prostoru ukázal jako nesmírně fyzicky náročný a White přiznal, že jej relativně krátký výstup totálně vyčerpal.
TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla
Po absolvování 62 oběhů Země se astronauti připravovali na přistání. 7. června 1965 v 16:56 UTC po oddělení přístrojové části byly zažehnuty brzdící motory a Gemini 4 vstoupila do atmosféry. Astronauti přistáli na padáku 936 km jihozápadně od Bermud.
Další články v sekci
2. června 2003 odstartovala z kosmodromu Bajkonur planetární sonda Mars Express (zkráceně MEX) - určená ke studiu planety Mars z oběžné dráhy. Po Mars Global Surveyor a Mars Odyssey se stala třetí orbitální sondou činnou u Marsu a první planetární sondou ESA vůbec.
Její jméno naznačuje, že byla připravena ve velmi krátkém čase – podařilo se to díky využití designu a experimentů předchozích misí ESA, zejména Rosetta a Mars 96 (původně ruská mise, kterou ale ESA mohutně zainvestovala a vybavila přístroji). Úspěšnost projektu této sondy vedla k vytvoření sesterského projektu Venus Express, který má za úkol průzkum planety Venuše z oběžné dráhy.
TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars
25. prosince 2003 byla MEX navedena na oběžnou dráhu kolem planety, kde po sérii testů, určených k otestování funkčnosti přístrojů, začala s vlastním výzkumem. Z bezpečnostních důvodů (nebyla jisté, že proces proběhne bez poškození sondy) bylo 2 dva roky odloženo uvolnění antény MARSIS. Na konci listopadu 2005 sonda ukončila nominální misi a vstoupila do fáze tzv. prodloužené mise.
Sonda Mars Express působí na oběžné dráze dodnes.
Další články v sekci
Dost bylo bezpilotního létání: Americká letiště testují protidronový systém AUDS
Před obranným systémem AUDS si nemůže být jistý žádný dron
Existují dobré důvody pro to, aby byl vzdušný prostor kolem letišť uzavřený. S tím, jak roste počet dronů mezi lidmi, je ale stále obtížnější letiště uhlídat.
Americké úřady se snaží co nejvíce zamezit pronikání dronů k letištím. Součástí jejich snah je i testování protidronového zařízení na vybraných letištích v USA.
Americká Federální letecká správa FAA prověřuje funkčnost systému Anti-UAV Defence System (AUDS) skupiny britských společností,mezi něž patří Blighter Surveillance Systems, Chess Dynamics a Enterprise Control System.
AUDS dovede zachytit dron až ve vzdálenosti 10 kilometrů, sledovat ho denními nebo nočními kamerami a nakonec zásahem 4 wattového směrovaného paprsku vyřadit rádiovou komunikaci dronu. Celý obranný zásah zabere několik sekund a operátor může ovládnout řízení dronu a bezpečně s ním přistát mimo zakázanou zónu kolem letiště.
TIP: Obranný systém proti dronům vyřídí drony rádiovým paprskem
Systém AUDS pracuje dnem i nocí, za každého počasí, a neruší přístroje na letišti. V USA přitom hlásí více něž 100 pozorování dronů v těsné blízkosti letišť a letadel měsíčně.
Další články v sekci
Město jako sídlo hříchu: Jak se bydlelo v dávných dobách
Ve středověkém městě byl často spatřován symbol zla
Vesnice byla chápána jako sídlo nezkaženého člověka a přírody. Podle církevních kazatelů ve městě bujel hřích a mamon. Tam, kde bylo příliš mnoho lidí pohromadě, byl prostor pro kriminalitu, špinavé obchody a nevázanou zábavu.
Vznik měst
Od příchodu Slovanů na naše území v 5. století zde byla budována různá sídliště či osady podobající se městům. Budování měst v pravém slova smyslu probíhalo v západní Evropě zhruba od 11. století. U nás pak největší boom nastal ve století 13., tedy za vlády posledních Přemyslovců. Spočíval zejména v postupném spojování a srůstání menších aglomerací.
Historik Václav Vojtíšek popsal středověké město jako samosprávné středisko, opevněné hradbami a nadané výsadami. To zcela vystihovalo jeho funkce. Výsady sloužily obvykle k rozvoji obchodu a podnikání, samospráva ubírala práci královským úředníkům a dávala měšťanům pocit výlučnosti a nadřazenosti nad obyčejnými poddanými z vesnice a hradby je pochopitelně měly ochránit před vpádem nepřátel. Dlužno poznamenat, že dobýt dobře opevněné město bylo často těžší než pořádný hrad. Však se sem také v případě ohrožení stahovali lidé z širokého okolí i se svým movitým majetkem.
Centrum hospodářství a kultury
Už jsme se zmínili, že hlavní funkce města byla ekonomická – pořádaly se tam trhy, vybíralo mýto a točily se peníze. Abychom však nezůstali jen u toho mamonu, nezapomínejme na rozvoj kulturního života – hospody, nevěstince, knihovny, zábavy, kostely, fary a k nim patřící školy. Postupem času získala některá města i svůj soud a právo soudit své příslušníky podle vlastních zákonů. Tohle šlechtici pochopitelně neviděli rádi, protože ztráceli nad městem vliv, ale o to více se to hodilo králi či markraběti, který se zbavil části starostí a naopak tím vliv získával, protože královská města byla vhodnou protiváhou stále vzrůstající moci šlechtické.
Z toho je vidět, že není město jako město. Zeměpanská (královská či markraběcí) města, jejichž vlastníkem byl sám král či markrabě, měla mnohem větší prostor k rozvoji, než města poddanská, která se dělila na církevní (biskupská, klášterní) a šlechtická. Zároveň se také rozlišovala na velká (civitates) a malá (oppida). Zvláštní skupinou byla sídelní města, dnes bychom řekli hlavní, mezi které patřila neodmyslitelně Praha, Olomouc a Brno.
Další články v sekci
Nepotřebná webkamera sondy Mars Express se vrací do služby
Dlouhověkost vesmírných přístrojů je v porovnání s pozemskou „spotřební“ elektronikou až zarážející. Dávno nepotřebné komponenty tak někdy nacházejí nečekané využití
Když před 13 lety (2. června 2003) startovala z kosmodromu Bajkonur planetární sonda Mars Express, vědci pravděpodobně nepočítali s tím, že by našli vědecké využití i pro malou kameru VMC (Visual Monitoring Camera). Kamera, pro své nízké rozlišení 640 × 480 pixelů označovaná jako „vesmírná webkamera“, měla původně sloužit jen pro kontrolu odpoutání přistávacího modulu Beagle 2. Své poslání kamerka zvládla a na několik let se stala nepotřebnou.
Znovu ve službě
Změna přišla až po několika letech – v rámci osvětové a vzdělávací kampaně ESA zpřístupnila v roce 2007 vybraným školám a vědeckým týmům záběry z této kamery. Zobrazovací schopnosti sice ani zdaleka nedosahovaly úrovně primární kamery HRSC, byly ale takříkajíc nadplán.
TIP: Tajemství Beagle 2 odhaleno: Snímky z MRO ukazují, kde na Marsu přistál
Nyní se vědci rozhodli povolat nepotřebnou kameru opět do služby vědě. Nový software vyvinutý na španělské univerzitě má posunout schopnosti kamery VMC na vyšší úroveň. ESA si od nepotřebné kamery slibuje, že díky ní získá nové informace například o dynamice písečných bouří na rudé planetě.
Další články v sekci
Ostrov Hašima: Navštivte město duchů z bondovky Skyfall
Ostrov Hašima, ležící jen 15 kilometrů od Nagasaki, byl ještě před půl stoletím prosperujícím místem plným lidí a těžké techniky. Dnes je toto Bohem zapomenuté místo dokonalým městem duchů. Ostrov, jemuž místní kvůli jeho tvaru přezdívají Gunkandžima – neboli bitevní loď, zažil největší rozkvět na počátku 20. století.
Zdejší zásoby uhlí byly tak velké, že se firmě Mitsubishi vyplatilo postavit na kilometrovém ostrůvku těžařské městečko. V době největší slávy, zde žilo přes 5 tisíc horníků s rodinami. Mitsubishi důl uzavřela v roce 1974 a dnes jsou chátrající budovy na ostrově pusté a prázdné. Kromě turistů sem občas zavítají jen filmaři – v roce 2012 se zde například točily některé scény z bondovky Skyfall.
Další články v sekci
Původní reportáž z Papuy-Nové Guineje: Za oponou baliemského festivalu
Turisté i filmové štáby z celého světa přilétají na festival v Baliemském údolí, aby se stali svědky nejbarvitější události v životě místních domorodců. Jen málokdo z přítomných však nahlédne pod povrch akce, jež slouží pouze jako pozlátko pro veřejnost
Přes špinavé a poškrábané okénko vrtulového letadla, které zcela jistě pamatuje lepší časy a v Evropě by dnes nedostalo licenci ani na pojíždění po ranveji, se snažím zahlédnout známá místa. Pomalu jdeme na přistání a já přemýšlím, jaké překvapení si pro nás baliemský festival přichystal tentokrát. Viděl jsem ho totiž už několikrát, a pokud bych jej měl charakterizovat jediným slovem, zvolil bych přívlastek „nevyzpytatelný“.
Ukryti před světem
Západní část ostrova Nová Guinea, dřív nazývaná Západní Irian nebo Irian Jaya, tvoří součást Indonésie již víc než pět desetiletí. Baliemské údolí leží ukryté ve vnitrozemí, a ačkoliv do zmíněných míst směřovaly různé expedice už v 19. století, zhruba 60 km dlouhá a až 15 km široká oblast jim dlouho unikala. Teprve v roce 1938 objevila výprava amerického badatele Richarda Archbolda údolí položené v nadmořské výšce kolem 1 500 m a s ním i několik desítek tisíc domorodců zvaných Daniové. Jejich upravená políčka sladkých brambor a tara pak za druhé světové války obdivovali američtí piloti, jimž prý údolí ze vzduchu připomínalo obhospodařovanou evropskou krajinu. Vedle zemědělství prosluli Daniové i svou bojovností, nicméně válkám mezi jednotlivými skupinami žijícími v různých částech údolí již dlouhá léta zabraňuje indonéská armáda. Zbraně přicházejí ke slovu pouze symbolicky jednou do roka, v rámci turisty vyhledávaného festivalu.
Znovu, a pokaždé jinak
Vzpomínám, jaké byly moje předchozí návštěvy. Když jsem poprvé přistával na letišti ve Wameně, jediném městě Baliemského údolí, nevěděl jsem o festivalu téměř nic. Aniž bych to zamýšlel, trefil jsem se příletem do prvního ze tří dní, během nichž se slavnost odehrává. Další náhoda mi pak přihrála do cesty dvojici Čechů, kteří Wamenu a okolí důvěrně poznali při několika předchozích návštěvách. Ani Jirka s Martinou ovšem festival dřív neviděli, a tak jsme po krátké domluvě společně vyrazili k vesnici Wosilimo, jež leží asi 25 km od Wameny a kde se celá sláva koná. Tehdy mě okouzlil nikoliv festival samotný, ale především bezprostřednost a hravost Daniů: Své bojové vystoupení zkoušeli s velkým zápalem dlouho předtím, než na ně přišla řada na festivalové půdě.
Iluzi o tom, jak si Daniové sami pro sebe organizují a užívají událost připomínající heroické skutky jejich předků, mi však při druhé návštěvě zcela rozbil úvodní ceremoniál. S velkou dávkou štěstí jsme jej stihli i přesto, že se termín znenadání posunul o celé dva dny, nicméně naše nadšení záhy vyprchalo. Museli jsme totiž čekat na hlavního velitele místních jednotek indonéské armády, který měl pronést zahajovací řeč. Když se blahosklonně dostavil tři hodiny po „oficiálním“ začátku festivalu, byli jsme natolik znechuceni, že jsme vydrželi už jen další půlhodinku.
Přesní jenom na papíře
I třetí rok se termín odchýlil od plánu, tentokrát o den. Už jsem se sice nenechal posunutým začátkem ani „vládní atmosférou“ zaskočit, zážitek mi ovšem znepříjemňovala dvojice dronů, jimiž japonská turistická výprava kazila nejen celkový dojem, ale i fotografie.
Loni se konal již 26. ročník festivalu, Danie samotné by však uspořádání takového podniku asi nikdy nenapadlo. Festival Budaya Lembah Baliem, jak jej nazývá oficiální brožurka, organizuje indonéská správa. Akce slouží jako demonstrace zdánlivé svobody, kterou Daniové pod vládou Indonésie zažívají.
Každý den festivalu je prakticky stejný, na ploše se pouze střídají domorodci z různých „správních okrsků“. Program uvádí jako dobu začátku devátou hodinu, ovšem ve skutečnosti bývá ještě po desáté místo konání téměř liduprázdné. Postupně pak přijíždějí nákladní automobily plné pomalovaných válečníků, žen i dětí. Všichni se před účinkováním upravují a zkrášlují, zkoušejí si jednotlivé části výstupu a v určený čas – plus minus hodinu až dvě – přichází jejich chvíle.
Co turisté nevidí
Přihlížející mohou obdivovat především výjevy z kmenových válek, ale také různé tance a zpěvy nebo scény z běžného života – například stíhání uprchlého čuníka či únos nevěsty. Vše navíc doprovází ne právě informativní, ale o to hlasitější komentář v lámané angličtině. Teoreticky by měly být všechny tři dny stejně hektické, ale zažil jsem i rok, kdy se třetí den téměř nikdo z účinkujících nedostavil a turisté byli zklamaní. Nikdy se nejspíš nedozvíme, zda šlo o cílený protest, nebo jen o projev volnomyšlenkářství Daniů…
I přes nahodilé nesrovnalosti a nevyzpytatelnost však festival představuje nejslavnější událost v regionu. Na tři dny kvůli němu přijíždí tolik lidí, že se kapacity místních hotýlků naplní až po strop. Sehnat volný pokoj bez rezervace je v tu dobu prakticky nemožné. Hned po skončení akce ovšem většina návštěvníků zase zmizí a pouze minimum z nich se vydá na kratší túru či na návštěvu k domorodcům. Málokomu se tak podaří prohlédnout maškarádu diktovanou armádou a spatřit život Daniů, potažmo celé západní poloviny Nové Guiney v pravém světle.
Prospěšný útlak?
Návštěvníci festivalu většinou odjíždějí s dojmem, že inteligentní a hodní Indonésané umožňují zaostalým domorodcům nadále provozovat jejich primitivní válečné tance a zároveň nad nimi drží pevnou ochrannou ruku, aby se snad navzájem nepozabíjeli. Podobná představa je ovšem zhruba stejně pravdivá jako dojem, který by si za dob komunismu mohl odvézt americký návštěvník z folklorního festivalu ve Strážnici.
Člověk by zkrátka snadno mohl uvěřit, že domorodci mají ve své jednoduchosti vlastně velkou výhodu: Mohou si tak vesele pobíhat a radovat se ze života, aniž by si připouštěli, že jim vládne někdo jiný.
Daniové dnes ve své zemi nemají prakticky žádná práva, a zatímco za zabití domorodce může (ale nemusí) být indonéský občan potrestán jedním až třemi roky vězení, vyvěšení zakázané vlajky symbolizující samostatnost Západní Papuy domorodcům vynese až 25 let za mřížemi. Pokud indonéská správa svou nadvládu vůbec nějak obhajuje, argumentuje intelektuální zaostalostí místních lidí. Ve skutečnosti samozřejmě nejsou Indonésané inteligentnější než Daniové či jiné kmeny Západního Irianu – pouze mají technologický náskok.
Tajemství za oponou
Kdybyste se vydali do horských vesnic dál od Wameny, žasli byste nad neuvěřitelnou houževnatostí, s níž místní zakládají svá políčka na prudkých svazích. Obdivovali byste ladnost jejich osad, a pokud by se vám podařilo proniknout do jazyka Daniů, překvapilo by vás zjištění, že rozhodně nejde o řeč primitivů. Navíc, pokud mají domorodci příležitost ke studiu, s přehledem zvládají nejen pro ně jednoduchou indonéštinu, ale i mnohem složitější angličtinu.
Historie země by vás posléze přesvědčila, že Indonésané nevládnou dané lokalitě zrovna právoplatně. A přestože mají nad místními technologickou převahu, pouštějí se s nimi domorodci i po uplynulých padesáti letech do dalších předem prohraných bojů kopí a luků proti automatickým zbraním. To už je ovšem jiná část příběhu. Ta, která se odehrává za oponou.
Další články v sekci
Proč je tak těžké odtrhnout břečťan? Tajemství spočívá v nanokuličkách
Díky proteinovým nanokuličkám je lepidlo břečťanu jedním z nejsilnějších přírodních lepidel světa
Kdo kdy zkusil odtrhnout břečťan od zdi, aniž by poškodil její povrch, tak ví, že je to téměř nemožné. Dokonce i když jde o uschlou rostlinu.
Charles Darwin před více než 130 lety zjistil, že se výhonky břečťanu lepí k podkladu nažloutlým lepidlem které vylučují. Ale až nedávno vědci po úmorném osmiletém výzkumu prozkoumali mechanismus, díky němuž tohle lepidlo funguje.
TIP: Drží lépe než přibité. Nové hydrogelové superlepidlo je z 90 procent voda
Vtip je v tom, že lepidlo břečťanu obsahuje nanokuličky z glykoproteinů, tedy proteinů obalených cukrem. Tyhle nanočástice vyplní všechny možné skuliny. Když se vypaří voda z lepidla, tak se nanočástice zahustí. Díky dalším materiálům, jako je vápník nebo pektin, se lepidlo ještě zpevní. Výsledkem pak je jedna z nejsilnějších vazeb mezi lepidlem a lepeným materiálem v přírodě.
Další články v sekci
Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost
Pro ty, jež vykázali na bojišti mimořánou statečnost před nepřítelem, byla určena Československá medaile Za chrabrost
První čs. vojenská vyznamenání druhé světové války nechala vytvořit exilová vláda již 20. prosince 1940. Vedle již zmíněného Československého válečného kříže 1939 vznikla i Československá medaile za chrabrost.
Československá medaile Za chrabrost
Byla zřízena „jako viditelné vyznamenání těm, kteří prokázali činem osobní statečnost před nepřítelem na bojišti vnitřním nebo zahraničním“. Výtvarný návrh medaile byl proveden J. Králem a vyznamenání tvoří bronzová medaile o průměru 33 mm, která na averzu nese hlavu lva zobrazenou z levé strany, hledící vpravo. Středem hlavy je položen meč hrotem vzhůru, přes čepel meče je položena páska s nápisem „ZA CHRABROST“.
Historie Československých vojenských vyznamenání (1940-1945)
- Československá vojenská vyznamenání (1): Válečný kříž (vyšlo 24. května)
- Československá vojenská vyznamenání (2): Vojenský řád Bílého lva(vyšlo 27. května)
- Československá vojenská vyznamenání (3): Vojenská medaile Za zásluhy (vyšlo 30. května)
- Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost(vyšlo 2. června)
- Československá vojenská vyznamenání (5): Vojenská pamětní medaile (vchází 5. června)
Dolní okraj medaile je ozdoben symetricky dvěma lipovými ratolestmi. Na pravé straně je mezi lipovou ratolestí a hlavou lva umístěno trojvrší s patriarším křížem. Reverz medaile nese nápis ve třech řádcích: PRAVDA VÍTĚZÍ 1939, plocha reverzu je ozdobena symetricky položenými lipovými ratolestmi. Medaile je opatřena pevným kulatým ouškem, do nějž je volně zanýtováno raménko stuhy tvořené vidlicovitě položenými čtyřmi jednostrannými lipovými lístky.
Stuha je 40 mm široká, tmavě modrá, nesoucí uprostřed 9 mm široký bílý pruh přeťatý v polovině dvěma červenými proužky o šíři 2,5 mm, které jsou od modré plochy odděleny 1 mm širokým pruhem bílé barvy, okraj stuhy je začištěn bíle. Každé další udělení je označeno bronzovou lipovou ratolestí položenou na stuze. Stejně jako u Čs. válečného kříže 1939 rozeznáváme celkem čtyři vydání, opět sběratelsky velmi vyhledávané jsou obě varianty válečného londýnského vydání.