Dnes krátce před polednem našeho času dojde k „nafouknutí“ nedávno připojeného experimentálního modul BEAM. Modul BEAM má mít po nafouknutí rozměry 4 × 3,2 metru, nebude ale určený k obývání. Vstup do něj bude po většinu času uzavřen a posádka do něj vstoupí jen několikrát do roka, aby provedla nezbytná měření. První návštěva se nicméně odehraje velmi brzy – ve čtvrtek 2. června do něj vstoupí astronauti, aby ověřili jeho těsnost a provedli vstupní měření úrovně radiace, teploty a dalších hodnot.

TIP: Sedmdesátitunový nafukovací megamodul Bigelow Aerospace

Termín „nafukovací“ je v případě modulu BEAM spíše popisný – modul se ve skutečnosti spíše rozbalí, než nafoukne. Jeho konstrukce je vyrobena z materiálu podobného kevlaru a nelze jej používat opakovaně. Celou událost bude dnes NASA přenášet živě – vysílání je možné sledovat od 11:30 na NASA TV (6:10 EDT) a očekává se, že bude trvat přibližně 2 hodiny.

V roce 2001 došlo k jedné z největších katastrof novodobé archeologie. Sochy Buddhů shlížejících dlouhých patnáct století do Bámjánského údolí severozápadně od afghánské metropole Kábul navždy zmizely z povrchu zemského. Zničily je dynamitové nálože, jež k nim umístili příslušníci Tálibánu. Událost ostře odsoudil celý svět včetně představitelů Číny, kteří se následně rozhodli vybudovat novou sochu Buddhy, jež by se stala pýchou lidnaté země.

Obří monument začal vyrůstat v provincii Che-nan nedaleko města Lu-šan, jež bylo kdysi centrem buddhistické a taoistické vzdělanosti. V roce 2008 se pak Velký Buddha v Jarním chrámu stal se svými 128 metry nejvyšší sochou na celé planetě. Podstavec ve tvaru lotosu přitom měří dalších 20 metrů, a připočteme-li také 25 metrů vysokou budovu kláštera pod nohama Buddhy a rozměrný blok základního piedestalu, tyčí se pomník do ohromujících 208 metrů. 

Tisíc schodů k vrcholu 

Na monumentu Číňané rozhodně nešetřili – odhadem prý na Buddhu padlo 108 kg zlata, 3 300 tun slitiny mědi a 15 000 tun oceli, přičemž náklady dosáhly v přepočtu na dnešní ceny 20,3 milionu dolarů (asi 493 milionů korun). K nohám světce vedou hned dvě cesty, každá o 365 schodech; celkem však výstup v rámci celého komplexu zahrnuje přes 1 000 schodů. Méně zdatné jedince snad potěší, že se mohou k vrcholku svézt i autobusem.

Gigantický projekt, který měl v jistém smyslu nahradit sochy Buddhů v Bámjánu, se ovšem zjevně minul účinkem: Davy turistů, jež Číňané nepochybně očekávali, dnes k památce neproudí. Lokalita je totiž relativně odlehlá, a zřejmě i kvůli malé návštěvnosti tak zůstávají interiéry chrámových budov pod Buddhovýma nohama nadále nedokončené. 

Po stránce zařazování samonabíjecích pistolí do výzbroje patřilo Německo na světovou špičku, neboť už od roku 1908 používalo legendární 9mm pistoli Parabellum P08, jež propůjčila název i jednomu z nejrozšířenějších typů střeliva všech dob. Velmi charakteristicky tvarovaná a opravdu kvalitní P08 zůstala v německé armádě standardním typem až do konce 30. let, kdy bylo rozhodnuto o jejím nahrazení zbraní, která bude výrobně jednodušší, protože poměrně velká složitost ji činila nevhodnou pro masovou produkci.

Walther vylepšuje konstrukci

Začalo tak hledání nástupce. Vítězem se stala společnost Walther, která navázala na svůj předchozí vývoj samonabíjecích pistolí pro policii i armádu. Populární Walther PP v ráži 7,65 či 9 mm Browning na armádní použití nestačila, a proto společnost vytvořila nový model AP (Armee Pistole) v ráži 9 mm Parabellum, jenž na první pohled zaujal ukrytým bicím kohoutem, jinak už však vzhledem dost připomínal pozdější sériový model.

Následovala zbraň HP (Heeres Pistole), jež se na pohled už víceméně shodovala s typem P38, ačkoliv byla o něco složitější. Firma Walther provedla dle požadavků armády menší změny v konstrukci HP, čímž vznikla sériová varianta P38, jejíž výroba pro potřeby německé branné moci začala od roku 1939. HP se pak vyráběla v menších počtech primárně pro civilní trh, byť část produkce byla dodávána také ozbrojeným silám.

Podobně jako v případě ruského revolveru Nagant a pistole Tokarev ale platilo, že nová zbraň tu starou nedokázala nahradit zdaleka tak rychle, jak si velení armády asi představovalo, a tudíž se P08 používala po celou druhou světovou válku. Je ostatně velmi příznačné, že spojenečtí vojáci považovali za nejcennější kořist právě typ P08, ačkoli Walther P38 v jejich očích stál hned na druhém místě.

Vysoká úroveň bezpečnosti

Pistole Walther P38 byla ve své době konstrukčně poměrně pokrokovou zbraní, jež používala dvojčinné spoušťové ústrojí. Před první ranou tak není potřeba ručně napínat bicí kohout, o což se stará samotná spoušť. Pohon poloautomatického mechanismu je zajišťován obvyklým způsobem, tedy krátkým zákluzem hlavně, kdežto závěr je uzamykán pomocí výkyvné závory.

Za pozornost stojí také důraz, který značka Walther kladla na bezpečnost zbraně, která má hned tři bezpečnostní prvky. Kromě standardní pojistky na levé straně jde o úderníkovou pojistku, fakticky mechanickou zábranu, jež úderníku normálně brání zasáhnout zápalku náboje a uvolňuje se pouze na krátký moment, dojde-li k plnému stlačení spouště.

Navíc má pistole i tzv. výstražník, tedy kovový kolíček v závěru, jehož vysunutí nad obrys závěru informuje, že v komoře je zasunutý náboj. Navzdory zdánlivé složitosti se P38 vcelku jednoduše rozebírá a udržuje. První série však měly velké problémy se spolehlivostí, neboť hliníkové rámy někdy praskaly v místech největší námahy, tedy v zadní části zbraně, kde probíhalo zamykání závěru; to se později vyřešilo zesílením rámu pomocí ocelových součástí.

Walther P38

• Munice: 9×19 mm (Parabellum)
• Kapacita zásobníku: 8 nábojů
• Délka: 219 mm
• Délka hlavně: 124 mm
• Výška: 136 mm
• Hmotnost: 0,96 kg
• Úsťová rychlost střely: 350 m/s
• Úsťová energie střely: cca 500 J
• Pevné nastavení mířidel: 50 metrů

Za války se pistole vyráběly z méně kvalitních materiálů, avšak jejich spolehlivost to příliš nesnižovalo. Vedle samotné firmy Walther dodávala P38 i zbrojovka Mauser a závod firmy Spreewerke, jenž se nacházel v českém Hrádku nad Nisou. Poměrně málo známý je i fakt, že existovala také varianta se zkrácenou hlavní, určená zejména pro gestapo.

V roce 1957 došlo k obnovení produkce P38: Bundeswehr ji využíval pod názvem P1, kdežto krátká verze obdržela označení P4. Vojáci západoněmecké armády je příliš rádi neměli, ale přesto walthery v její službě vydržely až do přelomu století, kdy je vystřídaly pistole Heckler & Koch P8. Dosud ale slouží v armádách několika zemí Evropy i třetího světa.

Jaké to je na Plutu? Jak vypadá Charon a čtveřice jeho dalších měsíců? Jak vypadá krajina Pluta, jeho hory, ledové srázy a kde se vzala jeho srdcovitá pláň? Odpovědi nejen na tyto otázky nabízí unikátní virtuální 3D prohlídka Pluta, kterou z dat pořízených během loňského průletu sondy New Horizons sestavil texaský  Lunar and Planetary Institute.

Zoborožci jsou ptáci tropů a subtropů Afriky a Asie, kde žijí v rozmanitém prostředí. Zoborožci jihoafričtí obývají suché oblasti jižní Afriky a zvládnou i rozpálenou poušť Kalahari.

Život v poušti jim usnadňuje trik se zobákem, díky němuž se ochlazují. Potvrdili to vědci, kteří tyto zoborožce pozorovali termální kamerou.

TIP: Sex rozpaluje ještěrky: Tejuové se v období páření ohřejí o 10 stupňů

Když je vzduch příjemně chladný, tak teplota povrchu jejich velkého zobáku splývá s okolím. Jakmile ale teplota vzduchu přesáhne 30 stupňů, tak zobák těchto zoborožců začne intenzivně vyzařovat teplo do okolí a na termálních snímcích má znatelně vyšší teplotu nežli okolí. Když se vzduch ohřeje ještě víc, tak se zobák zoborožců stane naopak chladnějším než okolí.

Co se stane, když z nejsilnějšího rentgenového laseru světa vystřelíte do vody? Nedávno to vyzkoušeli vědci z laboratoří SLAC National Acceleration Laboratory v americkém Stanfordu, stát Kalifornie.

Výsledky experimentu pozorovali pod mikroskopem a sestříhali z nich pěkné video, k němuž namíchali vážnou hudbu. Musela to být zábava, vědcům ale nešlo jenom o kratochvíli.

TIP: Lasery na obzoru: Americká armáda chce do osmi let zavést laserové zbraně

Pečlivě pozorovali, co se přitom s vodou děje. Snaží se totiž vylepšit fungování podobných rentgenových laserů, které se používají k analýze rozmanitých vzorků.

Orloj dlouho opřádala legenda o domnělém tvůrci a jeho tragickém osudu. Snad právě to bylo jednou z příčin, proč památku po dlouhá staletí halila rouška tajemství, které na své odhalení muselo čekat až do 20. století. Do té doby bylo autorství přisuzováno mistru Hanušovi, tedy Janu Růže, který byl v letech 1475–1497 orlojníkem Starého Města pražského a správcem orloje.

Konec mýtu

Jasno do původu a osudu díla vnesl v roce 1961 objev starého tisku s opisem pojednání Jana Táborského o orloji z roku 1570 s tímto dodatkem: „Jest v kanceláři hořejší nalezen list, jehož datum jest 1410, z něho se vyrozumí, kdo tento kus dělal a co mu za to dáno.“ Na okraji opisu Táborského zprávy, v místě, kde mluví o Hanušovi, že kolem roku 1490 udělal orloj, je připsáno jediné slovo – omyl. Svazek obsahuje opis německého textu s českým překladem, jehož obsah Táborského údaj o autorovi zcela měnil.

V listu „purkmistra a rady velikého města Prahy“ s datem 9. října 1410 stojí, že mistr Mikuláš z Kadaně sestrojil na Staroměstské radnici v Praze hodiny s astrolábem a za dokončenou práci dostává v Praze dům k užívání sobě i svým dědicům, a pokud by správa města někdy hodlala dům zbořit či sama využívat, je na domě připsáno padesát kop grošů hotových peněz, které mu musí vyplatit. Mikulášovi byl rovněž stanoven roční plat deset kop grošů, „aby náš orloj lépěji spravil, než jest mistr Albrecht to před ním učinil“.

Mistři jsou dva

Mikuláš z Kadaně je tedy autorem skutečného astronomického orloje. Avšak složitý mechanismus stroje, který by znázorňoval kromě časového údaje také pohyby Slunce, Měsíce a hvězd, byl i pro velmi zdatného hodináře neřešitelným úkolem. Proto je více než pravděpodobné, že se na projektování podílel ještě další odborník, znalý matematiky a především astronomie, podobně jako tomu bylo u jiných evropských orlojů.

V úvahu připadá mistr svobodných umění Jan Šindel, o němž je zmínka v textu Tadeáše Hájka z Hájku k přednášce na pražské univerzitě, která vyšla tiskem roku 1557. V místě, kde hovoří o Šindelovi, někdo připsal drobným písmem poznámku: „… qui horologium antiquae Pragae fabricanit et erexit“ (který zhotovil a vystavěl orloj Starého Města pražského). Tento učený muž měl veškeré předpoklady k tomu, aby se jako autor astronomické části stal spolutvůrcem Pražského orloje. Ten měl již tehdy astronomický číselník v dnešní podobě, totéž ale nelze tvrdit o jeho kalendáři. 

Evoluce černých děr představuje jen obtížně zmapovaný terén. Podle současných teorií ty „menší“, s hmotností 10 až 100 Sluncí, vznikly kolapsem obřích hvězd. Těžko si ale lze představit, že stejným způsobem vznikly i supermasivní černé díry nacházející se v srdcích galaxií, které mohou dosahovat hmotnost více než miliardy Sluncí. Nyní se zdá, že vědcům podařilo nalézt odpověď na otázku, jakým způsobem se zrodila i tato monstra.

TIP: Jak vznikají černé díry: Dokážeme vyluštit záhadu temných žroutů?

Pozorování rentgenové observatoře Chandra, Hubbleova vesmírného teleskopu a Spitzerova dalekohledu odhalilo dvojici možných zárodků supermasivních černých děr. Zárodkem ale není kolabující hvězda, nýbrž hroutící se gigantické plynové mračno.

Objevená mračna mají podle vědců odhadovanou hmotnost okolo 100 tisíc Sluncí a vznikla přibližně miliardu let po Velkém třesku. Vědci ale upozorňují, že na potvrzení této nové teorie o evoluci supermasivních černých děr bude třeba mnoho dalších pozorování.

V texaském okrese Harris County panovalo teplé počasí, na grilu leželo maso a ve vzduchu visela dobrá nálada. Jistá patnáctiletá slečna a čtyřicetiletý muž se rozhodli, že si hezký den ještě trošku vylepší, a pustili se do souboje s vodními pistolemi.

Když si pak šel muž do auta pro suché šaty, usmyslel si posunout legraci na vyšší úroveň, a vytáhl skutečnou zbraň. Nebezpečná provokace nakonec skončila výstřelem: Kulka dívku zasáhla do klíční kosti, naštěstí je však mladá žena mimo ohrožení života. Střelec nyní čeká ve vazbě na výsledek policejního šetření, zda se skutečně jednalo o nehodu.

O tajných organizacích pomáhajících v závěru války a po jejím skončení nacistům s útěky z evropy kolují legendy. Organizace ODESSA (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen, tedy Organizace bývalých příslušníků SS) se do širšího veřejného povědomí dostala hlavně díky knize britského spisovatele Fredericka Forsytha Spis ODESSA (The ODESSA File).

V románu z roku 1972 autor líčí fiktivní příběh skupiny někdejších důstojníků SS, kteří se spojili, aby pro vysoce postavené nacisty zajistili únikové trasy z Německa. Ti se pak měli postarat o vytvoření takzvané čtvrté říše v jiném koutě světa a realizovat tak nenaplněné Hitlerovy sny.

O existenci organizace ODESSA byl přesvědčen i nejznámější světový lovec nacistů Simon Wiesenthal. Hlavně mezi roky 1946 až 1951 skutečně existovaly sítě, které pomáhaly někdejším prominentním nacistům i „řadovým“ zločincům z řad SS či gestapa.

Argentina, země zaslíbená

Financovali je němečtí průmyslníci (hovoří se například o ocelářském magnátovi Fritzu Thyssenovi), výrazný podíl měli i někteří představitelé katolické církve a zásadní roli hrál také režim Juana Peróna.

Argentinský diktátor pak umožnil, aby v jeho zemi našli skrytou identitu a druhý domov mnozí prominenti Hitlerovy říše zla, například jeden z hlavních architektů tzv. konečného řešení židovské otázky Adolf Eichmann či osvětimský anděl smrti Josef Mengele. Ačkoliv není pochyb, že tyto tajné sítě existovaly, podle mnohých se však ani jedna nejmenovala ODESSA.