Testovací verzi raketoplánu, označovanou zkratkou RLV-TD (Reusable Launch Vehicle Technology Demonstration), vynesl v pondělí ráno do výšky 56 kilometrů nosič HS9. Poté došlo k odpojení plavidla a stroj dále pokračoval až do výšky 65 kilometrů. Následoval pozvolný sestup rychlostí Mach 5 a měkké přistání na mořské hladině v Bengálském zálivu. Celý test trval 770 sekund a jeho účelem byl především sběr telemetrických dat. Podle vyjádření ISRO byl test úspěšnější, než se čekalo. Nadplán bylo například přistání na mořské hladině, se kterým se příliš nepočítalo. 

Na souši už není tak jednoduché se ztratit. Navigační systém GPS zvládne leccos. Jenže pod vodou družicová navigace nefunguje.

Američtí vojenští vývojáři DARPA proto pracují na programu POSYDON (Positioning System for Deep Ocean Navigation), který by americkým podmořským plavidlům nabídl přesný navigační systém pod hladinou oceánu.

TIP: Autonomní automobil Ford jede v černočerné tmě. Používá k tomu LIDAR

Tato technologie namísto družic využívá fixované zdroje akustického signálu dalekého dosahu. S jejich využitím lze zjistit polohu s přesností, odpovídající GPS navigaci.

Americká zdravotní agentura National Health Institute před časem vyhlásila soutěž Wearable Alcohol Biosensor Challenge, o vývoj nejlepšího nositelného biosenzoru alkoholu.

Vítězem se stala společnost BACtrack se svým alkoholovým senzorem Skyn. Náramek Skyn se nosí na zápěstí a komunikuje s aplikací mobilního telefonu majitele. To mu umožňuje monitorovat hladinu alkoholu v reálném čase a v případě potřeby zakročit. Když to majitel náramku s alkoholem přežene, aplikace mu pošle varovný signál na jeho telefon.

TIP: Řekne někdy chytrý telefon své majitelce, že je těhotná?

Společnost BACtrack není v tomto oboru žádný nováčkem. Už má na svém kontě měřiče obsahu alkoholu v dechu, které existují jako rozšíření na chytrý telefon, a další podobné výrobky.

Když se Karel narodil, sloužil jeho otec v Brně. V moravském hlavním městě žila rodina až do roku 1890, kdy císař arcivévodu přeložil ke 4. dragounskému pluku do Enns. Na podzim 1891 se stěhovali opět – tentokrát do Prahy. Avšak ani pobyt tady netrval dlouho. František Josef I. v roce 1893 Ottu znovu přeložil, tentokrát k 9. husarskému pluku v maďarské Šoproni. Když se koncem devadesátých let 19. století rodina arcivévody Otty přestěhovala do Vídně, rozhodla Marie Josefa o zásadní změně synova vzdělávání. 

Studia na gymnáziu

Až dosud se – tak jako všichni jeho mužští příbuzní – podroboval domácímu vyučování; docházeli za ním přední znalci vybraných vědeckých oborů. Nyní však matka prosadila, že je nutné, aby Karel začal studovat na gymnáziu. To v císařské rodině nebylo samozřejmé. V deseti letech tedy začal jako takzvaný neveřejný žák navštěvovat gymnázium U Skotů (Schottengymnasium) ve Vídni, které spravoval řád benediktýnů. Znamenalo to, že i nadále studoval soukromě doma, ale v gymnáziu skládal před odbornou komisí zkoušky. Současně měl své trvalé místo ve třídě, kam pravidelně docházel zejména na hodiny fyziky a chemie. Karel se vskutku osvědčil jako velmi dobrý žák a závěrečné zkoušky složil roku 1904 se skvělým prospěchem.

V osmnácti letech musel mladý arcivévoda nastoupit vojenskou dráhu, která pro většinu mužských příslušníků panovnického rodu byla celoživotním údělem. Kariéru zahájil u dragounského pluku číslo 7 ve Staré Boleslavi. Některé jeho eskadrony byly umístěny také na jiných místech, ještě méně atraktivních. Jedna sídlila v Chudeřicích u Bíliny, a právě sem mladý princ narukoval v hodnosti poručíka. Ale prostředí, do nějž přišel, mu nijak viditelně nevadilo a vojenskému životu se brzy přizpůsobil. Dne 1. listopadu 1906 obdržel další hvězdu a stal se nadporučíkem. 

Přednášky na Hradčanech

Krátce poté Karel Chudeřice opustil. Arcivévodkyně Marie Josefa dosáhla nyní císařova souhlasu s tím, aby studoval na univerzitě. Arcivévoda Karel se ubytoval na Hradčanech a tam za ním docházeli přední profesoři. Zorganizovat výuku a vybrat nejjasnějšímu studentovi učitele dostal za úkol přední český historik Antonín Rezek. Ten mezi Karlovy přednášející zařadil českého historika Jaroslava Golla, právníka Emila Otta a ekonoma Albína Bráfa, stejně jako německé profesory Pfaffa či Ulbricha. Po dvou letech arcivévoda Karel svá studia ukončil a v létě 1908 se vrátil k 7. pluku lotrinských dragounů. 

Když před 4,5 miliardami lety vznikla naše Země, Slunce jí dodávalo mnohem méně energie než dnes. Podle odborníků to bylo sotva 70 až 80 % dnešního příjmu. Za takových podmínek by Země byla pokrytá ledem a byla by nejen neobyvatelná, nebyly by zde ale ani podmínky pro vznik života. Geologické výzkumy ukazují, že na Zemi panovalo vlhké a relativně teplé klima. Pro zmíněný rozpor se vžilo označení „paradox slabého, mladého Slunce“ (Faint young Sun paradox).

Paradox mladého Slunce

Existuje mnoho studií a modelů, které se snaží s paradoxem mladého Slunce vypořádat. Mezi nejčastěji skloňované teorie patří teze, že starodávná Země byla nějakým způsobem ohřívána mechanismem skleníku – vysokou koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, která silně zadržovala skromné sluneční záření. I tato teorie má ale množství nevysvětlitelných trhlin a rozporů.

S novým vysvětlením paradoxu mladého Slunce nyní přispěchali vědci z Goddardova kosmického střediska – podle Vladimira Airapetiana mohly být rozhodujícím impulsem sluneční bouře.

Sláva skleníkovým plynům

Mladá Země měla před 4 miliardami let výrazně jiné složení než je tomu dnes – magnetické pole bylo mnohem slabší než je tomu dnes a téměř 90 % atmosféry tvořil molekulární dusík. V okamžiku, kdy se molekuly dusíku střetly s intenzivní silou energie sluneční bouře, došlo podle Airapetiana k řetězové chemické reakci a následné interakci volně plovoucího dusíku a kyslíku a vznikl tak skleníkový plyn - oxid dusný. Ten má podle vědců až 300× vyšší schopnost zadržovat v atmosféře teplo než oxid uhličitý.

Přítomnost oxidu dusného v mladé atmosféře Země podle vědců ale neznamenala jen prosté ohřívání klimatu planety – ve svém důsledku vyšší teplota také znamenala rozhodující energii nutnou pro vznik složitých chemikálií, molekul RNA a DNA a tím i podmínek pro vznik života.

Odborníci většinou chválí architekturu z kontejnerů pro její praktičnost, nízkou cenu a šetrnost k životnímu prostředí. Vzhled takových staveb ale vyzdvihují málokdy.

Australská společnost Cumulus Studio teď ale dokázala, že i kontejnerová architektura může vypadat proklatě dobře. Na východním pobřeží Tasmánie vyrostla v loňském roce uprostřed vinice Devil's Corner rozhledna postavená z pěti použitých kontejnerů. Kromě rozhledny slouží originální stavba také jako obchod s vínem.

TIP: Tasmánie: Nádherná země odříznutá od světa

Projekt Devil's Corner se rozkládá na 572 metrech čtverečních. Architekti si na stavbě dali záležet takže použité kontejnery by v ní hledal jenom opravdu málokdo.

Čs. vojenská vyznamenání druhé světové války začala vznikat v zahraničí, ve Velké Británii. Jako první byly exilovou vládou již 20. prosince 1940 založeny Československý válečný kříž 1939 a Československá medaile za chrabrost následované Československou vojenskou medailí za zásluhy, která byla založena 20. dubna 1943.

Historie Československých vojenských vyznamenání (1940-1945)

• Československá vojenská vyznamenání (1): Válečný kříž (vychází 24. května)
• Československá vojenská vyznamenání (2): Vojenský řád Bílého lva (vychází 27. května)
• Československá vojenská vyznamenání (3): Vojenská medaile Za zásluhy (vychází 30. května)
• Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost (vychází 2. června)
• Československá vojenská vyznamenání (5): Vojenská pamětní medaile (5. června)

O několik měsíců později, 15. října 1943 byla založena Československá vojenská pamětní medaile (nazývaná též jako Pamětní medaile československé armády v zahraničí) a kompletní soubor válečných československých vyznamenání doplnil 9. února 1945 Československý vojenský řád Bílého lva „za vítězství“ jako nejvyšší vojenské vyznamenání. Všechna tato vyznamenání byla zřízena usnesením čs. exilové vlády se souhlasem prezidenta republiky a po osvobození republiky byla jejich platnost potvrzena následnými vyhláškami vlády v roce 1946. 

Československý válečný kříž 1939 

Toto vyznamenání bylo zřízeno „jako viditelné vyznamenání čs. občanům ve vlasti, jednotkám a příslušníkům čs. armády v zahraničí, jakož i jednotkám a příslušníkům spojeneckých armád, kteří se zúčastnili boje, vzplanuvšího v r. 1939, a prokázali v něm vynikající a úspěšný čin výkonný nebo velitelský, při němž byli osobně vystaveni nebezpečí života, nebo život obětovali“.

Výtvarný návrh vyznamenání je dílem Rudolfa Poláka, který vytvořil odznak v podobě bronzového řeckého kříže o průměru 44 mm. Ramena kříže jsou šípovitě zakončena a mezi nimi jsou umístěny zkřížené meče. Na averzu jsou ramena kříže plasticky půlena a do středu kříže je umístěn štítek s malým státním znakem. Na reverzu, který je plochý, je ve středu kříže umístěn kolmo rýhovaný štítek s letopočtem 1939 a zemským znakem Čech v kruhu.

Na horním hrotu kříže je v kruhu zemský znak Slovenska, na spodním hrotu znak Podkarpatské Rusi, v pravém hrotu znak Moravy a v levém znak Slezska. Na horním hrotu kříže je pevné ouško, kterým prochází závěsný kruh stuhy. Ta je 40 mm široká, červená, proťatá pěti bílými 5 mm širokými pruhy, které jsou ve středu proťaty 1,5 mm širokými modrými pruhy, okraje stuhy jsou začištěny bíle.

Opakované udělení kříže se vyjadřuje zlacenou lipovou snítkou, která se pokládá na stuhu. Československý válečný kříž 1939 byl v průběhu doby vyráběn v celkem čtyřech vydáních. Sběratelsky nejvyhledávanější a nejméně početné jsou dvě varianty londýnského válečného vydání.

Stavba, která započala již v roce 2011, se nachází v odlehlé kotlině vápencových hor v provincii Kuej-čou v jižní části země a dokončena má být již v červnu tohoto roku. S uvedením do provozu se počítá letos na podzim. Zatím se zdá, že Čína nebude mít s dodržením plánovaného termínu žádné problémy. Po svém uvedení do provozu se pětisetmetrový radioteleskop FAST (Five-hundred-metre Aperture Spherical Radio Telescope) stane největším radioteleskopem na světě.

„Informativním výslechem očitých svědků činu bylo zjištěno, že v 10.36 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha, který přijížděl svým autem směrem z Panenských Břežan Kirchmayerovou třídou.“ Tak zní oficiální popis atentátu, k němuž došlo 27. května 1942.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Nelehký úkol připadl na bedra parašutistů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, kteří byli pro nebezpečnou akci vycvičeni ve Velké Británii. Pomocnou ruku jim na domácí půdě podal ještě Josef Valčík. Jakmile byla skupina kompletní, stačilo počkat, až Heydrich opustí své sídlo na Panenských Břežanech. Ve chvíli, kdy jeho auto projíždělo kolem výsadkářů, hodil Kubiš na auto granát, ale minul. Přesto exploze vůz zasáhla.

Ačkoliv byl zraněný Heydrich převezen do nemocnice, nebylo mu to už nic platné a o několik dní později svým zraněním podlehl. Krátce na to se v Protektorátu rozpoutalo peklo, jež vešlo do historie jako heydrichiáda.