Australské ministerstvo obrany ohlásilo úspěšný start experimentálního nadzvukového letounu Hypersonic International Flight Research Experimentation – HiFiRE 5B.

Stroj, který je podobný spíše raketě, vzlétl z testovací základny Woomera Test Range v poušti jižní Austrálie. Během testu dosáhl rychlosti Mach 7,5, což odpovídá 9.188 kilometrům za hodinu a doletěl do výšky 278 kilometrů.

TIP: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

HiFiRE 5B byl jedním z celkem 10 experimentálních letů tohoto stroje, které připravili australští vědci. Snaží se s jejich pomocí lépe pochopit fyzikální zákonitosti letů vysokými rychlostmi, které několikanásobně překračují rychlost zvuku.

Odborníci se dnes shodnou, že mnohobuněčný život, viditelný pouhým okem, se stal na zemi běžným až před necelými 650 miliony let. Nový objev z Číny to ale může změnit.

Čínští vědci totiž objevili 167 fosilií mnohobuněčných organismů, které mají velikost až 30 centimetrů. Pocházejí z hornin formace Gaoyuzhuang, jejichž stáří činí 1,56 miliardy let.

U takto starých nálezů bývá velice obtížné zjistit, o co vlastně jde. U doposud nejstarších známých větších organismů z doby před 635 miliony let jsme rádi, když vůbec poznáme, že to bylo živé. Nový objev je tedy nutné brát s rezervou.

TIP: Prastarý sex: Nejstarší důkaz rozmnožování komplexního organismu

Pokud se ale potvrdí, že v případě čínských nálezů jde skutečně o pozůstatky mnohobuněčných organismů, od základů se změní náš pohled na historii života na Zemi.

Lazebníci a bradýři nebyli z počátku příliš váženi, německý právní spis Švábské zrcadlo z druhé poloviny 13. století je označuje za „pokolení lehkého svědomí“.  Valně o nich nesmýšlel ani Jan Lucemburský, který v privilegiích pro Staré Město pražské roku 1330 zakázal, aby se kdokoliv z lazebníků, barbířů, pištců nebo hudců mohl ucházet o post konšela. Právoplatnými měšťany se tito služebníci stávali spíše výjimečně.

Cesta ke společenskému uznání

K povznesení řemesla došlo dle nejistých zpráv kronikáře Václava Hájka z Libočan již za panování Václava IV. Hájek uvádí, že když byl král Václav IV. roku 1394 vězněn panskou jednotou, žádal, aby směl alespoň do lázně. Přestože byl přísně střežen, podařilo se mu prý za pomoci lazebnice Zuzany uprchnout. Za to pak prohlásil toto řemeslo rovné ostatním. S určitostí je za poctivé označil král Vladislav II. roku 1474. V roce 1686 pak císař Leopold I. stanovil, aby bradýři byli imatrikulováni na univerzitě, zkoušeni od fyzika a jejich řemeslo – chirurgie – pozdviženo na umění. Za Marie Terezie měli skládat zkoušku na fakultě medicíny a od roku 1773 byli nazýváni chirurgy. Název bradýři zůstal jen těm, kteří nadále holili vousy a stříhali vlasy.

Bradýři i lazebníci se sdružovali v cechy podobně jako jiná zaměstnání. Pokud bylo ve městě lazebníků málo, přibírali k sobě i přespolní nebo bradýře, kteří ve velkých městech tvořili samostatný cech. Dlužno podotknout, že mezi nimi panovala mnohdy rivalita. Často se zdráhali nemocnému rozvinout obvaz, který zavázal jiný ranhojič, nebo pokračovat v léčbě, kterou začal jiný lékař. Mnoho výtek a posměšků sklidili ti, kdo napravovali zdraví zločinců po tortuře nebo člověka nařčeného z kacířství.  

Exoplaneta EPIC212521166 b se nachází zhruba 380 světelných let od Země. Její mateřskou hvězdou je osm miliard let stará trpasličí hvězda s hmotností 0,7 Slunce. Samotná planeta je přibližně 18,3× hmotnější než Země (tedy o něco hmotnější než Neptun), přičemž její průměr je 2,6× větší než průměr naší planety. Jde tak pravděpodobně o doposud nejhmotnější planetu této velikosti. Svou mateřskou hvězdu obkrouží přibližně jednou za 14 dnů.

TIP: Vědci našli planetární Godzillu, kamennou planetu 17× těžší než Země

Prvotní pozorování hvězdy EPIC212521166 si připsal známý lovec exoplanet Kepler, potvrzení existence exoplanety a údaje o její hmotnosti pak přinesla následná pozorování spektrografu HARPS, umístěného na dalekohledu na observatoři La Silla v Chile. Data spektografu ukazují, že jde o planetu s kamenným jádrem.

Koncem loňského prosince zasáhlo texaské městečko Roosevelt tornádo, které zabilo jedenáct lidí a mimo jiné poničilo na 450 budov. Cutterovic domek byl mezi poškozenými, nicméně stačilo jej jen lehce opravit. Demoliční společnost Billy L. Nabors Demolition si však spletla zachovalou stavbu s ruinou určenou ke zbourání a dokončila práci tam, kde tornádu již nestačily síly.

Ředitel společnosti si posléze odmítl posypat hlavu popelem – domy měly stejné číslo popisné, jejich adresy se lišily pouze ulicí, takže by se mohl splést kdokoliv – a prý se toho zase tolik nestalo. Situaci teď řeší pojišťovna.

Podle odborníků je až čtvrtina území Číny postižena dezertifikací – degradativním procesem přeměny úrodné půdy v pouště nebo polopouště. 

Nejvíce zasažené oblasti se nacházejí na jižní a jihovýchodní hranici pouště Gobi. Tato přes 1,3 milionu kilometrů čtverečních velká poušť každoročně pohltí dalších 3 600 km² luk a pastvin. Přestože již od roku 1978 existuje zalesňovací projekt „Velká zelená zeď“, zvrátit trend desertifikace se nedaří. V posledních deseti letech musely čínské úřady přistoupit dokonce k nucené „ekologické migraci“, během níž byly kvůli suchu a zhoršujícím se klimatickým podmínkám přesídleny miliony lidí. Roční ztráty v souvislosti s dezertifikací odborníci odhadují na 6,9 miliardy dolarů.

Problém rozšiřující se pouště ale zdaleka není jen problémem Číny – během bouří je drobný písečný prach unášen stovky a tisíce kilometrů za hranice země – „čínský písečný prach“ zaznamenali i obyvatelé francouzských Alp a Nového Zélandu.

Nechvalně proslulý Cyklon B vyráběla od roku 1924 především firma Degesch (zkratka pro Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung m.b.H – Německá společnost pro boj se škůdci). V systému koncentračních táborů byl původně cyklon B aplikován k odvšivování šatů. SS se jej však rozhodlo využít i k masovému zabíjení lidí poté, co se jako „málo efektivní“ ukázalo usmrcování výfukovými plyny v automobilech a „konvenční“ popravy.

Po pokusech na sovětských zajatcích v roce 1941 začala v Osvětimi výstavba plynových komor, následně se tato zařízení objevila i v dalších táborech. Oddíly SS odebraly v letech 1942–1945 téměř 200 tun cyklonu B. Jeho výroba nebyla pouze záležitostí mateřské firmy Degesch, ale zapojily se do ní i další podniky v Německu i v Evropě. Ještě před německou okupací začala roku 1935 cyklon B vyrábět na českém území Draslovka Kolín. Výroba zde běžela až do konce války (německý název na výrobcích zněl Kaliwerke Kolín). 

Oblast LHA 120-N55 (nebo zkráceně N55) je zářící oblak plynu ve Velkém Magellanově oblaku - malé satelitní galaxii nacházející se 163 tisíc světelných let od naší Galaxie. Oblast N55 leží uvnitř obrovské obálky či „superbubliny“ označované jako LMC 4.

Vesmírné superbubliny

Tato superbubliny vznikají, když se spojí síly hvězdného větru mladých stálic s rázovými vlnami po explozích supernov. Společným působením odfouknou plyn a prach, které hvězdy původně obklopovaly, a vytvoří v mezihvězdné hmotě rozsáhlé prázdné oblasti připomínající obrovské bubliny. Velikost superbublin dosahuje až stovek světelných let v průměru.

Hmota, která dnes tvoří oblast N55, však tyto události přežila jako malý kompaktní zbytek plynu a prachu. Postupně se z ní stala mladá hvězdokupa jasně modrých a bílých hvězd – známá jako LH 72 – s okolní mlhovinou. Zformovala se však teprve stovky milionů let po událostech, které rozfoukly superbublinu. Hvězdy v oblasti LH 72 jsou pouhých několik milionů let staré, takže nemohly hrát úlohu při vyprazdňování prostoru kolem N55, reprezentují totiž druhou generaci stálic, která v tomto prostoru vznikla.

Ačkoliv se zdá, že v oblasti s probíhajícím vývojem mladých hvězd N55 zatím panuje klid, čekají ji v budoucnu velké změny. Za několik milionů let začnou některé z nejhmotnějších hvězd v asociaci LH 72 vybuchovat jako supernovy a rozptýlí tak zbylou hmotu v mlhovině N55. Díky tomu se vytvoří „bublina v superbublině“. V této oblasti v sousední malé galaxii se tak uzavře cyklus vzniku a zániku hvězd.

Panoramatický pohled na oblak plynu LHA 120-N55

V roce 1937 navštívili zástupci britského generálního štábu Sovětský svaz, kde zhlédli ukázku cvičného nasazení tanků BT, které disponovaly konstrukcí podvozku převzatou od amerického konstruktéra Christieho. Stroje měly velkou průchodivost a udivující rychlost, nesrovnatelnou s britskými vozidly.

S Christieho podvozkem

Na základě těchto poznatků došlo v roce 1938 k vypsání nové technické specifikace A13 na křižníkový tank, jenž měl mít podvozek typu Christie a 40mm kanón v otočné věži. Konstruktéři postavili prototypy a provedli s nimi zkoušky, jež vedly k vypsání dalších specifikací, které se lišily v požadavcích na podvozek a pohonné jednotky. Nakonec ze zkoušek vyšel vítězně stroj označovaný jako Cruiser Mk V s bojovým jménem Covenanter.

I když ještě nebyl k dispozici tovární prototyp, armáda okamžitě objednala 100 kusů. Do výroby se zapojila továrna Leyland Motors, která následně získala zakázku na dalších 250 exemplářů. V září 1939 vznikl konečně první prototyp a vzhledem k začátku války se produkce rychle rozběhla. Původně měly sériové stroje některé podvozkové komponenty vyrobené z hliníku, který však za války představoval nedostatkové zboží, a proto jej nahradila těžší ocel.

Rovněž svařence věže a korby byly zjednodušeny a do vozidel se montovaly různé typy převodovek. Souběžně s covenantery začala i výroba velmi podobného tanku Crusader, lišícího se pouze podvozkem a převodovou soustavou. Tento projekt vznikl po osobní intervenci lorda Nuffielda, majitele stejnojmenných strojíren, jemuž se nechtělo vyrábět konkurenční Covenanter a raději prosadil svoji konstrukci, což vedlo ke komplikacím v zásobování náhradními díly a práci polních dílen.

Ve výzbroji jen do roku 1943

Původní verze Mk.I se neustále potýkala s problémy chlazení motoru. Proto se v dílnách instalovaly do motorového prostoru další olejové chladiče odvádějící teplo; u některých strojů mechanici odmontovávali krycí žaluzie. Takto upravené tanky se označovaly jako Covenanter Mk.II.

Konstruktéři zapracovali tyto úpravy do továrních výkresů a provedli i změny u větracích otvorů se žaluziemi, čímž vznikla verze Mk.III. Poslední verze (Mk.IV) měla upravené spojkové mechanismy a další vylepšení chlazení. Všechny obrněnce se dodávaly i ve verzi blízké palebné podpory, označované jako CS (Close Support), mající ve věži třípalcovou houfnici.

Covenanter Mk.III 

• Hmotnost: 18 tun
• Délka: 5,81 metrů
• Šířka: 2,61 metrů
• Výška: 2,21 metrů
• Pancéřování: 7–40 mm
• Pohonná jednotka: dvanáctiválcový benzínový motor Meadows
• Výkon motoru: 250 kW
• Max. rychlost: 50 km/h
• Max. dojezd: 170 km
• Hlavní výzbroj: dvouliberní kanón ráže 40 mm
• Vedlejší výzbroj: kulomet BESA ráže 7,92mm

Covenantery se prakticky nedostaly na bojiště a zůstaly ve výzbroji tankových pluků ve Velké Británii. Do Afriky je Angličané neodeslali kvůli stále přetrvávajícím potížím s chlazením motoru. Kromě toho omezená nosnost jejich podvozků neumožňovala montáž výkonnějších kanónů a silnějších pancířů.

V roce 1943 byly označeny za zastaralé a postupně vyřazovány. Prakticky všechny exempláře skončily ve šrotu, jen několik mostních tanků na podvozku Covenanteru nasadili Australané v Barmě. Celkem vzniklo 1 771 strojů všech verzí. 

Korejská automobilka Hyundai nestaví jenom auta. Loni představili lehký exoskelet H-LEX, který by měl podporovat pohyblivost seniorů a postižených.

Teď Hyundai přichází s masivním a podle všeho výkonným robotickým exoskeletem. Takového pomocníka uvítají v přepravě těžkých nákladů, průmyslových provozech i vojenských jednotkách.

TIP: Jak nejlépe prožít aktivní stáří? V exoskeletu pro seniory

S tímto exoskeletem lze zvedat a manipulovat předměty o váze přes 60 kg. Na prvním pohled nezapře inspiraci oblekem Iron Mana, svým výkonem se ale spíše podobá slavnému exoskeletu žluté barvy, který používá Ripleyová ve filmu Vetřelci.