Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace
„A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou.“ Těmito slovy vystihl soudobý historik Pavel Skála ze Zhoře osudy tří pražských administrátorů, kteří 23. května 1618 přistáli na kopě odpadků pod místodržitelskou kanceláří na Pražském hradě.
Doba to byla vskutku nelehká. Přestože si české nekatolické stavy vymohly na císaři Rudolfovi II. vydání Majestátu, jeho nástupce Matyáš se znovu snažil prosazovat katolickou víru. Stavovská opozice se rozhodla nekompromisně zakročit. Její účastníci se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova vydali zúčtovat s katolickými místodržícími Slavatou a Bořitou, kteří byli shledáni vinnými z rušení Majestátu a odsouzeni ke smrti vyhozením z okna.
TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?
A když už se házelo, přidal se k politikům také písař Fabricius. Všichni muži ale dopadli na hromadu starých papírů a odpadu, která jim zachránila život. Jednalo se však o zásadní událost, která se v českých zemích stala předehrou k třicetileté válce.
Další články v sekci
Pokrok v zemědělství: Robotičtí farmáři hlídají stáda na australských farmách
Australský dobytek si už může užívat automatické farmboty. Roboti monitorují jejich zdravotní stav i kvalitu pastvy
U nás to tak moc nevypadá, ale ve světě čím dál tím více vstupují do zemědělství roboti. Automatičtí farmáři hlídají pole, plejí, sčítají úrodu a teď je poslali i k dobytku.
V Austrálii jsou farmy s ovcemi a se skotem stejně tak ohromně rozsáhlé, jako i vzdálené od civilizace. Dobytku na takových farmách se obvykle nedostává potřebné zdravotní péče.
Situaci by teď mohli zachránit farmboti, které vyvíjejí australští vědci. Minulý měsíc zahájili dvouletý pokusný provoz farmbotů na farmách v centrálním Novém Jižním Walesu.
TIP: Máte chuť na pizzu? V Austrálii ji budou rozvážet autonomní roboti
Robotičtí farmáři dovedou monitorovat zdravotní stav dobytka a rovněž mohou zhodnotit kvalitu pastviny. V současné podobě jsou navrženi pro stáda se 20 až 150 kravami mléčného skotu.
Další články v sekci
Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha (2)
Pohaněný Jan utekl ke knížeti Vratislavovi a popsal mu, co se na olomouckém hradě odehrálo
Nešťastná událost se samozřejmě neobešla bez dohry. Jan knížete upozornil, že bezpráví se nepřihodilo jen jemu, biskupovi, ale též tomu, kdo jej do úřadu dosadil, tedy knížeti. Vratislav si takovou urážku samozřejmě nenechal líbit a vypravil Janova kaplana Hagena coby posla se stížností k papeži do Říma.
Předchozí část: Přečtěte si, jak začal spor o olomoucké biskupství
Přepadený posel
Jako by nebylo všech trampot a nepříjemností dost, ani biskupův duchovní neušel pomstě druhé strany. Po cestě se nešťastnou náhodou dostal do spárů jednoho Jaromírova přívržence. Když ten zjistil, kdo je kurýr zač a kam jede, zabránil mu v další cestě. Poslal na něj své druhy, kteří ho oloupili a na věčnou památku mu uřízli nos.
Do Říma dorazilo teprve druhé, teď již s větší obezřetností vypravené poselstvo. Tím byl zahájen dlouhý spor o olomoucké biskupství, jenž se zpočátku vyvíjel v Jaromírův neprospěch. Byl zbaven kněžství, biskupského úřadu a tedy i veškerých příjmů z něj. Kdo chce mít víc, nemívá nic... Jaromír byl ale bojovník a vzdát se rozhodně nehodlal. Měl štěstí, že se za něj postavilo domácí duchovenstvo, mohučský arcibiskup a dokonce i vlivná italská hraběnka Matylda, jež byla podle Kosmy jeho vzdálenou příbuznou. Jaromír se navíc ukázal jako obratný vyjednávač, takže papež rozsudek po čase zmírnil a suspenzi z velké části zrušil. Ani to však ještě nebyl konec. Netrvalo dlouho a vychytralý Přemyslovec mohl slavit úplné vítězství. Zachoval se podle hesla „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ a všechna obvinění z nekalého útoku popřel, čímž se mu podařilo kurii přesvědčit o své nevině. V roce 1074 se mu dostalo plné rehabilitace.
Jaromírův dlouhý spor
Jaromírův triumf se zdál naprostý. Nejen že si svoji biskupskou hodnost a čest uhájil, ale dokázal dosáhnout i původního cíle – olomoucké biskupství bylo zrušeno a obě diecéze se opět spojily v jednu pod správou pražského biskupa. Císař Jindřich IV. s tím dal souhlas na sněmu v Mohuči v roce 1085, papež Řehoř VII. záležitost potvrdil a nic jiného nezbývalo ani Vratislavu II. V té době biskup Jan zřejmě ještě stále žil, zemřel pravděpodobně teprve ke konci onoho roku. Dočkal se tedy hořkého vyústění příběhu, jenž začal tak krušně Jaromírovou návštěvou Olomouce o celých třináct let dříve.
TIP: Odpor vůči režimu, sex a násilí: Biskup Gebhart si s morálkou hlavu nelámal
Na pražském biskupství mohlo zavládnout veselí. Jenže jen ten, kdo se směje naposled, se směje i nejlépe. Jan ani Jaromír nemohli vědět, že zrušení moravského biskupství bude událostí velmi dočasnou. Vratislav II. se nevzdal a v roce 1088 olomoucký stolec znovu obsadil svým kaplanem. Rozhořčený Jaromír se vydal žalovat do Říma, ale na cestě při přechodu Uher znenadání zemřel. Svůj boj nakonec po všech peripetiích prohrál a olomoucké biskupství si svou existenci uhájilo již natrvalo.
Další články v sekci
Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky
Nad dílem Johanna Sebastiana Bacha se dodnes vznáší řada otazníků: Znal skutečně „nadpřirozenou řeč čísel“, jež mu umožnila předpovědět datum vlastní smrti? Proč upadla jeho práce téměř na sto let v zapomnění? A proč nezanechal žádnou závěť, a odsoudil tak manželku i některé z dětí k chudobě?
Psal se rok 1729 a v lipském kostele sv. Tomáše zazněly vůbec poprvé tóny Matoušových pašijí. Jejich autor, skladatel a tehdejší hlavní lipský varhaník Johann Sebastian Bach, na nich pracoval víc než sedm let. Uznání se ovšem, jako už mnohokrát před tím, nedočkal. Z dobové zprávy se dozvídáme: „Když tato teatrální skladba začala, […] mnoho lidí bylo zmateno […] a tázalo se: ‚Kam tohle povede?‘“ Po Bachově smrti v roce 1750 upadlo jeho dílo v zapomnění, stejně jako autor sám.
Zmrtvýchvstání po sto letech
Jedenáctého března 1829 se ovšem tóny Bachových Pašijí rozezněly znova, tentokrát v sále berlínské Singakademie. O zmrtvýchvstání mistrovské kompozice se postaral mladý romantický skladatel Felix Mendelssohn Bartholdy, který provedení řídil zpoza koncertního klavíru. Pašije sklidily obrovské ovace a jejich sláva se rychle šířila z Německa do celého světa.
Uplynulo dalších 150 let a do vesmíru zamířila sonda Voyager – na palubě přitom nesla i nahrávku Bachova Braniborského koncertu č. 2 a několika preludií z jeho Dobře temperovaného klavíru. Proč zrovna Bach? „Žádný tvor, který dokáže vytvořit takovou hudbu, […] nemůže být od základu špatný,“ zněla odpověď. Přesto Bach, stejně jako mnoho jiných géniů, nenašel ve své době pochopení.
Rodinná tragédie
Johann Sebastian Bach se narodil v německém Eisenachu 21. března 1685 jako osmý potomek houslisty Johanna Ambrosiuse Bacha a Marie Elisabeth Lämmerhirtové. Jeho dětství však poznamenala tragédie: Matka zemřela, když bylo chlapci pouhých devět let, a o rok později ji následoval i otec.
Sirotka se ujal jeho o patnáct let starší bratr Johann Christoph, který měl již vlastní rodinu a působil jako varhaník v nedalekém Ohrdrufu. Malý Johann vynikal ve hře na housle i na varhany, z finančních důvodů se však musel v pouhých patnácti letech osamostatnit. Začínal jako vokalista v kostelním sboru a hudebníkem z povolání se stal roku 1703, kdy nastoupil na post houslisty ve dvorním orchestru vévody Johanna Ernsta ve Výmaru. O pár měsíců později se stěhoval do Arnstadtu, kde konečně získal vytoužené místo varhaníka v místním kostele. Kvůli platu a osobním neshodám se však následně stěhoval ještě několikrát.
Pět zázračných let
Jedno z nejplodnějších tvůrčích období, svých „pět zázračných roků“, zažíval v letech 1717–1723, kdy působil jako kapelník u dvora knížete Leopolda v Köthenu. Na pobyt i osobní přátelství se šlechticem, který patřil k velkým milovníkům hudby, později Bach vzpomínal jako na nejšťastnější dny svého života. Právě v Köthenu spatřilo světlo světa mnoho Bachových koncertů včetně těch Braniborských, řada sonát a suit i první svazek Dobře temperovaného klavíru. Životopisci se shodují, že i kdyby geniální hudebník později již nic nevytvořil, zmíněné skladby by mu nepochybně zajistily nesmrtelnost.
Idyla však musela jednou skončit: Roku 1720 se kníže Leopold podruhé oženil a jeho žena (Bach ji nazval „amúza“) neměla o hudební produkce novomanžela sebemenší zájem. Aristokrat se tak orchestru věnoval stále méně, až jej nakonec roku 1723 úplně rozpustil.
Hudebník druhé kategorie
Téměř čtyřicetiletý Bach se musel opět i s rodinou stěhovat, tentokrát do Lipska, kde měl zastávat post hudebního ředitele městského orchestru. Přestože se pozice jevila zprvu slibně, po předešlé zkušenosti čekala skladatele studená sprcha. Lipští radní, kteří původně upřednostňovali jiného kandidáta, viděli v Bachovi hudebníka druhé kategorie, což mu dávali náležitě pocítit.
Navíc musel v novém působišti vykonávat i řadu neoblíbených činností, včetně výuky latiny, a velmi ho to vyčerpávalo. Ani prezentace skladeb při bohoslužbách nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům: Sbor i vokalisté postrádali jak nadšení, tak potřebné kvality.
„Práce mu nevoní“
Bachovy stížnosti u městských radních se vystupňovaly v mnohaletý spor. Zatímco skladatel neskrýval své rozladění z nízkého platu, špatného sboru i nesmyslných povinností, představitelé města se domnívali, že je varhaník příliš paličatý a líný. Jeden radní dokonce napsal, že „za posledních sedm let Bach neudělal vůbec nic“ a navíc „mu práce nevoní“. Ironií osudu právě v té době spatřily světlo světa Matoušovy pašije, které dodnes představují zřejmě největší soubor chrámové hudby, jaký kdy vznikl.
I přesto Bach nakonec setrval v Lipsku až do smrti a se situací se vyrovnal po svém: Pro kostely skládal stále méně, kantorské povinnosti přesunul na jiné a místo toho se věnoval vlastní tvorbě či světským zakázkám. K jejich vrcholům patřila díla Hudební obětina či Umění fugy.
Na sklonku života se Bach i kvůli slábnoucímu zraku stáhl do ústraní. Jeho pohřeb proběhl v tichosti, bez zvláštních poct, a dokonce na něm nezazněla žádná z jeho skladeb. Za přítomnosti rodiny a několika smutečních hostí jej pochovali na hřbitově u kostela sv. Tomáše, načež téměř na sto let upadlo v zapomnění, kde přesně se hrob nachází.
S mistrem na pivo
Ačkoliv známý portrét i některé historické zdroje Bacha vykreslují jako poněkud zkostnatělého měšťana, ve skutečnosti tomu zřejmě bylo právě naopak. Anglický životopisec Hubert Parry poznamenává: „Bylo by těžké navázat přátelství s Beethovenem, […] ale s Bachem bych si dal klidně máz piva.“
Ti, kteří ho znali, se shodovali, že šlo o velmi vlídného muže, jenž se nad své okolí nijak nevyvyšoval – což nebývalo u tehdejších hudebních mistrů zvykem. Dokázal ocenit kvalitní víno a zřejmě byl i silně eroticky založený, o čemž ostatně svědčí fakt, že se svými dvěma manželkami zplodil celkem dvacet dětí. A přestože v hudebních kompozicích vzlétala jeho duše k nekonečným výšinám, ve skutečnosti stál nohama pevně na zemi.
Ve stínu Händela
Za života se Bachovi dostalo uznání jako vynikajícímu varhaníkovi a hráči na cembalo. Co se však týče jeho skladatelské kariéry, považovali jej – nejen v Lipsku – za průměrného, až podprůměrného. V Německu zůstalo Bachovo dílo zcela ve stínu jeho současníka Georga Friedricha Händela, který se shodou okolností narodil ve stejném roce a o pouhých sto kilometrů dál. Händel se stal již za svého života všeobecně uznávaným skladatelem a světoobčanem: Byl doma nejen v Německu, ale také v Anglii, ve Francii či v Itálii a těšil se všeobecné úctě.
Navzdory Bachově snaze se oba muži nikdy nesetkali, neboť Händel schůzku vždy odmítl, jejich osudy se však nakonec za zvláštních okolností přece jen propojily. Když se koncem roku 1749 Bachův zrak zhoršil natolik, že hudebník téměř přestal vidět, sehnali mu léčitele a údajného odborníka na šedý zákal Johna Taylora. Ten mu ovšem při neodborně provedené „operaci“ zanesl do oka infekci a Bach krátce nato zemřel. Ironií osudu Händel v roce 1759 podlehl v Londýně stejnému onemocnění – a do hrobu mu „pomohl“ tentýž lékař.
Matematicky přesná hudba
Bachova hudba dodnes nepřestává udivovat svou krásou, ale i matematickou přesností. Vztah matematiky a Bachových skladeb přitom již zkoumali mnozí odborníci, včetně členů Americké matematické společnosti. Pozornost obvykle nejvíc přitahuje dílo Hudební obětina, jež tvoří mimo jiné deset kánonů. Bach v těchto kompozicích využil četné promyšlené hříčky, přičemž jeden z nejzajímavějších příkladů nabízí Račí dvojhlasý kánon: V prvním hlase je vedena základní melodie, zatímco ve druhém hlase použil autor tutéž melodii, ale zapsal ji do not od konce. Druhý hudebník tedy hraje stejný motiv jako jeho kolega, ale pozpátku.
O tom, že si Bach pohrával v tvorbě s jistými matematickými principy, svědčí i fakt, že již na začátku své kariéry převedl vlastní jméno do hudební abecedy, tedy do not B, A, C, H. Tento motiv pak často používal jako svůj „podpis“: Najdeme jej třeba v Hudební obětině či v Kánonických variacích. Pokud bychom navíc jednotlivým hláskám přiřadili čísla podle pořadí v abecedě (B = 2, A = 1, C = 3, H = 8) a sečetli je, dostali bychom výsledek 14 – s tímto počtem not pak Bach v jednotlivých motivech často pracoval. K poctě jednoho z největších hudebních géniů všech dob použilo později motiv B-A-C-H i mnoho dalších velikánů světové hudby, mimo jiné Liszt či Brahms.
Posedlost čísly?
Myšlenku, že Bach používal jakousi „číselnou abecedu“, rozvinul již v polovině minulého století teolog a muzikolog Friedrich Smend. Jeho první studie na toto téma z roku 1947 vzbudila nebývalý ohlas, ale i vlnu nevole, a jeho základní ideu navíc mnozí další nadšenci dovedli často až k absurdním závěrům. Například Kees van Houten a Marinus Kasbergen tvrdí, že Bach zakódoval do své hudby mnohá tajemství, včetně data vlastní smrti, a to na základě kalendáře tajného bratrstva rosekruciánů.
Řada badatelů však s těmito extrémními závěry zásadně nesouhlasí: Bachovy geniální kompozice nejsou podle nich výsledkem ničeho jiného než celoživotního neutuchajícího studia zákonitostí hudby.
Další články v sekci
Mobilní rezidence Mansio putuje podél římského Hadriánova valu
Atrakcí letošního Hexhamského knižního festivalu se stalo mobilní obydlí pro spisovatele, umístěné u legendárního Hadriánova valu
V rámci Hexhamského knižního festivalu se vydalo na cestu mobilní obydlí „The Mansio“. Účelem této extravagantní průsvitné stavby je putovat podél severní hranice římské říše ve Velké Británii, kterou po 300 let tvořil Hadriánův val.
Mansio je dílem britských architektů a připomíná malou továrnu, postavenou z oceli a polykarbonátu. Vzhled obydlí má připomínat industriální architekturu, typickou pro tuto část Velké Británie.
TIP: Ecocapsule: Svobodné a energeticky soběstačné bydlení ze Slovenska
Mobilní rezidenci dočasně obývají spisovatelé, kteří se podílejí na kulturním programu Hexhamského knižního festivalu a doprovodných akcí. Mansio se vydalo na cestu začátkem května v South Shields. Teď bude pokračovat podél Hadrianova valu, přičemž postupně navštíví římské pevnosti Arbeia, Birdoswald, Senhouse a Carlisle Castle, kde u pobřeží Hadriánův val končí.
Další články v sekci
Největší záhady vesmíru: Je možné cestovat časem? (4)
Cestování časem se stalo vděčným tématem různých sci-fi filmů a seriálů, v nichž hrdina pomocí komplikovaného zařízení navštíví minulost, aby změnil klíčový aspekt historie a vyřešil tak problémy své doby. Je však něco takového opravdu možné?
O možnostech narušit kontinuitu času a jeho neúprosné plynutí směrem z minulosti do budoucnosti přemýšleli lidé již dávno, nicméně první náznaky ryze vědeckých úvah se objevily až na počátku 20. století. Ukázalo se totiž, že rovnice obecné relativity a kvantové mechaniky vykazují jistou formu časové symetrie – tedy že co se týče jejich smysluplnosti, nezáleží na směru plynutí času.
Další díly seriálu:
Toho se pochopitelně chytili mnozí vědci, kteří zkoušeli najít způsoby řešení rovnic umožňující reálné cestování časem. Ohlášené objevy však vykazovaly zásadní problém: jednalo se sice o konzistentní rovnice, nicméně s prvky, které principiálně vylučovaly sestrojení takového stroje – válce či struny nekonečné délky, nekonečné energie apod. Navíc se zdá, že přírodní zákony fungování stroje času vylučují, neboť kdykoliv se jakýkoliv stroj pokusíme využít k cestování časem, dojde podle nich k jeho zničení. Rovněž se ukazují určité náznaky, že problém budou představovat samotné zákony mikrosvěta. Je možné, že se vesmír tímto způsobem brání snahám o narušení časové kontinuity a kauzality.
Kdy najdeme řešení?
Všechny současné výsledky naznačují, že přírodní zákony obrácení toku času v podstatě nijak nebrání, ale také vše nasvědčuje, že to platí pouze na úrovni mikrosvěta, světa elementárních částic. Možná se však dočkáme překvapení v okamžiku, kdy lépe pochopíme zákony kvantové gravitace. V každém případě, i kdybychom dokázali stroj času principiálně sestrojit, vyžadovalo by to obrovské množství energie. Tak obrovské, že by to možná odpovídalo i celkové energii vesmíru – a strojem času by tedy byl sám vesmír. Na druhou stranu třeba po objevení zákonů kvantové gravitace a díky lepšímu porozumění nejmenším škálám kosmu zjistíme, že jsou naše naděje zcela marné.
Další články v sekci
Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí
Pokud se nám včas nepodaří zasáhnout proti superodolným bakteriím, vrátí se medicína do středověku
Bakterie se stávají čím dál tím víc rezistentními vůči antibiotikům. Situace se rychle blíží k bodu, kdy na některé kmeny bakterií nebudeme mít žádný lék a medicína se v jejich případě vrátí do středověku.
Vědci odhadují, že pokud nedokážeme superbakterie nějakým způsobem zkrotit, bude úmrtnost pacientů rychle narůstat. Kolem roku 2050 by mohly infekce odolné vůči antibiotikům zabíjet až 10 milionů lidí ročně.
TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany
Hlavní příčinou rychlého nárůstu počtu odolných bakterií je nadbytečné používaní antibiotik. Odborníci proto doporučují dramaticky omezit veškerá antibiotika, jak to jenom bude možné. Stejně tak bude nezbytné neustále pracovat na vývoji nových typů antibiotik, které by mohly nahradit ty stávající.
Další články v sekci
Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha
Kdo by si myslel, že mezi muži církve nemůže panovat řevnivost, nechť se podívá na příběh pražského biskupa Jaromíra, který se nehodlal smířit se vznikem konkurenčního olomouckého biskupství
Jaromír byl bratrem vládnoucího českého knížete Vratislava II. a za povznesení na biskupský stolec vděčil svému původu. Když zemřel pražský biskup Šebíř, Vratislav nehodlal jmenovat svého nepoddajného bratra jeho nástupcem. Za Jaromíra se ovšem postavili zbylí sourozenci Konrád a Ota, stejně jako čeští předáci. Ti zarytě odmítli Vratislavova saského kandidáta a roku 1068 nakonec do biskupského úřadu domácího Přemyslovce prosadili.
Spor o nové biskupství
Přes jistou původní nechuť k dráze kněze se pustil do úkolů svěřeného úřadu s vervou. Jeho ctižádost mu však nedovolila přenést přes srdce skutečnost, že Vratislav II. v nedávné době, konkrétně roku 1063, obnovil po mnohaleté pauze olomoucké biskupství. Jaromír se ovšem nehodlal o své pravomoci s nikým dělit. Vyvinul na svého knížecího bratra urputný nátlak, aby nové biskupství zase zrušil. Když Vratislav nereagoval, rozhodl se Jaromír vzít věci do vlastních rukou. Roku 1072 se rozhodl vydat se na Moravu osobně, aby si s tamním biskupským kolegou „pohovořil“ a dal mu dostatečně najevo, kdo je tu pánem. Olomouckým biskupem Vratislav jmenoval stařičkého Jana, jenž byl původně benediktinským mnichem břevnovského kláštera.
Olomoucký incident
Abychom se podrobněji dozvěděli, k čemu v Olomouci po Jaromírově příchodu došlo, dejme slovo kronikáři Kosmovi, který situaci vykreslil více než barvitě: „[Jan] ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.‘ Ale on [Jaromír]jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: ,Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednat o jiné věci. Avšak pojďme,‘ pravil, ,je třeba zajít do soukromí k rozmluvě.‘ Tu biskup nevěda, co se bude dít, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: ,Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žít.‘ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“
Ani to však Jaromírovi nestačilo. K zúčtování s nebohým prelátem si přizval navíc komplice, kteří jeho pomstu dokonali. „A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: ,Uč se trpět, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!‘ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky: ,Smiluj se nade mnou, Bože.‘“ Kromě stařičkého biskupa si Jaromírovi kumpáni vzali do parády také jeho služebníky.
Další články v sekci
České osady v Brazílii: Knedlo vepřo zelo v rytmu samby
Do první poloviny 20. století se z Česka do brazilských pralesů vydalo množství osadníků, kterým zde kolonizační společnosti slibovaly ráj na zemi. Mnoho z nich se vrátilo, jiní zakotvili v osadě Nová Vlast ve státě Paraná. Můžeme zde najít český odkaz i dnes?
Sen o svobodě bez všudypřítomného germánského živlu snili čeští vlastenci už od Bílé hory. V dobách Palackého se mezi „svobodnými“ destinacemi objevila také vzdálená Brazílie. První větší skupinou, jež tam podnikla vyčerpávající cestu, se kolem roku 1870 paradoxně stali „sudetští“ Němci z Liberecka a Jablonecka. Skláři, řemeslníci, zemědělci a průmysloví dělníci se usadili ve státech Rio Grande do Sul či Santa Catarina, výhodně získali půdu a začali úspěšně hospodařit. Místní je nazývali „boemios“. Nově nalezený domov v tropech však někteří osadníci těžce snášeli a raději se vrátili zpět do Evropy.
Až do konce první světové války a vzniku Československé republiky Brazílie rozhodně nepatřila k preferovaným destinacím hledačů štěstí. Po roce 1918 nicméně došlo k výraznému oživení politických, hospodářských i kulturních vztahů obou zemí. V té době odešlo do Brazílie mnoho českých etnologů a antropologů Univerzity Karlovy studovat indiánské kmeny a pomáhat v rozvoji tamním vědeckým institucím.
Roku 1927 byl zřízen konzulát v São Paulo a vznikla rovněž místní sokolská jednota a krajanský spolek Slavia. Po celém jihoamerickém kontinentu, především ovšem v Brazílii, se objevila poptávka po zručných pracovnících, schopných kolonizovat vnitrozemí nebo založit farmy a chovat dobytek. Volání postupně vyslyšelo na dva tisíce Čechoslováků. Přes osmdesát rodin přitom zamířilo do zaostalého státu Paraná známého neprostupnými pralesy nebo úchvatnými vodopády Iguazú.
S britským kapitálem
Jih Brazílie patřil, především kvůli těžbě dřeva, k mimořádně výnosným regionům. Zahraniční společnosti se tam proto o koncese přímo praly. Londýnská firma Paraná Plantations založená roku 1925 vyslala do severní části státu Paraná své inženýry a odborníky na kultivaci krajiny. Do pěti let už spravovala jeden a půl milionu hektarů půdy a netajila se dalšími smělými plány. Začala budovat železniční spojení od atlantických přístavů São Paulo a Santos, aby usnadnila novodobou kolonizaci bohatých, ale odlehlých oblastí dosud obývaných převážně indiány. Podle plánu měla na zelené louce vzniknout čtyři nová velká města, vzdálená od sebe vždy sto kilometrů. Trasu mezi nimi pak měly v rozestupu zhruba dvaceti kilometrů vyplnit menší osady a vsi. Ty měly být, s výjimkou malé komunity syrských uprchlíků z Blízkého východu, osídleny převážně nově příchozími Středoevropany.
Brazilská Nová Vlast
K hlavním propagátorům české kolonizace brazilského pralesa patřil Josef Hájek, krajan dlouhodobě žijící ve městě Curitiba na východě Paraná, který přijal i funkci místního honorárního konzula. Na jaře 1930 vznikla v Praze Kolonizační společnost Nová Vlast, jež získala okolo 250 hektarů od Paraná Plantations. Spustila náborovou kampaň a v průběhu následujícího roku odcestovaly z Československa první tři výpravy osadníků do kolonie Nová Vlast vystavěné patnáct kilometrů od městečka Londrina. Po téměř měsíční úmorné cestě lodí, vlakem a pěšky je po několika posledních kilometrech nepropustné džungle konečně čekal vysněný pohled na budoucí pozemky.
Vynaložené úsilí osadníků Nové Vlasti však zpočátku rozhodně neodpovídalo původním slibům rychlého výdělku. Postupně narůstala také nespokojenost investorů i kolonistů, kteří se cítili podvedeni sliby o bohatých krajích. Kolonizační společnost nakonec s velkými finančními ztrátami v roce 1937 zkrachovala. Z devadesáti rodin zůstalo v Nové Vlasti natrvalo žít patnáct – po krušných začátcích je však díky úrodným pozemkům a příznivému klimatu čekala léta relativní prosperity.
Co pohltil prales
Válka v Evropě znamenala rychlý konec nejen Nové Vlasti, ale i dalších středoevropských kolonií, v nichž postupně převládl německý živel. V celé Brazílii žilo podle některých odhadů až milion a půl osob německého původu. Vláda se obávala zakládání buněk nacistické strany, špionáže pro třetí říši a nekontrolovatelného bujení nepřátelských nálad i v těch nejzapadlejších osadách. V říjnu 1943 byl proto vydán zákon drasticky omezující jejich kulturní, jazykovou a správní autonomii. Evropské názvy byly změněny na brazilské a obyvatelé se jako cizinci a potenciální hrozba ocitli pod přísnou kontrolou úřadů.
TIP: Brazílie: Fotbal, Ježíš a orgie zalité sluncem
Léta ubíhala a osadníci asimilovali s prostředím. U mladších generací klesala znalost rodného jazyka, povědomí o místě původu i ochota udržovat staré zvyky. O osudu kolonie Nová Vlast se toho mnoho neví - buď ji spolu s dalšími spolkl prales, nebo stále žije a rozvíjí se, ale nikdo z místních už dnes netuší, co kdysi dávno stálo za jejím vznikem.
Středoevropané v Brazílii
Mnohem lépe než Nová Vlast prosperovala kolonie Nova Dantzig, založená na konci roku 1931 Poláky a Němci ze svobodného přístavu Gdaňsk spravovaného Společností národů. V Nova Dantzig se nejprve usadilo pouze devadesát stálých obyvatel. Po zprovoznění železnice koncem roku 1935 ovšem osada zaznamenala nebývalý rozmach a doslova před očima vyrostla v městečko s devíti a půl tisíci lidmi.
Roku 1932 založila jiná polská skupina osadu Nowa Wola v oblasti bohatých zásob černého uhlí. Jakmile se informace rozšířila, cena pozemků se čtyřikrát znásobila a přestěhovalo se tam několik rodin z polského Slezska.
Se zhoršující se mezinárodní situací a počínající druhou světovou válkou přicházelo do Paraná stále více Němců. Zpravidla šlo o antifašistické uprchlíky, kteří chtěli konečně žít v bezpečí. Nedaleko Nové Vlasti se tak zrodila osada Heimthal, jež brzy získala pověst multikulturního místa. Vedle Němců v ní našli nový domov také Italové, Španělé a Japonci.
Další články v sekci
Unikátní silueta a odvážný zevnějšek: Nepřehlédnutelná superjachta Epiphany
Britský návrhář představil zbrusu novou luxusní superjachtu - nechybí na ní kinosál, bazén nebo třeba tělocvična
I přes své mládí je britský konstruktér Andy Waugh považován za jednoho z nejžádanějších návrhářů superluxusních jachet. Od roku 2008 působí v předním londýnském návrhářském studiu H2 Yacht Design, specializujícím se na superluxusní plavidla pro movité klienty.
Nejnovějším počinem Andyho Waugha je návrh 130 metrů dlouhé, odvážné, elegantní a přitom i praktické superjachty Epiphany.
Luxus na hladině
Superjachta Epiphany nabídne svému majiteli dokonalý luxus, v němž nechybí vlastní kinosál, bazén, plně vybavená tělocvična a lázně, plochy k opalování, VIP kajuty s balkonem a přepychové salonky. Cena jachty nebyla zveřejněna a není ani jasné, zda vůbec opustí svět virtuálních rýsovacích prken. Pokud se ale najde dostatečně movitý klient, bude si muset připravit několik set milionů dolarů.
TIP: Největší superjachta světa bude stát 30 miliard korun
Trh se superluxusními plavidly je podobně jako trh se soukromými tryskáči určený pro velice úzkou ale extrémně bohatou klientelu – odhaduje se, že na celém světě existuje jen okolo 4 tisíc těchto skutečně superluxusních lodí. Mezi nejčastější klienty patří ruští oligarchové a ropní šejci ze Středního východu. Ti jen v loňském roce nakoupili luxusní jachty za 22 miliard dolarů (v přepočtu přes 500 miliard korun).