Jeskyni Bruniquel nedaleko Toulouse na jihozápadě Francie v minulosti obývali neandertálci. Byli to naši blízcí příbuzní, které jsme dlouho považovali za primitivy. Archeologické nálezy nás ale postupně přesvědčují, že neandertálci nejspíš uměli abstraktně myslet, rozuměli základům chemie, medicíny, jídlo si vařili a snad i mluvili podobným způsobem jako my.

Jak ukazuje čerstvý nález z jeskyně Bruniquel byli neandertálci i zruční stavitelé. V sále, vzdáleném 336 metrů od vstupu jeskyně, po sobě zanechali zvláštní struktury, včetně dvou kruhů o průměru 7 a 15 metrů. Vybudovali je z několika set ulámaných stalagmitů o celkové váze asi 2 tun.

TIP: Neandertálci lovili a chovali holuby již před 67 tisíci lety

Stavby ze stalagmitů postupně zarůstá nově vznikající vápenec, takž vědci mohli určit jejich stáří. Byly postaveny před asi 175 tisíci lety, což je dlouho předtím, než do Evropy dorazili moderní lidé. V této oblasti v té době žili jen neandertálci, takže to byli s velkou pravděpodobností právě oni, kdo tyto stavby postavil. Účel staveb ze stalagmitů archeologové neznají, s největší pravděpodobností šlo o útočiště, případně o obřadní místo.

Hlavou velkého mlýna byl pan otec či pantáta „velkovodský“, na malé říčce nebo potoku se mu říkalo „otec potočník“ nebo „malovodský“ a na nejmenších mlýnech byli„žabaři“. „Žabař na nebeském“ se říkalo na Pelhřimovsku mlynáři, který spoléhal na dešťovou vodu, „drncálník“roztáčel své mlýnské kolo na prameni, který mu vyvěral ze země.

Pantátovi pomocníci

Nejvyšší, nejdůležitější a patrně i nejkrásnější čs. vojenské vyznamenání bylo vytvořeno firmou Spink & Son Ltd. London na základě návrhu plk. Havelského, příslušníka naší zahraniční armády ve Velké Británii. Vzniklo dne 9. února 1945 usnesením exilové vlády.

Československý vojenský řád Bílého lva „za vítězství“ 

O jeho zcela výjimečné důležitosti svědčí i fakt, že se mělo na stejnokroji a občanském oděvu nosit přede všemi ostatními vyznamenáními, a to i před řádem Bílého lva. Řád Bílého lva „za vítězství“ je tvořen hvězdou řádu I. a II. stupně, křížem řádu a ze zlaté a stříbrné medaile řádu. Řád byl zřízen vládou republiky se souhlasem prezidenta „jako vyznamenání pro československé občany a příslušníky cizích států za vynikající vojenské zásluhy, kterých získali o stát československý a jeho vítězství“.

Historie Československých vojenských vyznamenání (1940-1945)

• Československá vojenská vyznamenání (1): Válečný kříž (vyšlo 24. května)
• Československá vojenská vyznamenání (2): Vojenský řád Bílého lva(vyšlo 27. května)
• Československá vojenská vyznamenání (3): Vojenská medaile Za zásluhy (vychází 30. května)
• Československá vojenská vyznamenání (4): Medaile Za chrabrost(vychází 2. června)
• Československá vojenská vyznamenání (5): Vojenská pamětní medaile (vchází 5. června)

Hvězdy řádu tvoří osmicípá paprskovitá hvězda o průměru 58 mm, která podobou upomíná na hvězdu řádu Bílého lva. Ve středu hvězdy je umístěn granátově červený kruh, na němž je položen stříbrný matovaný lev z malého státního znaku. Okolo kruhu je modrofialově smaltované mezikruží, v jehož horní části se nachází opis: ZA VÍTĚZSTVÍ, na jeho dolní části jsou položeny zkřížené meče. Na rubu hvězdy je v jejím středu upevněn medailon s monogramem ČSR, který je podložen vavřínovou snítkou. 

V dolní části medailonu se nachází také označení výrobce (SPINK & SON LONDON nebo KARNET A KYSELÝ PRAHA). První a druhý stupeň řádu se liší provedením mezikruží s opisem ZA VÍTĚZSTVÍ a mečů, které je u prvního stupně vyzlaceno. Obě hvězdy jsou doplněny 38 mm širokou stužkou červené barvy, která je doplněna dvěma pruhy bílé barvy o šířce 5 mm, s 5mm pozlacenou miniaturou hvězdy pro I. stupeň a stříbrnou pro II. stupeň.

Kříž řádu má tvar hrotitého stejnoramenného tlapatého kříže, jehož ramena jsou rozeklána ve tři hroty, které jsou opatřeny kuličkami. Kříž je v plochách ramen fazetován a pokryt granátově červeným smaltem po obou stranách. Na střed kříže je v averzu položen kruhový medailon, který je zmenšeninou středového medailonu hvězdy řádu. Na reverzu je střed medailonu smaltován a doplněn zlaceným monogramem ČSR a mezikružím s heslem PRAVDA VÍTĚZÍ. Stuha je 40 mm široká, šarlatové červená, po obou okrajích doplněná 6 mm širokým bílým pruhem, který je 2 mm od okraje. Stužka je doplněna na střed položenou zlacenou miniaturou kříže.

Medaile řádu

Medaile řádu mají průměr 26,5 mm a jsou asi 2 mm silné. Averz je tvořen motivem ze středového medailonu hvězdy. V jeho ploše je položen lev z malého státního znaku, který je doplněn okružím s opisem ZA VÍTĚZSTVÍ a zkříženými meči, opis je od mečů oddělen dvěma pěticípými hvězdičkami. Na reverzu medaile je na střed položen monogram ČSR PRAVDA VÍTĚZÍ a v okruží umístěno heslo PRAVDA VÍTĚZÍ a lipová ratolest. Medaile se liší barvou kovu, který je buď pozlacen, nebo ponechán v barvě stříbra s lehkým matovým nádechem.

Stuha medaile je shodná se stuhou kříže řádu. Malá stužka je doplněna miniaturou medaile v příslušném kovu. O zvláštní důležitosti Čs. vojenského řádu Bílého lva „za vítězství“ svědčí i to, že byl jako jediné válečné čs. vyznamenání ražen z drahého kovu – ze stříbra. Řádové odznaky byly opět raženy v několika vydáních, nejvzácnější je vydání londýnské, provedené firmou Spink & Son Ltd. London. Po osvobození vlasti bylo vyznamenání vyráběno firmou Karnet a Kyselý Praha (po znárodnění ZUKOV), medaile byly raženy v Mincovně Kremnica. 

Tyto fantastické, tmavé útvary v zorném poli širokém asi půl stupně jsou mračna chladného plynu a prachu, opracovaná větry a zářením ze žhavých a hmotných hvězd uprostřed mlhoviny Pelikán. Mlhovina Pelikán je od Země vzdálená asi 2 tisíce světelných let a lze ji spatřit i s malým dalekohledem, severovýchodně od jasné hvězdy Deneb, v souhvězdí Labutě.

Zvláštností této mlhoviny je, že je vlastně dvojjedinou mlhovinou. Její součástí je i mlhovina Severní Amerika – při pohledu ze Země je ale tento mezihvězdný oblak částečně překrytý a vzniká tak obrys Ameriky a Pelikána. 

Přelom středověku a novověku se nesl ve znamení zámořských objevů. Jedním z mužů, kteří zasvětili svůj život moři, byl i Portugalec Bartolomeo Dias. 29. května 1500 se mu ale cesta kolem nejjižnějšího cípu Afriky stala osudnou. 

TIP: Byl Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem, který doplul až do Ameriky?

Už Diazovi předci se řadili k nadšeným mořeplavcům. Nebylo pochyb o tom, že Bartolomeo půjde v jejich stopách. Přestože se jeho cílem stalo dosažení indických břehů, proslavilo ho především obeplutí Mysu Dobré naděje, kde také došel konce svých dní. Bouře, které padly za oběť čtyři lodě, si na konci května roku 1500 vyžádala také Diazův život.

Když skonem Václava III. vymřeli Přemyslovci po meči, uprázdněný český trůn přilákal řadu zájemců. Jedním z nich byl také Jindřich Korutanský, který z obavy o ztrátu moci neváhal nechat svou švagrovou internovat. Nebyla by to ale bojovná přemyslovská princezna, aby 28. května 1310 nevzala do zaječích.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Přestože koruna připadla nejdříve Rudolfu Habsburskému, karty se obrátily a na hlavu si ji nasadil Korutanec, který byl manželem Eliščiny sestry Anny. V obavě o utrženou moc musel rozhodnout, co s dosud svobodnou mladou princeznou udělat. Jeho plánem bylo provdat ji za nevýznamného šlechtice, který nemohl jeho pozici nijak ohrozit. Eliška se proti tomuto rozhodnutí postavila na odpor a vzájemný konflikt vyvrcholil jejím uvězněním na Pražském hradě. Odtud ale hrdá Přemyslovna v převleku za stařenu uprchla do náruče Jana Lucemburského. Jindřichovi tak nezbývalo nic jiného, než se zase vrátit do Korutan.

Po silnicích už jezdí první autonomní automobily i kamiony. Jde jim to docela dobře, jak by ale obstály v terénu?

Inženýři Georgijské techniky se teď snaží vylepšit technologii autonomního řízení v terénních podmínkách. Postavili si modely autonomních terénních automobilů v měřítku 1:5 a prohánějí je jako na autonomním rallye.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Autonomní stroje se prohánějí po závodní dráze rychlostí, která odpovídá 145 kilometrům v hodině, dostávají smyky a skáčou. Jejich tvůrci jim napsali důmyslné algoritmy a vybavili je potřebnými senzory, díky nimž si tato auta udrží kontrolu nad jízdou i v extrémních situacích.

Polník je docela pěkný kovově lesklý brouk ze skupiny krasců. Přesto ho ale v USA nevidí rádi.

Pochází z Číny, ale v devadesátých letech minulého století ho lidé neúmyslně zavlekli na východní pobřeží severní Ameriky. Tam se z něho stal obávaný vetřelec, který se rychle šíří a likviduje americké jasany.

Kam se tento invazní krasec dostane, tam do 10 let zlikviduje veškeré vzrostlé jasany. Dospělí brouci nejsou nebezpeční, ale larvy vrtají ve dřevě a stromy tím spolehlivě zničí.

TIP: Ochranáři drsně proti kaprům v Austrálii: Vypustí na ně zabijácký virus

V Americe krasec nemá žádné pořádné přirozené nepřátele. Na ministerstvu zemědělství USA (USDA) se proto rozhodli v Americe spustit biologický boj a vysadit hned čtyři druhy čínských parazitických vosiček. Jedna z nich likviduje vajíčka krasců, zbývající tři vyžírají jejich larvy zaživa. V předběžných testech vosičky zlikvidovali 90 procent krasců.

Je všeobecně známo, že ve středověku i novověku nebyly sňatky korunovaných hlav soukromou záležitostí. Královské děti většinou představovaly pouhé šachové figurky, pomocí kterých realizovali jejich korunovaní otcové nejrůznější strategické a taktické tahy, plány a dokonce i nečekané úskoky. 

Spojenci i soupeři

V tomto ohledu vynikal nad jiné „Otec vlasti“ – Karel IV., který zasnuboval už nemluvňata v peřince. Ale ani to mu nestačilo, manipuloval dokonce i s dětmi ještě nenarozenými. Doufal například, že prostřednictvím vhodného sňatku usměrní Rudolfa IV. Habsburského, který byl nesmírně ctižádostivý. Proto mu přiřkl svou druhorozenou dceru Kateřinu, což mělo mladého Habsburka poněkud ujařmit. Nikdo tehdy nevěděl, že mladému rakouskému vévodovi stejně zbývá jen málo života a že zemře již v roce 1365 v pouhých šestadvaceti letech.

Vedle Karlových interakcí s Habsburky však stranou nezůstaly ani svazky s uherským králem Ludvíkem Velikým. Velký císař si zkrátka dobře uvědomoval sílu svých hlavních středoevropských partnerů, ale zároveň i soupeřů a jeho pragmatismus vedl k tomu, že s nimi uzavřel smlouvu o takzvaném dědickém nápadu mezi Lucemburky, Habsburky a Anjouovci. 

Ta spatřila světlo světa v roce 1363 a neznamenala nic méně než ujednání, že Lucemburkové by se v případě, že by zůstali bez zákonitých dědiců mužského i ženského pohlaví, vzdávali všech svých zemí ve prospěch rakouských vévodů. A přirozeně také naopak. Oba rody se měly navíc zavázat, že pokud by převzaly naznačené dědictví, budou zachovávat práva i svobody obyvatel zděděných zemí. Nepřehlédněme, že Anjouovci tu stáli poněkud stranou a že se jednalo v podstatě o smlouvu či dohodu lucembursko-habsburskou.

Prasklé vodovodní potrubí bylo podle předběžných závěrů příčinou masivního propadu vozovky v italské Florencii. Během noci se zde propadlo přibližně 200 metrů nábřeží a pohřbena zůstala dvacítka automobilů. Podle úřadů muselo být z postižené oblasti evakuováno tisíce lidí, nikdo ale naštěstí nebyl zraněn. Starosta Florencie Dario Nardella uvedl, že škody se mohou vyšplhat až k 5 milionům eur (přibližně 130 milionů korun). Část nábřeží, kde se neštěstí stalo, patří do světového kulturního dědictví UNESCO.