Držáky na plechovky piva už mnoho desítek let ohrožují živočichy v oceánu. Mořští ptáci, savci, plazi nebo ryby do nich buď vlezou nebo je sežerou a obvykle to nepřežijí.

V USA zákon nařizuje tyto držáky vyrábět z plastu, který se v oceánu za pár dní rozloží světlem. I přesto ale každoročně zahyne kolem 1 milionu mořských ptáků a 100 tisíc mořských savců a želv právě kvůli držákům na plechovky piva.

TIP: Chytré řešení z Islandu: Láhev na vodu, která se po vyprázdnění rozloží

V pivovaru Saltwater Brewery proto vymysleli držáky na plechovky z odpadu při výrobě piva, což jsou většinou zbytky pšenice nebo ječmene. Jsou pevné jako klasické držáky z plastu, snadno biologicky rozložitelné, a když je nějaký mořský živočich spolkne, tak by je měl strávit a bez problémů to přežít.

Jan Žižka žil a dodnes žije dvěma naprosto rozdílnými životy. První můžeme chápat jako jeho vlastní historickou životní pouť, jež se začala na rodné tvrzi kolem roku 1360 a uzavřela se nedaleko Přibyslavi ve východních Čechách 11. října roku 1424. Druhý život představuje historická tradice.

Žoldnéř a králův čeledín

Kdo vlastně byl Jan Žižka z Trocnova, posléze zvaný z Kalicha? Jednalo se o nižšího šlechtice, jemuž rodná tvrz nemohla nabídnout ani základní existenční zajištění. Vstupme nyní s Žižkou do 15. století. Tehdy se stala nemalým mezníkem jeho životního příběhu účast ve válce polské koruny proti řádu německých rytířů, jež vyvrcholila 23. září 1410 bitvou u Grünwaldu. Podle tradice zde Jan Žižka přišel o první oko. Po návratu do Čech začala pozvolná Žižkova cesta vzhůru. Dostal se totiž ke dvoru českého krále Václava IV. jako „králův čeledín“.

Z Plzně na horu Tábor

Roku 1419 zemřel Václav IV. a koruna čekala na jeho mladšího bratra Zikmunda. Rok 1419 znamenal v Žižkově životě vážný předěl, který zaznamenal kronikář: „A tu Žižka vzat jest od lidu na slovo.“

Ještě na podzim tohoto roku odešel Žižka z hlavního města na západ Čech do Plzně, přirozeně nikoli sám, ale se skupinou osob, které nebyly spokojené s vývojem v pražských městech. Plzeň se ale ukázala být pro tyto radikální osoby zcela nevhodná. Proto Žižka Plzeň opustil, již v čele zástupů, které hledaly ideální nové sídliště, jímž se mělo stát jihočeské hradiště na hoře Tábor.

A tak začala od jara 1420 vznikat „revoluční komuna“. Ale pozor! Žižka nebyl žádný fanatik či radikál. Podle všeho byl dokonce hluboce zasazen do tradičních společenských vazeb, jak dokládá skutečnost, že se po úspěšné bitvě na Vítkově roku 1420 nechal pasovat na rytíře. Na jedné straně byl Žižka příliš vojákem z povolání, zvyklým na dodržování vžitých regulí a stavovské cti.

TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Počínaje Sudoměří a Vítkovem svedl Jan Žižka řadu skvělých bitev. Jeho taktika nesla mnoho originálních a netradičních prvků, třeba užití válečných vozů nebo lehké dělostřelby. Početně zpravidla slabší vojsko pod jeho velením užívalo nezvyklé zbraně jako sudlice, cepy (skutečné okované nástroje, jimiž se mlátilo obilí) či řemdihy. Jeho životní cesta skončila roku 1424, tedy v době, kdy bylo husitské hnutí v plném rozpuku.

Kvazary jsou zdaleka nejjasnějšími objekty ve vesmíru, mohou produkovat světlo o ekvivalentu 3×1013 svítivosti Slunce a jejich jas může být až 100× vyšší než jas celé Mléčné dráhy. Jsou to objekty z raného období vývoje galaxií a vesmíru.

Tím úplně prvním identifikovaným kvazarem byl v roce 1959 kvazar s označením 3C 273, ze souhvězdí Panny. Jeho absolutní hvězdná velikost odpovídá desítkám biliónů Sluncí, což až padesátkrát převyšuje výkon nejjasnějších galaxií.

Teploty vymykající se fyzikálním teoriím

Ze žhavého a jasného jádra kvazaru 3C 273 se do okolního prostoru uvolňují velmi rychlé výtrysky elektricky nabité hmoty, které jsou zdrojem masivního radiového záření a které mohou dosahovat až do vzdálenosti 200 tisíc světelných let. Strukturu těchto extrémních výtrysků zkoumali vědci z astrofyzikálního ústavu v Bostonu spolu s ruskými kolegy z Lebeděvova fyzikálního ústavu. Zveřejněné závěry týmu vědců se vymykají jakýmkoli teoreticky představitelným fyzikálním procesům uvnitř kvasarů.

V jádru kvazaru 3C 273 panují podle vědců teploty okolo 10 bilionů Kelvinů, což je mnohem více, než se podle dnešních teoretických modelů očekávalo. Vědci si doposud mysleli, že maximem jsou teploty okolo 100 miliard Kelvinů, pak měly nastoupit samoochlazovací fyzikální mechanismy.

TIP: Nejzářivější kvazar ve vesmíru uvolňuje tolik světla jako 350 bilionů Sluncí

Vědci také zjistili, že radiový obraz kvazaru nám rozmazává přítomnost mezihvězdné hmoty v naší Galaxii, konkrétně té její části, která se chová jako turbulentní plazma. Jde o podobný jev, jako kdybychom se dívali na vzdálený objekt například přes chvějící se plamen svíčky.

Na kopci Corcovado, jenž se vypíná nad brazilským Rio de Janeirem, otevírá svoji náruč samotný Spasitel – tedy jeho gigantická podobizna z železobetonu, socha Krista Spasitele. Myšlenku na vztyčení velkolepé náboženské památky, o níž by se mluvilo po celém světě, poprvé pojal brazilský kněz Pedro Maria Boss už roku 1859, na dlouho však upadla v zapomnění.

Vzkřísili ji až představitelé arcidiecéze v Riu v roce 1921: Plánovali zbudovat sochu, kterou by mohli uctít sté výročí uznání brazilské nezávislosti na Portugalsku, vyhlášené roku 1822. Nakonec ovšem uskutečnění tohoto plánu trvalo dlouhých deset let. Teprve 12. října 1931 mohl vedoucí projektu – brazilský inženýr Heitor da Silva Costa – obří monument za velké slávy odhalit a nechat vysvětit. Krátce nato se stal Kristus Spasitel symbolem nejen Ria, ale i celé Brazílie. 

Nešlo samozřejmě o nijak levný počin – za sochu zaplatili Brazilci v přepočtu na dnešní ceny asi 3,7 milionu dolarů (90 milionů korun). Nutno dodat, že většina peněz se vybrala od místních věřících. 

Široká náruč nad Riem 

Samotná skulptura vznikla na základě návrhů francouzského sochaře polského původu Paula Maximiliena Landowského a rumunského sochaře Gheorgheho Leonidy. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který stavitelé zvolili kvůli bílé barvě a snadné opracovatelnosti. Není bez zajímavosti, že malta použitá při stavbě obsahovala i poněkud netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Na výšku měří Spasitel celých 30 metrů, dalších 8 metrů pak přidává podstavec. Ohromující je i hmotnost 700 tun a rozpětí paží – neuvěřitelných 28 metrů. 

Rozměry ikonické stavby a její umístění však mají i stinné stránky. Do sochy udeří v průměru šestkrát ročně blesk, a předloni tak přišel Kristus v bouřce o špičku prstu na pravé ruce. Železobetonový Spasitel již prodělal několik rekonstrukcí: Jednak se opravoval samotný monument, jednak vznikaly eskalátory a chodníky v jeho okolí. Do hlavy a paží byly také zabudovány hromosvody a v roce 2010 přibylo na úpatí sochy nové osvětlení.

TIP: Ruští odvážlivci vylezli na sochu Ježíše v Riu

U turistů se památka těší značné oblibě a ročně k ní zavítají stovky tisíc návštěvníků. Pokud se rozhodnete nevyužít výtah, ale dojít k monumentu pěšky, musíte počítat s vynaložením jisté námahy. Lanová dráha Estrada de Ferro Corcovado končí 40 metrů pod vrcholkem a 220 schodů k úpatí sochy je třeba poctivě vyšlapat. Pohled na gigantického Krista a celé město ležící pod jeho otevřenou náručí však představuje dostatečnou odměnu.

Nizozemské město Rotterdam bylo za druhé světové války z velké části zničeno. V květnu 1940 na Nizozemí zaútočila německá armáda a jejich letectvo město vybombardovalo. Letos Rotterdam slaví 75 let od poválečné rekonstrukce.

Součástí těchto oslav je i projekt plodného designového studia MVRDV „The Stairs“. Jde o obří a velmi nápadné schodiště s celkem 180 schody. K vidění je u centrálního nádraží Rotterdam Central Station a vede na střechu ikonické budovy Groot Handelsgebouw, která vyrostla v Rotterdamu jako jedna z prvních velkých budov po válce.

TIP: Plovoucí les: Unikátní plán má dostat více zeleně do Rotterdamu

Starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb před pár dny schodiště The Stairs slavnostně otevřel pro veřejnost. Návštěvníci po něm mohou vystoupat na střechu Groot Handelsgebouw, kde je připravené promítání filmů, veřejné debaty i pěkné panoramatické výhledy. Instalace bude otevřená do 12. června, pak schody zase zmizí. Originální projekt má připomínat poválečnou obnovu města.

O skonu svaté Ludmily i jejího vnuka Václava se dovídáme pouze z legend. A protože ty se psaly za cílem oslavovat toho kterého světce, autor si příběh často přibarvoval. Proč? Aby byl přece poutavější! V nám známých textech je proto Ludmilino chování líčeno jako andělské za všech okolností. Jaksi se v nich ale zapomnělo, že v dospělosti prodělala nemoc známou jako endokranióza. Ta způsobuje časté a prudké záchvaty vzteku a změny nálad.

Prototyp protiponorkového letounu S-2 Tracker poprvé vzlétl v prosinci 1952. Firma Grumman vyrobila 1 185 sériových strojů, které začaly od února 1954 přicházet k útvarům. Dalších sto exemplářů postavila pro kanadské námořnictvo na základě licence firma De Havilland.

Kromě USA a Kanady se tracker dostal do výzbroje dalších třinácti zemí. Tři z nich provozují trackery poháněné turbovrtulovými motory namísto původních pístových. Argentinské námořní letectvo zařadilo do výzbroje celkem šestnáct strojů S-2. Letouny operující z paluby letadlové lodě Veinticinco de Mayo (a později z pozemních základen) se zapojily do bojových operací v průběhu války o Falklandy.

Další zemí, jejíž S-2 operují z letadlové lodě, se stala Brazílie. Její stroje Turbo Tracker vzlétají z paluby nosiče třídy Colossus pokřtěného Minas Gerais. Také australské, kanadské a nizozemské trackery absolvovaly alespoň část své operační kariéry na letových palubách. Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Peru, Tchaj-wan, Thajsko, Turecko, Uruguay a Venezuela umístily své stroje na pozemní základny. Tracker je dvoumotorový hornoplošník s příďovým podvozkem a sklopnými křídly.

Grumman S-2 Tracker 

• Rozpětí: 22,12 metrů
• Délka: 13,26 metru
• Výška: 5,33 metru
• Max. vzletová hmotnost: 11 860 kg
• Max. rychlost: 450 km/h
• Dostup: 6 700 m
• Dolet: 2 170 km

Radar se nachází ve výsuvném pouzdře pod trupem, sonda detektoru magnetických anomálií je umístěna na ráhnu, které se vysouvá za záď letounu, a hydroakustické bóje se vypouštějí ze zadní části motorových gondol. Posádku tvoří čtyři muži, výzbroj o hmotnosti až 2 200 kg se umísťuje do pumovnice a na šest křídelních závěsníků. Pátrací světlomet ukrývá gondola vyčnívající z náběžné hrany pravého křídla. 

Tato zajímavá obloukovitá struktura je ve skutečnosti asi půl světelného roku velká rázová vlna, která vznikla při srážce větru z mladé hvězdy LL Orionis s proudem v Mlhovině v Orionu. Proměnná hvězda LL Orionis je stále ještě ve formativním období, ale už se vzdálila z hvězdné porodnice v Orionu a vytváří hvězdný vítr, který má mnohem větší energii, než vítr z našeho Slunce.

Moderní školský systém v Čechách je neodlučitelně spjat se jménem Ferdinanda Kindermanna. Duchovní, který zemřel 25. května 1801, získal takovou popularitu, že ho do svých služeb přijala Marie Terezie i její syn.

Během studijní cesty se seznámil s dílem Johanna Ignáce Felbigera, který se nejen věnoval školské problematice, ale také reorganizoval školství v Lužici. Po jeho vzoru začal Kindermann spřídat plány na reformu školské sítě na domácí půdě. Jeho činnost neušla bystrému oku císařského dvora. Marie Terezie ho pasovala na nejvyššího školského dozorce pro Čechy a o pár let později osvíceného duchovního dokonce povýšila do rytířského stavu.

Úpěšně se mu vedlo také za vlády Josefa II., který Kindermanna za zásluhy na poli školství jmenoval vyšehradským proboštem a poté litoměřickým biskupem. Na jeho postavení nezměnil nic ani fakt, že působil ve společenství svobodných zednářů.

Skutečně pohnutý byl život přední české šlechtičny Polyxeny z Pernštejna. Urozená dcera Vratislava z Pernštejna a jeho španělské manželky Marie Manrique de Lara zemřela 24. května 1642.

Původ ji předurčoval k manželství s některým z předních katolických předáků české politické scény. A tak se Polyxena provdala za obstaróžního Viléma z Rožmberka. Po jeho smrti se mohla těšit nejen z majetku, ale především uznávaného postavení.

TIP: Neplodný Vilém z Rožmberka: Následníka mu nedala ani jedna ze čtyř manželek!

Toho využila k dalšímu sňatku, tentokrát se samotným kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Po jeho boku se snažila prosazovat v českých zemích katolickou víru. S manželem s nadšením přijali volbu Ferdinanda Štýrského za českého krále a stejně tak Polyxena neváhala zakročit v případě svržených pražských místodržících, kterým poskytla azyl. Přestože se definitivního konce třicetileté války nedožila, mohla na sklonku života alespoň sledovat vítězství katolické habsburské strany.