Kdo by neznal nejprestižnější filmovou cenu Oscar? Udílení cen americké Akademie filmového umění přitom začalo jako banket. Psalo se 16. května 1929, když se v Hollywood Roosevelt Hotel sešlo asi 250 osob k prvnímu ročníku slavnostního ceremoniálu. 

TIP: Příběh továrny na sny: Jak vypadaly začátky Hollywoodu?

Zatímco členové filmové akademie měli vstup zdarma, ostatní hosté si museli zakoupit vstupenku v ceně 5 dolarů. Celkem se udílelo 13 cen, poprvé a naposledy také v kategoriích nejlepší komediální a dramatický snímek. Média ale večírek přešla takřka bez povšimnutí. Až v následujících letech získala akce na popularitě, která ji vystřelila mezi nejprestižnější kulturní události roku.

Ve Spojených státech každým rokem odstraňují rohy 80 procentům krav chovaným pro mléko. Je to kvůli ochraně farmářů i ostatních krav na farmě.

Je to ale bolestivé pro krávy i pro samotné farmáře, přinejmenším finančně. A stále častěji se kvůli tomu ozývají ochránci zvířat.

Genetičtí inženýři se proto rozhodli změnit genom krav chovaných pro mléko a vložit jim do něj alelu genu POLLED, která je u krav chovaných pro mléko vzácná, ale u krav chovaných pro maso je naopak běžná. Krávy s touto alelou nemají rohy.

TIP: Jak zařídit, aby stromy rostly rychleji a do větší výšky?

Při experimentu se narodilo pět zdravých telat, všechny bezrohé. Podobného výsledku by šlo docílit i běžným šlechtěním, trvalo by to ale celá desetiletí a výsledek by nebyl zaručený. Pomocí genetiky je to mnohem rychlejší, spolehlivější a lacinější.

Architekt Fernando Romero ze skupiny FR-EE vytvořil pro společnost Revolution Precrafted projekt Nest Pod, úhledně eliptický prefabrikovaný dům, který se může inteligentně adaptovat na téměř jakékoliv prostředí na Zemi.

TIP: Floating Seahorse: Pohádkové plovoucí domky nabízejí luxusní bydlení na moři

Nest Pod připomíná spíše dopravní prostředek budoucnosti než dům. Dovnitř se vstupuje vysouvacím schodištěm, stavba s obytnou plochou 95 metrů čtverečních se podkladu dotýká jenom minimálně, aby se co nejvíce omezil její vliv na okolní prostředí.

Prosklená fasáda domu umožňuje velkolepé výhledy do okolí. Nest Pod reaguje na poměry v okolním prostředí posunováním své hlavní horizontální osy, aby zastínil ty části domu, kde je to právě žádoucí.

Zkušenosti z první světové války ukázaly, že se chemické zbraně mohou stát efektivním nástrojem k prolomení protivníkovy frontové linie. Zároveň se od dvacátých let v návaznosti na teorie italského generála Giulia Douheta, propagátora kobercového bombardování, rozvíjela koncepce masivních útoků leteckých svazů. Ty měly být vyzbrojenými chemickými pumami a rozsévat zkázu v nepřátelském týlu. Přes snahu omezit použití chemických zbraní mezinárodněprávními prostředky se všechny velmoci na chemickou válku připravovaly a udržovaly si obrovské chemické arzenály.

Smrtící objevy a zásoby

Německo nebylo výjimkou, přestože mu versailleská smlouva chemické zbraně zapovídala. Od roku 1934 budovalo složky chemického vojska. Nelenili ani němečtí vědci, kteří rozvíjeli nejen tradiční bojové látky první generace (yperit či chloracetofenon), ale vyvíjeli i nové prostředky.

V čele výzkumu stál tým expertů z koncernu IG Farben kolem Gerharda Schradera. V roce 1936 se mu podařilo objevit tabun, který původně vznikl jako prostředek proti hmyzu. Když vešly ve známost ničivé důsledky pro lidský organismus, mj. i kvůli poškození zdraví Schraderových asistentů, začala jej o rok později testovat armáda. Následovala hromadná výroba.

Rok 1939 přinesl objev další látky, která dnes budí obavy především v souvislosti s teroristickými arzenály – sarinu. A konečně v roce 1944 byla objevena nejúčinnější nervově paralytická látka – soman. Nejvíc zaráží, že německé podniky po celou válku chemické bojové látky produkovaly. Celkové množství se odhaduje na 78 000 tun, z toho 12 000 tun tabunu vyrobeného mezi lety 1942–1945.

Německu padla v důsledku počátečních vojenských úspěchů do rukou i ukořistěná chemická výzbroj Polska, Francie i dalších zemí. Chemické látky pak umísťovalo do leteckých pum i dělostřeleckých granátů a raket, odpalovaných zejména z raketometu Nebelwerfer.

Sarin a tabun? Blitzkrieg by jen zpomalily

Němci měli vypracovány plány na použití chemických zbraní, a dokonce se je snažili propagandisticky ospravedlnit. Již v době příprav na válečné střetnutí s Československem v roce 1938 vymýšleli argumenty, které představí mezinárodní veřejnosti v případě chemického útoku. Dokument Wehrmachtu zdůrazňoval, že se musí vše prezentovat tak, jako by se jednalo o odvetu za československý útok. Cynicky dodával, že se těžko prokáže, kdo chemické zbraně použil první.

Na začátku konfliktu, kdy se nacistům dařila taktika bleskové války, se ale nejevilo nutné chemické prostředky použít. Panovala navíc obava ze zasažení vlastních, rychle postupujících jednotek. Britská tajná služba měla závažné obavy z jejich nasazení z německé strany v případě invaze na britské ostrovy roku 1940. Obávala se toho samého, co Němci plánovali v Československu. Tedy že nacisté zinscenují incident, na základě kterého budou Britové obviněni z prvního použití a vzápětí přijde odveta. Ani k tomu však nakonec nedošlo.

Zcela liché se ukázaly obavy britských špiónů z toho, že Němci disponují plynem schopným zastavovat automobilové motory i jiná technická zařízení. Další fáze války, postup do SSSR, opětovně v německé armádě vyvolal diskuse o nasazení chemických zbraní, ať již proti obleženému Leningradu či k zastavení sovětského postupu po vítězství u Stalingradu. Ani zde však tyto úvahy nebyly převedeny do reality. S jednou výjimkou – v Adžimuškajských kamenolomech na Kerčském poloostrově roku 1942. Ve zdejším labyrintu chodeb se ukrylo několik tisíc civilistů a sovětských vojáků, kteří hodlali pokračovat v partyzánském boji. Podle sovětských zdrojů proti civilistům i vojákům Němci nasadili chemické zbraně. Ti však ve skutečnosti zřejmě použili dýmové granáty, i ty ale dokázaly zabít několik tisíc lidí včetně žen a dětí. 

Proč plyn nakonec nezabíjel?

O tom, proč nedošlo za druhé světové války k použití chemických zbraní (s výjimkou Japonců na čínské frontě), se vedou dodnes diskuse. Argument, že je Hitler nechtěl použít proto, že s nimi měl hrůznou zkušenost ze zákopů první světové války, zůstává sporný. Nacistický vůdce naopak výrobu otravných prostředků podporoval. Pravděpodobnější se zdá, že tam fungovala strategie odstrašování obdobně jako za studené války u jaderného arzenálu.

Spojenci dali několikrát najevo, že po jakémkoliv použití otravných látek z německé strany přijde tvrdá odveta. A nacisté si uvědomovali spojeneckou převahu ve strategickém bombardovacím letectvu. Sami se snažili tento náskok zvrátit úpravou „zbraní odplaty“ V-1 a V-2 na nosiče chemických hlavic, plán však nepřekročil projekční stadium. Němci vývoj bojových chemických prostředků v USA a Velké Británii přeceňovali a obávali se toho, že už také dospěl k látkám na úrovni tabunu a sarinu. Měli navíc i obavy z toho, jak ochrání vlastní vojáky před jejich účinky v případě použití. Ale ještě koncem války se údajně někteří nacističtí pohlaváři – zvláště ministr propagandy Joseph Goebbels – snažili burcovat k nasazení chemických zbraní do posledního zničujícího boje. Jenže marně.

Po konci války přední nacistické chemiky využili jak západní Spojenci, tak Sovětský svaz k rozvoji vlastních arzenálů. A jak skončily obrovské smrtící zásoby, které naštěstí nikdo nepoužil? Byly svrženy na dno Baltského a Severního moře v domněnce, že je tam postupně zanesou mořské usazeniny a že obaly, v nichž jsou uzavřeny, nezkorodují. Tisíce tun nacistické chemické výzbroje však po tomto nebezpečném „zakonzervování“ na mořské dno představují tikající ekologickou bombu…

Na konci roku 2013 jsme se těšili na přílet komety ISON. Její těsné přiblížení ke Slunci slibovalo neobvyklou podívanou, která se nakonec opravdu odehrála, i když podle poněkud jiného scénáře, než jsme očekávali. Vlasatice totiž blízký průlet kolem hvězdy nepřežila a rozpadla se, přičemž z jejího jádra zbyl jen oblak prachu. 

Podobný osud potkal v minulosti i další komety. Některé se v blízkosti Slunce vypařily, jiné se vlivem jeho gravitačního působení rozpadly. Existuje dokonce skupina těchto těles, která vletěla přímo do hvězdy. Známe rovněž případy, kdy se vlasatice srazily s některou z planet či z planetárních měsíců, přičemž důkazy dnes nacházíme na jejich povrchu. Ne vždy se však jedná o nebeské drama – zejména krátkoperiodické komety ztrácejí hmotu pozvolna a vyčerpávají se. Po určité době je pak už za komety ani považovat nemůžeme, protože nevykazují žádnou aktivitu. 

Další a další 

Vlasatice tedy postupně mizejí, zanikají, vyhasínají. Přesto nacházíme stále nové, které přilétají do středu Sluneční soustavy úplně poprvé. Znamená to tedy, že musely být po dobu existence našeho solárního systému někde „uskladněny“ a teprve postupem času se vydaly směrem ke Slunci.

Astronomové se uvedenou otázkou zabývali už dávno, vysvětlení ovšem přinesly až objevy posledního století. V roce 1932 vyslovil estonský astronom Ernst Öpik hypotézu, že dlouhoperiodické komety pocházejí ze sférického oblaku, který se nachází na nejvzdálenějším okraji Sluneční soustavy. V roce 1950 stejnou myšlenku nezávisle rozvinul nizozemský astronom Jan Hendrik Oort, po němž dostalo hypotetické mračno na periferii našeho planetárního systému jméno (méně často se používá označení Öpikův-Oortův oblak).

J. H. Oort ovšem hypotézu podstatně více rozpracoval. Studoval mimo jiné rozložení drah vlasatic ve Sluneční soustavě. Komety obvykle dělíme na krátkoperiodické a dlouhoperiodické. První skupina se také označuje jako ekliptikální, protože jejich dráhy leží v blízkosti roviny ekliptiky. Od Slunce se většinou nevzdalují více než deset astronomických jednotek (AU). Oproti tomu dlouhoperiodické neboli izotropické komety mají velmi protáhlé dráhy, které je přivádějí ze vzdáleností stovek a tisíců astronomických jednotek. Navíc se na obloze objevují ze všech směrů. Oort si všiml, že afel dráhy největšího počtu dlouhoperiodických komet leží ve vzdálenostech kolem 20 000 AU od Slunce.

Struktura oblaku

Vzhledem k obrovským vzdálenostem je velmi obtížné získat o zmíněném hypotetickém útvaru jakékoliv informace. Přímá pozorování mají šanci na úspěch jen v ojedinělých, a i přesto hraničních případech (jak uvidíme později). Většina současných poznatků tak pochází ze studia drah dlouhoperiodických komet a z numerických počítačových simulací. Vnitřní okraj Oortova oblaku by se měl nacházet asi 2 000 AU od Slunce, zatímco ten vnější zhruba 50 000 AU – někteří autoři však na tomto místě uvádějí dokonce hodnoty 100 000 či 200 000 AU. Mračno se dále obvykle dělí na vnější, sférickou část a vnitřní, ve tvaru koblihy. Vnější Oortův oblak je ke Slunci vázán velmi slabě a sahá od něj zhruba do vzdálenosti 20 000–50 000 AU. Měl by představovat zdroj dlouhoperiodických komet. 

Existenci vnitřního mračna postuloval v roce 1981 americký astronom J. G. Hills, jehož jméno uvedená oblast také nese. Podle modelů by se tam mělo nacházet až stokrát více kometárních jader než ve vnějším oblaku. Mohly by se odtud tedy doplňovat vlasatice mizející z vnější části Oortova mračna, což by zajistilo jeho existenci i po miliardách let od vzniku Sluneční soustavy.

Pět Zemí

Ve vnější části Oortova oblaku by se mělo nacházet několik bilionů objektů s průměrem přesahujícím jeden kilometr. Pokud se přesuneme k větším kometárním jádrům, výpočty naznačují, že průměr miliard z nich přesahuje dvacet kilometrů. Jedná se již o úctyhodné rozměry, přičemž tak obrovská jádra měly jen některé vlasatice, které v minulosti výrazně zazářily na naší obloze. Patřila mezi ně například kometa Hale-Bopp, kterou jsme mohli v roce 1996 snadno pozorovat i bez dalekohledu; průměr jejího jádra činil asi šedesát kilometrů. 

Navzdory vysokému počtu zmíněných těles mezi nimi panují obrovské průměrné vzdálenosti dosahující milionů kilometrů. Pokud bychom jinou známou kometu – Halleyovu – pojali jako prototyp vesmírných objektů pocházejících z Oortova mračna, vyšlo by nám, že celková hmotnost materiálu v jeho vnější části odpovídá zhruba pěti hmotnostem Země.

Pokračování příští víkend

„Pamukkale“ znamená v překladu bavlněný hrad a vytvořila jej už před čtrnácti tisíci lety teplá minerální voda, ve které se sráží minerály, především uhličitan vápenatý. Vznikl tak oslnivě bílý, pórovitý a křehký travertin, jenž horké prameny přehradil, přičemž se zrodily desítky jezírek a kaskád.

Krása se však Pamukkale stala téměř osudnou. Turečtí podnikatelé vybudovali přímo nad přírodním divem několik hotelů. Vodu pak odvedli z teras do jejich bazénů a Pamukkale začalo rychle šednout a drolit se. Naštěstí snaha o zachování velmi cenné přírodní památky zvítězila nad ekonomickým prospěchem, takže v 90. letech byly hotely zbourány. Dnes se po Pamukkale smí chodit pouze po vyznačených trasách a samozřejmě bez bot.

Proslulé horké prameny

Na náhorní plošině v těsném sousedství vápencových teras nechal ve 2. století př. n. l. král Eumenes II., vládce maloasijského Pergamonu, vystavět město Hierapolis. V době největšího rozkvětu zde žilo sto tisíc lidí a sídlo se záhy proslavilo termálními prameny, do nichž se přijel ohřát dokonce samotný císař Caracalla. Známé lázně ale během staletí několikrát poničilo zemětřesení, až nakonec zůstalo město ve 14. století opuštěné. Dnešní návštěvníky nejvíce zaujme Domitianova brána, nekropole s 1 200 hroby či amfiteátr.

Alborz (nebo také Ázerbájdžánské hory) je pohoří v severním Íránu u Kaspického moře. Jeho nejvyšší horou je neaktivní sopka Damávand s výškou 5610 m, která je i nejvyšším vrcholem celého Blízkého východu.

Nově se může Damávand pyšnit i dalším primátem - architekti společnosti RYRA Design Studio zde vystavěli lyžařské středisko Barin Ski Resort, které návštěvníkům nabízí nevšední zážitek zvenčí i zevnitř. Organické bílé tvary hotelu se 67 pokoji vypadají, jako kdyby vznikly někde na jiné planetě, kde ovšem stejně jako u nás milují lyžování.

TIP: Půl kilometru v kotrmelcích: Divoký pád kanadského lyžaře

Podle svých tvůrců středisko Barin vlastně splývá se sněhem pokrytými horami a doplňuje přírodní prostředí. Nezbývá než sehnat lyže a vyrazit na cestu.

Německo se na konci roku 1944 ocitalo v krizi a proto naplánovalo poslední velkou protiofenzívu, kterou chtěli zastavit postup spojeneckých sil na západní frontě. V zimě od 16. prosince 1944 do 25. ledna 1945 se pokusili o průlom ve výběžku nedaleko belgických Arden.

Zajímavostí bitvy je, že si získala mnoho jmen. Český název bitva v Ardenách doplňuje německé kódové označení celé operace Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), zatímco anglosaský svět používá název Battle of Bulge (Bitva o výběžek). Občas lze narazit na pojem zimní válka, ale ten se může plést se střetem mezi Finskem a SSSR, který vešel do dějin pod stejným názvem. Spojenci ofenzívu pojmenovali po polním maršálovi Gerdu von Rundstedtovi. Ten paradoxně pro toto pojmenování zuřil – s ofenzívou rezolutně nesouhlasil a odmítal ji.

Poslední pokus o zvrat války přišel draho. Nacistické Německo v bojích ztratilo téměř 70 000 mužů, Spojenci přišli o více jak 80 000 vojáků. Ztráty techniky byly hrozivé na obou stranách, ale Američané je byli schopni rychle nahradit. Na rozdíl o válkou vyčerpaného Německa, které se již do konce války nezmohlo na západní frontě na výraznější odpor.

Císař Karel I., pobývající před svým nástupem na trůn u armády, měl o tíživé situaci velmi dobrý přehled a chápal, že situace Ústředních mocností začíná být zoufalá. Podporován svojí energickou manželkou Zitou, se proto rozhodl jednat neoficiálně prostřednictvím vysokých aristokratických kruhů, jak to bylo mezi panovnickými dvory zvykem v mírových dobách.

Karlovy dopisy

Prostředníky císaře Karla se měli stát sourozenci císařovny Zity, Bourbonsko-Parmští princové Sixtus Ferdinand a František Xaver, sloužící jako důstojníci v belgické armádě. Dne 24. března 1917 sestavil Karel I. na základě tajného jednání s německým kancléřem Theobaldem von Bethmannem-Hollwegem dopis francouzskému prezidentovi Raymondu Poincaré. Na francouzské vládní kruhy se císař Karel obrátil zejména proto, že politická a diplomatická situace mezi oběma státy nebyla zdaleka tak vyhrocená jako mezi Francií a Německem. Spolu s princem Sixtem se domníval, že Francie Rakousko potřebuje pro svoje přežití a proto nesmí dopustit jeho pohlcení Německem. Dopis byl vzápětí předán i anglickému králi Jiřímu V. a krátce na to i ruskému carovi Mikuláši II.

Slibně rozjednaná mírová iniciativa pokračovala dalším Karlovým dopisem z května roku 1917, na který dohodoví spojenci reagovali podmínkami, tlumočenými princem Sixtem Ferdinandem. Německo se mělo vzdát Alsaska-Lotrinska ve prospěch Francie bez náhrad v zámořských koloniích, dále mělo garantovat obnovení Belgie v předválečných hranicích. Rakousko mělo přistoupit na znovuobnovení Srbska, k němuž mělo být připojeno území Albánie a souhlasit s předání Istanbulu Rusku.

Císař návrhy týkající se Německa akceptoval, ale závěry ohledně Srbska a Ruska považoval za uznání rakouské porážky. Jeho značně politicky naivním záměrem bylo vytvořit spojené jugoslávské království Bosny, Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Albánie, pod vládou některého z habsburských arcivévodů v rámci rakousko-uherské říše. Nakonec ovšem ustoupil a uznal právo Srbska na přímořská území výměnou za slib, že zde budou potlačeny veškeré protirakouské akce. Přísně utajená jednání pokračovala.

Velkorysé a nereálné návrhy

Dalším jednáním pověřil císař Karel svého velvyslance ve Švýcarsku hraběte Nicolause Revertera-Salandru, který na císařovo přání pašoval tajné zprávy už princi Sixtovi a měl panovníkovu plnou důvěru. Rakouský ambasador se ve Freiburgu několikrát tajně sešel s majorem francouzské zpravodajské služby hrabětem Abelem Armandem. Vzhledem k tomu, že nebylo jasné, jaký mandát Armand vlastně má, byla jednání brzy ukončena.

Revoluční události v Rusku i mohutná jarní ofenziva německé armády, probudila mezi letargickou elitou habsburské monarchie nový optimismus. Průlom německých vojsk, posílených jednotkami ze zhroucené ruské fronty, který měl bleskově ukončit válku ještě před příchodem amerických jednotek, začal mimořádně slibně. Ministr Czernin poněkud předčasně osobně zatlačil na císaře, aby dále mírovou iniciativu nevyvíjel. V návalu čerstvě získaného sebevědomí a zejména pak jako pojistku před kroky panovníka vynesl ministr zahraničních věcí informace o tajných jednáních na veřejnost. 

Dne 2. dubna 1918 pronesl hrabě Czernin před jednání městské rady hlavního města Vídně proslov, v němž mimo jiné zaznělo nabubřelé obvinění: „Clemenceau se mne nějaký čas před začátkem západní ofenzivy dotázal, zda jsem připraven k jednání a na jakém základu. Já jsem okamžitě, v souladu s Berlínem odpověděl, že připraven jsem a vůči Francii nevidím žádnou jinou překážku míru, než touhu Francie po Alsasku-Lotrinsku. Z Paříže přišla odpověď, že na tomto základě  není nic k jednání. Poté již nebylo žádné další volby.“

Mezinárodní skandál

Informace o mírových jednáních se následující den objevila na titulní stránce novin Fremden-Blatt a odtud se rozšířila do celého světa. Dotčený Clemenceau reagoval tak, jako v podobných případech.  Dne 4. dubna otiskly francouzské noviny jeho stručnou odpověď – „Hrabě Czernin lhal“. Následná reakce poníženého rakousko-uherského ministra zahraničí se zcela vymkla kontrole. Aby podpořil před veřejností své argumenty, nechal zveřejnit dokumenty z jednání hraběte Revertery s hrabětem Armandem, což zcela popřelo zásady evropské diplomacie.

Výsledkem následné diplomatické přestřelky, v níž Czernin a Clemenceau s úmyslem obvinit jeden druhého ze lži postupně odkryli pozadí tajných jednání, bylo vyzrazení skutečnosti, že za mírovou iniciativou stál sám císař. S ohledem na německého spojence se situace stala zcela neúnosnou. Zděšený Karel telegrafoval téměř okamžitě dne 10. dubna 1918 císaři Vilémovi II.: „Francouzský ministerský předseda, zahnaný do úzkých, se pokouší vyprostit ze sítí lží, do kterých se sám zapletl, uniknout tím, že kupí stále nové a nové nepravdy a neštítí se ani zcela falešně a nepravdivě tvrdit, že jsem uznal nějaké spravedlivé nároky Francie na znovuzískání Alsaska-Lotrinska. S rozhořčením odmítám takové tvrzení. V okamžik, kdy rakousko-uherské kanóny spolu s německými duní na západní frontě, není třeba dalšího dokazování, že  bojuji a nadále budu bojovat za Tvé provincie, jako bych bránil Své země.“

Císař svým unáhleným poukazem na společný boj v podstatě vyloučil další mírové nabídky. Poté, co byl z francouzské strany publikován i druhý dopis císaře prezidentu Poincarému, donutil Czernin císaře, aby podepsal lživou přísahu, že nikdy žádný takový dopis nenapsal. Ministr zahraničí označil otištěný dopis za padělek, ale těmto vytáčkám už nikdo nevěřil. Zoufalý císař odeslal do Berlína ještě jeden telegram a následně se zhroutil. 

Následky aféry

Diskreditace rakouského císaře byla pro představitele Německa skvělou příležitostí jak zvýšit závislost habsburské monarchie. Celková atmosféra se podepsala i na Karlově návštěvě Německa. O jeho dřívějších snahách prezentovat habsburskou monarchii jako samostatně jednající stát s vlastní politikou už nemohla být řeč. 10. května 1918 odjel císař s novým ministrem zahraničních věcí Buriánem a náčelníkem generálního štábu von Arzem do belgických lázní Spa, kde se měl setkat s císařem Vilémem II., jeho ministry a velícími důstojníky Hindenburgem a Ludendorffem.

Zatímco jednání obou císařů proběhlo i navzdory výčitkám zdvořile, nekompromisnímu Ludendorffovi se císař zcela podřídil. Téměř bez námitek přijal dohody, které politicky, ekonomicky a vojensky propojily monarchii s Německem.

Když vědci zkoumali gravitační působení v rámci galaxií, ukázalo se, že něco nesedí. Galaxie se otáčejí tak, jako by kromě běžné hmoty obsahovaly ještě něco jiného, neznámého. Původně jsme se domnívali, že se jedná o běžnou hmotu, jen pro nás viditelnou obtížně či vůbec, jako jsou například hnědí trpaslíci. Ukázalo se však, že tomu tak není. Tzv. temná hmota má zcela jinou povahu. A nejenže „naše“ hmota nepředstavuje jedinou složku vesmíru, ale jde dokonce o složku menšinovou – temné hmoty musí být asi pětkrát více.

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru

Dnes máme několik kandidátů na částice temné hmoty, nicméně s běžnou hmotou interagují v podstatě pouze gravitačním působením (nevidíme je), a proto je zatím nedokážeme zachytit. Naděje vkládáme do nových experimentů na nejmodernějších urychlovačích. 

Situace je však mnohem komplikovanější: Temná hmota společně s tou běžnou tvoří podle posledních výzkumů asi jen třetinu celkové hmoty vesmíru. Většinu pak představuje ještě záhadnější temná energie. Zatímco temná hmota interaguje gravitačně a jsme schopni o ní říct alespoň něco, o temné energii nevíme téměř nic. Tušíme, že souvisí s rozpínáním vesmíru a jeho současným urychlováním. To je ale zatím vše.

Kdy najdeme řešení?

Pokud jsou naše modely správné, mohli bychom částice temné hmoty najít poměrně brzy – nejmodernější urychlovače již k tomu produkují odpovídající energii. V opačném případě pak bude určitě úspěšná následující generace přístrojů, případně experimenty na zcela odlišné bázi, které probíhají už dnes. Temná energie však představuje podstatně tvrdší oříšek. Zatím vůbec netušíme, o co se jedná. Než to ale zjistíme, budeme muset pochopit všechny síly a principy vesmíru.