K čemu jsou vlastně ve válce pistole? Jsou přesné pouze na velice krátké vzdálenosti a jejich ničivou sílu se samonabíjecími puškami či samopaly nelze srovnávat. Přesto se tradičně těší velké popularitě a také ve druhé světové válce po nich byla ve všech armádách na všech bojištích velká poptávka. Možná je to tím, že jde o poměrně malou věc, která představuje vojákův opravdu „osobní“ majetek a k níž si buduje bližší vztah snáze než k pušce. Může být i prostředkem poslední záchrany, který umožní přežít v boji na krátkou vzdálenost. Její symbolický význam podtrhuje i fakt, že je standardní zbraní důstojníků. To vše platí i pro jednu z nejslavnějších pistolí druhé světové války, sovětský Tokarev TT-33.

Náhrada za revolver Nagant

Sovětská armáda v počátcích své existence používala především výzbroj ještě z carské éry. Mezi krátkými ručními zbraněmi to byl legendární revolver Nagant vz. 1895, ve své době vysoce kvalitní (a dodnes oblíbený) typ, který ale morálně rychle zastarával. Proto v roce 1930 padlo rozhodnutí zavést do výzbroje samonabíjecí pistoli s řadovým zásobníkem.

Následovala soutěž a zkoušky, z nichž jako nejlepší vyšel typ konstruktéra Fjodora Vasiljeviče Tokareva ze zbrojovky v Tule. Podle příjmení konstruktéra, jména města a roku vstupu do výzbroje dostala název TT-30 a armáda objednala prvních tisíc sériových kusů. Záhy ale došlo k rekonstrukci zbraně, jež se dotkla většiny jejích součástí, byť fakticky šlo jen o menší změny provedené především v zájmu zvýšení spolehlivosti.

Tak vznikla TT-33, jež se měla stát standardní pistolí Rudé armády, zvláště pak důstojníků. Nejednalo se ovšem o nějaký zvláště prioritní zbrojní program, a tak produkce tokarevů, resp. nahrazování nagantů běželo poměrně pomalu. Teprve vypuknutí války vedlo k výraznému urychlení tohoto procesu, ačkoliv naganty z výzbroje zcela zmizely až po skončení války.

Sovětská pistole TT-33 vyrobená v roce 1937 v Tule (foto: Wikimedia Commons, Michael Tsay, CC BY-SA 4.0)

Konstrukce TT-33 byla inspirována mechanismem, který vymyslel proslulý konstruktér John Browning a který využívá pohon krátkým zákluzem hlavně; uzamčení závěru probíhá pomocí vykývnutí hlavně směrem dolů, vlastně podobně jako u neméně legendární americké pistole Colt M1911, za jejíž přibližný ekvivalent lze TT-33 považovat.

To platí i z hlediska použitého střeliva, protože sovětská zbraň používá výkonný náboj ráže 7,62 mm, kterému se dnes běžně říká „náboj Tokarev“. Na rozdíl od většiny pistolových nábojů dokáže probíjet většinu neprůstřelných vest, zvláště při použití vojenského střeliva s ocelovým jádrem (které je však v ČR pro civilní účely zakázané).

Úspěšná zbraň míří do světa

TT-33 se stala první samonabíjecí poloautomatickou pistolí zařazenou do výbavy Rudé armády. Výborně se osvědčila i v nejtěžších podmínkách, k čemuž velmi přispěly drobné změny, které Fjodor Tokarev v konstrukci oproti zahraničním vzorům provedl. Šlo například o vývodky vyfrézované ve stěnách bicího ústrojí, které se staraly o spolehlivé podávání nábojů ze zásobníku.

Právě ono bývalo slabým místem samonabíjecích pistolí. Podávání u nich totiž záviselo na vývodkách samotného zásobníku, které se poměrně snadno poškodily, což pak způsobilo selhání celé zbraně. Konstruktér také dal přednost jednoduššímu jednočinnému spoušťovému mechanismu, kde bylo třeba kohout před první ranou ručně natáhnout, ale který přinášel vyšší odolnost a spolehlivost.

Zvláštností TT-33 je, že nemá pojistku jako samostatnou součást a zajištění se provádí pootočením bicího kohoutu do příslušné polohy. Mimořádná jednoduchost spolu se sovětským vlivem způsobily rychlý nárůst popularity pistole ve východní Evropě i jinde ve světě.

Do výzbroje ji zavedly řady armád střední a východní Evropy, přičemž Československo bylo jednou z mála výjimek a pro náboje Tokarev zde byla přestavěna pistole vz. 52. V mnoha státech se rozběhla i licenční či bezlicenční výroba kopií povedené sovětské zbraně. Z řady zahraničních variant stojí za zmínku pistole Tokagypt; určena byla pro potřeby egyptské policie a od originálu se odlišuje zejména použitím munice typu 9 mm Parabellum.

TIP: Pistole vz. 52: Československou zvláštnost si oblíbili italští levicoví teroristé

Různé kopie TT-33 se stále vyrábějí přinejmenším v Číně a KLDR a druhá uvedená země ji používá i coby standardní zbraň, což stále platí také pro řadu zemí třetího světa. V ruské armádě již TT-33 oficiálně neslouží, jelikož ji vystřídaly novější 9mm zbraně, je však známo, že řada důstojníků na tuto svého času vynikající pistoli dodnes nedá dopustit. 

Na Stanfordu vyvinuli humanoidního robota s umělou inteligencí pro průzkum oceánu. Jmenuje se OceanOne a je to momentálně jediný existující robot, který se může potopit a pracovat pod vodou podobně, jako lidský potápěč.

OceanOne původně vznikl kvůli průzkumu hlubin korálových útesů v Rudém moři, které jsou pro lidské potápěče příliš nebezpečné. Svou první průzkumnou plavbu ale robot absolvoval při průzkumu vraku francouzské lodi La Luna, která byla součástí loďstva krále Ludvíka XIV.

TIP: Podvodní autonomní dron může operovat pod hladinou celé měsíce

La Luna se nachází v hloubce 100 metrů, ve Středozemním moři jižně od pobřeží Francie. Vrak je plný pokladů a od jeho potopení se ho zřejmě nedotkla lidská ruka. Vývoj mechanického potápěče OceanOne bude ještě pokračovat, už teď ale vzbudil pozornost. V oceánu čeká tyto roboty spousta práce.

Adaxové núbijští (Addax nasomaculatus) jsou poměrně velké antilopy, které jsou dobře přizpůsobené životu v písečné i kamenité poušti. Jsou aktivní v noci, neboří se do písku a nepotřebují příliš mnoho vody. K životu jim stačí voda, kterou přijmou s potravou, což bývají pouštní trávy nebo keře.

Ještě nedávno adaxové žili v pásu pouští a polopouští od Západní Sahary a Mauretánie až pod Súdán. Postupně se ale ocitli na pokraji vyhubení. Místní lidí je loví kvůli dobrému masu a kůži. Při nedávném sčítání v roce 2010 jich bylo objeveno kolem 200.

Letos na jaře už vědci při leteckém průzkumu velké části pouště neobjevili už ani jednoho adaxe. Až po intenzivním pozemním pátrání se jim povedlo objevit tři nervózní adaxe, zřejmě úplně poslední ve volné přírodě.

Na jejich vymizení má hlavní podíl zhroucení vlády v Libyi, rovněž boje v Nigérii a Mali, a také těžba ropa v Nigeru, kde vojáci, určení k ostraze čínských těžebních zařízení ulovili a snědli adaxe, kdykoliv na ně narazili.

TIP: Na světě jsou už jenom tři poslední severní nosorožci tuponosí

Přes vymizení adaxů v poušti ale jejich bezprostřední vymření nejspíš nehrozí. V zajetí jsou totiž poměrně hojní a dobře se rozmnožují. Pokud se zlepší situace v Sahaře, mohli by se adaxové do volné přírody vrátit.

Všichni známe našeho otce vlasti, svatořečeného Václava, kterého zákeřně zavraždil jeho mladší bratr Boleslav, a to ve Staré Boleslavi. Proč? Aby se sám stal knížetem! Je to ale skutečně tak?

Budu lepším vladařem!

Když se totiž podíváme historii na zoubek, zjistíme, že jestli se někdo nechoval vlastenecky, byl to Václav, který platil německému císaři tzv. tribut. Tím mimo jiné hněval svého pro národní zájmy bouřícího bratra Boleslava. Jeden z výkladů událostí, který nastínil i respektovaný Dušan Třeštík, je dokonce velmi odlišný od tvrzení křesťanských legend: „Mladšího bratra Boleslava, který měl s Václavem neustálé spory, onoho rána rozlítila povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem! Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili.“ 

Bratrovraždu lze ale i tak jen stěží obhajovat. Nicméně Boleslav poté vládl opravdu energicky a sebevědomě a je označován za jednoho z nejúspěšnějších vladařů, kteří upevnili českou státnost! V roce 938 nechal dokonce Boleslav I. převézt ostatky Václava do Prahy a pohřbít v rotundě sv. Víta. Na jejím místě stojí dnes stejnojmenná katedrála. 

Jak vypadala atmosféra Země před 3 miliardami let? Podle dvojice profesorů z washingtonské univerzity byla mnohem, mnohem řidší než ta dnešní. Obsahovala výrazně vyšší obsah dusíku a tlak odpovídal zhruba podmínkám, jaké dnes panují ve výškách okolo 5 tisíc metrů nad mořem.

Tenčí atmosféra také znamenala, že na Zemi bylo podstatně chladněji, než je tomu dnes. Na její povrch také dopadalo výrazně vyšší množství ultrafialového záření a do jisté míry připomínala podmínky, jaké známe z některých exoplanet. Nižší tlak ale znamenal také vyšší koncentraci skleníkových plynů – zejména vodní páry, ale i metanu a oxidu uhličitého. Svá tvrzení opírají Sanjoy Som a Roger Buick o analýzu vzduchových bublin zachycených před 2,7 miliardami let v lávě v Austrálii.

Změnu ve složení atmosféry přinesla před 2,5 miliardami let až tzv. „Velká oxidační událost“ – kdy sinice, tedy bakterie, které dokáží fotosyntetizovat, poprvé vypustily do atmosféry velké množství dříve téměř neznámého prvku – kyslíku.

Vědci z Johns Hopkins School of Medicine a University of Nebraska objevili zvláštní virus napadající lidskou DNA, který může způsobovat pokles mozkové činnosti, zhoršení paměti a schopnosti se učit a celkově vést k „hloupnutí“. Jedná se o virus ATCV-1, jenž obvykle infikuje některé druhy zelených řas v jezerech a řekách. Odborníky proto značně překvapilo, když jeho stopy našli náhodou v krku více než 40 dobrovolníků z celkových 90, u nichž původně testovali jejich mentální schopnosti.

Jak se ukázalo, jedinci infikovaní zmíněným virem podávali v rámci experimentu asi o 10 % pomalejší výkon při zpracování obrazových úkolů, navíc se celkově hůř soustředili a v porovnání se zdravými účastníky vykazovali také horší prostorovou představivost.

Badatelé následně provedli jiný pokus, při němž virus uměle vstřikovali do úst myším. Hlodavci pak skutečně „hloupli“ a mnohem obtížněji například hledali cestu z bludiště. Každopádně dosud není jasné, proč a jak se zmíněný virus dostává do ústní dutiny člověka. Podle vědců mají přenos nejspíš na svědomí jiné mikroorganismy. 

Pier 57 je bývalé molo na newyorské řece Hudson. V současné době je už několik let mimo provoz, internetová společnost Google se ho ale nyní rozhodla přestavět na své kanceláře a na střechu umístit veřejný park.

Projekt Hudson River Park Pier 57 v hodnotě 350 milionů dolarů (více než 8 miliard a 300 milionů Kč) připravili architekti Handel Architects. Společnost Google zamýšlí nejen posílit svoji přítomnost v New Yorku, ale také přinést do manhattanského West Side inovativní atmosféru.

TIP: Jak vylepšit Central Park v New Yorku? Zanořenou krajinou s horami a jezery

Jde o velkolepý projekt, který zahrnuje 28 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch, 5 tisíc metrů čtverečních veřejného prostoru a promenádu u vody. Součástí projektu je i veřejný park s rozlohou 7 a půl tisíce čtverečních metrů na střeše mola.

Ukrajinský obr

Letadlo Antonov An-225 Mrija je o celých osm metrů delší než nejnovější a největší Boeing 747-8. S téměř devadesátimetrovým rozpětím křídel a 84 m délky zůstává Antonov Mrija už dvacet let největším letadlem na světě. Aby letoun, který měl sloužit jako nosič raketoplánů Buran, vzlétl, potřebuje tříkilometrovou rozjezdovou dráhu.

Jediný exemplář tohoto stroje byl vyroben ještě v někdejším Sovětském svazu a nesl označení CCCP-82060. Tým konstruktéra letadel Olega Konstantinoviče Antonova využil při stavbě letounu Mrija zkušenosti, získané při vývoji a stavbě stroje AN 124 Ruslan – do té doby největšího existujícího letadla, vyvinutého počátkem 80. let minulého století pro přepravu těžké vojenské techniky a nadměrných nákladů.

Nové letadlo mělo delší trup, prodloužená a zesílená křídla a nově dvě svislé stabilizační ocasní plochy, které bránily vzniku nebezpečných vzdušných vírů nad svislým kormidlem. Zato však byl stroj ochuzen o zadní sklopné dveře, aby se ušetřilo na hmotnosti, výrobních nákladech a urychlil se vývoj. Nové letadlo dostalo jméno Mrija (ukrajinsky sen), do evidence NATO se však dostalo pod označením Cossack. Mrija byla postavena v rekordně krátkém čase tři a půl roku. První zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988. S raketoplánem Buran Mrija vzlétla 13. května 1989, kdy ho převážela z letiště Žukovskij (Ramenskoje) na kosmodrom Bajkonur. Pokud byla Mrija plně naložena, zvedaly motory Lotarev D-18T do výšky neuvěřitelných šest set tun.

Antonov Mrija měl sloužit jako nosič raketoplánů Buran a částí nosné rakety typu Eněrgija nebo Proton, ale po zrušení programu raketoplánů v Rusku byl v roce 1994 odstaven na letišti v Gostomelu. Do té doby měl nalétáno 200 letových hodin a absolvoval 347 letů.

Několik let čekal na opětovné vzlétnutí a do vzduchu se znovu dostal až 7. května roku 2001 po zásadní modernizaci motorů a elektroniky. Nyní se využívá k přepravě nákladů.

Americký náklaďák

Podoba a parametry Boeingu 747-8 jsou odborné veřejnosti známy od listopadu 2005, kdy firma Boeing svůj dosud největší model proslulého Jumba oficiálně představila.

První let stroje, vybaveného veškerými představitelnými výdobytky letecké techniky, se uskutečnil 8. února 2009. Pět tisíc fascinovaných diváků tehdy přihlíželo na továrním letišti Paine Field v Everestu, jak nákladní verze 747-8 s označením Freighter stoupá k nebesům. Šéfpilot Mark Feuerstein po téměř čtyřhodinovém letu hladce přistál a konstatoval, že se letoun choval podle očekávání.

Stejný typ letadla ve verzi pro přepravu cestujících s označením Intercontinental startoval poprvé ke zkušebnímu letu z Paine Field na letiště v Seattle letos v březnu. 
Parametry Boeingu 747-8 jsou úctyhodné. Jeho přepravní kapacita činí 467 cestujících a dolet téměř patnáct tisíc kilometrů. V segmentu obřích dopravních letadel to však není nejvíce. Konkurenční Airbus A380 přepraví při obvyklém uspořádání 525 cestujících, ale pojme jich až 853. Má rovněž o čtyři sta kilometrů delší dolet.

Nákladní verze Boeingu 747-8 poskytuje dopravcům o šestnáct procent více prostoru než předchozí obří verze Jumba, určené pro cargo lety. Ve výsledku tak snižuje náklady na transport zboží. Unese až sto padesát tun nákladu, který lze uložit do prostor o objemu 853 metrů krychlových.

Pondělní přechod Merkuru přes sluneční kotouč jsme si kvůli zamračené obloze mohli v Česku vychutnat jen v omezené míře. To sluneční observatoř Solar Dynamics Observatory (SDO) měla výhled nerušený – observatoř totiž operuje na oběžné dráze Země, 35 000 kilometrů nad jejím povrchem.

Na prvoválečném bojišti v Gallipoli se roku 1915 odehrál jeden z nejslavnějších střeleckých soubojů Velké války. Mezi Australany si zde získal respekt především příslušník 5. pluku lehkého jezdectva Billy Sing, drobný muž anglicko-čínského původu.

Neodpovídající tělesná konstituce

Jeho dobrovolný vstup do armády přitom mohla zhatit jak jeho předpisům neodpovídající tělesná konstituce, tak dobové poměry v australském vojsku, jež se stavěly k asijským míšencům značně rezervovaně. Zodpovědný náborový důstojník odložil ale 24. října 1914 všechny regule i předsudky stranou a Singa zapsal. Zkušený lovec klokanů a expert na střelbu z dlouhých zbraní se australské armádě za shovívavost následně bohatě odměnil 150 potvrzenými zneškodněnými Turky na Gallipoli, jichž ovšem dle některých o dhadů mohlo být až 300.

Pozorovatel Singova odstřelovačského týmu Ion Idriess později vzpomínal, jak Assassin (jedna z jeho přezdívek) upřednostňoval raději k tureckým zákopům těsně přimknuté pozice, neboť jej zde již nemohlo ohrozit nepřítelovo dělostřelectvo.

„Když jej, nebo někoho z jeho přátel a spolubojovníků přepadly výčitky svědomí nad množstvím toho dne zabitých obyčejných vojáků nepřítele, připomněl Billy sobě i nám situaci prvních dní vylodění na poloostrově, kdy Turci nemilosrdně postříleli mnoho našich důstojníků. I tak ale nikdy nestřílel jak na nosiče raněných, tak na vojáky, kteří se snažili zachránit své zasažené kamarády.“

Blízko smrti

Sing se stal rychle proslulým v kamenitých gallipolských okopech na obou stranách. Jeho puška Lee-Enfield .303 vnášela do tureckých řad kromě smrti demoralizaci a pocit marnosti. Velení osmanské armády se proto rozhodlo zlikvidovat australské odstřelovačské eso stůj co stůj.

První příležitost, kdy se z lovce měla stát kořist, přišla jednoho horkého srpnového rána roku 1915. Sing a jeden jeho pozorovatel Tom Sheehan tehdy v tichosti číhali na rozespalé a tím pádem méně obezřetné vojáky nepřítele. Ovšem ani Australané nedosáhli v tu chvíli stavu plné koncentrace. Jeden z dvojice střelec-pozorovatel pak provedl osudový demaskující pohyb a na turecké straně zahřměl výstřel.

Osmanská kulka pak prošla Sheehanovým dalekohledem a poranila jej na obou rukou, prostřelila mu tvář, načež také Singovi připomněla jeho smrtelnost a zasáhla jej do ramene. Otřesené střelecké eso ANZAC se po týdnu ale dalo zase dohromady.

Turci teď museli vytáhnout z rukávu svůj největší trumf. Na Gallipoli tak přijel sultánem osobně dekorovaný odstřelovač, vojáky Dohody přezdívaný jako Abdul Hrozný. Australské obavy pak doplnily výpovědi zajatců i útržky tureckého denního tisku, neskrytě oznamující příchod svého hrdiny.

Konec Abdula Hrozného

Iniciativy se nejprve chopil Abdul, když se prohlížením průstřelů těl odstřelovačem zabitých Turků cíleně snažil vytyčit prostor Singova působení. Soupeři se pak defi nitivně dostal na kobylku v oblasti Chatham´s Post, načež zde strávil dlouhé hodiny ve zdánlivé nečinnosti. Neopatrných vojáků mužstva ani důstojníků si přitom nevšímal a čekal pouze na Singa.

Ten se dostavil ve společnosti svého pozorovatele, jenž dokázal Abdula se štěstím lokalizovat a navést na něj také svého zkušeného parťáka. Australan poté odstranil přepážku krytí zákopové střílny a skrze mířidla rychle hledal soupeřovu skrýš. Turecký střelec v tu chvíli již svého vyzyvatele také spatřil a urychleně zamířil. Oba odstřelovači projevili odhodlání dovést duel do konce stůj co stůj – i přes vědomí, že soupeř již zná jejich pozici a má je tak říkajíc také na mušce.

TIP: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

Vrtkavá válečná štěstěna se nakonec přiklonila na Singovu stranu, jelikož dokázal vystřelit rychleji. Život tureckého odstřelovače s již zalícenou puškou nakonec ukončila australská kulka, která mu provrtala čelo. Poté, co australský střelec triumfoval, jen tak tak vyvázl z dělostřelby, rozpoutané pokořenou protistranou. Zbývá dodat, že Sing válku s několika zraněními přežil a vrátil se do Austrálie, kde zemřel zapomenut v roce 1943 ve věku 57 let.