Dobová ilustrace zachycuje jednu z nejkrásnějších architektonických památek Vídně, kostel svatého Karla Boromejského, nacházející se na náměstí Karlsplatz. Ten je po Stephansdomu druhým nejvýznamnějším svatostánkem v rakouské metropoli a je také považován za druhý nejvýznamnější barokní chrám na sever od Alp.

Postaven byl v době, kdy Vídeň překonala morovou epidemii, při které zemřelo více než osm tisíc lidí.  Císař Karel VI. se rozhodl, že Bohu vystaví svatostánek jako díky za všechny přeživší. V architektonické soutěži, kterou vyhlásil, nakonec zvítězil Johann Bernard Fischer z Erlachu, který se při návrzích nechal inspirovat orientálními motivy a řeckou kulturou, což je patrné na sloupech, jež nápadně připomínají minarety. Karlskirche skrývá jeden skutečný skvost: fresku Johanna Michaela Rottmayra zdobící kupoli. Je na ní vyobrazena Panna Marie prosící Nejsvětější Trojici, aby Vídeňany zbavila moru. 

Pokud život vznikl na Zemi, kde to vlastně bylo? Okolo původu života je stále mnoho nejasností. Odpověď by mohly přinést krátery po dopadu komet.

Tvrdí to irští biochemici, kteří se domnívají, že právě velké krátery po dopadech komet a meteoritů do prvotního pozemského oceánu mohly vytvořit ty správné podmínky a struktury pro vznik samotného života.

Nebeští poslové by podle nich mohli přinést do okolí kráterů potřebné chemické látky, a také vytvořit vhodné geologické podmínky, v nichž by mohly prosperovat nejstarší organismy.

TIP: Výprava za katastrofou: Vědci se chystají vrtat v kráteru Chicxulub

Vědci až doposud hledali místa vhodná ke vzniku života u středooceánských hřbetů. Ty ale zřejmě v době vzniku života neexistovaly. Nové objevy hydrotermálních systémů kolem kráteru v kanadském Sudbury, Ontario, badatele nasměrovaly právě na komety a meteority.

Pátrání po Zemi 2.0 je jedním z hlavních motorů momentálně asi nejatraktivnějšího oboru astrofyziky – hledání tzv. extrasolárních planet neboli exoplanet. 

O současném rozmachu zmíněné oblasti svědčí čísla. První planetu obíhající kolem jiné hvězdy slunečního typu se podařilo objevit v roce 1995. V následujících letech se přidalo několik málo exemplářů, které jsme ještě v roce 2000 mohli všechny vyobrazit na jedné mapě hvězdné oblohy, aniž by ztratila na přehlednosti. Známe už přes dva tisíce extrasolárních planet a navíc asi dvě tisícovky kandidátů čekajících na potvrzení. Většina patří mezi hmotné planety v blízkosti mateřské hvězdy, tedy tzv. horké Jupitery. Pouhých 130 exoplanet má menší hmotnost než 10 ekvivalentů Země a méně než 50 z nich je potenciálně obyvatelných. 

Pro účely porovnávání sestavili vědci tzv. Earth Similarity Index (ESI) neboli index podobnosti Zemi, který podle vzorce kombinuje rozdíl hmotnosti, poloměru, hustoty a povrchové teploty daného tělesa a naší planety. Index je normovaný od 0 do 1, přičemž 0 značí zcela odlišný objekt a 1 naopak objekt identický se Zemí, samozřejmě z hlediska vyjmenovaných fyzikálních parametrů – nejde ještě nutně o opravdového dvojníka modré planety. 

Ze známých planet má jednotkovou hodnotu ESI pouze Země. Z dalších těles vykazuje nejvyšší index Kepler-438b – konkrétně 0,88. Planetu vzdálenou 470 ly (světelných let) objevil dalekohled Kepler v roce 2015. Jedná se nejspíš o kamenné těleso 1,12× větší než Země: nachází se poblíž vnitřního okraje obyvatelné zóny své mateřské hvězdy – červeného trpaslíka –, obklopuje ho atmosféra a podle odhadů se jeho povrchová teplota pohybuje v rozmezí 0–60 °C. Kepler-438b obíhá svou hvězdu s periodou 35,2 dne po téměř kruhové trajektorii, což by mělo zajistit dostatečnou stabilitu klimatu. Právě tuto planetu proto v současnosti považujeme za nejlepšího dvojníka Země. Dodejme ještě, že Venuše má ESI 0,78 a Mars 0,64.

12. května 1950 odstartoval ke svému poslednímu letu Bell X-1 - letoun, který jako první překonal rychlost zvuku vlastní silou ve vodorovném letu. Během tohoto letu dosáhl letoun nejvyšší rychlosti 1,015 Ma (1 299 km/h). Tímto letounem také začala typová řada X, určená čistě k experimentálním účelům, která byla zpočátku utajována. Letoun X-1 byl poháněn raketovým motorem a let zahajoval vypuštěním ze speciálně upraveného bombardéru B-29. Po spotřebování paliva letoun klouzavým letem přistál na letišti, byl však schopen také klasického vzletu z letiště.

Prvním nadzvukovým pilotem se stal Charles „Chuck“ Yeager (na snímku v kokpitu), který s tímto letounem dne 14. října 1947 překonal rychlost zvuku. 5. ledna 1949 Yeager provedl ověření stoupavosti letounu X-1 klasickým vzletem z dráhy a dosažením výšky 7 000 metrů za 90 sekund.

Technické údaje

• Posádka: 1
• Délka: 9,4 m
• Rozpětí: 8,5 m
• Výška: 3,3 m
• Plocha křídel: 12 m²
• Prázdná hmotnost: 3 174 kg
• Vzletová hmotnost: 5 555 kg
• Maximální vzletová hmotnost: 5 557 kg
• Pohon: raketový motor Reaction Motors XLR11-RM3 o tahu 26,7 kN

Výkony

• Maximální rychlost: 1 541 km/h
• Dolet: vytrvalost motoru 5 minut
• Dostup: 21 915 m
• Zatížení křídel: 463 kg/m²
• Poměr výkonu/hmotnosti: 4,9 kN/kg

Společnost Hyperloop One (dříve Hyperloop Technologies) s úzkými vazbami na SpaceX Elona Muska poprvé veřejně otestovala připravovaný pohonný systém revolučního dopravního systému Hyperloop.

TIP: V USA se staví hned tři zkušební dráhy vysokorychlostního systému Hyperloop

Propulsion Open Air Test (POAT) proběhl v nevadské poušti, asi 15 kilometrů severně od Las Vegas. Testovací konstrukce Sandshark (česky „písečný žralok“) s elektromagnetickým pohonem dosáhla na speciální trati o délce 457 metrů rychlosti 185 kilometrů v hodině.

Test trval jen pár sekund, neproběhl v tunelu, Sandshark dosáhl jen zlomku rychlosti, kterou by se měl řítit budoucí hyperloop (až 1 126 km/h) a brzdil ve hromadě písku. Ale začátky bývají těžké. Pokud by bylo testovací zařízení lépe aerodynamicky upraveno a pohybovalo se v nízkotlakém potrubí, dokázalo by se stávajícím pohonem vyvinout rychlost přes 1100 kilometrů v hodině.

Globální růst teploty začíná představovat zcela konkrétní problém – loňský rok byl podle dat Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) nejteplejším za posledních 135 let. Průměrná teplota dosáhla 14,6 stupně Celsia, což je o 0,69 stupně víc, než činil průměr ve 20. století. Zvedla se teplota ovzduší, oceánů i země. Stoupající teplota může podle výzkumného centra International Center for Tropical Agriculture (CIAT) představovat zásadní problém pro světovou produkci kávy.

TIP: Asii hrozí fatální nedostatek vody: Žízní bude trpět až miliarda lidí

Střední a Jižní Amerika vč. Karibské oblasti vyprodukuje přibližně 70 % celkového objemu světové sklizně, Asie 20 % a Afrika jen 10 %. Zdaleka největším producentem je pak Brazílie. Podle údajů CIAT při zachování stávajícího trendu stoupající teploty bude již za 30 let drtivá většina dnešních jihoamerických a středoamerických plantáží nevhodných pro pěstování kávovníků. Odborníci odhadují, že se to může týkat až 80 % současných kávových plantáží.  

Pokud se kávovníky nepřizpůsobí novým podmínkám anebo pro ně farmáři nenalezou nové lokality, můžeme očekávat nejen výrazně nižší produkci této cenné komodity ale i strmý růst její ceny.

Přestože jde o atomární kyslík, ukazuje se, že Mars býval v minulosti světem, kde mohl existovat život. Atomární kyslík má významný vliv na atmosféru planety – sehrává klíčovou úlohu například v procesu úniku tepla do vesmíru.

Současná atmosféra Marsu je více než 100× řidší než ta pozemská – kyslík je v ní zastoupen jen zhruba 0,13 % (na Zemi je to 21 %). Před 3,5 miliardami let ale byla podle vědců atmosféra mnohem hustší a s velkou pravděpodobností také mnohem bohatší na kyslík.

Nejnovější objev atomového kyslíku si nepřipsala žádná ze sond kroužících na oběžné dráze na Marsu, ale paradoxně pozemská výzkumná observatoř SOFIA – speciálně upravený letoun Boeing 747 s 2,5 metrovým teleskopem na palubě. Není to ale poprvé, kdy se molekuly kyslíku na rudé planetě podařilo zaznamenat – v 70. letech minulého století jej v horních vrstvách atmosféry zaznamenaly i sondy Viking a Mariner. Přestože jde o důležitý objev, množství detekovaného kyslíku je pro vědce zklamáním. Obecně se čekalo, že ho bude v atmosféře Marsu výrazně více. 

Mount Everest má konkurenci

Tvrzení: Mount Everest je nejvyšší hora světa
Skutečnost: Může to být i Mauna Kea nebo Chimborazo

Mount Everest se podle posledních měření tyčí do výšky 8 850 metrů a s náskokem více než dvou set metrů před vrcholem K2 (8 611 m n. m.) je suverénně nejvyšší horou světa. Jenže hory nejsou vyhlídkové věže a s jejich výškou je spojena jedna zásadní otázka: Co a odkud vlastně měřit? Everest je bezpochyby nejvyšší horou měřeno od hladiny moře, ale pokud bychom sáhli po jiné metodologii, rázem se vynoří dva vážní konkurenti.

V prvé řadě je to havajská sopka Mauna Kea, která by se na čelo žebříčku dostala při měření od základny po vrchol: špici má sice jen 4 245 metrů nad hladinou moře, ale její stěny padají až do hloubky 5 959 metrů pod hladinu. Celková výška tedy činí 10 204 metrů! Druhým vyzyvatelem je pak ekvádorská hora Chimborazo (6 310 m n. m.), která ovšem Mount Everest předčí pouze v případě, že by se brala v potaz vzdálenost vrcholu od středu Země: vrchol Chimboraza se nachází 6 384 404 metrů od středu planety, zatímco u Everestu je to jen 6 381 670 metrů. Kvůli rotaci je totiž Země zploštělá a místa podél rovníku leží od středu planety nejdál.

Čínskou zeď neuvidíte

Tvrzení: Velkou čínskou zeď uvidíte z Měsíce pouhým okem
Skutečnost: Neviděli byste ji ani silným dalekohledem

Podle velmi dlouho tradované „pravdy“ je Velká čínská zeď jedinou lidmi vytvořenou stavbou, která je pouhým okem viditelná z Měsíce vzdáleného průměrně 385 000 km. Jenže z našeho přirozené ho satelitu jsou z lidských výtvorů na Zemi pozorovatelná jen noční světla především v oblasti velkých aglomerací. Zeď by však okem nebyla vidět, ani kdyby ji Číňané nasvítili jako vánoční stromek. Dokonce ani s poměrně výkonným dalekohledem ji není snadné detekovat. Stavba je totiž nesmírně dlouhá, ale v nejširším místě měří jen devět metrů a navíc má stavební materiál stejnou barvu jako okolní krajina. Při dokonalých optických podmínkách by mohl být z Měsíce pouhým okem zachytitelný jen objekt, který má v průměru zhruba 110 km a víc. 

Jazyk nemá zóny

Tvrzení: Každá část jazyka vnímá jinou chuť
Skutečnost: Všechny části jazyka umí určit všechny chutě

I do učebnic biologie se dostala mapa jazyka, která přehledně ukazuje, jak tento náš nedocenitelný pomocník vnímá jednotlivé druhy chutí: chuťové pohárky na špičce cítí sladké chutě, slanost vnímají postranní části hned za špičkou, kyselost pak opět obě okrajové části hned za receptory slanosti a hořkost zaznamenává zadní část jazyka. Teprve před necelými čtyřiceti lety se definitivně ukázalo, že tato krásná teorie je bezmála sto let opakovanou nepravdou, kterou se nikdo z vědeckého světa prostě jen nepokusil vyvrátit. Přitom lze neplatnost zmíněného tvrzení snadno prokázat: stačí, když si například na úplnou špičku jazyka dáte sůl – nepochybně i tak poznáte, že krystalky jsou slané. Pravda je, že celá plocha jazyka dokáže vnímat všechny čtyři typy chutí. Každý z chuťových pohárků totiž obsahuje 50–100 receptorů vyhrazených každé chuti. 

Chameleoni se nesnaží schovat

Tvrzení: Chameleoni se zbarvují podle okolí
Skutečnost: Barvu mění z jiných důvodů

Chameleoni jsou úžasná stvoření. Pozornost přitahuje jejich zvláštní trhavý pohyb, „vystřelovací“ jazyk, kterým dokážou obratně lovit hmyz, nebo oči stáčející se v nepravděpodobných úhlech na všechny strany zcela nezávisle na sobě. Nejvíc úžasu ovšem vyvolává jejich schopnost libovolně měnit barvy, což jim umožňuje maskovat se v nejrůznějších typech prostředí. Má to ovšem háček – velká většina chameleonů se vůbec nedokáže vědomě maskovat podle různého prostředí. Změna zabarvení jednak není libovolná a navíc je vyvolána různými faktory, jako jsou rozčilení, strach nebo páření. Pro splynutí s přirozeným okolím jim většinou bohatě stačí nehýbat se, čehož v přírodě hojně využívají.

Smyslů není jen pět

Tvrzení: Lidé mají pět smyslů
Skutečnost: Napočítali bychom jich až deset

Většina lidí na otázku „Kolik má člověk smyslů?“ bez zaváhání odpoví, že pět: zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Toto rozdělení sice uznávali už řečtí filozofové, ale moderní věda tvrdí, že do zmíněné definice spadá mnoho dalších schopností vnímat okolní svět. Patří mezi ně smysl pro rovnováhu (tedy vlastně způsob vnímání a zohlednění gravitačního pole), dále rozeznávání tepla a chladu, schopnost cítit bolest nebo takzvaná propriorecepce, tedy vnímání polohy a pohybu jednotlivých částí těla. Kromě výše jmenovaných „nadstandardních“ smyslů by se podle přesvědčení mnoha odborníků měl mezi smyslové vjemy počítat i pocit hladu a žízně. Ačkoliv si je jen málokdo vědom, že výše zmíněné smysly jsou plnohodnotnými partnery tradiční pětky, na jejich funkci a důležitosti to nic nemění. 

Na jedné thajské univerzitě nedávné chytili studenty medicíny, kteří používali pokročilé „špionážní“ vybavení při skládání lékařské zkoušky. Měli k dispozici chytré hodinky s výsledky testů, a také kameru zabudovanou v brýlích.

TIP: Američtí vědci zjistili, že nejčastěji podvádí vědci z USA

Šlo o tři studenty, kteří skončili ve vězení. Jejich případ v Thajsku vzbudil velké pohoršení, hlavně kvůli tomu, že šlo o budoucí lékaře. Podobné případy ohrožují pověst celé medicíny. Zároveň se ale našlo nemálo komentářů, které studenty chválily pro jejich vynalézavost.

Periodická kometa 252P/LINEAR, která se v březnu a dubnu dostala do blízkosti Země, patří pro pozorovatele oblohy mezi největší letošní překvapení. Svou očekávanou maximální jasnost (okolo 9 až 10 mag), dokázala tato vlasatice předčít několikanásobně a v maximu (21. března) dosahovala jasnosti okolo 4 mag. Na obloze tak měla zhruba pětinásobek velikosti Měsíce v úplňku.

Letošní průlet komety 252P/LINEAR byl jedním z nejbližších – k Zemi se vlasatice přiblížila na vzdálenost 5,4 milionů kilometrů, tedy zhruba 14× větší vzdálenost než dělí naši planetu a Měsíc. Kometa 252P/LINEAR byla objevena v roce 2000, v průměru měří 100 až 400 metrů a její příští návštěvu můžeme očekávat opět v roce 2021.