černá díra

Podle vědců je černá díra V723 Mon nečekaně malá. Její hmotnost odhadují jen na trojnásobek hmotnosti Slunce.

Snímek zachycuje okolí černé díry v centru galaxie M87 v polarizovaném záření. Jednotlivé čáry znázorňují orientaci polarizace, která má přímou souvislost s magnetickým polem v okolí stínu černé díry. Vlevo pohled na galaxii M87, její výtrysk a černou díru ve viditelném světle a polarizovaném záření

Vizualizace zobrazuje možný vzhled vzdáleného kvasaru P172+18 a jeho výtrysků. V současnosti se jedná o nejvzdálenější známý kvasar s radiovými jety. (zdroj: ESO/M. Kornmesser (CC BY 4.0)

Vizualizace koncentrace černých děr v centru kulové hvězdokupy NGC 6397. Vědci předpokládají, že by jich mohlo být více než dvacet.

Stephen Hawking dospěl k názoru, že černé díry nejsou zcela netečné, ale velice pozvolna se vypařují vysíláním slabého elektromagnetického záření, jež proslulo pod přívlastkem „Hawkingovo“. 

Galaxie NGC 6240 s vyznačenou polohou trojice supermasivních černých děr.

Ilustrace zobrazuje hvězdu (v popředí) procházející ‚špagetifikací‘ během slapového roztrhání a postupného pohlcování superhmotnou černou dírou (v pozadí). 

Průlet singularitou rotující supermasivní černé díry jako z filmu Interstellar by posádka lodi možná nemusela ani zaznamenat.

Vizualizace zachycuje centrální černou díru a galaxie zachycené v její ‚síti‘. Černá díra, která je společně se svým diskem známá jako kvasar SDSS J103027.09+052455.0, jasně září, jelikož pohlcuje hmotu ze svého okolí.

Mohla by vést cesta z černé díry jejím bílým protějškem?

Co se stane s objekty, které spadnou do černé díry? Podle všeho zmizí. Odporuje to však základním principům kvantové fyziky.

Po splynutí dvou černých veleděr může dojít k vymrštění výsledného objektu z galaxie.