potápění

Název dugong pochází z malajštiny, kde „duyung“ znamená „mořská dáma“. Vzhledově tato paralela dost vázne, ale je pravda, že v přítomnosti potápěčů se tito tvorové chovají velmi povzneseně.

Nejdůležitějším plynem atmosféry je dusík – plyn špatně rozpustný v kapalinách, který v lidském těle v podobě bublinek dokáže napáchat rozsáhlé škody. 

Udržování podmořských ropovodů s využitím lidské síly stojí víc než dva miliony korun za jediný den. V blízké budoucnosti by je však mohly značně urychlit a zlevnit autonomní drony.

Rak signální se nechává bez problému obdivovat zblízka.

Ploutve na freediving umožňují s vynaložením minimálního úsilí dosáhnout co nejvyšší rychlosti.

Pád do hlubin 

kde: Mexiko, poloostrov Yukatán 

Po celém pobřeží Yukatánu jsou rozesety „cenoty“ – závrty krasového původu, které vznikají v jeskyních s provalenými stropy. Mezi jejich zvláštnosti obvykle patří přítomnost dvou druhů vody: sladké a slané. Zatímco ta sladká pochází z pramenů a dešťů a drží se v horní vrstvě, těžší slaná proniká do cenot skrz tunely propojené s mořem. 

Levitace v záplavě pro člověka zcela neškodných sladkovodních medúzek je nezapomenutelný zážitek. Klobouk medúzky lemuje v dospělosti 200–400 žahavých chapadélek.

Ještěr druhu Anolis aquaticus žije v Panamě a Kostarice. Tento živočich si podle všeho vyvinul účinný způsob dýchání pod vodou. Bublina zřejmě drží na svém místě díky zvláštnímu tvaru jeho hlavy.

Leniví obři

Na rozdíl od svých suchozemských příbuzných mají mořské želvy četné adaptace pro dlouhý pobyt pod hladinou – například solné žlázy v lebce, hmotnostně redukovaný krunýř a samozřejmě končetiny přeměněné v ploutve. Dělí se do dvou skupin – na kožatkovité a karetovité. Zatímco kožatkovité zahrnují jen jeden druh, kterým je kožatka velká (Dermochelys coriacea), karet známe přinejmenším šest druhů. Kožatka s hmotností až 916 kilogramů je zároveň největší současnou želvou světa. Mořské želvy se relativně pomalu rozmnožují a některým druhům dnes bohužel hrozí vyhynutí.

Největší mořskou želvou všech dob byl zřejmě severoamerický křídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a hmotností kolem 2,2 tuny. Kareta obrovská (Chelonia mydas) běžně dorůstá hmotnosti 200 kilogramů a může se dožít kolem 80 let

Mezi hlavní nebezpečí jeskynního potápění patří fakt, že se v případě nouze není kde vynořit.

Potápění v „medúzové polívce“, mezi množství různých druhů medúz, z nichž některé dosahovaly velikosti našich hlav.

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

Derek Wilson musí při sklízení ústřic strávit několik hodin pod hladinou.

Jezero, nebo park?    

Zelená řeka
kde: Rakousko, region Tragoess

Strom, most nebo lavička – na poměrně neobvyklé objekty láká potápěče Zelené jezero v oblasti Tragoess v rakouském Steiermarku. Zvláštní podívanou má na svědomí skutečnost, že na jaře, když roztají ledovce, stoupne hladina ze dvou metrů až na dvanáct. Podvodní divadlo však netrvá dlouho: Končí už v červnu, kdy voda opět opadá. 

Objevené artefakty z jezera Titicaca