Dějiny Římského impéria byly nepřetržitým sledem bojů, dobyvačných válek a násilné snahy o rozšiřování území. Zdaleka ne každá bitva ale dopadla pro výbojné Římany dobře. V raných počátcích, kdy se budoucí rozlehlá říše teprve plošně prosazovala proti ostatním italickým kmenům, bylo co do počtu drastických proher téměř tolik jako slavných vítězství.

Co následovalo po dobytí a vyplenění samotného Říma Kelty, a po 150 letech nekonečných konfliktů se Samnity, Sarmaty, Etrusky a jihořeckými státy? Římané bojovali o moc znovu, v Punských válkách s Kartaginci. V roce 216 př. n. l. jim u městečka Kanny naservíroval kartaginský stratég Hannibal Barkas takovou porážku, že římské vojsko, složené dosud především z placených vyzbrojených obyvatel měst, přestalo prakticky existovat. 

Z drastických proher se uměl Řím poučit. Pokud chtěl i nadále usilovat o nadvládu nad Středozemím, musel nutně upravit celý koncept své dobrovolnické armády. Rozsáhlé reformy, které dotáhl do konce v roce 107 př. n. l. státník Gaius Marius, pak úplně změnily tvář ozbrojené síly Římské říše.

„Kdyby nebylo Kanny, nebylo by legií,“ budou později psát historikové. A je třeba jim dát za pravdu. Teprve speciálně vyčleněné legie, dokonale secvičené a dobře vyzbrojené oddíly stálé armády vedené profesionály, položily základ pověstné „neporazitelnosti“ Říma. Paradoxně, k udržení jejich zásobování, vyzbrojení, výplat a žoldů bylo zapotřebí vést stále další výbojné války, generující zisk, aby se pokladnice země jejich existencí sama nezruinovala.

Velitel, který ochotně vlezl do pasti

Legie jsou ale jen tak schopné, jak dobrý je jejich velitel. A Publius Quinctil Varus mezi ty kvalitní skutečně nepatří. Je tělem i duší aristokrat, který sice má vystupování patricije a ví, koho podporovat v politice, ale o vedení armády nebo správě provincií moc netuší. Patří spíše mezi povolané, než vyvolené. Rok je správcem provincie Afrika, poté se uvede v Sýrii. Například masakrem 2000 Židů. A protože se uměl podruhé dobře oženit, je mu sedmého roku našeho letopočtu svěřena správa nad dalším nově dobytým územím „mezi Rýnem a Labem“, provincií Germánie.

Jenže na rozdíl od již „umravněné“ Sýrie a Afriky v Germánii touha po vzpouře proti Římu ještě nevychladla. A Varus, opírající se o sílu tří elitních legií, není s to se vypořádat s odporem místních obyvatel. Považuje je jen za rozhádané barbary. Aby toho nebylo málo, jednoho takového „barbara“ učiní svým poradcem a důvěrníkem. 

Je jím Arminius, vůdce kmene germánského Cherusků. A to je muž činu. Své mládí nedobrovolně strávil jako živá jistina smíru v Římě, a proto dobře ví, jak římské legie fungují. Zřetelně vidí i slabosti nového správce. Nenápadně tak za jeho zády tedy připravuje velké povstání, na kterém se budou podílet ještě další „barbarské kmeny Germánie“, Marsové, Chattové a Brukterové. Zdá se až neuvěřitelné, že dokázal pletichařit přímo z tábora, kde sídlil Varus. Ale tento římský patricij skutečně nepatřil mezi nejbystřejší.

V devátém roce našeho letopočtu připraví Arminius kulisy dějinného představení, které bude pro impérium tragédií. Kdesi na severu Germánie prý vypuklo povstání, a je na Varovi dokázat, jak silná je ruka Říma. Sám Arminius ho pobízí k rychlé akci. A tak kvapně a bez větších příprav vyráží voj 36 000 římských ozbrojenců a jejich doprovodu na cestu.

Masakr v lese

Kdo je vede? V čele výpravy stojí kromě Vara sám Arminius, utajený organizátor celé protiřímské vzpoury. Zdejší terén dobře zná. Proto legie směřuje do temného a hustého „pralesa“, Teutoburgu. Z jednoho prostého důvodu: římská vojska jsou schopna dobře bojovat v otevřeném terénu, kde mohou vytvářet útvary, krýt se a manévrovat. Ale tady postupují muži 17., 18. a 19. legie takříkajíc hustím pochodem za sebou, po úzké pěšině obklopené neprostupnými hvozdy. Arminius pravděpodobně vsadil i na očekávatelnou nepřízeň počasí, a nezklamal se: někde na území dnešního Dolního Saska udeřily na výpravu deště. Kola doprovodných vozů se zásobami zapadají do bahna, a dlouhá fronta opěšalých legionářů se roztáhne na několik kilometrů. Tehdy jednoduše nasedne Arminius na koně a spolu se svou družinou zmizí. Zavedl Vara do dokonalé léčky. 

Když zpoza stromů vyletí na Římany první šípy, Varus se nedokáže vzpamatovat. Byli napadeni!  Legionáři se nedokáží neviditelným úročníkům efektivně bránit, rychlé útoky barbarů zdecimovaly postup a znemožnily ústup. Všudypřítomný chaos a zmatek ještě stupňuje neschopnost velení. Legionáři jsou schopni vytvořit oddělených několik shluků kolem svých vozů, které brání, ale postupně jsou tato ohniska odporu barbary likvidovány. Boj trvá několik dní, ale situace obránců je naprosto zoufalá. Není se kde ukrýt, nepřátelé jsou všude. Nakonec padne i sám Publius Quinctil Varus, správce nepokojné provincie Germánie. Tři jeho legie jsou dočista rozvráceny, v Teutoburském lese nalezne smrt okolo 20 000 mužů, a zbytek skončí jako otroci Germánů.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Když zpráva o drtivé porážce dorazí do Říma, nemohou jí lidé uvěřit. Prý i sám císař Octavianus Augustus obchází palácem a žalostně naříká: „Vare, Vare, rede mihi legiones meas“ tedy: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“.

I přes následovnou snahu znovu pokořit Germánii se to už Římanům nikdy definitivně nepodařilo, a z řeky Rýn byla vytvořena „nejzazší hranice“ říše. Bitva v Teutoburském lese je dodnes považována za nejdrtivější porážku vojenské moci Říma. I když legionáři bojovali a umírali v řadě bitev, ještě nikdy se totiž nestalo, aby v průběhu jediného konfliktu zmizely beze stopy celé tři legie najednou. Byla to porážka, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval.

Harrapské kultuře se někdy říká proto-indická, protože předcházela civilizačnímu rozvoji v regionu severozápadní Indie a dnešního Pákistánu. To všechno někdy 3000 let př. n. l. Archeologům celého světa ale povídání o stavitelích prastarých měst Mohendžodara, Harappy, Lóthálu a Naušahry úplně nejde k duhu, protože jak sami připouštějí, tihle proto-Indové už byli „hotoví“ a svým dovednostem se už museli někde naučit. Nejspíš v rámci nějaké jiné, ještě o chlup starší kultury, která po sobě ovšem nezanechala stopy. Což je přesouvá na pole nejistých spekulací, kam se opravdoví badatelé pouštějí jen neradi. A možná proto s takovou nevolí hledí ke Khambhátskému zálivu. Pod jeho hladinou se totiž rýsuje buď světová senzace, nebo rozsahem dosud nebývalý archeologický podvod.

Megapole, nebo podvod?

V roce 2001 tu při rutinním skenování dna pro plánované odčerpávání písku narazili inženýři na půdorysy něčeho, co můžeme s trochou fantazie nazvat pozůstatky práce lidských rukou: nádrže, kanály, půdorysy staveb. To vše na asi 40 kilometrech čtverečních ploše mořského dna. Pokud to skutečně někdy bylo město, tak bylo ohromné. A teď pozor: z toho, co víme o geologii Khambhátu, šel tenhle kousek souše pod vodu 5000 let př. n. l., což by znamenalo, že tohle „bájné“ město by bylo starší, než celá mezopotámská civilizace, která je dosud světovou jedničkou. Na místě se podařilo najít desítky artefaktů, které se jeví jako autentičtí „předchůdci“ děl harrapské kultury. Všechno na oko dobře zapadá. 

Že by snad obyvatelé přímořského Khambhátu poté, co si jejich prastarý městský stát vzaly vlny, zamířili na sever k údolí Indu a stali se Harrapy? V archeologii snadné řešení rádi nemají. Zdá se, že řada nálezů sem nejspíš byla jen splavena vodou při povodních – tedy pokud je sem zrovna někdo schválně nenavezl, aby „vytvořil potřebné zdání“. Navíc indičtí archeologové a oceánografové v prvních letech bádání až příliš nekriticky a bez hlubšího ověřování přijímali divoké teorie za pravdivé.

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

O nevětší rozruch se postaral nález dřevěného předmětu, který podle archeologů mohl sloužit jako starověký nástroj. První analýza pomocí radiokarbonové metody určila jeho stáří na 9 500 let. Následné analýzy v Indii a v Německu pak ukázaly, že zkoumaný předmět pochází z doby 7 190 př. n. l., respektive 7 545-7 490 př. n. l. Obě data by nález posouvala před mezopotámskou civilizaci, neboť první sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Část archeologů ale odmítá rovnítko mezi stářím nalezeného předmětu a existencí vyspělé civilizace v oblasti Khambhátského zálivu. Podle řady zjištění totiž byla před 20 000 lety hladina Arabského moře o 100 metrů niž než jeho současná úroveň. Postupný vzestup hladiny tak pohřbil celé lesy a nalezený předmět tak může být pouhým dokladem této změny.

Co se tedy odehrálo u Khambhátského zálivu? Budeme si muset počkat. Pokud se pravost objevu potvrdí, bude to nejstarší město obývané lidmi na celém světě. A také první město, které si při obří katastrofě vzalo moře.

Hnědí trpaslíci představují podhvězné objekty, které jsou na pomezí mezi hvězdami a plynnými obry. V některých ohledech se hvězdám podobají. Obvykle jsou velcí zhruba jako Jupiter, jejich hmotnost je ale mnohonásobně větší (i když stále nižší, než v případě hvězd). Po svém vzniku jsou poměrně horcí, pak postupně vychládají. 

Hnědí trpaslíci jsou pro nás stále velmi záhadní. Září jen nepatrně a těžko se hledají. Záhadná je i jejich atmosféra, kterou moc nemáme šanci studovat pozemními satelity. Daniel Apai z americké Arizonské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno přesto prozkoumali atmosféru jednoho z velmi blízkých hnědých trpaslíků.

Pozorování atmosféry trpaslíka

Apai s kolegy využili pozorování amerického vesmírného specialisty na exoplanety, teleskopu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite). Zaměřili ho na párek hnědých trpaslíků, Luhman 16 A a B, který je od nás vzdálený asi 6,5 světelných let. Luhman 16 A má hmotnost asi 34 Jupiterů, zatímco Luhman 16 B zhruba 28 Jupiterů. Jsou to nejbližší hnědí trpaslíci, jaké známe. Právě na Luhman 16 B se vědci soustředili blíže.

TIP: Všude samí trpaslíci: V Mléčné dráze se skrývá 100 miliard hnědých trpaslíků

Badatelé zjistili, že vnější vrstvy atmosféry hnědého trpaslíka Luhman 16 B lemují pásy a pruhy, které jsou rovnoběžné s rovníkem hnědého trpaslíka. Vzhled trpaslíka vlastně hodně připomíná náš Jupiter, tedy zřejmě bez ikonické červené skvrny. Vše nasvědčuje tomu, že na hnědém trpaslíkovi vanou divoké větry, které vytvářejí zmíněné pruhy a také víry v oblastech pólů trpaslíka. Podobné studie nám pomáhají odhalit vlastnosti a vývoj těchto pozoruhodných objektů.

Podnik s názvem Stalin Doner měl v logu hned nad dveřmi velký portrét komunistického vůdce. Vevnitř pak zákazníky čekala obsluha oblečená do dobové policejní uniformy NKVD a jednotlivá jídla nesla jména komunistických předáků.

„Otevřeli předevčírem a obsloužili na 200 zákazníků," řekl Stanislav Voltman. „Právní důvody (pro zavření bistra) nebyly,“ dodal s tím, že policie ho ale nejprve donutila sejmout Stalinův portrét a místní úřady pak údajně vyvinuly „obrovský tlak“, který ho donutil podnik zcela zavřít. Design restaurace byl předmětem vášnivých debat lidí na sociálních sítích, z nichž někteří jej označovali za nechutný.

„Nějakou publicitu na sociálních sítích jsem očekával, nečekal jsem ale, že všechny televizní stanice, všichni reportéři a blogeři se sem nahrnou a budou tu stát frontu jako do Leninova mauzolea,“ okomentoval okolnosti uzavření bistra jeho majitel.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Stalinova vláda se nesla ve znamení masových represí, táborů nucených prací a hladomoru. V období takzvaného Velkého teroru v letech 1936 až 1938 bylo podle odhadů popraveno 700 000 až 1,2 milionu lidí. Oběti byly obviňovány z různých smyšlených (zpravidla politických) zločinů, například sabotáže, špionáže nebo protisovětské agitace. V zemích bývalého Sovětského svazu však Stalina stále mnoho lidí chová v úctě, především kvůli jeho zásluhám na porážce nacistického Německa za druhé světové války.

Potomek italských imigrantů se doslova „prozpíval“ životem. S písničkami začal už krátce po narození v roce 1915 a nepřestal až do roku 1995, tři roky před smrtí, kdy mu v celoživotní vášni již bránily dýchací obtíže a problémy se srdcem. Jeho hlas tak formoval dějiny populární hudby po desítky let a Frank Sinatra se stal jednou z nesmrtelných ikon showbyznysu. 

Jeho porod provázely komplikace, které však měly paradoxně pozitivní dopad na uměleckou kariéru. Lékaři museli chlapečkovi vážícímu 6,1 kg pomoct na svět kleštěmi, jež mu způsobily několik jizev na tváři, uchu a krku a perforovaly mu ušní bubínek. V důsledku zmíněného trvalého poškození ovšem nemusel již jako mladý muž v roce 1941 nastoupit vojenskou službu a místo toho se mohl dál věnovat zpěvu.

Odmala vyrůstal pod vlivem jazzových bigbandů a zejména slavného Binga Crosbyho, a když se s ním coby dvacetiletý poprvé setkal, také se pevně rozhodl pro dráhu profesionálního zpěváka. Za svým snem šel velmi tvrdohlavě, a tak se z Francise Alberta Sinatry stal Frank Sinatra, jehož umění lidé obdivují dodnes.

Dětství v hospodě

Jeho matka Dolly pracovala jako porodní asistentka a kromě toho, že pomáhala dětem na svět, prováděla rovněž ilegální potraty u italských katolických dívek, čímž do rodinného rozpočtu přispívala nemalými částkami. Otec Antonio boxoval pod jménem Marty O’Brien a později se přidal k hasičskému sboru v Hobokenu, kde rodina žila. Jako dítě trávil Frank mnoho času i v jejich malé taverně: Přes den tam psal úkoly a večer si občas stoupl ke klavíru a zpíval. 

Vztah k hospodám a klubům mu vydržel po celý život, rád v nich zpíval i vysedával a bavil se s lidmi. Občas se však v jeho blízkosti pohybovali také jedinci nepatřící ke „slušné společnosti“. Sinatra proto opakovaně čelil obviněním, že se stýká s mafií a jeho kariéru podporuje organizovaný zločin. FBI na umělce dokonce vedla spis o 2 403 stranách, ale nikdy jej z ničeho neobvinila a sám Sinatra veškerá podobná tvrzení odmítal.

První úspěchy

Coby náctiletý se Frank přidal k místní kapele 3 Flashes. Muzikanti ho ovšem přijali jen proto, že se jim pro ježdění po vystoupeních nesmírně hodilo jeho auto. Zištný krok se každopádně vyplatil: Mladý zpěvák totiž nové kolegy přesvědčil, aby se zúčastnili rozhlasové talentové show Edwarda Bowese pro amatéry – a nakonec vyhráli první cenu, půlroční smlouvu na turné po Spojených státech na pódiích i v rozhlase. Přejmenovali se na Hoboken Four, Sinatra se stal kapelníkem a k závisti ostatních si užíval velkou pozornost dívek.

S kapelou se však záhy rozloučil a přidal se k orchestru Harryho Jamese, s nímž následně vydal svou první komerční nahrávku From the Bottom of My Heart. Sinatra se sice nikdy nenaučil noty, ale od mládí na svém hlase tvrdě pracoval, a sklízel tak plody například v podobě rozšiřujícího se rozsahu. Jenže bez ohledu na to měly nahrávky s Jamesem slabé prodeje a frustrovaný zpěvák podléhal dojmu, že mu vysněný závratný úspěch uniká.

Touha po sóle

Dosáhl jej až s kapelou Tommyho Dorseyho, k níž se připojil v roce 1940. Během prvního roku nahráli přes čtyřicet písní a teprve tehdy začal být mladý umělec spokojený. Kapelník na něj měl silný vliv, takže od něj Sinatra postupně převzal manýry i některé rysy – kupříkladu vždy trval na perfektních výkonech. V červnu 1940 se Dorsey stal dokonce kmotrem jeho dcery Nancy. Blízké přátelství však narušilo Frankovo rozhodnutí orchestr opustit a zamířit na sólovou dráhu, k čemuž ho hnala především touha soutěžit se svým někdejším idolem Bingem Crosbym. 

Problém spočíval v tom, že smlouva zaručovala Dorseymu 43 % ze Sinatrových celoživotních výdělků v showbyznysu. Po soudních tahanicích jej nakonec nechal kapelník jít, což se ovšem neobešlo bez drbů v tisku, že zpěvák využil vazby na zločinecké organizace, aby dosáhl svého. Ať už se jednalo o pistoli u hlavy, nebo tučný úplatek, dramatická epizoda blízký vztah obou mužů nenávratně zničila. Jako poslední Dorsey Frankovi řekl: „Doufám, že spadneš na p*del!“ 

Sinatramánie

Následující dva měsíce po odchodu z orchestru znamenaly pro Sinatru noční můru. Nenašel jediné místo, kde by mohl zpívat, a cítil se být v kariéře o několik let zpátky. Jenže v prosinci 1943 zazvonil telefon a věci nabraly rychlý spád. Bob Weitman, režisér slavného divadla Paramount, měl pro zpěváka nabídku snů: Vystoupit v Paramountu na silvestra, hned po swingové legendě Bennym Goodmanovi. 

Onoho večera na konci roku se stalo něco neuvěřitelného: Na pódium vešel plaše působící muž, ale jakmile začal zpívat, publikum zešílelo. Diváci křičeli nadšením, dupali, tleskali a snažili se dostat co nejblíž. Do té doby v podstatě neznámý umělec si najednou užíval davy fanoušků. Nastala skutečná mánie, kterou později překonali snad jen Beatles. Paramount prodloužil Sinatrovi show z jednoho dne na měsíc a pak na další dva. Zpěvák tehdy vystupoval i sedmkrát denně.

Propad a comeback

Sinatra byl najednou všude: Jeho hlas zněl z pódií i z rozhlasu, a zpěvák se dokonce objevil na stříbrném plátně, přičemž hned v prvním filmu Higher and Higher hrál sám sebe. Následovaly další snímky a Frank měl čím dál víc práce. Mezi léty 1945 a 1946 zpíval ve 160 rozhlasových pořadech, 36krát nahrával a natočil čtyři filmy. V roce 1946 vystupoval i 45krát za týden a denně odzpíval stovku písní. Na přelomu 40. a 50. let však začala jeho sláva upadat, což znamenalo také ztrátu nahrávacích a filmových smluv. 

Umělec se tím však nenechal vyvést z míry a hned v roce 1954 slavil velkolepý comeback, když za vedlejší roli ve filmu Odtud až na věčnost získal Oscara. Opět se tedy těšil uznání a na konci 50. let založil vlastní nahrávací společnost Reprise, kde kromě něj natáčeli třeba Neal Young či Joni Mitchellová. Reprise dodnes vydává Sinatrova alba, jde však o domovskou značku například i pro kapely Green Day, The Smashing Pumpkins nebo pro Erica Claptona.

Krysí banda

V polovině 60. let se Sinatra opět nacházel na vrcholu. Získal Grammy za celoživotní dílo, čímž se završila předchozí desítka stejnojmenných cen. Spolu se Sammym Davisem Jr., Deanem Martinem, Peterem Lawfordem, Joeyem Bishopem, Humphreym Bogartem a dalšími vytvořili neformální skupinu Rat Pack neboli „banda krys“: Vystupovali na koncertech v Las Vegas a objevovali se také ve filmech. 

Jedna z teorií o vzniku netradičního názvu zní, že když Bogartova manželka viděla, jak se její muž s přáteli vrací v noci z Vegas, řekla jim, že „vypadají jako zatracená banda krys“. A přestože šlo o mužské uskupení, objevovaly se po boku pánů i ženy, včetně Shirley MacLaineové, Judy Garlandové nebo třeba Marylin Monroe. Las Vegas se pro Sinatru a jeho kumpány stalo uměleckou domovinou.

Poslední takty

Na začátku 70. let se Sinatra rozhodl odejít do důchodu, ale po dvou letech se vrátil s albem Ol’ Blue Eyes Is Back a s televizním pořadem. Roku 1976 pojal za svou čtvrtou manželku Barbaru Marxovou a zůstali spolu až do jeho smrti na sklonku milénia. 

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Následovalo ještě mnoho úspěchů a ocenění, včetně Prezidentské medaile svobody, Zlaté medaile Kongresu či rakouského Čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Časopis Playboy Sinatru sedmkrát zvolil mužským vokalistou roku a magazín Down Beat jej několikrát jmenoval i osobností roku. Přestože jeho poslední koncerty provázely zdravotní komplikace a musel využívat čtecí zařízení, vystupoval zpěvák až do roku 1995. Jeden z největších hudebních interpretů 20. století odešel o tři roky později, ale jeho písně a filmy s námi zůstávají dál. 

Jednovaječná dvojčata skutečně vznikají z jednoho jediného vajíčka. Proto sdílejí tutéž DNA od svých rodičů. Lidé si proto obvykle myslí, že jednovaječná dvojčata mají naprosto shodnou DNA. Zároveň je to poměrně důležitá odborná záležitost, protože jednovaječná dvojčata hrají významnou roli ve výzkumu lidské genetiky.

Ve skutečně se ale ukazuje, že během vývoje lidského zárodku, především v jeho rané fázi, vznikají v lidské DNA mutace. Týká se to i jednovaječných dvojčat. Jejich mutace se ale obvykle navzájem liší. Ve své nové studii rozdílů mezi jednovaječnými dvojčaty to potvrdil tým islandských genetiků, které vedl Hakon Jonsson ze společnosti deCODE Genetics.

TIP: Dvě v jednom těle: Žena trpící chimérismem je živoucí hříčkou genetiky

Genetici studovali celkem 387 párů jednovaječných dvojčat a dvoje trojčata, společně s jejich rodiči, partnery a dětmi. Výsledky výzkumu ukázaly, že se jednovaječná dvojčata liší v průměru 5,2 mutacemi. Asi u 15 procent těchto párů dvojčat se jedno z dvojčat lišilo větším počtem mutací, asi 10 až 15.

Vědci se domnívají, že jde o situaci, kdy dvojčata nevznikají z vajíčka, jako obvykle, ale ze zárodku starého 8 až 13 dní. Čím později se budoucí dvojčata oddělí, tím více se liší mutacemi. Vzhledem k velikosti lidské DNA, která obsahuje v tělních (diploidních) buňkách asi 6 miliard párů bází to je ale jako kapka vody v oceánu.

V úterý 1. ledna 1929 si pětice vzájemně se neznajících lidí zakoupila čerstvý výtisk Národních listů. Psal se nový rok a všechny zajímalo, co přinese. Tovární dělník Ignác Hamr z Červeného Kostelce, zemědělský pomocník Arnošt Pinkava z Nymburka, senior chef průmyslového závodu Hermann Wolf z Trutnova, žena v domácnosti Anna Jelínková z Brna a učitel Václav Cibulka z Prahy dolistovali až ke straně pět, kde dopisovatel Národních listů v pravém slova smyslu věštil události pro rok 1929.

„Bude mnoho vražd, loupeží, velkých požárů, leteckých a železničních neštěstí, ale také pozoruhodných lékařských objevů a převratů ve způsobu léčení nemocí. Nezávislost žen se ještě upevní,“ udával autor článku. „Francouzský astrolog Abel prorokuje události ještě přesněji. Předpovídá dva velké vynálezy: padák, který nikdy neselže, a naprosto spolehlivé sérum proti tuberkulose. (...) Obchodní a peněžní kruhy budou nejvíc zajímat proroctví amerického astrologa mra Lee, jenž je považován za znamenitého proroka bursovních kruhů ve Wallstreet. Mr. Lee už dovedl předpovědět bursovní krachy přesně na den. Pro letošní rok prorokuje třetí týden v květnu jako nejkritičtější pro newyorskou bursu. Krach se bude opakovat v posledním týdnu září. Také Evropa prožije bursovní nesnáze. (...) Uvidíme (…).“ Když pětice dočetla, zřejmě se jí moc neulevilo, naopak. Ale byla to přece jen předpověď, která nemusela vyjít…

Příběh první: pomocný zemědělský dělník z Nymburka

Arnošt Pinkava pracoval od roku 1928 jako pomocný zemědělský dělník na soukromém statku nedaleko Nymburka. Muž středních let, bývalý legionář a vyznavač Sokola, absolvoval pět ročníků obecné školy a poté tři roky měšťanky v Nymburce. Se svým zaměstnáním však spokojený nebyl. Jednak to byla práce fyzicky náročná, ale především nepříliš dobře placená. Za každou odpracovanou hodinu dostal pouhou jednu korunu a padesát haléřů.

Nedá se ani hovořit o tom, že by měl jistotu stálého zaměstnání. Krize v zemědělství se projevila už v lednu. Nejprve panovala krutá zima doprovázená silnými mrazy, které napáchaly mnoho škod na ovocných stromech, a sníh se místy udržel až do poloviny května. Statkář musel odprodat několik hospodářských zvířat, která kvůli prochladnutí musela putovat na jatka.

První jarní měsíce sice přinesly vyhlídku na dobrou úrodu, ale všechno změnila bouře s krupobitím, která Polabí zasáhla 4. července kolem desáté hodiny večer. Za bílého dne byl pohled na větrem poničené stromy a pomlácené obilí opravdu žalostný. Škody se likvidovaly v příštích týdnech. Aby toho nebylo málo, nastala velká vedra, během nichž obilí usychalo a v potocích i ve studnách se projevil citelný nedostatek vody. Kronikář zaznamenal: „Úroda zničena z 80 %. Ovoce tohoto roku bylo vzácností.“

Ze statku na žebrotu 

Ihned po sklizni bídné úrody nastalo na statku propouštění. Arnošt Pinkava tak ze dne na den přišel o střechu nad hlavou a základní příjem. Práci sháněl, kde se dalo. Přes zimu vypomáhal jako lesní dělník s likvidací pozůstatků kalamity po letní silné bouři. Na začátku jara 1930 měl štěstí – zaměstnal ho rolník Antonín Kapoun na svém statku v Rašově u Tišnova. Práce na poli i v lese byla slušně placená, a Arnošt si tak mohl koupit častěji než kdy předtím kostku másla nebo masné výrobky. Část potravin kupoval také od hospodáře. Úroda toho roku ovšem nebyla valná, a když koncem června vypukl z neznámé příčiny na statku požár, který zničil obytné stavení a část hospodářských budov, ocitl se Arnošt Pinkava opět bez práce. 

Tehdy se již naplno projevily důsledky ekonomické recese. Nezaměstnanost v zemědělství byla od léta vyšší a zavadit o práci bylo takřka nemožné. Arnošt se proto vrátil zpět do Nymburka, avšak ani ve městě nebyla situace lepší. Byl tedy nucen žebrat v městských ulicích. Z dřevěných desek si vyrobil ceduli, kterou nosil připevněnou kolem krku. Bílou barvou na ní stálo: „Sháním práci. Jen za chleba.“  

TIP: Život za Velké krize: Jak Černý čtvrtek otřásl americkou společností?

Díky dobročinnosti místních se mu dařilo protloukat se bídou až do roku 1934. Tehdy byl zaměstnán na stavbě Zemědělské družstevní mlékárny v Jičínské ulici. Mlékárna byla dokončena o rok později. Prodávala mléko, tvaroh, jogurty a sýry do celého Polabí i do Prahy. Místo zde posléze dostal i Arnošt, který tu pracoval po několik dalších let. 

Psychologové ze tří maďarských univerzit požádali 52 žen, aby se prošly před kamerou – jednou v botách s plochou podrážkou a podruhé v botách s 8 až 10centimetrovým podpatkem. Videa a fotografie poté vědci pouštěli více než stovce mužů a žen, kteří měli hodnotit atraktivitu modelek. Záznamy byly záměrně upravené tak, aby modelkám nebyla vidět obuv (od lýtek dolů) a ani horní část těla. Modelky byly ve věku od 18 do 43 let, všech možných postav a oblečené byly podobným způsobem – do upnutých triček, džínsů a legín.

Výsledek experimentu hovoří jasně: Bez ohledu na pohlaví pozorovatele, byly jako atraktivnější označeny ty ženy, které si obuly boty na podpatku. Podle vědců je výsledek dán souhrnem několika faktorů – jedním je rytmus chůze, který se v různém obutí mění. Ženy v botách na vysokém podpatku se pohybují ladněji než v botách s plochou podrážkou.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

Tím hlavním je ale podle vědců rozdíl v zakřivení zad – vysoký podpatek podle nich opticky prodlužuje kost kostrční, což si spojujeme s nižší pravděpodobností poranění zad a také schopností vícečetných porodů. Tato část byla obzvlášť patrná z hodnocení statických fotografií. Zdá se tedy, že se maďarským vědcům podařilo potvrdit okřídlený výrok Marilyn Monroe: „Nevím, kdo vynalezl vysoké podpatky, ale všechny ženy mu hodně dluží.“

Když Rudá armáda začátkem 30. let poptávala velkorážní zbraň pro boj s lehce pancéřovanými a vzdušnými cíli, zapojil se do projektu náhrady za těžký kulomet Maxim také konstruktér Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Automat měl pálit náboji 12,7 × 108 mm a počítalo se též s jeho instalací na obrněnou techniku. Konstruktér šel nejprve cestou nejmenšího odporu a inspiroval se vlastním lehkým kulometem DP.

Spolupráce se Špaginem

Z osvědčených prvků svého úspěšného výtvoru využil kupříkladu odběr spalných plynů z hlavně. Zrodila se zbraň zvaná DK, která se v první polovině 30. let sice dočkala sériové výroby, jenže kvůli kadenci pouhých 360 ran/min. se příliš nerozšířila. Zlom nastal až poté, co Děgťarjev zahájil spolupráci s další konstruktérskou legendou Georgijem Špaginem. Autor slavného samopalu zdokonalil systém podávání střeliva, čímž se počet výstřelů za minutu navýšil asi na 600.

Tato hodnota potvrzená zkouškami z roku 1938 generály uspokojila a automat se záhy dostal do výzbroje pod názvem DŠK (Děgťarjev, Špagin, krupnokalibernyj). Konstruktéři vsadili na přímoběžný a uzamčený závěrový mechanismus, z DP-27 převzali systém uzamykání dvojicí destiček uložených v závorníku. Na konci hlavně našla své místo rozměrná úsťová brzda. Zbraň vojáci „krmili“ pomocí pásů po 50 nábojích, přičemž cívkový podávací mechanismus se ovládal výkyvnou pákou. Spoušťový mechanismus umožňoval výhradně palbu dávkou. Zbraň se lafetovala na podstavec s dvojicí kol a podobně jako u SG-43 bylo možné ji po jednoduché úpravě použít i proti letadlům. 

Příliš těžký

Rudoarmějce kulomet nadchl výkonností (účinný dostřel činil až 2 000 metrů), ale „nevoněla“ jim extrémní váha. Zatímco u samotné zbraně činila akceptovatelných 34 kg, i s podvozkem už šlo o 157 kg. Proto se DŠK v protiletadlové roli nejčastěji umisťoval na lehčí trojnožku (hmotnost kompletu dosahovala 82 kg) a vojáci jej převáželi na korbě nákladního vozu GAZ-AA.

Ve druhé polovině války se DŠK uplatnil i jako protiletadlová výzbroj těžkých obrněnců v čele s tanky IS-2 a samohybnými děly ISU-122 nebo ISU-152. S německou pěchotou si měl velkorážní kulomet poradit buď ze zmíněného dvoukolového podvozku, nebo namontovaný na lehkých obojživelných tancích T-40 a obrněných automobilech BA-64. Výkonný automat nechyběl ani na palubách válečných lodí či vagonech obrněných vlaků.

Ideální zbraň milicí

Po válce se zbraň dočkala modernizace na standard DŠK vz. 1938/46 neboli DŠKM. Kromě Sovětského svazu sloužila v armádách moskevských satelitů a zákazníky si našla též v řadě rozvojových zemí, kde mnohdy slouží dodnes. Těžký kulomet tvořil protiletadlovou výzbroj tanků T-54 i T-55 a licenčně se stavěl jak v Číně (coby Typ 54), tak v Československu, Pákistánu nebo Rumunsku.

TIP: Samopal PPŠ-41 Špagin: Legendární sovětská balalajka

V současné době jej ve vyspělejších ozbrojených silách už obvykle nahradily modernější zbraně NSV či Kord, přesto zůstává jedním z nejrozšířenějších těžkých kulometů světa. S trochou nadsázky se dá říct, že od konce 30. let nechyběl DŠK v žádném větším ozbrojeném konfliktu. Účinné střelivo a robustní konstrukce z něj činí ideální zbraň milicí a povstalců, kteří jeho trojnožku navařují na korbu pick-upů a vytvářejí tak improvizovaná bojová vozidla známá jako technicaly.