Ačkoliv se sladká voda nachází v jezerech, řekách, ledovcích i pod povrchem, tvoří asi jen 3 % veškerých zásob na Zemi. Považuje se za obnovitelný zdroj, přesto změny klimatu na mnoha místech planety zmíněné procesy narušily a přirozené doplňování životodárné tekutiny už zdaleka nepokryje její spotřebu. Období sucha a horka se zesilují i prodlužují a nárazové povodně nedokáže vyschlá půda pojmout. Například v Kalifornii se etapy dešťů střídají s extrémním suchem. 

Od roku 2010 uznává OSN přístup k pitné vodě jako základní lidské právo a různé iniciativy pomohly v budování jejích zdrojů i v odlehlých oblastech. V roce 2017 už se k bezpečné vodě dostalo 71 % globální populace, tedy asi 5,3 miliardy lidí. Jenže zatímco se rozvíjí infrastruktura na její čerpání, samotné zdroje nyní čelí většímu ohrožení než kdy dřív. Podle odhadů bude v roce 2025 až polovina lidí na Zemi žít v místech, kde se voda stane vzácností. Situaci pak ještě zhoršuje nenasytnost průmyslových a zemědělských gigantů, kteří si k potřebné tekutině dopomáhají často nelegálně. 

Kolik spotřebujeme

Podle Světové rady pro vodu připadá 10 % globální spotřeby na domácnosti, průmysl odebírá 20 % a zemědělství ukusuje z koláče až 70 %. Podle nového výzkumu, publikovaného v časopise Nature Sustainability, se 30–50 % vody na planetě ukradne. Za nemalým číslem musíme hledat hned několik důvodů: Oproti počátku 20. století dosahuje dnes populace na Zemi 4,5násobku, s čímž se pojí zvyšující se poptávka po zdrojích. S počtem obyvatel narůstá průmyslová výroba, stejně jako potřeba vypěstovat víc plodin a chovat větší množství hospodářských zvířat. 

Dostáváme se tak do začarovaného kruhu: Víc lidí potřebuje víc vody a potravin. Při jejich výrobě se vypouští víc skleníkových plynů (asi 11 % z celkových emisí), jež způsobují klimatické změny. Ty ústí v sucha, požáry i povodně a zemědělství pak výkyvy v množství vláhy pokrývá čerpáním spodních vod: Zavlažování totiž znamená v průměru dvakrát produktivnější jednotku půdy než v případě spoléhání jen na srážky. Vypěstuje se tak jednak větší úroda, jednak více druhů plodin. Zalévání však vyžaduje ohromný objem sladké vody – a právě tady vstupují na scénu její zloději.

Krást se vyplácí

Krádeže vody mají mnoho podob: Může jít o legální odběr, za nějž se ovšem nezaplatí, o „černé“ napojení na vodovodní systém nebo přímo o čerpání z řek, jezer a podzemí. Autoři studie z University of Adelaide si vzali za příklad jahodové plantáže v jižním Španělsku, které je největším světovým vývozcem zmíněného ovoce.

Odvětví ročně vydělá 400 milionů eur, tedy téměř 11 miliard korun, a zajišťuje asi 50 tisíc pracovních míst. Díky intenzivnímu zavlažování mohou farmáři jahody pěstovat po celý rok. Odvrácenou stranu „boomu“ však netvoří jen krajina posetá skleníky z bílých plastových fólií, jež zaručují vhodné prostředí pro úrodu. Jde také o rekordní spotřebu vody. 

Tisíc nelegálních vrtů

Podle místní vodohospodářské agentury ji čerpá až polovina jahodových farem z hlubokého podzemí skrz tisícovku nelegálních vrtů. Tamní voda přitom zásobuje i jeden z nejdůležitějších evropských mokřadů v národním parku Doñana, jenž se stal domovem vzácných druhů včetně rysa iberského a kam přilétají stěhovaví ptáci z Afriky. 

Močály jsou napájeny podzemními vodami, jenže objem jednoho z hlavních proudů klesl za posledních třicet let na polovinu. Španělsko navíc již delší dobu čelí vlnám značného sucha a lesních požárů. Ilegální využívání vody se přitom dlouho ignorovalo, a to zejména kvůli zachování pracovních míst v zemi, jež má dlouhodobě 15 % nezaměstnaných. Světový fond na ochranu přírody však tlačí a stát ilegální vrty pomalu zavírá.  

Nejistý osud farmářů

Nezákonné vrty se zasypávají i v dalších oblastech jižního Španělska. Například v městečku Lucena del Puerto, jež nechvalně proslulo coby epicentrum krádeží podzemní vody, jich zablokovali zhruba stovku. Jde však o pouhou kapku v moři v porovnání s tím, co odhalila studie Greenpeace: Voda ukradená za rok by stačila k životu 118 milionům lidí, což odpovídá 2,5násobku španělské populace. 

Dvě třetiny země jsou přitom vyprahlé a pomalu se mění v poušť. Úřady se proto snaží zasáhnout dřív, než bude pozdě. Může se totiž stát, že až bude životodárná tekutina skutečně potřeba, místní zjistí, že v podzemí už žádná nezbyla nebo je kontaminovaná. Španělsko se však zároveň musí vyrovnat s tím, že by zemědělci při úplném zavření vrtů mohli přijít až o polovinu úrody a s tím spojený výdělek. Mnohé farmy tak čelí ohrožení. 

Voda v soukromých rukách

Podobný problém sužuje Chile, které se potýká s tzv. megasuchem a proměnilo se v symbol moderního vodního nevolnictví. Dlouhá období bez srážek jsou tam sice běžná, ale současná mimořádná perioda trvá už deset let. Cisterny tak musejí zásobovat až 1,5 milionu lidí, jelikož mnohé studny a řeky vyschly. Divoká i domácí zvířata hynou a o nezbytnou tekutinu bojují rovněž malí zemědělci, kteří nemají jak zavlažovat úrodu. Jen kousek od nich, v ohromných oplocených areálech, se přitom denně použijí miliony litrů na proplachování vytěžené strusky lithia a jiných vzácných kovů, jichž je poušť plná.  

Jihoamerická země navíc zcela zprivatizovala přírodní zdroje. Změny ústavy pod vojenskou juntou napojenou na byznys zakotvily soukromé vlastnictví vody v roce 1980, takže nyní spočívá v rukou velkých producentů. Například ministr zemědělství Antonio Walker Prieto vlastní zdroj s průtokem 29 000 l/s, což by stačilo k životu 17 milionům jeho spoluobčanů. Chilané tak platí nejvyšší sazby za pitnou vodu v Latinské Americe a jejich domovina zároveň vysychá. 

Zelená superpotravina

Další velký problém, související s nedostatkem vody a obrovským suchem, představuje pro Chile pěstování avokáda. Zmíněná plodina před několika lety zaplavila kavárny, restaurace i sociální sítě díky své nutriční hodnotě a skvělé chuti. Jenže při ukusování avokádového toustu či pojídání oblíbeného guacamole málokoho napadne, že vypěstování 1 kg zelené pochoutky, tedy zhruba tří plodů, vyžaduje 272 l vody. Místní zemědělství se proměnilo v monokulturu žíznivé superpotraviny. Chilané z jihu státu se tak často mohou umýt jen pomocí houby a potřebu vykonávají do plastových nádob, aby ušetřili maximum vody, zatímco velké korporace ji denně vylévají na pole po statisících litrů. 

Také proto vznikla skupina MODATIMA neboli Hnutí za přístup k vodě, půdě a životnímu prostředí. Její členové však téměř denně čelí pouličním útokům i výhrůžkám smrtí po telefonu. Kvůli boji za základní lidská práva končí dokonce ve vězení a jsou souzeni ve smyšlených procesech. Světlé zítřky přitom zůstávají v nedohlednu, jelikož i ve vysokých politických funkcích sedí ti, kdo chilskou vodu v současnosti vlastní.

Mandle z Kalifornie

Kalifornie patří k největším producentům mandlí na světě. Letos tamní farmáři vypěstovali o 18 % plodů víc než loni, což znamená skvělou zprávu pro průmysl, ale katastrofu pro životní prostředí. Vodní stopa jediné kalifornské mandle totiž zahrnuje asi 12 l životodárné tekutiny, což odpovídá 12 milionům litrů na 0,4 ha za rok. Uvedené množství by přitom vystačilo pro všechny domácnosti v Los Angeles, San Diegu a San Franciscu. 

Aby producenti pokryli spotřebu stromů, využívají podzemní vodu, která se ovšem nestíhá obnovovat. Dlouhodobě si tak sami pod sebou podřezávají větev, neboť do uvolněných prostor v podloží prosakuje slanější voda z moře a zásoby pomalu kontaminuje. 

Raději pokutu

Podle odborných odhadů vzroste světová populace do poloviny století téměř na deset miliard. Do té doby také zřejmě tisíce řek a dalších zdrojů překročí kritickou hranici, kdy už na jejich hladiny nebudeme moct spoléhat. Nejvíc sladké vody se ukrývá pod povrchem, a právě podzemní kolektory udržují stabilní úroveň toků po celé planetě. Velkou část zásob jsme však již spotřebovali a řeky vysychají. U 15–21 % povodí, kde se podzemní voda čerpá, už jsme práh udržitelnosti přesáhli a do roku 2050 půjde až o 79 %. V tu chvíli začnou od vyschlého řečiště migrovat zvířata i lidé a místní flóra postupně zanikne. 

TIP: Hrozba sucha: Kde by se ve světě mohlo začít válčit kvůli vodě?

Autoři zmiňované studie z Nature Sustainability tak volají po okamžitém zásahu úřadů, které však kvůli ekonomickým výhodám často přivírají oči nad zloději i nadměrnými legálními odběrateli. Čerpání se tudíž dostatečně nemonitoruje a pokuty za krádež jsou natolik nízké, že producenti raději zaplatí, než by omezili výrobu. Nyní je tedy důležité najít rovnováhu mezi ekonomickými výhodami a jejich dopady, které nás ovlivní na spoustu dalších let. 

Bible i starověký historik Flavius Iosephus popisují osud Jana Křtitele jako proroka a asketického kazatele z 1. století, který prováděl křty v řece Jordán. Jedním z mnoha lidí, kteří tímto rituálem prošli měl být i sám Ježíš Kristus.

Vlivu Jana Křtitele se ale začal obávat tetrarcha Héródés Antipas, vládce Galileje a Perey v rámci uspořádání Herodovské tetrarchie v Judeji. Kazatel totiž zřejmě kritizoval i jeho samotného.

Kvůli tomu, anebo možná kvůli přání princezny Salome, která si podle Nového zákona vyžádala hlavu kazatele za tanec, nechal Héródés Antipas Jana Křtitele popravit kolem roku 29 našeho letopočtu. K popravě mělo dojít v pevnosti Machairús, která se nachází poblíž Mrtvého moře, na území dnešního Jordánska. Vládce se obával, že by poprava oblíbeného kazatele mohla rozdmýchat nepokoje.

Archeologové projektu Machaerus Excavations and Surveys at the Dead Sea, které vedl Győző Vörös, již v roce 1980 objevili v troskách pevnosti Machairús nádvoří, kde se mohly odehrát scény související s odsouzením Jana Křtitele. Nedávno zde nalezli i místo, kde podle nich stál trůn Héródése Antipy, což potvrzuje reálný základ biblického příběhu. Jak to v podobných případech bývá, odborníci jsou rozpolceni. Někteří z nich souhlasí se závěry archeologů projektu Machaerus, jiní jsou k nim skeptičtí.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v Jeruzalémě stopy po zemětřesení popsaném v Bibli

Erupce neboli vzplanutí na Slunci reprezentují nejenergetičtější projev sluneční činnosti. Dochází k nim při prudké změně konektivity magnetického pole v atmosféře naší hvězdy, kdy se nahromaděná magnetická energie náhle uvolní. V poměrně malé oblasti s typickým rozměrem v tisících kilometrů se naráz během pár minut uvolní až 10²⁵ J, což by nahradilo 1GW blok jaderné elektrárny na dlouhých 300 milionů let.

TIP: Hrozba mateřské hvězdy: Jak vznikají sluneční superbouře? 

V Galaxii však existují hvězdy, i ty podobné Slunci, u nichž zaznamenáváme erupce s energiemi o mnoho řádů většími. Označují se jako supererupce čili supervzplanutí a velmi dobrou statistiku o nich přinesla měření exoplanetárního hledače Kepler: Ten po tři roky sledoval téměř sto tisíc stálic podobných té naší a detekoval u nich tisíce supererupcí. Kdyby k popsaným událostem došlo na Slunci, měly by na naši soustavu zcela sterilizující dopad. Naštěstí se zdá, že k podmínkám jejich vzniku patří výskyt velkých hvězdných skvrn, zabírajících mnoho procent povrchu stálice, a také rychlejší rotace – přičemž nic z uvedeného není u Slunce splněno.

Lední medvědi potřebují k přežití led, po němž se pohybují a ve kterém hledají dýchací otvory tuleňů a jejich doupata s mláďaty. Jen díky ledu se ke své kořisti dostanou. Když se na konci jara ledy rozlámou, musejí medvědi vydržet na pevnině, kde paběrkují a snaží se přežít do doby, než mořská hladina opět zamrzne. Na některých místech si lední medvědi během teplých měsíců našli náhradní zdroj potravy – obrovské mrtvoly uhynulých velryb, které uvízly na mělčině. 

Vědce z University of Washington napadlo, že velrybí mršiny by mohly být dostatečnou potravní náhradou, která by zachránila populace ledních medvědů i poté, co ledový příkrov v Arktidě přes léto úplně zmizí, což by podle většiny předpovědí mělo nastat kolem roku 2040. Vědci si proto nejprve určili, kolik velrybího tuku a masa by potřebovala populace ledních medvědů během „postního období“ a pak odhadovali velikost velrybích populací kolem Aljašky a na Čukotce. Dále zjišťovali, kolik velryb potenciálně uvízne na mělčině, přičemž vycházeli z toho, že jen asi 10 % uhynulých velryb je vyplaveno na břeh a jen některá z těl uvíznou na místech, kam se medvědi mohou dostat.

Analýza ukázala, že hypotetická populace 1 000 ledních medvědů by pro dobu letních měsíců bez ledu potřebovala zhruba osm velryb. Na jaře, kdy medvědi jedí nejvíc, by tutéž tisícihlavou populaci udrželo naživu asi 20 velryb.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce – Evoluční problémy ledních medvědů

Zatímco v Čukotském moři se na základě dlouhodobě shromažďovaných údajů dá říct, že takové množství velryb by bylo zřejmě každým rokem k dispozici, o jiných oblastech to neplatí. V Arktidě žije 19 oddělených populací ledních medvědů a mnohé mají v tomto ohledu mnohem horší předpoklady.

Mořská bioložka Kristin Laidreová, která výzkum vedla, popsala jeho závěry takto: „Zatímco v některých oblastech jsou mršiny velryb důležitým zdrojem, který může ledním medvědům nahradit ztráty potravy způsobené ústupem ledu, určitě se nedá očekávat, že vyřeší situaci napříč celou Arktidou a zcela medvědům nahradí chybějící tuleně. V mnoha regionech jsou prostě environmentální změny příliš velké a velrybích těl je příliš málo.“

Jedním z pozdních dopadů napoleonské éry bylo i založení Brazilského císařství. Jeho druhým a zároveň i posledním císařem byl Petr II., neboť byl v roce 1889 svržen vojenským převratem. V manželství se sicilskou princeznou se dočkal dvou synů, oba však zemřeli jako dvouletí, proto se upnul na své dvě milované dcery. Starší z nich, Isabela (1846–1921), se stala korunní princeznou. Provdala se za francouzského prince z linie Bourbon-Orléans, Ludvíka Filipa, který projevil vojevůdcovské nadání a povýšil na brazilského maršála. Jejich prvorozený syn, princ Petr (1875–1940) se stal knížetem z Grão-Pará a byl vychováván jako budoucí císař.

Luxusní vyhnanství

Isabela Brazilská získala značné zkušenosti s vládnutím, když otce několikrát zastupovala jako regentka. Také se zasloužila o zrušení otroctví, ale to připravilo dynastii o podporu bohaté a vlivné vrstvy majitelů velkých kávových plantáží. O převratu si zapsala do deníku: „Pokud je zrušení otroctví důvodem pro svržení monarchie, domnívám se, že to za ztrátu trůnu stálo“. Po otcově smrti v roce 1891 se Isabela stala hlavou brazilské císařské rodiny a monarchisté ji uznávali jako brazilskou císařovnu. 

Isabela musela odejít s manželem a třemi syny Petrem, Ludvíkem a Antonem do exilu. Nejprve se usadili v Portugalsku, posléze ve Francii, kde mohli užívat titul hrabat z Eu podle skvostné rezidence v Normandii, ve které se usídlili. Pro mladé prince byla samozřejmě naplánována vojenská výchova, jenže v Brazílii ani Francii nemohli jako potomci vládnoucích dynastií sloužit v armádě. Proto Petrovi – Isabelininu nejstaršímu synovi a dědici nároků na císařský trůn – nezbylo nic jiného než se poohlédnout po jiných zemích. Vzhledem k tomu, že byl potomkem rakouského císaře Františka I. (vládl 1792–1835), vídeňský dvůr ihned vyhověl jeho žádosti o přijetí na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. 

Zamilované schůzky v Chotěboři

Díky „rakouským“ genům Petr velmi snadno zapadl mezi elitu podunajské aristokracie a ve vojenské akademii se spřátelil se čtyřmi bratry, hrabaty Dobřenskými z Dobřenic. Tito potomci původně vladyckého českého rodu doloženého od 14. století ho několikrát hostili během prázdnin na rodinném sídle v Chotěboři, přestavěném v novorenesančním stylu a obklopeném anglickým parkem. Právě během těchto návštěv se dědic brazilského trůnu Petr zamiloval do sestry svých spolužáků, hraběnky Alžběty Dobřenské z Dobřenic.  

Byla o necelé dva měsíce mladší než on, velmi kultivovaná a uměnímilovná. Její dcera o ní později napsala: „Alžběta mluvila a psala pěti jazyky: česky, anglicky, německy, francouzsky a portugalsky. Byla také skvělou malířkou portrétů. Studovala v Chotěboři, několik učitelů bydlelo přímo na zámku. Také ji občas vzdělávali učitelé jejích bratrů, což byla velká výhoda. Později byla přijata na Hudební a malířskou akademii v Mnichově.“ Zamilované schůzky v Chotěboři a okolí vyústily v intenzivní a silnou lásku prince Petra a hraběnky Alžběty. Oba si slíbili, že společně stráví zbytek života, proto Petr odjel do Francie, aby své rodiče seznámil s plánem na svatbu.  

Nerovnorodý sňatek

Hraběnka Alžběta byla sice ze šlechtické rodiny, ale v jejích žilách bychom nenašli ani kapku královské, natož císařské krve. Petrovi rodiče si proto nedokázali představit, že by se jejich nejstarší syn a dědic nároků na císařskou korunu neoženil s rovnorodou členkou některé z katolických panovnických rodin. Vždyť Bourboni, Wettinové, Habsburkové-Lotrinkové či Wittelsbachové se pyšnili desítkami princezen ve vhodném věku. V dnešní době, kdy si korunní princové a princezny všech evropských monarchií berou neurozené občany, se může chování Petrových rodičů jevit jako podivné, ale na počátku 20. století hrála otázka urozenosti při uzavírání sňatků stále klíčovou roli. 

Petr a Alžběta museli čekat na svatbu osm dlouhých let, protože hrabě a hraběnka z Eu se všemi silami snažili tomuto sňatku zabránit. Jeden z Petrových potomků to později komentoval: „Oženil se, když mu bylo třicet pět a bez souhlasu hraběte z Eu. Můj dědeček věřil, že princové by si měli brát pouze členky královských rodin. Nelíbilo se mu, že se můj otec oženil z lásky, a to s pouhou hraběnkou z Rakousko-Uherska.“ Hlava brazilské dynastie, Isabela nakonec vznesla zásadní požadavek, aby se Petr vzdal svých práv na brazilský trůn. S tím Petr, ač jen nerad, souhlasil a 30. října 1908 podepsal příslušný dokument. Formálním brazilským následníkem se stal jeho bratr Ludvík, který byl již od dětství považován za čilejší a chytřejší dítě než Petr. Hraběnka z Eu, tedy monarchisty uznávaná brazilská císařovna, rozeslala vyjádření, ve kterém stálo: „Petr bude i nadále milovat svoji rodinu a poskytne svému bratrovi veškerou možnou podporu. Díky Bohu jsou zajedno. Ludvík se bude aktivně angažovat ve všem, co se týče monarchie a jakéhokoli dobra pro naši zemi.“

Svár brazilských monarchistů

Ludvík byl zasnouben se sicilskou princeznou Marií Piou, sestrou hlavy rodu této bourbonské linie, proto perfektně vyhovoval požadavkům rodičů. Dodejme, že Petr později zpochybnil platnost zřeknutí se práva na trůn argumentem, že šlo čistě o rodinný akt, který nikdy nebyl uznán brazilským parlamentem. Z tohoto důvodu považuje část brazilských monarchistů za hlavu rodu Petrovy, nikoliv Ludvíkovy potomky.

Po dlouhých letech čekání se princ Petr mohl v sobotu 14. listopadu 1908 konečně oženit ve Versailles se svou milovanou, hraběnkou Alžbětou Dobřenskou z Dobřenic. První dítě, princezna Isabela, se jim narodilo v roce 1911. Po ní následovali během osmi let princ Petr, princezna Marie Františka, princ Jan Maria a princezna Tereza. Alžběta se po většinu času věnovala rodině a reprezentačním povinnostem. 

Návrat do Brazílie

V roce 1920 zrušil brazilský prezident Epitácio Pessoa zákon o exilu, který princům zakazoval pobyt v Brazílii. V roce 1922 se tak rodina Petra a Alžběty mohla vrátit do Brazílie. Jejich nejstarší dcera vzpomínala, jak byla její matka již na palubě lodi velmi nadšená, když z dálky spatřila město Salvador. Svým dětem totiž vyprávěla, že již od svého dětství v Čechách snila o tajemné středoamerické zemi. Nicméně neměla natolik dobrodružnou povahu, aby svého manžela doprovázela na jeho loveckých výletech po brazilských zátokách nebo na jeho výpravě v letech 1926 a 1927, kdy urazil autem čtyři tisíce kilometrů na cestě z Bolívie do Rio de Janeira.

TIP: Dáma s břitkým jazykem: Kněžna Dašková pomohla Kateřině Veliké na trůn

Petrova rodina se usadila v paláci Grão-Pará v Petrópolisu, ležícím asi 70 kilometrů severovýchodně od Ria de Janeira, v někdejším letním sídle císaře Petra II., který jim republikánská vláda vrátila. Princ Petr se zapojil do společenského života a díky své milé a přátelské povaze si získal velkou popularitu. Zemřel v pětašedesáti letech po onemocnění dýchacích cest a byl pohřben s poctami náležejícími hlavě státu na hřbitově v Petrópolisu. Alžběta se jako vdova vrátila do Evropy a zemřela v portugalské Sintře v pondělí 11. června 1951. V roce 1990 byly ostatky české hraběnky, která většinu života prožila mimo rodnou střední Evropu, spolu s ostatky jejího manžela přeneseny do císařského mauzolea v katedrále sv. Petra z Alcantary v Petrópolisu.

V Nizozemsku si lze v coffeshopech koupit pro osobní potřebu (do pěti gramů) takzvané měkké drogy, jako je hašiš a marihuana. Platí v nich ale nejrůznější omezení – například zákaz prodeje lidem mladším osmnácti let, poskytování alkoholu, narušování klidu venku na ulici (kouření marihuany na ulicích je zakázáno) a od roku 2008 nesmí být coffeeshop v dosahu 250 metrů od škol. Některá města neumožňují prodej marihuany a hašiše cizincům.

Omezení prodeje měkkých drog cizincům nyní zvažuje i radnice Amsterdamu. Podle starostky města Femke Halsemy je třeba, aby místo nákupů v coffeshopech, začali turisté vnímat krásu města, jeho tradice a kulturu. Drogová turistika je ve městě proslaveném kanály a úzkými domy především doménou návštěvníků z Británie.

TIP: Marihuanu na Jamajce kouří úplně všichni. Přesto je tam nelegální

Podle studií by opatření mělo snížit masový turismus, kterým nizozemská metropole dlouhodobě trpí. Místní si stěžují na vylidňování centra v důsledku vysokých cen nemovitostí nebo na nadměrný hluk způsobovaný podnapilými turisty. Zkušenosti z Maastrichtu nebo Eindhovenu zase ukazují, že zákaz prodeje produktů z konopí cizincům přináší rychlý rozmach černého trhu, kdy nabídku coffeshopů nahrazují pouliční prodejci. 

Parapsychologie zahrnuje nejrůznější disciplíny, od telepatie přes telekinezi a rozmlouvání s duchy až po předvídání budoucnosti. Není tedy divu, že ji vědci považují za podvod a jejími „výzkumy“ pohrdají. Ovšem zatímco odborná obec má v drtivé většině o nadpřirozenu jasno, část veřejnosti si zdaleka tak jistá není. 

Průzkum z roku 2019 například ukázal, že 45 % z 1 293 dotázaných Američanů věří na duchy a démony. Stejně se ovšem vyjádřilo i 33 % účastníků ve Velké Británii, proslulé svým kritickým postojem. Podle studie z roku 2011 také 23 % Britů alespoň jednou v životě navštívilo vědmu, přičemž víc než polovina z nich jejím slovům věřila. Část veřejnosti je zkrátka o nadpřirozenu přesvědčena a každý, kdo by vědecky prokázal existenci duchů či fungování telepatie, by se stal okamžitě slavným – nehledě na to, že by zboural základy mnoha vědních odvětví. 

První pokusy zkoumat paranormálno se odehrály již v roce 1853 pod taktovkou „vědců“, jako byli Robert Hare či Agénor de Gasparin. Druhý jmenovaný například studoval schopnost naklonit stůl jen silou mysli. Telekinetické experimenty prováděl po dobu pěti měsíců a nakonec oznámil, že objevil řadu jedinců, kteří dokážou soustředit svou spirituální energii. 

Chceme věřit

Kritici však jeho závěry záhy rozmetali pomocí protiargumentů o nedostatečném dozoru a nevyhovujících podmínkách, za nichž k pokusům docházelo. Nejenže testovaní seděli dost blízko stolu, aby jím mohli pohnout třeba koleny, ale výzkumníci s takovou možností – snad záměrně – nepočítali a nezajistili souběžnou kontrolu pod deskou i nad ní.

Podobně marných a rozporuplných studií se uskutečnila spousta a kritika je vždy krátce po zveřejnění znevážila. Přesto roku 1882 v Londýně vznikla Society for Psychical Research (SPR) neboli „společnost pro tělesný výzkum“, první oficiální instituce zabývající se zkoumáním nadpřirozena. K problematice se rozhodla stavět bez předsudků a zprvu do svých skeptických řad pouštěla i známá média či spiritualisty. Vztahy s vyznavači nadpřirozena však ochladly, když se ukázalo, že společnost coby důkaz pravosti netradičních schopností nepřijímá svědectví třetí strany a svůj názor zakládá pouze na vlastních pozorováních. 

Důkazy ať hledá Sherlock

Právě díky uvedenému postoji ovšem SPR během následujících let odhalila mezi spiritualisty mnoho podvodníků, a dalo by se tedy říct, že se postavila na stranu zdravého rozumu. Vysloužila si však kritiku vyznavačů nadpřirozena: S přísnými pravidly nesouhlasil například ani sir Arthur Conan Doyle, slavný autor Sherlocka Holmese a člen rady SPR. K nadpřirozenu měl velmi kladný vztah a přikláněl se k existenci duchovního světa. Nicméně v roce 1930 jej striktní regule společnosti přiměly opustit její řady. Přes neutuchající výhrady vědecké i alternativní obce funguje SPR dodnes a hmatatelný důkaz nadpřirozených schopností dosud nenalezla. 

TIP: Duchové v hledáčku vědy: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

Zlatý věk parapsychologie nastal v 70. a 80. letech minulého století, kdy se odehrál bezpočet pokusů. Za nejlepší „vědecký důkaz“ mimosmyslového vnímání se tehdy považoval tzv. Ganzfeldův experiment: Vybraný jedinec se soustředí na jeden ze čtyř obrázků a snaží se jej telepaticky poslat osobě ve druhé místnosti, jež má následně uhodnout, o který obrázek šlo. Mezi léty 1974 a 1981 se realizovalo několik desítek podobných pokusů, s celkovou úspěšností 38 %. Pokud by přitom domnělí jasnovidci hádali náhodně, měli by dosáhnout jen 25 %.

S ústy dokořán

Kritici však už tehdy poukazovali na trestuhodné chyby v testování. Pokusné subjekty například mohly slyšet, o čem se „vysílající“ osoba ve druhé místnosti baví, a navíc byly odhaleny nedostatky ve statistickém zpracování. Experimenty se proto mnohokrát opakovaly s vylepšenou metodikou, ale v řadě případů se telepati nadále trefovali nad rámec náhody, přestože šlo jen o jednotky procent.

Dlouholeté badatelce v oblasti paranormálních jevů Susan Blackmoreové se podobné výsledky nepodařilo zopakovat, proto se rozhodla, že se kolegům podívá doslova pod ruce. Navštívila tedy specializovanou laboratoř v Cambridgi, jež tenkrát v Ganzfeldových pokusech dosahovala působivých výstupů. „To, co jsem viděla, hluboce otřáslo mou důvěrou v celý obor a v publikovaná tvrzení o úspěšných experimentech,“ napsala tehdy. „Pokusy, které se na papíře jevily tak slibně, sklouzávaly ve skutečnosti k podvodům i chybám hned v několika rovinách a já sama jsem odhalila řadu selhání v dodržování protokolu.“

Nešlo ostatně o první případ: Během nechvalně proslulého projektu Alfa probíhajícího v letech 1979–1981 vodili odborný svět za nos dva kouzelníci, kteří předváděli laciné triky jako ohýbání lžiček. Počínali si však při tom nesmírně obratně, takže vědci skutečně uvěřili, že oba muži disponují paranormálními schopnostmi. Když pak „zázrační“ eskamotéři vystoupili na parapsychologické konferenci a otevřeně přiznali, že podvádějí, zůstal celý přednáškový sál s ústy dokořán.

Konečně průlom?

Telekinezí a dalšími paranormálními jevy se v roce 1984 obšírně zabývala Národní akademie věd USA. Odborníci měli vyhodnotit nejpřesvědčivější důkazy za posledních 130 let, přičemž cílem bylo prozkoumat například možnosti využití telekineze pro dálkové zneškodnění nepřátelských zbraní. Výsledek zprávy z roku 1987 však zastánce parapsychologie zřejmě nepotěšil: Žádný skutečný důkaz se nenašel. 

Zdálo se, že pro vědecké kruhy je problematika na dlouhou dobu uzavřena. Paranormální jevy totiž jen stěží odolávají drobnohledu odborných postupů, na nichž staví klasický výzkum. Doklady o existenci nadpřirozena se rodily v pochybných podmínkách, a čím senzačnější objev se „potvrdil“, tím snazší bylo jej vyvrátit. Alespoň na čas dokázal popsaný trend změnit kontroverzní americký akademik Daryl Bem, jenž zasvětil život sociální psychologii a parapsychologii. Pomyslný průlom se mu povedl roku 2011 v rámci výzkumu mimosmyslového vnímání, konkrétně při hledání schopnosti vycítit budoucnost. 

Argument pornem

Coby zkušený akademik si Bem stanovil předpoklad, že má-li mít člověk určitou schopnost předvídat budoucnost, musela se vyvíjet desítky tisíc let a pravděpodobně se vztahuje k nejzákladnějším pudům. Výzkum proto prováděl mimo jiné pomocí pornografie: Při pokusu s více než tisícovkou studentů si každého pozval samostatně do místnosti a ukázal mu erotický obrázek. Jakmile si jej dotyčný prohlédl, usedl k monitoru počítače, na němž byly znázorněny dva závěsy. Bem následně testovanému řekl, že se za jedním z nich skrývá onen erotický obrázek, a chtěl, aby odhadl, za kterým. 

Výsledek testu přitom nebyl předem dán: Jakmile se student rozhodl a na jeden ze závěsů ukázal, obrázek se ještě nenacházel ani za jedním z nich – jinak by šlo pouze o schopnost vidět skrytou současnost. Místo toho pozici obrázku určil počítačový program až ve chvíli, kdy dotyčný potvrdil svoji volbu, takže budoucnost skutečně hádal. Celkem 53 % studentů se trefilo, což představuje statisticky velmi významný podíl. Uvedený závěr spolu s výsledky dalších experimentů shrnul Bem ve studii, jež v roce 2011 působila natolik „neprůstřelně“, že ji vydal i Journal of Personality and Social Psychology, který běžně odmítá 85 % všech zaslaných prací.

Jak ponížit psychologii

V závěru Bem konstatoval, že je na základě naměřených hodnot možné tvrdit, že někteří lidé skutečně mají schopnost předvídat budoucnost: Vyskytuje se jen u malého procenta pokusného vzorku a nelze ji ovládat, ale o její existenci nemůže být pochyb. Studie byla formulována způsobem, jaký se v roce 2011 nedal vyvrátit. 

Psychologie tak musela závěry práce chtě nechtě respektovat, což jí značně podrylo autoritu. Nicméně tím, že Bem uvrhl zmíněný obor do krize, mu zároveň nesmírně pomohl. Aby mohla jeho teorii zpochybnit, musela se totiž psychologie inspirovat u jiných, „tvrdých“ vědních oborů a osvojit si jejich metody. K nejdůležitějším patří podmínka replikovatelnosti: Jedná se o předpoklad, že pravdivé tvrzení lze v rámci pokusů ověřit opakovaně. 

Oběti revoluce

Již následujícího roku po uveřejnění studie se Jeffrey Galak s kolegy v rámci šesti experimentů na 3 289 lidech pokusili replikovat výsledky Bemovy práce, a zcela selhali. Pro rozpor se hledala všemožná vysvětlení a nakonec se ukázalo, že jediný rozdíl spočíval v tom, zda testy prováděl Galak, nebo Bem. Ať už tedy americký akademik došel ke svým závěrům díky štěstí, nebo pomocí nekalých praktik, způsobil v psychologii revoluci – a následně se stal její obětí: Jeho práce byla stažena a zpochybněna.

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Ačkoliv parapsychologové neustále přicházejí s novými „důkazy“ o nadpřirozenu, jejich spolehlivost se hroutí pod tíhou vědeckého zkoumání. A přestože velká část populace v telekinezi, telepatii či předvídání budoucnosti věří, pádné potvrzení věda nadále postrádá.  

Pamatuji, jak se ještě během 70. let 20. století občas scházeli staří veteráni od Piavy kolem hospodských stolů. Někteří se slzami v očích vzpomínali na své kamarády ležící na italských vojenských hřbitovech či na ty, které proud řeky odnesl kdoví kam. Mladí od vedlejších stolů se jim často posmívali: „No jo, vy jste mašírovali tou Piavou, až vám jen bodáky na flintách nad vodou čouhaly.“ Vzpomeňme, jak na Piavě skutečně bojovali naši předkové…

Krvavá Soča

Poté, co Itálie, dosavadní vojenský spojenec Německa a Rakousko-Uherska, opustila v roce 1915 tábor Trojspolku, dorazilo do Vídně italské ultimátum. Řím následně koncem května zahájil proti podunajské monarchii útočnou operaci s jasným cílem: pomocí silné sestavy polních sil prorazit rakousko-uherskou pohraniční obranu, vniknout do nepřítelova vnitrozemí a nato získat řadu jeho provincií. Zrodila se sočská fronta, kde (od 24. května 1915) italské, lidsky i materiálně stále posilované útočné sledy, nedokázaly do podzimu 1917 dotáhnout svůj boj v jedenácti střetech k vítěznému konci.

Obranné pásmo habsburského soustátí náporu odolalo a Italové tak získali pouze malé pruhy země podél Soči. Tam musela vyčerpaná armáda apeninského království nakonec přejít do defenzivy. Rakousko-uherské vrchní velení, reprezentované především osobou šéfa generálního štábu maršála Conrada von Hötzendorfa, tehdy došlo k názoru, že přišla vhodná příležitost na převzetí iniciativy. Ruská i rumunská armáda již ležely v troskách a von Hötzendorf se mohl konečně pomstít za svůj nezdar v alpském podhůří během bojů u Asiaga (15. května–10. června). K tomu však potřeboval pomoc, neboť Italové se rovněž připravovali na další, již dvanáctou bitvu(!) s nevídanou silou. 

Pomoc z Berlína

Rakouské volání vyslyšeli Němci, kteří sice trpěli vlastními problémy na západní frontě, ale svéhospojence neodmítli. Na Soči u Tolminu se proto brzy objevila německá 14. armáda generála Otty von Belowa, k níž se připojily dvě sočské armády generálplukovníka Svetozara Borojeviće von Bojny. Impozantní síla šesti německých a pěti habsburských divizí teď čekala připravena vyrazit.

Ve dnech 24.–27. října udeřil von Below na italskou 2. armádu u Fliče (dnes Bovec), Tolminu a Caporetta (dnes Kobarid), jeho vojska poté prošla vysokým hřbetem Matajuru a spojila se na levém křídle s Borojevićem, jehož muži přešli přes Soču nad Goricí. Nápor centrálních mocností prolomil linii a obrátil nepřítele na útěk. Italové ztratili 10 000 padlých, 30 000 raněných a 300 000 zajatců. Současně s tím ponechali na místě též bezpočet zbraní (například více než 3 000 děl). Rakušané přitom odepsali „jen“ 5 000 mužů.

Stopka na Piavě

Přestože se jednalo o jedno z nejvýznačnějších vítězství v první světové válce, současně šlo o labutí píseň rakouských vojenských úspěchů na jižní frontě. Ve dnech 1.–10. listopadu překročili vojáci centrálních mocností, kteří před sebou tlačili trosky italských divizí, řadu vodních toků (Soča, Judrio, Natisone, Tore, Tagliamento, Meduna a Livenza) a postupovali do nitra Benátska. Velitel generálního štábu generál Luigi Cadorna nedokázal úprk zastavit, a tak se alespoň snažil dostat všechny přicházející houfy na západní břeh Piavy, kde terén umožňoval přejít do obrany.

TIP: Střet mocností aneb Válka, která zničila podunajskou monarchii

Novou šanci však nedostal, protože jej Řím záhy odvolal. Nový velitel italské armády generál Armando Diaz začal energicky – neoblomně hnal všechny muže, včetně civilních pracovníků, opevnit a obsadit nedopracované polní pozice, stanoviště i zátarasy. Poté tam ve vhodné chvíli přivedl čerstvé formace ze zálohy, to vše za vydatné francouzské i britské materiální pomoci.

Pokračování: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (2)

Nejmenší známou hvězdou běžného typu je v Mléčné dráze červený trpaslík EBLM J0555-57Ab, vzdálený od nás as 600 světelných let. Průměrný poloměr této hvězdy je zhruba 59 tisíc kilometrů. To je o téměř 10 tisíc kilometrů méně, než kolik činí průměrný poloměr Jupiteru, největšího plynného obra Sluneční soustavy.

Jak je tedy možné, že EBLM J0555-57Ab je hvězda, zatímco znatelně větší Jupiter je pouhá planeta? Podle toho, co víme, je odpověď vlastně jednoduchá. Jupiter nemá dost hmoty, aby byl hvězdou a spustil jadernou fúzi. Trpaslík EBLM J0555-57Ab má sice menší rozměry, ale jeho hmota odpovídá asi 85 Jupiterům. To zhruba odpovídá limitu pro hmotnost hvězdy. Lehčí objekty nemohou zažehnout fúzní procesy.

Příliš lehký Jupiter

Z pohledu Sluneční soustavy je přitom Jupiter ohromně hmotný. Jeho hmotnost asi 2,5× převyšuje hmotnost všech ostatních planet dohromady. Zároveň sdílí řadu podobností se Sluncem. Jupiter a Slunce mají například velmi podobnou hustotu 1,33 a 1,41 gramů na centimetr krychlový. Hustota Země je přitom mnohem vyšší, 5,51 gramů na centimetr krychlový. 

TIP: Dávná historie: Mladý Jupiter prodělal ostrou srážku s protoplanetou

Velmi podobné je i složení Jupiteru a Slunce. V případě plynného obra je to 73 procent vodíku a 24 procent helia, zatímco Slunce je tvořeno ze 71 procent vodíkem a ze 27 procent heliem. Není to ale žádná záhada – Jupiter, stejně jako ostatní planety, vznikl z téhož molekulárního mračna jako Slunce.

Při přesunech za zelenou trávou musí statisíce pakoňů překročit řeku Grumeti v národním parku Serengeti a známější Maru v rezervaci Masai Mara. V řekách na ně čeká nebezpečí v podobě mimořádně velkých krokodýlů. Mnoho zvířat při přechodu utone, ale většina pokračuje neochvějně dál…

Miliony v pohybu

Když v roce 1959 dělal německý zoolog Bernard Grzimek se svým synem Michaelem poprvé v historii Serengeti letecký terénní průzkum, aby zjistili kam vlastně stáda pakoňů putují, napočítali na travnatých plochách několik set tisíc kusů. Grzimkové se nad tím množstvím rozplývali, ale úživnost travnaté savany je ještě daleko větší než viděli a než sami předpokládali. Dnes žije na stejné ploše až 1,7 milionu pakoňů, asi 400 000 gazel Thomsonových a kolem 300 000 zeber!

Všechna tato zvířata se každým rokem společně vydávají na další kolo nikdy nekončící pouti. Množství pakoňů ve stádě v několikaletých cyklech i během roku kolísá. Jejich počet je do značné míry závislý na množství potravy a nemocech, nikoli na počtu predátorů, jak se většina zoologů ještě donedávna domnívala. Predátoři loví hlavně mladé, slabé nebo nemocné kusy a přirozeně tak působí na ozdravný proces ve stádech. Početnost stád ale ovlivňují spíš zanedbatelně.

Přednost v nepřizpůsobivosti

Určitě je na místě položit si otázku, proč právě pakoňů je zde takové množství. Zní to sice paradoxně, ale hlavním důvodem jejich úspěšnosti je fakt, že na rozdíl od jiných druhů býložravců se nedokážou hned tak něčemu přizpůsobit! Prastarý pud stěhování je charakteristický pro obyvatele polosuchých a suchých oblastí, kde je rostlinstvo příliš skrovné na to, aby je po celý rok uživilo.

Pohyb stád mezi Serengeti a Masai Marou se řídí sezónními srážkami a místem, kde se pakoně rozmnožují. Schopnost stěhovat se po úrodné stopě, kterou za sebou zanechají ustupující deště, je tedy hlavní předností pakoňů.

Nástrahy mladých pakoňů

Pakoně nemají stálá teritoria, neboť tráví život v neustálém pohybu. Pouze dočasná působiště si vytvářejí za pochodu v období páření. Když se pak blíží doba rozmnožování, vyhledají březí samice určitá místa mezi jihovýchodní částí Serengeti a kráterem Ngorongoro. Zde pak všechny přibližně ve stejnou dobu porodí. Klisny pakoňů se nejraději soustřeďují do malých skupin a zdá se, že první porod vyvolá řetězovou reakci. Pokud se ale samice necítí bezpečně, dokáže proces zrození pozdržet až o dva týdny.

Porod není dobré uspěchat, protože první novorozenci ve stádě mají malou šanci, že se dožijí dospělosti. Teprve když všude okolo skotačí tucty jiných mláďat, má čerstvě narozený pakůň daleko větší naději, že právě on unikne číhajícím predátorům. Aby byly šance mláďat ještě vyšší, rodí samice raději dopoledne, kdy většina šelem odpočívá a mláďata mají více času, aby nabrala síly, postavila se na vratké nohy a dokázala je následovat. Ani pak ale nemají na růžích ustláno. Spousta mláďat se v obrovském stádě ztratí, a pokud je matky nenajdou, jsou odsouzena k smrti. Žádná cizí samice je totiž nenakojí.

Za minerální pastvou

Porod většiny samic se odehrává na pláních u závětrné strany Kráterové vysočiny. Proč se stáda stěhují právě sem, na jihovýchod Serengeti? Vždyť jde o období dešťů, kdy je pastvy dostatek všude...

Bylo zjištěno, že zdejší nízká tráva obsahuje daleko více bílkovin a minerálů než jinde v Serengeti, a to díky sopečnému podloží, na němž roste. Vápník, ale hlavně fosfor, jsou důležitými stavebními prvky pro růst kostí mláďat. Matky zde díky vysokému obsahu těchto prvků v samotné trávě mohou kojit svá mláďata, aniž by musely čerpat ze zásob ve vlastních kostech. I pouhým okem je tady u jezera Ndutu vidět, že půda obsahuje velké množství minerálů. Voda v jezeře je jimi silně nasycena a když vyschne, zůstane na dně bílá krusta sodných a vápnitých solí.

Domestikovaná versus divoká zvířata

Oblast, kde se většina malých pakoňů postaví na vlastní nohy, už ale nespadá pod národní park Serengeti. Je součástí rezervace Ngorongoro Conservation Area a divoká zvěř tady bohužel soutěží o pastvu s rozrůstajícími se stády skotu domorodých Masajů. Dnes už tu tráva málokdy doroste takové výše, aby byla schopna nakrmit všechna zvířata. Kozy a ovce ji totiž vyžerou až ke kořínkům...

TIP: Zvířata na cestách: Tajemství stěhovavých živočichů

Správa rezervace zvažuje možnost, že Masaje z oblasti postupně vystěhuje. Ne ovšem direktivně, jak se to dělo dříve, ale dohodou. Mladé generaci nabídne lepší životní podmínky mimo území rezervace. Obrovský tlak silně se rozrůstající africké populace na divokou přírodu je enormní a tak správcům rezervace přejme, ať se jim záměr podaří. Na zachování relativně malého kousku země pro obrovská stáda býložravců totiž paradoxně závisí, zda bude v budoucnu stále možné vidět ojedinělé přírodní divadlo, které zasahuje velkou část území Tanzanie a dosahuje až za hranice do Keni.