Infarkt myokardu představuje jednu z hlavních příčin úmrtí dnešní doby. Navzdory tomu se ale poměrně často stává, že není u pacienta včas a správně diagnostikován. Symptomy infarktu nejsou příliš specifické – patří mezi ně bolest na hrudníku, může ale jít i bolest krku, dolní čelisti, zubů, jedné nebo obou horních končetin. U části nemocných ale infarkt myokardu proběhne jako klinicky němá příhoda bez jakýchkoliv příznaků. Dobrým vodítkem je při infarktu náhlé zvýšení hladiny proteinu troponinu v krvi. Jeho test z krve pacienta ale trvá asi hodinu, což je při infarktu trestuhodně dlouhá doba.

Jak uvádí Roi Westreich z izraelského výzkumného centra Soroka University Medical Centre, v dnešní době panuje velká poptávka po jednoduchém a hlavně rychlém testu zvýšené hladiny troponinu, který by mohl být použit u každého pacienta s podezřením na infarkt. Právě Westreich a jeho kolegové proto vyvinuli novou metodu pro testování troponinu ze slin. Úžasné je, že výsledek testu je k dispozici za 10 minut.

TIP: Jak na infarkt? Hydrogelové nanokuličky s proteiny nahradí chirurga

Westreichův tým vyzkoušel nový test na 32 lidech s infarktem a 13 zdravých dobrovolnících. První výsledky jsou slibné – test dokázal detekovat infarkt u 84 procent pacientů, které opravdu postihl. Pokud i další experimenty a testy dopadnou dobře, mohl by se z rychlého testu troponinu stát užitečný diagnostický nástroj. Nepochybně by zachránil mnoho životů.

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) se snaží být neviděna, splývá s mořským dnem a většinu života tráví ve skalních škvírách. Přehlédnutelná je však pouze do okamžiku, kdy má pocit bezprostředního ohrožení. V té chvíli se její barvy prudce zvýrazní, většina pokožky zazáří jasně žlutě a modré kroužky, jichž má na těle cca 50–60, se rozsvítí jako neonové poutače. Varuje tak případného útočníka. Navzdory svému drobnému vzrůstu (12 až 20 cm) totiž patří mezi nejnebezpečnější mořské živočichy. 

TIP: Krása obojživelných zvířat – Podivuhodní tvorové země a vody

Smrtící zbraň z chobotničky dělá jed tetrodotoxin, který vylučuje ze svých žláz. Tato látka, kterou používají také ryby z čeledi čtverzubcovitých (Tetraodontidae) a některé žabky z čeledi pralesničkovitých (Dendrobatidae), je asi 1 200× silnější než kyanid. Jed způsobuje ochrnutí svalů a zastavuje i činnost plic. Smrt může nastat už během několika minut.

Rod musel překonávat hodně překážek, v minulosti i dnes. Jana Germenis-Hildprandtová přijela na zámek v Blatné v roce 1992 jako manželka řeckého stavebního inženýra a matka jedenáctiletého syna. Měla za sebou roky strávené v Etiopii, Řecku, Austrálii, Indonésii či Singapuru. Do Česka dorazila s vidinou, že cestování končí a začíná péče o rodinný majetek. Byla šťastná, mohla se totiž konečně vrátit domů.

Milovnice zvířat

Blatenský zámek patří Hildprandtům od konce 18. století. Z rukou jim ho v roce 1948 vyrval stát a zmíněný okamžik znamenal pro šlechtickou rodinu počátek velkého putování. Naštěstí sídlo na rozdíl od jiných zkonfiskovaných skvostů nechátralo: Natáčely se tam filmy jako Bílá paní nebo Šíleně smutná princezna a pečovali o něj muzejníci. 

„Podle mě bylo velké štěstí, že si jej památkáři vzali pod křídla,“ líčí paní Jana. „Moji rodiče tím ohromně trpěli, hlavně otec. Není lehké být vyhozen odněkud, kde vám to patří. Návratu se bohužel nedožil, ale s matkou – velmi energickou dámou – jsme po příjezdu začaly o zámek bojovat.“

Ve staletém anglickém parku, který má i s vodními plochami téměř padesát hektarů, se prohání početné stádo daňků a několik pávů. Paní Jana, které mnoho lidí navzdory zrušení šlechtických titulů stále říká „baronko“, je milovnicí zvířat. Má své daňky pojmenované a každý den je krmí. „Myslím, že už mě poznají, ale jsou to materialisti, takže kdo jim dá žrádlo, k tomu jdou,“ usmívá se.

Páchník před vymřením

V parku se vyskytuje ještě jeden živočich, o němž se však majitelé dozvěděli teprve před pár lety. Přitom mu hrozí vymření, a navíc nese nelichotivé pojmenování „páchník hnědý“.

Eva Ježková, vedoucí projektu na ochranu přírody CZ-SK South-Life, vysvětluje: „Je typický svým pižmem, které někomu voní a jinému ne. Sameček jím láká partnerku.“ 

Díky zmíněnému broukovi se teď stovkám stromů v Blatné i v dalších parcích jižních Čech dostává speciální péče, aby mohl nacházet útočiště v jejich dutinách. Spatřit plachého tvora se ovšem jen tak nepoštěstí, a to ani ochranářům, kteří se mu snaží pomoct.

Zámecký pán

Před šesti lety se na zámek přistěhoval i syn paní baronky Stephanos Germenis-Hildprandt, který jí od smrti otce v roce 2015 pomáhá se správou majetku. V Anglii studoval politiku, jazyky a finance, ovládá šest řečí, nejraději však používá angličtinu. A když s matkou nechtějí, aby jim někdo rozuměl, uchýlí se k řečtině. Domovy má ovšem Stephanos minimálně tři. „Narodil jsem se v Řecku, pak jsem spoustu let žil v Anglii a teď za svůj domov považuji i Blatnou,“ popisuje a zároveň dodává: „Domov je však podle mě jakékoliv místo, k němuž má člověk nějaký vztah nebo kde se cítí jako doma.“

TIP: Zámek na vodě: Pohádková Červená Lhota byla původně studenou tvrzí

Zámecký pán na své sídlo každý rok zve studenty z Oxfordu, aby se podíleli na akcích, které tam pořádají. A není jich málo: koncerty pod širým nebem, jazzové dny, letní klavírní kurzy, výstavy a divadelní představení. Být šlechticem pro Stephanose znamená přinést do Blatné kulturu a do zámku život. „Chci jej příští generaci předat v lepším stavu, než v jakém jsme ho dostali my,“ uzavírá. 

V roce 2016 obletěly svět fotografie školou povinných dětí z čínské vesnice A-tchu-le-er, které na cestě do škamen musely zdolávat 800 metrů vysoký útes po strmém bambusovém žebříku. Čínské úřady po zveřejnění fotografií nařídily vyměnit chatrné bambusové žebříky za bytelnější železné, vybavené bezpečnostním zábradlím. I tak byl ale výstup na vysoký útes adrenalinovým zážitkem.

Nyní je nejdrsnější cesta do školy už minulostí. Čínské úřady lidem z vesnice A-tchu-le-er nabídly bydlení v 70 kilometrů vzdáleném městě Zhaojue. Jde o součást vládního projektu na odstranění chudoby v Číně do konce roku 2020.

TIP: Nejdrsnější cesta do školy: 800 metrů po žebříku na vrchol útesu

Podle čínských médií využilo nabídku zhruba 70 % obyvatel vesnice. Nové byty v Zhaojue jim vláda poskytla se 70% dotací, i tak jde ale pro část chudých vesničanů o složité rozhodování a přes velkorysý příspěvek se budou muset zadlužit. 

Změna se ale nevyhne ani vesničanům, kteří se stěhovat odmítli. Úřady hodlají vesnici A-tchu-le-er přetvořit na turistický komplex, přičemž plány pro tuto oblast počítají s investicí ve výši 630 milionů jüanů (zhruba 2 miliardy korun).

Boeing 747 zásadně ovlivnil podobu letecké dopravy: Jako první širokotrupý letoun pojal tolik pasažérů, že mezi sedačkami vedly dokonce dvě uličky. Aby jej vůbec mohla konstruovat, musela firma pro nový typ vybudovat speciální továrny – do těch stávajících se totiž kolos nevešel. Vynaložené úsilí se však vyplatilo a 747 se zapsal do historie coby stroj, který svým doletem pomyslně zmenšil planetu. Podobné porodní bolesti postihly Airbus A380, jenž se zařadil do stejné třídy letadel – představoval tak přímou konkurenci, která se Boeing snažila překonat luxusem i technologickou vyspělostí. 

Ani nadčasový koncept ovšem nakonec neudržel obry ve vzduchu. Loni se na palubách Boeingů 747 svezlo přes 28 milionů lidí, jenže i když jde o impozantní cifru, ještě v roce 2015 se počet prodaných míst přehoupl přes 58 milionů a v roce 2010 překonal hranici 102 milionů. Takřka stejný, přestože statisticky trochu skromnější osud provází A380. Letecké společnosti zkrátka giganty nasazovaly stále méně, neboť se svými čtyřmi motory a masivními rozměry nespadají do kategorie úsporných či ekologických letadel, jaká se dnes preferují. Vaz jim však zlomila až koronavirová pandemie, která paralyzovala cestovní průmysl. I po uvolnění restrikcí bylo vysoce nepravděpodobné, že se obří stroje zaplní, a tak byly odstaveny. 

Nevíme, co s lidmi!

Myšlenka Boeingu 747 se prý zrodila během hraní golfu: Psal se rok 1963 a Juan Trippe, ředitel aerolinek Pan American World Airways, trávil dovolenou s šéfem Boeingu Billem Allenem. První jmenovaný se při hře zmínil, že zájem o létání roste, tudíž ho napadlo, že by mohla zvýšenou poptávku vyřešit větší letadla. Slovo dalo slovo a experti v Boeingu se pustili do práce. Tým inženýrů pod vedením Joea Suttera nejprve koketoval s nápadem na spojení dvou trupů. Jenže takové řešení nebylo zrovna bezpečné, pokud by na palubě vypukl požár a pasažéři by se museli evakuovat. Nakonec se zrodil kompromis v podobě širokotrupého letounu, mezi jehož sedačkami vedly dvě uličky.  

Návrh letadla vznikal v době konstruování nadzvukových strojů, které hrozily tím, že budoucí 747 připraví o práci – pasažéry by totiž do stejných lokalit dopravily až třikrát rychleji (viz Nadzvuková konkurence). Návrháři proto pod pilotní kabinu přidali rozlehlý nákladní prostor. „Sedmčtyřisedmička“ tak dostala dnes již ikonický hrb a zároveň ji šlo relativně snadno přeměnit v nákladní letadlo.  

Královna oblohy 

Finanční situace Boeingu koncem 60. let nebyla zcela růžová, přesto se firma pustila do výroby modelu, který byl podle plánů tak obrovský, že kvůli němu musela vzniknout odpovídající infrastruktura. Nová továrna měla rozlohu 40 fotbalových hřišť, práce na prvním stroji trvaly dlouhé tři roky a podílelo se na nich 4 500 zaměstnanců. 

Do vzduchu se Boeing 747 vznesl v roce 1969: K jeho přednostem patřila mimo jiné čtveřice silných motorů, jež svým výkonem předčily konkurenci. S menší spotřebou paliva zajišťovaly dolet zhruba 8 500 km a na palubě se mohlo nacházet bezmála 400 lidí, tedy víc než dvojnásobek v porovnání s jinými stroji té doby. Vinou ekonomické krize stoupala sice sláva 747 pomalu, ale nakonec se vyšplhala až na vrchol: Chtěly ho všechny světové aerolinie. 

Standardní model stál v přepočtu na dnešní ceny 3,4 miliardy korun, novější verze byly ještě dražší. Přesto se k letošnímu lednu vyrobilo 1 557 kusů, jež přepravily víc než 3,5 miliardy spokojených pasažérů. Ze stroje jsou dodnes nadšení i piloti, podle jejichž názoru se navzdory své velikosti skvěle ovládá a je radost s ním létat. Také proto si vysloužil přezdívku „královna oblohy“.

Pozdě, ale přece 

Osmdesátá a devadesátá léta v leteckém odvětví zcela patřila Boeingu. Šlo o dobu „zážitkového“ létání, které ještě nezevšednělo: Cestující se na palubu svátečně oblékali, v luxusnějších modelech či v první třídě se dokonce nacházely bary a relaxační zóny. Pro mnohé se stal let v 747 životním milníkem, neboť letenky byly natolik dostupné, že si je k cestě za štěstím mohli dovolit i méně majetní imigranti. Boeing zkrátka postavil dopravní prostředek, který si lidé oblíbili a měli na něj řadu skvělých vzpomínek.  

Není proto divu, že si kousek leteckého snu hodlala uzmout rovněž francouzská společnost Airbus. Její inženýři chtěli nejprve spojit dva trupy modelu A340 vedle sebe. Nakonec však uznali, že je podobný design nepraktický, a navrhli dvouposchoďový letoun s označením A3XX. V prosinci 2000 jej firma přejmenovala na A380, přičemž osmička v názvu se vztahuje k části trupu, kde se nacházejí průchody mezi patry. Spoléhalo se ovšem i na fakt, že v mnoha asijských zemích považují číslo osm za šťastné.

Cena za zpoždění 

V době prací na A380 již Boeing vyvíjel menší modely 777 a 787, což Airbus vnímal jako svou šanci na úspěch. Souhlasily také letecké společnosti, přičemž jich o francouzské letadlo projevilo zájem hned šest a objednaly si padesát kusů. Když v roce 2005 spatřil první A380 světlo světa, nebylo pochyb, že se jedná o úžasný stroj: Pojal až 500 pasažérů a na jedno natankování překonal víc než 14 000 km. Testy se však protahovaly a s tím rostla i cena vývoje – z původních přepočtených 207,4 miliardy korun na 478,6 miliardy. V roce 2006 podnikl A380 premiérový zkušební let přes Atlantik a nad Kanadou měl také odolávat mrazivým povětrnostním podmínkám. 

Ačkoliv stroj ve všech testech uspěl, shromáždili francouzští inženýři dlouhý seznam oprav a úprav, jež se měly uskutečnit před prvním komerčním letem. Navíc se musel kompletně vybavit interiér, včetně instalace rozvodů v celkové délce okolo 560 km. Nejprve tedy Airbus oznámil, že bude mít nový model půlroční zpoždění, a nakonec se s prvním komerčním letadlem počítalo až od roku 2007. Odklady přitom firmu stály v přepočtu 133 miliard korun.

Větší letadlo, víc problémů

Každopádně, ve zmíněném roce společnost Singapore Airlines skutečně obdržela svůj první A380 a záhy přišla na řadu také arabská firma Emirates, jež se posléze stala jeho takřka výhradním odběratelem. Obě aerolinky si letoun pochvalovaly a spokojení byli i pasažéři: Prohlašovali, že co se týče pohodlnosti, nemá A380 jednoduše konkurenci. 

Bohužel se však ukázalo, že ani dobrá pověst nepomůže letounům prosperovat. Kapacitu v rozmezí 500–600 pasažérů, jež předčila i Boeing 747, se totiž pro většinu linek nedařilo zaplnit a poloprázdné stroje létaly se ztrátami. Navíc tam, kde si Boeing zajistil větší oblibu a efektivitu rozšířeným nákladovým prostorem, Airbus zcela selhal. Průtahy spojené s produkcí A380 totiž vyčerpaly veškeré finance na vývoj nákladní varianty A380F. 

Ikona Emirates 

Nakonec už A380 kupovala převážně jen společnost Emirates, a Airbus ho dokonce uzpůsoboval přímo jejím potřebám. Nejluxusnější modely měly například náladové nasvícení interiéru, sprchy či honosné bary. V povědomí veřejnosti se však stroj s arabskými aeroliniemi spojil natolik, že začalo zmíněné partnerství výrobci ubližovat: Nedokázal zkrátka ostatním aerolinkám prodat „ikonické letadlo Emirates“. 

Navíc po něm většina společností příliš neprahla, neboť pro něj jednoduše neměly adekvátně velká letiště. Do případného uzpůsobení ranvejí a infrastruktury obrovi od Airbusu by musely investovat víc, než se jim mohlo vrátit. Bohužel ani firma Emirates nemohla růst do nekonečna a neustále nakupovat další letouny. Limitu dosáhla v roce 2019 a bez jejího zájmu jednoduše nebyl důvod v produkci A380 pokračovat. Ředitel společnosti Tom Enders ji proto jedním ze svých posledních rozhodnutí ve funkci zastavil. 

Sejde z očí, sejde z mysli 

Ačkoliv se tedy Airbus pokusil ke královně oblohy vytvořit „krále“, příliš neuspěl, o čemž svědčí mimo jiné absence „oslav“ odchodu letounu do důchodu. A380 mizí v tichosti: Emirates jej sice budou v následujících letech ještě nasazovat, ale z ekonomických důvodů nepochybně stále méně. Neschopnost naplnit sedačky byla totiž v posledních letech mnohem palčivější než v době největší slávy Airbusu a koronavirus krizi zpečetil. Dřív či později tedy A380 z oblak i hangárů zmizí a přetrvá pouze ve vzpomínkách leteckých nadšenců. 

Na druhou stranu odchod 747 se stal po celém světě vyhledávanou vzpomínkovou událostí, jíž se účastnili nejen nostalgičtí pasažéři, ale také nadšení piloti. Například firma United Airlines vypravila poslední stroj k letu v listopadu 2017: Přímo na ranveji se u něj předtím shromáždil dav lidí, kteří se s obrem fotili a vyprávěli si oblíbené zážitky. „Boeing 747 se stal symbolem jedné éry létání,“ popsala Kathy Hesseová, která na jeho palubě pracovala osmnáct let. „Dodnes jsem měla pocit, že s ním vyrážím spíš někam na výlet, než že bych se jen přesouvala mezi dvěma místy.“ Světová pandemie nakonec uvolňování 747 ze služby urychlila natolik, že letos v březnu vzlétly stroje tohoto typu naposledy – konkrétně pod vlajkou aerolinek KLM a Qantas. 

Kontejnery místo lidí 

Zcela však z oblohy nezmizí: Ačkoliv již nebudou vozit pasažéry, zamíří do vzduchu coby nákladní letadla. Model 747-8F totiž uveze až 134 tuny, tudíž se těšil dokonce větší oblibě než dopravní verze. K lednu 2019 zůstávalo po světě ve službě 512 „sedmčtyřisedmiček“, z toho 297 nákladních. 

TIP: Návrat ladných pokořitelů zvuku: Kdy se do oblak vrátí nové Concordy?

Cestující v současnosti přepravuje například Boeing 787 či Airbus A220. Oba pohání dvojice motorů, přičemž druhý zmíněný pojme maximálně 150 pasažérů, a zaměřuje se tedy na letiště bez masivní infrastruktury, případně na méně vytěžované destinace. Na druhou stranu Boeing 787 by se dal označit za nástupce 747, neboť se na jeho palubu vejde přes 400 pasažérů. Má sice o necelé 2 000 km kratší dolet, ale také je úspornější a méně znečišťuje životní prostředí. 

V roce 2004 byla v severovýchodním Peru objevena levá holenní kost velkého pozemního lenochoda rodu Pseudoprepotherium. Brzy se ukázalo, že třetihorní kost, která je stará asi 13 milionů let a pochází z období miocénu, nese stopy dávného dramatu. Na kosti je patrných celkem 46 stop po zubech a čelistech predátora, který tehdy nejspíš na pozemního lenochoda zaútočil.

Zpočátku nebylo jasné, kdo oním útočníkem vlastně byl. Během následujících let se ale ukázalo, že v miocenní krajině dané oblasti se hojně vyskytovala jezera a bažiny plné různých typů pravěkých krokodýlů. Paleontologové loni zahájili „forenzní vyšetřování“ zmíněné kosti pozemního lenochoda a pachatele hledali i mezi krokodýly a jejich příbuznými.

TIP: Objev ze šuplíku: Gigantický masožravý savec Simbakubwa

Veškeré dostupné důkazy podle nich ukazují na to, že na lenochoda zaútočil veliký kajman rodu Purussaurus. Ti dorůstali délky až 10 metrů. Lenochoda ale zřejmě napadl nedospělý kajman, který mohl měřit přibližně čtyři metry. Podle paleontologů to velmi pravděpodobně byl útok predátora na živou kořist. Pokud to tak opravdu bylo, šlo rozhodně o smrtelný útok. Na kosti totiž nejsou žádné známky regenerace či hojení. Čistě teoreticky mohlo také jít o útok mrchožrouta na čerstvě uhynulou kořist, což na fosilním materiálu bývá těžké rozpoznat.

Tragikomická situace vypukla poté, co si jeden z pracovníků pošty v německém Schweinfurtu stěžoval na podivný zápach, kvůli němuž upadal do mdlob. Když podobné příznaky postihly také další zaměstnance, rozvířily se spekulace, zda se mezi balíčky nenachází teroristická zásilka s nebezpečným plynem.

TIP: V Indonésii začali prodávat plody nejsmrdutějšího ovoce světa

Na pobočku dorazila policie i hasiči, všichni pracovníci se dočkali ošetření a podezřelý balíček byl pečlivě ohledán: Místo nádobky s jedovatou látkou se však v krabičce nacházelo tropické ovoce durian, proslulé zničujícím odérem, kvůli němuž se v mnoha zemích nesmí jíst v hotelech nebo převážet hromadnou dopravou. Bavorský výjezd se tak naštěstí obešel bez vážnější dohry. 

Podíváme-li se nad jih, spatříme souhvězdí Střelce s jasnými planetami Jupiter a Saturn. V první polovině noci se dvojice přesune k jihozápadu a ocitne se natolik nízko nad horizontem, že si ji nezasvěcení pozorovatelé možná spletou s některými světly na obzoru… V téže době už bude na nebi viditelný i naoranžovělý Mars v souhvězdí Ryb. 

Planety s doprovodem

Poslední oběžnici na zářijové obloze představuje jitřenka Venuše, která se objeví v ranních hodinách nad východem: na počátku měsíce v souhvězdí Blíženců, poté v Rakovi a na sklonku září ve Lvovi. Každá z planet má samozřejmě něco do sebe, ještě pohlednější však budou v přítomnosti Měsíce. Řazeno chronologicky, jako první dostane takovou příležitost ke zviditelnění Mars, a to 5. a 6. září večer. Dne 14. září zrána se pak náš přirozený satelit objeví přímo nad Venuší, ovšem už jen v podobě velmi úzkého srpku, přičemž osvětleno bude pouhých 15 % jeho disku. A konečně 24. a 25. září večer se zpola osvětlený Měsíc v první čtvrti ocitne nedaleko Jupitera a Saturnu. 

Doleťte k Šípu

Po výčtu nejnápadnějších nebeských objektů zářijových nocí se nyní můžeme zaměřit i na ty o poznání slabší, viditelné jedině v dalekohledu. Tentokrát zabrousíme do končin, které opanovaly zdrobněliny, a to nejen co se názvu týče: Vždyť souhvězdí Koníček, Delfín, Šíp či Lištička patří k nejmenším. Z uvedené čtveřice nejsnáz dohledáte Delfína a Šíp. Skládají se totiž ze stálic snadno viditelných pouhýma očima, které jsou navíc rozestavěny tak, že nebeské obrazce vcelku věrně odrážejí svůj název – což je mezi 88 souhvězdími spíš výjimečné.

Pokud je netrefíte hned, vyhledejte Jupiter se Saturnem nad jihem, poté se přesuňte o něco výš nad obzor, k jasné hvězdě Altair z Orla, a pak ještě o kousek dál. Do očí vám nejspíš padne kosodélníková hlava Delfína s „ocáskem“ na konci. Šíp – zanořený do Mléčné dráhy a letící z Orla někam k předním nohám Pegasa – bude potom po pravé straně směrem na západ. 

Obrazec Šípu sestává ze čtyř podobně jasných hvězd 3.–4. velikosti, a jelikož jeho úhlový průměr dosahuje zhruba 4,5°, bez problému se vejde do dalekohledu s velkým zorným polem. Určitě se o to pokuste, protože pod tmavou oblohou spatříte na pozadí nejen záplavu slaboučkých hvězd Mléčné dráhy, ale i dvojici zajímavých nebeských objektů. 

Snadný cíl

V prvním případě se stačí zahledět přímo do Šípu, mezi stálice Delta a Gama Sagittae. V polovině cesty mezi nimi se na nebi ukrývá kulová hvězdokupa M71: dost jasná, abyste ji odhalili třeba i loveckým triedrem, a dostatečně velká, abyste její hvězdy zahlédli v přístroji s objektivem o průměru zhruba 15 cm a víc. 

Řečí čísel představuje M71 alias NGC 6838 objekt 9. hvězdné velikosti s úhlovým průměrem 5′. Světlo jejích hvězd putuje k Zemi asi 13 tisíc roků, přičemž poprvé je lidé zaregistrovali v roce 1746. Stalo se tak prostřednictvím dalekohledu švýcarského astronoma Jeana-Philippa Loyse de Cheseauxe, jenž mimochodem pracoval na podobném soupisu mlhavých nebeských objektů jako jeho slavnější francouzský kolega Charles Messier. 

De Cheseaux však nebyl jen zdatným pozorovatelem, nýbrž i průkopníkem kosmologie a mimo jiné uvažoval o nekonečnosti vesmíru. Dospěl přitom k závěru, že pokud by byl kosmos nekonečný, měl by obsahovat nekonečné množství rovnoměrně rozprostřených stálic. Pak by ovšem hvězdné nebe nemělo být temné, ale jasné, protože bychom v každém směru viděli vždy nějakou, byť velmi vzdálenou hvězdu. Popsaný myšlenkový konstrukt se nazývá Olbersův paradox. 

Odhalená hvězdokupa

Jako hvězdokupu však M71 identifikoval teprve anglický astronom William Herschel, který v ní v roce 1783 rozlišil jednotlivé stálice pomocí „dvacetistopového“ dalekohledu (zde se myslí délka přístroje, nikoliv průměr objektivu).

A jak vypadá M71 v současných dalekohledech? Ty menší, s objektivem zhruba o průměru 5 cm, ji zobrazí coby okrouhlou skvrnu s jasnějším středem plující v Mléčné dráze. S rostoucím průměrem objektivu však získá nepravidelný trojúhelníkovitý tvar a velké přístroje s 15–20cm objektivy ji při zvětšení 120× a víc rozloží na jednotlivé stálice. Nebude jich ovšem příliš mnoho, a M71 tak připomíná spíš kompaktní otevřenou hvězdokupu. Ostatně, stejným způsobem o ní astronomové smýšleli až do 70. let 20. století. 

V pestrých barvách

Druhý slíbený objekt se sice nachází poblíž Šípu, ale formálně již náleží do sousedního souhvězdí Lištičky. I tentokrát bude nezbytný dalekohled, použijte však jen malé zvětšení při dostatečném zorném poli. S pozorováním začněte u Delty Sagittae ze Šípu. Poté se přesuňte zhruba 3° severozápadně do Lištičky, ke stálici páté velikosti 9 Vulpeculae, a od ní směřujte další 2° na západ. Co můžete čekat? Ramínko na šaty…

Nejspíš ho budete mít vzhůru nohama – záleží na konstrukci dalekohledu – ale po chvilce jej na nebi jistě rozeznáte: Zhruba desítka hvězd 5.–7. velikosti v popsané části oblohy opisuje tvar šatního ramínka nečekaně věrně. A zatímco jeho základnu tvoří modrobílé stálice, hvězdy v „háčku“ jsou žlutooranžové. 

Dřív se Ramínko považovalo za otevřenou hvězdokupu a v tomto směru získalo také katalogové označení Collinder 399. Dnes už víme, že spolu jeho stálice nijak nesouvisejí a ve vesmíru je dělí desítky až stovky světelných roků. Jde tudíž o asterismus – sice výrazné, avšak zcela nahodilé seskupení hvězd, které nepatří mezi oficiální souhvězdí. Každopádně mimořádně hezká náhoda, co myslíte? 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 22. září 2020 v 15:31 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše –  viditelná vráno vysoko nad východem
• Mars – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2020

•  5. a 6. září – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze; nejmenší vzdálenost cca 1,5° v ranních hodinách 6. 9. nad jihozápadem
• 8. a 9. září – setkání ubývajícího Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 11. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 13. září – setkání měsíčního srpku a hvězdy Pollux z Blíženců na ranní obloze nad východem, vzdálenost cca 5°; níž nad obzorem pozorovatelná i Venuše
• 14. září – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nad východem, vzdálenost cca 4°
• 22. září – setkání dorůstajícího Měsíce a hvězdy Antares ze Štíra na večerní obloze nad jihozápadem, vzdálenost cca 5,5°
• 24. a 25. září – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu v první polovině noci: 24. 9. na ploše o průměru cca 14°, 25. 9. cca 15°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Generál Patton mohl být s výsledky vylodění spokojen a ve svém rozkazu z 22. srpna 1943 pateticky napsal: „Vojáci 7. armády! Přišlí z moře, pokřtění krví a ověnčení vítězstvími jste v třiceti osmi dnech vešli do válečných dějin. Byli jste soustavně úspěšní proti tomu nejlepšímu, nač se dokázali zmoci Němci a Italové. Prudkost vašeho úderu, který vyvrcholil dobytím Palerma, se vyrovnala zarputilé houževnatosti, s níž jste útočili na Troinu a dobývali Messinu. Každý příslušník armády zasluhuje stejného uznání. Houževnatá udatnost pěchoty a divoká dravost tanků se snoubily s neúnavným hřměním našich ničivých děl.“ 

Incidenty ve vojenských nemocnicích

Brzy však měly přijít zbytečné incidenty, které Pattona málem stály kariéru. V průběhu druhé světové války se vojenští lékaři často setkávali s psychickými problémy u mužů, kteří za sebou měli tvrdé boje. Říkalo se tomu „bojový stres“, ale dnes je tento stav známý pod názvem posttraumatická stresová porucha. Mnoho vojáků mělo i jiné obtíže a trpěli například úplavicí. Jenže Patton tohle odmítal uznat.

Psychicky nemocné muže pokládal prostě za zbabělce a simulanty, kteří se jenom chtějí vyhnout boji. K prvnímu incidentu došlo 3. srpna 1943 ve vojenské nemocnici u sicilské vesnice Nicosia. Patton ji navštívil v doprovodu vojenských lékařů a začal mluvit s pacienty. Přitom si všiml vojína Charlese H. Kuhla trpícího vyčerpáním a psychickými problémy. Generál se jej zeptal, co má za zranění. Voják odpověděl, že se jedná o problémy s nervy a že to asi nezvládne. Patton se však náhle na Kuhla vrhl, praštil jej do obličeje svými rukavicemi a vyvlekl vojáka ze stanu. Nakonec nebožáka kopl do zadku a přitom vztekle řval: „Neošetřujte toho zkurvysyna! Slyšíš, ty bastarde?! Půjdeš zpátky na frontu!“ Lékaři však záhy zjistili, že kromě psychických problémů má voják horečku 39 stupňů a trpí malárií. 

Necitelný generál?

Obdobný případ se potom odehrál 10. srpna v evakuační nemocnici 93. Patton zde prováděl další ze svých inspekcí a přitom jej zaujal vojín Paul G. Bennett, který se třásl po celém těle. Na generálův dotaz odpověděl, že ho zradily nervy a bojí se dělostřelby. Patton začal vojáka fackovat a vztekle křičel: „Tvoje nervy? K čertu, jsi jenom zatracený zbabělec! Drž hubu a přestaň fňukat! Nenechám se dívat tyhle statečné muže postřelené v boji na tohohle zbabělce, jak tady sedí a brečí!“ Poté Bennettovi vyhrožoval, že jej nechá postavit před popravčí četu, pokud se nevrátí na frontu. Přitom mu mával pistolí před obličejem: „Nejraději bych tě zastřelil sám, ty ufňukaný zbabělče!“ 

Přihlížející důstojníci byli generálovým chováním pobouřeni. Lékař II. sboru plukovník Arnest sepsal o incidentu zprávu, kterou zaslal nadřízeným. Nakonec se informace dostaly až na stůl vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera, který nařídil vyšetřování. Pro něj osobně to byla nepříjemná situace. Patton sice patřil mezi Eisenhowerovy podřízené, ale zároveň byl starší a v armádě sloužil déle. 

Nepříjemné následky

Vrchní velitel nakonec problematickému generálovi nařídil, aby se omluvil. Patton nejprve pozval Bennetta do kanceláře a oba muži si podali ruce. Poté se 22. srpna podobná scéna odehrála před lékařským personálem, jemuž se Patton omluvil za svoje „impulzivní jednání“. Podobného ospravedlnění se dočkal i Kuhl. Poslední srpnový týden pak Patton objížděl všechny divize pod svým velením, chválil statečnost mužů a omlouval se za všechny případy, kdy snad byl k podřízeným příliš tvrdý.

Před americkou veřejností byly tyto incidenty několik měsíců drženy v tajnosti, ale nakonec je stejně odhalil novinář Drew Pearson. Vyvolalo to poměrně velký skandál a některé noviny uveřejnily články požadující postavit Pattona před vojenský soud. To armádní špičky nepřipustily, ale generál byl zbaven velitelské funkce a na deset měsíců se prakticky ocitl mimo hru. Jenže když se rozjely přípravy na vylodění v Normandii, americkým generálům bylo jasné, že nechat dále zahálet velitele Pattonových kvalit by byla chyba.

Dokončení: Generál George Patton (4): Vojenský génius, nebo hazardér?

Jeho jméno dobře znali i Němci, takže spojenečtí zpravodajci se rozhodli této skutečnosti využít ve svůj prospěch. Rozjeli poté dezinformační kampaň s označením Fortitude s cílem přesvědčit Němce, že ke spojenecké invazi dojde právě pod Pattonovým velením v oblasti Pas de Calais. Tato kamufláž se vydařila a většina německých velitelů skutečně nabyla přesvědčení, že k invazi dojde v tomto prostoru. 

Na jaře roku 1521 se ve falckém Wormsu sešel Říšský sněm, který si jako své hlavní téma vytyčil řešení sporu říšské církevní hierarchie s Martinem Lutherem. Ten se jednání účastnil osobně a v průběhu dubna na nich obhajoval své učení. Jelikož žádnou z jeho kontroverzních pasáží neodvolal, byla nad ním 8. května vynesena říšská klatba. Jaksi v mezičase rokování, které mělo na dlouhou dobu rozhodnout o náboženských poměrech v říši, probíhala rovněž další jednání, která měla přinést majetkové „narovnání“ mezi habsburskými bratry Karlem a Ferdinandem. Směřovala k tomu, aby mohl Ferdinand disponovat určitou majetkovou základnou své příští moci. 28. dubna 1521 byla ve Wormsu v tomto duchu uzavřena mezi oběma Habsburky smlouva.

Není vlády bez peněz

Toho roku čerstvě osmnáctiletý Ferdinand, jenž se měl stát rakouským arcivévodou, do té doby postrádal adekvátní majetkové vybavení potřebné například k tomu, aby se mohl důstojně oženit. Ostatně období, kdy jeden z habsburských bratří disponoval celým majetkem a druhý neměl skoro nic, skončilo až po poměrně dlouhém a tvrdém vyjednávání. Ferdinand při něm získal pět rakouských zemí, kterým začal samostatně vládnout – šlo o Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko.

Jelikož se Ferdinandovi stejně od počátku nedostávalo finančních prostředků, jež nutně potřeboval k reformám svých zemí, Bruselskými dohodami z roku 1522 do jeho rukou přibylo ještě Württembersko, Tyrolsko a takzvané přední Rakousy. O tom všem existovala tajná dohoda, která však směla být publikována až po Karlově císařské korunovaci roku 1530. Oficiálně Ferdinand až do té doby vládl jen jako Karlův zástupce a byl na něm stále finančně závislý.

Pryč se svobodami!

Jaká byla situace v rakouském arcivévodství v těchto zlomových okamžicích? Dlužno říci, že atmosféra nebyla ani jednomu z bratrů příliš nakloněna. Již v roce 1520, kdy v zemi ještě vládl Karel V., došlo k prvním nepokojům. Ty nevyjadřovaly nic jiného než konflikt stavovství a jeho idey decentralizované moci s centralisticky pojatou vládou nad zemí, tak jak tomu byli mladí Habsburkové uvyklí zejména ze Španělska. Nástup Ferdinanda Habsburského se v Rakousích už po prvních vládních krocích jevil jako střet dvou světů: tradičního středoevropského a nového španělsko-nizozemského, jenž nerespektoval tradice ani zvyklosti, pokud odporovaly panovníkovým zájmům.

Opět si musíme připomenout, že myšlenkový svět Maxmiliánových vnuků Karla a Ferdinanda se formoval ve španělsko-nizozemském prostředí. Zde vznikaly hlavní, ba rozhodující koncepty, nutné k dosažení hegemonie v západní a střední Evropě: moderní základy státních financí, koncentrace politické moci u královského dvora a cílevědomost vnitřní i zahraniční politiky.

Oba bratry spojovalo pojetí panovnické moci, která nemá být omezována stavovskými svobodami, a ze svého nepřátelského postoje k dualismu nehodlali jakkoli slevovat. Důraz na vnitřní sílu říše se stal první ze základních podmínek jejich vzestupu, a mnohdy až agresivní důslednost, s jakou realizovali své mocenské záměry, se ukázala jako druhý definující rys habsburské politiky. 

Stavové před soudním stolcem

Způsob, jakým se habsburská politika v pětiletce 1521–1526 ve střední Evropě prosadila, byl vpravdě impozantní. Ferdinand tehdy nesnil, nespekuloval, ale důsledně uplatňoval svou politickou moc. Jeho postup se zásadně lišil od politické linie, kterou na sousedních územích po řadu desetiletí sledovali Jagellonci. Příchod „cizího Španěla“ do Rakous, tehdy mocně zasažených reformací, v tomto nevěstil jak pro stavy, tak pro stoupence nové konfesijní orientace nic dobrého. Nový panovník obklopený španělskými a nizozemskými rádci se okamžitě zaměřil na potírání šířící se reformace. Pro pacifikaci rakouských stavů pak využil starého sporu, který s nimi vedl už jeho děd Maxmilián I., a ostře proti nim zasáhl.  

Hrozí Rakousku válka?

Konflikt se stavy s kořeny táhnoucími se ještě do období vlád Ferdinandova děda Maxmiliána a bratra Karla V. nepředstavoval jediný neuralgický bod, kterému byl arcivévoda vystaven. Od poloviny dvacátých let se začalo mezi jeho rádci šeptem mluvit o strašákovi jménem „selská válka“. Oč v tomto hnutí šlo? Jednalo se o sociální protest, který se z jižního Německa hrozil již od roku 1524 přelít do rakouských zemí. Zjednodušeně řečeno se pod tímto pojmem skrýval konflikt venkova a jeho obyvatel se stavovskou společností (zejména šlechtou), a posléze i s centrální mocí.

Prostředí českých zemí před rokem 1679–1680 žádné podobné či srovnatelné hnutí nepoznalo, a ani v uvedené době nešlo v Čechách o „selskou válku“ v německém slova smyslu. V případě českých protestů se jednalo „jen“ o dlouhý řetěz petic, které poddaní podávali svým vrchnostem či přímo panovníkovi povětšinou mírovým způsobem, přičemž neshořel ani jeden zámek. Na druhé straně jak Tyrolsko či Švýcarsko, tak také mnohé oblasti říše se staly svědky hojných rebelií, povstání a revolt, které nezřídka obsahovaly i násilné prvky.

TIP: Panovník ve vedlejší roli: Proč stál Ferdinand I. ve stínu bratra Karla?

V Tyrolsku hrál v těchto sociálních hnutích roli určitého spouštěče i sám Ferdinand svými vysokými finančními a náboženskými požadavky. Uklidnění přinesl až generální sněm všech rakouských zemí, jenž se sešel v Augsburgu v listopadu roku 1525, na kterém zastánci přísného dodržování linie vymezené Wormským ediktem dočasně svolili ke kompromisnějšímu přístupu. Hrozba celozemské selské války tak byla v podstatě neutralizována, na obzoru se však začalo objevovat nové, zásadnější nebezpečí – Turci. Již se totiž schylovalo k bitvě, která dějiny středoevropského odporu proti cařihradské velmoci poznamená jedním velmi bolestivým fiaskem, možná tím nejbolestivějším.