Víte, kolik vydrží pod vodou Šesták v legendární komedii Vesničko má středisková? 26 sekund! Nedávno nejen filmového Šestáka překonal chorvatský potápěč Vitomir Maričić, a to více než šedesátinásobně! Chorvat zvládl v hotelovém bazénu v rámci disciplíny zvané statická apnoe nedýchat neuvěřitelných 29 minut a tři sekundy.

Kromě fiktivních filmových postav překonal Maričić téměř o pět minut i dosavadní rekord svého krajana Budimira Šobata z roku 2021 (24 minut a 37 sekund).

Kyslíkový doping

Maričić ke svému obdivuhodnému výkonu využil drobného triku: deset minut před samotným pokusem dýchal čistý kyslík, aby do krve rozpustil co nejvíce tohoto životodárného plynu. Podle jeho vlastních slov začínal s téměř pětinásobným množstvím kyslíku, než má člověk běžně k dispozici. Právě tato „rezerva“ mu umožnila vydržet pod hladinou téměř půl hodiny – tedy dvakrát déle, než dokáže zadržet například dech delfín skákavý.

I bez této podpory jsou Maričićovy výkony neméně pozoruhodné: běžně dokáže vydržet bez nádechu přes 10 minut. Pro srovnání – průměrný člověk zvládne zadržet dech jen 30 až 90 sekund. Absolutním rekordem „na čistý vzduch“ zůstává výkon 11 minut a 35 sekund, který v roce 2014 zaznamenal Srb Branko Petrović.

Maričić se však nesoustředí jen na rekordy pro rekordy. Svým výkonem chtěl upozornit na důležitost ochrany oceánů – prostředí, na němž jsou závislí nejen freediveři, ale celé lidstvo. A kdo ví, možná si tento chorvatský dobrodruh brzy troufne i na další mety a pokusí se překonat i Petrovićovo maximum.

Image

Čtěte také

Do hlubin na jediný nádech: Freediving je extrémní, ale ne adrenalinový sport

Slávička Dreissena bugensis je sladkovodný mlž původem z povodí Dněpru. Slávičky jsou velmi odolné, dobře se množí a v současné době se lavinovitě šíří jako invazní druh v evropských i severoamerických vodách. 

Na podzim 2023 se tyto slávičky objevily také v řece Snake v americkém Idahu. Místní úřady proto přistoupily k poměrně nekompromisnímu kroku – jen dva týdny po prvním záchytu mlžů v oblasti Twin Falls vypustili pracovníci státu do řeky přes 18 tun měděného přípravku Natrix, speciálně vyvinutého pro likvidaci invazních mlžů. Zásah stál tři miliony dolarů (téměř 63 milionů Kč) a byl označen za „nejrychlejší a nejkomplexnější“ akci tohoto druhu v celé Severní Americe.

Logistika této operace byla mimořádně náročná – měděný roztok bylo nutné dopravovat hadicemi přes skalnaté kaňony a pomocí vrtulníků zásobovat lodě, které jej rozstřikovaly do proudu.

Po otravě se v řece objevily stovky mrtvých jeseterů, někteří až 2,5 metru dlouzí a staří 35 let. Zásah měl devastující vliv také na populace okounů a cejnů. Nová studie americké geologické služby (USGS) navíc ukázala, že měď zasáhla až 90 % všech bezobratlých v místě zásahu – tedy hlavní zdroj potravy pro ryby. Do sedimentů se navíc usadily více než tři tuny mědi, která může zůstávat toxická po dlouhá léta.

Navzdory těmto ztrátám se invazní mlže nepodařilo zcela vymýtit. O rok později se v řece znovu objevily larvy sláviček a úřady proto rozhodly o opakování akce. Výsledky druhého zásahu se teprve vyhodnocují.

Volba ze dvou zel

Proč tedy úřady přistoupily k tak kontroverznímu kroku? Odpověď shrnuje ředitelka zemědělského odboru Idaho Chanel Tewaltová: „Rozuměli jsme vážnosti toho, co musíme udělat. Ale víme také, co je v sázce. Nemůžeme se těmto rozhodnutím vyhnout jen proto, že přinášejí bolestivé ztráty – ztráty hrozí v každém případě.“

Podle části odborníků šlo o neúspěch, protože zásah nepřinesl úplnou likvidaci invazního druhu. Kritici také upozorňují, že nebylo jasné, kde se nacházejí dospělí mlži, a tak šlo o léčbu takříkajíc „naslepo“. Podle jiných by ale čekání znamenalo další škody: slávičky se šíří rychle, přichytávají se na lodích odkud se už prakticky nedají odstranit. Bez zásahu by postupně vyhubily původní organismy řeky a ohrozily infrastrukturu, energetiku i zemědělství státu.

Idaho dnes udržuje rozsáhlý systém kontrolních stanic, kde zaměstnanci zkoumají lodě a vodní skútry mířící do státu, aby zabránili přenosu nových larev. Guvernér Brad Little označil zásahy za „absolutně klíčové“ a upozornil, že neléčená invaze by stála stovky milionů dolarů.

Image

Čtěte také

Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Zářijové nebe ozdobí zejména jevy svázané s naším kosmickým sousedem. Ten první a bezesporu i nejatraktivnější se odehraje 7. září, kdy nás čeká již druhé letošní zatmění Měsíce, a tentokrát navíc úplné. Předchozí měsíční zatmění jsme mohli zhlédnout 14. března, příliš ovšem nenadchlo, neboť se omezilo jen na nevýraznou polostínovou fázi – zatímco v září naopak vpadneme přímo doprostřed hlavního dění.

Po západu Slunce

Co přesně při východu Měsíce uvidíte, určí vaše zeměpisná poloha. Budete-li se vyskytovat v nejvýchodnějších částech Česka a výhled vám nebude zakrývat vysoký horizont, máte šanci spatřit měsíční kotouč ještě s jasným pravým okrajem, který se bude stále nacházet vně plného zemského stínu. Uvidíte totiž Měsíc vycházet zhruba čtvrt hodiny před tím, než v 19:31 započne úplné zatmění. Naopak z nejzápadnějších partií republiky spatříte jeho disk nad obzorem přinejmenším několik minut po začátku úplného zatmění, kdy už bude zcela potemnělý, s odstínem mezi tmavě červenou a hnědou (viz Barevná zatmění).

Po osmé večerní se k zemskému průvodci připojí Saturn, který se objeví jen kousek od něj nad východním horizontem. Ve 20:12 nastane maximální fáze zatmění a úkaz se přehoupne do druhé části. Ještě dalších 40 minut si ovšem žádné větší změny nevšimnete, protože úplné zatmění skončí až ve 20:53, kdy z plného zemského stínu vykoukne levý dolní okraj Měsíce. Plný stín pak bude z jeho zářivého disku ustupovat směrem k pravému hornímu okraji, a to až do 21:57, kdy skončí i částečné zatmění. Plynule na něj potom naváže nevýrazná polostínová fáze a potrvá do 22:55, přičemž jen málo nápadný polostín bude z Měsíce ustupovat zleva doprava.

Saturn v opozici

Vraťme se však ještě na chvíli k Saturnu. Během babího léta i nastupujícího podzimu se nám na něj naskytne velmi dobrý výhled, neboť se 21. září ocitne v opozici se Sluncem. Planeta opásaná prstenci bude tudíž k vidění po celou noc na pomezí souhvězdí Ryb a Vodnáře. Představuje přitom samozřejmě skvělý cíl i pro menší dalekohledy: V takovém případě ovšem počkejte, až vystoupá dostatečně vysoko nad obzor a vymaní se z přízemních, silně turbulentních vrstev vzduchu. Odměnou vám bude klidný a ostrý obraz.

V období okolo opozice bude Saturn kulminovat zhruba hodinu po půlnoci 37° nad jižním obzorem, s jasností 0,6 mag a úhlovým průměrem 19,4″. Prstence však nadále zůstávají velmi úzké, jelikož teprve před půl rokem prošla Země jejich rovinou, a svou jižní čili spodní stranu k nám tedy zatím natáčejí jen velmi nesměle.

Zákryt Plejád i Venuše

Další lunární úkaz ozdobí noční nebe 12. září, tentokrát se však ubývající Měsíc podělí o pozornost se stálicemi otevřené hvězdokupy Plejády, jež na své cestě oblohou dočasně zakryje. Vyhlížejte ho okolo 21:00 nad severovýchodem, kdy už se bude nacházet v těsné blízkosti Plejád. Electru coby první z nebeských „sedmi sester“ pohltí krátce po 22:00 a následovat budou Celaeno, Merope, Maia a Alcyone. Poslední zmíněná za jeho diskem zmizí zhruba hodinu po Electře, která už v té chvíli bude opět zářit na nebi. Zbývající dvě Plejády, Asterope a Taygetu, zemský průvodce při svém putování mine.

Z náruče Plejád se jeho zářivý disk definitivně vymaní zhruba půl hodiny po půlnoci, kdy projde okolo mytických rodičů hvězdných sester v podobě přilehlých stálic Atlas a Pleione. Pokračovat pak bude vstříc jasnému Aldebaranu, s nímž se na nebi setká hned následující noc.

Do třetice na Měsíc upřete zrak 19. září, a to hned dvakrát – z toho poprvé ještě v brzkých ranních hodinách, kdy bude stoupat nad východní obzor v podobě uzounkého srpku pouhé dva dny před novem. V úhlové vzdálenosti 4° směrem na jihovýchod ho totiž bude stíhat zářivá Venuše v doprovodu nápadného Regula ze Lva a v okamžiku východu je bude na nebi dělit proluka 50′. S rozedněním potom můžete Měsíc pustit ze zřetele, ale nikoliv na dlouho. Během dne totiž na obloze doputuje do blízkosti Venuše, a nakonec ji také zakryje. Jelikož ovšem bude mít podobu velmi úzkého srpku, snadno oproti jasnému modrému nebi zanikne.

Ve výhodě tak budou majitelé naváděných dalekohledů, díky nimž bude lokalizace Měsíce i Venuše hračka. Přístroj navíc umožní pozorovat rovněž fázi planety a postupné noření jejího kotoučku za spoře osvětlený, levý okraj zemského souputníka. Venuše za ním zmizí okolo 14:12, načež se v 15:24 opět zjeví u jeho pravého, temného okraje.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. září ve 20:19 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný téměř celou noc vyjma večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2025

• 7. září – úplné měsíční zatmění; Měsíc v jeho průběhu teprve vyjde nad východní obzor: začátek úplného zatmění v 19:31, střed ve 20:12, konec ve 20:53; konec částečného zatmění ve 21:57, konec polostínového zatmění ve 22:55
• 8. září – seskupení Měsíce, Saturnu a Neptunu na noční obloze; nejblíž se tělesa ocitnou v okamžiku východu nad obzor, kdy bude Měsíc a Saturn dělit asi 2,6°; Neptun viditelný pouze v dalekohledu zhruba 2° severovýchodně od Saturnu
• 12. září – ubývající Měsíc projde přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; začátek úkazu asi ve 22:00 nízko nad severovýchodem, konec 13. 9. zhruba v 0:30; níž nad obzorem pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 13. září – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 16. a 17. září – seskupení ubývajícího Měsíce, Jupitera a Polluxe i Castora z Blíženců na ranní obloze, 16. 9. se tělesa shromáždí na ploše okolo 10°, 17. 9. pak na ploše asi 12°
• 19. a 20. září – setkání Venuše a Regula ze Lva (0,7°) v doprovodu velmi úzkého měsíčního srpku na ranním nebi; 19. 9. Měsíc zhruba 4,3° severozápadně od obou těles, 20. 9. asi 8° jihovýchodně od nich
• 19. září – zákryt Venuše Měsícem na denní obloze; začátek zákrytu zhruba ve 14:12 u levého (osvětleného) okraje Měsíce, konec v 15:24 u pravého (temného) okraje; s ohledem na světlé denní nebe si pozorování s největší pravděpodobností vyžádá alespoň malý dalekohled
• 21. září – Saturn v opozici se Sluncem
• 23. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 27. září – srpek dorůstajícího Měsíce poblíž Antara ze Štíra na večerní soumrakové obloze nízko nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Středověcí poutníci do Svaté země, kteří se vydali k Božímu Hrobu, směli mít vedle pláště, klobouku, hole, brašny a bot pouze jídelní nůž a nádobu na vodu. Proto potřebovali vedle zdatné ozbrojené ochrany, zajišťované zhruba od roku 1120 Chudými rytíři Šalamounova chrámu (templáři), též péči zdravotnickou a pečovatelskou. Té se ujaly rytířské řády sdružující složku vojenskou i zdravotnickou. Známí jsou rytíři sv. Jana Křtitele (johanité), ale méně se ví o rytířích sv. Lazara (lazariánech), kteří byli v křižáckých státech také téměř od počátku a stejně jako johanité působí dodnes.

Řád léčitelů

Subtropické podnebí Svaté země bylo odedávna příznivé pro různé přenosné nemoci, proti kterým většinou neexistoval lék. Tou nejhorší byla lepra – malomocenství. O poutníky nakažené touto nemocí i jejich ozbrojený doprovod se uvolili převzít v případě potřeby starost a péči právě lazariáni. Šlo o rozhodnutí osudové a vysoce rizikové, kvůli němuž většina z rytířů a sloužících bratří dobrovolně ve jménu Božím umírala se svými pacienty. Onemocnění leprou mělo mnohdy pomalý průběh a napadení přežívali i řadu let.

Rytíři přijali za svého patrona biblického Lazara z Betánie, osobního přítele Krista a bratra Marie a Marty, jehož čtyři dny po smrti oživil Ježíš slovy: „Lazare vstaň.“ Zázračné mystérium se stalo základním kamenem činnosti lazariánů usilujících o uzdravení a pomoc lidem na prahu smrti, zejména tedy malomocných. Navázali na hospitální činnost arménských mnichů basiliánů, působících v Palestině už od 4. století. Útulek pro malomocné před hradbami Jeruzaléma však existoval již roku 125 př. n. l. za vlády judské dynastie Hasmoneovců. 

Ze špitálů do bitev

Riziko onemocnění lazariánů leprou při tehdejší neznalosti příčin bylo extrémní a hraničilo s jistotou. Proto byli do řádu přednostně přijímáni ti, které nemoc již postihla a byli schopni aspoň po nějakou dobu nejen pomáhat nemocným, ale v případě nutnosti i bojovat se zbraní v ruce. Členy řádu sv. Lazara Jeruzalémského (přídomek jeruzalémský přibyl podle původního špitálu ve Svatém Městě) se stávali jak šlechtici, kteří zajišťovali vedení špitálu a organizaci činnosti, tak služební bratři a sestry potřební pro výkon každodenní péče o nemocné. Kvůli obavám z nemoci stála jejich zařízení obvykle před hradbami měst, Jeruzalém nevyjímaje.  

Má se za to, že řád (ještě ne rytířský) vznikl roku 1089 (tedy shodně s johanity) a za prvního mistra jeruzalémského špitálu je považován blahoslavený Gérard Tenque. Existenci obou špitálních řádů pak s odstupem let stvrdil papež. Nicméně lazariáni se nikdy nestali velkým rytířským řádem jako johanité. Soustředili se na zdravotnickou činnost a bitev se účastnili jen vybraní členové, kteří se na to cítili, ve chvílích největší potřeby. 

Členem řádu se stal i sedmý jeruzalémský král Balduin IV. (vládl 1174–1185), který v dětství onemocněl leprou, ale přesto se dožil 24 let. Pod jeho velením vybojovali lazariáni svou nejslavnější vítěznou bitvu spolu s templáři i johanity proti Saladinovi u Montgisardu (1177), ač jejich účast byla co do počtu vedle zmíněných velkých řádů spíše symbolická. Štěstěna se však od nich nakonec odvrátila a všechny rytířské řády musely Jeruzalém opustit, když ho dobyl sultán a vojevůdce Saladin. Podařilo se mu obsadit i přístav Akkon. Ten ale roku 1191 dobyli křesťané zpět v rámci třetí křížové výpravy, takže se tam lazariáni se špitálem zase mohli usadit, byť opět sídlili až za hradbami severně od města.

Pod ochranou krále

Po smíru nového sultána Al-Kámila s císařem Fridrichem II. roku 1228 se lazariáni vrátili i do Svatého Města, avšak již roku 1244 po bitvě u La Forbie, ve které všichni bojující lazariáni padli, byl Jeruzalém ztracen. Stejně hrdinně si vedli i dříve v jiné prohrané bitvě u Hattínu (1187) se Saladinem či později u Al Mansurahu (1250). Poslední boj ve Svaté zemi svedli lazariáni s rytíři ostatních řádů při obraně Akkonu. Zde v troskách hradní věže padli v boji v květnu 1291 i velmistři lazariánů a johanitů.

Ztráta Svaté Země přiměla zbytky rytířů sv. Lazara (a nejen je) k přesídlení do Evropy, kde v některých zemích již v předchozích letech zřídili své komendy. Nejstarší komenda byla v Boigny ve Francii, další v Burton-Lazare v Anglii, v Linlithgow ve Skotsku, v Seedorfu ve Švýcarsku, následovaly komendy v Německu, Čechách, Rakousích a Uhrách.

Francouzský král Filip IV. Sličný sice roku 1307 začal pronásledovat templáře, ale už v dalším roce vzal dědičně pod ochranu francouzské koruny právě řád sv. Lazara. Zřejmě pro jeho zaměření. Král lazariány pověřil zdravotnickou a sociální péčí ve Francii a jejích koloniích. Velmistry řádu se od té doby stávali příslušníci nejvyšších francouzských aristokratických rodů. V zámoří pak lazariáni disponovali i vlastním skromným loďstvem. Z Francie jejich činnost záhy pronikla do tehdejšího civilizovaného světa, kde pro malomocné zřizovali takzvaná leprosária.

Image

Čtěte také

Středověké špitály: Péče o nemocné byla doménou mnišských řádů

V posledních letech došlo ve vulkanologii a geofyzice k revolučnímu posunu díky propojení špičkových metod umělé inteligence a seismického zobrazování. Názorně to ukazuje i studie z italského ostrova Vulcano u Sicílie, kde vědci využili neuronové sítě v kombinaci s tzv. nodální ambientní hlukovou tomografií k odhalení dynamiky podzemních „kanálů“ sopky.

Díky tomu získali dosud nevídaný pohled na jemné a často těžko zachytitelné procesy pod povrchem sopky, což zásadně posouvá naše chápání sopečného neklidu a varovných signálů předcházejících erupcím.

Nová éra vulkanologie

Vědci využili kombinaci husté sítě přenosných seismických senzorů a umělé inteligence, která zpracovala obrovské množství dat o jemných otřesech země. Díky tomu vytvořili detailní mapu podzemních „kanálů“ sopky a dokázali odhalit i malé, rychle probíhající změny v jejím vnitřku, které korelují s pohyby plynu a deformacemi povrchu. Nová metoda umožňuje sledovat změny během dní až týdnů, což je výrazně přesnější než tradiční metody, které zpravidla krátkodobé signály vyhlazují. Schopnost zachytit rychlé změny v hloubce má zásadní význam pro předpovídání sopečného chování a hodnocení rizika erupce v reálném čase.

Výsledky ukazují nejen dosud neznámé zásobníky taveniny a průchody tekutých plynů, ale také propojení mezi mělkým hydrotermálním systémem a hlubším magmatem. Přenosné senzory a AI tak umožnily sledovat procesy, které byly dosud skryté a těžko měřitelné.

Tento přístup může být v budoucnu použit i u dalších aktivních sopek, zlepšit modely předpovědi erupcí a pomoci lépe chránit obyvatele ohrožených oblastí. Studie zároveň ukazuje, že spolupráce mezi seizmology, datovými vědci a vulkanology je klíčová pro pochopení složitých procesů uvnitř sopky.

Budoucí výzkum může kombinovat další geofyzikální data, například GPS, měření plynů nebo termální snímky, do integrovaných modelů řízených strojovým učením. To by mohlo vytvořit komplexní a dynamické mapy sopečné aktivity, spojující povrchové signály s hlubinnými procesy a zásadně zlepšit předpovědi erupcí.

Image

Čtěte také

Nový výzkum spojuje tání ledovců s častějšími a silnějšími sopečnými výbuchy

Z hlediska historie je česká kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ač Slované zcela pohltili původní obyvatelstvo, takže o tři generace později už mezi nimi nebyl žádný viditelný rozdíl, genetická informace v jejich DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v této různorodé směsi objevovaly také informace získané od dalších příchozích – například z německé kolonizace 13. století, nebo ze smilnění vojáků, kteří tudy protáhli (především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách napoleonských válek).

Genetika se neptá, jestli se jejich potomci narodili zdejší české či moravské matce dobrovolně, nebo si nechala plod brutálního znásilnění. Nicméně původ našich genů musíme hledat mnohem hlouběji v historii.

Pestrá směs genů

Z vnitrozemské polohy českých zemí, které tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, je logické, že se tu míchají geny všech možných etnik, jejichž příslušníci územím z různých důvodů procházeli, nebo se zde dokonce usídlovali. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? Nejprve je třeba vysvětlit způsob, jakým vědci při tomto zjišťování pracují.

Každý z nás získal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i matka a otec měli dva rodiče, skládá se naše dědičná informace ze čtvrtin zděděných po obou dědečcích a obou babičkách. Ani tím to pochopitelně nekončí a na svou dědičnou informaci můžeme nahlížet jako na mozaiku poskládanou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček, nebo z šestnáctin dědičné informace prapradědů a praprababiček.

V konečném důsledku to znamená, že tři miliardy písmen genetického kódu, které jsou v každé buňce našeho těla uloženy do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, představují jakýsi amalgám dědičné informace bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré průkazně i několik desítek tisíciletí. Podobně předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům. Děti zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.

Od Adama po Evu

Zatímco tři miliardy písmen genetického kódu v naší DNA jsou tvořeny směskou z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se drží striktně linie po meči. To znamená, že ho dědí pouze syn po svém otci. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 000 lety. Tento chromozomální Adam nebyl ve své době jediný žijící muž. Shoda okolností tomu však chtěla, že do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů se buď někde vloudila dcera, anebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou pro vždy z dědičné informace lidstva vypadl. Jak se potomci chromozomálního Adama množili a šířili světem, docházelo u nich k drobným změnám na chromozomu Y a různé skupiny i různá etnika tak získávaly nové varianty chromozomu Y.

Protipól chromozomu Y představuje mitochondriální DNA. Tu můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Dá se nalézt i u mužů přes jejich matky, ale muži ji pak nepředávají dál. Máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od babičky z maminčiny strany.

Pokud bychom šli po dědičné linii mtDNA generacemi žen dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mtDNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných více než 7 miliard obyvatel Země. Tato takzvaná mitochondriální Eva žila zhruba před 140 000 lety ve východní Africe. S chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě, že ani mitochondriální Eva nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Ale i ona měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala, zatímco mtDNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejích následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. Také mtDNA procházela u následnic mitochondriální Evy drobnými změnami a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA.

Pramáti dnešních Čechů

Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy mtDNA H1, H3 a H5. Tyto typy mtDNA jsou v západní Evropě poměrně hojné a jejich původ se někdy spojuje s lidmi, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu Evropy a po ústupu ledovců postupovali dále na sever. Významně přispěli k jejich rozšíření v Evropě i lidé, kteří tu žili v mladší době kamenné a patřili k takzvané kultuře zvoncových pohárů nebo kultuře šňůrové keramiky. Z tohoto hlediska jsou tedy Češi spojeni se západoevropskými zeměmi.

Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 000 lety na Středním východě a do Evropy ji přinesli první zemědělci cca 8 000 let př. n. l. Podobný podíl (asi 10 %) patří u nás i nositelům mtDNA typu U5. Ten byl typický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale s postupem času byl stále více vytěsňován jinými typy mtDNA přinášenými novými přistěhovaleckými vlnami. Postupně mizel a dnes je dominantní hlavně u obyvatel nejsevernějších částí Evropy. Například mezi Sámy v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý.

Významný je u nás také výskyt mtDNA typu T1 (7,7 %) a T2 (4 %). Lidé s tímto typem mtDNA žijí na rozsáhlých oblastech od severu Afriky, přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř. Najdeme je i v některých částech indického subkontinentu. K nám se dostal s prvními zemědělci a přinesli jej zřejmě i pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Tito lidé s sebou přinesli nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující konzumaci mléka, ale také základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.

Třetina slovanských mužů

Pohled na genetické varianty chromozomu Y mužů žijících dnes v České republice nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominují varianty, respektive haploskupiny R1a, kterou nese asi 34 % mužské populace, a R1b s výskytem přes 20 %. První z variant pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá se vyvinula u potomků těchto pastevců, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba tyto proudy kočovných pastevců směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u lidí hovořících slovanskými jazyky, což znamená, že tímto způsobem se s nadsázkou může třetina mužů považovat za Slovany. Naopak haploskupina R1b je častá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky (například irštinou).

Každý devátý muž (tedy kolem 11 % populace) zdědil chromozom Y typu I1, který pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a nověji pak i vikingové. Asi každý jedenáctý (zhruba 9 % populace) muž nese genetickou variantu označovanou jako I2, která je hojně rozšířená jak mezi germánskými, tak i slovanskými skupinami. Tady někde bychom našli zbylou část mužské „slovanské“ populace mimo typ R1a.

Sečtením obou částí se nicméně nedostaneme ani k polovině populace. I při dobré vůli jsme někde nad 40 %. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje 6 % českých mužů varianta J2. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %) podobně jako typ E1b1b (6 %), který dnes dominuje zejména mezi obyvateli severní Afriky.

Co prozradí genetika?

Každý z nás si dnes může nechat udělat genetický profil a v něm si určit i typ mtDNA. Mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Tyto údaje nám odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Každý z nich žil s vysokou pravděpodobností v jiné době a na jiném místě a jsou to jen dva z mnoha a mnoha prapředků, jež ve svém rodokmenu máme. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje jen s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Zbývající prarodiče se nám z mtDNA a z chromozomu Y zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku dědičné informace tří miliard písmen genetického kódu ale jejich podíl zůstává. To nás staví před otázku, co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají.

Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky vikinga (typ I1). Co se z jeho dědičné informace za tisíc let v naší DNA zachovalo? Tedy s výjimkou chromozomu Y. Dělí nás zhruba 50 generací a v každé došlo k míšení dědičné informace dvou rodičů. Už syn našeho vikinského předka měl jen polovinu vikinské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA byla poskládána z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen. 

Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Člověk je z genetického hlediska neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než DNA grónského Eskymáka a Sana z pouště Kalahari. Kromě jiného je to důsledek drastického ochlazení z doby před 70 000 lety, kdy člověk bezmála vyhynul. Lidé, kteří přežili „ledový masakr“, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z dědičné informace lidstva nenávratně zmizelo. Toho, co více než sedm miliard současných obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale více než toho, čím se od sebe liší. 

Image

Čtěte také

Kočovní Avaři ve středu Evropy: Kde se vzali a jak vypadalo jejich soužití se Slovany?

Aktuálně se s návratem člověka na Měsíc počítá při výpravě Artemis III v polovině roku 2027, ovšem vzhledem k problémům (nejen) s lunárním modulem se daný termín dost možná nepodaří dodržet. Nelze proto vyloučit, že se přistání při „trojce“ neodehraje a mise bude mít jiný program. Znovudobytí zemského souputníka by se tak přesunulo až na Artemis IV, tedy nejdřív na rok 2029, a to kvůli (ne)dostupnosti mobilní vypouštěcí plošiny ML-2.

Skafandry pro Měsíc s otazníky

Zdržení ve vývoji lunárního modulu však nepředstavuje jedinou komplikaci návratu na Měsíc. Je tu například také otázka skafandrů AxEMU neboli Axiom Extravehicular Mobility Unit, které připravuje společnost Axiom Space, přičemž její práce nabírají značný skluz. Zmíněná firma je dnes nejviditelnější coby organizátor komerčních letů na Mezinárodní vesmírnou stanici a netají se plánem na vybudování vlastní orbitální základny, jež by se mohla stát její nástupkyní.

Kromě toho má ovšem připravit právě i skafandry pro práci na Měsíci. Kontrakt na jejich vývoj a výrobu v hodnotě 228 milionů dolarů uzavřela NASA s firmami Collins Aerospace a Axiom Space v červnu 2022 s tím, že vesmírné obleky budou nachystané v roce 2025. Projekt však narazil na technické potíže, Collins Aerospace jej loni v červnu opustila a skafandry nebudou ani při optimistickém scénáři hotové před koncem roku 2026.

Společnost Axiom se navíc potýká s nemalými finančními problémy, a právě komerční lety na ISS, jimiž si chtěla polepšit, ji stahují ke dnu. Firma počítala s tím, že ročně vyšle na stanici dvě komerční posádky vždy se čtyřmi klienty, kteří zaplatí 50–70 milionů dolarů. Odečteme-li úhrady pro SpaceX za pronájem lodi a pro NASA za přístup na stanici, hodlala společnost pokrýt své provozní náklady ve výši okolo 10 milionů dolarů za měsíc. Jenže se létá maximálně jednou ročně a pouze se třemi platícími zákazníky, neboť kosmická agentura trvá na obsazení čtvrtého křesla bývalým profesionálním astronautem.

Ekonomický model se tím naprosto změnil a firma Axiom dosud dluží SpaceX splátky za minulé lety. Loni z ní navíc odešel finanční ředitel, ředitel bezpečnosti, vedoucí nákupů i marketingu. A kromě toho propustila dvě stovky zhruba z tisíce zaměstnanců, přičemž těm zbývajícím nabídla snížení platu o 20 % na rok výměnou za firemní akcie. Nad skafandry pro lunární misi se tak vznáší nejeden otazník.

Rovery a stanice

V podstatě všechny popsané kritické komponenty programu Artemis – od rakety SLS přes loď Orion až po lunární modul Starship a skafandry AxEMU – mají menší či větší skluz, technické i rozpočtové potíže. Několik dalších prvků podobné problémy přinejmenším viditelně netrápí, na rozdíl od těch výše uvedených však nehrají kritickou roli a dá se pokračovat i bez nich.

V první řadě jde o otevřený rover LTV čili Lunar Terrain Vehicle, který má letět nejdříve v roce 2030 na misi Artemis V. Na zpracování jeho studie udělila NASA kontrakt třem firmám, ale vzhledem k rozpočtovým omezením se počítá s výběrem jediného dodavatele, přestože se původně v duchu komerčních letů uvažovalo o dvou. Vítěz se může těšit na patnáctiletou smlouvu v hodnotě 4,6 miliardy dolarů, za které si bude kosmická agentura rover na Měsíci půjčovat. Přesněji řečeno půjde o 75 % jeho kapacity a zbývající čtvrtina bude k dispozici dalším zákazníkům. Vozidlo přitom bude moct pracovat jak s posádkou, tak v automatickém či poloautomatickém režimu.

Od mise Artemis VII by měly lunární výpravy využívat i hermetizovaný Lunar Cruiser, vyrobený v Japonsku: Dva astronauti budou moct v roveru žít a pracovat 30–45 dní, urazit v něm stovky kilometrů a během zastávek uskutečňovat výstupy na povrch ve skafandrech.

A pak je tu stanice Gateway. I ona se potýká s komplikacemi, nejsou ovšem tak patrné. S vynesením prvních dvou modulů – PPE alias Power and Propulsion Element a HALO neboli Habitation and Logistics Outpost – se počítá v roce 2027, a to na raketě Falcon Heavy. Při misi Artemis IV má potom Orion dopravit k zárodku stanice obytný modul I-HAB.

Každá další výprava pak přiveze nový prvek: Astronauti komplex osídlí, daný prvek oživí a během svého pobytu se vydají na Měsíc. Artemis V vynese modul pro skladování pohonných látek ERM čili ESPRIT Refuelling Module s vyhlídkovou částí Cupola, ne nepodobnou stejnojmennému modulu na ISS, a při Artemis VI přibude přechodová komora pro výstupy do otevřeného prostoru. V neposlední řadě se Gateway rozšíří také o manipulátor Canadarm 3, dodaný Kanadou.

Půjde SLS z kola ven?

Již na konci loňského roku nominoval americký prezident Donald Trump do funkce ředitele NASA podnikatele a dvojnásobného astronauta Jareda Isaacmana, který má mimo jiné blízko k Elonu Muskovi. V souvislosti s jeho uvedením do funkce se v programu Artemis očekávaly změny, protože dosavadcní model fungování je vzhledem k nekonečným odkladům a překračování rozpočtu neudržitelný.

Nicméně na konci letošního května Trump Isaacmanovu nominaci stáhl. Bílý dům změnu postoje vysvětlil potřebou, aby příští vedoucí pracovník NASA byl v naprostém souladu s prezidentovým programem America First. V červenci se tak stal zastupujícím administrátorem NASA Sean Duffy, ministr dopravy v Trumpově kabinetu. Jakým směrem se nyní program Artemis bude ubírat je těžké říct.

Zrušení programu Artemis je nepravděpodobné, přestože se zcela vyloučit nedá. Lze ovšem očekávat větší či menší úpravy koncepce. Obvykle dobře informovaný americký publicista Eric Berger loni na podzim zmínil, že podle jeho informací existuje 50% šance na zrušení rakety SLS. A později dokonce uvedenou hodnotu opravil na 75 %. Nosič mohou nahradit již existující či nastupující komerční rakety Falcon Heavy, Vulcan, New Glenn nebo Starship. Jedna z možností zahrnuje vynesení lodi Orion pomocí Vulcanu a urychlovacího stupně pomocí New Glennu, podobných variant je však celá řada. Každopádně ať už program Artemis dopadne jakkoliv, bude zajímavé sledovat jeho vývoj.

Image

Čtěte také

Program Artemis: Příběh splněných i nesplněných slibů americké kosmonautiky

V roce 2018 byla v jeskyni Thung Binh 1 v severním Vietnamu objevena téměř kompletní a výjimečně zachovalá kostra, která dostala označení TBH1. Pochází z pozdního pleistocénu, z doby asi před 12 tisíci lety. Patří muži, který se v dobré kondici, jen s drobným poraněním kotníku, dožil věku 35 let.

Pro vědce je tento nález velice cenný, protože v jihovýchodní Asii bylo doposud objeveno jen velmi málo podobně zachovalých a věrohodně datovaných lidských pozůstatků z období pleistocénu. Christopher Stimpson z Oxfordské univerzity s početným týmem kolegů kostru detailně prozkoumal a rovněž získal a analyzoval její mitochondriální DNA, která je doposud nejstarší v jihovýchodní Asii. Výsledky výzkumu kostry TBH1 uveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 

Nejstarší boj v jihovýchodní Asii

Badatelé mimo jiné zjistili, že dotyčný muž měl jedno nadpočetné žebro – jeho hrudní koš se tedy sestával z 25 žeber namísto obvyklých dvanácti párů. Takových lidí je dnes na světě zhruba necelé jedno procento.

Ještě mnohem zajímavější byl ale objev plátku křemene poblíž jednoho z žeber. Stimpson a jeho kolegové věří, že jde pozůstatek hrotu šípu, který sice muže zasáhl, ale neusmrtil ho. Muž, jemuž patřila kostra TBH1, pravděpodobně žil ještě několik měsíců. Poranění se mu ale hojilo špatně a podle všeho zemřel právě v důsledku dlouhodobé infekce po zásahu tímto šípem.

Výzkum kostry TBH1 podle vědců nepřinesl jen fascinující poznatky o životě a smrti jednoho konkrétního muže. Nabídl také pohled na dění a vývoj lidských společností v jihovýchodní Asii na sklonku pleistocénu. Podle poznatků Stimpsona a jeho týmu jde o nejstarší doklad mezilidského konfliktu, který jsme objevili v oblasti pevninské jihovýchodní Asie.

Image

Čtěte také

Brutální bitvy v horách: Vědci našli důkazy násilí z doby bronzové vysoko v Pyrenejích

Motivace příslušníků turkických národů bojovat za Hitlera pramenila ze tří hlavních faktorů: jednak z panturkických a islámských idejí, dále z náboženského a národnostního útlaku, jenž panoval v Sovětském svazu, a konečně z nelidských podmínek, jimž čelili v německých zajateckých táborech. To vše přivedlo desetitisíce mužů ze Střední Asie do jednotek, které nakonec působily v různých operacích na mnoha místech evropského kontinentu. 

Vnější vlivy

Turkmenská sovětská socialistická republika nehrála sama o sobě v nacistických plánech výraznou roli. Němečtí stratégové totiž pracovali v geopolitických úvahách i při vytváření vojenských formací s širší koncepcí Turkestánu coby rozsáhlého území ve Střední Asii obývaného převážně turkickými národy.

Někteří nacisté chtěli vytvořit i Říšský komisariát Turkestán. Pro podporu tohoto úsilí byly využívány i ideje panturkismu, tedy vzájemnosti a společného postupu turkických národů (včetně Turkmenů). O šíření panturkismu se v Sovětském svazu pokoušeli také turečtí představitelé, i když jejich konečným cílem samozřejmě nebyl německý říšský komisariát. Chtěli totiž založit několik nových středoasijských států pod silným vlivem Ankary. Turkestán byl pouze jedním z těchto plánovaných útvarů.

Německé i turecké zájmy se nicméně v této oblasti alespoň dočasně a částečně protnuly. Turecko sice zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, jeho vztahy se Sovětským svazem však byly napjaté. Na podzim roku 1941 zahájil bývalý osmanský generál a později turecký politik Nuri Killigil, známý též jako Nuri Paša, jednání s německými diplomaty o vytváření turkických jednotek.

Na tomto základě se zrodil takzvaný Výbor pro spolupráci s panturkickým hnutím. Ten mohl využít i předchozí činnosti různých panturkických nebo  turkestánských exilových organizací, v nichž působili představitelé antisovětské emigrantské opozice. Sídlily a působily nejen v Turecku, jako tomu bylo v případě Turkestánského národního sdružení v Istanbulu, ale i v převážně perském Íránu. To se týkalo především několika poboček Turkestánského národního centra a organizace „Hvězda východu“ (SY) se sídlem v Mašhadu. 

V Íránu působily i nacistické tajné služby, které se snažily podchytit exilovou turkestánskou protisovětskou opozici pro uskutečnění diverzních úkolů při plánovaném útoku na SSSR. Terčem se měly stát mimo jiné dopravní trasy a průmyslová zařízení na území Turkmenské SSR. Společná sovětsko-britská invaze do Íránu v srpnu 1941 však toto nebezpečí do značné míry eliminovala.

Hitler je proti

Hrozba pro Stalinovo impérium však přišla odjinud. Po rozsáhlých porážkách Rudé armády v prvních měsících operace Barbarossa padly do německého zajetí statisíce vojáků nejrůznějších národností. Mnozí z nich sovětský režim nenáviděli a chtěli proti němu bojovat. K jejich rozhodnutí přejít na druhou stranu fronty přispěly i kruté podmínky panující v zajateckých táborech.

Odpůrcem vzniku vojenských jednotek tvořených příslušníky východních národů však byl sám Adolf Hitler, který v nich viděl rasově podřadné lidi, nehodné nasazení za ideje árijského nacionálního socialismu. U turkických národů však – i pod vlivem turecké vojenské diplomacie – nebyl tak striktní. A pod vlivem nepříznivého vývoje situace na všech frontách nakonec nacistická vojska akceptovala i řadu dobrovolníků z národů, které z hlediska zvrácené rasové teorie měly do árijského ideálu daleko. 

Dobrovolně do Wehrmachtu

Již v listopadu 1941 byla v rámci 444. zajišťovací divize Wehrmachtu zformována 444. turkestánská rota, do které se přihlásilo vedle příslušníků jiných národností i několik Turkmenů. Sloužili převážně v týlovém zabezpečení a vykonávali strážní činnost. Dobrovolníky se pro sabotážní úkoly snažila získat i tajná služba Abwehr. Postupně vznikaly v rámci takzvaných východních oddílů další jednotky z turkických a muslimských teritorií Sovětského svazu. Němci pro ně připravili insignie s arabským nápisem „Biz Alla Bilen“, což měl být ekvivalent hesla „Bůh s námi“ (Gott mit uns) užívaného Wehrmachtem. Uvedený arabský překlad je však sporný. Arabština navíc nebyla mezi turkickými národy příliš užívána.

V roce 1942 byl založen Turkestánský legion i turkestánský pěší prapor 450. V jeho rámci působilo několik rot rozdělených podle národností včetně 4. roty složené z Turkmenů a východních Tatarů. Vznikaly i další jednotky, které se zapojily do střetů s Rudou armádou nebo se sovětskými partyzány. Na frontě turkestánské jednotky působily například u Stalingradu, při německém útoku u Tuapse či při střetech v Astrachani. V podpoře turkestánských dobrovolníků se tehdy z pozice vedoucího skupiny při vrchním velitelství pozemních sil (OKH) angažoval i Claus von Stauffenberg, pozdější neúspěšný atentátník na Adolfa Hitlera. 

S esesáckými runami

V květnu 1943 se z několika menších útvarů včetně některých východních legií zformovala 162. turkestánská pěší divize Wehrmachtu, kterou následně německé velení pod vlivem porážky u Kurska a souvisejících obav z možné zrady převelelo do Itálie. Tam se útvar pod velením generálmajora Oskara von Niedermayera zapojil do protipartyzánského boje i do střetů s postupujícími Spojenci na Apeninském poloostrově. Jeho příslušníci přitom spáchali několik válečných zločinů.

Další turkestánské jednotky se ocitly ve Francii, kde plnily převážně pomocné úkoly. V Berlíně mezitím začal působit Národní turkestánský výbor jednoty, který usiloval o vznik Národní armády Turkestánu. V ní měli bojovat vojáci kazašské, kyrgyzské, turkmenské a tádžické národnosti (je přitom zajímavé, že Tádžici patří k perské jazykové skupině). Zrod takové formace však Němci neumožnili. Zmíněný výbor pak odmítl také možnost podřízení se Výboru pro osvobození národů Ruska, který v listopadu 1944 inicioval generál Andrej Vlasov.

O turkestánské jednotky naopak projevil zájem říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který v roce 1944 hodlal vytvořit v rámci Waffen-SS muslimskou divizi „Nový Turkestán“. Již předtím vznikl 1. východomuslimský pluk SS, který působil například v protipartyzánských operacích v Bělorusku a Polsku. V rámci nechvalně známého Zvláštního pluku SS Dirlewanger se jeho příslušníci podíleli i na potlačování varšavského povstání. Na vytvoření plnohodnotné divize už ale nebyl dostatek času ani sil. Vznikl pouze Východoturecký ozbrojený svaz SS „Timur“, který sestával ze skupin Volha (Idel)-Ural, Turkestán, Krym a Ázerbájdžán.

Na přelomu let 1944–1945 se svaz nacházel na Slovensku, konkrétně k 1. březnu 1945 v Myjavě. Následně jej přesunuli k protipartyzánskému boji do severní Itálie, kde jeho vojáci padli do zajetí. V něm se pak ocitli i další příslušníci různých turkestánských a východomuslimských formací. Mnozí  turkestánští dobrovolníci nicméně ještě během války dezertovali a zapojili se do protinacistického odboje.

Stíny temných dějin

Srovnáním různých zdrojů lze dospět k tomu, že v řadách Wehrmachtu a SS bojovalo kolem 180 000 Turkestánců. I když je obtížné určit, jaké přesně bylo národnostní složení dle sovětského rozdělení, je zřejmě, že například mnohem více Turkmenů bojovalo za druhé světové války v řadách Rudé armády než v uniformách mocnosti Osy. 

Ti bývalí příslušníci Wehrmachtu a SS, které zajali Sověti nebo je vydali ze zajetí do Stalinova impéria západní Spojenci, byli vystaveni tvrdé a dlouhodobé perzekuci. V roce 1947 se například v kazašské Alma-Atě uskutečnil proces se 49 bojovníky Turkestánského legionu. Na lavici obžalovaných usedlo 19 Kazachů, 19 Uzbeků, dva Tádžici, sedm Turkmenů a dva Kyrgyzové. Ke smrti zastřelením tribunál odsoudil 11 lidí, k vykonání trestu však došlo jen u jednoho.

Image

Čtěte také

Severští dobrovolníci na východní frontě: Zrod a první boje divize SS Wiking

V roce 1978 proletěl vrtulník s geologickým týmem nad odlehlou částí sibiřské tajgy. Z výšky si pilot všiml něčeho zvláštního – na horském svahu, více než 250 kilometrů od nejbližší vesnice, se rýsovala malá mýtina s dlouhými záhony. Zdálo se nemožné, aby v takové pustině někdo žil. Přesto geologové po přistání objevili srub, v němž přežívala rodina, která se před světem ukryla už před čtyřmi desetiletími.

Útěk před pronásledováním

Rod Lykovů pocházel z náboženské sekty tzv. starověrců, kteří odmítali sovětský ateismus a nové církevní reformy. Po bolševickém převratu byli tvrdě pronásledováni. V roce 1936 Karp Lykov, hlava rodiny, viděl, jak jeho bratra zastřelili, a rozhodl se s manželkou Akulinou a dvěma malými dětmi (Savinem a Natalií) utéct z civilizace. Odešli hluboko do tajgy, kde založili nový, zcela izolovaný život.

V chatrči u říčky Jerinat se jim narodily další dvě děti, Dmitrij a Agafja, které nikdy nespatřily jiného člověka mimo vlastní rodinu až do chvíle, kdy je v roce 1978 objevili geologové.

Život na hranici přežití

Samota znamenala neustálý boj o přežití. Lykovovi vyráběli oblečení z konopí, v létě chodili bosí a na zimu si vyráběli boty z březové kůry a zvířecích kůží. Vařili v improvizovaných nádobách. Jakmile jim dosloužilo kovové nádobí, které si do divočiny přinesli, museli si vyrobit náhradu. Oheň rozdělávali pomocí křesadla.

Nejtěžší zkouška přišla v roce 1961, kdy ji sněhová bouře zničila úrodu. Rodina přežívala na koříncích, houbách, a dokonce na kůře stromů. Matka Akulina se nakonec obětovala a zemřela hlady, aby děti měly více jídla. Přesto se rodině podařilo zachránit pár výhonků žita a z něj obnovit zásoby. K obživě si pěstovali brambory, tuřín, cibuli a hrách, v řece lovili ryby a chytali divokou zvěř do pastí.

Agafja vzpomínala na padesátá léta jako na „roky hladu“: „Byli jsme hladoví pořád. Každý rok jsme se radili, jestli všechno sníme, nebo něco necháme na setbu.“

Když geologové rodinu objevili, Lykovovi nejprve odmítali jejich jídlo. Děti nikdy neochutnaly chléb ani marmeládu a bály se, že je to hřích. Přijali pouze sůl – a později i pár drobností, jako nože, semena nebo baterku. Televizi, kterou jim geologové ukázali, považoval Karp za ďáblův výtvor, byť od pohyblivých obrázků nemohl odtrhnout oči.

Vědci je postupně seznamovali s dějinami, které mezitím pohnuly světem – s druhou světovou válkou, lety do vesmíru a průmyslovou modernizací.

Tragédie a poslední přeživší

Lykovovi však zůstali věrní svému životu v divočině. V roce 1981 postihla rodinu tragédie: během několika dní zemřeli Savin, Natálie a Dmitrij. Pravděpodobně šlo o selhání ledvin či nemoci, vůči nimž byli v izolaci bez imunity zcela bezbranní. Když geologové chtěli Dmitrije odvézt do nemocnice, odmítl: „Člověk žije tak dlouho, jak mu Bůh dopřeje.“ Podle ruského lékaře Igora Nazarova mohla být příčinou jejich úmrtí infekce od některého z návštěvníků. Krevní testy Agafji a Karpa později prokázaly absenci protilátek proti většině běžných patogenních virů.

Po smrti Karpa v roce 1988 zůstala jediným přeživším dítětem Agafja. Dál žila sama v srubu, se stejnou houževnatostí jako dříve. V devadesátých letech minulého století pobývala krátce v klášteře, pak se vrátila do tajgy a v roce 2021 se přestěhovala do nového domu v tajze, jehož stavbu financoval ruský miliardář Oleg Děripaska.

V jejím novém domě ji čas od času navštěvují pracovníci Chakaské rezervace, a také pracovníci Centra pro provoz pozemních zařízení kosmické infrastruktury (CENKI), protože její dům se nachází v oblasti možného dopadu částí raket startujících z kosmodromu Vostočnyj. Všechny nabídky evakuace ale tato dnes již 80letá žena striktně odmítá. Díky těmto občasným návštěvám má Agafja přístup k lékům, potravinám a dalším věcem, které jí usnadňují život v izolovaném drsném podnebí.

Osud Lykovových připomíná, jak daleko může člověka zavést víra, strach i touha po svobodě. Zatímco většina světa prožívala bouřlivé proměny 20. století, oni přežívali s holýma rukama uprostřed divočiny. Agafja, poslední žijící členka rodu, je dodnes symbolem neobyčejné vytrvalosti a života v souladu s přírodou, který se vymyká všem představám o moderní civilizaci.

Image

Čtěte také

Ďatlovova výprava: Záhada pekelného průsmyku vyřešena?