Mont-Saint-Michel je slavný přílivový ostrov nedaleko města Avranches v Normandii, na kterém se nachází řada cenných historických památek, z nichž některé jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Již od druhé poloviny 10. století na skalnatém ostrůvku sídlilo opatství a řeholníci toto místo s několika přestávkami obývají dodnes. 

Poklidná okupace

Němečtí vojáci na Mont-Saint-Michel vstoupili 18. června 1940, tedy čtyři dny po obsazení Paříže. Šlo však jen o tři důstojníky, kteří vůbec neměli v úmyslu zavést v obci okupační správu: hodlali si jen nakoupit suvenýry. Také následujícího dne přijeli tři muži v uniformách, tentokráte vojenští lékaři, ale i ti si pouze prohlédli opatství a zase odjeli. Teprve po nich se na ostrově objevila pětice příslušníků Luftwaffe, která ve věži kostela zřídila stálou pozorovatelnu s hlavním úkolem monitorovat letecký provoz. 

Jinak ale nacisté nehodlali ostrov jakkoliv opevňovat nebo vojensky využívat, přičemž kromě nevelké strategické hodnoty brali v potaz i historickou a kulturní stránku věci. Francouzi však odtud v obavě z jejich možného zničení i tak pro jistotu přesunuli řadu cenných předmětů a starobylých knih či dokumentů do Saint-Lô. Právě tam je pak ironií osudu zastihla zkáza, když bylo město během bojů v roce 1944 prakticky kompletně zničeno, zatímco opatství neutrpělo sebemenší škodu. 

Vraťme se však ještě o několik let zpátky. Německá okupace v Mont-Siant-Michel probíhala na rozdíl od jiných míst Francie v zásadě poklidně. Ostrov i nadále – podobně jako před válkou – představoval hlavně turistickou atrakci. Oblíbili si ji zejména vojáci Wehrmachtu na dovolené. Zavítat do historických křivolakých uliček mohli také Francouzi, nicméně různá omezení pohybu a nutnost mít do některých oblastí včetně pobřeží propustky znamenaly, že během okupace se na Mont-Saint-Michel objevilo zhruba 325 000 německých a jen asi 4 000 francouzských turistů.

V doprovodu novinářů

Relativní klid se vytratil až se spojeneckou invazí do Normandie. Z pláže Omaha je to na Mont-Saint-Michel vzdušnou čarou zhruba 90 km, takže v prvních dnech ještě na ostrově žádnou změnu nepozorovali. S postupující bitvou se však stále častěji objevovaly kolony německých vojáků ustupujících na jihovýchod do opevněných přístavních měst, jako Saint-Malo nebo Brest. Někteří z nich využili ostrov jako dočasné útočiště a místní obyvatelé  později vzpomínali, že mnozí z prchajících vojáků byli vyčerpaní, jiní přišli bosí. Našli se však i tací, u kterých převládal vztek a frustrace. Jeden takový muž dokonce kulometem rozstřílel sochu zakladatele opatství svatého Auberta.

Pak přišla v závěru července operace Cobra: americký průlom z předmostí na poloostrově Cotentin směrem na Avranches. Po tuhých bojích se VII. a VIII. sboru podařilo město ovládnout a zajistit tak Spojencům cestu na Paříž a do jižní Francie. 

K ostrovu Mont-Saint-Michel však první osvoboditelé nepřijeli v tanku či obrněném transportéru. Odpoledne 1. srpna 1944 se totiž na pláži objevil osamocený džíp, v němž seděli tři muži: americký vojín Freeman Brougher, příslušník speciálního propagandistického praporu, a dva britští novináři: Paul Holt z London Daily Express a Gault MacGowan píšící pro New York Sun. Ti se poněkud překvapivě pohybovali v místech, kam dosud spojenečtí vojáci nevstoupili, a tak pokaždé, když se u místních obyvatel ptali na cestu, setkávali se s nadšenými reakcemi, jaké náleží právě osvoboditelům. Stejného uvítání se jim dostalo i v Mont-Saint-Michel.

Jeep s jediným americkým vojákem obklopili lidé a dávali průchod své radosti. Pak Broughera odvedli ke starostovi, který přinesl Zlatou knihu, do níž se zaznamenávaly návštěvy významných osobností na ostrově, a Brougher se do ní podepsal. Hned vzápětí bylo zadrženo několik německých vojáků, kteří ale byli buď příliš vyčerpaní nebo zranění, takže nekladli žádný odpor. Souběžně se obyvatelé začali vypořádávat s místními kolaboranty, a to tak vehementně, až musel Brougher a oba britští novináři krotit vášně a prosit starostu, aby s „odplatou“ vyčkali, než na ostrov dorazí další  vojáci. K tomu pak došlo poměrně záhy. 

Základna celebrit

Mont-Saint-Michel tak osvobodil jediný muž a bez jediného výstřelu. Tento příběh posléze otiskly noviny New York Sun a na slavný ostrov se záhy začaly sjíždět známé osobnosti. Krátký snímek tam krátce po osvobození na barevný film natočil kameraman Jack Lieb a zachytil na něm mimo jiné spisovatele a v té době válečného dopisovatele Ernesta Hemingwaye nebo fotografa Roberta Capu a celou řadu dalších novinářů a korespondentů. Film i s Liebovým komentářem můžete zhlédnout na YouTube. Závěrem zbývá ještě doplnit, že nečekaný osvoboditel Freeman Brougher se na místo, kde vešel do dějin, znovu vrátil v roce 1987, aby jej ukázal své rodině. Zemřel v roce 2003. 

Image

Čtěte také

V Hitlerově vaně: Válečná korespondentka Lee Miller

Pokud vám přijde, že pěvci v dnešní době zpívají o něco déle než dřív, máte pravdu. Vaše pozorování se shoduje s tím, co zjistili vědci, kteří analyzovalo rozsáhlá data o ptačím zpěvu. Brenta Peaseho z Univerzity jižního Illinois a Neila Gilberta z Oklahomské státní univerzity zajímalo, proč to tak je.

Jak vyplývá z jejich studie, kterou v těchto dnech zveřejnil prestižní vědecký časopis Science, poněkud překvapivě to nesouvisí s klimatickými změnami ani s ničím podobným, ale se světelným znečištěním. Ptáci zpívají déle kvůli osvětlení, které uměle prodlužuje den a představuje pro ptáky významný faktor.

Ptačí zpěv pod umělým osvětlením

Badatelé zpracovali celkem 2,6 milionů záznamů ptačího zpěvu během dne, které pocházejí z projektu občanské vědy BirdWeather. Tento projekt je založený na akustických zařízeních, která si lidé umísťují na svých pozemcích a zaznamenávají zvuky z okolního prostředí. Pomocí speciálního softwaru je možné z kakofonie přírodních zvuků izolovat ptačí zpěv a dále ho zpracovat.

Pease a Gilbert do svého výzkumu zahrnuli celkem 583 druhů ptáků. Z jejich analýz vyplynulo, že ptáci, kteří žijí v oblastech nejvíce zasažených umělým osvětlením, zpívají zhruba o 50 minut déle než ve stejném dnu ptáci stejného druhu, kteří žijí v oblastech bez citelného vlivu umělého osvětlení.

TIP: Australští modropláštníci: Když spolu v páru zpívají, tak se méně podvádějí

Zajímavé bylo, že se ptačí zpěv prodloužil spíše večer. V místech s umělým osvětlením ptáci zpívají ráno v průměru o 18 minut dříve než ptáci neovlivnění osvětlením, zatímco večer končí o 32 minut později. Nejvíce na osvětlení reagují ptáci s velkými očima, otevřenými hnízdy a velkými areály, které obývají. Vědci zatím nejsou s to říci, jestli tato změna má nějaký vliv na kondici a zdraví ptáků.

„Ludvík … vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska,“ píše se ve Fuldských letopisech k roku 846. Dozvídáme se tak o druhém vládci Velké Moravy, jímž byl Rostislav.

Jak uvádějí letopisy, za knížecí stolec nevděčil volbě či dědictví, ale východofranskému králi Ludvíku Němcovi, který jej dosadil během válečné výpravy roku 846. Proč? O tom nemáme jednoznačných zpráv. První vládce Velké Moravy Mojmír zachovával králi podřízenost a plnil své závazky, přesto byl nahrazen Rostislavem, svým synovcem. Je však možné, že to bylo až po jeho smrti, o níž však nemáme zpráv. Ludvík Němec patrně doufal, že nový kníže bude projevovat loajalitu stejně jako jeho předchůdce, avšak tento odhad nebyl správný. 

Rostislav se ukázal být schopným svobodomyslným vládcem, který se nebál vzepřít silnějšímu sousedovi politicky i s mečem v ruce. To se pochopitelně králi Ludvíkovi nelíbilo, a tak roku 855 vyrazil proti Moravě. Avšak mocný král, „když vedl málo úspěšně vojsko na moravské Slovany proti Rostislavovi, …, který proti němu rozpoutal válku, vrátil se bez vítězství“.

Cesta k velikosti

Rostislav změřil síly s Východofranskou říší vícekrát a téměř vždy vítězně, takže Velké Moravě vydobyl značný respekt. Později, roku 864, však musel uznat svrchovanost Ludvíka Němce, který „oblehl Rostislava v jakémsi městě“. Tváří v tvář přesile vydal kníže požadovaný počet rukojmích a „se všemi svými velmoži potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval“. 

Rostislav si uvědomoval, že pokud chce být na říši nezávislý, musí vojenské úspěchy zpečetit i nezávislostí církevní. Vykázal proto franské misionáře a nového silného spojence nalezl v Byzantské říši, což bylo nanejvýš prozíravé, neboť Frankové uzavřeli proti Moravanům pakt s Bulhary. Byl to právě on, kdo povolal z Byzance Konstantina a Metoděje, aby v jeho říši vytvořili církevní správu. Tento plán se mu zdařil, když papež uznal Metoděje za moravsko-panonského biskupa.

Rostislav se mohl stát největším z moravských vládců, jeho vláda však byla nečekaně přerušena zradou synovce Svatopluka. Podobně jako předchozí mojmírovská knížata, i Svatopluk vystupuje z temnoty dějin náhle, jako již dospělý muž jistého postavení. A jak jinak než v souvislosti s vojenskými aktivitami východofranského krále, jímž byl tehdy Ludvík II. Němec. 

Příběh Svatoplukův se začal psát roku 869, kdy Ludvík vytáhl s velkou výpravou proti Moravanům, kteří se vzpírali jeho vůli. Cílem samozřejmě bylo zlomit vládce, jímž byl toho času Rostislav jako svrchovaný panovník Velké Moravy. Jeho synovec a spoluvládce Svatopluk pak spravoval Nitranské knížectví. Východofranský král si počínal obezřetně a proti každému zvlášť vyslal vojsko. Zatímco sám vedl Franky a Alamany proti Rostislavovi, jeho nejstarší syn Karloman pochodoval v čele bavorských válečníků proti Svatoplukovi. První písemná zpráva tak nepřímo hovoří o Svatoplukovi jako o plnohodnotném soupeři, jehož moc bylo třeba zlomit. Vzápětí se pak dozvídáme, že oba Mojmírovci obstáli a Frankové se museli spokojit s pleněním venkova.

Synovcova zrada

Uběhl sotva rok, když se o Svatoplukovi dozvídáme znovu a opět z Fuldských análů, neocenitelného pramene k dějinám Východofranské říše a jejímu vztahu ke Slovanům za východní hranicí. „Rostislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“ Co přesně to o Svatoplukovi vypovídá? Na první pohled nic moc, avšak zhodnotíme-li letopiscův zápis v širších souvislostech, nabírá Svatoplukův obraz mnohem plastičtější podoby. 

Krátce před tažením proti Slovanům roku 870 totiž vážně onemocněl Ludvík II. Němec, a tak se velení vojenské výpravy ujali jeho synové Karel Tlustý a Karloman. Rostislava tento útok donutil k útěku, zatímco Frankové Moravu vyplenili a odtáhli s velkou kořistí. Mohlo to u Svatopluka vyvolat takové obavy, aby jednal s Karlomanem o kapitulaci a poddanství? Proč tak náhle? Existovala totiž jistá pravděpodobnost, že král zemře a jeho nástupcem bude právě Karloman. Jednat s králem, nikoliv o poddání se, ale spíš o vzájemné pomoci, to by už smysl dávalo. Rostislavův synovec patrně nabízel podporu budoucímu králi a za to požadoval uznání sebe sama jako vládce celé Moravy. Svatopluk tak prokázal značnou dávku prozíravosti, zároveň ale také věrolomnosti vůči svému strýci. 

O zradě se pochopitelně Rostislav dozvěděl, veřejně však proti svému synovci nevystoupil. To, stejně jako samotný Svatoplukův sebevědomý akt, napovídá tomu, že za Svatoplukem musela stát silná skupina moravských velmožů, která jej podpořila. Nelze však vyloučit, že se jeho sebejisté chování opíralo i o argumenty mnohem hlubší. Rostislav se stal knížetem z vůle krále Ludvíka Němce, nevíme však, zda by byl knížetem i bez vnějšího zásahu. Co když se měl stát Mojmírovým nástupcem Svatoplukův otec? Pak by mnohé dávalo smysl; Svatoplukova spoluvláda, silná skupina jeho přívrženců i jeho sebevědomí. A co na to Rostislav? Středověk znal na zradu jedinou odpověď. Tvrdou odvetu zpečetěnou krví. Alespoň tak o tom vyprávějí letopisy z Fuldy.

Porušená dohoda

Oficiální říšské prameny hovoří o tom, jak Svatopluk obdržel od Rostislava pozvání na hostinu, pravým důvodem ale mělo být vlákání synovce do pasti a jeho následné odstranění. Neboť ale měl u knížecího dvora své přívržence, o chystaném úkladu se dozvěděl a pod záminkou lovu z Rostislavova sídla uprchl, či možná lépe řečeno, sám vylákal strýce mimo bezpečí pevných hradeb. Kníže měl prý věrolomného synovce pronásledovat, sám však padl do pasti. Svatopluk už na něj čekal. 

Rostislav byl zajat a vydán do rukou Karlomana, jenž jej nechal převézt do Řezna. Moravský kníže byl odsouzen k smrti, trest král ale nakonec „zmírnil“ na oslepení a internaci v jednom z bavorských klášterů. Vskutku promyšlená pomsta. Z bavorského vězení Rostislav už nevyšel, zemřel po roce 870.

Tato událost na Svatopluka nevrhá příliš dobré světlo. Na druhou stranu však jeho chování nijak nevybočovalo z obyčejů té doby. Je pravděpodobné, že odstranění strýce bylo součástí dohody s Karlomanem. Svatopluk patrně dohodě důvěřoval a předpokládal, že i jeho franský partner splní svou část smlouvy, totiž že ho podpoří jako vládce celé Moravy. Jenomže tentokrát to odhadl špatně.

Karloman využil vzniklé situace a vpadl s vojskem na Moravu, kde se po odstranění knížete nesetkal s žádným odporem. Obsadil všechny pevnosti, uloupil zlatý poklad Mojmírovců a místo toho, aby podepřel Svatoplukův nárok, ustanovil nad Moravou dva správce, franská hrabata Wilhelma a Engelšalka. Sám kníže se sice mohl vlády ujmout, Moravané jeho vládu bez protestů přijali, avšak s Franky za zády.

O několik měsíců později skončil v zajetí sám Svatopluk, když byl Karlomanovými správci obviněn z porušení věrnosti vůči králi. Že by další Svatoplukova zrada? Nikoliv. Hrabata jej očernila neprávem, aby se sama zmocnila vlády nad Moravou. Toto byla pro Svatopluka tvrdá lekce, kterou si dobře zapamatoval. Pokud do té doby věřil v dohodu s Franky, tato událost jeho myšlení změnila. Později se všem nelítostně pomstil.

Image

Čtěte také

Moc a ambice: Kníže Svatopluk přivedl Velkou Moravu k největšímu rozkvětu

Putovní kamínky představují úžasnou ukázku globálního trendu, jehož jediným cílem je dobrý pocit, který si anonymní dárci posílají napříč světem. Iniciativa vznikla jednoho slunečného odpoledne na poloostrově Cape Cod ve státě Massachusetts, jenž vybíhá daleko do Atlantiku a na nesčetných plážích dává prostor davům návštěvníků. Právě tam nechala Megan Murphyová v roce 2015 ležet pomalovaný oblázek, na který napsala: „Zvládneš to!“ Šlo o prostý akt inspirovaný její láskou k hledání kamenů a touhou po spojení s druhými. 

Zanedlouho se podobné valounky začaly objevovat v Británii, v Austrálii, na Novém Zélandu, či dokonce na Haiti. A jejich smysl byl vždy stejný – šířit povzbuzující zprávy. V zahraničí podobné akce prosluly jako the Kindness Rock Project neboli „projekt laskavých kamenů“.

Může za to covid

Monika Fialová se malování kamínků věnuje už několik let a vysvětluje, v čem tkví jejich kouzlo: „Pomáhají spojovat lidi. A přestože původním záměrem bylo ‚jen‘ rozdávání radosti, dnes se k němu připojily i dobročinné projekty – třeba kamínky pro zoo nebo pro onkologicky nemocné děti. Lze je totiž dražit, a pomáhat tak dobré věci.“ 

Největší rozmach u nás fenomén zaznamenal během pandemie covidu. „Tehdy se nesmělo chodit ven a existovalo pouze omezené množství věcí, které se daly dělat doma s dětmi. Malování na kameny tenkrát pomáhalo zahnat nudu,“ dodává Fialová.

Úžasné příběhy

Jak se vlastně kameny dostávají z místa na místo? Nejjednodušší je valounek pomalovat a prostě jej někam položit, načež udělá radost náhodnému nálezci. Můžete ho však také označit, aby bylo později možné zjistit jeho osud.

„Kamínek nemusíte nikam registrovat. Stačí na jeho zadní stranu napsat odkaz na facebookovou skupinu, která se kamínkům věnuje, a pak ho někde nechat. Jednou za čas tam potom můžete nakouknout, jestli ho třeba někdo našel a vyfotil. Vždycky mám velkou radost, když nálezce svoje fotky nasdílí. Díky tomu jsem se seznámila s novými lidmi a vzniklo mezi námi přátelství,“ přibližuje Fialová a pokračuje: „Odehrály se úžasné příběhy. Třeba jedna paní nemohla dlouho otěhotnět a pak našla kámen s motivem miminka. Povedlo se jí počít, později nasdílela fotku svého dítěte a vedle něj byl položený ten kamínek. To je prostě skvělé.“

Kam se svým nálezem?

Nejběžnější místa pro sdílení představují facebookové skupiny Kamínky, Kamínky official nebo Kamínky CZ. První jmenovaná má přitom úctyhodných 429 tisíc členů. „Na zadní stranu můžete napsat i směrovací číslo místa, kde jste kamínek namalovali, a pokud ho potom nálezce na Facebooku spolu s fotkou zadá, snadno tam svůj výtvor dohledáte,“ radí Fialová. „Lidé často nechávají kamínky u moře během dovolené a cizinci je pak v našich skupinách sdílejí – což samozřejmě dostane nejvíc lajků ze všech.“ 

Image

Čtěte také

Sběratelské trendy dneška: Tenisky, brčka a herní kartičky za miliony

Jedním z nejvíce diskutovaných fosilních nálezů evropské paleoantropologie je lebka z jeskyně Petralona v severním Řecku, objevená už v roce 1960. Přestože jde o téměř kompletní lidskou lebku, od počátku mátla odborníky: neodpovídá ani neandertálcům, ani současným lidem, a její stáří bylo dlouho nejisté – odhady se pohybovaly mezi 170 tisíci a 700 tisíci lety.

Datování kalcitu

Nová studie, publikovaná v časopise Journal of Human Evolution, nyní přináší zásadní informaci týkající se stáří lebky. Mezinárodní tým odborníků, v jehož čele stál Christophe Falguères z pařížského Institutu lidské paleontologie, využil metodu uran-thoriového datování, která využívá skutečnosti, že uran se v uzavřeném prostředí postupně rozpadá na thorium s přesně známým poločasem.

V běžné půdě tato metoda nefunguje, protože izotopy uranu se do ní neustále dostávají z okolí. V jeskyních je to ale jiné – protékající voda zanáší na stěny rozpustné minerály včetně uranu. Když se voda odpaří, zůstane na povrchu tenká vrstva kalcitu s uranem, ale bez thoria. V uzavřeném systému pak dochází k postupnému rozpadu uranu na thorium a z poměru obou prvků lze přesně odvodit okamžik, kdy se vrstva vytvořila.

Vědci proto analyzovali kalcitový povlak přímo na lebce a také usazeniny v různých částech jeskyně. Podle výsledků vznikl kalcitový nános na lebce před 286 tisíci lety. To znamená, že lebka byla v jeskyni už tehdy – a možná i výrazně dříve, protože datovací metoda určuje pouze okamžik, kdy na ni začala působit voda a vytvářet usazeniny.

Další vrstvy v jeskyni ukázaly, že samotný jeskynní systém je mnohem starší (až >650 tisíc let), zatímco mladší usazeniny mají stáří kolem 228 tisíc let. Celkový časový rámec pro lebku tedy spadá někam mezi 539 až 277 tisíci lety.

Kdo byl „Petralonský člověk“?

Autoři studie zdůrazňují, že jde o zástupce samostatné, primitivnější linie rodu Homo, která neodpovídá ani moderním lidem, ani neandertálcům. Výsledky podporují představu, že ve středním pleistocénu Evropy koexistovalo více linií homininů, z nichž některé žily souběžně s vývojovou větví vedoucí k neandertálcům.

Lebka z Petralony tak zůstává jedním z klíčových svědků lidské evoluce v Evropě. Nové datování přináší první spolehlivý minimální věk tohoto jedinečného fosilního nálezu a potvrzuje, že lidská historie na našem kontinentu byla mnohem složitější a pestřejší, než by so možná zdálo.

Image

Čtěte také

Tajemství kamenné hrobky: Nejstarší známá deformace lebky na našem kontinentu

Bílá díra reprezentuje ryze hypotetický objekt v teoretické fyzice, matematicky popsaný v rámci řešení Einsteinových rovnic obecné relativity. Považuje se za jakýsi opak černé díry, což znamená, že zatímco první zmíněná vše pohlcuje a nic z ní neunikne, bílá díra naopak všechno vypuzuje a nic do ní nemůže vstoupit.

Černé díry – ať už ty hvězdné, nebo supermasivní v jádrech galaxií – představují singularity v časoprostoru, kde přestávají platit známé fyzikální zákony. Každou z nich obklopuje tzv. horizont událostí, pomyslná hranice, z níž kvůli silné gravitaci neunikne dokonce ani světlo. Podobný horizont událostí má i bílá díra, nicméně funguje opačně: Prostor za ním je nedostupný pro pozorovatele zvenčí, protože všechno, co se nachází uvnitř, se musí nevyhnutelně dostat ven.

V současnosti neexistují pozorování, která by možný výskyt bílých děr byť jen naznačovala. Ostatně i podle teoretických předpovědí by měly být extrémně nestabilní. Už vůbec pak není jasné, zda by mohly být oba typy nějak spojeny, přestože se i podobné divoké hypotézy v literatuře objevují. Někteří autoři se domnívají, že samotný Velký třesk je vlastně projevem bílé díry, neboť při něm došlo k „vypuzení“ obrovského množství energie a hmoty z jednoho bodu.

Image

Čtěte také

Je černá díra opravdu díra?

Tělo někdejšího pastevce či lovce bylo objeveno v roce 1991, kdy vyhlédlo na kolemjdoucí pár z tajícího ledovce. Říká se mu Ötzi, ale jeho pravé jméno neznáme. Přesto o muži, který žil v oblasti tyrolských Alp před asi 5 300 lety, zjistili vědci neuvěřitelně mnoho informací a další neustále přibývají. Třeba v roce 2023 publikovali genetici v časopise Cell Genomics studii, jež tvrdí, že Ötzi objevený poblíž rakouského Ötztalu měl nejspíše velmi snědou pleť, tmavé oči, plešatěl a jeho předkové přišli do Evropy z oblasti Anatolie někdy před 8 000 lety, tedy krátce po rozmachu raného zemědělství.

„Často se mě ptají, zda po 33 letech výzkumů ‚ledového muže‘ by už nemělo být známo úplně vše. Nemyslím si to; vždycky se otevřou cesty k novému bádání,“ řekl pro vědecký časopis Nature antropolog Albert Zink z italského Bolzana, podle nějž tmavší pleť, temnější než u současných Sicilanů, i pleš korigují zažitou Ötziho vizáž.

Tyrolan s kérkami

Ke vzezření alpského Ötziho ovšem patří i desítky drobných tetování, která vědci nalézali postupně, a po dekádách bádání zůstávají pět milénií staré tatuáže pro vědeckou práci stále žhavým lákadlem. Počty tetovaných čárek na těle totiž jakoby „přibývají“: v roce 1995 psal profesor Konrad Spindler, jenž vedl tým zkoumající nejstarší evropskou mumii, o čtrnácti skupinách čárek a dvou křížcích, přičemž nevylučoval, že mohou být nalezeny další „kérky“. 

To se také později stalo. Celkový počet Ötziho tatuá­ží se postupně zvyšoval ze 49 na 57, v roce 2003 došel norský antropolog Torstein Sjövold k číslu 59, leč v roce 2015 analýza týmu Marka Samadelliho a Alberta Zinka napočítala ještě o dvě více. 

Vědci z Bolzana, kteří využili vícespektrálního imagingu HMI7, publikovali v Journal of Cultural Heritage článek, jenž navýšil počet odhalených tetováží na Ötziho těle na aktuální stav 61 nálezů, a to v devatenácti shlucích rozmístěných různě po těle. Tetování nebyla objevena naráz zejména kvůli stavu temné kůže, jež dlela 5 300 let u ledu, a kresby tak na ní nebyly okem viditelné. Kůže muže, jenž byl v horách postřelen šípem, byla potetována napíchnutým špičatým nástrojem (možná kostěným šídlem, které nosil Ötzi v taštičce). Do ranek se vtíralo kašovité barvivo: metoda elektronové difrakce již dříve prokázala, že šlo o saze s krystalky minerálů nejspíše pocházejících z ohniště, odkud se brával popel.

Pravěká akupunktura

Slavný umrlec disponuje dvěma křížky ze dvou linek, které se nacházejí na jeho pravém vnitřním koleni a na levé noze v oblasti Achillovy šlachy. Zbylých 57 tetování má podobu čárek. Nejvíce shluků (čtrnácti) čar má pravěký člověk v levé spodní části zad. Většina z nich měří na délku od dvou do tří centimetrů, dvě nejdelší na levém zápěstí dosahují okolo čtyř centimetrů. Jejich tloušťka kolísá mezi jedním až třemi milimetry. Nejnovější linky, předtím neznámé, byly objeveny v pravé spodní části hrudníku a jsou na těle mumie prvními tetováními zjistitelnými z pohledu zepředu.

Nač tolik čárek na kůži? Pro podivnou okrasu? Z rituál­ních či magických důvodů? Už v roce 1999, tedy osm let po nálezu a následných výzkumech, vyšla studie ve vysoce prestižním medicínském časopise Lancet, která smysluplně prokazovala, že Ötziho tetováže nejspíše neměly ozdobnou funkci (neboť byly prosté a na hůře viditelných místech), ale měly dávného Evropana spíše léčit.

Frank Bahr, tehdejší předseda německé společnosti pro akupunkturu, své kolegy upozorňoval na shodu vtetovaných značek s body, kam čínští lékaři tradičně vpichují jehličky (u kloubů a v bedrech). „Expertní názory tří akupunkturních společností ukázaly, že devět tetováží je umístěno přesně anebo do šesti milimetrů od tradičně propichovaných míst,“ psali odborníci, kteří rovněž poukázali na pokročilou osteoartritidu mrtvého, již objevil rentgen v krční páteři, kříži a pravé kyčli. I přes tyto validní argumenty však nelze vyloučit ani další funkce tetování, které etnologové nalézají v tradičních kulturách: iniciační, rituální či statusové důvody ke značení.

Jihoamerický knírač

Pravěký Tyrolan už je vědou tak pečlivě prozkoumán, že větší posun jeho stáří (5 370 až 5 100 let před současností) nelze příliš očekávat. Historické prvenství se jeví, až do případného epochálního objevu další tetované mumie, nezpochybnitelné. Ale dlouho tomu tak nebylo. Konkuroval mu totiž Američan, údajně starý až 6 000 let. 

V roce 1996 se do respektované monografie o nám již dobře známém Ötzim, kterou redigoval slovutný profesor Spindler, vkradla v kapitole o světových kontextech tetování nešťastná zmínka patologa M. J. Allisona. Ten se zabýval peruánskými a chilskými mumiemi. „Nejstarší tetování, které jsme našli, pochází z kultury Chinchorro a jde o tužkově tenký knír na horním rtu dospělého muže z doby 6 000 let (před současností),“ napsal Allison. To by však bylo o sedm století před Ötzim, jak někteří akademici psali, a uvedenou práci poctivě citovali. Jenže se jednalo o chybu. 

Kulturní antropolog Lars Krutak ze Smithsonian Institution, který se dlouhodobě zabývá etnografií tetování, píše tematické knihy a točí i televizní dokumenty, vydal roku 2016 v Journal of Archaeological Science objevnou práci, ve které s kolegy velkou mýlku vysvětluje. Jak tedy k pochybení došlo?

Nedopatření v počtech

V říjnu 1983 byly v El Morro v Chile při stavbě vodovodu objeveny desítky hrobů lidu Chinchorro, který své mrtvé zvláštním způsobem mumifikoval (hlavy odděloval, těla zbavoval orgánů a následně je vycpával kostmi, trávou či srstí). Vědci odtud vynesli 96 těl, přičemž jenom na jediné mumii byly stopy tetováže.

Roku 1988 byl nalezený asi 35letý mrtvý muž analyzován, dostal označení Mo-1 T28 C22 a fyzikální antropolog Bernardo Arriaza popsal drobné tečkované vpichy (nikoliv tedy linku) jako „jakýsi knírek“. 

Vzorek z mumiiných plic, který byl zkoumán radiokarbonovou metodou, původně ukázal na stáří 3830 (± 100 let) před současností (anglicky Before Present, BP), ale zřejmě Allisonovo chybné čtení tohoto data jako před Kristem (anglicky Before Christ, BC) posunulo stáří mumie o zhruba dvě milénia do minulosti – až na zmíněných 6 000 let. Ale to není vše: prohození BP a BC zafungovalo znovu, když jedenáctičlenný tým Marie Pabstové v zásadním článku z roku 2010 dokonce uvedl, že „nejstarší známé tetování pochází z doby 6000 let BC“, čímž byla americká mumie „ostaršena“ o 4 000 let oproti skutečnosti. 

Dnes už je po kalibrované dataci jasné, že kníratý Američan je stár jen 4 563 až 3 972 let. „Ötzi může být jasně uváděn jako nejstarší dosud objevený tetovaný člověk,“ řekl pro Forbes archeolog Aaron Deter-Wolf, spoluautor studie z roku 2016.

Po stříbru sahá egyptské duo

Další kresby na kůži nesou dvě egyptské mumie z Londýna. Jedné z nich, té mužské, se přezdívalo kvůli ryšavým vlasům Zrzek. Desítky let ležel v samém středu metropole, v Britském muzeu, přesněji ve vitríně místnosti G64. Procházely kolem něj denně stovky lidí, než se mumifikovaný muž (exponát EA 32751) vydal spolu s ženou (EA 32752) a dalšími pěti mumiemi na výlet. Vědci z Britského muzea, z Oxfordu a z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii totiž začali důkladně zkoumat těla z předdynastického období starého Egypta, tedy z doby ještě před nástupem faraonů.

Britské muzeum získalo tyto mumifikované ostatky již před více než sto lety (Zrzka konkrétně v roce 1899). A u dvou přirozeně vysušených mumií z údolí Nilu, z Gebelénu, byl v roce 2018 za pomoci nejmodernějších metod objeven pigment vnesený pod kůži – stoprocentně nešlo o nahodilé skvrny, šmouhy či špínu. Mužské i ženské mumii vědci odebrali vzorky vlasů, jež s pravděpodobností 95,4 % zařadily oba tetované do období před 5 351 až 5 017 lety. Datace je důležitá, jak je z kontextu zřejmé, protože klade dávné Egypťany jen velmi těsně za premianta jménem Ötzi. Oba gebelénští nebožtíci byli pohřbeni na levém boku, schoulení do sebe.

Rohatá zvířata na těle mladíka

„Je to neuvěřitelné, ale se stářím více než 5 000 let nyní posouvají doklady o tetování v Africe o celé milénium,“ říkal stanici BBC kurátor Daniel Antoine, jeden ze spoluautorů vědecké studie, která opět vyšla v uznávaném časopise Journal of Archaeological Science. Do té doby nejstaršími nezvratnými důkazy o tetování z Egypta byly obrazce na břiše torza ženské mumie z hrobu 271 v Kubánu (kulturní skupina C), které vykazují stáří 4 300 až 3 500 let. Ovšem slavnější jsou tři ženské mumie včetně kněžky Imenet (Amunet) z Dér el-Bahrí (XI. dynastie), jež jsou staré 4 134 až 3 991 let, jak připomínal žebříček z roku 2016 sestavený Deterem-Wolfem a Krutakem.

Egyptské duo z Britského muzea bylo možná téměř současníky Ötziho, ale zatímco snědý Tyrolan má na patnácti lokacích po těle čárky a křížky, muž z Gebelénu se pyšní figurálním tetováním – prvním známým v dějinách – na pravé horní paži, kousek pod ramenem. „Za běžného světla je to mdlá skvrna, ale z infračervených snímků jsou zřejmá dvě rohatá zvířata otáčející se proti sobě. Dva obrázky, jeden trochu světlejší nežli druhý, se mírně překrývají, což naznačuje, že byly možná vytvořeny v jiné době. Žádná další tetování nebyla na jiných místech těla nalezena,“ uváděla Renée Friedmanová z Oxfordské univerzity, hlavní autorka studie vytvořené spolu s dalšími šesti kolegy. Muž, jemuž bylo v době smrti teprve něco kolem dvaceti let, nebyl kvůli křehkosti archaického těla otáčen, takže nebyl prozkoumán celý.

Ozdoba nahých tanečnic

Naopak ostatky ženy byly tak pevné a kompaktní, že si u ní badatelé mohli (jako u jediné ze skupiny zkoumaných torz) prohlédnout takřka celý povrch kůže. A našli tak několik „pokladů“. Ženská mumie měla na sobě tři vpíchané obrazce, nejspíše jehlou a sazemi: nejzajímavější z nich je série čtyř malých esek („ssss“) na vršku pravého ramene. Pod nimi se v pravé horní části paže nachází zahnutá „hůlka“, jakési otočené písmeno L. „Nepravidelná tmavá linka ještě vybíhá přes břicho k okolí a ve výši pupku, ale její rozsah není teď možné specifikovat kvůli těsně přitaženým nohám k tělu,“ popisovala studie, která bodovala jednoznačným titulkem: „Přirozené mumie z předdynastického Egypta odhalují nejstarší světová figurální tetování.“

Zjištění byla důležitá ještě z jiného důvodu. Až dosud byly všechny tetované mumie ze starších egyptských dějin výhradně něžného pohlaví. To platí pro ostatky z Kubánu i trojici krasavic z Dér el-Bahrí (kněžka Imenet a nálezy P23, P26), u kterých byly nalezeny tmavě modré tečky a čárky na břichu, pažích a stehnech. V téže lokalitě poblíž slavného Luxoru byly roku 1923 objeveny i další dvě tetované mumie, opět ženské. Egyptolog Ludwig Keimer dvojici posléze popsal: „Jsou zajímavé, neboť obě mají tetování. Ženy byly pravděpodobně tanečnicemi u dvora. Vedle obrazců vytetovaných na pažích, nohou a hřbetu chodidel mají obě týž vzor v břišní oblasti nad ohanbím. Výrazná jizva vede k páteři. Vysvětlení incizí lze asi nalézt ve faktu, že obě vystupovaly jako tanečnice a chlubily se jizvením i tetováním. Zářezy do kůže jsou časté mezi súdánskými kmeny: buď jako léčebná metoda pouštění krve, nebo čistě jako ozdoba. Ženy, o nichž vypovídá tato zpráva, tančily patrně zcela bez oděvu,“ psal Keimer v knižním pojednání z roku 1948.

Jaký význam skrývají obrazce?

Zrzek z londýnského muzea tedy naboural domněnky, že modré vzory patřily výhradně kněžkám, tanečnicím či konkubínám. Z novějších dob známe nejen abstraktní motivy, ale i zobrazení bůžka radovánek Bese na stehnech baviček nebo loutnistek, které měly navíc na prsou vytetované kroužky, jak lze zjistit z nástěnných maleb, ostrak, mís a jiných předmětů. Zato gebelénského muže podle vědců zdobil nejspíše divoký pratur s mohutnými rohy (asi Bos primigenius) a proti němu – s ohledem na dolů stočené rohy – prý možná paovce hřivnatá (Ammotragus lervia). To alespoň vyčetli z nebožtíkova těla a dobových ikonografických pramenů (vyřezávané slonoviny či ozdobných desek).

„Mladík mohl tetování nosit jako symbol síly či moci,“ domnívali se autoři, když připomínali, že muž zemřel násilnou smrtí – patrně byl napaden zezadu, asi probodnut, což naznačuje rána v kůži a poškozené žebro. Zvířecí motivy (horské kozy a jelena) nese například též mužská mumie z Pazyryku na Altaji, která je ovšem stará „pouze“ trochu víc než dvě milénia.

A co znamenaly ženiny obrazce? V případě otočeného písmene L by mohlo jít o jednoduché ztvárnění hole anebo tyče (jako statusového symbolu) či klapaček (užívaných k rituální hudbě), takže by je dotyčná nosila „stále při sobě“. Čtveřice esíček zůstává hádankou k rozlousknutí: mohlo jít o vyobrazení ptáků či abstraktní živel. Kresby je dle vědeckého týmu zapotřebí vnímat spíše jako celek anebo zjevný poukaz na důležitou roli nositelky.

„Nálezy tetování ze starého Egypta, ať už na tělech zesnulých, nebo vyjádřené ve dvoj- a trojrozměrném figurálním umění, dokládají význam tohoto zvyku pro nejstarší populace. Není pochyb, že již v době předdynastického Egypta mělo tetování obrovský symbolický význam. Mohlo se jednat o sociální, náboženské, rituální či praktické významy, případně jejich kombinace. V každém případě tetování bylo významným komunikačním nástrojem, jímž zčásti zůstává dosud,“ vysvětluje profesor Miroslav Bárta, egyptolog z Univerzity Karlovy.

Image

Čtěte také

Neznámé dějiny zdobení kůže: Tradiční tetování Maorů a japonské jakuzy

Na kontinentech celého světa mizí sladká voda. Podle nového výzkumu se většina této vody ztrácí v oceánech, což má dva neblahé důsledky. Obydlené kontinenty dramaticky vysychají a současně se zvyšuje hladina oceánů. Zdá se, že tento proces přispívá k nárůstu hladiny světového oceánu více než tání ledovců.

Výzkumný tým, který vedl Hrishikesh Chandanpurkar z indické Univerzity FLAME ve městě Puné, naléhavě vyzývá, aby se lidé připravili na ještě závažnější sucha, která se rýsují v blízké budoucnosti, kvůli pokračujícímu globálnímu oteplování a lidské spotřebě podzemní vody. Podrobnosti alarmujícího výzkumu uveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Kontinenty přicházejí o vodu

Badatelé při výzkumu využili satelitní pozorování dvojice sond americko-německého experimentu GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment) za téměř dvě desetiletí, po které tyto sondy velmi detailně měřily gravitační anomálie Země. Díky těmto měření mohli Chandanpurkar a jeho kolegové prozkoumat změny zásob vody na zemských kontinentech.

Jak autoři studie uvádějí, na všech obydlených kontinentech (kromě Antarktidy a vynechali také Grónsko), dochází k bezprecedentnímu vysychání. Plocha, na které probíhá intenzivní vysychání, se podle badatelů zvětšuje asi o dvojnásobek rozlohy Kalifornie ročně.

Při oteplování planety se vlastně celkové množství kapalné vody zvětšuje, protože roztávají ledovce. Problém je ale v tom, že současně vysychají souše a voda končí v oceánech, což nás jako lidstvo přímo ohrožuje. Chandanpurkar s kolegy odhadují, že ve 101 zemích, které podle jejich výsledků stále rychleji ztrácejí vodu, žije většina, asi 75 procent lidstva. 

Kde je situace nejhorší?

Největší ztráty vody přicházejí z vyšších zeměpisných šířek – Kanady a Ruska – kde k vysychání přispívá tání ledu a permafrostu. Na kontinentech bez ledovců tvoří až 68 % ztrát spodních vod lidské čerpání podzemních zásob. Krizi podle vědců prohlubují extrémní sucha, například ve Střední Americe a v Evropě. Typickým příkladem je Kalifornské Central Valley, kde se spodní voda masivně využívá pro zavlažování mandloní (70 % světové produkce), nebo oblast Aralského jezera v Asii, kde intenzivní pěstování bavlny doslova vysálo celý region.

Podle autorů studie je nadměrné čerpání spodních vod dnes největším faktorem úbytku sladké vody na pevninách – a to v kombinaci s rostoucími teplotami a častějšími suchy může mít katastrofální dopady na zemědělství i zásobování pitnou vodou. Ochrana podzemních vod musí být podle vědců jednou z hlavních priorit v době klimatické krize. Zatímco snaha o omezení emisí skleníkových plynů postupuje pomalu, opatření k udržitelnému hospodaření s vodou lze zavést hned – na regionální, národní i globální úrovni.

Image

Čtěte také

Téměř dvě miliardy lidí může zasáhnout trvalá změna dešťových vzorců, varují vědci

Hnědí trpaslíci zůstávají pro astronomy velkou neznámou. Jsou příliš hmotní na to, abychom je považovali za planety a současně méně hmotní než hvězdy. Nemohou ve svém nitru zažehnout plnohodnotnou jadernou fúzi, jaká pohání Slunce a další stálice a astrofyzikové je proto označují za „nepovedené hvězdy“. Přestože se ve vesmíru nachází velké množství hnědých trpaslíků, jejich výzkum je mimořádně obtížný. Jsou chladní, velmi slabě září a v optickém oboru jsou téměř neviditelní.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Ceng-chua Čang z východočínské Nankingské univerzity, nedávno dosáhl vzrušujícího objevu, který by podle odborníků mohl výzkum hnědých trpaslíků zásadně posunout. Podařilo se jim objevit čtyřhvězdný systém, který tvoří párek chladných hnědých trpaslíků, společně obíhajících dvojici mladých červených trpaslíků.

Laboratoř hvězdných trpaslíků

Nově objevený systém nese krkolomné označení UPM J1040−3551 AabBab a nachází v malém souhvězdí Vývěvy, které můžeme pozorovat i ve střední Evropě, ve vzdálenosti asi 82 světelných let od Sluneční soustavy.

Jasnější dvojice „Aab“ tvoří dva červení trpaslíci, z nichž každý má asi 17 % hmotnosti Slunce a povrchovou teplotu okolo 2 900 °C. Slabší dvojice „Bab“ se skládá ze dvou hnědých trpaslíků typu T, s teplotami 550 a 420 °C. Přestože jsou velcí asi jako Jupiter, jsou zhruba 10 až 30× hmotnější a mají také mnohem větší hustotu.

Dvojice kolem sebe obíhají ve vzdálenosti 1 656 astronomických jednotek (asi 250 miliard km). Červení trpaslíci září v optickém oboru asi stotisíckrát slaběji než Polárka, hnědí trpaslíci jsou ještě tisíckrát slabší a viditelní pouze v infračerveném oboru. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (MNRAS).

Zásadní význam systému spočívá v tom, že všechny jeho složky vznikly ze stejného molekulárního mračna ve stejnou dobu a mají stejnou chemickou skladbu. To znamená, že u hnědých trpaslíků lze poprvé přesněji určit jejich stáří a porovnat jejich vlastnosti s dobře známými parametry jejich „sesterských“ červených trpaslíků.

Dvojice se navíc nacházejí dostatečně daleko od sebe, takže nedochází k ovlivňování gravitačními jevy, jako je přenos hmoty či dodatečné zahřívání. Díky tomu jde o ideální přirozenou laboratoř pro testování teorií o vzniku a vývoji těchto záhadných objektů.

Image

Čtěte také

Binární systémy hnědých trpaslíků se časem rozpadají

Němci se při vytváření plánu útoku na Francii Maginotovy linie obávali, a proto se její nejsilnější část rozhodli obejít přes Belgii a následně skrz Ardenský les. Když jednotky Wehrmachtu pronikly v květnu 1940 Ardenami, musely se probít přes objekty Nové fronty. Zde se navzdory hrdinskému odporu obránců, například na tvrzi La Ferté, ukázalo jako fatální rozhodnutí nevybudovat silné pevnostní dělostřelectvo. Po těžkých  bojích se Němcům podařilo projít a proniknout do nitra Francie. Tvrdé střety probíhaly také kolem Maubeuge, kde nakonec útočníci dokázali prorazit.

Osamoceni v boji

Samotný útok na hlavní část Maginotovy linie přišel až ve chvíli, kdy se mezilehlé jednotky stáhly a obránci srubů a tvrzí zůstali odkázáni sami na sebe. Bylo to ve stejný den, kdy padla Paříž – 14. června 1940. Přes veškeré úsilí se útvarům německé 1. armády podařilo prorazit pouze Sárskou mezerou a částečně přes lesy Vogéz, kde se nenacházelo pevnostní dělostřelectvo. Následně došlo k obklíčení Maginotovy linie. Útočníci se snažili prolomit obranu na dalších místech, ale většinou neúspěšně, a boje pokračovaly až do úplné kapitulace Francie.

Nejhůře obstálo opevnění podél Rýna, kde řada objektů stála přímo na břehu řeky. Německé dělostřelectvo je během útoku, který začal 15. června 1940, dokázalo přímou palbou na krátkou vzdálenost zničit během několika minut, takže není divu, že do 17. června byla prakticky celá rýnská fronta obsazena. 

Kapitulace Francie vstoupila v platnost 25. června 1940. V té době zůstávalo v rukou Francouzů severně od Vichy jen území, kde stála Maginotova linie podporovaná pevnostním dělostřelectvem. Naopak naprostým fiaskem skončil italský útok v alpské oblasti, kde se Mussoliniho vojákům na mnoha místech nepodařilo překonat francouzská předsunutá postavení, a útočníkův postup zastavila právě palba pevnostního dělostřelectva.

Proti Spojencům

Po kapitulaci Francie podrobil Wehrmacht pevnostní objekty důkladné prohlídce, následně je uzavřel a dále nevyužíval. Italové po ukončení bojů obsadili pouze malou část území vichistické Francie, ale bylo vytvořeno 50 km hluboké demilitarizované pásmo. To mimo jiné zajišťovalo, že Francouzi nemohli využít alpskou část Maginotovy linie. 

V roce 1944 se Němci začali zabývat myšlenkou, zda by nešlo podzemní prostory tvrzí využít pro tovární výrobu. K tomu však nakonec nedošlo, protože po porážce v Normandii velení Wehrmachtu aktivovalo opevnění na hranicích Říše včetně Maginotovy linie. Některé úseky se začaly připravovat k improvizované obraně, ale k větším bojům  zde nedošlo. Největší střet proběhl u tvrze Hackenberg v listopadu 1944, kde okupanti použili i pevnostní výzbroj. Větší využití našla alpská část „Maginotky“, která tvořila jádro italské a německé obrany při snaze zastavit postup americko-francouzských sil v druhé polovině roku 1944.

V současnosti

Po skončení války přistoupila francouzská armáda k postupné opravě tvrzí, což však naráželo na nedostatek financí. V 50. letech v důsledku rostoucího nebezpečí ze strany Sovětského svazu bylo úsilí zintenzivněno a několik obranných úseků armáda znovu aktivovala. Na konci dekády, kdy Francie vyvinula vlastní jaderné zbraně a NATO ve svých obranných plánech s tímto opevněním již nepočítalo, přestala být Maginotova linie důležitá. 

Peníze určené na její údržbu generální štáb přesunul jinam a od roku 1964 začala demontáž vnitřního vybavení a opouštění pevností. Některé dělostřelecké tvrze následně prošly přestavbou na velitelská a radarová stanoviště, ale i ta v 70. a 80. letech vojáci postupně opouštěli. V současné době armáda vlastní pouze několik dělostřeleckých tvrzí, zatímco zbytek opevnění je ponechán napospas přírodě nebo slouží jako muzea, případně k jiným civilním účelům.

Image

Čtěte také

Hráz proti německé rozpínavosti: Budování slavné Maginotovy linie