Možná jste už slyšeli, že běhání ničí kolena. Přetěžuje je, způsobuje dlouhodobé opotřebení a může vést až k artróze. Co když je to ale všechno jen mýtus? Podle nejnovějších poznatků může mít běh naopak překvapivě pozitivní vliv na zdraví vašich kolen.

Pochválena budiž zátěž

Každý krok při běhu zatěžuje vaše tělo silou dvakrát až třikrát větší, než je vaše vlastní hmotnost. Kolena přitom nesou větší zátěž než při chůzi – až trojnásobnou. Na první pohled to vypadá, že to nemůže být pro klouby dobré. Ve skutečnosti je tomu ale právě naopak. Lidské tělo není pasivní hmota, která se opotřebovává. Je to živý, adaptabilní systém, který potřebuje zátěž k tomu, aby správně fungoval. A platí to i pro klouby.

Kloubní chrupavka se přizpůsobuje a sílí

Chrupavka v koleni slouží jako tlumič mezi kostmi a je navržena tak, aby zvládala nárazy. Studie ukazují, že krátkodobě po běhu může být chrupavka tenčí – ale do několika hodin se vrací na původní tloušťku. Tento proces pravděpodobně umožňuje lepší přísun živin do chrupavky, což ji udržuje zdravou a silnou.

Dlouhodobě mají běžci podle výzkumů tlustší chrupavku než lidé, kteří neběhají. Navíc mají také vyšší hustotu kostí, což je důležitý faktor při prevenci osteoporózy i artrózy. Jinými slovy – kolena běžců bývají zdravější než kolena těch, kteří se běhání vyhýbají.

Běhání ve vyšším věku?

Obáváte se, že už jste na běhání moc staří? Dobrou zprávou je, že podle nejnovějších zjištění lze s běháním začít i ve vyšším věku. Studie z roku 2020 ukázala, že i lidé starší 65 let, kteří začali s intenzivním cvičením, zaznamenali zlepšení síly, funkčnosti a celkové kondice – a přitom se cítili bezpečně a trénink si užívali.

Při dodržení principu postupného zatěžování je tedy podle vědců běhání i ve vyšším věku bezpečné a přínosné. Ideální je začít s intervalovým během – střídání chůze a krátkého klusu – a postupně navyšovat zátěž tak, aby se tělo mohlo přizpůsobit.

Proč má tedy běhání špatnou pověst? Zřejmě proto, že zhruba polovina běžců ročně utrpí nějaké zranění – a kolena bývají často první „na ráně“. Jenže většina těchto zranění není způsobena samotným během, ale špatným řízením zátěže – tedy příliš rychlým nárůstem objemu běhání bez adekvátní přípravy těla. Takzvaná „přetěžovací zranění“ vznikají, když tělo nedostane čas se adaptovat. A tomu se dá předejít – stačí běhat s rozumem.

Jak běhat bezpečně?

• Postupujte pomalu: Nezvyšujte objem běhu o více než 1 až 2 km týdně.
• Dopřejte si regeneraci: Tělo potřebuje čas na zotavení a růst.
• Dostatečně jezte: Běhání je energeticky náročné. Sacharidy, bílkoviny, vápník a vitamín D jsou důležité pro regeneraci i zdraví kloubů a kostí.
• Neignorujte signály těla: Bolest je varování. Naučte se rozlišovat mezi únavou a přetížením.

Běhání není problém

Mýtus o „zničujícím“ vlivu běhání na kolena už neobstojí před vědeckými fakty. Naopak – při správném přístupu může běhání posílit chrupavky, zlepšit hustotu kostí a přispět k dlouhodobému zdraví kolenních kloubů. A to platí i pro starší jedince, kteří s během teprve začínají. Nejdůležitější radou je: běhejte s rozumem, vaše kolena vám poděkují.

Image

Čtěte také

V těle ultramaratonce: Co umožňuje člověku uběhnout stovky kilometrů?

Dne 15. února 1637 odešel z tohoto světa císař Ferdinand II., málo oblíbený vladař, který už téměř dvacet let vedl své země ve válce. Země české i uherské koruny a korunu římského císaře převzal jeho devětadvacetiletý syn Ferdinand III., přičemž snad žádný Habsburk nenastupoval na trůn s tak těžkým dědictvím po svém předchůdci jako on. 

Opakované vpády švédských vojsk ohrožovaly Německo i jeho vlastní dědičné země, více než dvě třetiny Uher byly v rukou Turků. Jestliže se vídeňský dvůr domníval, že pražským mírem z roku 1635 skončí válka v Německu, musel být zklamán. Ještě téhož roku byl nucen čelit nové válečné koalici, když ve spojení se Švédy vstoupila do války Francie a přidal se k ní i sedmihradský protestantský kníže Jiří Rákóczi. 

Jiný než otec 

Ferdinand III. byl třetím synem Ferdinanda II. s jeho bavorskou manželkou Marií Annou. Narodil se ve Štýrském Hradci 13. července 1608. Jeho nejstarší bratr zemřel jako kojenec a druhorozený arcivévoda Jan Karel podlehl krátké nemoci ve věku 14 let. Shodou okolností se tak stalo právě v době, kdy jeho otec sváděl boj s povstalými českými stavy. 

Výchovu mladého následníka trůnu převzali jezuité, kteří se těšili velké oblibě u jeho císařského otce. Na rozdíl od něj však budoucí císař jezuity nemiloval. Od svého otce se ostatně lišil co do vzhledu i charakteru. Ač zbožný katolík, postrádal náboženský fanatismus Ferdinanda II. Byl od mládí chatrného zdraví a slabé tělesné konstrukce, což mu během dvacetileté vlády způsobilo nejednu zdravotní komplikaci. Byl vysoké štíhlé postavy, kterou se snažil zformovat a posílit soustavným cvičením. 

Projevoval dost inteligence i zdravého úsudku. Byl vzdělaný, ale s výjimkou jistého zájmu o přírodní vědy se vědám příliš nevěnoval. Kvůli probíhající válce nezavršil svou výchovu kavalírskou cestou po evropských dvorech, takže Ferdinand III. zůstal bez zahraničních zkušeností. Hovořil prý sedmi jazyky, mezi nimi také česky. Učitelem češtiny mu byl Rafael Mniškovský ze Sebuzína, později jmenovaný královským prokurátorem v Čechách. 

Ferdinand II. zasvěcoval svého syna od mládí do vladařských povinností a ve věku 17 let ho dal korunovat uherskou svatoštěpánskou korunou a o dva roky později českou korunou svatováclavskou. V roce 1636 prosadil jeho volbu německým císařem a slavnou korunovaci ve Frankfurtu nad Mohanem. Jako vladař byl rozvážný, vlídný ve styku s lidmi a ochotný ke kompromisu. 

Šetrný panovník 

Po vraždě Albrechta z Valdštejna roku 1634 mu otec svěřil vrchní velení císařské armády. Dosáhl v této funkci několika válečných úspěchů, ale dodnes se vedou spory o to, jak dalece je třeba tyto úspěchy přičíst jeho poradcům, generálům Gallasovi a Piccolominimu. Sám ve válečnictví nenacházel zálibu. Úlohu vrchního velitele předal roku 1639 svému o šest let mladšímu bratrovi, schopnému arcivévodovi Leopoldu Vilémovi, který pak vedl císařskou armádu dost úspěšně po řadu let, byl držitelem několika biskupských titulů a zastával rovněž úřad generálního místodržícího ve španělském Nizozemí.

Po nástupu Ferdinanda III. na trůn v roce 1637 do něj mnozí vkládali velké naděje. Očekávalo se, že odstraní korupci a ozdraví státní finance. Mladý panovník byl totiž známý svou šetrností. Žil skromně, nesnášel pompu a už nerozdával peníze a statky církevním institucím ani svým dvořanům, úředníkům a generálům, jak to hojně činil jeho otec. Vypráví se, že ho Ferdinand II. kdysi našel hluboce zamyšleného a ptal se po příčině jeho zadumání. „Přemýšlím, jak splatím všechny dluhy, které jsi nadělal,“ zněla odpověď mladého prince. V rámci možností se snažil snižovat náklady státní pokladny, ale velké sumy stále spolykala válka. Tu Habsburkové vedli se střídavými úspěchy, když museli čelit švédským útokům. 

Mír a reforma armády 

První nesmělá jednání k ukončení dlouhé války začala již roku 1642, jenže Švédové se mezitím dali opět na postup. Po vítězné bitvě svedené 24. března 1645 u Jankova, zahájili tažení na Vídeň. Jen houževnatá obrana Brna a široký proud Dunaje jim zhatily jejich plán na dobytí metropole a pouze za cenu ústupků uherským povstalcům se Ferdinandovi III. podařilo zabránit spojení Jiřího Rákócziho se Seveřany. Po dobytí Horní Falce se pak švédská armáda obrátila znovu do Čech s cílem získat Prahu. Nočním přepadem dobyli Švédové 26. července 1648 Hradčany a Malou Stranu. 

V Praze stihla oba válčící soupeře zpráva, že 24. října byl v Münsteru a Osnabrücku uzavřen mír. Třicetiletá válka skončila v Praze, kde před třiceti lety začala. Císař jako poražený přestal být v německé Říši nezpochybnitelnou autoritou a ztratil zde značně na politickém vlivu. Říše se proměnila ve volný svazek států, státečků a svobodných měst. Ferdinand III. zůstal jeho hlavou jen formálně. Sám k tomu přispěl už roku 1644, když říšským knížatům přiznal právo provádět samostatnou zahraniční politiku v naději, že mezi nimi získá více spojenců. 

Ferdinand III. si však udržel pozici ve svých dědičných zemích, které byly o to pevněji připoutány k habsburskému trůnu a představovaly tak pro něj svého druhu kompenzaci za ztráty v Říši. Musel ovšem rezignovat na rekatolizaci Říše, kde posílili protestanti. Vzdal se i myšlenky na restituci církevních majetků. Proto také papež Inocenc X. (pontifikát 1644–1655) vestfálský mír odsoudil. 

Po skončení třicetileté války se v zemích rakouských Habsburků politická moc postupně soustředila v rukou císaře a jeho úřadů. Byl tak postupně dovršen vývoj k absolutistickému státu. Též v císařské armádě skončila éra, ve které byli ve vojsku takřka neomezenými pány majitelé pluků, vojenští podnikatelé, kteří císařovým jménem verbovali vojáky pro válku. Ti byli nyní podrobováni dohledu ze strany dvorní válečné rady, která přebírala financování vojska a omezovala pravomoci majitelů pluků. Po válce došlo k rozpuštění jen části vojska a ze zbytku byla budována stálá armáda. Její reorganizace se chopil generál Raimondo Montecuccoli (1609–1680), tehdy nejúspěšnější vojevůdce císařské armády. 

Kult Panny Marie 

Po letech válek byly Ferdinandovy země neobyčejně vyčerpány, popleněny a vylidněny. Z nich utrpěly nejvíce země Koruny české. Bylo třeba hledat cesty k jejich novému oživení a hospodářské konsolidaci. Do doby po třicetileté válce spadají prvopočátky ekonomického myšlení v duchu merkantilismu, který měl pomoci na nohy zruinovanému hospodářství, a to prostřednictvím aktivní obchodní bilance a cel chránících domácí výrobu. Prvořadým zájmem státu se však stal výběr daní do zadlužené státní pokladny. 

Tíha daní padla na bedra poddaného venkovského obyvatelstva. Už v roce 1651 byl pořízen seznam všech poddaných podle víry. V Čechách na něj navázala v letech 1654–1655 takzvaná berní rula, to je soupis veškeré poddanské půdy a osob povinných platit daně. Obdobným opatřením pro Moravu byly o několik let později takzvané lánské rejstříky. Tento systém vybírání daní zůstal s malými obměnami zachován až hluboko do 18. století. 

Ferdinand III. tato opatření samozřejmě nevymýšlel sám, jako každý vladař měl k ruce řadu vysokých dvorských úředníků z řad šlechty. Na rozdíl od svého otce si ovšem nedal radit od vysokých církevních hodnostářů a udržoval si značný odstup od jezuitů. Ve vztahu k církvi si zachoval nezávislost, každé biskupské nařízení například mohlo vstoupit v platnost jedině po císařově schválení. 

V otázkách víry však zůstal neoblomný a je považován za dovršitele rekatolizace v habsburských zemích. Stal se velkým uctívačem kultu Panny Marie a řadu svých kroků spojoval s jejím jménem. Šel tak daleko, že přes váhání papežské kurie prosadil o své vůli v zemích, kterým vládl, svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Souvisel s tím i fakt, že císař byl velkým milovníkem umění, sám maloval, ale především komponoval hudbu na různá náboženská i světská témata. Stal se tak zakladatelem hudební tradice, jež se pak udržovala v dalších generacích rodu Habsburků. 

Jak v říši prosadit syna? 

Ferdinand III. byl ženatý třikrát. Jeho první ženou se stala španělská infantka Marie Anna, se kterou byl sezdán v Innsbrucku roku 1632. Zemřela při porodu šestého dítěte roku 1646. Druhá žena, arcivévodkyně Marie Leopoldina tyrolské větve Habsburků, zemřela rovněž při porodu tři roky po první císařově choti. Potřetí se oženil roku 1651 s mantovskou princeznou Eleonorou z rodu Gonzaga, která mu porodila čtyři děti a přežila ho téměř o dvacet let. 

Z celkového počtu císařových jedenácti potomků (šest synů a pět dcer) se jen pět dožilo dospělého věku. Velké naděje vkládal císař do svého nejstaršího syna a následníka trůnu Ferdinanda, narozeného v září 1633 ve Vídni, a systematicky ho připravoval na budoucí vládu. V roce 1646 ho dal jako třináctiletého korunovat českým a o rok později uherským králem. Císař však mířil ještě dál a usiloval o jeho korunovaci říšskou císařskou korunou. 

Jestliže česká a uherská korunovace proběhly takřka automaticky, s císařskou hodností to bylo složitější, protože jejímu získání musela předcházet volba hlasy osmi kurfiřtů. Po delším váhání a odkládání se Ferdinand III. na podzim roku 1652 rozhodl svolat do Řezna říšský sněm, k čemuž ho zavazovaly závěry vestfálského míru. Mezitím připravoval půdu pro zvolení svého prvorozeného syna císařem. 

Rozvinul veškerý diplomatický um a vynaložil velké finanční prostředky, aby získal pro synovu volbu čtyři katolické a především tři protestantské kurfiřty. Jedním kurfiřtským hlasem z titulu českého krále disponoval sám. Císař chtěl mít jasno v této věci dříve, než se sejde sněm v Řeznu, a proto pozval kurfiřty do Prahy, aby je přesvědčil o správnosti kandidatury svého syna. V prosinci 1652 odcestoval se svým dvorem do Řezna, kde byl 23. května následujícího roku následník trůnu zvolen císařem. Poté mohl být jako Ferdinand IV. v Augsburku 18. června také korunován. Tím dosáhl císař Ferdinand III. svého hlavního cíle a krátce nato přes námitky protestantů říšský sněm rozpustil a vrátil se do Vídně. 

Těžká rána 

Ale osud se proti němu spikl, když syn Ferdinand brzy poté onemocněl černými neštovicemi a 9. července 1654 zemřel. Pro císaře to byla těžká rána, ze které se už nevzpamatoval. Podlehl trudnomyslnosti, stáhl se do soukromí a jeho zdraví se rapidně zhoršovalo. Trpěl těžkým revmatismem, ke kterému se přidala choroba zažívacího traktu. Také jeho duševních schopností valem ubývalo. 

Následníkem trůnu se stal jeho mladší syn Leopold Ignác, teprve čtrnáctiletý, který byl do té doby připravován pro duchovní kariéru. Dvůr i širší císařská rodina by ráda na jeho místě viděla schopného arcivévodu Leopolda Viléma, který dosáhl věku čtyřiceti let a jevil se jako mnohem vhodnější kandidát. Avšak železný zákon dynastické politiky rozhodl pro Leopolda Ignáce, budoucího Leopolda I. (vládl 1657–1705), císaře „s velkým pyskem“. 

V březnu 1657 se zhoršil císařův zdravotní stav do té míry, že bylo třeba obávat se o jeho život. Udává se, „že zvracel černou žluč a tuhý hlen“, jeho tělo odmítalo veškerou potravu, krátce nato začal císař blouznit. Zemřel o Velikonočním pondělí 2. dubna 1657 ve věku nedožitých 49 let.

Image

Čtěte také

Dovolená po císařsku: Ferdinand V. Dobrotivý trávil „důchod“ v Čechách

Do roku 1917 vstupovaly státy Dohody v nelehké situaci. Ruskem zmítaly revoluční otřesy a na „zamrzlé“ západní frontě sílily nepokoje mezi vojáky. Masakry předešlého roku na Sommě a u Verdunu silně otřásly bojovým odhodláním armád i veřejnosti. 

Společenské klima ve Francii si v prosinci 1916  vynutilo změnu v čele vojska, když funkci vrchního velitele francouzských sil na západní frontě převzal Robert Nivelle. Jeho předchůdce Joseph Joffre čelil sílící kritice za selhání dosavadních pokusů o průlom. Oproti Joffremu však měl Nivelle omezené pravomoci a potýkal se s výraznějšími zásahy politiků i spojeneckých generálů. Změny  v armádní hierarchii doprovázely též rezignace předsedů vlád Velké Británie v prosinci 1916 a Francie v březnu následujícího roku. Dubnový vstup USA do války měl sice významný morální dopad, faktické nasazení Američanů na frontě ale zůstávalo v nedohlednu.

Vyčerpání ovšem pociťovala také německá armáda, jejíž velení se rozhodlo na západě omezit na držení stávajících pozic. Berlín si uvědomoval limitované zbrojní kapacity Britů a Francouzů a neočekával z jejich strany rozsáhlejší útok. Namísto toho hlavní představitelé císařské armády Paul von Hindenburg s Erichem Ludendorffem hodlali využít nestabilní situaci v Rusku k postupu na východě.

Příprava ofenzivy

V polovině ledna 1917 se Nivelle setkal s předsedou britské vlády Davidem Lloyd-Georgem, aby získal jeho podporu pro pokus o průlom na řece Aisne. Jeho součástí se měl stát britský diverzní útok v okolí Arrasu, jenž by vázal část německých sil. Přípravu akce dostal na starost velitel 3. britské armády generálporučík Edmund Allenby.

Zamýšlený operační prostor ležel v převážně rovinatém terénu Douaiské planiny, již značně zdevastovaném předchozími boji. Postup v daném sektoru se měl soustředit především na ovládnutí návrší Vimy. Šlo o dlouhodobě náročný úsek fronty, kde již v minulosti selhaly dílčí ofenzivní akce obou válčících stran. Ostatně již v květnu 1915 u Arrasu prošla prvním frontovým nasazením rota Nazdar, zárodek československých legií ve Francii.

Britské velení zde hodlalo aplikovat novou strategii vycházející z výcvikového řádu SS 135, jehož smysl tkvěl především v posílení součinnosti jednotlivých složek armády. Aktualizovaný předpis zaváděl institut dělostřeleckých koordinátorů u všech sborů s cílem zefektivnit  dělostřeleckou podporu. Na manuál SS 135 navazovaly další instrukce pro bojové nasazení čet pěchoty. Masové útoky v linii se stávaly minulostí, v modernizované koncepci je nahrazovaly operace menších specializovaných oddílů s jasně danými úkoly. Pro potřeby bojů u Arrasu vypracoval Allenbyho štáb podrobný plán postupu ve čtyřech fázích. Jednotlivé linie, jichž měli útočníci postupně dosáhnout, dostaly kódová označení podle barev.

Falkenhausenova obrana

Souběžně ale inovovali také Němci. Směrnice z prosince 1916 radila opustit dosavadní taktiku hájení území za  každou cenu a připouštěla strategické ústupy. Obranné pozice se měly vybírat tak, aby skýtaly podmínky pro budování dělostřeleckých pozorovatelen a zajištění komunikačních linií. Prostor, kde Britové plánovali útok, hájila německá 6. armáda v čele s generálplukovníkem Ludwigem von Falkenhausenem. Ten pro případ nepřátelské ofenzivy soustředil pět „uvolňovacích divizí“ v týlu v okolí Douai, asi 24 km za frontou. 

Samotnou bitevní linii hájilo 12 divizí. Falkenhausen a šéf jeho štábu generálmajor Karl von Nagel počítali s dočasným stažením prvosledových jednotek, ale předpokládali, že v druhém a třetím dni ofenzivy zvládnou protivníka odrazit. Zatím netušili, že Britové v přísném utajení budují dvojici tunelů pro skrytý přísun mužů a zásob.

Ofenzivě předcházel intenzivní letecký průzkum, při němž Britové využívali technickou i početní převahu. Situace se změnila v březnu 1917, kdy německou obranu posílila stíhací letka Jasta 11 v čele s obávaným Manfredem von Richthofenem. Celkově Britové během „krvavého dubna“ ztratili 245 letadel oproti německým 66. Jak později vzpomínal spisovatel Ernst Jünger, úspěchy stíhačů posilovaly morálku pěšáků, deptaných neustálou nepřátelskou dělostřelbou.

Nová taktika?

Dohodová artilerie dostala rozkaz při započetí útoku provést palebnou baráž ve vzdálenosti pouhých 100 yardů (90 m, pozn. red.) před prvosledovými jednotkami. Předchozí pokusy o využití obdobné taktiky u Verdunu narážely na problematickou synchronizaci a na odchylky v přesnosti jednotlivých děl. Akci u Arrasu tudíž předcházely složité technické a organizační přípravy. Artilerie dostala zdokonalené zapalovače typu 106, dostatečně citlivé, aby iniciovaly výbuch granátů i při kontaktu s ostnatým drátem, který měly roztrhat. Útočící pěchotu mělo doplnit rovněž 40 tanků. Ty se ale neúčastnily úvodní fáze ofenzivy. Počítalo se, že se obrněnce k pěšákům připojí až na první linii postupu, jejíž dosažení generalita očekávala během dvou hodin.

V posledních dnech před zahájením ofenzivy Falkenhausenův štáb zaznamenal sílící kumulaci britských jednotek. Dalším neklamným znamením nadcházející bitvy se pochopitelně stávala také palebná příprava. Němci však do poslední chvíle předpokládali, že půjde pouze o limitovaný útok na hřeben Vimy, případně doprovázený dílčími výpady. Reálný rozsah britské akce císařovu generalitu zaskočil.

Již od 20. března britská děla ostřelovala návrší Vimy. O dva týdny později začalo intenzivní bombardování po celém úseku fronty dlouhém 39 km. Množství vystřílené munice čítalo přes 2 500 000 nábojů, tedy o milion kusů více než během bitvy na Sommě. Masivní palba způsobila německé straně zanedbatelné lidské ztráty, ale výrazně ochromila zásobování i morálku. Došlo také k vážnému narušení sítě zákopů a překážek. V posledních hodinách před útokem Britové navíc nasadili munici s plynovou náplní.

Němci ustupují

Plánovaný začátek ofenzivy 8. dubna Britové na francouzskou žádost odložili, ačkoliv jim toho dne přálo počasí. Pěchota se nakonec dala do pohybu příštího rána za hustého sněžení a větru. V sestavě Allenbyho armády postupovaly vedle britských také australské, kanadské a jihoafrické útvary. Proti Falkenhausenovým 12 divizím jich útočníci nasadili 14. V týlu Allenby ponechal devět divizí. Nedostatečnou početní převahu měla kompenzovat mohutná palebná podpora. 

Snížená viditelnost spolu s vyčerpáním po předchozím bombardování měla za následek, že některé z německých předních hlídek doslova zaspaly. V prvních hodinách postupu tak Britové získali množství zajatců, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Útočníkům se relativně dařilo také v dalších dnech, kdy ovládli nepřátelské obranné postavení Monchyriegel a navzdory nemalým ztrátám pokračovali v průlomu. 

Kanadský sbor generálporučíka Juliana Bynga ve druhý den ofenzivy obsadil návrší Vimy, odkud vojáci mohli pozorovat německý ústup. V bojích se zde mezi jinými vyznamenal vojín John George Pattison, který se pod palbou proplížil „zemí nikoho“ a zlikvidoval německé kulometné hnízdo. Za čin obdržel Viktoriin kříž, již počátkem června 1917 však padl. Symbolický význam útoku na Vimy pro Kanaďany spočíval v tom, že šlo o jejich první společné nasazení. Dříve kanadské divize bojovaly odděleně v rámci britských sborů.

Mezitím na křídle 4. australská divize podstupovala těžké boje o pevnost zvanou Balkonstellung u vsi Bullecourt. K čištění nepřátelských obranných pozic zde opět posloužily plynové granáty. Při bojích zblízka ve finální fázi útoku se postupující Australané dostávali pod palbu vlastních děl, zaměřených na nepřátelské zákopy. Po několika německých protiútocích se Allenbyho muži nakonec 11. dubna museli stáhnout.

Patová situace

Od třetího dne bitva vstoupila do druhé fáze. Počáteční rychlý postup zkomplikoval zásobování prvosledových jednotek. Britští ženisté proto museli vytvořit provizorní cesty přes území, které před pár dny zničila vlastní palba. Současně Němci začali přijímat nutná opatření. Ludendorff  se o ofenzivě dozvěděl během oslavy svých 52. narozenin a ihned začal podnikat kroky ke stabilizaci fronty. Do čela Falkenhausenova štábu dosadil osvědčeného defenzivního stratéga Fritze von Loßberga, který se energicky ujal organizace obrany. Díky dobrým vztahům s Ludendorffem neváhal Falkenhausena v případě potřeby obcházet. V polovině dubna Loßberg zorganizoval dílčí protiútok u Lagnicourtu, který ale odrazily australské oddíly. Mezitím se Nivellovým jednotkám na hlavním útočném směru na Aisně nedařilo prorazit. Britové proto hodlali nadále tlačit na německé síly u Arrasu, aby vázali co nejvíce protivníkových lidských i materiálních zdrojů.

Po přestávce vynucené špatným počasím se ofenziva znovu rozběhla ráno 23. dubna. Ve druhé bitvě u řeky Scarpe Britové během dvou dnů ovládli okolí vesnice Cojeul. Útočící oddíly zde musely kromě nepřátelských zátarasů překonat také překážku v podobě železničního náspu. V posledních dubnových dnech pak proběhl výpad na jihovýchodním křídle u Arleux s cílem ochránit pozice Kanaďanů na hřebeni Vimy. Akce sice splnila většinu stanovených cílů, ale stalo se tak za cenu enormních ztrát. 

Na počátku května následoval útok směrem na opevněný bod zvaný Wotanstellung na planině u Douai. Operace vyústila ve třetí bitvu u Scarpe, jež skončila 4. května stažením britských oddílů. Posílení německé obrany pod Loßbergovým vedením mělo za následek, že zpočátku dynamická bitva stále více dostávala poziční podobu.

V dané situaci britské velení 3. května po opakovaných odkladech zahájilo nový útok na Bullecourt s cílem obchvátit německé pozice v daném prostoru. Vesnici se podařilo obsadit, nicméně intenzivní nepřátelské protiútoky trvaly až do zastavení ofenzivy 17. května. V příštích dnech Allenby zahájil přeskupení sil a pohyby na frontě pozvolna utichly. Hlavní Nivellova ofenziva mezitím skončila již 9. května, aniž by splnila kýžené cíle.

Nevyužitý potenciál tanků

Za zhruba pět týdnů bojů britské oddíly ztratily přes 150 000 mužů, německé ztráty se pohybovaly v rozsahu 120 000 až 130 000 padlých a raněných. První dny operace přinesly Dohodě nezanedbatelné územní zisky. Dlouhodobější strategický význam mělo především ovládnutí hřebene Vimy kanadskými jednotkami. Ludendorff se netajil tím, že jej zcela zaskočila schopnost protivníka rychle prolomit přední obrannou linii. 

Ačkoliv samotnou bitvu u Arrasu lze hodnotit jako britské vítězství, které však vyznělo do ztracena kvůli neúspěchu Francouzů na Aisně. Z obecnějšího strategického hlediska bitva prokázala, že při řádně koordinované a efektivní dělostřelecké přípravě lze provést úspěšnou ofenzivu i bez výrazné početní převahy na straně útočníka. Dílčí postup ale nevedl ke kýženému průlomu a v konečných důsledcích na patové situaci západní fronty mnoho nezměnil. 

Nepodařilo se ani příliš využít potenciál tanků jako nové ofenzivní zbraně. Nasazení obrněnců v limitovaných počtech a v pouze doplňujících rolích mělo na průběh bitvy jen omezený vliv. Zkušenosti od Arrasu ale posloužily pro zlepšení koordinace pěchoty a tanků, což armády Dohody za několik měsíců zužitkovaly v bitvě u Cambrai.

Poražení a vítězové

Fritz von Loßberg za rychlou stabilizaci fronty dostal již v průběhu bitvy 24. dubna od císaře Dubové ratolesti k řádu Pour le Mérite. Naopak na Falkenhausenovi ulpěla pověst muže, který nedokázal zabránit debaklu. Krátce po událostech u Arrasu musel odejít z čela 6. armády a Hindenburg nařídil soudní vyšetřování příčin porážky. Šetření odhalilo, že Falkenhausen neporozuměl novým obranným koncepcím, jež prosazovali jeho nadřízení, a že se při budování obranné linie dopustil citelných chyb. Ludendorff  s Hindenburgem proto Falkenhausenovi již nesvěřili polní velení a dali mu za úkol řídit německou okupační správu v Belgii.

Velitel britských sil ve Francii Douglas Haig ocenil roli generála Edmunda Allenbyho při přípravě a řízení bitvy. Nicméně mezi podřízenými důstojníky zaznívaly výtky, které nakonec vedly k Allenbyho převelení na Střední východ, kde se osvědčil jako schopný stratég. Nutno dodat, že samotný Allenby ofenzivu u Arrasu od počátku označoval za uspěchanou a nedostatečně připravenou a v březnu Haiga bezvýsledně žádal o její odklad.

Velitel kanadského sboru Julian Byng získal titul vikomta z Vimy. Jeho popularita v Kanadě vedla k tomu, že následně v letech 1921–1926 zastával pozici guvernéra země. Samotný Arras, který utrpěl rozsáhlé škody již v průběhu předchozích válečných operací v letech 1914 a 1915, zůstal zdevastovaným a vylidněným městem. Jeho poválečná obnova trvala až do roku 1925.

Image

Čtěte také

Kleště u Tannenbergu: Bitva, která zachránila Východní Prusko a otřásla Ruskem

V kritické dopravní situaci může rychlá reakce zachránit lidské životy. Od okamžiku, kdy se na sítnici oka řidiče promítne obraz překážky blokující jízdní dráhu, do momentu, kdy řidič sešlápne brzdový pedál, uplyne zhruba 0,25 sekundy. To je poměrně dlouhá doba. Nejprve se musí ve světločivných buňkách na sítnici oka vygenerovat biochemickou reakcí nervový vzruch. Ten pak přejde přes zrakový nerv do zrakového centra v mozkové kůře, které jej zpracuje. Následně je nervový vzruch předán do pohybového centra mozkové kůry a odtud pak běží povel přes nervy až ke svalům nohy řidiče, jenž tak šlápne na brzdu.

Zpracování podnětů zrakem je poměrně složité, a tudíž i zdlouhavé. Reakce na zvuk je rychlejší a obvykle trvá kolem 0,15 sekundy. Ještě o něco rychlejší je reakce na hmatový podnět – na tu nám stačí asi 0,14 sekundy.

Zrychlení i zpomalení

Rychlost reakce závisí na mnoha faktorech. Jasně pozitivní vliv má dostatečně silné „nabuzení“. Uvolněný člověk nebo naopak prožívající silné napětí reaguje pomaleji. Zajímavé výsledky přinesly experimenty, v nichž měli dobrovolníci na zvukový signál natáhnout nohy. Pokud si před vlastním testem cvičně třikrát protáhli dolní končetiny, reagovali pak ve vlastním testu rychleji. Vědci se zpočátku domnívali, že pozorovaný efekt lze připsat na vrub zahřátým svalům, které pracují rychleji. Detailní měření ale ukázalo, že se výrazně zkrátil čas před pohybem nohy, jako kdyby rozcvička umožnila rychlejší práci mozku. Naopak, protažení nohou před testem neurychlilo vlastní pohyb končetiny.

K zajímavým závěrům došly studie, v kterých se vědci snaží navodit u dobrovolníků pocit obdobný krajnímu ohrožení. Třeba úzkostní lidé reagují velmi rychle na snímky lidí s hrozivým výrazem obličeje. Do ohrožení života se můžeme dostat i při konzumaci zkažené potravy. Proto asi nepřekvapí, že na pach zkaženého jídla reaguje člověk takřka bleskově.

Reakční časy se mění s věkem. Malé děti jsou v odezvě na podněty pomalejší. Mohlo by se zdát, že schopnost rychle reagovat kulminuje u teenagerů, ale není tomu tak. Nejlepší reakce mají dospělí ve věku kolem 24 let. Potom se reakce s každým rokem zpomaluje o 0,004 až 0,010 sekundy. Ve věku 34 let tak může mít člověk reakci pomalejší o plnou desetinu sekundy ve srovnání s reakčním časem z doby, kdy mu bylo čtyřiadvacet let a byl na vrcholu.

Rychlejší ženy

S nástupem stáří se reakce zpomalují a dramatický propad přinášejí degenerativní onemocnění mozku, jako je třeba Alzheimerova choroba. Zpomalené reakce starých lidí tak přispívají k častějším pádům s vážnými následky. U seniorů, kteří chorobami nervového systému netrpí, nemusí zpomalení reakcí znamenat horší funkce mozku. Ukazuje se, že starší lidé tíhnou k uvážlivějšímu rozhodování a opatrnějším reakcím.

Ve všech věkových kategoriích platí, že muži mají v průměru rychlejší reakce než ženy. V řadě zemí se ale rozdíl mezi oběma pohlavími zmenšuje. Vědci to přičítají skutečnosti, že stále více žen řídí auto a pěstuje sporty, kde je žádoucí rychlá reakce. Při porovnávání reakční rychlosti praváků a leváků mívají navrch leváci. Svou roli hraje dokonce i dech. Při výdechu reagujeme rychleji než při nádechu.

Mnohé okolnosti reakční čas zpomalují. Známý je v tomto ohledu negativní účinek alkoholu, i když dopravní nehody opilých řidičů padají nejen na vrub zpomalených reakcí, ale také vážných chyb v úsudku a rozhodování. Podobně nepříznivě působí na rychlost reakcí únava a nevyspání. Kupodivu jsou následky nevyspání výraznější u mladých lidí, kdežto na seniory nemají tak velký dopad. Představa, že negativní následky dlouhodobého nevyspání zažene krátký šlofík, je mylná. Lidé sice mají pocit, že se jim reakce zrychlily, ale ve skutečnosti je to pouhá iluze, protože reakční doba se významně nezkrátí. Na rozdíl od únavy nemá hlad na rychlost reakcí závažnější dopad. To je zřejmě výsledek evoluce, protože pro zajištění jídla a zahnání hladu potřebovali naši předci rychlé reakce.

Reakce ve sportech

Rychlost reakce lze zvýšit tréninkem, což velmi dobře vědí sportovci. Například sprinterům přináší rychlá reakce na startovní výstřel významnou výhodu. To je také důvod, proč startovní reakce hlídá speciální elektronický systém pro měření tlaku na startovní bloky. Pokud atlet vyvine nohama zvýšený tlak na bloky dříve než za 0,100 sekundy od startovního výstřelu, je jeho start hodnocen jako předčasný. Má se za to, že tak rychlá reakce není v lidských silách a atlet prostě riskl vyběhnutí, aniž by zaznamenal výstřel. Už delší dobu je ale jasné, že špičkoví sprinteři dokážou zareagovat rychleji než za 0,100 sekundy.

Finští sportovní lékaři provedli velmi přesná měření sedmi sprinterů, kteří sice závodili na mezinárodní úrovni, ale nepatřili k absolutní světové elitě. Vědci pomocí špičkové techniky sledovali nejen tlak nohou běžců na startovní bloky, ale také pohyby rukou a nohou a další parametry. Ukázalo se, že trénovaní sportovci dokážou opakovaně reagovat s prodlevou pouhých 0,080 sekundy. Autoři studie doporučili snížit limit pro předčasný start z 0,100 sekundy na 0,085 až 0,080 sekundy.

Při této studii se také ukázalo, že první odezvou na startovní výstřel není pohyb nohou, ale rukou. Finští odborníci se proto přimlouvají za detekci chybných startů na základě prvního viditelného pohybu bez ohledu na to, jakou částí těla sportovec pohnul. Zvládl by to zcela jistě systém vysokorychlostních kamer zabírajících všechny sportovce na startovní čáře. S rychlým vyhodnocením záběrů by pomohla umělá inteligence.

V týmu, nebo sám

V řadě sportů není reakce na podněty tak jednoduchá, jako je tomu v případě startu sprinterů. Třeba v kolektivních sportech může být stimulem cokoli od akcí ostatních hráčů až po příkazy od trenéra. Ve sportech, jako je baseball či tenis, reaguje hráč na dráhu letícího míčku, ale ta může mít velmi různorodé parametry co do rychlosti, směru, ale třeba i rotace míčku. Hráči musejí takové situace nejprve vyhodnotit a pak zvolit správnou odezvu, což jejich reakční časy samozřejmě významně prodlužuje. Přitom o vítězství nebo porážce často rozhodují zlomky sekundy.

Například v profesionálním boxu může zpomalení nebo urychlení reakce o jedinou milisekundu znamenat rozdíl mezi blokováním úderu, knockoutem a úderem do prázdna. Boxeři věnují tréninku postřehu velkou pozornost. Síla i technika úderů jsou sice důležité, ale rychlý boxer je vždy ve výhodě, protože dokáže uhnout ranám soupeře a sám udeří tak rychle, že proti tomu nemá pomalejší soupeř obranu. Zatímco amatérští boxeři mají průměrnou reakční dobu 0,6 sekundy a více, profesionálové stlačí reakční časy pod 0,2 sekundy.

Fotbal se v posledních letech dramaticky zrychlil a vyžaduje i v poměrně složitých herních situacích průměrnou rychlost reakce 0,3 sekundy. Jen tak mají hráči šanci čelit akcím soupeře. Pro brankáře i hráče v poli je rychlá reakce klíčem k tomu, aby se vyhnuli kolizím a zachytili míč. K velmi rychlým hrám se řadí lední hokej, kde navíc dochází k řadě krajně nepřehledných situací. Hráči sledují puk pohybující se rychlostmi přes 160 km/hod. Průměrná reakční doba hokejistů se pohybuje od 0,170 po 0,200 sekund. Extrémně rychlí musejí být brankáři čelící v těžké výstroji střelám o vysoké rychlosti.

Elitní basketbalisté patří ke sportovcům s velmi rychlou reakcí. Na sluchové podněty reagují s prodlevou 0,160 sekundy, na zrakové 0,175 sekundy. Špičkoví hráči stlačí reakce na zrakové podněty až na 0,150 sekundy, což jim zajišťuje oproti pomalejším protivníkům výhody ve všech důležitých herních činnostech – ve střelbě, přihrávkách, driblinku, doskocích i při obranných zákrocích. Útočící tým je navíc pod tlakem, protože na střelbu na koš má pouze 24 sekund; hráč s míčem se proto rozhoduje i o tom, zda bude házet na koš, nebo přihrávat.

Dosáhnout nemožného

Jedny z nejrychlejších reakcí lze pozorovat u profesionálních hráčů baseballu nebo softballu. Na první pohled se zdá nemožné, aby baseballový pálkař odpálil míček, kterému dá ruka nadhazovače rychlost přes 160 km/hod. Oba hráče od sebe dělí vzdálenost necelých 17 metrů a k pálkaři doletí míček za 0,40 sekundy. V softballu sice létá míček při nadhozu rychlostí „jen“ 115 km/hod, ale nadhazovače a pálkaře od sebe dělí pouze 11 metrů a míček tuto vzdálenost urazí za 0,35 sekundy. Přesto pálkaři často nadhozený míč trefí přímo dokonale a při homerunu jej odpálí do vzdálenosti přes sto metrů.

Pálkařovu mozku zabere přibližně 0,100 sekundy, než plně zpracuje obraz letícího míčku a zaznamená, že se k němu míček blíží. Dalších 0,250 sekundy si vyžádá rozhodnutí provést švih pálkou a 0,150 sekund zabere vlastní pohyb paží a úder. V podstatě se zdá vyloučené, aby pálkař stihl míček odpálit, protože součet časů pro jednotlivé činnosti je kolem 0,500 sekundy. 

Špičkoví profesionální odpalovači však strefí každý třetí míček. Když se jich sportovní reportéři ptají, jak to dokážou, často jen pokrčí rameny. Pro ně je to něco přirozeného, nad čím nemusejí přemýšlet. A právě v tom tkví tajemství úspěchu.

Základním předpokladem je dobrý zrak, ale ten by sám o sobě úspěch nezajistil. Pálkař může získat potřebný čas při rozhodování, protože samotný pohyb paží s pálkou mu velkou časovou rezervu nenabízí. Proto se nezačíná rozhodovat až ve chvíli, kdy uvidí míček. Důležité informace získává s předstihem. Profesionál ví, jak nadhazovači házejí, protože jich za svou sportovní kariéru viděl spousty. Má také informace o konkrétních hráčích. Zná je a ví, jak házejí. A v neposlední řadě umí číst z těla soupeře.

Vnímá jeho postavení, nápřah, pohyb ruky. To všechno mu napovídá, jak míček poletí. Velkou roli tu tedy hraje zkušenost. To je také důvod, proč starší hráči příliš nezaostávají za mladšími. Už možná nemají tak rychlou reakci, tak dobrou koordinaci pohybu či sílu. Ale díky zkušenostem jsou jejich „předpovědi“ letu míčku přesnější. Pálkař kontroluje, nakolik byl jeho odhad správný. Let míčku sleduje natáčením hlavy. Přitom očima několikrát rychle „předběhne“ míček a na zlomek sekundy se dívá do místa, kam by měl podle jeho odhadu doletět.

Pokud se „předpověď“ potvrdí, předskočí očima letící míček o další kus. Špičkoví hráči to dokážou během letu míčku hned několikrát. Pálkař je tak ušetřen složitého rozhodování na poslední chvíli, což zvyšuje jeho šance na přesný úder. Velmi podobně získávají čas pro správné rozhodnutí i tenisté při úderu soupeře, hokejoví brankáři při střele útočníka a sportovci v řadě dalších disciplín. Receptem na nemožné výkony je nejen trénink, ale také sbírání zkušeností během ostrých soutěžních klání.

Image

Čtěte také

Fyzika lidského těla: Lusknutí prsty je pohybem s největším zrychlením, jehož je lidské tělo schopné

Britský ostrov Wight, který se nachází nedaleko jihoanglického Southamptonu, není příliš rozlehlý, pro paleontology ale jde o zcela výjimečné místo. Mořské vlny u něj neustále narušují útesy z období spodní křídy a odkrývají další a další dinosauří fosilie. Jeremy Lockwood z Přírodopisného muzea v Londýně a jeho kolegové právě popsali v odborném časopise Papers in Palaeontology nový druh dinosaura z blízkého příbuzenstva iguanodonů, jehož fosilie pochází ze zdejší slavné formace Wessex, velmi bohaté na fosilie ze spodní křídy.

Iguanodon s plachtou

Ve spodní křídě (před 145 až 100 miliony let) probíhala bouřlivá evoluce dinosaurů. Mimo jiné odcházeli ze scény mnozí velcí býložraví dinosauři, jako byl Diplodocus, které nahrazovali o něco menší iguanodontidi, kteří se zřejmě pohybovali křídovou krajinou ve stádech. Patřil k nim i nový druh, pojmenovaný Istiorachis macarthurae po mořeplavkyni Ellen MacArthurové, rodačce z ostrova Wight, která byla v letech 2005 až 2008 držitelkou světového rekordu pro nejrychlejší sólo plavbu plachetnicí kolem světa.

Spojitost s plachtěním by se mohla zdát u dinosaura zvláštní, ale v tomto případě má své opodstatnění. Na kostře istiorachise, který na výšku měřil zhruba dva metry a vážil okolo tuny, vědci objevili stopy po plachtě, která se táhla po celé jeho zadní části těla, od krku až po ocas. K jakému účelu tato plachta dinosaurům sloužila není úplně jasné. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se jeví možnost, že šlo o ozdobu, která sehrávala roli při svádění sexuálních partnerů, podobně jako dnešní paví pera nebo jelení parohy. 

„Objev dalšího druhu iguanodontida na ostrově Wight potvrzuje představy, že se zde nacházela velmi pestrá příroda období křídy,“ vysvětluje Lockwood. „Jsem si jistý, že příštích letech přijdou další zajímavé objevy.“ Teď je jasné, že v oblasti dnešního ostrova Wight žilo několik druhů iguanodontidů, kteří tvořili významnou část zdejší diverzity velkých býložravců.

Image

Čtěte také

Pláže ostrova Wight ukrývaly kosti dvojice spinosaurů

Historie nám mnoho zpráv o Anně z Mochova nezanechala. Neznáme ani datum narození této urozené dámy, víme pouze to, že pocházela ze šlechtického (patrně německého) rodu Neumburgerů, který byl spřízněn s mnoha patricijskými rody v Praze. Její otec Petr či Pešl Neumburger vlastnil nedaleko hlavního města tvrz a k ní přilehlou vesnici Mochov. V okolí tvrze nechal postavit kolem roku 1363 kostel svatého Bartoloměje, v němž později nalezl i místo svého posledního odpočinku. 

Rodiče Annu provdali za Jana Sezimu z Ústí a na Kamenici. Přesné datum sňatku není známo, patrně k němu došlo někdy po roce 1400. V době, kdy si Anna brala Jana za manžela, byl již vdovcem a měl dva syny, Oldřicha a Beneše. Zatímco Beneš zemřel již v mládí, kolem roku 1409, Oldřich se později „významně“ zapsal do dějin Sezimova Ústí. Z druhého manželství s Annou se Janovi narodili ještě synové Prokop, Jan (zvaný mladší) a dcera Bonuše. 

Útulný azyl 

Na počátku léta 1413 zavítal na panství Jana Sezimy mistr Jan Hus. Na betlémského kazatele uvalil vzdoropapež Jan XXIII. v říjnu 1412 ztíženou klatbu spojenou s interdiktem a Hus musel Prahu opustit. Nějakou dobu se skrýval na Žatecku a později se právě na pozvání pana Jana uchýlil na Kozí hrádek.

O tom, jak dobře se tu pronásledovanému knězi žilo, svědčí jeho horlivá kazatelská činnost, kterou v kraji dle svých vlastních slov rozvíjel: „Prve jsem kázal v městech a ulicích, ale nyní káži mezi ploty podle hradu, jenž slove Kozí, mezi cestami měst a vsí… a mohl-li bych kde podobně, kázal bych i na březe i s lodě, jakož jest učinil Spasitel.“ 

Na jihu Čech mezi venkovany a drobnou šlechtou vzkvétala i jeho literární tvorba. Na Kozím hrádku pokračoval ve svém stěžejním latinském díle De ecclesia (O církvi) a sepsal také například traktát O svatokupectví nebo Spis o šesti bludiech. Právě v této době, kdy se mistr Jan věnoval kázání a psaní děl, ho prý paní Anna pravidelně navštěvovala, a některé zdroje dokonce hovoří o tom, že byla jeho milenkou. 

Například v díle Listy psané v letech 1412–1414 z vyhnanství se o tomto období kulantně píše: „V tomto téměř dva roky trvajícím vyhnanství zdržoval se Hus především na hradě Kozím hrádku nedaleko Tábora pod ochranou Jana Staršího z Ústí (Sezimova), jehož paní Anna z Mochova zvlášť mu přízniva byla.“ 

Pod jednou střechou 

Na jaře 1414 se mistr Jan po krátké návštěvě v Praze vrátil zpět do jižních Čech. Tentokrát ale nikoliv na Kozí hrádek, ale do Sezimova Ústí, a to přímo pod střechu paní Anny. Jihočeská zemanka ho údajně ve svém domě chtěla uvítat již dříve, ale její manžel k tomu prý měl jisté výhrady. Jan Sezima ovšem v průběhu roku 1414 zemřel, a Anna tak obdržela část majetkových práv k hradu Hradiště (pozdější město Tábor), celé zboží v Kamenici nad Lipou a nadpoloviční většinu práv k městu Sezimovo Ústí. O majetky se však musela dělit s Janovými dětmi z prvního manželství. Její vlastní synové byli v té době patrně ještě nedospělí, neboť statky v Kamenici převzali až roku 1415. 

Betlémský kazatel se ale u novopečené vdovy příliš dlouho nezdržel. Dokončil v Ústí několik svých děl jako například Výklad víry či Jádro učení křesťanského a již v červenci přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka, odkud pak vyrazil na svou poslední cestu do Kostnice. Důvodem jeho odchodu z jižních Čech byla nejspíše morová epidemie, která v té době Ústecko zachvátila. Husovo dědictví ale v kraji zůstalo a v následujících letech nabíralo na síle. 

V pekle budeš trápena! 

Paní z Mochova se stala horlivou zastánkyní mistrova učení a v letech 1414–1417 poskytovala azyl a ochranu duchovním radikálního a chiliastického směru, kteří do jižních Čech přišli z Prahy, aby se tu připravovali na příští království Kristovo. Podle Starých letopisů českých to byli kněží Jan z Jičína, Věněk Petr Veliký, Antoš, Petr Ústský, Pšenička, Petr Kániš, Jan Bydlinský a další. Ti v Ústí po upálení mistra Jana Husa zřídili jakousi náboženskou obec, jež měla poměrně radikální charakter. Z obřadních „novinek“ lze zmínit například křtění nemluvňat v potoce či rybníce nebo sloužení mší ve volné přírodě. 

Nakolik se na těchto věcech, jež později probíhaly ve větší míře na nově obnoveném Táboře, podílela paní Anna, nelze přesně říci. Autor latinsky psaného katolického pamfletu však naznačuje, že měla téměř vůdčí úlohu a přirovnává ji ke starozákonní princezně Jezábel, která je ochotná pro své záměry zlikvidovat nevinné lidi: „Ale oni z Ústí, dříve v tomto království slavní, nyní zlé jsou pověsti. A ona paní z Mochova, žena nešlechetná, ukrutná jako Lamie, sama plod, kterýž porodila a odkojila, požírá, tak ty, máti nevěrná, své vlastní děti, jež ti Bůh daroval, ďáblům obětuješ, nutíc je choditi po cestách Viklefových a Husových! Ty, zuřivá Jezabel, spravedlivého jako Abel muže pronásleduješ, jenž od tebe v Ústí příkoří trpí jako Eliáš. V pekle budeš trápena! A tak tě, bídnou babu do pekla smradu i s tvými dříči, babo falešná, abys tam i s ďábly na věky trápena byla.“ 

Dvojí krutá smrt 

Navzdory pomluvám a osočování ze strany katolíků poskytovala paní z Mochova Husovým stoupencům azyl v Sezimově Ústí až do roku 1417, což svědčí o její velké odvaze. Poté správu panství za blíže nejasných okolností převzal Annin nevlastní syn Oldřich a jihočeská zemanka se patrně stáhla kamsi do ústraní, kde mohla v klidu dožít. 

Nový pán se ukázal býti v otázkách víry stejně horlivý jako jeho předchůdkyně, hlásil se však ke katolické víře, a proto nechal všechny „bludaře“ z města vyhnat. Vypuzení „kacíři“ se pak usadili v okolních vesnicích a lesích a čekali na možnost k odplatě. Vhodná příležitost se naskytla 21. února 1420, zatímco obyvatelé města vyspávali po masopustních zábavách, vyhnaní husité a kněží pronikli dovnitř a sídla se zmocnili. 

Do Sezimova Ústí poté začali přicházet vyznavači kalicha ze všech stran. Město ale nemělo příliš vhodnou obrannou polohu, stálo v podstatě na rovině, a bylo tak obtížně hájitelné. Husité ho proto již v březnu opustili a odešli na Hradiště, kde pomalu vznikalo nové město Tábor. Před odchodem sídlo zapálili a pobořili tamní klášter s kostelem i městské hradby, aby nepřítel nemohl město využít. 

Oldřich se po obsazení Sezimova Ústí uchýlil na nedalekou tvrz Sedlec, ani tam ale nebyl v bezpečí. Husité vedení nejspíše Janem Žižkou z Trocnova tvrz v dubnu 1420 dobyli a nebohý Oldřich jim padl do rukou živý. Čekala ho krutá smrt. „Boží bojovníci“ jej nejdříve zbili cepy, následně polomrtvému šlechtici usekali končetiny a poté jeho zohavené tělo spolu se všemi cennostmi, které na tvrzi našli, hodili na hranici a zapálili. 

Neméně pěknou smrtí odešla ze světa počátkem téhož roku také paní z Mochova, kterou údajně pokousal její vlastní pes nakažený vzteklinou. Anna tak zmírala ve velkých bolestech. Dobové prameny uvádějí, že se v záchvatech zuřivosti válela po zemi, strhávala ze sebe šaty, kousala a škrábala, až ji nakonec sloužící museli spoutat řetězy. Podle historiků bylo Anně v době její smrti zhruba 50 let.

Image

Čtěte také

Krvavý zrod husitské bašty: Proč dali husité nové obci právě jméno Tábor?

Rostoucí obavy o obyvatelnost Země, ať už kvůli globálnímu oteplování nebo třeba dopadu vesmírného tělesa, vedou ke stále většímu zájmu o možnosti osídlit jiné světy nebo meziplanetární prostor. Tyto snahy ale těsně souvisejí s celou řadou zdravotních rizik, která je nutné prozkoumat, ať už jde o vliv kosmického záření, mikrogravitace nebo třeba psychologicky náročného prostředí.

Rizika dlouhodobého pobytu ve vesmíru se mohou týkat i rozmnožování. V tomto směru by mohly být zranitelné například spermatogoniální kmenové buňky, z nichž vznikají spermie. Jejich nevratné poškození by vedlo k neplodnosti, což by byl pro vesmírnou kolonizaci samozřejmě problém.

Kosmické myši

Výzkumný tým japonské Kjótské univerzity proto nedávno uspořádal experiment, v němž vědci ověřovali vliv dlouhodobého pobytu v kosmickém prostoru na zmíněné kmenové buňky spermií u myší. Výzkumníci nejprve odebrali a zmrazili myší kmenové buňky, aby je následně poslali na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS, kde strávily půl roku. Poté se vrátily zpět a vědci je po 3 až 4 měsících vpíchli myšákům do varlat. Poté vědci sledovali, zda se narodí „kosmické myši“, a jak budou zdravé. Výsledky výzkumu přinesl odborný časopis Stem Cell Reports.

Předešlý výzkum ukázal, že u kmenových buněk mohou ve vesmíru vznikat abnormality. Badatelé si nejdříve prohlédli kmenové buňky spermií, které se vrátily z orbity, ale žádné zjevné abnormality na nich neodhalili. Po narození „kosmických myší“ detailně prozkoumali jejich zdravotní stav a genetiku.

Kupodivu se ukázalo, že „kosmické myši“ jsou zdravé a exprese jejich genů je normální. Japonský tým přitom původně očekával, že pobyt na orbitě myší kmenové buňky poškodí víc než jejich zmrazení. To se ale nepotvrdilo. 

Zmrazování část kmenových buněk zahubilo, škody způsobené kosmickým prostorem ale byly jen zcela minimální. Jak se zdá, pokud by budoucí kolonisté měli strach o plodnost, mohli by využít zmrazených buněk.

Image

Čtěte také

Experimenty na ISS: NASA posílá na zemskou orbitu želvušky a sepioly

Zhruba 340 kilometrů od východního pobřeží Argentiny se rozkládá podmořský kaňon Mar del Plata. S hloubkou přesahující tři kilometry překonává tato mořská rokle téměř dvojnásobně i legendární Grand Canyon. Letos v létě sem zavítala skupina výzkumníků, kterým se zde podařilo objevit desítky podivuhodných tvorů, z nichž mnozí budou s velkou pravděpodobností pro vědu zcela noví.

Podmořský karneval

Mezi největší zaznamenané kuriozity patří průsvitní hlavonožci s rohovitým výrůstkem, pastelově růžoví humři, krab nesoucí na krunýři stovku mořských korýšů nebo éterická oliheň.

Mar del Plata Canyon a jeho ekosystém utvářejí dva mocné proudy: teplý, slaný proud z tropů a studený, na živiny bohatý proud stoupající z Antarktidy. Tyto vody se v kaňonu koncentrují a vytvářejí jedny z nejenergičtějších oceánských oblastí na světě. Podle mořského biologa Jonathana Florese jsou právě podobná místa „hotspoty biodiverzity“, kde mohou žít organismy, jaké nenajdeme nikde jinde na Zemi.

Podmořský kaňon vědci zkoumali už v letech 2012 a 2013, tehdy ale měli k dispozici jen vlečné sítě a rybářské náčiní. Nové moderní vybavení a technologie jim tentokrát umožnily detailní pohled do života pod hladinou, včetně nahrávek v reálném čase. Díky tomu mohli vědci lépe zmapovat místní ekosystémy i určit, kde se skrývají potenciálně nové druhy.

Vědci odebrali několik vzorků, aby mohli geneticky potvrdit, zda se skutečně jedná o nové druhy. Podle specialisty Mikea Vecchioneho z americké NOAA to ale může trvat roky – některé hlubokomořské organismy jsou totiž tak málo prozkoumané, že ani nemají zmapovanou mitochondriální DNA. Přesto není objev desítek potenciálně nových druhů v krátkém čase žádnou výjimkou. V hlubokém oceánu totiž stále čekají celé ekosystémy, které zatím zůstávají bílými místy na mapě vědy.

Expedice do kaňonu Mar del Plata ukazuje, že i v době družic a umělé inteligence je Země stále plná neprobádaných míst – a hlubiny oceánů ukrývají život, který může vypadat stejně podivně a fascinujícím způsobem jako z jiné planety.

Image

Čtěte také

Vědci poprvé zachytili největšího hlubokomořského hlavonožce v jeho přirozeném prostředí

Artemis do značné míry vychází z programu, který v lednu 2004 vyhlásil prezident George Bush Jr. a který tehdy ještě nenesl název Constellation, pouze se hovořilo o nové vizi americké kosmonautiky. Mnohem zajímavější je ohlédnutí za časovým plánem, s nímž tenkrát NASA pracovala: Měl se rozjet vývoj kosmické lodi Orion, menší rakety Ares I pro pilotované lety i supertěžkého nosiče Ares V pro dopravu nákladu. První zkušební let Orionu se chystal na rok 2012, o dva roky později měla následovat mise s astronauty. Na rok 2018 se počítalo s testem Aresu V a lunárního modulu, načež se v roce 2019 – u příležitosti padesátého výročí Apolla 11 – měli lidé vrátit na Měsíc.

Na rok 2020 se plánovaly dvě lunární výpravy s průzkumem lokality pro budoucí stálou základnu, jež měla v následujícím roce začít vznikat ze dvou obytných modulů, k nimž by v roce 2022 přibyl ještě třetí obytný a také první skladovací. Po připojení dalších modulů a dokončení malé továrny na využívání místních zdrojů měl být komplex hotový a od roku 2024 také trvale obydlený. Ano, čtete dobře: Kdyby program Constellation zůstal v původně zamýšlených kolejích, mohli jsme mít dnes na Měsíci trvale osídlenou základnu. Kdyby nebylo kdyby…

Odbočka k asteroidům

Program však vytyčenou cestu opustil už za dob svého vyhlašovatele. Nepodařilo se pro něj získat finance, termíny se staly nereálnými a technické problémy nepřekonatelnými. Není divu, že Bushův nástupce Barack Obama odložil návrat člověka na Měsíc k ledu a nařídil veškeré práce ukončit. Nový velký projekt zahrnoval pilotovaný let na asteroid a důvodů pro takovou misi existovalo několik: Jednak „jsme už na Měsíci byli“, jak pravil Obama, ale šlo také o nevyčíslitelné nerostné bohatství uložené v planetkách a zároveň o potenciální nebezpečí, jež z popsaných objektů pro Zemi plyne. Základ tvořila raketa SLS neboli Space Launch System a kosmická loď MPCV alias Multi-Purpose Crew Vehicle.

První zmíněná se poučila z chyb programu Ares V, zatímco druhá značně připomínala zrušenou loď CEV čili Crew Exploration Vehicle, tedy Orion – a to až do té míry, že přestože pro ni NASA nějakou dobu důsledně používala označení MPCV, záhy se v tichosti vrátila ke starému dobrému Orionu.

Při misi SLS-1 měla loď Orion v prosinci 2017 obletět Měsíc a při SLS-2 v srpnu 2021 zopakovat totéž s posádkou. V srpnu 2022 a 2023 by následovaly dvě 2–3týdenní výpravy do cislunárního prostoru. Mise SLS-5 a SLS-6, jedna nákladní a druhá pilotovaná, měly v roce 2025 zamířit k blízkozemnímu asteroidu.

V roce 2026 se mohl let zopakovat při SLS-7 a SLS-8 a o dva roky později při výpravách s číslem devět a deset. Nemá smysl zde rozebírat technické parametry, například že první raketa SLS měla vzniknout úpravou vnější nádrže ET z raketoplánu. Důležité je, že Donald Trump stočil kormidlo amerického pilotovaného průzkumu vesmíru k Měsíci a v květnu 2019 dostal program svůj dnešní název Artemis. Prezident Joe Biden do něj nezasahoval, takže se práce posunuly o výrazný kus vpřed. Nyní, když se Trump do Bílého domu vrátil, je Artemis zralejší než před lety. I když…

Raketa, která poroste

Po mnoha letech odkladů se nakonec mise Artemis I uskutečnila od 16. listopadu do 11. prosince 2022. Šlo o premiéru nosiče SLS a zároveň o první start jakékoliv superrakety ve 21. století. SLS přitom letěla v základní verzi Block I, využívající mnohé komponenty z programu raketoplánů: například motorové sekce ze strojů Atlantis a Endeavour, hlavní kyslíko-vodíkové motory RS-25 nebo segmenty pomocných motorů na tuhé pohonné látky. 

SLS ve verzi Block I, s níž se počítá ještě pro Artemis II a III, zahrnuje druhý stupeň ICPS neboli Interim Cryogenic Propulsion Stage, vzniklý úpravou horního stupně rakety Delta IV. Verze Block IB od Artemis IV dostane výkonnější horní stupeň EUS čili Exploration Upper Stage a Block II od Artemis IX ponese modernizované pomocné motory, které by již mohly využívat kapalné pohonné látky namísto tuhých. Kapacita Blocku I na nízkou oběžnou dráhu dosahuje 70 tun nákladu, k Měsíci pak 27 tun. U Blocku IB jde o 105 tun a 42 tun, zatímco u Blocku II o 130 tun a 46 tun. 

Vývoj SLS však provázejí nemalé potíže. Kupříkladu právě horní stupeň EUS má technické problémy a vysoce překračuje předpokládaný rozpočet. Původně se s ním počítalo už pro Artemis II, ale nově poletí až na „čtyřce“. Stejně tak bude muset SLS použít novou mobilní vypouštěcí plošinu ML-2. Stávající ML-1 odbaví jen starty Artemis I až III a následně zamíří do šrotu. ML-2 měla stát 383 milionů dolarů a být k dispozici v březnu 2023. Podle všeho ovšem vyjde až na 2,5 miliardy, s tím že použitelná bude teprve v roce 2029. A to je také nejdřívější termín startu Artemis IV, pokud se nic jiného nezmění.

Nejrůznější průtahy, odklady a posuny termínů jsou ostatně jakýmsi evergreenem mise Artemis. Podle původních plánů měla pilotovaná Artemis II odstartovat v první polovině roku 2024, k čemuž ale nedošlo. Nepodaří se dodržet ani náhradní termín, kterým je podzim roku 2025. Podle aktualizovaného harmonogramu by měla miste Artemis II odstartovat nejdříve na jaře roku 2026.

Když pozlobí tepelný štít

Artemis I původně zahrnovala 124 dílčích cílů, ale protože se je dařilo plnit jako na běžícím pásu, přidala k nim NASA ještě za letu dalších dvacet. Jenže postupně začaly vyplývat na povrch některé problémy: V průběhu mise nastaly potíže s distribucí energie na palubě a vinou pozemního segmentu vypadávala komunikace. Došlo i k nečekanému tavení a erozi kolem tří ze čtyř šroubů, jež spojují návratovou kabinu se servisním modulem a vedou skrz tepelný štít. Nicméně zdaleka největší technický oříšek, který se dlouho nedařilo vyřešit, představovalo odpadávání kousků tepelného štítu.

Ablativní tepelný štít Orionu se zahříváním postupně odpařuje a vzniklý tenký „film“ odvádí teplo pryč. U mise Artemis I však kromě zamýšleného odpařovaní jeho kousky také zhruba na stovce míst odpadly. Přestože situace zůstala v rámci bezpečného limitu, jednalo se o nečekané chování a jeho pochopení trvalo inženýrům NASA dlouho. Šetření nakonec ukázalo, že „pachatelem“ se stal skok lodi během návratu. Orion se před přistáním zanoří do atmosféry, načež se lehce vynoří a znovu do atmosféry vstoupí, aby dokončil přistávací manévr. Snižuje se tak přetížení, tepelné namáhání se rozkládá do delšího časového úseku a zvyšuje se přesnost přistání.

Problém spočíval v tom, že se ve štítu po prvním zanoření do atmosféry naakumulovala energie, takže po vynoření a poklesu namáhání byly v materiálu uvězněny odpařené plyny. A ty zapříčinily rozpraskání a odloupnutí větších kousků. Ironií zůstává, že intenzivnější tvorbu uvězněného plynu způsobilo rozhodnutí o nižší rychlosti vstupu do atmosféry: Uhelnatění materiálu a jeho odpařování se tak odehrávalo pomaleji, než se plánovalo.

Proč se však potenciální komplikace nepodařilo odhalit už před letem? Během vývoje došlo ke změnám ve výrobním procesu štítu i k úpravě geometrie jeho bloků. Dané modifikace se považovaly za nepodstatné, tudíž neproběhly dodatečné testy. U další lodi Orion NASA každopádně tepelný štít nevymění, ale upraví letový profil, aby byl skok kratší a zajistila se větší stabilita zmíněného prvku.

Dvojice lunárních modulů

Jak raketa SLS, tak loď Orion představují přímé dědice programu Constellation, nicméně lunární modul pro výsadek na Měsíci tvoří výhradní doménu programu Artemis. Počítá se přitom dokonce s dvojicí modulů. NASA se jednak rozhodla aplikovat komerční systém a jednak sází na dva dodavatele, podobně jako u nákladních či pilotovaných letů na Mezinárodní vesmírnou stanici. Vychází z logiky, že konkurence je zdravá a také že v případě potíží jednoho z dodavatelů stále zbývá ten druhý.

A tak společnost SpaceX získala kontrakt na lunární modul pro Artemis III a IV, zatímco Blue Origin pro Artemis V, s tím že obě navíc dostaly zakázku na nákladní let se svým modulem: SpaceX má v roce 2032 dopravit na Měsíc hermetizovaný rover a Blue Origin pak v následujícím roce obytný modul. 

HLS neboli Human Landing System od SpaceX má přitom značný skluz. Při uzavírání kontraktu v květnu 2021 se hovořilo o pilotovaném lunárním přistání před koncem roku 2024, už tehdy se ovšem termín označoval za nereálný. K jeho vyhlášení došlo pod vlivem Bílého domu, protože Donald Trump tlačil na návrat člověka na Měsíc před koncem svého druhého funkčního období. Prezidentský post sice neobhájil, ale po návratu do funkce má nyní reálnou šanci americké astronauty na lunárním povrchu pozdravit.

Modul společnosti SpaceX se odvozuje z druhého stupně rakety Starship a na zemské oběžné dráze se navíc bude muset natankovat – podle optimistických verzí osmi zásobovacími raketami Starship, podle pesimistických až dvaceti. Nemluvě o tom, že před letem s astronauty se musí odehrát bezpilotní zkouška, což počet startů téměř zdvojnásobuje. SpaceX zatím od dubna 2023 do ledna 2025 uskutečnila sedm testovacích startů Starship. Pokrok, kterého dosáhla, je obrovský, ale ani zdaleka ne tak rychlý, jak by program Artemis potřeboval. Na letošní rok sice firma slibuje 25 zkušebních startů obří rakety a v příštích letech jich mají být stovky, ale uvedená čísla zůstávají přinejmenším s otazníkem. 

Image

Čtěte také

NASA pověřila SpaceX a Blue Origin vývojem lunárních náklaďáků

Skutečně se nedá říct, že by všichni křesťanští svatí smrt nějak vášnivě vyhledávali. Tento jev způsobovaly spíše vnější okolnosti. Věřící prostě čelili pronásledování spíš, než že by mučednická smrt patřila k preferovaným způsobům, jak projevit svou víru. Vidíme to na osudech světců v příštích staletích. Často měli smrt velmi pokojnou, jako například Hartmann z Brixenu, který zemřel ve vaně. I na jeho příkladu je vidět, že životy svatých obsahují řadu kuriozit, které stojí za bližší pohled.

Tak například Říman Alexij si mohl užívat rodinného majetku, kdyby chtěl. Místo toho ale přímo o svatební noci (nebo snad den před svatbou) opustil partnerku a zmizel. Žil asketickým způsobem a pomáhal, jak mohl. Nakonec se vrátil do rodného domu, ale nedal se poznat a přespával jako žebrák pod schody. Teprve po jeho smrti se zjistilo, kdo že ten bezdomovec vlastně byl. Jeho příběh by byl skoro hodný pera Alexandra Dumase nebo Victora Huga. Dojímá tak, že inspiroval řadu malířů, a vznikla o něm dokonce opera. Má to ale malý háček. Alexij nejspíš vůbec nežil. Legenda pravděpodobně vznikla až celá staletí po jeho domnělé smrti prostě tak, že lidé smotali několik příběhů dohromady. 

To ale nebránilo tomu, aby měl Alexij následovníky. Začali si říkat alexijáni a náplň jejich činnosti spočívala v péči o nemocné. Specifickým atributem, s nímž je někdy Alexij zobrazován, jsou schody. Pokud jde o motiv obrácení ve svatební den, ten se objevuje i v příběhu svaté Cecílie, která údajně i se svým vyvoleným Valeriánem přijala slib čistoty a nakonec kráčela k mučenické smrti.

Neviňátka

K Felicitě se nastávající maminky podle tradice modlily, aby se jim narodil chlapec, a ne děvče. Proč? Sama totiž povila hned sedm synů. Měla ovšem smůlu, že žila v polovině 2. století, tedy v době, kdy římští císaři dosud křesťany tvrdě pronásledovali. Když Felicita se svými dětmi odmítala sloužit pohanským bohům, zabíjeli před jejími zraky jedno dítě po druhém. Ani to ji nepřinutilo zradit svou víru, a tak nakonec došla řada i na ni. Podle jedné z verzí ji uvařili v horkém oleji. Vraždění dětí před vlastní matkou nebylo bohužel ojedinělé. Podobný osud potkal Žofii Římskou a její nebohé dcerky.

U ryze dámských témat zůstaneme. Ženy si většinou přejí být krásné. O některých světicích ale platil pravý opak. Růžena z Limy, žijící na přelomu 16. a 17. století, nosila na hlavě trnovou korunu, aby si zohyzdila krásnou tvářičku. Gala z Říma proslula tím, že si tak vroucně přála mít pokoj od sexuchtivých mužů, že si raději nechávala růst plnovous. Nejvíc se ovšem podobnou ošklivostí proslavila Starosta. Tato legendární postava měla být údajně královskou dcerou. Její otec ji přislíbil jinému králi. Budoucí nevěsta však nechtěla žít v manželství s mužem, a tak se celá bezradná modlila o pomoc. Nebesa ji údajně vyslyšela. Zošklivila ji hustým plnovousem. Když to ženich uviděl, vyhnal ji. A vlastní otec dal svou křesťanstvím poblouzněnou dceru ukřižovat.

Tyto bizarní historky nám můžou připadat úsměvné. Logiku jim ovšem dodává jiný příběh, který ukazuje, jak mohla dopadnout krásná dívka. Kolumba ze Sens se kvůli víře odmítla vdát. Za trest ji poslali do nevěstince, což byl ostatně oblíbený trest pro jí podobné ženy. Hedviku Slezskou zase provdali jako malinké děvčátko a rodila už ve třinácti letech. Při pohledu na tyto příběhy se už motivace žen toužících po vousech nezdá zas až tak nepochopitelná…

I Marie Egyptská, jejíž život datujeme do 4. až 5. století, se dlouhé roky živila jako prostitutka v Egyptě. Když se vydala na cestu do Jeruzaléma, zaplatila námořníkům za dopravu svým vlastním tělem. V Jeruzalémě však vstoupila do chrámu a zažila obrácení. Začala žít asketicky a a údajně strávila celá dlouhá desetiletí v poušti. Proto ji malíří obvykle zachycovali jako ženu spíše starou a vyhladovělou a jejím atributem jsou chleby, které si s sebou vzala na poušť. Její hrob údajně pomohl vyhloubit lev! Podobný motiv se ovšem pojí s Egyptem hned několikrát. Stalo se to prý i v případě Onufria Velikého, který rovněž prodléval v poušti jako Marie Egyptská.

Vstříc smrti

Mezi světci ale najdeme takové, kteří si obrazně a někdy i doslova sami vykopali hrob. Bernward z Hildesheimu, žijící na přelomu 10. a 11. století na území dnešního Německa, se vytrvale připravoval na vlastní smrt, když sám sobě budoval kryptu. To Fokas řečený Zahradník byl pravděpodobně společenštější povahy. Zeleninu, kterou pěstoval, nabízel ve svém hostinci kolemjdoucím. Jednou za ním ovšem přišli vojáci a ptali se na křesťana Fokase, kterého mají rozkaz zabít. Fokas je v klidu uložil na noc, vykopal si hrob, a potom jim přišel sdělit, že hledaný stojí před nimi. Vojákům tak jejich úkol zrovna dvakrát neulehčil, protože teď museli zamordovat svého nového přítele. Ida z Herzfeldu, žijící na přelomu 8. a 9. století, byla tak oddaná svému muži, že si nechala vybudovat příbytek přímo nad jeho hrobem a dožila ve stísněném prostoru takřka pohřbená zaživa.

Dnes si jméno Saturnin spojujeme spíš s oblíbenou humoristickou knížkou. Toto jméno však proslavil také jistý mučedník z Toulouse, který měl údajně zemřít strašlivou smrtí v polovině 3. století. Zjistilo se, že vyznává křesťanství, a to se mu stalo osudným. Nechali ho vláčet býkem. Saturnin přitom není jedinou podobou jeho jména. Někdy bývá uváděn také jako Sernin. Modlívají se k němu mimo jiné ti, které trápí bolest hlavy. Patrně proto, že podle jedné z verzí legendy mu při tom smýkání doslova vyletěl mozek z lebky.

Julián řečený Špitálník svým osudem dost připomíná Oidipa. Snažil se vyhnout věštbě, že zabije své rodiče. Odešel proto co nejdál a spokojeně se oženil. Matka s otcem však svého ztraceného syna hledali. Když přišli k jeho domu, zastihli jen jeho choť. Ta je přivítala a uložila do postele. Když se Julián v noci vrátil, uviděl ve své posteli cizího muže a usoudil, že mu je manželka nevěrná. Dvojici na lůžku usmrtil a potřísnil si tak ruce krví svých vlastních rodičů. Ke jménu Špitálník přišel tak, že po tomto hrůzném činu se s manželkou začal věnovat pomoci potřebným. Chtěl tak odčinit, co spáchal, a Bůh mu údajně odpustil. 

Zajímavostí je, že Julián bývá mimo jiné pokládán za patrona převozníků. To proto, že v rámci svého pokání pomáhal cestujícím přes řeku. Uctíván je zejména v Holandsku, ačkoliv celý příběh se měl údajně odehrát mnohem více na jihu našeho kontinentu. Existují ale velké pochybnosti, zda Julián vůbec existoval.

Populární samotáři

Spousta světců inklinovala k askezi a dávali si záležet na tom, aby jim život takříkajíc zkysl a zhořkl. Dobrým příkladem podobného přístupu může být Gerlach z Houthemu, který žil ve 12. století v Holandsku a svou touhu trpět dost přeháněl. Bydlel tak, že se nechal připoutat v dutém stromě. Živil se chlebem, ale aby toho nebylo málo, tento už tak skromný pokrm si posypával popelem, aby mu to náhodou nechutnalo. Úplně jinak na to šel Goar, který žil kdesi na břehu Rýna a dnes je mimo jiné patronem hostinských. Proč? Svou poustevnu proměnil v hospodu. Samozřejmě se našli udavači, kterým se jeho jednání nelíbilo. Goar se však dovedl učeně obhájit. Půst je prý sice pěkná věc, ale pohostinnost a prokazování milosrdenství umdlévajícím poutníkům se mu zdá jako bohulibější činnost. Čekali byste, že měl kvůli tomu s církví problémy? Tak trochu. Biskupem se nakonec nestal, i když ho na tuto funkci jeho četní příznivci vehementně navrhovali.

To, že poustevníci vyhledávali samotu na odlehlých místech nebo v poušti, bylo celkem obvyklé. Šimon Stylita Starší ovšem trávil život na vrcholu sloupu. Měl tu prý sice zábradlíčko, ale jinak místo sotva na to, aby nespadl. Ať pršelo, nebo foukal vítr, Šimon neslézal. Vydržel to prý přes třicet let. Jeho plán zůstat v samotě tak úplně nevyšel, protože se stal raritou a přitahoval pozornost. Putovaly za ním doslova davy jako za celebritou. Ale možná že i to byl účel jeho konání. Mohl totiž ze svého vyvýšeného stanoviště kázat a „vyučovat“. 

Své patrony pochopitelně mají i studenti a učitelé. Jan Berch­mans bývá považován za patrona mládeže. Nevíme, jaký by měl názor na tělesné tresty, ale sám se bičoval pravidelně několikrát týdně. To Kasián, patron učitelů a vychovatelů, musel rány snášet od jiných. Šlo o Římana, který čelil obvinění, že své žáky vede ke křesťanství. Zato jim byl vydán. Mohli si s ním dělat, co chtěli. Ubili ho školními pomůckami.

Pojďme ale raději k něčemu skutečně veselejšímu. Jméno Filip Neri je dnes asi většině laiků a ateistů prakticky neznámé. Zcela neprávem. V 16. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem a stýkal se s předními muži své doby. Výrazně tak ovlivňoval veřejné dění a názory. Už za života ho nazývali světcem a brzy po smrti se jím skutečně stal. Měl údajně konat různé zázraky včetně oživení mrtvého. Výjimečný byl ale také tím, že na rozdíl od mnoha kleriků nevyznával vážnost a přísnost, ale naopak platil za vyhlášeného vtipálka. Proto je dnes také patronem humoristů. Po zásluze. 

Vyprávěl prý rád a hojně anekdoty a uměl i zábavně a poutavě kázat dětem. Řada směšných historek kolovala i o něm samém a jemu to zřejmě vůbec nevadilo. Skoro až groteskně zní i to, že když se během mše dostal do extáze, trvalo to prý někdy tak dlouho, že i ministranti prostě odešli a počkali, až to přejde a světec bude zase normálně pokračovat v bohoslužbě. A jak ho poznáme na obrazech? Malíři inspirovaní historkami z jeho života vedle něj často vyobrazovali opuštěné a zanedbané děti, o které se s láskou staral. Svou bohulibou cestu završil coby osmdesátiletý stařec. Sice ho sužovali nemoci, ale to mu nezabránilo čile „konat dobro“ až do posledních hodin svého života… 

Image

Čtěte také

Dějiny násilí: Sedm nejhrůznějších mučicích nástrojů (nejen) středověku