Jupiter se pyšní nejvelkolepějšími polárními zářemi ve Sluneční soustavě. Nejde ale jen o klasické „severní“ a „jižní“ záře způsobené slunečním větrem – významnou roli u něj hrají i čtyři jeho největší měsíce. Každý z galileovských měsíců totiž dokáže v atmosféře planety vytvořit slabou zářivou stopu. Na Zemi nic podobného neznáme: náš Měsíc totiž žádné takové světelné stopy v atmosféře nevyvolává.

Dvojí záře krále planet

Podobně jako na Zemi, také na Jupiteru vznikají polární záře díky působení slunečního větru. Nabité částice ze Slunce (elektrony a protony) narážejí na Jupiterovu magnetosféru a vyvolávají typickou záři. Tyto polární záře vznikají v Jupiterově hlavním aurorálním oválu – poměrně stálém prstenci vinoucím se kolem pólů planety. Takto vzniklé záře patří k nejsilnějším ve Sluneční soustavě a jsou mnohem jasnější než ty pozemské.

Kromě těchto klasických polárních září ale na Jupiteru existují i polární záře, které mají „na svědomí“ čtyři galileovské měsíce – Io, Europa, Ganymedes a Callisto. Tito Jupiterovi souputníci „brázdí“ jeho magnetické pole, které se otáčí mnohem rychleji, než je rychlost pohybu jednotlivých měsíců. Vzniká tím elektrický náboj a takto nabité částice putují po magnetických siločarách zpět k Jupiteru, kde zasáhnou jeho atmosféru a vyvolávají polární záři.

Projevují se jako úzké světelné stopy, které jsou propojeny s místem, kde magnetické siločáry daný měsíc „dotahují“ k planetě. Někdy je vidět i jakýsi „ocas“, který stopu prodlužuje. „Měsíční“ polární záře jsou podstatně slabší než záře způsobené slunečním větrem, jsou ale mnohem stabilnější.

Aurorální podpis Callisto

Vědci, kteří se polárním zářím na Jupiteru věnují, se dlouhou dobu potýkali s jednou hádankou: zatímco u Io, Europy a Ganymedu se tyto aurorální podpisy podařilo detekovat už dávno, u čtvrtého z velkých měsíců – Callisto – se je zaznamenat nepodařilo. Jeho stopa je totiž slabá a z velké části ji překrývá oblast, kde se nachází Jupiterův hlavní aurorální ovál. Ani Hubbleův vesmírný teleskop, přestože se o to opakovaně pokoušel, Callistův podpis nikdy zachytit nedokázal.

Průlom v tomto směru přinesla až mise Juno, která kolem Jupiteru krouží od roku 2016. Aby bylo možné Callistův otisk spatřit, musely se sejít dvě vzácné podmínky: Jupiterův hlavní aurorální ovál musel ustoupit směrem k rovníku a zároveň musela sonda proletět přes magnetické siločáry spojující Callisto s Jupiterem. Obě podmínky se podařilo naplnit během 22. oběhu Juna v září 2019.

Juno tehdy nejen že zachytila ultrafialový podpis Callista, ale zároveň na místě změřila částice, elektromagnetické vlny i chování magnetického pole. Důležitou roli sehrálo i Slunce, které silným proudem slunečního větru posunulo Jupiterův hlavní aurorální ovál právě tak, že Callistův jemný podpis vystoupil z pozadí.

Mise Juno tak potvrdila, že všechny čtyři galileovské měsíce vytvářejí svůj světelný otisk v atmosféře Jupiteru. Měsíc Callisto se tak definitivně připojil ke svým sourozencům a vědci mají po více než půlstoletí pátrání kompletní „rodinný portrét“ těchto jedinečných aurorálních jevů.

Image

Čtěte také

Sonda Spojených arabských emirátů Al-Amal zachytila polární záře Marsu

Archeologové, kteří pracují v oblasti chrámového komplexu Puemape v severozápadním Peru, zaznamenali pozoruhodný objev. Poblíž chrámu odkryli ostatky nejméně 12 lidí, kteří tam byli pohřbeni asi před 2 300 lety. Každý objev takového stáří a podobného rozsahu stojí za pozornost, v tomto případě jde ale o výjimečnou a zvláštní záležitost.

Lokalita Puemape je jednou z celé řady zajímavých archeologických nalezišť v údolí Chicama, severovýchodně od milionového města Trujillo. Jde o přibližně tři tisíce let starý chrámový komplex. Archeologové ho musejí doslova vyhrabávat z ohromné masy písku, která ho v průběhu historie pohřbila.

Oběti v opuštěném chrámu

Nalezené lidské ostatky pocházejí z období přibližně mezi lety 400 až 200 př. n. l. Většina těl byla nalezena ve velmi neobvyklé pozici – obličejem dolů, což není běžný rituál pro tehdejší kultury v Andách. Některé kostry měly dokonce provazy kolem krku a svázané ruce za zády. U několika jedinců byly identifikovány fraktury lebek. Archeolog Henry Tantaleán z Národní univerzity San Marcos, který výzkum vede, to považuje za silné indicie, že šlo o lidské oběti.

Dalším nezvyklým aspektem bylo, že hroby neobsahovaly žádné pohřební artefakty – obvykle běžnou součást pohřebních rituálů v této oblasti. Právě tato kombinace absence pohřebních artefaktů, násilné smrti a specifické polohy těl naznačuje, že šlo o obětování – snad jako pocta nebo prosba starobylému chrámu.

Kdo ale byli tito lidé, zatím vědci s jistotou neví. Podle archeologů mohli pocházet z místní populace, nelze ale ani vyloučit, že šlo o lidi z jiných oblastí – možná dokonce nepřátele nebo zajatce.

Vědci plánují další analýzy, včetně genetických testů, které by mohly pomoci určit původ obětí a jejich případnou příbuznost. Zkoumají také nalezenou keramiku, zvířecí kosti a rostlinné zbytky z chrámového areálu, které mohou pomoci lépe pochopit tehdejší rituály, společenskou strukturu a každodenní život.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili na severozápadě Peru zhruba 4 500 let starý ceremoniální chrám

Orangutani patří k největším architektům mezi primáty – a jak se ukazuje, jejich stavitelské umění není jen dílem instinktu. Nová studie založená na 17 letech terénních pozorování ukazuje, že mláďata orangutanů se učí budovat svá důmyslná hnízda v korunách stromů hlavně díky zvědavosti, trpělivému zkoumání a sociálnímu učení – zejména napodobováním své matky.

Malí učni s velkýma očima

Sumaterští orangutani (Pongo abelii) si během dne staví jednoduché přístřešky pro odpočinek ve stínu. V noci ale jejich stavitelský um nabírá úplně jiný rozměr. Jejich noční hnízda, budovaná až 20 metrů nad zemí, jsou o poznání propracovanější – mají výstelku, „polštáře“ z listí, přikrývky z větví a někdy i improvizované střechy proti dešti. Tyto postele v korunách stromů jim zajišťují nejen pohodlí, ale i ochranu před chladem a predátory.

Podle nové studie zveřejněné v Nature Communications Biology, za kterou stojí tým z Max Planckova institutu a Univerzity ve Warwicku, začínají mláďata orangutanů s výukou už od útlého věku. Již kolem šesti měsíců se zvídavě „dívají přes rameno“ své matce při stavbě hnízda a začínají si hrát s větvičkami, listy či jinými stavebními materiály.

Mezi prvním a čtvrtým rokem života začínají zkoušet stavět denní hnízda, přičemž se učí metodou pokus–omyl. Až kolem tří let se začínají zajímat také o noční hnízda, která se učí dokonale zvládnout přibližně do osmi let věku.

Džungle jako škola života

Výzkumníci zjistili, že mláďata orangutanů se neučí jen techniku stavby, ale i „materiálovou strategii“. Učí se rozpoznávat, které druhy stromů a rostlin jsou pro stavbu nejlepší, a často při tom kopírují své matky.

Teprve s postupujícím věkem začínají pozorovat i ostatní členy komunity – a právě v tom spočívá důležitý moment socializace. Stejně jako lidské děti v pubertě hledají nové vzory, i orangutani zkouší napodobovat jiné jedince a experimentují s jinými stavebními styly.

„Přestože zkoušejí nové materiály nebo jiný způsob výstavby, nakonec se často vrátí k technikám, které se naučili od své matky – zřejmě proto, že se osvědčily,“ říká etoložka Caroline Schuppliová, spoluautorka studie. Tento přenos znalostí z generace na generaci naznačuje, že mezi orangutany existují prvky kultury – sdílených zvyků a znalostí předávaných učením, nikoli genetikou.

Image

Čtěte také

Marnivost v džungli? Také šimpanzi si vytvářejí vlastní módní zvyky

Saský královský dvůr byl nejskvělejším v tehdejším Německu. Drážďany, ale také Varšava, se shlédly v nádheře francouzských Versailles. Dvořané vedli frivolní život v okázalosti a luxusu. Příkladem jim byl sám vládce August II. Silný, který byl vrcholem vší té nádhery. Byl reprezentativní figurou přímo ztělesňující dobové představy o velkém panovníkovi. Tento „saský Herkules“, urostlý, kypící zdravím a fyzickou silou, vynikal sportovními výkony i skvělým vystupováním v salonech. 

Oficiální dámy krále

K životnímu stylu Augusta Silného patřily v duchu doby královské milenky. V tomto směru nadmíru vynikal, takže ho někteří historikové označují za největšího zpustlíka doby baroka. Zlomyslní autoři pamětí z té doby mu přičítají 365 dětí, které údajně zplodil se svými četnými milenkami. Dodnes se v Sasku věří, že v žilách mnoha obyvatel koluje královská krev. Jsme daleci toho, abychom tyto zprávy přijímali bez výhrad, ale jisté je, že v králově životě figurovalo kromě jiných dvanáct oficiálních metres.

První, která se po Augustově boku objevila záhy po nástupu na trůn, byla švédská šlechtična Aurora von Königsmarck, která mu porodila syna Mořice, později slavného vojevůdce Mořice Saského. Jinou z oficiálních milenek byla polská šlechtična Uršula Kateřina Lubomirská, která na rozdíl od skromné Aurory krále bezostyšně vydírala. Z tohoto vztahu se narodil Chevalier de Saxe, z něhož se stal po letech saský maršál a málo úspěšný velitel. Záchvaty zuřivé žárlivosti Lubomirské vyvolávala králova exotická milenka, Turkyně jménem Fatima, která přivedla na svět dalšího levobočka, hraběte Rutowského. 

Snad nejznámější z Augustových milostnic byla krásná a duchaplná Anna Konstancie Hoymová, známá jako hraběnka von Cosel. Ta si udržela královu přízeň nejdéle a porodila mu tři děti. Vladař ji zahrnoval poctami a dary, dal pro ni v Drážďanech postavit palác a jejím dětem zajistil legitimitu. Ale Coselová začala zasahovat do politiky a zaplétala se do dvorských intrik. Když narazila, uprchla do Pruska, odkud byla po složitých diplomatických jednáních vrácena do Saska. Čekalo ji věznění na hradě Stolpen, kde po letech v zapomnění zemřela.

Poslední z řady Augustových metres byla jeho vlastní dcera Anna Kateřina Orzelská, kterou zplodil s Francouzkou Henriettou Rénardovou. Přes všechny královské aféry a eskapády je třeba ke cti Augusta Silného připsat, že se o své levobočky dobře postaral.

Image

Čtěte také

Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Ambiciózní mise OSIRIS-REx k planetce (101955) Bennu a zpět se získanými vzorky se více než vyplatila. Od roku 2023, kdy návratový modul s odebraným materiálem planetky přistál zpět na Zemi, se vzorkům z Bennu věnují vědci v laboratořích po celém světě.

Bennu obíhá kolem Slunce po dráze, která přivádí planetku každých šest let do blízkosti Země. Jde tedy o planetku blízkou Zemi (NEO, near-earth object), která je kvůli své velikosti potenciálně nebezpečná (PHO, potentially hazardous object). Současně je to také primitivní uhličitá planetka (skupina typu C), která se díky „namodralému“ spektru řadí k typu B. Právě kvůli těmto charakteristikám si NASA vybrala Bennu jako cíl mise OSIRIS-REx.

Časová kapsle Bennu

Vědci, která vedla Jessica Barnesová z Měsíční a planetární laboratoře Arizonské univerzity, se podílejí na intenzivním výzkumu vzorků z Bennu. Jejich nová studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, a dvě další podobné vědecké práce jejich týmu, přinášejí zjištění, že Bennu je jako časová kapsle, která uchovává spoustu zajímavých informací.

Materiál z planetky pochází z různých míst Sluneční soustavy, a také z různých období vývoje Sluneční soustavy. Část tohoto materiálu je dokonce starší než samotná Sluneční soustava a pochází z dávno mrtvých hvězd v okolí. Badatelé také zjistili, že materiál z Bennu procházel změnami, například díky interakcím s vodou nebo působení „vesmírného počasí.“

„Náš výzkum přichází s objevy, které nelze získat pomocí teleskopů,“ uvádí Barnesová. „Je skvělé, že konečně můžeme zkoumat přímo materiál planetky, jak jsme o tom odjakživa snili a sledovat stopy minulosti, které se na povrchu takové planetky nacházejí.“

Pokud jde o Bennu, zdá se, že mateřské těleso této planetky vzniklo někde za oběžnými drahami Jupiteru a Saturnu, bylo několikrát rozbito a její části opět smíseny, než vznikla současná podoba planetky Bennu.

Image

Čtěte také

Vzorky hornin z planetky Bennu jsou bohaté na uhlík a vodu, ukázala to první analýza

Dlouho se lidstvo obávalo přelidnění. Dnes se ale čím dál víc mluví o opačném demografickému jevu – globálnímu poklesu porodnosti. Ještě v roce 1970 měla průměrná žena v Mexiku sedm dětí, dnes jsou to necelé dvě. A Mexiko rozhodně není v tomto směru výjimkou.

Podle odhadů Institutu pro zdravotní metriky a hodnocení (IHME) bude do roku 2050 více než tři čtvrtiny zemí světa pod hranicí takzvané udržitelné porodnosti, která činí přibližně 2,1 dítěte na ženu. Některé země, jako například Jižní Korea, klesly dokonce pod hodnotu 1 dítěte na ženu, což je historicky bezprecedentní.

Moderní podoba rodičovství

Rychlý a plošný pokles porodnosti vědce zaskočil. Na vině jsou především hluboké společenské, ekonomické a kulturní proměny. Mezi hlavní příčiny patří rostoucí vzdělanost žen, jejich rostoucí ekonomická nezávislost a s tím spojené odkládání nebo úplné odmítání mateřství. Přístup k antikoncepci i posun ve vnímání partnerských vztahů umožnil oddělit sexualitu od reprodukce.

V mnoha zemích se také proměnil náhled na fungování rodiny – ženy už nechtějí být těmi, kdo nese veškerou zátěž péče o domácnost a děti, zatímco jejich muži se věnují kariéře a setrvávají v tradičních představách o rolích v rodině. Tento nesoulad vede často k tomu, že ženy si raději zvolí život bez partnera i bez dětí.

Důležitou roli hrají také ekonomické faktory. Vysoké náklady na bydlení, výchovu dětí, vzdělání a zdravotní péči mnoho párů odrazuje od rodičovství. Zejména ve velkých městech, kde je životní úroveň nejvyšší, porodnost klesá nejrychleji.

K tomu se přidává i moderní kultura rodičovství. Řada rodičů se snaží svým dětem věnovat maximum času, financí a pozornosti, což je při současných životních podmínkách často únosné jen pro menší počet potomků. Mnozí mladí vstupují do pracovního života později, navíc v prostředí, které je vysoce konkurenční a nestabilní, což další plánování rodiny ztěžuje.

Stárnoucí svět

Výsledky této demografické změny budou mít dlouhodobý dopad. Společnosti, jejichž růst byl po dekády založen na stabilním přírůstku obyvatel, nyní čelí opačné situaci. Snižuje se počet lidí v produktivním věku a rychle roste podíl seniorů. Během příštích 25 let by se v mnoha zemích měl podíl lidí starších 65 let téměř zdvojnásobit.

Tento vývoj ohrožuje stabilitu penzijních systémů, zdravotnictví i celé ekonomiky. Méně mladých znamená nejen méně pracovní síly, ale také méně inovací, slabší armády, nižší daňové příjmy a v konečném důsledku i menší vliv států na světové scéně.

Různé země reagují na vzniklou situaci různě. Žádné řešení ale zatím nepřineslo zásadní obrat. Finanční pobídky, jako jsou jednorázové příspěvky za narození dítěte, přinášejí jen omezený a dočasný efekt. Například australský „baby bonus“ vedl krátkodobě k sedmiprocentnímu nárůstu porodnosti, přičemž není zdaleka jisté, zda se jednalo o skutečný nárůst počtu dětí, nebo pouze o jejich dřívější narození.

Jako efektivnější se ukazuje být komplexní podpora rodin – dostatečně dlouhá a dobře placená rodičovská dovolená, dostupná a kvalitní předškolní péče a vzdělávání, dostupné bydlení a vyvážené rozdělení péče mezi oběma rodiči.

Skandinávie a východní Evropa

Skandinávské země, které v těchto oblastech investují nejvíce, zaznamenaly pomalejší pokles porodnosti než zbytek Evropy. Studie navíc ukazují, že pokud se otcové více zapojují do výchovy, zvyšuje se pravděpodobnost pořízení druhého dítěte a snazší je i návrat žen do zaměstnání.

Zajímavý pohled v tomto směru přinesla studie z několika zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Výzkum ukázal, že ženy, jejichž partneři se aktivně zapojují do péče o dítě, mají nejen vyšší pravděpodobnost, že se rozhodnou pro druhé dítě, ale také častěji pracují na plný úvazek. To naznačuje, že rovnoměrné sdílení domácích povinností může být významným faktorem při rozhodování o velikosti rodiny. Česká zkušenost tak potvrzuje širší trend: podpora rovnoprávného rodičovství může představovat jeden z účinných nástrojů řešení demografické krize.

V některých zemích by mohla pomoci zmírnit dopady demografického poklesu imigrace. Mladí lidé z rozvojových zemí mohou vykrýt nedostatek pracovní síly v ekonomikách s nízkou porodností, zvýšit daňové příjmy a přispět k inovacím. Tento přístup ale naráží na politické a kulturní bariéry, navíc může vyvolat negativní dopady v zemích, odkud migranti odcházejí.

Vzhledem k tomu, že návrat ke starým populačním trendům je nepravděpodobný, odborníci stále častěji hovoří o potřebě adaptace. Je třeba přepracovat důchodové systémy, upravit věkovou hranici odchodu do důchodu, posílit zdravotní péči o starší populaci a rozvíjet systém péče o závislé osoby.

Výzkumy navíc ukazují, že dnešní sedmdesátníci mají kognitivní schopnosti srovnatelné s padesátníky z přelomu století. Starší lidé, kteří zůstávají aktivní, ať už v práci nebo péčí o vnoučata, jsou zdravější a méně trpí samotou.

Méně dětí, více výzev

Kromě toho je třeba investovat do zvyšování kvality života všech – od podpory rovnosti, přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a dostupnému bydlení. Právě společnost, která nabízí naději a stabilitu, má větší šanci, že v ní lidé budou chtít mít děti. Pokud se podaří vytvořit prostředí, kde je snadné skloubit rodičovství s osobním a profesním rozvojem, může to vést k přirozenému zvýšení porodnosti – byť jen mírnému.

Zároveň je důležité změnit pohled na samotný počet obyvatel. Nižší populace nemusí být automaticky negativní zprávou. Méně lidí může znamenat menší tlak na přírodní zdroje a větší možnost investovat do kvality života jednotlivců. Pokud se podaří zachovat ekonomickou stabilitu a společenskou soudržnost, může být i svět s nižší porodností klidnější, udržitelnější a spravedlivější.

Demografická změna, kterou nyní většina vyspělého světa zažívá, je hluboká a komplexní. Nejde pouze o čísla, ale o hodnoty, instituce a budoucnost, kterou si přejeme utvářet. Pokles porodnosti je problémem pouze tehdy, pokud se mu nedokážeme přizpůsobit. Pokud však dokážeme reagovat moudře, může se z krize stát příležitost.

Image

Čtěte také

Zdánlivě nekonečný růst světové populace končí: Prospěje méně lidí stavu planety?

Obezita je v současnosti jedním z největších zdravotních problémů lidstva. Jde čtvrtou nejčastější příčinu úmrtí a postihuje přes 890 milionů dospělých lidí na planetě. Hlavní příčinou obezity přitom je přejídání se tuky, k němuž dochází velmi snadno a současně je velmi obtížné napravit jeho následky.

V současnosti se jako hlavní léčba obezity používá změna životního stylu, případně bariatrická chirurgie včetně zmenšení žaludku nebo zkrácení trávicího traktu. Obezitě je možné čelit i s pomocí léků typu orlistat, který blokuje enzymy pro vstřebávání tuků nebo semaglutid, který snižuje hladinu krevního cukru. Všechny uvedené metody ale vedou spíše jen k dílčímu snížení váhy, obvykle méně než o jednu desetinu původní hmotnosti a často je doprovázejí vedlejší účinky.

Jak zneškodnit tuk?

Jsou ale i jiné možnosti. Mezinárodní výzkumný tým vytvořil smícháním vitamínu E s polyfenoly ze zeleného čaje jedlé mikrokuličky. Vznikly tak stabilní a biokompatibilní nanostruktury založené na rostlinném materiálu, které se účinně vážou na tuk. Badatelé ještě tyto mikrokuličky potáhli vrstvou alginátu, která je chrání před kyselým prostředím žaludku. Jejich výzkum nedávno uveřejnil odborný časopis Cell Biomaterials.

Když jsou takové mikrokuličky součástí jídla, projdou žaludkem a jejich ochranný povlak se uvolní. Vnitřek mikrokuliček pak může zachycovat kapičky tuků obsažených v potravě. Tím tuk vlastně zneškodní – zabrání se jeho absorpci a je bezpečně vyloučen z těla ven.

Vědci ověřili účinnost nové léčby v experimentu na laboratorních potkanech. Zjistili, že potkani, kteří dostávali stravu bohatou na tuky a s mikrokuličkami, zhubli oproti potkanům, kterým mikrokuličky nepodávali, zhruba o 17 procent. Pokusná zvířata byla zdravější a měla v těle méně tukové tkáně. Badatelé založili biotechnologickou společnost a zahájili klinickou studii, která má nyní ověřit, zda rostlinné mikrokuličky fungují stejně dobře i u lidí.

Image

Čtěte také

Nová nanoléčba obezity cílí na vstřebávání tuku během trávení

Když se křesťanská církev definitivně usadila v raně středověké Evropě, pokusila se vytlačit všechny pohanské svatební obyčeje. Na zbourání zažitých tradic však nestačila, a proto si je přizpůsobila do vlastního obřadu. Oba systémy pak nadále existovaly vedle sebe.

Černá nevěsta

Společnost vždy kladla velký důraz na barvy a jejich symboliku. S ohledem na ni byly také pečlivě vybírány šaty, v nichž měla dívka vstupovat do posvátného svazku. Zatímco pohanské národy v čele s Kelty upřednostňovaly červenou, která vyjadřovala plodnost, rané křesťanství sázelo spíše na modrou. Chladná barva totiž představovala nevinnost a čistotu, a proto také byla typická pro Pannu Marii. Okázalé šaty určené jen pro jedinou příležitost si však mohla dovolit jen špička společenské pyramidy. Zbytek žen na svůj velký den tradičně oblékal takzvané nedělní šaty, tedy úbor, který si dívky schovávaly na sváteční příležitosti.

Z praktického hlediska byl daný oděv většinou hnědý nebo šedý a žena se mohla provdat dokonce i v černé, především brala-li si vdovce. Trend bílé se uchytil teprve před polovinou 19. století. Dne 10. února roku 1840 totiž britská královna Viktorie vstoupila do manželství se svým bratrancem Albertem v oslnivé bílé róbě.

Ceremonie a zvyklosti

Svatbu, či lépe řečeno oddavky provázela celá řada úkonů, které měly zajistit nejen jejich hladký průběh, ale především štěstí a spokojenost mladého páru. Určité rituály či součásti svatebního oděvu navíc vyjadřovaly společenský status. 

Důležitá byla nevěstina neposkvrněnost. Snoubenka měla vstupovat do svazku jako panna a tento stav vyjadřovala zeleným věncem na hlavě. Pokud obyčej nedodržela, říkalo se, že byla „připravena o věneček“.  Padlé ženy se potom oddávaly s čepcem nebo šátkem. Neméně důležitý byl závoj. Jeho užívání je doloženo ještě před zlomem letopočtu a červená látka spadající z hlavy byla oblíbená i ve starém Římě. Většina kultur dívce zahalovala tvář, čímž ji asi chránila před zlými pohledy a uřknutím. Ve střední Evropě se však v průběhu středověku a novověku používal společný závoj pro nevěstu i pro ženicha v podobě baldachýnu. Módu dlouhých bílých závojů jako součásti svatebního oděvu vyvolala opět svatba královny Viktorie.  

Zakázaná data

Kromě zvyků a obyčejů existovala i jasně daná pravidla, týkající se nejvhodnější doby sňatku. Zatímco dnešní společnost upřednostňuje svatby v teplém jarním a letním období, u převážně zemědělské společnosti několika minulých staletí tomu bylo přesně naopak. Lidé museli především hledět na vlastní obživu, teprve potom se mohli oddávat veselí. O svatbě v květnu se navíc říkalo, že nosí smůlu, protože případné dítě se pak narodilo uprostřed zimy.

Teprve když se příroda odebrala k zimnímu spánku, mohli si lidé dovolit věnovat několik dnů veselce. Nejoblíbenějšími měsíci byl proto listopad a zejména únor. Kromě praktických výhod byly tyto sychravé a chladné měsíce v podstatě jedinou možností, církev totiž zakazovala svatby v době malého a velkého půstu, tedy v období adventu a v předvelikonočním čase. Navzdory všem pravidlům se však mladý pár mohl oddat kdykoliv, svatba však musela být tichá a neveselá. Určitá pravidla byla spojena i s výběrem vhodného dne. Zámožnější rodiny pořádaly svatby v úterý, kdy se podle Bible odehrála svatba v Káně Galilejské. Dvojice z chudší vrstvy spojovaly své životy ve čtvrtek. 

Image

Čtěte také

Historie svatebních tradic: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

NGC 3603 je malebná emisní mlhovina v souhvězdí Lodního kýlu, která je od nás vzdálená asi 25 tisíc světelných let. Současně to je také jedna z nejaktivnějších hvězdných porodnic Mléčné dráhy, kde pozorujeme mnoho mladých, extrémně horkých a zářivých hvězd. 

Přímo v centru této emisní mlhoviny se nachází oblast HD 97950 s tak těsně nahloučenými hvězdami, že byly původně považovány za jedinou stálici. Ve skutečnosti se v této oblasti nachází přes 7 500 hvězd, včetně velmi unikátních objektů. V samotném srdci tohoto centra se nachází jednu z nejhmotnějších dvojhvězd, jaké známe. 

Dvojhvězda v Lodním kýlu

Phil Massey z Lowellovy observatoře ve Flagstaffu a jeho spolupracovníci zpracovali archivní data z pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu a nová pozorování, aby proměřili vlastnosti zmíněné dvojhvězdy, označované jako NGC 3603-A1. Výsledky výzkumu extrémní vesmírné dvojice uveřejnili na preprintové platformě arXiv.

Systém NGC 3603-A1 tvoří dvě extrémně hmotné a jasné hvězdy, které kolem sebe oběhnou jednou za 3,8 dne – tedy přibližně 100krát za jeden pozemský rok. Jedna z nich má odhadovanou hmotnost 93 Sluncí, druhá 70. Jsou tak jasné a horké, že svými silnými hvězdnými větry připomínají Wolf–Rayetovy hvězdy – masivní, rychle stárnoucí a „odfukující“ se hvězdy v závěru svého života. V tomto případě ale hvězdy ještě mladé jsou – a právě to z nich dělá vědecký poklad.

Podrobné zkoumání světelné křivky systému ukázalo i na zajímavou dynamiku mezi hvězdami. Zdá se, že menší z nich v minulosti „vysála“ část hmoty ze své větší sestřičky, čímž získala rotaci navíc. Takové přelévání hmoty je u dvojhvězd běžné a hraje zásadní roli v tom, jak se tyto hvězdy vyvíjejí – a jakým způsobem končí. Často jako supernovy nebo kolapsy do černých děr.

Tyto dvojice masivních hvězd jsou také potenciálními zdroji gravitačních vln, které astrofyzikové poprvé zaznamenali v roce 2015. Pokud se tyto hvězdy jednoho dne zhroutí do podoby černé díry a splynou, vznikne vlna v samotné struktuře časoprostoru – a takové signály dnes umožňují zcela nový způsob zkoumání vesmíru. NGC 3603-A1 je tedy nejen ukázkovým příkladem extrémně hmotné dvojhvězdy, ale také důležitým „dílkem skládačky“ v porozumění životního cyklu hvězd.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili 19 Wolf-Rayetových hvězd v Galaxii v Andromedě

Mezi největší producenty tančíků patřila britská zbrojovka Armstrong-Vickers, která koupila i firmu Carden-Loyd Tractors, jež vyvinula řadu designů této kategorie. Mnohé posléze dosáhly značných komerčních úspěchů, a to včetně exportu do Sovětského svazu. Tamní tančík T-27 v mnohém vycházel z britského vzoru, avšak nesplnil očekávání, a proto Rudá armáda začala záhy hledat náhradu, od které navíc žádala i obojživelné schopnosti. Také v tomto případě šlo o inspiraci z Velké Británie, kde se malý plovoucí tank představil veřejnosti už v roce 1931.

Výpomoc z ostrovního království

Sovětští konstruktéři nejdříve otestovali domácí designy obojživelných obrněnců T-33, T-41 a T-37, ani jeden však nevyhověl specifikacím, takže zůstalo jen u malého počtu vyrobených kusů, byť poslední z typů se jevil jako poměrně slibný. Vedoucí činitelé se tudíž znovu rozhodli, že ani tento projekt se neobejde bez technologické pomoci z kapitalistické země. Následoval tedy další obchod s britskou firmou Armstrong-Vickers, jež prodala Moskvě dva plovoucí tančíky. 

Po jejich prostudování mohli sovětští konstruktéři uskutečnit některé změny designu T-37, které vedly ke zrodu definitivní sériové verze T-37A. Úpravy se týkaly zejména podvozku. Očekávalo se, že Rudá armáda převezme první obojživelníky této verze již do konce roku 1932, nový obrněnec se však projevil jako hodně složitý, a proto se sériová výroba rozběhla až v následujícím roce. V listopadu 1933 se pak T-37A ukázaly na moskevské vojenské přehlídce, kde zanechaly silný dojem, za kterým ale reálné provozní zkušenosti dosti zaostávaly. Tanky totiž trpěly častými poruchami  a příliš nezvládaly obtížný terén, takže nedokázaly dobře zastávat svůj hlavní úkol, a sice průzkum ve prospěch těžších typů obrněnců.

Obojživelníky na Dukle

Díky lodnímu šroubu v zádi a nízké hmotnosti opravdu mohly plavat, ale v praxi se tato jejich schopnost využívala jen vzácně. Za nízkou hmotnost se platilo slabým pancéřováním, které chránilo nanejvýš proti střelám z pěchotních zbraní. Vnitřní prostory byly velmi stísněné a výzbroj v podobě jednoho kulometu DT se jevila jako nedostačující. Všechny tyto problémy se potvrdily během agrese proti Polsku a zejména v zimní válce proti Finsku, jelikož T-37A si nevedly příliš dobře a mnoho kusů bylo ztraceno kvůli poruchám.

Rudá armáda už používala i další obojživelník T-38, ani ten ale nesplnil očekávání a skutečný průlom se dostavil až díky tanku zcela nové konstrukce T-40. Vozidla T-37A se omezeně uplatňovala také během obrany proti německé invazi, avšak dosahovala jen minimálních úspěchů. Od roku 1942 už se T-37A na frontě vykytovaly výjimečně, ačkoli někdy sloužily v pomocných úlohách, zejména jako tahače. Coby málo známou zajímavost lze uvést, že 22 tanků T-37A a T-38 obdržela také 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR, jež potom tyto obrněnce použila v boji během karpatsko-dukelské operace.

Image

Čtěte také

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník