Všední den ve středověku: Kdy lidé pracovali, jak bydleli a co jedli?
Drsné podmínky, války, nemoci. Narodit se ve středověku nebyl jistě žádný med. A snad ani příliš nezáleželo na tom, jestli to bylo v rodině chudého rolníka nebo bohatého šlechtice. Přežít chtěl každý, ale stejně tak se bavit a milovat, dobře najíst a v klidu vyspat.
Být dítětem ve středověku nebylo žádnou výhrou. Zapomeňte na babiččino rozmazlování a laskavou péči! Běžná venkovská rodina se těšila z příchodu prvního potomka. Pokud to byl syn, tím lépe. Všechny další brala spíš jako přítěž, další hladový krk. A tak není divu, že dětství brzy končilo.
Od sedmi let už většina dětí pracovala. Na polích, na statku, ve službě. Dívky se měly brzo a výhodně provdat a synové mířili do učení. O trochu lepší situace byla ve městech, protože bohatí lidé tolik dětí neměli, a tak jim mohli dopřát klidnější dospívání. Ovšem na idylku na královských dvorech zapomeňte. Děti byly vnímány jako politická zbraň – a patnáctiletí novomanželé nebyli nic neobvyklého.
Práce není zajíc
Pracovní doba středověkého člověka byla na hony vzdálená dnešním poměrům. Prostí lidé se museli postarat o svoji obživu a tu jim zajišťovala hlavně práce na polích, ale rozhodně na nich nedřeli každý den. Církev totiž vyhlásila řadu svátků, o kterých byla práce zakázána úplně. Lidé tak pracovali čtyři až pět dnů v týdnu.
V noci se pracovat nesmělo, jednak protože byla tma, ale také protože by se mohlo jednat o nekalou řemeslnou konkurenci. Bohatší měšťané a obchodníci zase pracovali pouze dopoledne, jen pár hodin. Práce byla stejně důležitá jako společenský život či čas strávený s rodinou.
Bydlení a stolování
Opusťte představy o rozhlehlých hradních komnatách. Jaké bylo obydlí obyčejných lidí? Skromné, ale funkční. Obydlí byla často společné jak pro rodinu, tak i pro dobytek, zvlášť za tuhých mrazů. V jedné místnosti se tísnilo hned několik lidí, rodiny měly okolo 12 členů. A průměrná velikost obydlí? Jen něco málo přes deset metrů čtverečních. Žádný luxus, ale v zimě se takové domky daly lehce vytopit. Na vesnici se dala malá chaloupka postavit zhruba za měsíc, s městským domem to bylo horší.
Základem středověkého jídla byl chléb, a to jak na stole chudého, tak boháče. Ten první měl chleba většinou tmavý, z žitné mouky, s přísadami, které zrovna dům dal, na šlechtice čekal křehký chléb ze světlé jemné mouky. Oběd a večeře stačily, snídaně dříve zvykem nebyla.
Nižší vrstvy se nadále spokojily se zeleninou a luštěninami, zato šlechta ráda pořádala hostiny – často a na dlouho. Jedlo se až několik hodin a na účastníky mohly čekat až dvě desítky chodů! Mastnota z masa se utírala do látkových ubrousků, ale mnohem častěji ke stejnému účelu posloužil pes. Ostatně čtyřnozí miláčci hostiny milovali stejně, jako jejich páni. Pod stolem totiž končily kosti, chlebové kůrky i zbytky masa.
Další články v sekci
Satelitní laserové měření odhaluje hlavní motor stoupající hladiny oceánu
Nová studie odhaluje, že globální hladina moří za posledních 30 let vzrostla o 9 centimetrů a její růst se zrychluje. Hlavním viníkem je podle vědců tání pevninského ledu.
Globální průměrná hladina moří se zvedla za posledních 30 let o zhruba 90 milimetrů – a tempo jejího růstu se zrychluje. Vyplývá to z průlomové studie vědců z Hongkongské polytechnické univerzity (PolyU), která byla publikována v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Hladina oceánů roste ze dvou hlavních důvodů: jednak kvůli tepelnému rozpínání vody, protože oceány pohlcují asi 90 % přebytečného tepla ze Země, a jednak kvůli přibývání vody z tajícího pevninského ledu. Právě druhý faktor, označovaný jako tzv. barystatický příspěvek, se podle nové studie ukazuje jako klíčový.
Satelitní měření
Tým vedený profesorem Jianlim Chenem a doktorem Yufengem Nie využil poprvé k takto detailnímu sledování starou, ale inovativně upravenou metodu – laserové měření vzdálenosti mezi družicemi a pozemními stanicemi (Satellite Laser Ranging, SLR). Ačkoli byla technika SLR dosud omezena nízkým rozlišením a malým počtem satelitů, vědci vyvinuli novou metodu tzv. forward modelingu, která zapojuje detailní geografická data o rozhraní pevniny a oceánů. Díky tomu mohli přímo sledovat změny hmotnosti oceánů v letech 1993–2022.
Výsledky ukázaly, že průměrná hladina moře stoupala rychlostí 3,3 mm ročně, přičemž tempo se v posledních dekádách zvyšuje. Zhruba 60 % nárůstu způsobilo přibývání vody z tajících ledovců, přičemž od roku 2005 je růst téměř výhradně poháněn rychlým táním pevninského ledu, zejména z Grónska. Celkově pocházelo více než 80 % přírůstku oceánské hmoty z tajících ledovců a ledových štítů.
„V posledních desetiletích se v důsledku oteplování klimatu zrychlil úbytek ledu na pevninách a stal se hlavním motorem stoupání hladiny moří,“ vysvětluje prof. Chen. Jeho kolega Dr. Nie dodává, že výsledky dobře souhlasí i s měřeními výšky hladiny z družicové altimetrie, což z tradiční SLR dělá „nový a mocný nástroj pro dlouhodobý výzkum klimatu“.
Studie tak nejen zpřesňuje dosavadní odhady, ale také poskytuje zásadní data pro klimatické modely, které se používají k předpovědi budoucího vývoje hladiny oceánů. Jinými slovy, oceány se zvedají rychleji, než se čekalo – a hlavní příčinou je tající led, který se ve velkém přesouvá z pevnin zpět do moří.
Další články v sekci
Jeho Jasnost Lichtenštejn: Kníže si získal náklonnost cara i Františka Ferdinanda
František I. z Lichtenštejnu zůstával dlouho ve stínu svého staršího bratra Jana II., který rodu vládl v letech 1858–1929. Ale zatímco kníže Jan II. se soustředil na správu panství, František I. se angažoval i ve velké politice.
Budoucí vládnoucí kníže František I. se narodil 28. srpna 1853 na zámku Neu-Liechtenstein jako poslední dítě a druhý syn knížete Aloise II. z Lichtenštejnu (1796–1858) a kněžny Františky, rozené hraběnky Kinské. Vystudoval práva na univerzitách ve Vídni a v Praze (1871–1878), přičemž jeho finanční nezávislost mu umožnila vést bujarý život, který se jeho rodině příliš nelíbil. Proto ho o třináct let starší bratr a hlava rodiny, princ Jan II., „uklidil“ do diplomatické služby.
Bujarý mladý muž
Jednadvacetiletý František byl v roce 1879 poslán do Bruselu, kde převzal funkci atašé na ospalém rakousko-uherském vyslanectví. Ani změna prostředí ho však nedonutila k jinému stylu života, a tak se na příkaz prince Jan II. musel už za tři roky vrátit domů. Nastoupil do armády, stal se zodpovědnějším a po několika letech služby z ní odešel v hodnosti nadporučíka.
Nejprve odjel na studijní cestu do Itálie, jejíž historie a umění ho zajímaly. Ve Vídni se pak pustil do studia dokumentů v archivu ministerstva zahraniční a zastupoval svého staršího bratra u dvora i na akcích nejvyšší vídeňské společnosti. Jako zámožný mladý muž, pocházející z nejbohatší knížecí rodiny monarchie, si mohl vybírat svou manželku z nejurozenějších dívek. Přesto se mu žádná nezamlouvala a zůstával stále svobodný.
Ambasadorem v Sankt Petěrburgu
V roce 1894 si nadaného a finančně nezávislého prince povšiml ministr zahraničních věcí hrabě Gustav Kálnoky, který hledal vhodného kandidáta na post velvyslance u dvora ruského cara. Budoucí ambasador musel pocházet z nejbohatších rodů monarchie, měl mít vynikající vzdělání, vystupování i zdraví a nesměl být polského ani uherského původu, aby nedráždil carskou vládu. Volba nakonec padla na Františka a jeho bratr Jan rozhodnutí schválil – bude to totiž především pokladna Lichtenštejnů, která zaplatí nákladnou reprezentaci nejvyššího císařského domu u carského dvora. Ještě v roce 1894 František odcestoval do Ruska a vykonal nástupní audienci u nového cara Mikuláše II. (vládl 1894–1917), přičemž v květnu 1896 se v Moskvě zúčastnil jeho korunovace.
Šarm, rozhled a finance prince Františka vytvořily z rakousko-uherského velvyslanectví centrum diplomatického světa hlavního města ruské říše. Navázal přátelské styky s carskou rodinou, členy vlády, špičkou ruské šlechty i uměleckými a vědeckými kruhy. Ostatně František měl nadání na jazyky a kromě francouzštiny hovořil i plynně rusky. Pozvání do jeho salonu se mimořádně cenilo, vždyť diplomatické večírky stály Lichtenštejny stovky tisíc zlatých. Ale šlo o dobře investované peníze, reprezentovaly knížecí rod a habsburskou monarchii na nejvyšší možné úrovni.
Princovy výborné kontakty s ministrem zahraničních věcí Lobanovem otevřely dveře k lepšímu poznání ruských dějin a kultury, když rakouský historik Hans Uebersberger dostal souhlas zkoumat historii Ruska v místních archivech. Bádal na náklady velvyslance, jehož zájem o ruskou a východoevropskou historii vedly v roce 1907 k založení její katedry na univerzitě ve Vídni. Ve stejném roce zprostředkoval František koupi velmi cenné knihovny ruského historika Bilbasova, jež čítala 9 000 svazků. Již dříve se stal členem Kuratoria rakouských muzeí a členem představenstva Komise pro novější rakouské dějiny.
Nepohodlný mírotvorce
Vysoká diplomacie se pro Františka I. z Lichtenštejna stala tím pravým oborem. Dobře si uvědomoval, že mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem panovalo už od Krymské války (1853–1856) napětí, které neuklidnila ani rusko-turecká válka (1877–1878) a nedořešené územní změny a nároky velmocí na Balkáně. Velvyslanec podunajské monarchie chtěl nebezpečí možného válečného konfliktu eliminovat. Vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby došlo k obnovení přátelských vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem a podařilo se mu dohodnout setkání hlav obou států. V srpnu 1896 se car Mikuláš II. sešel s císařem Františkem Josefem I. ve Vídni a ten mu tuto návštěvu oplatil v dubnu následujícího roku, když za ním přijel do Petěrburgu.
Kroky prince Lichtenštejna se ale nelíbily protiruským kruhům ve Vídni i v Berlíně. Už výměna ministra zahraničních věcí, kdy v létě 1895 hraběte Kálnokyho nahradil polský šlechtic Agenor Gołuchowski, se ukázala jako problém. Staletími sporů a válek zatížené vztahy mezi Poláky a Rusy se nevyhnuly ani smýšlení nového šéfa rakousko-uherské diplomacie, který vůči východnímu impériu neskrýval své antipatie, a neváhal proti Lichtenštejnovi intrikovat. Rusku příliš nakloněnému velvyslance se bylo třeba zbavit a ten k tomu sám dal vhodnou záminku. Zamiloval se totiž do velkokněžny Naryškinové a jejich poměr nezůstal bez následků, když se jim narodil syn Vladimír. Aféra s nemanželským synem vedla k ukončení Lichtenštejnovy mise v roce 1899. Doplňme, že po bolševické revoluci uprchl Vladimír Naryškin do Lichtenštejnska, kde získal občanství.
Arcivévodův favorit
Po návratu z Ruska několik let pomáhal při správě rozsáhlých lichtenštejských panství. Například v letech 1905–1912 řídil romantizující přestavbu hradu Vaduz, která byla prováděna podle plánů architekta Karla Gandolpha Kaysera. Jeho inteligence, široký rozhled a diplomatické zkušenosti vzbudily zájem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Oba „druzí mužové“ svých rodů se mnohokrát setkali a jednali mimo jiné o budoucím, federalizovaném uspořádání habsburské monarchie. Následník trůnu s princem Františkem počítal jako s předsedou své budoucí vlády. Sarajevský atentát ale mnohonárodnostní říši nasměroval k jejímu zániku.
Ve válečném roce 1916 František výrazně zasáhl do plánu, jak poskytnout Svatému stolci státní suverenitu, kterou ztratil roku 1870 anexí Papežského státu sjednocující se Itálií. Lichtenštejnové se měli vzdát svrchovaných práv ve prospěch papeže, jenž by i nadále sídlil ve Vatikánu, měl by status hlavy státu a vládnoucí kníže z Lichtenštejnu by jím byl jmenován správcem země. Jan II. s plánem souhlasil, zato František byl zásadně proti a ze všeho nakonec sešlo.
Hlavou rodu a státu
Již na začátku 20. století Lichtenštejnové řešili problematiku nástupce hlavy knížecí rodiny. Někteří členové navrhovali, aby se knížetem stal mladý princ František Josef II. z losinské větve rodu a členové starší generace Lichtenštejnů se nároku na vedení rodu vzdali. Tím by se ušetřily náklady dědických daní, ale princ František to ve svém zájmu odmítl a trval na principu legitimity. Novou hlavou rodu a státu se stal po smrti knížete Jana II. v únoru 1929. Tři měsíce poté se konečně, ve věku 76 let, oženil.
Někdy v roce 1914 se František seznámil s ovdovělou baronkou Elsou Erösz Bethlenfalvy (1877–1948). Elsa byla dcerou bohatého rakouského podnikatele barona Wilhelma Gutmanna, který vlastnil rozsáhlé uhelné doly na Ostravsku, banku Gutmann nebo zámek Tovačov. Jan II., sám svobodný, jim ale ve sňatku bránil, neboť Elsa neměla vysoký aristokratický původ a byla navíc Židovka. František s ní přesto tajně žil a po bratrově smrti se s ní 22. května 1929 oženil. Ve stejném roce založil nadaci Franz-und Elsa-Stiftung für die Jugend Liechtensteins, která dodnes podporuje vzdělání a sociální potřeby mladých lidí.
Nacistická hydra
František I. z Lichtenštejnu byl poslední hlavou Lichtenštejnska, která sídlila ve Vídni. Avšak s kněžnou Elsou se stále více zajímali o rozvoj samotného Lichtenštejnska, přičemž například v létě roku 1929 navštívili všech 11 kostelů v této maličké zemi a 11. srpna se na louce před hradem Vaduz setkali se shromážděním asi 1 000 lidí (dnes má Lichtenštejnsko přibližně 37 000 obyvatel). Až do roku 1934 trávili František a Elsa letní dovolenou v knížectví a podporovali zdejší skautské hnutí. Mezitím se už v Německu chopili moci nacisté, ovšem knížeti Františkovi se ideologie nacismu příčila a navíc jeho manželka byla židovského původu. Elsa v době takzvaného anšlusu Rakouska třetí říší v březnu 1938 pobývala v rakouském Semmeringu. Z dosahu SS a gestapa se dostala tajným útěkem za manželem do Československa, přičemž po jeho smrti žila ve Švýcarsku.
Protože kníže neměl legitimního syna, na převzetí funkce hlavy rodu připravoval svého synovce Františka Josefa II. (1906–1989). Princ plnil vládní úkoly v Lichtenštejnsku i na mezinárodním poli včetně navázání diplomatických styků s Československem v krizovém roce 1938. Než Praha oficiálně odpověděla, kníže František I. zemřel 25. července 1938 na zámku ve Valticích. Signálem zlepšujících se vztahů mezi oběma státy se stala účast moravskoslezského zemského prezidenta Jana Černého na jeho pohřbu. Diplomatické styky byly navázány již 30. července 1938 prostřednictvím švýcarského vyslanectví v Praze.
Další články v sekci
Krása pralesniček: Jedovatě pestré barvy nejdrobnějších obojživelníků
Většina žab z čeledi pralesničkovitých ani v dospělosti nepřeroste délku dvou centimetrů. Přesto v přírodě přitahují pohledy výraznými barvami a vzory, které upozorňují na jed ohrožující každého, kdo přijde do kontaktu s jejich kůží.
Pralesničkovití (Dendrobatidae), jimž se také říká „šípové žáby“, je čeleď malých pestrých žab, které většinou dorůstají délky 1,5 až 2 centimetrů. Z celkem více než stovky druhů jen pár z nich v dospělosti naroste až do velikosti kolem 6 centimetrů.
Jde o jedny z nejpestřeji zbarvených tvorů na Zemi. Kůže některých druhů je žlutá až zlatavá, leskne se jako měď, září výraznou červení či modří nebo je pokryta sytě černými vzory. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že černě žilkované zbarvení může sloužit jako kamufláž mezi stíny ve větvích stromů.
Výrazné barvy ale mají přesně opačný účel. Upozorňují na fakt, že žabky jsou prudce jedovaté. Přírodnímu designu, jenž má za úkol odradit predátory, se odborně říká „aposematismus“. Tuto velmi úspěšnou adaptaci napodobují i některé nejedovaté druhy žab, které ošálí a odradí nejednoho hladového strávníka.
Rodičovská starostlivost
Pralesničky (zejména z rodů Oophaga a Ranitomeya) jsou známé vzornou péčí o potomky. Po složitém namlouvacím rituálu samečků vypustí samička desítky vajíček uzavřených v želatinovitém pouzdru na pečlivě vybraný list. Následující dva týdny se k nim sameček pravidelně vrací a kontroluje stav, aby nepropásl okamžik, kdy se z vajíček vyklubou pulci.
Potom malí pulci „přeplavou“ na samečkova záda, kde je před spadnutím ochraňuje slizovitý výměšek. Otec je pak přenese na jiné místo, vhodné pro další vývoj – typicky vlhké otvory ve stromech nebo drobné „nádržky“ na listech. Některé druhy využívají malé bazénky v kalíšcích láčkovek. Na tomto finálním místě pak pulci stráví další tři měsíce než se přemění v dospělé žabky.
„Létající“ jed
Alternativní pojmenování pralesniček – šípové žáby – reflektuje skutečnost, že jed těchto obojživelníků byl tradičně využíván americkými Indiány pro otrávení foukačkových šipek. Ne všechny pralesničky jsou ale jedovaté a vlastně pouze tři druhy jsou nebezpečné i lidem. Nejúčinnějším toxinem disponuje pralesnička strašná (Phyllobates terribilis), která má v sobě tolik jedu nazývaného batrachotoxin, že by mohla zabít deset dospělých mužů.
Jed všech šípových žabek je přítomen na kůži a zoologové si nejsou zcela jisti, jak jej žabky vlastně získávají. Nejpravděpodobněji jej schraňují od členovců (mravenců, termitů, pavouků a brouků), kteří tvoří jejich potravu. Ti jej zase přebírají z rostlin, jimiž se živí oni. Tomuto vysvětlení by napovídal fakt, že u žabek chovaných v zajetí, které nemohou konzumovat svoji přirozenou potravu, se jed nikdy nevyvine. Probíhá i několik výzkumů, které se snaží o využití jedu pralesniček v lékařství. Nejslibněji se zatím ukazuje jeho nasazení jako součásti léků proti bolesti.
Další články v sekci
Astronomové rozluštili záhadu hvězdných uprchlíků řítících se z Mléčné dráhy
Nový výzkum ukazuje, že hyperrychlí bílí trpaslíci – hvězdné trosky unikající rychlostí přes 2 000 km/s z naší Galaxie, vznikají při dramatických srážkách a explozích jejich dvojčat.
Astronomové našli nový klíč k záhadě jedněch z nejrychlejších hvězd ve vesmíru – takzvaných hyperrychlých bílých trpaslíků – zbytků hvězd, které se řítí vesmírem rychlostí přes 2 000 kilometrů za sekundu. Jejich extrémní rychlost jim dokonce umožňuje uniknout i gravitačnímu sevření Mléčné dráhy.
Za objevem stojí tým vedený Dr. Hilou Glanzovou z izraelského Technionu. Pomocí špičkových trojrozměrných hydrodynamických simulací vědci modelovali srážku dvou vzácných „hybridních“ bílých trpaslíků, obsahujících helium, uhlík a kyslík.
Od exploze k úniku
Výsledky simulací ukázaly dramatickou sekvenci událostí: lehčí z hvězd je částečně roztrhána, zatímco těžší podstoupí tzv. dvojitou explozi vedoucí k supernově. Zbytky přeživší hvězdy jsou pak doslova katapultovány do kosmického prostoru rychlostmi přes 2 000 km/s.
„Poprvé vidíme jasnou cestu, jak se pozůstatky sloučení bílých trpaslíků mohou stát hyperrychlými hvězdami – a navíc s vlastnostmi, které odpovídají těm horkým, slabě svítícím objektům, jež pozorujeme v galaktickém halo,“ vysvětluje Dr. Glanzová. Tím se vysvětluje původ záhadných hvězdných uprchlíků, jako jsou objekty J0546 a J0927.
Objev má ale ještě širší dopad. Ukazuje totiž i nový mechanismus vzniku slabších a neobvyklých supernov typu Ia, které hrají zásadní roli při měření rozpínání vesmíru a při studiu chemické evoluce galaxií. Spoluautor studie, profesor Hagai Perets, k tomu dodává: „Nejde jen o hyperrychlé hvězdy – tento scénář nám otevírá okno do zcela nových typů hvězdných explozí.“
Na projektu kromě Technionu spolupracovali také vědci z Univerzity v Postupimi a Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku. Výsledky otevírají cestu k dalším objevům: chystané přehlídky krátkodobých jevů i nová data z družice Gaia by totiž mohly odhalit více těchto „hvězdných dělostřeleckých koulí“ svištících napříč Galaxií.
Další články v sekci
Kvalita proti kvantitě: Německé tanky ve víru druhé světové války
Oba světové konflikty se nesly ve znamení překotného vývoje technologií – především těch spojených s evolucí nových a ještě účinnějších zbraní. Tento trend se nevyhnul ani tankům, přičemž stroje z konce války vůbec nevypadaly jako potomci obrněnců nasazovaných v roce 1939.
Vítězství ve válce nemohla zajistit pouze kvalita zbraní, ale také dostatečná produkce. Po vypuknutí 2. světové války přešel průmysl zapojených zemí na válečnou výrobu, k čemuž došlo také v Německu. Tam se jasným „tahounem“ válečného úsilí stal PzKpfw IV. Ačkoli měl původně zejména spolupracovat s motorizovanou či mechanizovanou pěchotou coby nástroj k vyřazování opevněných bodů na bojišti, postupně získal funkci hlavního ničitele obrněných vozidel protivníka. Zesilování spojeneckých pancířů totiž znamenalo, že PzKpfw III rychle pozbyl hodnotu, kdežto těžší „čtyřka“ se projevila jako ideální platforma pro montáž zdokonalených kanonů ráže 75 mm s dlouhou hlavní.
Jednalo se o vozidlo s mimořádným evolučním potenciálem, které se proto vyrábělo až do samého konce války. Hitler sice chtěl produkci zastavit ve prospěch nových typů, ale generalita Wehrmachtu si uvědomovala mimořádnou hodnotu tohoto typu, a tudíž nastal jeden ze vzácných případů, kdy se vůdce nechal přesvědčit rozumnými argumenty a svůj rozkaz vzal zpět.
Německá sázka na kvalitu
Zároveň je třeba zdůraznit, že se Hitler nemýlil, když nové projekty prosazoval, protože již boje v západní Evropě a v severní Africe v letech 1940–1941 naznačily potřebnost modernějších vozidel. Zejména britské „pěchotní“ tanky disponovaly pancéřováním, s nímž si německé kanony nedokázaly poradit, a ještě horší situace panovala v SSSR, když Němci narazili na pomalé, ale výjimečně silně chráněné těžké obrněnce řady KV. Na základě těchto zkušeností pak vznikl proslulý „tygr“, respektive PzKpfw VI Tiger, ačkoliv striktně konstrukčně vzato dosud šlo o design postavený na meziválečných koncepcích.
Skutečný generační průlom měl přinést až zcela nový střední tank, budoucí PzKpfw V Panther, jenž vznikl jako odpověď na T-34. Početní přesile sovětských „téček“ (a posléze rovněž amerických shermanů) totiž chtěli Němci vzdorovat převahou v kvalitě. Říše prostě neměla kapacity pro produkci v počtech srovnatelných s USA či SSSR, a to mimo jiné kvůli skutečnosti, že většina tamních továren nikdy nezavedla pásový systém. Němci mu příliš nedůvěřovali, protože podle nich nedovoloval rychlé zavádění změn a adekvátní kontrolu kvality.
Obrovská produkční čísla
Ve fabrikách v Německu a v okupované Evropě během války vzniklo okolo 25 000 tanků, z čehož zhruba třetina připadla na páteřní typ PzKpfw IV. Je ovšem nutné dodat, že třetí říše produkovala působivým tempem i jiné obrněnce, zvláště útočná děla, a proto se vůbec nejvíce vyráběným typem stal StuG III, u kterého některé prameny připouštějí i více než 10 000 kusů.
Přesto tyto počty blednou proti produkčním číslům sovětského a amerického průmyslu, neboť z továren v USA za války vyjelo přes 88 000 tanků, z nichž téměř 50 000 tvořila vozidla typu M4 Sherman. V sovětské produkci drtivě dominovaly „čtyřiatřicítky“, ale nemělo by se zapomínat ani na další typy, jelikož druhým nejpočetnějším obrněncem s rudou hvězdou byl lehký T-70 s více než 8 000 exempláři a v tisícových počtech se vyráběly také těžké tanky sérií KV a IS.
Zanedbatelná rozhodně nebyla ani produkce továren ve Velké Británii, které za války dodaly celkově téměř 25 000 obrněnců. Britové se sice stále drželi problematického členění na „pěchotní“ a „křižníkové“ tanky, ale v obou kategoriích poté zařadili do výzbroje pokročilé a na bojišti poměrně efektivní konstrukce, v té první především Churchill a ve druhé Cromwell a Comet. Ty se stále nemohly svou kvalitou plně vyrovnat tigerům a pantherům, německý náskok v palebné síle a pancéřové ochraně však výrazně snížily.
Totéž platilo také o americkém designu těžkého tanku M26 Pershing, jenž v samém závěru války v Evropě absolvoval řadu víceméně vyrovnaných soubojů s německými „kočkami“. Ani to ale nemohlo změnit ústřední fakt, že se německé tanky takřka do posledních dní těšily kvalitativní převaze, musely však čelit zdrcující početní přesile.
Jen s malou nadsázkou se tedy říká, že jeden tiger nebo panther dokázal téměř vždy spolehlivě porazit dva nebo tři T-34 či shermany. Ovšem naneštěstí pro Němce jich většinou bývalo spíše 20 nebo 30. Neoficiální britská poučka říkala, že pro spolehlivé zničení „tygra“ je potřeba nasadit minimálně čtyři až pět shermanů a očekávat, že střetnutí přečká nanejvýš jeden z nich.
Limity křižníků
Všechny tyto zkušenosti se již v závěru druhé světové války projevily v návrzích nových typů, které již ale do bojů nestačily promluvit. Mezi hlavní zjištění patřila teze, že užitečnost těžkých tanků v klasickém smyslu (například tiger či IS-2) prudce klesá, a to zejména kvůli jejich omezené pohyblivosti. Totéž ostatně platilo o britských „pěchotních“ tancích. Zároveň ovšem vycházely najevo limity klasických středních tanků a „křižníků“, které už nemohly nabídnout adekvátní pancéřovou ochranu. Válka rovněž demonstrovala malou bojovou hodnotu lehkých tanků, které v její druhé polovině mohly díky své pohyblivosti zastávat už pouze průzkumné a pomocné funkce, neboť jejich kanony a pancíře na víc nestačily.
Z hlavních válečných typů se nejlepších hodnocení dočkal T-34 jako jednoduchý a vážné nedostatky mající, avšak pro masovou výrobu ideální typ, a dále německý panther coby určitě nejlepší příklad sázky na kvalitu. Německo jej řadilo do střední kategorie, ale s hmotností téměř 45 tun odpovídal tomu, co Sověti a Američané považovali za těžké tanky, protože se vyznačoval výborným pancířem.
Inovativní koncepce MBT
Sovětský svaz jako přímého soupeře „Panterů“ vyvinul střední T-44, na jehož základě poté vznikl typ T-54, kdežto Britové vtělili podobné požadavky do projektu Centurion. Ani jeden z těchto obrněnců už do války nepromluvil, avšak spolu s americkým pershingem stály u zrození nové konstrukční filozofie, jíž se pak začalo říkat „hlavní bojový tank“ (Main Battle Tank – MBT). Za určitý její předstupeň se někdy považuje už panther, který ale pořád zaostával z hlediska pohyblivosti.
Stručně se dá říci, že MBT reprezentuje univerzální bojovou platformu jako klasický střední tank, ale nabízí ochranu jako těžký a rychlost lehkého. Taková kombinace se ale pochopitelně stala dostupnou až díky pokroku v oblastech kanonů, pancéřování a motorů, jenž se odehrál během války. Ta sice nakonec přinesla triumf kvantity nad kvalitou, zároveň však umožnila vytříbení kvality, díky němuž se zrodila nová koncepce MBT.
Další články v sekci
Konec zkresleného pohledu? Afrika tlačí na spravedlivější podobu mapy světa
Více než 450 let staré Mercatorovo zobrazení, které formovalo naše chápání světa, čelí kritice i snahám o změnu, protože výrazně zkresluje velikost kontinentů a podle Africké unie posiluje dědictví kolonialismu.
Už přes 450 let utváří naši představu světa tzv. Mercatorovo zobrazení – kartografická projekce z 16. století, kterou vytvořil vlámský kartograf Gerardus Mercator. Jeho zobrazení světa vzniklo v době plachetnic a objevování nových území. Díky svému jednoduchému mřížkovému systému, bylo ideální pro námořní navigaci. I dnes jej ale najdeme takřka všude: ve školních učebnicích, navigacích i webových mapách jako jsou Mapy.cz nebo Mapy Google.
Mapa, která lže
Jakkoli užitečné a praktické Mercatorovo zobrazení je, má jeden háček – dramaticky zkresluje velikost kontinentů. Čím dál od rovníku, tím větší plocha se na mapě jeví. Pro představu: Grónsko (2,2 milionů km²) se v Mercatorově zobrazení jeví zhruba stejně velké jako Afrika, která je ale ve skutečnosti téměř 14× větší (30,3 milionů km²).
Tato nepřesnost není jen drobnou vizuální vadou. Africká unie (AU) se nedávno přidala ke kampani Correct the Map, která usiluje o změnu dominantní kartografické projekce na takovou, která zobrazuje skutečné proporce kontinentů. Preferovaným zobrazením je podle zástupců Afriky projekce Equal Earth, kterou navrhl kartograf Tom Patterson a jeho tým v roce 2018.
Podle AU totiž původní projekce umocňuje dědictví kolonialismu, protože byla hojně využívána evropskými koloniálními mocnostmi, především Nizozemci a Brity, k mapování svých impérií. Stala se tak nejen nástrojem navigace, ale i symbolickým nástrojem dominance.
„Mapy utvářejí to, jak vnímáme svět,“ říká Patterson. „A Mercatorovo zobrazení dlouhodobě marginalizovalo Afriku – jak vizuálně, tak symbolicky.“
Jak se liší nové mapy?
V Equal Earth projekci jsou kontinenty zobrazeny v jejich reálné plošné velikosti, byť s mírným zkreslením tvarů. Podobně jako u starších pokusů (např. Gall-Petersovy projekce) jde o výměnu jednoho typu nepřesnosti za jiný – na rovné ploše totiž nelze zachovat současně tvar, velikost i vzdálenosti.
Mercatorova projekce má své příznivce, kteří upozorňují, že všechny mapy nějakým způsobem zkreslují a že pro většinu praktických účelů je stále velmi užitečná – hlavně v navigaci a webových službách. Přesto má rostoucí podpora alternativních projekcí jasný symbolický význam. Jedním z cílů zástupců Afriky je, aby se děti mohly dívat na mapu, kde není jejich kontinent zmenšený a upozaděný.
„Mapy nejsou jen nástroje – jsou i kulturními prohlášeními. Ovlivňují to, jak se učíme, jak chápeme moc a jak vnímáme sami sebe,“ upozorňuje například Fara Ndiaye z organizace Speak Up Africa.
Další články v sekci
Emanuel Voska: Zapomenutý hrdina zpravodajských válek 20. století
Už několik let před založením Československa koordinoval Tomáš Garrigue Masaryk zpravodajskou službu budoucího státu. Nejvýkonnějším a nejlepším zpravodajcem v ní byl Čechoameričan Emanuel Voska, jehož dobrodružný život by vydal na film.
Do chudé kamenické rodiny v Kutné Hoře přišel syn Emanuel na svět 4. listopadu 1875. Když mu bylo šest let, zahynul jeho otec v lomu při lámání skály. Emanuel prý od mala sršel energií, nápady a elánem. V duchu rodinné tradice se také vyučil kameníkem. Ale začal se také zajímat o dění okolo sebe, o politiku. Stal se členem sociální demokracie. Jeho zájem o život prostých lidí ho přivedl až k veřejným vystoupením. Když při jednom projevu kritizoval místní poměry v kutnohorské tabačce, hrozilo mu dokonce zatčení. Neváhal a rozhodl se utéct za oceán.
Americký sen
V newyorském přístavu přistál devatenáctiletý mladík v listopadu 1894. Žilo se mu těžce, stejně jako mnoha dalším emigrantům. Protloukal se, jak se dalo – prodával těžítka, pracoval v lomu jako dělník. Jeho pracovitost a také notná dávka štěstí mu však pomohly ke splnění proslulého „amerického snu“. Dokázal se vypracovat až na majitele vlastního dolu s mramorem. Stal se váženým, úspěšným a bohatým obchodníkem.
A dařilo se mu také v osobním životě. Oženil se se svou milou z Čech, která za ním do Ameriky přijela, a postupně se jim narodilo několik dětí. Na svou rodnou zemi nezapomínal, naopak. Sledoval politickou situaci a angažoval se v krajanských spolcích. Dokonce redigoval krajanské noviny. Za symbol jeho vzestupu lze považovat to, že si koupil dům přímo v New Yorku. Tam hostil přijíždějící Čechy.
V hodině H
Na jaře roku 1914 se Voska rozhodl navštívit rodnou zem, kterou opustil před dlouhými dvaceti lety. Spolu s dcerou Villou přijeli do Prahy a navštívili i rodnou Kutnou Horu. V Čechách je také zastihla zpráva o osudném výstřelu v Sarajevu. Situace houstla, Rakousko-Uhersko se připravovalo na válku. Muži narukovali do c.k. armády a Voska vše bedlivě sledoval. Setkal se také s lidmi z okruhu sociální demokracie a několikrát se sešel i s profesorem T. G. Masarykem, kterého znal již osobně z USA.
Právě náš budoucí první prezident ho v srpnu pozval k sobě domů na večeři. Po ní Vosku požádal, zda by při cestě do New Yorku nemohl jet přes Londýn a vzít s sebou nějaké dokumenty. Voska bez zaváhání souhlasil a od Masaryka převzal několik tenkých papírů, na něž Masaryk napsal řadu zpráv. Týkaly se informací hospodářských, ale také vojenských. Otázku, jak tyto citlivé špionážní informace převést na místo určení, vyřešil Voska lehce: nechal si je zašít do svých bot, jak mu poradil Vojta Beneš – bratr Edvarda Beneše. Dcera Villa si zase část papíru schovala do šněrovačky!
Všímavá pokojská
Šlo to docela lehce, přestože na nádražích absolvovali kontroly. Když se pak v Lipsku dozvěděli, že doprava civilistů po železnici bude na delší dobu zakázána, změnili trasu a do Anglie se dostali přes Amsterdam. Ubytovali se a Voska si hned šel koupit nové polobotky, protože ty staré rozřezal, aby z nich vyndal Masarykovy depeše. Netušil, jaké peripetie tím vyvolá! Všímavá pokojská našla pod postelí zbytky jeho bot a nelenila. Zavolala okamžitě detektivy ze Scotland Yardu a ti se vypravili do hotelu The Three Nuns, aby nepřátelského špiona zatkli. Naštěstí se skandál rychle vyřešil, když zjistili, že sice legitimovali agenta, ale ten pracuje pro britskou vládu. Voska ještě před zatčením stihl informace dle Masarykových instrukcí předat řediteli zahraniční redakce deníku The Times.
Voska se stal opravdu špionem, za kterého byl v Londýně považován. Domluvil si tajné spojení – využil při tom kontaktu se sokoly. Začal postupně budovat a organizovat síť informátorů. Zároveň se s energií sobě vlastní vrhl do shánění podpory pro Masaryka. Oslovil české a slovenské krajany, na podporu získal i diplomata z rakouského velvyslanectví Františka Kopeckého. Dařilo se mu tak dodávat Spojencům informace o aktivitách nepřátel z území neutrálních Spojených států amerických.
Zpravodajská síť
Z českých krajanů, kteří sympatizovali se Spojenci, se podařilo Voskovi vybudovat funkční „rozvědku“. Ta pracovala na svou dobu velmi moderně. Německé a rakouské diplomaty a agenty sledovala poměrně efektivně. Dokonce odhalila hlavního propagátora jedné ze sabotážních akcí ve prospěch Německa. Díky tomu ho pak vylákali do Německa, aby ho při cestě do Velké Británie mohli zatknout.
Podobně odhalili Voskovi lidé také amerického publicistu Jamese Archibalda, který pracoval pro Rakousko-Uhersko. Měl u sebe dokonce peníze a dokumenty podporující organizování stávek v amerických muničních továrnách!
Spojené státy americké vyhlásily oficiálně válku Německu a Rakousku po potopení amerického parníku v dubnu 1917. Emanuel Voska tak začal pracovat ve prospěch amerických úřadů. Pověřili ho dokonce vedením zpravodajské agentury. Roku 1917 ho americká diplomacie a tajné služby vyslaly do Ruska, aby i zde shromažďoval zpravodajské informace a pracoval na protiněmecké propagandě. Čekala ho dlouhá cesta přes Japonsko a Vladivostok až do Petrohradu. Zde se také po dlouhých letech setkal s TGM. Ve spolupráci s ním verboval agenty pro USA, potažmo pro Masaryka. Zároveň také zůstal v kontaktu s československými legionáři v Rusku. Na Masarykovu žádost je navštěvoval a informoval o aktivitách amerických krajanů. Svou misi v Rusku ukončil Voska v listopadu 1917 a před Vánocemi se objevil opět doma v New Yorku.
Po pár měsících se před Emanuelem Voskou otevřelo další pole jeho působení. Absolvoval základní vojenský výcvik a stal se kapitánem americké armády. Odjel jako zpravodajský důstojník do Francie, kde pracoval v sekci pro střední Evropu. O něco později se stal styčným důstojníkem budoucích československých ozbrojených sil. S koncem války a vznikem samostatného Československa se završily nejen Voskovy ideály, ale jako znalec středoevropských poměrů se účastnil coby člen americké delegace také poválečných mírových konferencí.
V rodné zemi
Voskovy schopnosti a zkušenosti se hodily také v lednu 1918, kdy probíhal česko-polský spor o Těšínsko. Uplatnil se tu jako zpravodajec. Jeho vojenská dráha se tím ale chýlila ke konci. Nechal se uvolnit z armády a o několik měsíců později se i s celou rodinou přestěhoval do Československa. Věnoval se obchodu a podnikání, politiku a zpravodajské služby už zřejmě považoval za minulost. Jeho instinkt ho však roku 1938 upozornil, že léta klidu skončila. Dcera Otýlie v dopise bratru Rudolfovi do USA napsala: „Kdyby něco, otec pojede do Anglie a potom do USA organizovat.“ Nejprve britským politikům Voska dodal informace o poměrech v Sudetech, následně založil tajnou organizaci a pomáhal zájemcům o emigraci odjet do zahraničí.
Voskovi samotnému se včas odjet z Československa nepodařilo. Hned 16. března 1939 ho zatklo gestapo. O jeho aktivitách za 1. světové války totiž Němci velmi dobře věděli. Během výslechu však Voska dostal silný žlučníkový záchvat, a tak ho nakonec propustili. Do zahraničí ale vycestovat nesměl. Až když Voska požádal přímo německý generální štáb, podařilo se mu odjet. Zbytku jeho rodiny to povolili až o několik měsíců později. Nestihl to bohužel jeho syn Artur s manželkou. Oběma nacisté připravili smrt. Artura popravili a jeho žena zahynula v koncentračním táboře. Mstili se na nich, i když nejraději by udělali krátký proces přímo s Emanuelem Voskou.
Znovu na scéně
Tento čiperný pán, přestože mu bylo více než šedesát let a oficiálně ho tajná služba kvůli věku nemohla zaměstnat, nezůstal nečinně přihlížet. I za druhé světové války pracoval jako zpravodajec. Věnoval se výzvědné a propagační činnosti. Využíval svých dosavadních zkušeností a kontaktů, pátral po německých agentech a varoval před nacistickým nebezpečím. Pošta mu chodila na krycí adresu: E. V. Nezmara, 420 E 71 Street, New York. Dokázal zaktivizovat své přátele po celém světě – v Evropě, Asii a Severní i Jižní Americe. V Chicagu pomohl vytvořit Americký výbor obrany při České národní radě, která mobilizovala krajany.
V létě 1943 přijal Voska nabídku americké tajné služby a byl vyslán do tureckého Istanbulu, kde se stal rezidentem v protinacistickém boji. Opět sháněl důležité informace: co se děje v protektorátu, jaká je nálada mezi lidmi, kteří politici podporují nacisty a kteří jsou naopak protinacisticky naladění či pracují v odboji. Tehdy se také seznámil s Češkou Marií Holečkovou, která v Turecku žila. Měla působit jako spojka s Prahou, ale protože jí hrozilo zatčení, v rámci záchrany se s ní o 34 let starší Voska zasnoubil. A 17. ledna 1945 se s ní dokonce oženil.
Mohlo by se zdát, že po válce už na Emanuela Vosku budou čekat v jeho sedmdesáti letech klidnější časy. Vrátil se k obchodním aktivitám v Československu, vedl obchod s psacími stroji a díky svým zkušenostem se stal konzultantem několika ministerstev a úřadů. Přemýšlel, že by své podnikání ještě rozšířil o koupi hotelu, a dlužen nezůstal ani svým politickým aktivitám. Před volbami roku 1946 pomáhal sociálním demokratům. Objížděl schůze, setkával se s občany a řečnil. Dostalo se mu také uznání, když za zásluhy v odboji jako zasloužilý vlastenec dostal čestnou penzi.
Nepřítelem státu
Úcty a zasloužilého odpočinku si však neužíval dlouho. Po únorovém převratu roku 1948, kdy se moci ve státě chopili komunisté, nejprve zatkli estébáci Voskova zetě Zdeňka Bechyně. Po několika měsících ho sice propustili z vazby, ale znovu si pro něj přišli 5. června 1950. Tentýž den zatkli také Emanuela Vosku a jeho tři dcery: Lauru, Otýlii a Villu.
Voska byl obviněn jako americký špion a více než tři roky strávil ve vazbě. Poté ho společně s dcerou Otýlií odsoudili za nepřátelskou činnost proti Československu a Sovětskému svazu. Soud vynesl pro pětasedmdesátiletého muže rozsudek deseti let kriminálu. Do vězení mu příbuzní nesměli posílat ani balíčky s potravinami. Žádosti o jeho propuštění ze zdravotních důvodů byly zamítány i poté, co si roku 1956 zlomil nebezpečně nohu tzv. v krčku. Zdůvodnění znělo: „Není dostatečně převychován.“ Podmínečně propustili Emanuela Vosku z vězení až v prosinci roku 1959. Po pár měsících pak 1. dubna 1960, jako zlomený a vyčerpaný muž, který se ale nikdy nevzdal, Emanuel Voska zemřel.
Další články v sekci
Velká tanková (r)evoluce: Meziválečný vývoj pásových obrněnců
Světové mocnosti zavedly před druhou světovou válkou do výzbroje mnoho typů tanků a rozvíjely taktiku jejich nasazení. Jejich představy ovšem podstoupily tvrdé střetnutí s válečnou realitou, která často znamenala přehodnocení těchto plánů.
Tanky přišly na scénu v první světové válce coby nástroj, od kterého si tehdy zejména Britové slibovali prolomení „zákopového patu“ na západní frontě. Tato očekávání se opravdu povedlo do značné míry naplnit, tanky hrály významnou roli v závěrečných ofenzivách armád Dohody a naznačily svůj obrovský potenciál, byť ten naplno rozpoznala jen menšina vizionářů. To pak odrážel meziválečný vývoj, v němž se utkávaly velmi rozdílné názory na hlavní poslání tanků.
Bitvy v úvodní fázi druhé světové války záhy napověděly, že taktická a operační vyspělost má obvykle větší váhu než ryze technické parametry, konstruktéři však už intenzivně pracovali na zlepšování stávajících typů i na úplně nových designech, jež se pak utkaly v bitvách v druhé fázi konfliktu. Z těchto zkušeností se zrodila nová konstrukční filozofie tanků, která si vydobyla dominanci v začínající éře studené války.
Dvě britské evoluční linie
První tanky nasadila v boji armáda Velké Británie, a právě britský vliv pak ve vývoji obrněnců dominoval ještě po značnou část meziválečného údobí. Konstruktéři hledali správné vyvážení hlavních vlastností, tedy palebné síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti, jenže relativně nízký výkon tehdy dostupných motorů znamenal, že dobře chráněné a zároveň rychlé vozidlo zůstávalo mimo praktické možnosti. Navíc se vedly intenzivní diskuse o hlavním účelu tanků, jelikož pořád převažoval názor, že jde především o nástroj pro podporu pěchoty, respektive o jakési samohybné dělostřelectvo pro přímou palbu.
Ozývali se ovšem i vizionáři jako J. F. C. Fuller, kteří pochopili schopnosti tanků coby zbraně, která by mohla hrát hlavní úlohu v prolamování nepřátelské obrany. To ale logicky vyžadovalo pohyblivost podstatně větší, než jaká se žádala od obrněnců pro podporu pěchoty. Britská konstrukční škola toto dilema vyřešila tím, že rozvíjela dvě evoluční linie, a sice „pěchotní“ a „křižníkové“ tanky.
Účel první kategorie prozrazuje její název, a tudíž byly tyto obrněnce (jako Matilda a Valentine) zpravidla pomalé, avšak nabízely výborný pancíř a nesly kanony k podpoře pěšáků. „Křižníky“ (jako Crusader) více odpovídaly Fullerovým vizím, takže disponovaly protitankovými kanony a vyznačovaly se větší rychlostí, za což ovšem platily slabým pancířem.
Vedle toho armáda provozovala také malé tančíky, jež nesly jen kulomety a sloužily k průzkumu, a experimentovala i s těžkými obrněnci osazenými několika věžemi.
Britská konstrukční škola potom velmi ovlivnila i další státy včetně Francie, kde se „křižníkovým“ tankům říkalo „jezdecké“, neboť je provozovaly útvary někdejší kavalerie. Britský přístup se často pokládá za chybný, jenže ve 20. letech reprezentoval v podstatě jediné funkční řešení, a tudíž největší problém spočíval v tom, že se jej konzervativní Britové drželi i v době, kdy se jasně ukázaly jeho vážné nedostatky.
Přístupy Německa a SSSR
Francouzská armáda zavedla také kvalitní typy „jezdeckých“ obrněnců, zvláště SOMUA S35, ale v její doktríně naprosto převažoval důraz na „pěchotní“ typy, což se pak tragicky projevilo na jaře 1940. Země galského kohouta musela čelit útoku armády, ve které se naopak prosadila myšlenka tanků jako nejdůležitějšího útočného nástroje. Tuto koncepci společně rozpracovaly dvě velmoci, totiž Německo a Sovětský svaz, jejichž doktríny se staly proslulými pod termíny „blesková válka“ a „hloubková operace“. Němečtí i sovětští konstruktéři se však pochopitelně museli vypořádat se stejnými problémy jako ti britští, tedy najít kompromis mezi pohyblivostí, pancířem a výzbrojí.
Pro Reichswehr, později Wehrmacht, tedy nejdříve vznikl v boji jen málo hodnotný tančík PzKpfw I a posléze lehký PzKpfw II, takže „opravdové“ tanky přišly na scénu až díky středním typům PzKpfw III a PzKpfw IV. S jistým zjednodušením lze dokonce říci, že trochu připomínaly „křižník“ a „pěchotní“ tank. Slaběji chráněná „trojka“ nesla kanon ráže 37 mm s vysokou úsťovou rychlostí, který měl zajišťovat zejména ničení obrněných vozidel nepřítele, kdežto „čtyřka“ se silnějším pancířem nesla kanon kalibru 75 mm s krátkou hlavní, jenž měl sloužit především pro palbu na opevněné objekty.
Britský vliv se projevil také v Sovětském svazu, jenž zavedl do služby derivát exportního obrněnce značky Vickers jako lehký pěchotní tank T-26. Za sovětský ekvivalent „křižníků“ pak lze označit takzvané rychlé tanky řady BT, jež se vyznačovaly slabým pancířem, nabízely však vynikající pohyblivost, a to včetně schopnosti shodit pásy a jezdit pouze na kolech.
Konstrukce jejich podvozků pocházela z Ameriky, kde ji vytvořil inženýr John Walter Christie. Nesporně geniální konstruktér patřil i mezi vizionáře, kteří pochopili skvělou perspektivu tanků, ale jeho produkty většinou trpěly technickými nedostatky a nevyzrálostí. V americké armádě se tudíž prosadily jen velmi omezeně, ale Christieho řešení využili Sověti a kromě nich i Britové, jelikož jeho systém kyvných ramen propůjčoval lehkým „křižníkům“ výbornou pohyblivost i v těžkém terénu.
Hlavní americký příspěvek
Stav tankového vojska US Army v meziválečném období v celkovém pohledu připomínal spíše tragiko medii, jelikož Američané měli jen směšně malý počet vesměs nepovedených obrněnců. Hlavní typ představoval střední M2, vedle kterého se používaly lehké tanky M2. Ani jeden z těchto modelů nelze popsat jako úspěšný, ale oba přesto hrály vysoce důležitou roli, protože představovaly základy pro zrod dalších, mnohem podařenějších designů. Na základě středního M2 byl vytvořen obrněnec M3 Lee, jenž sice v roce 1941 kvůli 75mm kanonu v korbě působil archaicky, svou úlohu však splnil. Jeho verze M3 Grant pro britskou armádu se stala jedním z páteřních typů v severoafrickém tažení.
Dalším vývojem této platformy posléze vznikl nejdůležitější americký tank ve druhé světové válce, a sice střední M4 Sherman. Lehký obrněnec M2 pak umožnil vznik velmi povedených lehkých vozidel řady Stuart, tedy typů M3 a M5. S trochou nadsázky lze ovšem říci, že nejvýznamnější příspěvek USA v kategorii tanků nepředstavovala nějaká konkrétní konstrukce či převratné technické řešení, nýbrž daleko spíše transformace způsobu výroby.
Americký zbrojní průmysl byl mezi dvěma válkami velice slabý, avšak za neuvěřitelně krátkou dobu proběhla konverze civilní výroby na vojenskou, což znamenalo, že se gigantické možnosti pásové produkce amerických továren mohly uplatnit pro válečné úsilí Spojenců. Střední tank M4 Sherman tak sice měl spoustu nedostatků, avšak šlo o jednoduchou konstrukci, kterou americké továrny dokázaly chrlit v ohromných počtech.
Totéž platilo o sovětském T-34, který do značné míry vycházel z řady BT, nesl ale podstatně silnější pancéřování. Jeho hromadnou produkci umožnil také fakt, že s budováním sovětského průmyslu v meziválečné éře významně pomáhali američtí podnikatelé a inženýři, díky nimž si SSSR osvojil metody pásové výroby. Tanků T-34 (včetně verze T-34-85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm) tak mohlo vzniknout přes 60 000 kusů, avšak „spotřební“ povahu tohoto designu prokazuje fakt, že válku přečkala jen čtvrtina z nich.
Další články v sekci
Horko zrychluje stárnutí těla stejně jako cigarety či alkohol, zjistili vědci
Dlouhodobé vystavení extrémnímu horku může podle nové studie urychlit biologické stárnutí stejně výrazně jako kouření, alkohol nebo nezdravý životní styl.
S postupným oteplováním planety se zvyšuje zátěž, které musí lidský organismus čelit. A jak se ukazuje, není to bez následků. Podle nedávného výzkumu, který vedl tým odborníků z Hongkongské univerzity může dlouhodobé vystavení vysokým teplotám vést k urychlení stárnutí, které je srovnatelné s důsledky kouření cigaret, pití alkoholu, špatné stravy či nedostatku pohybu.
Horko a stárnutí
Doktorka Cui Guová, která působí jako odborná asistentka na katedře urbanistického plánování a designu, se svými kolegy prostudovala data o 24 922 Tchajwancích, kteří prodělali v letech 2008 až 2022 lékařské vyšetření. Badatelé následně porovnali zmíněná medicínská data s počtem vln horka, kterým mohl být dotyčný člověk vystaven, vzhledem k adrese jeho bydliště.
Účastníky badatelé poté rozdělili do čtyř skupin podle míry vystavení vlnám veder. Výsledky byly jednoznačné: lidé, kteří zažili více vln veder, vykazovali známky zvýšeného biologického věku. Ten se liší od běžného (chronologického) věku tím, že hodnotí funkční stav buněk, tkání a orgánů – tedy reálnou „opotřebovanost“ těla. Každý přechod do vyšší skupiny byl podle vědců spojen s nárůstem biologického věku o 0,023 až 0,031 roku. Na první pohled jde o malé číslo, ale při dlouhodobém a opakovaném vystavení extrémnímu teplu může jít o významný posun.
Autoři studie zdůrazňují, že nejde o přímý důkaz příčinné souvislosti, ale o silnou korelaci, podloženou dlouhodobými daty. Výsledky výzkumu vědci popisují ve odborném časopisu Nature Climate Change.
Hrozba nejen pro seniory
Zvýšená biologická zátěž v důsledku vyšších teplot může mít dopady na celkové zdraví – zvláště u seniorů nebo lidí s chronickými nemocemi. Už dřívější studie naznačily, že vlny veder zhoršují věkem podmíněné zdravotní problémy. Hongkongská studie v tomto směru přináší konkrétní poznatky.
Odborníci odhadují, že v roce 2050 bude asi 16 procent lidí ve věku 65 let a starších. Rostoucí teploty se tak pro ně stávají vážnou hrozbou pro jejich zdraví. Kromě seniorů by se podle vědců měli mít na pozoru také lidé, kteří vykonávají těžkou manuální práci, obyvatelé venkova a osoby s nižším socioekonomickým statusem.
