O dávných Egypťanech víme, že s chutí mumifikovali ptáky. Archeologové objevili spousty takových mumií. Je jich tak mnoho, že podle dosavadních názorů odborníků Egypťané museli chovat příslušné druhy ptáků, především ibise, na farmách, aby bylo možné zajistit takové množství ptačích mumií. Mumie ptáků byly oblíbenou obětinou pro boha moudrosti a magie Thovta, který býval zobrazován v podobě muže s hlavou ibise.

Tým genetiků ale nedávno zjistil, že to nejspíš bylo jinak. Pro účely svého výzkumu získali vzorky DNA ze 40 mumifikovaných ibisů, kteří byli objeveni v celkem 6 různých katakombách ze starověkého Egypta. Tyto mumie jsou staré zhruba 2 500 let a pocházejí z období, kdy se v Egyptě velice běžně obětovali ibisové.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Analýzy DNA vypověděly jiný příběh. Genetická informace mumifikovaných ibisů je dost pestrá a v podstatě odpovídá genetické diverzitě, kterou dnes známe u volně žijících ptáků. Kdyby Egypťané chovali ibisy a další ptáky na farmách, pak by jejich DNA byla mnohem více uniformní, tak jak to pozorujeme u dnešních hospodářských ptáků a dalších zvířat. Egypťané podle všeho chytali pro své obětiny divoké ptáky ve volné přírodě.

Zápis v pamětní knize města Polná k roku 1853 uvádí: „Toho roku mnoho obyvatelů z naší milé vlasti české odstěhovalo se do Ameriky, kde dle pověsti ouplná svoboda a velmi laciné pole – arci pusté lesy – ku koupení jsou, z čehož se snad ani žádné daně neplatí. Zpráva ta i do našeho města přišla, mnoho hluku nadělala, takže mnoho obyvatelstva k vystěhování do Ameriky se chystalo. Již toho roku, a sice dne 3. srpna, odstěhoval se měšťan řádný a vážený Teodor Ráček s manželkou a třemi dítky, s nímž šel Maxmilián Sobotka, svobodný, řemesla perníkářského. Přes 200 měšťanů, přátel a známých vyprovázelo je u velkém loučení od Štoků.“ 

Nepoctivá agitace?

Podobné výjevy se čím dál častěji objevovaly v mnoha oblastech Čech i Moravy. Podle řady tehdejších pozorovatelů přitom nebylo vystěhovalectví do Ameriky nutně důsledkem domácích poměrů, ale, jak to popsal uznávaný národohospodář a ministr obchodu Předlitavska Josef Fořt, „vyvoláno jest způsobem umělým – schytralou a nepoctivou agitací“.

Není divu, že k tomuto názoru inklinovaly i státní úřady, jež zejména po potlačení revolučního hnutí z let 1848–1849 takřka propadaly paranoi. Když se mohl za každým druhým bukem skrývat revolucionář či panslavista, dalo se totéž čekat od vystěhovaleckého agenta... 

Cesta za lepším

Motivaci jednotlivých emigrantů přibližují osobní žádosti o vystěhování. Pro Konstantina Chovance z východomoravských Trojanovic byla důvodem k odchodu z vlasti přímo nouze na pokraji utrpení hladem: „Ačkoliv se jako tkadlec bavlny pilně snažím dnem i nocí sobě a své rodině zajistit výživu, jsem sotva s to při této práci opatřit pro svou domácnost denně sůl k solení jídla [...]. Po více než čtyři roky se na mém poli špatně urodilo, že jsem si musel půjčit peníze na vysoký úrok k umoření základní pozemkové daně a ostatních dávek a přitom mohl uživit svoji rodinu a přečkal bídu a nouzi, neboť čím větší nouze a bída, tím větší a rozšířenější je lichva.“

S vidinou nevalné perspektivy pro sebe a svoje rodiny lidé odcházeli do center průmyslu (Praha či Brno), těžebních regionů (například Ostravsko, ale i německé Porúří), nebo třeba do metropole habsburské říše, kde se to Čechy hemžilo natolik, že zde k nim získal odpor mladý Adolf Hitler. Řada z nich ale dospěla k radikálnějšímu rozhodnutí a odcházela do zahraničí, nejčastěji do Spojených států amerických, které se těšily pověsti země svobody a lepších příležitostí. 

Pomoc, nebo obchod s lidmi?

Jak to ovšem bylo s oněmi agenty přepravních společností, po kterých se státní aparát tak usilovně pídil? Je samozřejmě pravda, že existovali a že bez jejich zprostředkování by byly odchody do zámoří složitější – už vzhledem k omezené jazykové výbavě vystěhovalců. Kolem přelomu 19. a 20. století se aktivity verbovacích agentur v Evropě rozmohly ve velkém, přičemž se nechvalně proslavily zejména v Itálii. Tam byly spojeny s pracovní migrací dozorovanou takzvanými padrone, jež se někdy proměňovala až v obchod s lidmi. Skandální odhalení nekalých praktik v souvislosti s vystěhovalectvím se objevila i na Slovensku (respektive v tehdejších Horních Uhrách). K tomu ovšem měly agentury působící v českých zemích daleko, ačkoliv k šizení a podvodům pochopitelně docházelo vždy a všude.

Kdy u nás vlastně začaly působit? Německé lodní firmy inzerovaly v českých novinách od konce čtyřicátých let 19. století, skutečný rozmach ale přišel v další dekádě. Z počátku padesátých let existují doklady o působení agentur z Liverpoolu, které však rychle vytlačili konkurenti z Německa. Většina emigrantů z českých zemí vyplouvala z Brém a především z Hamburku. Do severního Německa se už jezdilo po železnici a díky rozšíření parního pohonu se výrazně zrychlovala samotná doprava přes Atlantik.

Lokální jednatelé vystěhovaleckých agentur se nejčastěji rekrutovali z řad hospodských a obchodníků, tovaryšů či studentů. Motivací pro ně byly provize za sjednané lístky. Samotná agitace měla rozličné projevy. Od pohození letáků a brožur v hostinci po přímé nabádání k vystěhování.  

Hon na agenty

Státní aparát nehleděl na vzrůstající činnost agentů s žádným nadšením, neboť emigrace v důsledku znamenala odliv obyvatel a kapitálu. Úřady proto proti agentům vystupovaly všemi prostředky, bezprostředně i skrz skrytou propagandu na stránkách nejrůznějších tiskovin (což doporučoval šéf Nejvyššího policejního úřadu Johann Franz Kempen).

Kromě toho se mělo proti tomuto jevu působit na půdě škol a z kazatelen. Na úřední objednávku vznikl třeba překlad německého spisu Máme-liž stěhowati se do Ameriky?. Záhy se protivystěhovalecké propagandy začala chápat česká vlastenecká společnost. Čtenáře tak od emigrace odrazovaly početné články, lidové povídky, kramářské písně nebo knihy založené na (mnohdy fiktivních)  listech z pera neúspěšných vystěhovalců. 

Policejní síly se nejprve snažily agenty potírat, jak jen to bylo možné. V listopadu 1852 vyšel výnos o stíhání agentů dopouštějících se „trestního svádění“ vystěhovalců, o měsíc později dokonce ministerstva vnitra zakázalo zřizování vystěhovaleckých agentur. Policejní úřad navíc nařídil konfiskaci veškerých souvisejících brožur a letáků.

Od šedesátých let se postavení vystěhovaleckých agentů stabilizovalo, ale v případě podezření z ilegálního konání proti nim úřady zasahovaly bez váhání. Agenti mnohdy vítali, pokud jejich jména zůstávala v tajnosti, a ve svých propagačních brožurách se před perzekucí jistili pečlivě formulovanými prohlášeními o tom, že vystěhovalectví v žádném případě nepodporují. Navzdory tomu emigrace až do roku 1914 stále stoupala. V roce 1920 se v americkém sčítání lidu přihlásilo k českému jazyku zhruba 620 000 osob!

Síť příbuzných a známých

Za českým vystěhovalectvím do Ameriky nestálo žádné spiknutí ziskuchtivých agentur, ale mechanismus, kterému se říká řetězová migrace. Ta spojovala příslušníky konkrétních rodin, přátele a známé, vesnice i širší geografické oblasti. Jestliže jsme výše psali o přehnaných představách o vlivu vystěhovaleckých agentů, není od věci upozornit, že cesta k nim mnohdy vedla právě přes osobní vazby – podobně, jako když si dnes známí dohodí šikovného řemeslníka. Agenti byli vždycky spíš jen prostředek. Ostatně žádná propagační brožura neměla takový vliv, jako rukou psané dopisy posílané z Ameriky do staré domoviny, kde nezřídka kolovaly ode vsi ke vsi.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Řetězová migrace přitom nepřinášela jen počáteční impulz k odchodu. Neméně důležitá byla síť kontaktů, které nabízela po příjezdu do nové vlasti. Její úloha byla klíčová obzvlášť v prvních letech amerického pobytu, kdy imigranti vůbec neovládali angličtinu. Příbuzní a známí jim mohli poskytnout ubytování a pomáhali jim sehnat práci.

Itálii trápí přemnožená stáda divočáků. Farmáři, kterým divoká zvířata způsobují největší škody, dokonce vyrazili demonstrovat do Říma a snažili se přimět vládu, aby začala situaci řešit. Divočáci ale netrápí jen zemědělce, vážné škody způsobují i motoristům a nově i drogovým dealerům.

Italská policie se začala intenzivně zajímat o skupinou Albánců po loňské vraždě jednadvacetiletého muže. Policisté byli přesvědčeni, že vražda měla souvislost s drogovým podsvětím a v září 2018 proto začala skupinu odposlouchávat.

Odposlechy nakonec potvrdily původní podezření policistů – skupina do Toskánska skutečně pašovala kokain ze sousední Perugie, přičemž hlavním distribučním centrem se stal noční klub v Arezzu, patřící jednomu z podezřelých.

TIP: Nadopované ananasy: Španělská policie odhalila pašeráky kokainu

Jinak v podstatě všední zločin měl ale zajímavé pozadí – skupina používala pro pašování drog tajnou skrýš ukrytou v lesích nedaleko třináctitisícového Montepulciana. Lesní úkryt ale navštívili nezvaní hosté – nikoliv však policisté z protidrogového, jak by se dalo očekávat, nýbrž stádo divočáků. 

Zvědavá zvířata, k nelibosti členů gangu, rozryla a rozsypala po lese kokain v hodnotě okolo půl milionu korun. Nářek naštvaných pašeráků nad zničeným kontrabandem zachytili v rámci odposlechů policisté, a poté už vzaly věci rychlý spád – čtveřice drogových dealerů skončila v policejní cele a k lesní skrýši vyrazili policisté z protidrogového útvaru.

Srpen 1980 – Polsko

Když polská vláda oznámila v roce 1980 výrazné zdražení některých potravin, netušila, že tím vyvolá vlnu občanských nepokojů a stávek. V gdaňských loděnicích vznikl v srpnu téhož roku odborový svaz Solidarita (Solidarność) vedený Lechem Wałęsou. Organizace vydala seznam svých požadavků, na němž figurovala i svoboda tisku či propuštění politických vězňů. Ačkoliv komunisté nakonec všechny položky odsouhlasili, v prosinci 1981 vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski stanné právo, Solidaritu zakázal a její vůdce nechal zatknout. 

Červen 1989 – Polsko 

Ekonomická krize v Polsku pokračovala. Zatímco hnutí Solidarita přešlo do ilegality, stávky pokračovaly. Teprve v roce 1989 začali komunisté se Solidaritou vést rozhovory: nakonec vláda organizaci oficiálně znovu povolila a umožnila svobodu tisku. Komunisté také přistoupili na otevřené volby. Konaly se 4. června 1989, přičemž skončily jednoznačným vítězstvím Solidarity a porážkou starého režimu. Následujícího roku se stal Wałęsa prezidentem. 

Říjen 1989 – Maďarsko

Maďarsko v 80. letech bojovalo s inflací a vysokým zahraničním dluhem. Chudoba se značně rozšířila a zhoršující se životní podmínky donutily rezignovat dlouholetého šéfa vládnoucí strany Jánose Kádára. Země otevřela hranice s Rakouskem a v říjnu 1989 se komunistická strana přejmenovala. Došlo také k přijetí nové ústavy, ke vzniku nových stran a svobodným volbám. Maďarsko se transformovalo bez revoluce, první demokratické volby se konaly v roce 1990. 

Listopad 1989 – Československo 

Sametovou revoluci v Československu odstartoval brutální zásah policie proti studentům na pokojné demonstraci, která se konala 17. listopadu 1989 v Praze. Spustila se tak lavina, jež vyústila 24. listopadu k rezignaci vlády. Protesty však pokračovaly a došlo i k dvouhodinové generální stávce. Komunistická strana poté souhlasila s ukončením vlády jedné strany. Krátce před koncem roku se stal prezidentem Václav Havel. Sametovou revoluci završily svobodné volby v roce 1990. 

Listopad 1989 – Východní Německo 

Volný pohyb mezi východní a západní částí Berlína využily v 50. letech k útěku za lepším životem miliony Němců. Aby vláda zabránila dalšímu odlivu schopných lidí, nechala v roce 1961 vztyčit nechvalně proslulou Berlínskou zeď. Pokusy o její překročení pak mnohdy končily střelbou a smrtelným zraněním. Totalitní režim vydržel až do roku 1989, kdy se do ulic vydaly stovky tisíc lidí a vynutily si dlouho očekávanou změnu. Devátého listopadu 1989 televize oznámila, že se všechny hraniční přechody ve východním Německu otevřely. 

Prosinec 1989 – Rumunsko 

Asi nejdramatičtější průběh měla revoluce v Rumunsku, v jehož čele stál více než dvacet let Nicolae Ceaușescu. Na 21. prosince 1989 svolal před sídlo komunistické strany shromáždění na svou podporu, dav jej však k jeho velkému překvapení přivítal křikem a pokusil se proniknout do budovy. Vlna odporu vůči režimu se začala šířit po celé zemi a bezpečnostní síly dostaly rozkaz na protestující střílet, nicméně armáda se záhy přidala na stranu veřejnosti. Ceaușescu se snažil uniknout, nakonec jej však dopadli. V improvizovaném soudním procesu byl společně se svou manželkou odsouzen k smrti a krátce nato oba popravili. Šlo o poslední exekuci vykonanou na rumunském území. 

Říjen 1991 – Bulharsko 

K pádu komunistického režimu došlo v Bulharsku v několika fázích. V říjnu a listopadu 1989 se v Sofii konaly demonstrace, při nichž zaznívala volání po politických reformách. Režim protesty sice potlačil, ale 10. listopadu odvolala strana svého dlouholetého vůdce Todora Živkova, kterého poté nahradil liberálnější Petar Mladenov. V dubnu 1990 se komunistická partaj přejmenovala na socialistickou a udržela si moc i po červnových volbách. O rok později došlo k přijetí nové ústavy a teprve po volbách v říjnu 1991 přišla socialistická strana definitivně o moc.

Bílé díry tvoří zcela hypotetický konstrukt objektů, které by se měly chovat jako opak černých děr. Nikdo je sice nikdy neviděl a ve prospěch jejich existence nemáme k dispozici sebemenší pozorovací náznak, velice rádi s nimi však pracují autoři vědecko-fantastických děl.

Připomeňme, že gravitace černé díry neumožňuje z jejího vlivu uniknout ani světlu, natož hmotným částicím. Černá díra je „černá“ proto, že všechno pohltí. Podle tvůrců sci-fi tato monstra často ústí do jiného vesmíru či jiné dimenze, přestože je popsaná myšlenka v rozporu se současnou fyzikou. 

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

Bílá díra by naopak měla tvořit místo (časo)prostoru, které všechno „vydáví“, tedy ústí tunelu (možná) z nějaké černé díry. Ani tato představa nemá ovšem v současných fyzikálních teoriích oporu. Koncept bílých děr sice obecná teorie relativity nezakazuje, a jeho teoretická stránka je dokonce dobře rozpracovaná – nebere se však vážně, neboť neznáme procesy, které by mohly ke vzniku zmíněných objektů vést. Relativistické bílé díry se navíc nechovají tak, jak by autoři sci-fi „potřebovali“. 

Pamětníci potvrdí, že ještě před třiceti lety vrabci švitořili a poskakovali téměř všude. V současnosti ovšem viditelně ustupují z pozic. Ze dvou českých vrabčích druhů to platí především o vrabci domácím, kterého ornitologové už v roce 2003 dokonce vyhlásili ptákem roku. Doufali, že právě tak upozorní na jeho klesající počet.

Rychlejší než američtí pionýři

O původu vrabců toho zoologové příliš nevědí, i když na toto téma vznikly dvě hypotézy. Podle první z nich proběhla evoluce vrabčího rodu někde ve Střední Asii, odkud se vrabec dál šířil s rozvojem zemědělství. Podle druhé hypotézy vrabec pochází ze Středomoří. Tak jako tak dokázal tento přizpůsobivý pták naplno využít možnosti přiživit se na člověkem vypěstovaných plodinách a stal se nezvaným lidským průvodcem.

S expandující lidskou kulturou obsazoval stále nová a nová území. Ornitologická příručka uvádí, že rychlost šíření od Uralu na východní pobřeží Sibiře bylo odhadnuto na 40 km za rok, a při osídlování Ameriky kolem 30 km za rok.

Nenároční extrémisté

V České republice žijí dva druhy vrabců – vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus). Životní prostředí obou druhů je odlišné, přestože se na mnoha místech mohou potkat. Jak už napovídá druhové jméno, vrabec polní obývá především zemědělskou krajinu s křovinatými remízky, sady a světlými lesíky, sídlí ve vesnicích a na periferiích měst, zejména v blízkosti objektů se živočišnou výrobou. Nejhojněji je zastoupen v nížinách až pahorkatinách, do hor nevystupuje tak vysoko jako vrabec domácí. K hnízdění využívá různé dutiny, ptačí budky, někdy zahnízdí ve spodině čapích hnízd.

Vrabec domácí žije pouze v těsné blízkosti lidských sídel. Na rozdíl od vrabců polních však zahnízdí prakticky kdekoli. Jeho obydlí můžete objevit na domech, v hospodářských budovách, ve větracích otvorech, na půdách, v budkách, v dřevinách pnoucích se po zdech, ve spodních částech čapích hnízd a vzácně i volně na stromech. Poslední způsob hnízdění u nás postupem času vymizel a na rozdíl od minulosti je dnes zcela neobvyklý.
O neuvěřitelné přizpůsobivosti vrabců domácích svědčí případ z anglického Yorkshiru, kde drobní ptáčci hnízdili v uhelném dole 600 m pod zemským povrchem. Žili zde několik let a dokonce zahnízdili, přestože byli zcela odkázáni na potravu přinesenou horníky. Navíc od sobotního odpoledne do pondělního rána byla v dole naprostá tma. Přes snahu obou vrabčích rodičů, kteří během důlního provozu lovili v podzemí členovce a můry poletující kolem lamp, se mláďata nedožila dospělosti.

Rychlý ústup z pozic

V dnešní době si asi jen stěží dokážeme představit mnohasethlavá vrabčí hejna, která pro naše předky zcela odkázané na úrodu svých políček, představovala vážné ohrožení. Nelze se proto divit, že vrabci byli v minulých staletích považováni za škůdce a byli hubeni. V dobách Marie Terezie byly za každého zabitého vrabce odměny, za protektorátu bylo hubení dokonce úředně nařízeno. Vrabci s jinými ptačími druhy bývali též běžnou součástí jídelníčku.

Dnes se situace dramaticky změnila. Z velkých měst Britských ostrovů zmizelo za dvacet let 90 % populace vrabců domácích, ve Finsku za zhruba stejnou dobu 60 %. V Praze zaznamenal částečný pokles stavu vrabců domácích již ornitolog Jiří Baum ve 30. letech 20. století, a to v souvislosti s náhradou koňských povozů za automobily. Svůj díl v toku času přineslo také postupné snižování živočišné výroby, úbytek malochovů drůbeže a především ve velkých městech náhrada volně rostoucí zeleně se zastoupením neupravovaných křovisek za přemrštěně udržované parkové plochy. Spolu s mizením vhodných úkrytů, hnízdních příležitostí a snížením potravní nabídky se významně zhoršily životní podmínky vrabců. Důvodů vymírání těchto kdysi zcela běžných ptáků je tedy opravdu mnoho.

Nejasné příčiny…

V jižní Anglii se vědci snažili objasnit příčinu vrabčího úbytku. Zkoumali několik vrabčích hejn, přičemž v jednom z nich vrabců ubývalo a zbývající měla stabilní počet. Přitom bylo zjištěno, že se hejna od sebe neliší ani v počtu vyvedených mláďat ani v jejich mortalitě. Problém byl v tom, že v ubývajícím hejnu méně jedinců přežívalo zimní měsíce. Příčinou byl nedostatek potravy. Když britští vědci vrabce z tohoto hejna další zimy přikrmovali, úmrtnost se zastavila. Otázkou je, zda hlavní příčina celkového vymírání vrabců je skutečně v nedostatku potravy. Přesné odpovědi zatím neznáme.

…jednoznačný trend

Faktem bezesporu zůstává, že lidská aktivita v krajině významně ovlivňuje chod přírody. Hnízdící vrabci domácí sbírají potravu v nejbližším okolí hnízda, ale na venkově ubývá volných chovů drůbeže a dalších domácích zvířat, takže vrabcům mizí možnost přikrmování se během tuhých zim. Vesnice se vylidňují nebo se proměňují. Venkovská stavení jsou přestavována na moderní domy. I zahrady, stejně jako ostrůvky městské zeleně, jsou často přeměňovány na biologicky sterilní prostředí: chybí neupravené keře se spodní proschlou částí, hromady větví, záhony jsou často pokryty vrstvou mulčovací kůry, z trávníků jsou odstraňovány plevely. Dnešní zemědělci navíc na podzim obvykle zaorávají strniště, která dříve v mrazivých měsících poskytovala zbytky potravy nejen vrabcům. Velkým problémem je samozřejmě i používání chemických přípravků, které se ptákům usazují v těle a působí zdravotní potíže až neplodnost.

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Vrabec domácí byl jedním z nejúspěšnějších ptačích druhů, který spolu s lidmi prožil rozkvět svého rodu (Passer). Na začátku třetího tisíciletí však ztratil početnostní převahu a existují už i místa, kde se nevyskytuje vůbec. Je známo, že ptáci jsou indikátorem kvality života. Můžeme tedy říct, že nepříznivý osud vrabců je zrcadlem života nás samých. Těžko předvídat, jestli vrabcům hrozí nebezpečí, že by vyhynuli úplně.

Když zoologové začali testovat DNA živočichů a jejich potomků, ukázalo se, že u řady druhů, které vypadají, že žijí ve spokojených vztazích, je vlastně častá nevěra. Brzy vyšlo najevo, že to platí i pro člověka. Belgičtí vědci nedávno zjišťovali, jak to bylo s nevěrou v Belgii a Nizozemsku během posledních 500 let.

Ke svému výzkumu použili DNA vybraných mužů, jejichž rodokmen bylo možné vystopovat až zhruba do roku 1500 našeho letopočtu. Výsledky jejich analýz ukazují, že nevěra mezi lidskými páry je v průběhu historie v průměru zhruba stále stejná. Tak jako dnes, i v minulých stoletích je v celkovém průměru přibližně 1,6 procent dětí počato nevěrou. Podle okolností se přitom konkrétní podíl dětí pocházejících z nevěry pohybuje mezi 0,4 a 6 procenty.

TIP: Kukaččí děti: Jeden z pětadvaceti mužů není otcem dítěte, jež považuje za své

Vědci zjistili, že míra nevěry značně závisí na tom, v jakých sociálních podmínkách dotyční lidé žijí. Lidé z venkova, a pak také obchodníci a příslušníci středních a vyšších vrstev jsou podle DNA ve skutečnosti nevěrní jen minimálně. Naopak lidé ve městech z nižších vrstev, kteří žijí v nouzi a chudobě, jsou podle výzkumu nevěrní mnohem častěji.

Peníze jsou motorem jakékoliv války, a tedy i Svaté. Aby si řád mohl dovolit chránit jeruzalémský Boží hrob a podporovat křižácké státy v Palestině, musel si vybudovat dobrou ekonomickou základnu. Z darů, jež mu věnovali vstupující rytíři, vydržoval síť panství. Z jejich výnosů se pak shromaždovaly peníze, nakupovaly zbraně a organizovaly cesty do Svaté země. Jelikož se převoz financí pojil se značným rizikem – počínaje potopením lodi přes lupičství –, vyvinul řád systém pravidelných a střežených konvojů.

Díky nim začal záhy nabízet bezpečné posílání peněz. Poutníci si mohli uložit sumu v opevněném sídle, tzv. komendě, a obratem obdrželi směnku. Pokud ji předložili v jakékoliv jiné komendě, pokladník jim částku opět vydal. Za službu si řád sice nic neúčtoval, ale očekávalo se, že se poutník odvděčí darem. 

Protože byly templářské hrady příslovečně pevné a dobře střežené, řada bohatých měšťanů si navykla ukládat tam své cennosti a finance do úschovy. Templáři pak vybírali drobný poplatek za to, že fakticky provozovali první bankovní schránky, u nichž dávali záruku, že nebudou vykradeny či zničeny.

Bezpečná úschova

Jak templářský řád bohatl a v určitých centrech soustřeďoval kvůli množství poutníků velké sumy, začali se o jeho služby zajímat také králové a šlechtici. Zejména panovníci, obvykle trpící nedostatkem financí, pak místo splácení předávali řádu do pronájmu půdu, hrady či práva na určité výnosy.

Především v Irsku a jižní Francii, ležících mimo bezprostřední dosah panovnického dvora, získávali templáři právo vybírat daně či cla jako formu splácení trvale obnovovaných půjček. Coby výběrčí daní i pronajímatelé půdy bývali obvykle efektivnější než vladař, což vyvolávalo nenávist lokálních elit. Odpor vůči řádu se projevoval také v lidových vrstvách, jež obvykle znaly templáře jen coby místní lichváře a výběrčí daní.

Pád mocného řádu

Když roku 1291 ztratili křižáci pádem Akkonu poslední výspu ve Svaté zemi, templáři v očích mnoha lidí nejen selhali, ale jejich další existence už ani nebyla opodstatněná. Přední věřitelé, vedeni francouzským králem Filipem IV., se s nimi rozhodli vyrovnat účty a dosáhli zrušení řádu i zabavení jeho majetku.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Služby, které templáři poskytovali, tím však nezmizely. Ve stínu řádu, operujícího na mezinárodní úrovni, se rozvinulo podnikání místních směnárníků. Také oni, protože museli vyměňovat nepřeberné množství obíhajících platidel, disponovali okovanými truhlicemi se solidní hotovostí. Po pádu templářů už jen skoupili dlužní úpisy a převzali jejich klientelu. 

Ultrajemné částice (PM0,1) jsou částečky v ovzduší, jejichž velikost je maximálně pár desítek nanometrů. Je to vlastně nanoprach, který vzniká lidskou činností, jako je například doprava, vytápění, výroba energie nebo průmyslová výroba, nebo také při přírodních procesech, jako jsou požáry či vulkanické erupce, případně při samovolné kondenzaci z plynů v atmosféře. Účinky ultrajemných částic na zdraví doposud nejsou příliš známé.

Neviditelné nebezpečí

Teď se ukazuje, že tohle nepatrné znečištění může vyvolat velmi závažná onemocnění. Kanadští vědci a lékaři nedávno zjistili, že ultrajemné částice z ovzduší zvyšují riziko rozvoje rakoviny mozku. Už dříve se vědělo, že tyto částice mohou pronikat do mozku. Teď se ale ukazuje, že to může mít zcela fatální důsledky.

Badatelé dospěli k těmto výsledkům studiem zdravotních záznamů 1,9 milionu Kanaďanů, které byly pořízené mezi lety 1991 a 2016, společně s údaji o znečištění ovzduší. Z těchto záznamů badatelé vyvodili, že zvýšení množství nanočástic prachu o 10 tisíc na kubický centimetr ovzduší, znamená jeden nový případ rakoviny mozku v rámci stotisícové populace. Rozdíl 10 tisíc jednotek PM0,1 je například tichá vs. rušná ulice.

TIP: Nejen zdraví: Znečištěné ovzduší škodí i naší inteligenci

Na první pohled nejde o velký nárůst, kanadští vědci ale věří, že jejich zjištění povzbudí vlády k efektivnějšímu řešení problému znečištěného ovzduší především ve velkých městech. Podle předchozích studií může v celosvětovém měřítku špinavý vzduch zhruba za 4,2 až 4,5 milionu předčasných úmrtí ročně.

Mars má oproti Zemi velice řídkou atmosféru, která je z naprosté většiny – přibližně z 95 % – tvořená oxidem uhličitým. V malém množství tam ale jsou i jiné plyny a ty teď vědcům zamotaly hlavu. Již nějaký čas víme o záhadném metanu, který se v atmosféře Marsu bere z bůhvíjakého zdroje. A teď se k metanu přidal kyslík.

Přístroje amerického roveru Curiosity po celý rok měří v atmosféře kráteru Gale, kde rover pracuje, relativní obsah kyslíku vzhledem k oxidu uhličitému. Nedávné vyhodnocení těchto dat ukázalo, že během léta v kráteru Gale nevysvětlitelně stoupá obsah kyslíku o zhruba 30 procent. Na podzim pak zase množství kyslíku poklesne na předešlou úroveň. Mezi jednotlivými lety se ale tento průběh v detailech liší.

Odborníci NASA jsou v rozpacích. Zatím netuší, odkud se ten kyslík bere. Vzhledem k nepravidelnému průběhu změn obsahu kyslíku prý nejspíše nejde o záležitost spojenou se sezónními změnami atmosféry. Snad by to mohl být nějaký doposud neznámý chemický zdroj, který uvolňuje a pak zase pohlcuje kyslík.

TIP: Nový objev Curiosity: Mars měl kdysi atmosféru plnou kyslíku

Metan i kyslík mohou být produkovány geologickými chemickými procesy. Anebo třeba mikroorganismy. Podle odborníků v tuto chvíli neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že je na Marsu život, takže by metan s kyslíkem měly být spíše chemického původu. Jistotu ale zatím nikdo nemá.