Každá křesťanská země má své tradiční patrony. Čechy, Morava a Slezsko nejsou žádnou výjimkou. Obvykle to bývají osobnosti, které jsou s těmito zeměmi úzce spjaté jak z hlediska svého původu, tak i působení či smrti. Jako svatá Ludmila.

Když rostla víra křesťanská

Svatá Ludmila, česká kněžna a babička knížete svatého Václava (narozena kolem roku 860), je nejstarší českou světicí. Pochází z knížecího rodu a kmene Pšovanů. Stala se manželkou prvního českého doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. Spolu s ním také přijala v roce 874 křest od svatého Metoděje. Je známá jako horlivá šiřitelka křesťanství a proslula svou dobročinností, proto bývá také označována jako „matka chudých“. 

Po smrti svého syna knížete Vratislava I. v roce 921 vedla svého nejstaršího vnuka Václava ke křesťanské zbožnosti a výchově. Zajímavě ji popisuje Kristiánova legenda o svatém Václavu: „…poněvadž ještě nedorostl k tomu, aby mohl sám vládnout, svěřili malého vévodu i s jeho bratrem Boleslavem Ludmile blahoslavené paměti, služebnici Kristově na vychování, dokud by s pomocí boží nedosáhl dospělého věku“.

Toto nařízení rady starších se však rozhodla nerespektovat její snacha a matka obou chlapců, kněžna Drahomíra. Rozhodla se proto Ludmilu zabít, snad proto, aby zdědila všechno, co Ludmila má a snad i proto, aby ona sama mohla vládnout podle svých představ. 

Měla obavu z velkého vlivu, který měla její tchýně zejména na staršího Václava, předurčeného ke knížecí vládě. Rozpory mezi oběma ženami se stupňovaly. Obě byly zcela odlišného charakteru a morálních zásad. Ludmila vychovávala Václava v přirozené zbožnosti, v lásce ke křesťanským tradicím, k pokoře a slušnosti. Drahomíra byla podle všech dosažitelných údajů žena výrazně emancipovaná, hrdá a pánovitá, synům naopak vštěpovala zásadu tvrdosti a nesmiřitelnosti.

Snacha versus tchyně

Celý jejich vztah se zostřoval, Drahomíra hledala cestu, jak Ludmilin vliv omezit. Ludmila se posléze přestěhovala na přemyslovské hradiště Tetín, kde svůj další život chtěla využít pro tichou službu Bohu, pečovat o spásu duše své i těch ostatních a stranit se veřejného a politického života. Hádky mezi oběma ženami vyvrcholily v létě roku 921. Samozřejmě, nelze spolehlivě říci, že by se plán na fyzickou likvidaci tchýně zrodil jednoznačně v Drahomířině hlavě. Ovšem právě na její popud vnikli na Tetín dva ozbrojení muži, aby Ludmilu zavraždili. Nebohou dámu zardousili, šátkem či šálou. Celý tento morbidní příběh se odehrál patrně v noci z 15. na 16. září 921.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Ludmilu pohřbili nejprve ve spěchu na Tetíně, dokonce bez rakve. Později ji Václav nechal převézt do Prahy a řádně pohřbil v klášteře svatého Jiří. Matku Drahomíru Václav naopak nechal po svém příchodu na knížecí stolec vyhnat z Prahy. Po Václavově vraždě Drahomíra utekla ze strachu před Boleslavem ze země úplně.

Jako první česká světice bývá zpodobňována jako vdova s pokrytou hlavou, na ní mívá buď knížecí čapku, výjimečně i korunu. Kolem krku má závoj či šátek, někdy má v ruce smyčku, mísu s hrozny nebo reliéf Panny Marie. Na obrazech ji najdeme také, jak vyučuje svatého Václava, jak je křtěna svatým Metodějem nebo stojí mezi českými patrony. Kanonizována byla v roce 1144 a je to první česká a vůbec slovanská světice.

Konec snu o bájném jižním kontinentu

Důležité místo v historii objevování zemí a světadílů má ostrov Arapaoa. Roku 1770 kapitán Cook poprvé přistál v zálivu a vyšplhal na vrchol ostrova Arapaoa. Zde spatřil průliv spojující Tichý oceán a Tasmanovo moře. Tím se Cook ujistil, že nenašel ztracený kontinent “Terra Australis Incognita”. (Učenci totiž věřili, že na jižní polokouli musí být nějaký kontinent vyvažující kontinenty na severní polokouli) a také se rozplynula naděje, že bude kdy objeven. Kapitán Cook záliv pojmenoval po královně Šarlotě Meklenbursko-Střelické, manželce krále Jiřího III. 

Pro vážné zájemce je Cookova vyhlídka (Cook's Lookout) přístupná, pro tento celodenní výlet musíte využít vodní taxi nebo některého z místních průvodců. 

Tradiční maorské jméno zálivu Tōtaranui bylo uznáno až v roce 2014 a od té doby nese oba názvy. Před příchodem Evropanů v oblasti žili stovky let příslušníci kmenů  Ngāti Kuia and Rangitāne. Ti byli také prvními Maory, kteří se setkali s kapitánem Cookem. Ten si oblast velice oblíbil a během jeho tří plaveb v sedmdesátých letech 18. století v zálivu kotvil déle než 200 dní. Až na výjimky byla setkání Cooka s Maory přátelská.

Od padesátých let 19. století se v oblasti usídlovali zejména britští přistěhovalci. Prvně se vykácely původní lesy. Těžbu dřeva následně vystřídaly pastviny - pařezy se vyklučily, zasela se naše evropská tráva a poloostrovy a ostrovy obsadila stáda ovcí. Tehdy ale farmářům nedošlo, že jílovitá a silně erodující půda se pro růst trávy nehodí. Mnozí skončili s chovem nejpozději s příchodem hospodářské krize třicátých let 20. století. Na mnohých místech znovu volně vyrostl druhotný původní les, místy se pro průmyslovou produkci vysázely exotické borovice.

TIP: Zkombinujte přírodu a krásy Nového Zélandu s návštěvou toho nejlepšího v Austrálii na zájezdu To Nej z Austrálie a Nového Zélandu od 129 990 Kč.

Daleko do civilizace, zato klídek

Přes tyto překotné změny si oblast zachovala své kouzlo. V dnešní době je populární prázdninovou destinací. Jsou tu krásné pláže, ubytování v privátu a resorty jsou často dostupné pouze z vody. V zálivech žije komunita lidí, kteří si navzájem pomáhají. Přeci jen je do civilizace daleko - i obyčejná návštěva řemeslníka vyjde draho - musí se mu zaplatit celodenní výlet a doprava lodí. Komunita je pestrou směsí povolání - najdou se klasičtí farmáři se stádem ovcí, mořské farmy s chovem výborných slávek zelenoústých, lososí farmy nebo unikátní chov mušlí paua (česky ušeň) za účelem tvorby perel. Pak tu samozřejmě žijí poskytovatelé turistických služeb a nesmíme zapomenout na freelancery, kteří preferují pomalý a poklidný životní styl na samotě či polosamotě u vody.

Šance přežít  

V oblasti zálivu se nachází několik ostrovů, které jsou vyčištěné od predátorů. Tyto ostrovy jsou důležitým útočištěm pro původní faunu a flóru. S evropskými kolonizátory se totiž dostaly na Nový Zéland také kunovité šelmy, krysy, kočky, psy, navíc byl vypuštěn australský kusu liščí. Původní novozélandské druhy totiž neznaly tyto predátory a neuměly se jim bránit. Začal masakr, na pevnině mnoho původních druhů vyhynulo nebo jim hrozí vyhynutí. A proto se poslední dobou vyčišťují některé ostrovy podél novozélandského pobřeží od predátorů a vypouští se na ně ohrožené druhy. 

Ideálním příkladem je ostrov Motuara Island, který je přístupný veřejnosti. Od roku 1992, kdy byly vyhubené krysy, ostrov doslova kvete. Žijí zde například vzácní papoušci kakariki, laločník sedlatý nebo kiwi. Zde také kapitán Cook roku 1770 prohlásil Jižní ostrov za britské území. Rezervace se dá navštívit s některou z lodních společností, na kajaku nebo v rámci výletu za delfíny spojeného s návštěvou ostrova.

Queen Charlotte Track 

Queen Charlotte Sound je často spojovaný se stejnojmennou 70 km dlouhou stezkou. Ta byla v dnešní podobě dokončena roku 1991 a od té doby je stále populárnější. Stezka je přístupná také pro cyklisty. Začíná v Ship Cove, historickém místě kde kotvil kapitán Cook. Odtud pokračuje střídavě podél pláží a po hřebenu nad zálivy. Po trase jsou privátní ubytování nebo kempy. Nechce-li turista nosit těžký batoh, pak mu ho vodní taxi každý den převeze do místa dalšího noclehu. A jelikož mnoho cestovatelů nemá dostatek času k absolvování celé túry, vodní taxi nabízí jednodenní výlety, kdy vás z Picton ráno odvezou a vysadí na jedné pláži a odpoledne naberou na další pláži a vrátí zpět do civilizace.

V zálivu se dá lehce strávit celý týden, jen samotná plavba trajektem nestačí. Potápěče láká vrak výletní zaoceánské lodě Michael Lermontov, lze pozorovat nebo plavat s delfíny, vydat se na několikadenní plavbu na kajaku nebo na jachtě a po cestě třeba prozkoumat naleziště zlata na výběžku Cape Jackson. A gurmáni musí ochutnat výborné slávky v kombinaci se sauvignon blanc z nedalekých vinic regionu Marlborough.

Láká vás příroda a kouzlo Nové Zélandu? Vyberte si jeden z poznávacích zájezdů na Nový Zéland s českým licencovaným průvodcem Martinem Slívou. 

Japonská společnost Yanmar Agri Corporation upoutala pozornost letos v červenci, kdy představila autonomní traktory pro zemědělství. Teď je o nich slyšet znovu. Použili stejný systém autonomního řízení, který se jmenuje Smartpilot, a postavili autonomního sázeče rýže pro práci v obtížném terénu rýžovišť.

Nový autonomní stroj se jmenuje YR8D. Má dieselový pohon a je možné ho programovat nebo sledovat na dálku pomocí tabletu, který je voděodolný. Rýžoviště jsou v podstatě bažiny, takže se odolnost vůči vodě velmi hodí. Robotický sázeč rýže má na palubě systém GPS, díky němuž sleduje svou polohu na rýžovišti.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Autonomní zemědělec YR8D ušetří náklady na práci lidských zaměstnanců. Podle společnosti Yanmar rovněž zajistí vysazování rýže v hustějším uspořádání, než by zvládli lidští sázeči. Díky tomu bude ke stejné sklizni rýže postačovat menší rozloha rýžovišť anebo stejně velká rýžoviště zajistí vyšší sklizeň. Nový stroj bude na trhu již v únoru roku 2019, prozatím jen v Japonsku. Zájemci si ho mohou pořídit v různých verzích za 35 až 50 tisíc dolarů (asi 790 tisíc až 1 milion 130 tisíc Kč).

Kořeny japonské stíhačky Ki-84 lze vysledovat do roku 1938. Císařské letectvo se tehdy drželo doktríny dvou typů stíhaček, z nichž jedna měla být lehce vyzbrojená a vysoce obratná, zatímco u druhé se akcentovala vysoká rychlost, dobrá stoupavost a silná výzbroj.

Předchozí část: Poslední souboje nad Pacifikem: F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (1)

První typ si letectvo přálo zejména pro získání vzdušné převahy nad bojištěm, kdežto hlavní úkol druhého spočíval v útocích proti bombardérům. Obě zadání nejlépe splnila společnost Nakadžima Hikoki s lehčím stíhačem Ki-43 Hajabusa (značeným u vojska také jako Typ 1) a těžším Ki-44 Šóki (neboli Typ 2), jež vstoupily do služby roku 1941, respektive 1942.

Od dvou typů k jednomu 

Nicméně už roku 1939, kdy japonské vzdušné síly se staršími stroji Ki-27 (Typ 97) utrpěly ztráty v bojích proti sovětským stíhačkám I-16 nad Chalchyn Golem, se začaly ozývat hlasy, podle nichž koncept dvou stíhaček možná nepřináší zcela optimální výsledky. Letectvo proto začalo formulovat požadavky na nový letoun, jenž propojí obratnost „lehké“ stíhačky s rychlostí a výzbrojí té „těžké“. Kromě toho bylo zřejmé, že bude třeba lepší pancéřová ochrana pilota, pevnější konstrukce a samosvorné palivové nádrže.

To vše zákonitě znamenalo větší hmotnost, z čehož pramenila potřeba výkonnějšího motoru. Naštěstí ale firma Nakadžima pracovala i na něm, byť oproti Spojeným státům už nabírala zpoždění, jelikož její agregát Ha-45 Homare se začal rodit až v době, kdy corsair s motorem R-2800 již létal. Specifi kace letectva, které urgentně žádalo novou stíhačku, byly předány v prosinci 1941 a obsahovaly i požadavek na výzbroj v podobě 20mm kanonů.

Jasuši Kojama, jenž zkonstruoval už typy Ki-27, Ki-43 a Ki-44, tak dále rozvíjel svůj přístup a na jaře 1942 dokončil design, který dostal název Ki-84 Hajaté (vichřice). Prototyp odstartoval v březnu 1943 a napověděl, že jde o velice výkonný stroj s působivými parametry, motor však pronásledovaly potíže, kterých se Ki-84 nikdy zcela nezbavil. Válečnou situací stále více tísněné letectvo však tlačilo na začátek sériové produkce, a proto byl Ki-84 v dubnu 1944 oficiálně přijat. 

Papírově dokonalý stroj

Stroj označovaný v armádě rovněž jako Typ 4, skutečně reprezentoval důležitý pokrok oproti předchozím letounům. Přinejmenším z hlediska „papírových“ parametrů neměl žádný zásadní nedostatek. Byl velice rychlý a obratný, skvěle stoupal a nesl výzbroj, jež mu dovolila bojovat také proti těžkým americkým bombardérům. Tvořily ji dva 12,7mm kulomety v přídi a dva 20mm kanony v křídle, kromě toho byly k dispozici i pumové závěsníky, ale právě nezbytnost boje proti bombardérům přinesla úsilí o další zvýšení palebné síly.

Po standardní verzi, která se označovala jako Ki-84-I Ko, tedy přišla varianta Ki-84-I Ocu, která měla čtyři 20mm kanony, a poté Ki-84-I Hei, jež nesla dva 20mm a dva 30mm kanony. Vznikla také noční stíhačka Ki-84-I Tei, jež obdržela šikmo vzhůru střílející 20mm kanon pro útoky na břicha bombardérů, ovšem sériová výroba všech těchto provedení zůstala na poměrně nízkých číslech. Japonský průmysl, který se potýkal se stále větším nedostatkem surovin, pak přešel na standard Ki-84-II, jak se označovaly stroje se smíšenou konstrukcí, v níž byly některé duralové prvky nahrazeny dřevem či překližkou.

Přetrvávající problémy s motory 

Hlavní problém však spočíval v přetrvávajících problémech s motory, jejichž válce při chodu na nejvyšší výkon nepracovaly hladce, takže agregát hodně trpěl. Motor Ha-45 navíc žádal jen to nejlepší palivo (kterého měli Japonci nedostatek) a byl náročný na precizní údržbu, takže nepřekvapuje, že se ve zhoršující se válečné situaci stále více letounů Ki-84 dostávalo mimo službu.

Vedle toho se zpomalovaly dodávky motorů, jejichž tempo zaostávalo za výrobou draků. Sériové Ki-84 byly poprvé nasazeny do bojů koncem léta 1944 nad Čínou a Barmou, ale piloti US Navy se s nimi ve větší míře potkali až v říjnu nad Filipínami a největší střety proběhly na jaře 1945 nad Okinawou. Je příznačné, že množství Ki-84 tam nasadily i sebevražedné jednotky Šinbu-Tai, jelikož Japonsko trpělo nedostatkem vycvičených pilotů. V poslední den války zbývalo již jen 267 exemplářů Ki-84, z nichž pouze 162 bylo letuschopných. 

Ki-84-I Hajaté

• ROZPĚTÍ: 11,24 m
• DÉLKA: 9,92 m
• VÝŠKA: 3,39 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 660 kg
• MAX. HMOTNOST: 3 890 kg
• MOTOR: hvězdicový Nakadžima Ha-45 o výkonu 1 342 kW (1 800 koní)
• MAX. RYCHLOST: 630 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 1 695 km
• BOJOVÝ DOSTUP: 10 500 m
• VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet Ho-103, 2× 20mm kanon Ho-5

Měření sil

Srovnání parametrů ukazuje, že Ki- 84 Hajaté (v americkém kódu nazývaný „Frank“) měl nad palubním letounem F4U Corsair převahu po stránce výzbroje, obratnosti a výškových výkonů, kdežto americký stroj vedl z hlediska odolnosti a doletu. Reálné souboje však vyznívaly úplně jasně ve prospěch Američanů. Je ale třeba podotknout, že přesné statistické srovnání trochu komplikuje skutečnost, že v hlášeních US Navy se Ki-84 leckdy zaměňují se staršími letouny. Američtí piloti se totiž zpočátku domnívali, že se jedná o nějakou novou verzi Ki-43, Ki-44 či námořní N1K.

Jisté je, že v podobě Ki-84 měli Japonci k dispozici opravdu kvalitní stíhačku, avšak naneštěstí pro ně se dostala do sériové produkce až v době, kdy schopnosti japonského průmyslu začaly nezadržitelně upadat a kdy již pro tyto stroje neměli dostatek vycvičených pilotů. Japonsko navíc evidentně nikdy nezvládlo velkosériovou produkci motorů v potřebné kvalitě, což se logicky odráželo na nízké spolehlivosti Ki-84.

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go

Američané měli drtivou převahu, pokud jde o počty vyprodukovaných stíhaček, ale poněkud méně se ví, že vedli i z hlediska taktiky, jelikož daleko dříve přešli na činnost čtveřic (respektive dvou párů) letounů, zatímco Japonci se až do roku 1943 drželi zastaralého a málo flexibilního systému trojic. Pokud by se však měla vybrat jediná rozhodující příčina, kvůli níž „papírově“ lepší Ki-84 prohrávaly většinu soubojů s F4U, pak by to jistě byla kvalita pilotů, jelikož lépe vycvičeným a zkušenějším Američanům zkrátka Japonci nemohli čelit ani se svou nejlepší technikou.

V únoru 2019 by měla odstartovat první soukromá mise na povrch Měsíce. Společnost SpaceIL a izraelská vládní korporace Israel Aerospace Industries (IAI) společně postavili kosmickou loď přezdívanou Berešít s lunárním modulem. Zástupci obou společností v těchto dnech oznámili, že modul dopraví na povrch Luny i digitální časovou schránku se třemi malými disky, které obsahují národní pamětihodnosti Izraele.

Mise k Měsíci společnosti SpaceIL začala díky soutěži Google Lunar X Prize. SpaceIL byl jediným izraelským týmem, který soupeřil o cenu v hodnotě 30 milionů dolarů (téměř 680 milionů Kč). Dostal by ji první soukromý tým, který by přistál na Měsíci a splnil tam požadované úkoly. Soutěž ale byla letos zrušena, když bylo jasné, že ani po opakovaném prodloužení žádný z týmů nestihne zvládnout výzvu včas.

SpaceIL poletí na Měsíc

Osud společnosti SpaceIL a některých dalších ale přesto ukazuje, že soutěž Google Lunar X Prize vlastně splnila svůj hlavní účel – probrat k životu lety na Měsíc a zapojit do nich soukromé firmy. SpaceIL podle všeho skutečně v dohledné době na Měsíci přistanou.

TIP: Lunar Library: Přistávací modul Peregrine dopraví na Měsíc vytištěnou Wikipedii

Kosmická loď Berešít úspěšně prošla náročnými testy a brzy ji přemístí na floridský kosmodrom Mys Canaveral. Do vesmíru ji vynese raketa Falcon soukromé společnosti SpaceX. Pokud modul uspěje, měl by na povrchu Měsíce zůstat i s časovou schránkou po neomezeně dlouhou dobu.

Jídlo by mělo být čerstvé a o mořských plodech to platí dvojnásob. V opačném případě se v nich mohou množit toxické bakterie. Mezinárodní tým amerických a thajských vědců nyní vyvíjí průhledný obal s antibakteriálními účinky, který je zároveň jedlý. S takovým obalem lze obalit krevety, a pak je sníst, bez obav z bakterií.

Průhledný antimikrobiální obal je založený na škrobu z manioku a biologicky rozložitelném polymeru PBAT (polybutylen adipát-ko-tereftalát). Za antibakteriální účinky obalu odpovídá polypeptid Nisin Z a arginát kyseliny laurové (LAE). Obal se aplikuje v podobě gelu, do něhož se mořské plody namočí, a gel pak následně vyschne do podoby průhledného obalu.

TIP: Vítaná novinka. Jedlý obal na jahody významně prodlužuje jejich životnost

Pokud jsou krevety a další mořské plody uložené v takovém obalu, antibakteriální látky postupně likvidují přítomné mikroby. Vědci to vyzkoušeli tak, že nejprve plátky z tygřích krevet a mořské ryby záměrně nakazili bakteriemi E. coli a dvěma typy salmonel. Plátky poté obalili jedlými obaly a ponechali je uskladněné. Závěrečné testy potvrdily, že antimikrobiální obaly do značné míry mikroby zlikvidovaly. 

Planetu Zemi obývá 7,6 miliardy lidí. Jsou to nepřeberné zástupy, a pokud bychom spočítali, kolik všichni dohromady vážíme, došli bychom k impozantnímu číslu 324 milionů tun. Zdá se to být hodně, ale z velmi důkladné inventury pozemského života, kterou provedl tým pod vedením Rona Mila z Weizmannova institutu v izraelském Rechovotu, vyplývá, že lidstvo představuje v celkovém množství živé hmoty naší planety jen zanedbatelné „smítko“. Ať jsme tlustí nebo tencí, malí nebo velcí, všichni dohromady tvoříme pouhou setinu procenta z celkového objemu pozemské biomasy. Přesto člověk s biomasou planety v posledních tisíciletích pořádně „zamával“.

Jak se váží vše živé?

Milo a jeho spolupracovníci pochopitelně neobíhali svět s metrem, stolními váhami či mincířem. Místo toho se posadili k počítačům a sumarizovali údaje o živé hmotě v nejrůznějších ekosystémech – od pouští přes pralesy až po polární tundru, od nejhlubšího dna oceánů až po nejvyšší vrcholky hor. Prostřednictvím obrovského množství vědeckých studií „nakoukli“ biologové i do podzemí. 

Navíc si uvědomovali, že o pozemské biomase si nelze udělat přesnou představu podle toho, kolik který organismus váží. Například tělo medúzky sladkovodní (Craspedacusta sowerbii) tvoří z 99,26 % voda. Organické hmoty nese tento zástupce žahavců (Cnidaria) jen špetku. Lidské tělo obsahuje kolem 60 % vody a například želvušky (Tardigrada) snesou stav, kdy voda tvoří pouze 3 % jejich celkové tělesné hmotnosti. Různý obsah H_²O bylo proto potřeba zohlednit. 

Všechny organismy – mikroby počínaje a obřími sekvojovci konče – museli Ron Milo a jeho kolegové převést na „společného jmenovatele“. Rozhodli se pro uhlík, prvek tvořící základ organických sloučenin. Do organismů se ho valná část dostává z ovzduší, kde se vyskytuje ve formě anorganické molekuly oxidu uhličitého. Tento plyn čerpají rostliny z atmosféry a fotosyntézou z něj pak vyrábějí organické molekuly cukru. Od nejrůznějších zástupců flóry přebírají uhlík v organických sloučeninách další formy pozemského života. Lidský organismus je tvořen uhlíkem z 18,5 %, což znamená, že člověk o hmotnosti 75 kilogramů v sobě nese necelých 14 kilogramů uhlíku. 

Savci jsou pozadu

Ve studii zveřejněné vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences Ron Milo a jeho kolegové uvádějí, že veškerá pozemská biomasa v sobě dohromady váže 550 miliard tun uhlíku. Z toho více než 80 %, konkrétně 450 miliard tun, připadá na rostliny (Plantae). Na druhém místě jsou bakterie (Bacteria), v nichž se skrývá 70 miliard tun uhlíku. Houby (Fungi) už jej obsahují pouze 12 miliard tun. Milovníci extrémních podmínek z řad archebakterií (Archea), na první pohled podobní bakteriím, mají ve svých buňkách sedm miliard tun uhlíku a prvoci (Protozoa) čtyři miliardy tun. Celá živočišná říše (Animalia) – od mušky octomilky po velrybu plejtváka obrovského – stojí a padá s necelými 2,5 miliardy tun uhlíku. Viry (Vira) sice nepočítáme mezi organismy, ale organické sloučeniny s uhlíkem tato forma života obsahuje. Ačkoliv se v oceánech vyskytuje přímo závratné množství virů a každý litr mořské vody je jimi doslova nabit, jsou tak malé, že všechny dohromady nesou jen 200 milionů tun uhlíku. 

Podrobnější pohled na biomasu živočišné říše přinesl další pozoruhodné informace. Bezmála polovina, tedy asi miliarda tun uhlíku, připadá na členovce (Arthropoda). Příliš za nimi nezaostávají ryby (Osteichthyes) a paryby (Chondrichthyes) se 700 miliony tun. Biomasa dalších skupin živočichů už je podstatně skromnější. 

Měkkýši (Mollusca) a kroužkovci (Annelida) nesou shodně po 200 milio­nech tun uhlíku. Žahavci (Cnidaria) v sobě skrývají zhruba polovinu – cca 100 milionů tun. Stejné množství však najdeme u domácích zvířat, především skotu, prasat a drůbeže. Lidstvo s 60 miliony tun za hospodářskými zvířaty zaostává. A už vůbec se s biomasou těchto zvířat nemohou měřit volně žijící savci s pouhými sedmi miliony tun uhlíku nebo volně žijící opeřenci se dvěma miliony tun. 

Rostliny vládnou souši, živočichové mořím

Zajímavé je také rozložení biomasy na planetě. Moře a oceány zabírají 71 % zemského povrchu a objemem dominují nad souší ještě výrazněji. Přesto se drtivá většina biomasy nachází na pevnině, kde se v ní váže celkem 470 miliard tun uhlíku. Mořské formy života v sobě zadržují jen šest miliard tun. Nejméně 70 miliard tun se pak skrývá ve formách života sídlících pod zemským povrchem a pod mořským dnem. 

Na souši tvoří základ všeho živého zelené rostliny, které čerpají uhlík z atmosféry a mění ho na organickou hmotu. Jejich celková biomasa nahromadila už zmíněných 450 miliard tun uhlíku. V mořích však představují vzácné hosty. Žijí tam hlavně zelené řasy (Algae) a z vyšších rostlin pak především zástupci řádu žabníkotvarých (Alismatales). Dohromady je v nich méně než miliarda tun uhlíku. Suchozemské formy života, které přímo nebo nepřímo čerpají organické látky z rostlin, vytvářejí celkovou biomasu s pouhými 20 miliardami tun uhlíku. Poměr rostlinných „producentů“ organické hmoty k jejím konzumentům je na souši 22,5 ku jedné. 

V moři panují zcela opačné poměry. Rostlinní producenti organické hmoty mají pětkrát méně uhlíku než organismy, jež jsou na konzumaci této organické hmoty odkázány. Příčina tkví v tom, že se mořské řasy a vyšší rostliny velmi rychle obnovují, zatímco jejich konzumenti, například ryby, mají „obrat“ výrazně pomalejší.

Každá skupina organismů má svou doménu. Většina biomasy rostlin se nachází na souši. Většina živočišné biomasy je v moři. A většina biomasy bakterií a archebakterií se ukrývá hluboko v podzemí. 

Člověk v hlavní roli

Pozemský život prodělal celou řadu dramatických změn. Během velkých vymírání – podobných, jaká přinesla například srážka Země s asteroidem na konci druhohor – objem biomasy prudce poklesl. Obdobný proces její redukce však před pár tisíciletími nastartovala i lidská civilizace. Dnešní objem biomasy rostlin je ve srovnání se stavem před vzestupem člověka jen poloviční! Lidé vykáceli obrovské plochy lesů a proměnili je na pole, sady či pastviny. Zemědělské plodiny dnes sice vážou 10 miliard tun uhlíku, ale jde jen o 2,2 % biomasy zmizelých lesů a dalších zničených porostů. 

Objem biomasy ryb jsme stačili zredukovat „pouze“ o 15 %. Biomasu suchozemských savců jsme ovšem srazili na 17 % původního stavu a u mořských savců na pětinu. Z biomasy savců dnes připadá 60 % na hospodářská zvířata, 36 % na člověka a jen 4 % na volně žijící živočichy. Člověkem chovaná kuřata váží třikrát víc než všichni volně žijící ptáci světa dohromady!

Daň za vzestup

„Když si otevřete dětské knížky o zvířatech, defilují před vámi sloni a lvi. Mnohem případnější by bylo, kdyby tam byla kráva a vedle ní kráva a pak zase kráva a potom kuře,“ poznamenává jen s mírnou nadsázkou Ron Milo. 

Člověk přispěl k dominanci vybraných druhů, konkrétně tura domácího (Bos taurus), prasete domácího (Sus scrofa), kura domácího (Gallus gallus) a sebe samého (Homo sapiens). Dominance jednoho druhu v určitém prostředí neporušuje principiálně přírodní zákonitosti. Například mořský korýš krunýřovka krillová (Euphausia superba) vévodí polárním mořím a váže v sobě 50 milionů tun uhlíku. Biomasou se tedy bezmála vyrovná celému lidstvu. Hlavní rozdíl tkví v tom, že zatímco dominance krunýřovky je výsledkem dlouhé evoluce a přispívá k různorodosti života v polárních mořích, člověk, skot a drůbež zvětšily svou biomasu na Zemi přímo raketově a jejich rozmach zaplatil dramatickým ústupem velký počet jiných forem života. 

Lidé ve středověku byli mnohem pospolitější než dnes a Vánoce slavili nejen v rámci rodiny, ale ve společenství vsi, městského sousedstva či šlechtického dvora. Oslavy se odehrávaly v domech, kostelích, na náměstích i v ulicích. Nikdo v tu dobu neměl strádat, všichni měli pocítit radost a blahobyt. To platilo zejména o královské oslavě.

Štědrý den na královském dvoře

Nejslavnostnější byl průběh Vánoc u dvora. Král mohl trávit svátky na Pražském hradě nebo na některém z královských hradů. Vánoce pro něj byly především duchovním svátkem. Karel IV. byl velmi zbožný muž a dodržoval všechny půsty i povinnosti, které církev předepisovala. Mší se účastnil, kdykoliv mohl, a odmítal příliš divoké zábavy i hry v kostelích. A co dodržoval král, platilo pro celý dvůr.

Pro mnoho veselých mladých dvořanů tak musely být svátky u dvora příliš vážné a nudné, ale kdo chtěl, mohl najít zábavu v podhradí. Ani na pověry a různá věštění budoucnosti si panovník nepotrpěl. Církev takové praktiky odsuzovala jako hřích a král jí dával za pravdu.

TIP: Vánoce hororové i magické: Kde se vzaly oblíbené svátky klidu a pohody?

Zato hostiny na královském dvoře byly vyhlášené. Karel sám byl sice střídmý i v jídle, ale hodování při velkých slavnostech patřilo ke královské reprezentaci. U tabule zasedali nejen přední šlechtici království a německé říše, ale také vyslanci cizích panovníků. Kuchyně byla vybraná a množství jídla obrovské. Během jediné hostiny mohlo přijít na stůl až čtyřicet jídel – masových (z drůbeže, zvěřiny, ryb) i sladkých (koláčky plněné ovocem nebo medem).

Jako zvláštní delikatesa se mohli podávat malí ptáčci, jako vlaštovky nebo drozdi. Oblíbené byly zeleninové polévky, kořeněné omáčky a jako zákusek mandle, fíky a jiné sušené ovoce. Pilo se především víno, burgundské, rýnské nebo rakouské, a také sladká vína z Itálie. Kromě toho se podávala medovina. Během hostiny bavili společnost hudebníci a básníci, žongléři, herci a šašci. 

Důležitá část globální komunikace probíhá přes uzel ve výšce 35 786 kilometrů nad rovníkem. Ze vzdálenosti asi jedenáctiny cesty na Měsíc pokrývá necelých pět set družic planetu televizním signálem či satelitním internetem. Zdánlivě visí nad určitým bodem planety, na geostacionární oběžné dráze (GEO) totiž letí satelity stejnou úhlovou rychlostí jakou se otáčí Země a tedy souběžně s ní. Současné družice však postupně začnou být nahrazovány stroji zcela odlišné konstrukce.

Zatímco přístroje starších telekomunikačních satelitů pracují s přednastavenými parametry, nejmodernější stroje již dokáží samy upravovat svoje vytížení. Na místo určení se dopraví na paprsku částic, v blízké budoucnosti by je tam však mohl dotlačit vesmírný remorkér. Budou mezi nimi svištět robotičtí opraváři, kteří budou modulárně konstruované družice přeskládávat podle jejich aktuálního využití. Náklady na provoz i vypuštění se budou raketově snižovat, a promění se také samotný princip telekomunikačního byznysu. 

Lehčí díky plazmatu

Dnes se musí družice na GEO dopravit skoro sama, poslední stupeň nosné rakety se odpojí už po zhruba dvou stech kilometrech cesty. Svými vlastními reaktivními motory na kapalné palivo se satelit vyšvihne na eliptickou dráhu přecházející v geostacionární. Při tom spálí naprostou většinu paliva, které s sebou nese. Zbytek bude používat na občasné korekce kurzu a nakonec k přesunu na takzvaný hřbitovní orbit, kam se uchýlí po uplynutí typicky patnáctileté doby životnosti. Tu přitom neurčuje ani tak životnost komponentů, jako omezené množství paliva, které se stroje vleze.

V posledních letech jsou však družice vybavovány iontovými či plazmovými motory, které si vystačí s jen malým množstvím plynu jako palivem. V ústrojí tvarem a velikostí připomínajícím větší reproduktor je xenon či jiný prvek urychlován do stavu plazmatu, které je pomocí magnetického pole vyháněno tryskou rychlostí až 50 km/s. Typem iontového pohonu nazývaného Hallův motor je vybaven kupříkladu v červnu tohoto roku vypuštěný SES-12 z flotily lucemburského satelitního operátora SES.

Iontové motory mohou značně zvýšit operační dobu družic na oběžné dráze, s dnešními technologiemi přibližně o třetinu. Již se však promýšlí možnosti, jak využitelnost geostacionárních satelitů prodloužit mnohem radikálněji. Kupříkladu je lze udělat zcela nezávislé na tom, kolik se do nich vleze paliva. Na stole leží koncepty vesmírných remorkérů s iontovým pohonem, které družici odchytí po odpojení posledního stupně nosné rakety, dotlačí na GEO a tam naplní její při startu prázdné nádrže. Tyto remorkéry by mohly dotankovávat i satelity již dávno kroužící na své orbitální pozici. 

Iontový pohon zabere jen asi desetinu místa, které vyžaduje chemický motor včetně nádrží. Zmíněný SES-12 by tak vážil nejméně šest namísto 5,3 tun, kdyby byl vybaven konvenčními motory na tekuté palivo. Pokud by jej po startu vyzvedl a po dobu jeho služby staral vesmírný remorkér, nejenže by mu stačily ještě menší nádrže, ale i samotné pohonné ústrojí by mohlo být skromněji dimenzováno, pokud by je satelit používal jen ke korekci kurzu. 

Do rakety jako je Falcon 9 společnosti SpaceX se vleze jen jedna geostacionární družice s pohonem na tekuté palivo, stroje s nižší váhou a menšími rozměry by však unesla i dva najednou. Anebo lze do krychle se standardní délkou stran kolem dvou metrů vecpat více transpondérů, tedy přístrojů modulujících signál ze Země a vysílajících jej zpátky. Nevýhodou iontového pohonu je, že nabírá rychlost jen velmi pozvolně. Cesta z nízké oběžné dráhy na GEO tedy takové družici trvá několik měsíců namísto týdnů, což však v satelitním byznysu nehraje žádnou roli. Proto prý bude koncem dvacátých let až polovina geostacionárních družic poháněná paprskem.  

Nahoru levněji

Podobně dramatickým vývojem již pár let prochází nosné technologie. Klasické rakety jen tak něco nenahradí, přestože lze družice vypouštět i třeba z letadel. Sedmnáctimetrové rakety Pegasus a Pegasus XL od roku 1990 vystartovaly již třiačtyřicetkrát, převážně z pod dopravního Lockheedu TriStar. V blízké budoucnosti je nejspíš budou vypouštět i suborbitální letouny Stratolaunch společnosti Scaled Composites, nákladní bratříčci známějšího White Knight Two určeného pro vesmírný turismus. 

Americký Pegasus ale unese jen čtyři metráky nákladu a v současnosti vyvíjený evropský systém Aldebaran jen tři sta kilo. Tento koncept se tedy dobře uplatní k vysílání menších přístrojů na nižší oběžné dráhy, těžko se ale tímto způsobem budou vypouštět geostacionární satelity se složenými čtyřicetimetrovými solárními panely. I v hájemství klasických nosných raket však již padl monopol hrstky státních agentur či jejich kontraktorů, jakým je americká United Launch Alliance (ULA), společný podnik koncernů Lockheed Martin a Boeing.

Když se v září 2008 podařilo kalifornské SpaceX jako prvnímu zcela soukromému subjektu vypustit na oběžnou dráhu raketu na tekuté palivo, ULA si za vypuštění družice účtovala 100 až 200 miliony dolarů. Start na raketě Falcon 9 společnosti SpaceX přitom dnes stojí kolem padesáti milionů, a doprava nosičem Falcon Heavy bude od ledna příštího roku prý stát jen kolem dvaceti. A to je teprve začátek: majitel firmy Elon Musk chce cenu za vypuštění rakety do deseti let snížit na pouhých 700 tisíc dolarů. 

Klíčem k tomu je vícenásobné používání komponentů raket. Alespoň co se orbitálních nosičů týče, byly i v tomto ohledu pionýry inženýři SpaceX. V prosinci 2015 se jim jako prvním povedlo ubrzdit vracející se první stupeň rakety Falcon 9 a vertikálně s ním přistát na rampě komplexu v Cape Canaveral, který si SpaceX pronajímá od amerického letectva. Vyšlo to až na osmý pokus, dřívější přistání buď končila úmyslně ve vlnách nebo neplánovaně v plamenech. Historicky první let rakety s již jednou použitou komponentou proběhl v únoru loňského roku s družicí SES-10 na palubě.

Vesmírná stavebnice

Družice tedy budou stále menší či lehčí, a náklady na jejich dopravu na orbit výrazně klesat. Promění se však i podoba těchto strojů. Již dnes staví Airbus Defense and Space či Boeing Satellite Systems telekomunikační satelity na principu stavebnice, což podobně jako v automobilovém průmyslu šetří peníze i čas na vývoj jednotlivého stoje. Postupně by se však design družic mohl stát natolik modulárním, že umožní jednotlivé komponenty měnit přímo na oběžné dráze. 

Na satelitu krátkodobě zakotví robotická sonda a vymění či doplní určitý díl, třeba transpondér lépe odpovídající jejímu novému úkolu. Anebo se sonda na pár let se satelitem přímo spojí, aby svými přístroji na potřebnou dobu rozšířila jeho funkcionalitu. Víceúčelovými se však telekomunikační družice stávají již dnes, jejich počítače dovolují významně upravovat parametry vysílání podle okamžité potřeby. Efektivnější využití „hardware“ družice může i o řád zvýšit její vysílací kapacitu, a navíc již nemusí nést filtry signálu, frekvenční konvertery a další přístroje o váze mnoha metráků. 

Satelity tedy nejenže drží krok s neustále se zrychlující dobou informační, ale budou hrát klíčovou roli v zajišťování všudypřítomné konektivity. Ostatně v nedostupných či méně vyvinutých regionech již dnes nahrazují pozemní telekomunikační infrastrukturu. „Naše flotila pokrývá 99,99 procent zemského povrchu. Zajišťujeme tak dostupnost telekomunikačních služeb i v letadlech či na lodích uprostřed oceánu,“ vysvětluje Martin Ornass-Kubacki, viceprezident satelitního operátora SES. „Flexibilita nastupující generace družic navíc umožní zcela nové podnikatelské modely, třeba krátkodobý a na okamžité vyžádání dostupný pronájem vysílacích kapacit,“ předpokládá Ornass-Kubacki.

Archeologové občas narazí na skutečně velice zvláštní věci. Nedávno se jim podařilo na pohřebišti ve vesnici Pocklington, která se nachází v anglickém hrabství Yorkshire. Pohřebiště pochází z doby železné, která na území Velké Británie trvala zhruba od roku 800 před naším letopočtem do roku 43 našeho letopočtu, kdy do Británie dorazili Římané.

Na tomto pohřebišti již bylo odkryto asi 100 hrobů. Nedávno k nim přibyly dva další, které rozhodně stojí za zmínku. První z hrobů ukrýval asi dvacetiletého muže válečníka, který podle zachovalých stop „zemřel“ hned dvakrát. Poprvé to bylo nejspíše po úderu kyjem nebo něčím podobným do hlavy. Pak ale s jeho pozůstatky zřejmě provedli nějaký rituál, během něhož mrtvého válečníka asi devětkrát probodli. Pětkrát to bylo zbraní se železným hrotem a čtyřikrát zbraní s kostěným hrotem. Účel rituálu je přitom nejasný. Mohlo jít o odměnu zasloužilému bojovníkovi nebo třeba naopak pomstu nepříteli.

TIP: V Anglii objevili unikátní hrob ženy Bodiky ze starověkého Říma

Druhý výjimečným pohřbeným byl starší vysoce postavený muž v honosných šatech a se zlatými šperky, kterého archeologové objevili na válečném voze. S tímto mužem a vozem byl pohřbený bronzový štít a také dva koně. Ani jeden z těchto koňů ale nemá hlavu, tedy spíše lebku. Odborníci se domnívají, že koně byli umístěni do hrobu živí a pak jim usekli hlavy, zřejmě rovněž z rituálních důvodů. Uťaté koňské hlavy pak například mohly střežit starcův hrob.