Průzkum, transport jednotek a palebná podpora rozhodně nebyly jedinými úkoly, které vrtulníky ve Vietnamu plnily. Víceúčelový typ UH-1 s původním názvem Iroquois se stal nejrozšířenějším typem vrtulníku ve vietnamské válce, našel využití také jako létající velitelské stanoviště pro velitele brigád a divizí, kteří mohli řídit operace probíhající na zemi přímo pod nimi. Velitelé pěších praporů pak měli svůj lehký stroj OH-6, který byl kromě řízení boje využíván i k nouzové evakuaci raněných přímo pod palbou nepřítele.

Image

Čtěte také

Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (1)

Děvečka pro všechno

Vrtulník UH-1 nesoucí přezdívku Huey (první modely byly označeny jako HU-1, což jim vyneslo pojmenování podle jednoho ze synovců kresleného kačera Donalda) zajišťoval také pravidelné zásobování jednotek nasazených v „buši“. Pravidelně vždy po pár dnech tak vrtulníky přivážely munici, vodu, proviant, poštu či náhradní uniformy. „Mixéry“, jak se vrtulníkům rovněž přezdívalo (z anglického Chopper), byly v podstatě „stěhováky“ vietnamské války.

Desítka středních transportních CH-47 Chinook byla schopna přepravit baterii houfnic ráže 105 mm včetně potřebného materiálu a střeliva a vytvořit tak jádro budoucí palebné základny. Již čtvrt hodiny po přistání pak dělostřelci mohli zahájit palbu.

Těžká váha

Nejtěžší CH-54 Tarhe s únosností devíti tun dokázaly v podvěsu přepravit houfnice ráže 155 mm, buldozery, mostní konstrukce, ale i poškozené vrtulníky, lehká obrněná vozidla anebo říční čluny. Tento „létající jeřáb“ sloužil dokonce i jako „bombardovací vrtulník“ – nosič 4 530kg pumy (tu nebyl schopen pojmout ani strategický bombardér B-52), jež se shazovala z výšky 300 m za účelem vytvoření přistávací plochy pro dva vrtulníky v džungli.

Zajímavý způsob využití typů OH-6, OH-58 a UH-1 představovalo osazení přístrojem XM-3 „People Sniffer“ (tedy čichač lidí), jehož senzory byly schopné v terénu detekovat látky nacházející se v lidském potu a moči, a tím odhalit přítomnost cizích osob. Vrtulníky prošly ve Vietnamu nejrůznějšími rolemi, a dokonce z nich v noci napadali své cíle odstřelovači, k čemuž bylo zapotřebí dvou UH-1, z nichž jeden byl osazen silnými infračervenými ozařovacími světlomety (původně z tanku M48) a druhý pak vezl dvojici ostřelovačů vybavených puškami s noktovizory.

Pár čísel na závěr 

Ve Vi etnamu nasadili Američané kolem 11 000 vrtulníků (většinu provozovala US Army), z nichž 7 000 bylo víceúčelových strojů UH-1. Tyto stroje v průběhu války řídilo přes 40 000 pilotů, kteří uskutečnili desítky milionů letů. Jen v roce 1967, tedy v době velkých ofenzivních operací, vykonaly helikoptéry ve Vietnamu kolem 5 milionů letů (z čehož 3 225 000 připadlo na bojové mise), přičemž přepravily 7 milionů osob, půl milionu tun zásob a evakuovaly 118 000 raněných. Samotné bitevní vrtulníky onoho roku provedly 560 000 letů.

O intenzitě využívání vrtulníkové techniky svědčí také ztráty. V průběhu války zahynulo 2 202 pilotů a 2 704 členů osádek vrtulníků. Celkem více než 2 200 pilotů i jejich osádek spolu s pětistovkou pasažérů padlo ve strojích UH-1. Z různých příčin bylo zničeno 3 305 strojů řady UH-1, 271 bitevních vrtulníků AH-1, 132 transportních CH-47, 174 průzkumných OH-13, 842 průzkumných a kurýrních OH-6 či 176 transportních UH-34 používaných námořní pěchotou. I přes tyto poměrně vysoké ztráty se však aeromobilní koncept ukázal jako úspěšný a bez něj by americké operace v oblasti byly stěží proveditelné. Taktika se sice v budoucnu pro potřeby jiných typů konfliktů a odlišného prostředí v některých bodech inovovala či pozměnila, ovšem v zásadě se mnohé vietnamské zkušenosti využívají dodnes. 

Také řešíte, kdy svým dětem prozradit, že Ježíšek neexistuje a nenosí každý rok tu horu vánočních dárků? Britští vědci se rozhodli, že to zjistí seriózním výzkumem.

Definitivní výsledky výzkumu budou sice až v roce 2019, už teď ale zveřejnili své úvodní poznatky. Badatelé se ptali lidí po celém světě na jejich vztah k „roznašečům dárků“. Zatím dostali asi 1 200 odpovědí.

TIP: Psychologie štědrovečerního mýtu: Proč děti věří na Ježíška?

Z dosavadních výsledků tohoto vánočního výzkumu vyplynulo, že děti věří na existenci Santy Clause nebo dalších bytostí v průměru do věku osmi let. Jistým varováním může být, že zhruba 30 procent dotazovaných uvedlo, že jejich poznání o skutečném stavu věcí ohledně Santy Clause a spol. ovlivnilo jejich vztah k dospělým. Vědci proto rodičům radí, aby v této otázce postupovali diplomaticky a taktně. Malá část dětí si totiž odnese negativní poučení, že lhát je v pořádku a chování rodičů považují dokonce za zradu. 

Výkonná soustava radioteleskopů ALMA nedávno pozorovala masivní mladou hvězdu MM 1a. Je to gigant, který se nedávno narodil ve hvězdné porodnici, vzdálené od nás přes 10 tisíc světelných let. Když John Ilee z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolegové analyzovali data radioteleskopů ALMA, objevili ještě jednu hvězda - vlastně spíš hvězdičku, kterou nazvali MM 1b.

Dvojhvězd je ve vesmíru hodně. Tahle je ale hodně výjimečná. Hvězda MM 1a má hmotnost zhruba jako 40 Sluncí, zatímco její hvězdný minipartner MM 1b váží jen sotva polovinu Slunce. Takový nepoměr (80:1) mezi partnery v dvojhvězdném systému je nesmírně vzácný.

Zrození minihvězdného partnera

Důvodem je podle všeho samotný zrod hvězdy MM 1b. Když se rodí dvojhvězdy, obvykle to probíhá tak, že se oba hvězdní partneři objeví současně, prostě jako dvojčata. Jenomže u hvězdy MM 1b to bylo jiné. Vznikla o dost později než hvězda MM 1a, s největší pravděpodobností z vesmírného plynu a prachu, který zbyl po zažehnutí její velké sestry.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Z materiálu po zrození hvězdy se obvykle vytvoří protoplanetární disk, ve kterém se následně formují planety. Pokud jde ale o hvězdu značné velikosti, jako je právě MM 1a, může se stát, že namísto disku a planet vznikne malý hvězdný partner. Jde o jeden z prvních takových případů, které astronomové doposud pozorovali.

Podle vědců je dokonce možné, že MM 1b má svůj vlastní protoplanetární disk. Vzhledem k blízkosti hvězdy MM 1a a jejímu očekávanému brzkému konci je ale pravděpodobné, že tento disk nebude mít dlouhou životnost. Hvězdu MM 1a vědci klasifikují jako hvězdu třídy O, což jsou velké a velmi horké hvězdy s životností okolo milionu let. Naopak MM 1b je pravděpodobně malý a chladný červený trpaslík.

V 9. století vypukla v Norsku natolik silná populační vlna, že se tamní obyvatelé vypravili na moře – a osídlili Island. Odtud pak byl podle norských ság v roce 982 vyhnán Erik Rudý: Na základě dávných příběhů o souši zamířil ke Grónsku a ostrov skutečně objevil. V té době panovalo na Zemi dostatečně teplé klima, aby i na tak odlehlém severu nalezl vegetaci. Poté, co prozkoumal jihovýchodní a jihozápadní pobřeží, vydal se zpět do vlasti se zprávou o nové pevnině vhodné k osídlení. 

Využil přitom skutečnost, že také Island již začínal být Norům malý a dobytek se tam neměl kde pást. Nalezenou souš nazval Grønland neboli „zelená země“ a vylíčil ji v lákavých barvách, aby se s ním vydali na cestu noví kolonisté. Jeho plán vyšel a původní državu založenou pětadvaceti loďmi brzy rozšířily tři další osídlovací vlny, čítající desítky plavidel. 

Odříznuti od krále 

Vikingská populace, rozčleněná do malých osad, nakonec čítala asi pět set lidí. Grónsko se posléze stalo výchozím bodem pro cesty do dnešní Kanady a na severovýchod USA, jež často vedli příbuzní Erika Rudého. Nový kontinent objevili dávno před Kryštofem Kolumbem, nicméně později od průzkumu neznámých území upustili. Tamní půdu totiž bránili až příliš agresivní indiáni a nepočetní grónští osadníci si krvavé střety nemohli dovolit. Nakonec se na sever Ameriky vydávali převážně pro dřevo a železnou rudu a konfliktům s domorodci se vyhýbali. I díky popsaným přírodním zdrojům osady podél grónských fjordů prosperovaly a v nejlepších letech měly okolo pěti tisíc obyvatel.

Již počátkem 12. století se grónští Vikingové obrátili na panovníka původní vlasti Haakona IV. Norského s žádostí, aby k nim vyslal biskupa. V „zelené zemi“ posléze vyrostly farní i menší kostely, katedrála, a dokonce klášter. Grónský biskup podléhal norskému primasovi, arcibiskupovi v Trondheimu, a obyvatelé ostrova jeho prostřednictvím odváděli i pověstný „svatopetrský peníz“ papeži. 

Z hlediska samosprávy byli zpočátku nezávislí. Mezi roky 1261 a 1262 se však spolu s Islanďany dobrovolně podřídili norskému králi výměnou za slib, že jim každoročně pošle dvě obchodní lodě s žádaným zbožím (Island si jich vyjednal rovnou šest). Vzhledem ke vzdálenosti zůstávalo ovšem politické spojení s Norskem nadále volné. 

Poslední loď

Ve 14. století se však v Grónsku usídlil zástupce norského krále a tamní obyvatelé už bytostně záviseli na dovozu surovin z kontinentu – obzvláště železa, kterého měli akutní nedostatek. Kupovali ale také luxusnější zboží, například barevné vitráže pro katedrálu. Dovoz platili převážně mrožími kly, pro něž každoročně putovali podél západního pobřeží ostrova na sever do kraje Nordrseta.

Nástup tzv. malé doby ledové kolem roku 1300 ovšem Grónsko do jisté míry od Evropy odřízl. Norsko se navíc stalo součástí unie s Dánskem a Švédskem, přičemž bylo hospodářsky nejméně významné. Královské lodě proto připlouvaly stále vzácněji: Poslední z nich zmiňovaná v historických pramenech dorazila k tzv. východnímu osídlení v roce 1409. 

Slehla se po nich zem

Jak vyplývá z archeologických nálezů, navzdory slábnoucí královské podpoře se lidé na ostrově dokázali uživit ještě desítky let. Už kolem roku 1370 však zaniklo tzv. západní osídlení, pod jehož konec se podepsalo nejen ochlazení, ale také Inuité: Na sever Grónska pronikli z Kanady, načež sestoupili k jihu. Tam narazili na Vikingy, jichž bylo na obranu vlastních území málo a kvůli nedostatku železa jim chyběly kvalitní zbraně. Inuité, kteří byli navíc uvyklí chladu, tak měli na své straně všechny výhody – a Vikingové následně za „nejasných“ okolností zmizeli. Jeden z posledních dochovaných záznamů zmiňuje masakr osady na západním břehu v roce 1379, jenž si vyžádal životy osmnácti mužů. Krvavé konflikty byly zjevně na denním pořádku. 

Otázku úpadku grónských Vikingů se dodnes nepodařilo zcela objasnit. Příčinou nemusely být boje s Inuity, ale spíš rozpadající se ekonomika. Z mrožích klů se v dobách největší slávy vyrábělo ledacos, od krucifixů až po šachové figurky. Dřív než křesťanské armády dobyly první říše na Blízkém východě, nahrazovala „mrožovina“ nedostatkové sloní kly. Podobná tvrzení však vyžadují důkazy: Vědci přitom donedávna nedokázali spolehlivě určit, odkud kly nalezené po celé severní Evropě pocházejí, a zda tedy mají s Grónskem nějakou spojitost. Nyní se ovšem situace změnila.

Mroží bohatství

Norsko-britský vědecký tým analyzoval vzorky mroží „slonoviny“, jejíž historie sahala do let 900–1400. Jednalo se o artefakty nalezené ve známých centrech středověkého obchodu, jako byl Trondheim, Bergen, Oslo, Dublin, Londýn, Schleswig a Sigtuna.

Výzkum byl možný zejména díky ostatkům mrožích lebek, v nichž kly během převozu zůstávaly jako v ochranném balení – vylamovaly se až v dílnách. Badatelé z nich odřízli nepatrné části, podrobili je analýze DNA a na jejím základě pak odhalili evoluční štěpení mrožích populací. Během dvou století, kdy měli Vikingové na dovoz klů monopol, se zvířata rozdělila do dvou linií: „Východní“ obývala převážnou část arktických oblastí a Skandinávii, „západní“ se však zdržovala výlučně ve vodách mezi západem Grónska a arktickou Kanadou. Většina nejstarších vzorků klů náležela k východní linii. Nicméně od 12. století, kdy poptávka stoupla, pocházely mroží kly dovážené do Evropy téměř výlučně z linie západní. Museli je tedy dodávat norští Vikingové sídlící v Grónsku. 

Tvrdá měna

Získali je přitom buď sami při lovu, nebo díky obchodování s Dorseťany a Inuity na severozápadním pobřeží ostrova či v arktické Kanadě. „Z našich poznatků jednoznačně plyne, že do dvanáctého století se Grónsko skutečně stalo hlavním dodavatelem mrožích klů pro západní Evropu – což tehdy dokonce znamenalo téměř monopol. Tato změna v obchodování se slonovinou se shoduje s rozkvětem norských osídlení v Grónsku. Islandské prameny naznačují, že ve dvacátých letech dvanáctého století využili Gróňané kly také jako ‚valutu‘ na zmíněné zajištění vlastního biskupa od norského krále. Platili jimi i desátky a jiné církevní odvody,“ vysvětlil člen týmu James Barrett z University of Cambridge.

TIP: Hádanka archeologie: Záhadný masakr na švédském ostrově Öland

Zdůraznil přitom, že Evropa se v 11.–13. století prudce rozvíjela jak demograficky, tak ekonomicky. Velká města živila poptávku po všemožném zboží a bohatší vrstvy neváhaly platit značné peníze za komodity z odlehlých zemí. „Zájem o luxusní zboží vyrobené z mrožích klů podle všeho výrazně napomohl tomu, že vzdálená společenství Norů v Grónsku přežila staletí,“ dodává Barrett.

Závislí na klech

Genetické poznatky však bohužel neosvětlují okolnosti zániku grónských kolonií. Na jedné straně se ve 14. a 15. století obnovil obchod s Orientem a evropské trhy opět zaplavila pravá slonovina, nicméně příčin kolapsu mohlo být víc. Kvůli nadměrnému lovu se možná západní linie mrožů přesunula z oblasti Nordrsety. Ochlazení znesnadnilo mořeplavbu a ve 14. století navíc udeřila morová epidemie. 

Oslabení obchodu s Evropou však zřejmě sehrálo klíčovou roli. „Přílišná závislost na jediné vývozní komoditě, byť na počátku přispěla k rozvoji a blahobytu společnosti, se zároveň mohla stát její hlavní slabinou,“ uzavírá Barrett.

Tento působivý snímek zachycuje jemné detaily mlhoviny, jejíž vznik a vývoj doprovázejí bouřlivý vztah dvojice hvězdných partnerů tvořících dvojhvězdu R Aquarii. I když většina dvojhvězd tančí poklidný gravitační valčík, vztah této dvojice je mnohem méně idylický. Menší z dvojice hvězd, i přes svoji malou velikost, neustále strhává další a další hmotu ze své umírající souputnice, která se nachází ve vývojové fázi rudého obra.

Pochmurný kosmický výjev

Větší z obou složek, rudý obr, je proměnnou hvězdou typu Mira. V závěrečné fázi svého života začnou tyto hvězdy pulsovat, mohou být až 1000× jasnější než Slunce a jejich vnější obálky expandují, až jsou nakonec odhozeny do mezihvězdného prostoru. 

Smrtelná křeč rudého obra sama o sobě představuje poměrně dramatický proces, ale s přispěním druhé složky se celá situace promění v pochmurný kosmický výjev. Drobný hustý a mnohem teplejší bílý trpaslík strhává hmotu z vnějších obálek mnohem většího rudého obra a výtrysky hvězdného materiálu, které umírající hvězda odvrhuje, se šíří do kosmického okolí.    

Čas od času, v okamžiku, kdy se na povrchu bílého trpaslíka nahromadí dostatečné množství hmoty, dojde k zažehnutí překotných termojaderných reakcí. Následuje jev, který astronomové označují jako nova, při kterém je do okolního vesmíru opět vyvrženo značné množství hmoty. Pozůstatky posledních explozí je možné pozorovat v podobě slabé plynné mlhoviny, která dvojhvězdu obklopuje.    

Dvojhvězda R Aquarii se nachází pouze asi 650 světelných let od nás. Z hlediska galaktických měřítek tedy leží doslova v sousedství. Je jednou ze Zemi nejbližších takzvaných symbiotických dvojhvězd a vědci jí věnují patřičnou pozornost již po desítky let.

Málokdy se dostalo rozhlasu takového vlivu jako během let 1939–1945. Stačilo otáčet knoflíkem a zvídavý posluchač mohl střídavě naslouchat hlasu spojence, či nepřítele, sledovat pohyb front, poslouchat projevy státníků či revue oblíbených umělců. Tajné vysílačky navíc pomáhaly organizovat akce hnutí odporu. Ostatně první a poslední výstřely na evropském bojišti padly v bojích o rozhlasové objekty – 31. srpna 1939 v Gliwicích a v Praze 5. května 1945.    

„Noviny bez papíru“

Druhoválečný éter byl plný zakázaných exilových stanic, ale pro Čechy a Slováky platila v zásadě dvojí volba, a to mezi „Volá Londýn!“ a „Hovoří Moskva!“ Jejich vysílání spojoval protinacistický obsah, současně však propagovaly režimy svých chlebodárců, čili buď západní demokracii, nebo sovětský komunismus. Československé vysílání ze Sovětského svazu za druhé světové války, jež mělo nezanedbatelný podíl na obrovské popularitě KSČ po květnu 1945, mělo na čem stavět. Již Lenin vytušil možnosti „novin bez papíru“, jak v roce 1920 rádio označil. O čtyři roky později začala z Moskvy vysílat státní rozhlasová stanice, která v říjnu 1929 jako první na světě šířila éterem cizojazyčný program. 

TIP: Výstřely před mikrofonem: Co předcházelo akci „Gliwice“

V češtině vysílal „štáb proletářské revoluce“ patrně od roku 1932. Nový impuls dostala tamější československá redakce poté, co do moskevského exilu na přelomu let 1938 a 1939 přijela elita doma zakázané KSČ. Vedení redakce převzal poválečný generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, byť poslední slovo měli funkcionáři Kominterny či tajemníci Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Angažovali se ovšem i mnozí další exulanti. Slánského žena Josefa vzpomínala, že od roku 1940 se vysílalo desetkrát denně, přičemž první relace šla v 5.30 ráno a poslední ve 2.30 v noci. Převládaly ovšem pro okupovanou zemi jalové zprávy typu zvyšování výnosů bavlny v Turkmenistánu, neboť po podepsání sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 prohlásila Moskva konflikt mezi Německem a Západem za imperialistický z obou stran.

Obrat přinesla invaze

Zlom v zaběhnutém schématu nastal 22. srpna 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden Německem. František Nečásek (v padesátých letech ředitel Čs. rozhlasu a televize) změnu okomentoval takto: „V rozhlase zavádí kasárenský režim, pracovní doba se bez řečí prodlužuje na 15 až 16 hodin, redakční místnost se stává zároveň ložnicí a kuchyní.“

Začala Velká vlastenecká válka, Sověti k velké radosti našich komunistů mimo jiné oživili myšlenku slovanské vzájemnosti a vysílání státního rozhlasu doplnily nové tajné vysílače. Ten český s názvem Za národní osvobození se poprvé ozval na krátké vlně 36,81 přesně měsíc po vypuknutí války na východě a přinášel hlavně zprávy z domova, ale tlumočil i směrnice odbojářům. 

Když se německé pancéře valily na Moskvu, byla redakce Za národní osvobození evakuována do Ufy, odkud se vysílalo desetkrát týdně po dvaceti minutách (ke konci války až pětkrát denně). Po návratu do Moskvy na jaře 1943 byl jejím řízením pověřen Václav Kopecký, jelikož dosavadní šéf vysílače, předseda KSČ Klement Gottwald byl údajně příliš zaneprázdněný.

Marie Švermová, jež rovněž pro tajný vysílač pracovala, však uvádí, že za odvoláním mohla stát i Gottwaldova vratká pozice u Kominterny – prodělal infarkt a byl stále závislejší na alkoholu. V Ufě se vysílalo z pošty a několikrát týdně se odtud telefonovaly komentáře i do Kujbyševa (dnes Samara), kam se přesunula česká redakce státního rozhlasu. Podle Švermové „komentáře psal většinou Gottwald, já je uváděla a četl je Vašek Kopecký“.  

Tvrdá práce

V obou východoruských městech panovaly bojové podmínky – redaktory a hlasatele sužovala zima, hlad, přepracovanost a strach o blízké. Například v Kujbyševě přespávali spolu s polskými rozhlasáky v rozestavěné budově oblastního rozhlasu na chodbě před redakcemi. Josefa Slánská na ony časy vzpomínala takto: „Po dlouhé měsíce jsme mohli spát pouhé dvě tři hodiny na redakčním stole, přikryti novinami, jen tak mezi posledním nočním a prvním ranním vysíláním. V nevytopeném studiu byla zima a pára nám šla od úst, když jsme vysílali.“

Nedostávalo se ani kvalitních zdrojů informací – tisk z okupované vlasti přicházel pozdě a nepravidelně, oficiální sovětské zdroje byly těžkopádné a plytké. Vytěžovaly se proto odposlechnuté cizí stanice, případně zajatci a přeběhlíci.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 79 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Z Moskvy nehovořili jen komunisté, ale například i náčelník československé vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka, později komunisty popravený. Posluchače oslovovali též sovětští umělci, například vedoucí proslulého pěveckého sboru Alexandr Alexandrov, nebo dělníci z moskevského hutnického závodu Srp a kladivo. Ranění frontoví vojáci zase vyzývali české dělníky, aby sabotovali zbrojní výrobu. 

Na jaře 1945 se na rozhlasových vlnách šířily naděje na spravedlivější poválečný svět, ale brzy po „vítězném únoru“ 1948 se cesty mužů a žen vysílajících za války ze Sovětského svazu rozešly. Josefa Slánská či Marie Švermové se staly oběťmi vlastní ideologie, kdežto Václav Kopecký nebo „tajemný hlas“ Bruno Köhler jejich pokryteckými soudci.

Dlouhodobá šikana nezpůsobuje jen fyzická či psychická poranění. Britští vědci zjistili, že trvalá šikana vede ke změnám struktury mozku teenagerů, a že takové změny zvyšují riziko onemocněním psychickou poruchou.

Badatelé prostudovali dotazníky, osobní data, a také snímky mozku ve vysokém rozlišení, u celkem 682 teenagerů z Velké Británie, Irska, Francie a Německa. Tito lidé jsou zároveň účastníci dlouhodobého projektu IMAGEN, jehož cílem je sledovat vývoj mozku a duševního zdraví u teenagerů.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Údaje z dotazníků vědcům prozradily, že 36 teenagerů ze zmíněných 682 zažilo zničující dlouhodobou šikanu. Porovnání snímků jejich mozků s mozky nešikanovaných vrstevníků ukázalo, že těžká šikana vede ke strukturálním změnám a celkovému zmenšení v oblastech takzvaných bazálních ganglií mozku. Tyto změny podle autorů studie zase vedou k vyšší úrovni úzkosti u teenagerů a mohly by vyústit v závažnější psychické problémy.

O mikrobech rezistentních vůči antibiotikům slyšel už asi každý. Ale rezistentní prach? Výmysl to není. Oproti běžným představám není prach jenom mrtvý, ale nemalá část prachu všude kolem nás jsou vlastně živé organismy.

Američtí vědci nedávno zjistili, že v prachu je velmi běžná antibakteriální látka triclosan, která je součástí čisticích prostředků, mnoha kosmetických výrobků, a také celé řady běžných spotřebních výrobků. Problém je v tom, že přítomnost triclosanu vede ke zvyšování počtu mikrobů, které jsou rezistentní vůči antibiotikům. Tak vzniká rezistentní a tudíž nebezpečný prach.

TIP: Zajímavý bonus: Kojení potlačuje rezistentní bakterie u kojenců

Vědci to zjistili během výzkumu prachu ze 42 tělocvičných zařízení v oblasti amerického Severozápadu. Využili toho, že se tam lidé při cvičení často dotýkají podlahy a vybavení, a cvičenci zároveň vzhledem ke slušnému vychování používají antibakteriální ubrousky, jimiž si utírají své okolí před cvičením i po něm. Odborníci se domnívají, že bychom se měli vzdát příliš účinných antimikrobiálních prostředků a mýt si ruce běžným mýdlem vodou. To by prý mělo proti rezistentnímu prachu zabrat.

Gigantický val Apenin, protínající napříč celou italskou „holínku“ je spletitým labyrintem hor. Jsou zde desítky mnohdy tajuplných horských hřebenů, soutěsek, krasových planin, strmých skalnatých štítů a nekonečných hlubokých lesů. To vše beze zbytku platí i o masivu Velino-Sirente, který je neprávem opomíjenou součástí těchto evropských velehor.

Rána v boku Apenin

Gole di Celano je impozantní vstupní bránou do hor od jihu. Už pohled zdálky napoví, že nejde o zcela běžnou soutěsku. Nalezení správné cesty ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Přístupová cesta není označená, a tak je v duchu rčení „líná huba - holé neštěstí“ nutné zapojit do akce domorodce z městečka Celano, odkud se do hor nejsnáze dostanete. Místní obyvatelé mají, bůhvíproč, pověst prchlivých grobiánů, beroucích nezřídka spravedlnost do svých rukou, což však rozhodně nelze při bližším kontaktu potvrdit (historce o pověšení rozhodčího po prohraném fotbalovém mači jsme nemohli při sebelepší vůli věřit). Spíš naopak – ochota a vstřícnost jdou ruku v ruce s rytmickou italštinou a výraznou gestikulací. Žádné bloudění se tedy nekoná a po chvíli stojíme na úpatí hor.

Po pravdě řečeno jsem při plánování cesty v případě kaňonu Celano nečekal žádný zázrak a nebyl jsem připraven na tuto otevřenou ránu v krajině. Skutečnost překonala všechna očekávání. Zpočátku nevidíte nic zvláštního. Jen pár nevysokých vápencových stěn a pěšinu, která po dni skalnatého údolí kličkuje mezi bujnou vegetací. Pak to ale přijde. Cestička se nejprve doslova „nacpe“ do kamenného hrdla soutěsky, překoná několik kamenných sesuvů a pak se dostává do samotného srdce kaňonu. Díky kolmým skálám vysokým přes sto metrů a vzdálených od sebe v nejužším místě sotva tři metry se jedná o nečekaně působivé místo.

Pro vodu medvědí soutěskou

Tvůrcem Gole di Celano, jednoho z nejkrásnějších přírodních útvarů masivu Sirente, je říčka Foce, která si však po celou dobu pochodu roklinou s námi hraje na schovávanou. Jako klasický krasový tok se v několika úsecích objevuje na povrchu, jinde se ztrácí pod nakupenými kameny. Tento stav však platí pouze pro letní a podzimní období, na jaře se jedná o mohutnou dravou řeku, která přechod soutěskou zcela znemožňuje.

Horní část Gole di Celano je již tvořena hustým smíšeným lesem a je velmi nesnadno přístupná. A právě zde můžete narazit na zástupce největší italské šelmy – medvěda hnědého, jehož stopa se dostala i do loga regionálního parku Velino-Sirente. Podle informací správy parku žije na území parku asi pět medvědích jedinců, ovšem spatřit alespoň jednoho z nich je úkolem takřka nadlidským. Ostatně k tomu ani nebudeme mít příležitost, neboť jediná stezka vedoucí kaňonem na jeho konci soutěsku opouští a po velmi prudkém výstupu vyjde na travnaté planině Arano. Mimo informační tabule o výskytu medvědů nás zde čeká vydatný pramen vody. Ta je ostatně alfou i omegou dalšího putování, neboť hory jsou až na pár slabých pramenů zcela bezvodé.

Dvě tváře jednoho pohoří

Monte Sirente je nejen názvem pohoří, ale také jeho nejvyššího vrcholu (2 348 m). Zároveň jde o asi jediný vysoký kopec celého masivu. Monte Sirente je totiž poměrně zvláštní pohoří. Zatímco ze strany gigantické pláně Ficino se jedná o jen pozvolna stoupající, mnoha krasovými poli a závrty zvrásněný svah, na severovýchodě se naopak hory prezentují jako kolmá, skalnatá a nepřekročitelná bariéra.

Přechod celého pohoří je poměrně jednoznačnou záležitostí – výstup některou z mnoha cest na vrchol nejvyšší a pak sestup po hraně takřka osm kilometrů dlouhého srázu do podhůří. Mimo namáhavých tras vedoucí západními svahy jsou všechny výstupy snadné a pohodlné. Přes takřka nulovou návštěvnost je celý masiv velmi dobře vyznačen množstvím turistických tras. Pro poznání skutečné tváře Sirente je pak ideální celkový přechod spojený s úvodním překonáním soutěsky Celano. Jedině tak si plně vychutnáme krajinné kontrasty, které pohoří nabízí. A pokud hory navštívíte na jaře, připravte se na skutečně frontální útok barev a vůní. Na území parku Velino-Sirente totiž najdete stovky druhů rostlin, které díky vápencovému podkladu doslova rozsvítí tuto jinak spíše nehostinnou pustinu. Na zběžné, ale dostatečné poznání nijak rozsáhlého pohoří budete potřebovat minimálně dva dny, ale skuteční vytrvalci a nezničitelní šlapači to zvládnout i za jeden.

Pohled z vrcholu měsíčních hor

Monte Velino – to je jiné kafe. Divoce rozeklané pusté hory, připomínající povrch Měsíce. Celkem jednoduchá struktura hlavního hřebene je narušena dvěmi impozantními jizvami – dolinami Teve a Maiellana, které svým vzhledem připomenou úchvatné kaňony španělských Pyrenejí. Ze samotného celku Velino se na východě odděluje samostatný hřeben Monte Magnola. Tomu byste se měli mimo zimní období vyhnout, neboť právě zde byl vybudován lyžařský komplex, který tvář pohoří výrazně poškodil.

Nejvyšší a zároveň nejatraktivnější patro hor je naštěstí člověkem nedotčeno, a tak si zde skutečně můžete užívat divokých krás centrálních Apenin. Snad nejkomplexnější pohled na pohoří poskytne přechod po ose východ – západ. Vstupem do hor je rozsáhlá krasová deprese Piano di Pezza, odkud se snadno vyšplháte na hřeben Rotondo, který je jakousi předsunutou baštou nejvyšší části hor. Na hřebeni také najdete jedinou funkční chatu pohoří – Rifugio Sebastiani (chaty Sevice a Magrini jsou uzavřené). Od chaty Sebastiani pokračuje k vrcholu krásný členitý spojovací hřeben, rozdělující od sebe doliny Teve a Maiellana. Takto vyjdete nejprve do blízkosti vrcholu Cafornia (2 424 m), odkud se místy velmi ostrým hřbetem dostanete ke kříži a soše Madony na vrchol nejvyšší – samotné Monte Velino (2 487 m). Pokud k vám budou apeninští bohové milostiví, pak přehlédnete díky izolované poloze vrcholu a značné nadmořské výšce skutečně slušný krajíc z bochníku hor, vyplňujících prostor střední Itálie.

Pusté a přece živé

Regionální park Velino-Sirente vyhlášený roku 1989 je díky značným výškovým rozdílům (více jak 1 500 metrů mezi nejnižším a nejvyšším bodem chráněného území) neobyčejně biologicky cenným prostorem. Ve čtyřech výškových patrech najdete rozmanitou vegetaci čítající 1 570 druhů, a to včetně několika endemitů – například skalnička Adonis distorta či Astragalus aquilanus Anzalone patří k nejvzácnějším druhům v Evropě.

Monte Velino s profilem vyprahlé vápencové pouště není příliš šťastným místem pro život, ale společně s vegetačně přece jen o něco bohatším masivem Sirente tvoří dvojici, kde je bohatě zastoupena i fauna, o čemž svědčí i několik výmluvných čísel – 216 druhů obratlovců, 149 druhů ptáků, 13 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. To vše činí z toho nevelkého chráněného horského celku o rozloze 52 250 ha cíl velmi zajímavý nejen pro turisty, také pro milovníky přírody.

O další úspěšný let do vesmíru na sklonku letošního roku se postarala sympatická společnost Rocket Lab, která usiluje o pozici na trhu s vynášením malých nákladů na oběžnou dráhu. V brzkých ranních hodinách v neděli 16. prosince jejich raketa Electron vzlétla z kosmodromu  Launch Complex 1 (LC-1), který Rocket Lab vybudovali na novozélandském poloostrově Mahia. 

Raketa Electron tentokrát startovala zhruba po měsíci. Na nízkou oběžnou dráhu vynesla sestavu cubesatů na misi ELaNa-XIX. Tato mise je součástí programu NASA Educational Launch of Nanosatellites. NASA spustila tento program s cílem přitáhnout studenty k vědě, technologiím a obecně k technice a matematice.

13 cubesatů programu ELaNa-XIX

Třetí stupeň rakety Electron jménem Curie dopravil celkem 13 cubesatů na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Celý let rakety probíhal podle plánu a všechny cubesaty byly na své oběžné dráze 56 minut po startu. Cubesaty této mise vážily celkem 78 kilogramů a vytvořily je dílem výzkumná centra NASA a dílem americké univerzity.

TIP: „It’s Business Time“: Rocket Lab zvládli první komerční misi na oběžnou dráhu

Pro Rocket Lab to byl třetí a závěrečný let na oběžnou dráhu v letošním roce, který se pro ně stal prvním rokem kosmických letů. V roce 2019 Rocket Lab doufají uskutečnit mnohem více letů na oběžnou dráhu. Ve třetím čtvrtletí roku 2019 by také rádi zprovoznili svůj druhý kosmodrom Launch Complex 2, který vyrůstá v zařízení NASA Wallops Flight Center, na ostrově Wallops u pobřeží amerického státu Virginie.