Co by se stalo, kdyby jaderná Car-bomba explodovala ve vesmíru?

Díky dokumentaristům máme poměrně přesnou představu o tom, jak vypadá jaderná exploze a jaké jsou její následky. Týká se to ale takřka výhradně scénářů, které počítají s explozí na povrchu Země. Jak by ale vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?

Americká sonda Osiris-REx objevila život ve vesmíru

Dlouholeté úsilí vědců, pátrajících po životě ve vesmíru, došlo dílčího úspěchu. Americká sonda Osiris-REx objevila ve vesmíru neklamné indicie života...

Něco je ve vzduchu: NASA zveřejnila dechberoucí snímky atmosféry

Při každém nádechu se nám do plic dostávají nepatrné částečky z okolního prostředí. Pocházejí z aerosolů, ať už lidského nebo přírodního původu. Nová úchvatná vizualizace zemské atmosféry z dílny NASA ukazuje, jak to bylo s aerosoly v atmosféře během letošního léta.

Vesmírná podívaná: Nejdelší zatmění Měsíce v tomto století

Na konci července bylo k vidění výjimečné vesmírné představení. Měsíc se dostal do stínu Země a nastalo nejdelší úplné zatmění Měsíce 21. století. Trvalo necelé dvě hodiny a Luna se po tu dobu zbarvila do temně červené.

Překvapení z Marsu: Robot Curiosity objevil zvláštně lesklý kámen

Rover Curiosity se na počátku prosince připomněl další ze svých marsovských objevů. Tentokrát robotická laboratoř narazila na podivně lesklý kámen.

NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Američtí astronauti přivezli z Měsíce 9 kontejnerů vzorků. Tři jsou stále zapečetěné. Podle několika specialistů na Měsíc je právě teď správný čas na otevření alespoň jednoho z těchto zapečetěných kontejnerů. 

Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Už jsme si zvykli, že americká robotická laboratoř Curiosity pečlivě zkoumá povrch Marsu a posílá nám spousty pozoruhodných snímků. Občas ale narazí na něco, co připoutá pozornost veřejnosti i odborníků po celém světě.

Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Odborníci na hledání mimozemských civilizací se zaměřili na záhadného mezihvězdného poutníka 'Oumuamua. Hledali signály, které by potvrdily, že tento objekt je vybavený technologií, a že je tedy alespoň z části umělého původu.

NASA objevila obrovskou zářící zeď z vodíku, která obepíná Sluneční soustavu

Sonda New Horizons detekovala ultrafialové záření, které podle všeho pochází z vodíkové zdi na hranicích Sluneční soustavy.

Tajný raketoplán amerického letectva je opět přes 400 dní na orbitě

Tajemství už dlouho obestírají experimentální bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B. Na konci října vyrazil tento pozoruhodný stroj na svou v pořadí již pátou vesmírnou misi.

Je to sotva pár týdnů, co Arthur Ashkin dostal Nobelovu cenu za fyziku díky výzkumu optických pinzet, které používají k manipulaci s mikroskopickými objekty tlak světelného záření. A tým španělských a britských vědců teď přichází s důmyslnou akustickou pinzetou, která používá k manipulaci malých objektů zvukové vlny.

Nové zařízení používá soustavy asi pěti set miniaturních reproduktorů, které vytvářejí jemné mechanické síly. Kombinací těchto sil je možné manipulovat a také levitovat až s 25 drobnými objekty zároveň. Reproduktory vydávají zvuk o frekvenci 40 kHz, který je pro lidský zvuk neslyšitelný. Akustická pinzeta by se mohla uplatnit především v neinvazivní chirurgii, kde nabízí celou řadu výhod.

TIP: Vědci dokázali, že magnetické pole působí na teplo a zvuk

Chirurgové by s takovým zařízením mohli pracovat skrz neprůhledné orgány. Akustická pinzeta také oproti optickým zařízením spotřebuje mnohem méně energie. S tím souvisí i nižší riziko pro lidské tkáně. Kromě medicínských aplikací by se akustická pinzeta mohla stát základem nového typu vysoce interaktivních 3D displejů.

Po vstupu Spojených států do Velké války (6. dubna 1917) přišlo americké námořnictvo se zajímavým nápadem, jak do svých řad nalákat nové rekruty. K údivu mnoha Newyorčanů začala přímo ve středu jejich města růst bitevní loď USS Recruit, která měla kromě výše zmíněného účelu povzbuzovat morálku civilistů a udržovat válečného ducha. 

Služba i zábava

Hlavní výzbroj dřevěného obrněnce tvořilo šest dřevěných maket 360mm kanonů, kromě nich loď nesla deset 130mm děl a množství další výzbroje, jež však sloužila spíše pro prezentaci široké veřejnosti. Více než 60 m dlouhé plavidlo bylo volně přístupné i civilistům, které námořnictvo lákalo na věrnou podobu s ostatními dreadnoughty US Navy. Kromě můstku, pozorovatelen, ubikací důstojníků a mužstva či vysílačky se na palubě nacházely také vyšetřovny lékařů prověřujících fyzický stav zájemců o službu.

Z lodě se stalo náborové středisko pro oblast New Yorku. Na Recruitu sloužilo 40 mužů a několik zvířat – maskotem posádky se stal kozel. Námořníci kromě rutinních činností typických pro každé vojenské plavidlo (drhnutí paluby či strážní služba) odpovídali také na dotazy návštěvníků a pořádali prohlídky. „Bitevní loď“ se také stala místem společenských akcí propagujících americké námořnictvo a armádu, ale i banketů či plesů pro širokou veřejnost.

Recruit zvědá kotvy

V březnu 1920 se osud newyorského „obrněnce“ naplnil. Do té doby jeho palubu navštívily statisíce návštěvníků včetně delegace indiánských náčelníků. Podle deníku The New York Times naverbovalo americké námořnictvo díky dřevěnému plavidlu 25 000 rekrutů – tedy zhruba 625krát více mužů, než sloužilo na Recruitu, a dostatek na to, aby se utvořily posádky 28 bitevních lodí třídy Nevada.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Vzhledem ke škrtům v rozpočtu US Navy a rozsáhlému propouštění však náborové centrum uprostřed New Yorku pozbylo smysl. Podle původních plánů námořnictva měli dělníci Recruit rozebrat a přesunout do nedalekého zábavního parku na Coney Islandu. Dne 17. března 1920 posádka stáhla naposledy všechny vlajky ze stožáru a „plavba“ do nového „kotviště“ měla trvat zhruba dva týdny. Loď však do svého cíle nikdy nedorazila, protože náklady na přesun několikanásobně překročily cenu samotné lodi. Přestože se Recruit nikdy nedostal ani na dohled nepřítele, výše uváděná čísla jasně svědčí, že svoji misi splnil. 

„Jsem dr. William Speirs Bruce a žádám druhou loď, abych vedl samostatný výzkum ve Weddellově moři u břehů Antarktidy,“ s takovým požadavkem se obrátil doktor Bruce na Královskou geografickou společnost. Chtěl se připojit k expedici Discovery Roberta Falcona Scotta, jenž měl zkoumat oblast Rossova moře a cestu platit z čistě skotských zdrojů. Bohužel, jeho návrh byl vnímán jako bezostyšný konkurenční projekt a byl odmítnut. Tak se zrodila myšlenka na samostatnou expedici. Nyní již šlo o soukromý podnik, financovaný zámožnou skotskou rodinou Coatsových, bez jakéhokoliv přispění britské vlády.

Na moři i na souši

V listopadu 1901 zakoupil Bruce norskou velrybářskou loď, kterou nechal přebudovat na expediční výzkumné plavidlo se dvěma laboratořemi, temnou komorou a s rozsáhlým vědeckým vybavením. Posádku tvořili výhradně Skotové, celkem pětadvacet zkušených námořníků a šest vědců. V listopadu 1902 loď s příslovečným názvem Scotia odrazila od břehu.

Cíle expedice byly ambiciózní; zřídit polární stanici co nejblíže k jižnímu pólu, zkoumat Jižní ledový oceán a provádět pozorování a výzkum v oblasti zoologie, botaniky, meteorologie, geologie či topografie. V polovině února 1903 se již výprava nacházela hluboko ve Weddellově moři, kde však uvízla v ledu. 

Po zevrubném pátrání její vůdce rozhodl, že nejlepší základnou bude Laurie Island v souostroví Jižních Orknejí. Zde byl k dispozici nejen dostatek materiálu pro výzkum, ale především příhodná poloha ke zbudování kamenné polární základny nazvané Omond House, kde byla zřízena meteorologická stanice. S odcházející zimou aktivity týmu vzrůstaly, výzkumníci pořádali častější výpravy se psím spřežením i na sousední ostrovy, avšak mrazivé sevření trvalo. Teprve v listopadu se led uvolnil a Scotia mohla odplout do Buenos Aires, kde byla opravena a doplnila zásoby a vybavení. 

Nečekaný úspěch

V únoru 1904 se vydala na druhou výpravu, kde systematicky měřila hloubku moře, odebírala vzorky ze dna a získávala zoologický materiál. Expedici se také podařilo určit východní hranici Weddellova moře, které se tak ukázalo být menší, než se dosud soudilo. Poté se loď obrátila do Kapského města a 21. července 1904 ji slavně vítali ve Skotsku.

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Výprava zaznamenala pozoruhodné úspěchy. Popsala přes 1 100 živočišných druhů, z toho 212 dosud neznámých. Dále zaplnila bílá místa na mapě Weddellova moře a založila první stálou polární stanici. Přesto od Královské geografické společnosti v Londýně nedošla uznání a její význam byl snižován. Důvodem mohl být i fakt, že dr. Bruce byl hlasitým skotským nacionalistou. Ten pak roky bojoval za ocenění přínosu expedice, ale marně. Nakonec byl zastíněn expedicemi Scotta a Shackeltona, kterým se přitom mohl směle rovnat.

Namibská poušť dominuje prakticky celému jihozápadnímu pobřeží Afriky. V délce 2 000 kilometrů se táhne ze severu na jih podél Atlantiku a každá její část je něčím výjimečná.

Z jihu na horký sever

Mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje River jsou končiny, jež jsou před obyčejnými smrtelníky uzavřeny. Na přísně střeženém území, takzvaném Sperrgebiet, se totiž těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané kameny se však již nesbírají z povrchu země, ani nepřesívají z písku, jako tomu bylo na začátku diamantové horečky po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.

Od „diamantových polí“ tři stovky kilometrů na sever se táhne písečná poušť, která vyniká neobvyklou červenou barvou. Cihlově zbarvené pohyblivé pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.
Za městem Swakopmund se pak rozkládá už na pohled jiná poušť, která se těší nevalné pověsti. Tady mezi studeným mořem a horkým kontinentem totiž leží Skeleton Coast – obávané Pobřeží koster.

Pobřeží zrádných mělčin

Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly. Jižní, volně přístupná část Pobřeží koster se nachází mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm Ugab River. Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.

Skalnatopísečná a prašná poušť přechází po celé své délce v nekonečně dlouhý, mírně se svažující písečný břeh. Protože se tu střetává studený Bengálský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly odedávna příčinou mimořádně velkého množství lodních katastrof. Zdejší studené vody byly vždy velmi bohaté na ryby, takže pobřeží bylo většinou poseto vraky rybářských a velrybářských lodí. Občas se pod kola osudu připletl i nějaký ten dobrodruh nebo válečná loď.

Poušť uprostřed mlhy

Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží světa je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech cesty směrem do vnitrozemí. Odtud dál je veškerá země opět bičovaná prudkým africkým sluncem.

Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane silný studený vítr. Není divu, že je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj popisován jako velmi drsný, pochmurný, monotónní a opuštěný.

Pobřeží koster je zkrátka pro silné a dobrodružné povahy, kterým nevadí trocha samoty. Komukoli se totiž může stát, že v měkkém hlubokém písku uvízne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

Žádná spása po přistání

Pro námořníky znamenalo ztroskotání na Pobřeží koster jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Cesta dál do vnitrozemí nikoho nespasila, neboť za vysokými dunami nebylo zase nic a nikdo – všude jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou ...

O největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu vedle zubožených lodních skeletů leželo množství vyvržených lan, lodních řetězů, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny... Mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, z nichž zanedlouho zbyly jen vysušené kosti a lidské lebky.

Díky moderní navigaci se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nekonají a lodních vraků v podstatě nepřibývá. Z toho důvodu se v současnosti na pobřeží nachází již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stádiu rozpadu. Neznámějším a nejlépe zachovalým vrakem namibského pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 najela na mělčinu jižně od přímořského města Swakopmund.

Vrak dnes leží přibližně osm set metrů od moře na okraji písečných dun, pomalu chátrá a mizí pod vrstvami navátého písku. Většina vraků ani nemá jméno, i když s každým z nich je spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři dokonce našli na jednom písečném pahorku, dost vzdáleném od břehu, starou obchodní plachetnici z 15. až 17. století. Už nikdo nikdy ovšem nezjistí, kolik rozpadlých lodních trupů a vybělených lidských koster skrývá pouštní písek.

Kde smrt cení zuby

Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybaření a jejich úlovky bývají velmi bohaté. Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Jinak nikde nikdo a nic. Člověk si tady připadá, jakoby se ocitl někde na konci světa, kde už Pánu Bohu došla fantazie.

Na stotřicátém kilometru ovšem stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá – mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je tady v prosinci, kdy na svět přicházejí mláďata.

Ani blízké okolí Cape Cross ovšem nedělá názvu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam oko dohlédne, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Mrazivý je především pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce kosti z celé velryby.

Prázdnota jen na první pohled

Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Jen pár desítek metrů od silnice leží dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976. Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliot a Dunedin Star leží daleko na severu.

Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice vede poměrně monotónní krajinou. Kamenitopísčité nekonečné plošiny, lemované na dalekém obzoru kostrbatými kopci, se místy vlní. Z barev převládá popelavě šedá a někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.

TIP: Záhada vyřešena: Co vytváří tajuplné kruhy v jihoafrické poušti Namib?

I když Pobřeží koster vypadá velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, pouštními slony, žirafami a někdy dokonce i se lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni, každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin. Několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě tady se rodí vlastní dunová poušť, která svou záplavou písečných zrnek dominuje celému dalšímu pobřeží.

U osady Terrase Bay cesta zpravidla končí. Dál na sever se hned tak někdo nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom tak je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro další generace.

Legenda o původu křišťálových lebek měla sahat až čtyři tisíce let zpátky do dob, kdy jihoamerické indiánské říše vedly svůj krvavý, a přesto vysoce spirituální život. V jejich náboženství lebky údajně sloužily k tajným obřadům uctívání zrození i smrti a umožňovaly předvídat budoucnost. 

Šílenství vypuklo v 50. letech 19. století, kdy v Mexiku působil francouzský obchodník se starožitnostmi Eugène Boban. Byl považován za uznávaného odborníka na mezoamerické kultury a vedl důležité expedice. Právě jeho rukama prošly hned dvě ze čtyř „velkých“ křišťálových lebek. Úchvatné předměty s odhadovaným stářím čtyř tisíc let měly pocházet z nalezišť dávné mayské civilizace, ovšem muzea, která Boban oslovil, je odmítla – byly příliš nevěrohodné. 

Indiana Jones

Nejslavnější lebka, jež konečně odstartovala mediální senzaci, však pocházela od Fredericka Mitchell-Hedgese. Jestliže Indiana Jones někdy skutečně existoval, byl jím právě on. Anglický dobrodruh, amatérský archeolog a nejspíš i špion cestoval po centrální Americe a „objevoval“ ztracená indiánská města – co na tom, že tatáž místa už před ním odhalil někdo jiný? Jeho největším úspěchem se stal nález tzv. lebky záhuby v roce 1920. Tvrdil o ní, že „výroba musela zabrat nejméně sto padesát let každodenní práce“ a že měl předmět magické účinky. 

TIP: Historie, která se nekonala: Je londýnské kladivo důkazem o potopě světa?

Pochybnosti o pravosti lebek zaznívaly v odborných časopisech pravidelně, ale senzacechtivé publikum hltalo příběhy o jejich původu a moci. Pravda vyšla najevo až v roce 2007, kdy zemřela tehdejší majitelka artefaktu a lebku se konečně podařilo odeslat do laboratoře. Verdikt zněl jasně: „Mitchell-Hedgesova lebka vznikla krátce před svým ‚debutem‘.“ Ukázalo se, že otvory i opracování vytvořily průmyslové vrtáky a brusné kotouče zřejmě v německém Idar-Obersteinu, který se na podobné výrobky specializoval. Dodnes se však najde dost těch, kdo v pravost „záhadného“ předmětu věří.

Od robotických společníků obvykle očekáváme, že budou užiteční, usnadní nám práci, případně zvládnou něco, co my nedokážeme, nebo dělat nechceme. Nový japonský robůtek od společnosti Groove X neumí nic z toho, přesto jeho vývojáři očekávají, že se stane velkým hitem. 

Roztomilý robot Lovot je určený především osamělým lidem a dětem. Je vybavený strojovým učením, díky němuž si osvojí vhodné reakce na chování uživatele v reálném čase. Lovot má také k dispozici celou řadu kamer a senzorů, včetně širokoúhlé a termální kamery, senzorů světla, tlaku, teploty a vlhkosti, a rovněž mikrofony, LCD displeje i reproduktory. Zvládne natáčet a streamovat videa a může fungovat i jako pokročilá chůvička.

TIP: Nový japonský hotel s robotickou obsluhou a bez klíčů od pokojů

Lovot se pohybuje na dvou kolech, které doplňuje třetí, stabilizující kolečko. Robota je možné připojit k internetu přes Bluetooth, bezdrátovou nebo mobilní síť. Jeho Li-Ion baterie vydrží na 45 minut provozu, za každých 15 minut, které robot stráví nabíjením v Nest modulu. Lovot by měl být na trhu ke konci roku 2019, za cenu 3 100 dolarů (něco přes 70 tisíc Kč).

Obrázek zachycuje hvězdokupu RCW 38 tak, jak ji nasnímal přístroj HAWK-I na dalekohledu ESO/VLT, který pracuje na observatoři Paranal v Chile. S využitím vlastností infračerveného záření je přístroj HAWK-I schopen prozkoumat hvězdokupy zahalené oblaky prachu, jako je třeba RCW 38, a poskytuje tak vědcům jinak nedosažitelný pohled na hvězdy, které se zde tvoří.

Centrální část hvězdokupy RCW 38 je na obrázku patrná jako jasná oblast s modrým nádechem - nachází se zde řada velmi mladých hvězd a protohvězd, které jsou stále ve fázi zrodu. Intenzivní záření, které tyto stálice emitují, způsobuje intenzivní svit okolního plynu. Ten je v silném kontrastu s temnými chladnými oblaky kosmického prachu táhnoucími se celou oblastí, které jsou patrné pouze slabě v odstínech šedé případně červené nebo oranžové barvy. A právě díky tomuto kontrastu je celá scenérie tak působivá – doslova kosmické umění.

Kyprá DNA: Proč vystresovaní muži dávají přednost boubelkám?

Když britští vědci zkoumali sexuální preference u 81 mužů ve věku 18 až 42 let, zjistili, že stresovaní účastníci dávají přednost baculkám. Závěry studie ukázaly, že za vším jsou nevědomé vzkazy uložené v mužské DNA.

Aby ušetřila, jedla jen instantní nudle. Skončila s účtem z nemocnice

Mladá Číňanka se rozhodla ušetřit peníze a tři týdny se živila výhradně instantními nudlemi. Cílem bylo našetřit tisíc jüanů na nákupní šílenství podobné Black Friday, které známe i z tuzemských obchodů. Namísto úspory peněz ale mladá vysokoškolačka skončila těsně před samotným svátkem v péči lékařů.

Američan strávil šest let stavbou hobití nory: Výsledek rozhodně stojí za to!

Podobně jako miliony milovníků Tolkienových příběhů i Jima Costigana okouzlila svébytná hobití architektura. Jim podle svých slov považuje domov Bilba Pytlíka za nejkrásnější dům, jaký kdy viděl. Když proto plánoval stavbu chaty, o její podobě měl jasnou představu.

Pod rouškou Krista: Restaurátoři objevili v soše 240 let starý vzkaz

Pozadí sochy Ježíše Krista ukrývalo schránku se zprávou starou 240 let. Tehdejší kaplan v ní popsal radosti i strasti své doby. Pochvaloval si například sklizeň vína, jež se toho roku údajně velmi vydařila.

Kdo si hraje, nezlobí: Jako hoří megakoule z 42 000 slepených zápalek?

Každý to známe – občas nás napadne šílený projekt: Co by se stalo, kdybych to a ono? V drtivé většině případů zůstane jen u nápadu, málokdo je ochoten věnovat hodiny, dny a měsíce bláznivým a neužitečným projektům. Naštěstí existují lidé, kteří své šílené nápady dotáhnou do konce…

Chcete bydlet na prosluněné Sardinii? Radnice zde nabízí domy za 1 euro

S neúprosným vylidňováním vesnic se potýká většina zemí Evropy. Někde situaci řeší finančními pobídkami, jinde nabízí domy téměř zadarmo. K podobnému kroku se nyní odhodlala i radnice italského městečka Ollolai, ležícího uprostřed prosluněné Sardinie.

Žebrota má zlaté dno: V Dubaji lze žebrotou vydělat až 1,5 milionu měsíčně

Spojené arabské emiráty patří mezi vůbec nejbohatší země světa. Zbohatnout se zde dá i žebrotou. Nejšikovnější profesionální žebráci si zde měsíčně dokáží vydělat až 1,5 milionu korun.

Nic raději neplánujte, v pondělí nastane konec světa: Už zase!

21. prosince 2012 to sice nevyšlo, nevyšlo to ani loni na podzim, ale tentokrát se jistě dočkáme. 23. dubna měl nastat definitivní konec světa. Tvrdí to alespoň konspirační teoretik a křesťanský numerolog David Meade. Svá tvrzení opírá o Bibli.

Tenhle futuristický šperk brázdil před šedesáti lety americký středozápad

Pojmenovali ho Mercury, což v angličtině znamená rtuť. Vlak ve futuristickém designu vozil cestující na tratích společnosti New York Central Railroad mezi městy amerického středozápadu.

Svačina za miliony: Ruský voják nechtíc podpálil a zničil obrněný transportér

Ruský voják se rozhodl ohřát si nad ohněm konzervu s jídlem. Nechtěně však zapálil a zničil obrněné vozidlo. Ruské armádě tak z nedbalosti vznikla škoda v přepočtu 10,4 milionu korun.

Na vrcholku Mount Padang na západní Jávě v Indonésii už počátkem 19. století objevili archeologické naleziště se zbytky dávných kamenných pilířů. Archeologové ale nedávno zjistili, že je to jenom „vrcholek ledovce“. Nové nálezy ukazují, že celý vrch, na kterém se archeologická lokalita nachází, zřejmě představuje unikátní pradávnou lidskou stavbu, snad rituální chrám.

Tato velká stavba, která se rozkládá na 15 hektarech, sice na první pohled připomíná mayskou pyramidu, odborníci ale zdůrazňují, že se od pyramid dávných Mayů ve skutečnosti podstatně liší. Má protažený tvar a na jedné straně tvoří spíše půlkruh. Archeologové stavbu odhalili pomocí georadaru, rentgenové tomografie, pokročilého zobrazování, vrtání zemních sond i klasických archeologických vykopávek.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Nově objevený chrám tvoří několik vrstev, které vznikaly v průběhu celých tisíciletí. Kamenné pilíře na povrchu chrámu vznikly asi před 3 až 3,5 tisíci let. V hloubce asi 3 metry pod nimi se nachází další vrstva podobných kamenných pilířů, stará asi 7,5 až 8,3 tisíc let. Pod ní je ještě minimálně jedna vrstva, která sahá do hloubky 15 metrů pod povrchem. Spodní vrstva je stará přes 9 tisíc let a podle vědců může pocházet až z doby před 28 tisíci let, tedy z nejmladší doby ledové. Badatelé rovněž zjistili, že stavba obsahuje řadu místnosti, které jsou ukryté pod zemí.