Naše příjmení (ale i jméno) do jisté míry ovlivňuje, kým se stáváme – což odráží rovněž hypotéza nazvaná nominativní determinismus. Podle nedávno zveřejněné studie badatelů z oddělení marketingu na Georgetown University platí, že čím blíž se první písmeno našeho příjmení nachází konci abecedy, tím větší máme tendenci jednat impulzivně. Uvedené vědci vysvětlují tím, že pokud jsme byli už jako děti na konci seznamu, jsme náchylnější rychle přijmout „časově omezené nabídky“, abychom nepropásli žádnou šanci.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Podle další práce, publikované v magazínu Economics of Education Review, souvisí první písmeno příjmení i s úspěšností ve škole. Při zkoumání jmen 90 tisíc českých studentů odborníci zjistili, že lidé s příjmením na začátku abecedy byli v průměru úspěšnější v běžných testech, ale i v přijímacích zkouškách na univerzity.

Asi 4 procenta obyvatel USA trpí nějakou variantou poruchy zraku, která se odborně nazývá strabismus, lidově šilhavost. Nebývá to příliš závažné a do značné míry lze takovou poruchu napravit brýlemi, cvičením očních svalů nebo v některých případech chirurgickým zákrokem.

Požehnaná vada

Šilhavost je jistě nepříjemná, ale zároveň poskytuje jednu neobvyklou výhodu. Umožňuje totiž poněkud odlišně vnímat okolní prostor, více ve 3D, než vidí lidé s běžným zrakem. To se hodí malířům a dalším umělcům. Zřejmě tedy není náhodou, že mezi umělci je vyšší procento šilhavých, než mezi lidmi obecně.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Šilhaví zřejmě byli malíři jako Rembrandt, Degas nebo Picasso. A podle nové studie britských vědců měl tuto poruchu zraku nejspíš i legendární Leonardo da Vinci. V jeho případě je problém v tom, že měl velkou averzi vůči autoportrétům. Badatelé proto vybrali několik obrazů, které pravděpodobně zachycují Da Vinciho tvář, a pečlivě je analyzovali. Nakonec dospěli k závěru, že Da Vinci skutečně trpěl jednou formou šilhavosti a že to zřejmě mělo vliv na jeho umění.

Rusko nakupovalo své první ponorky v zahraničí a poznatky z tohoto zdroje informací pak aplikovalo na vlastních konstrukcích. Na tom ovšem nebylo nic zvláštního, například Angličané, Italové, Rakušané, Japonci a do jisté míry i Němci postupovali stejným způsobem.

Bolestivé zkušenosti

Po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905, kdy Japonci úspěšně obléhali pevnost a přístav Port Arthur, dospělo Rusko k přesvědčení, že je třeba posílit obranu svých pevností na pobřeží. V roce 1908 byl schválen projekt na rekonstrukci obranného systému pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin v Baltském moři. Rozhodnutím cara Mikuláše II. z roku 1910 měla pevnost získat kromě zesíleného opevnění, nově položených minových polí a modernizovaného pevnostního dělostřelectva i šestičlennou ponorkovou miniflotilu s vlastní základnou.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Primárním úkolem ponorek měla být hlídková činnost v průjezdech plovoucích minových polí a popřípadě i napadání nepřítele mimo dosah děl pevnosti. Ruská armáda využívala zahraniční zdroje i v případě vývoje těchto malých pobřežních „pevnostních“ ponorek. Jako předobraz projektu posloužila osvědčená licenční koncepce amerického konstruktéra Johna Hollanda. Přes prvotní nesnáze, kdy admiralita poukazovala na technické nedostatky ponorek (zejména omezený akční rádius, malá rychlost a nestabilita), byla nakonec projektu s názvem 27-V dána zelená a v Něvském strojírenském závodě v Petrohradě se začalo se stavbou. 

Ten dělá to a ten zas tohle 

Ruská snaha o použití výhradně domácích zdrojů byla neuskutečnitelná a americké know-how se ukázalo jako dobrá volba. Ve velké míře se při konstrukci ponorek použily moderní prvky, jako například nedlouho předtím představené Edisonovy alkalické baterie nebo nové torpédomety z produkce petrohradských Putilovových závodů. Naftové motory vyrobila firma ruskošvédského průmyslníka Ludwiga Nobela, elektromotory dodala ruská pobočka německé firmy Schuckert & Co. Optická zařízení a periskopy pocházely z dodávky italské společnosti Officine Galileo. Konstrukční prvky ponorek dorazily z Hollandových amerických loděnic.

Projekt výstavby od začátku neběžel podle plánu a nabíral značné zpoždění. Podle původního zadání se počítalo se spuštěním na vodu v druhé polovině roku 1912, ale vlivem průtahů a stávek dělníků v loděnicích se dokončení stále více odsouvalo. Teprve v polovině roku 1914 byly dokončeny tři kusy ponorek a spuštěny na vodu.

Po vypuknutí světové války admiralita změnila svůj názor na nepotřebnost ponorek s ohledem na celkové stavy těchto strojů v carském námořnictvu. Oproti očekávání nedostaly jména, ale pouze čísla I až III. Velitelem malého svazu a zároveň ponorky č. I se stal nadporučík námořnictva Nikolaj Konstantinovič Nordštejn, č. II rezervní poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič a č. III poručík námořnictva Vladimir Vladimirovič hrabě Sollogub. Všichni v té době patřili ke zkušeným ponorkářům se znalostmi plavby na volném moři. 

Zklamání admirality 

V srpnu 1914 se uskutečnily první zkušební plavby a ponory na Ladožském jezeře za přítomnosti rusko-amerického konstrukčního týmu. Na konci října 1914 byly ponorky přesunuty po železnici do Tallinnu a odtud dále do přístavu Baltijskij Port (dnešní Paldiski v Estonsku). Zde se posádky ponorek zaškolovaly a začalo se s vytvářením stabilní základny. Ponorky vykazovaly časté závady čerpadel, motorů i baterií. Zklamání z jejich nízkého výkonu na otevřeném moři přispělo k rozhodnutí přesunout č. I a II do Archangelsku a zařadit ponorky do obrany přístavu.

V novém působišti na ně čekal nákladní parník Theodosius Černigovskij, kotvící v ústí řeky Severní Dvina a sloužící jako plovoucí základna. Zanedlouho jej vystřídal nákladní parník Sergej Witte. Na přelomu září a října 1915 námořní velení rozhodlo o dalším přesunu ponorek č. I a II dále na sever, do Murmansku, kde se měly podílet na ochraně vjezdu do Kolského zálivu. Náročná operace na neklidném moři nedopadla podle očekávání. Parník Sergej Witte vzal ponorky do vleku. Kvůli technickým problémům se musela ponorka č. I vrátit do Archangelsku ve vleku křižníku, který vzal na palubu její posádku. 

Bludný Holanďan 

Parník Sergej Witte pokračoval v plavbě s ponorkou č. II, se kterou opustil v noci 15. října 1915 ústí Bílého moře. S posádkou na palubě plul bez ohledu na příchod bouře, ve které se ponorka č. II nedaleko ostrova Sosnovec utrhla z vleku a zmizela na širém moři. Nalezli ji až na jaře 1916 na mělčině u poloostrova Svatý Nos; poškozený stroj se však nepodařilo vyprostit a odtáhnout.

V červnu 1916 se uskutečnil druhý pokus o přesun ponorky č. I z Archangelsku. Ve vleku parníku Ajslend přeplula do Alexandrovsku (dnešní Poljarnyj) a 29. června 1916 ji zařadili do obrany Kolského zálivu. Smůla ponorku provázela i zde, neboť 26. dubna 1917 se během bouře potopila v přístavu. O tři měsíce později byla vyzdvižena a oproti původním plánům na zprovoznění vyřazena a tři roky nato sešrotována.

Dokončení: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (2) (vychází v pátek 26. října)

Ponorku č. III měl potkat zcela jiný osud. Po uvedení do služby zůstala v Tallinnu a později ji převeleli k posílení obrany Pernovského zálivu v Baltském moři. S ohledem na omezené technické možnosti ponorky bylo její bojové nasazení téměř nulové. Většinu času trávila v přístavu a v lodním deníku se vyskytují hlášení o tom, že posádka čistí nádrže, šla do kostela, do lázní, nebo jen konstatování o absenci jakékoli akce. Posádka touto nudnou službou trpěla až do poloviny roku 1916, aniž by námořníci tušili, že se nad jejich námořní kariérou stahují mračna.

Měsíc je velmi blízko a zkoumáme ho už dlouho a detailně. A ze studovaného objektu se občas může stát pomocník v jiných vědeckých projektech. Teď Měsíc pomáhá vědcům s průzkumem velmi vzdáleného vesmíru. 

Benjamin McKinley z australské Curtinovy univerzity a jeho spolupracovníci zapojili Měsíc do pátrání po velmi slabém signálu atomů vodíku z velice vzdáleného a mladého vesmíru. Badatelé k těmto pozorováním využívají radioteleskop Murchison Widefield Array (MWA), který se nachází v pustině Západní Austrálie, daleko od pozemských rádiových stanic a dalších možných zdrojů rušení.

Vyladění na Měsíc

Rádiový signál vodíku z velice mladého vesmíru je nesmírně slabý. Silné zdroje rádiového záření, jako například černé díry polykající hmoty, které jsou k nám mnohem blíž, tento signál téměř úplně přehluší. Aby vědci vůbec mohli pomýšlet na úspěch, tak si musí velmi přesně vyladit přístroje.

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

A právě v tom jim pomáhá náš Měsíc. Při nastavení přístrojů radioteleskopu používají jako referenční bod rádiové záření Mléčné dráhy v pozici, kde je Měsíc nacházející se v novu. Vědci také detekují „rádiové záření“ Země, což jsou rádiové vlny pocházející ze Země, které se odrážejí od Měsíce a putují zpátky na Zemi, kde je zachytí citlivé přístroje radioteleskopu. Toto záření je ale nutné z pozorování odfiltrovat, protože vnáší do analýz chyby.

Řada lidí se dnes obává, že postupující oteplování a extrémní sucha povedou k závažnému nedostatku vody, který ochromí celé oblasti a státy. Taková situace by podle nich mohla vyvolat apokalyptické války o vodu, v nichž by mohly bojovat armády, místní domobrany i tlupy ozbrojenců.

Vědci evropského výzkumného centra European Commission's Joint Research Centre zjišťovali, jaká je kde ve světě nejvyšší pravděpodobnost, že by tam taková válka mohla vypuknout. Brali přitom v úvahu dostupnost vody, klima, populační růst i geopolitické tlaky.

Výsledkem jejich výzkumu je mapa, která ukazuje riziko válek o vodu a upozorňuje na oblasti, kde je takové riziko nejvyšší. Řada těchto míst se nalézá podél významných řek v Asii a v severní Africe, jako jsou například Ganga s Brahmaputrou, Indus, Eufrat s Tigridem nebo Nil. Značné riziko vzniku takové konfliktu badatelé předpovídají i pro oblasti na severozápadě USA a v okolí řeky Colorado.

TIP: Zkušenost římských císařů: Diktátoři dneška by si měli dát pozor na sucha

Autoři studie ale jedním dechem dodávají, že to ještě neznamená propuknutí konfliktu. Vždy prý záleží na tom, jestli je alespoň nějaká ochota namísto války spolupracovat. 

Usir byl prvním bájným králem Egypta a bohem úrody a plodnosti, jenž vyvedl lidi z temnoty. Naučil je hudbě, řemeslům i zemědělství, dal jim zákony a ukázal jak ctít bohy. Byl velmi oblíbený, ne však u svého bratra Sutecha, kterému zbyla vláda nad pouští.

S tím se žárlivý bůh nehodlal smířit, a proto vymyslel rafinovaný způsob, jak se konkurenta zbavit. Uspořádal velkou hostinu a zde před zraky všech nechal vystavit nádhernou malovanou a vyřezávanou truhlu. Pak vyhlásil, že kdo z hostů ji nejlépe zaplní, tomu ji věnuje. Nikdo neměl ani tušení, že schránu zhotovil na míru svému bratrovi. V truhle se postupně vystřídali všichni hosté, až do ní nakonec ulehl i Usir. V tom se nad ním přibouchlo víko a nešťastný král byl vhozen do Nilu.

Roztrhaný bůh

Řeka truhlu zanesla až do Středozemního moře, k městu Byblos, kde schrána zarostla do mohutného stromu, z nějž místní král nechal zhotovit pilíř svého paláce. Teprve tehdy, po dlouhém hledání, manžela našla bohyně Eset, která ho nechala převézt do bezpečí v bažinaté deltě Nilu. Sutech se o tom dozvěděl, úkryt vypátral a tělo roztrhal na čtrnáct kusů. Ty pak rozházel po celém Egyptě. Ani tentokrát se ale milující žena nedala odradit a pátrala tak dlouho, dokud nenalezla všechny části. 

Jedna však přece chyběla. Byl to penis, který sežraly říční ryby. Bohyně s pomocí magie úd zrekonstruovala a poté požádala boha Thovta, jenž ovládal kouzla a lékařské umění, a šakalího boha Anupa, znalého mumifikace, aby manžela oživili. Usir byl ovinut pruhy látky a v podobě mumifikovaného krále s bílou korunou Horního Egypta, ozdobenou pštrosími pery a důtkami, a s žezlem v rukou, připraven započít věčný život.

Synova pomsta

Krátký okamžik při oživování stačil k tomu, aby Eset počala syna. Ovšem dokud ho nedonosila, musela se skrývat v papyrových houštinách nilské delty před Sutechem, který prahl po pomstě. O devět měsíců později se narodil sokolí bůh Hor. Dokud byl maličký, potřebovala matka všechnu myslitelnou pomoc, kterou ji poskytl jak nejvyšší bůh, tak prostí lidé.

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Kruh se uzavřel, když chlapec dosáhl dospělosti a mohl se se zlým strýcem utkat o egyptský trůn. Soupeření mělo mnoho podob, sokové změřili své síly v závodech na lodi či v souboji, kdy se oba proměnili v hrochy. Po mnoha desítkách let nakonec bohové rozhodli. Hor bude vládnout Egyptu, zatímco poražený Sutech, dříve než se vrátí do pouště, bude muset odčinit vraždu Usira a jeho tělo odnést do hrobky. Zde byl pak Usir konečně oživen, aby se mohl stát králem mrtvých.

Domorodí indiáni měli bizony (Bison bison) v úctě a lovili jich jen tolik, kolik potřebovali k životu. Ulovený kus posloužil nejen k nasycení, ale poskytl také množství kůže na výrobu mokasínů, sedel či plachet. Z chlupů se vyráběla silná lana a vycpávky do polštářů, z rohů různé nástroje, drsný jazyk se dal použít jako hřeben, žluč jako barvivo a obsah žaludku měl léčivé účinky.

Kvůli jazykům a „zábavě“

Rovnováhu nastolenou soužitím indiánů a bizonů narušil až příchod bílých přistěhovalců. Od té chvíle začal počet bizonů klesat a přivedl je až na pokraj vyhynutí.

V době své největší slávy čítala bizoní stáda 30 až 200 milionů kusů. Když začali běloši v osmnáctém století osidlovat indiánská území, stala se z lovu těchto zvířat oblíbená kratochvíle představující to pravé dobrodružství Divokého západu. Bizoní jazyk se navíc brzy stal žádanou delikatesou, a tak začalo na prériích přibývat mrtvých těl, o která neměl – po vyříznutí jazyka – nikdo zájem.

Nátlak a železnice

Běloši navíc brzy zjistili, že indiáni jsou na bizonech zcela závislí. Jelikož je chtěli přimět k přesídlení do rezervací, vybíjeli bizony po stovkách, aby původní obyvatele vyhladověli. Dílo zkázy dokončila stavba železnice – dělníci, kteří sem přijeli za prací, dostávali k jídlu převážně bizoní maso, jež obstarávali profesionální lovci jako William F. Cody známý pod přezdívkou Buffalo Bill.

A jakmile se po kolejích rozjely první vlaky, začaly železniční společnosti nabízet cestujícím možnost ukrácení dlouhé chvíle střílením bizonů z oken souprav. Mimo to se pořádaly soutěže ve střílení bizonů, při kterých za jedinou hodinu padlo přes sto kusů. Za těchto okolností není divu, že na konci 19. století žilo v Americe už jen 800 posledních jedinců.

Záchrana na poslední chvíli

Naštěstí se objevili milovníci přírody, kterým nebyl osud zdejších zvířat lhostejný. Přírodopisec a spisovatel George Bird Grinnell publikoval články vyzývající k záchraně bizonů a šířil tak nezbytnou osvětu, která nakonec vedla k přijetí zákona o ochraně zvířat na území parku Yellowstone, kam byli poslední žijící bizoni prérijní umístěni. V roce 1905 založil prezident Stálé asociace pro ochranu života v přírodě William Hornaday Společnost na záchranu bizona, která zpečetila šťastnou budoucnost ohroženého druhu.

TIP: Návrat populace vlků: Drsní zachránci Yellowstonského národního parku

Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000. Přestože musí do jisté míry stále čelit zabíjení, a to především kvůli vysoce nakažlivé brucelóze, kterou přenášejí na domácí dobytek, považuje se jejich populace za stabilizovanou. Bizon prérijní momentálně nepatří k ohroženým druhům – v Červené knize spadá do kategorie „téměř ohrožený“ a ochránci zvířat doufají, že se v budoucnu na stupnici neposune výš.

Pobřeží nedaleko města Aitoliko ze dne na den pokryly sítě pavouků z čeledi čelistnatkovitých. Členovci se nezalekli téměř žádné překážky a do svých vláken zapředli drobné rostliny i vzrostlejší palmy.

TIP: Milionová invaze berušek v odlehlém koutě australské buše

Podle bioložky Marie Chatzakiové naštěstí nejsou člověku nebezpeční. Důvodem jejich vpádu se stala příhodná kombinace povětrnostních podmínek, jež přivábila komáry: Pavouci vycítili příležitost získat snadnou kořist a rozhodli se ji využít. Podobné pavoučí invaze nejsou ničím výjimečným a objevují se i v jiných koutech světa.

Pulzary, tedy divoce rotující neutronové hvězdy, náležejí k nejvíce extrémním objektům ve vesmíru. Vznikají při explozi supernov a pak blikají do vzdáleného vesmíru, jako extrémně rychlé a výkonné majáky. Astronomové jich doposud objevili více než dva tisíce. A nedávno nalezli nejmladšího z nich v Mléčné dráze.

Řeč je o pulzaru Kes 75, který se nalézá ve vzdálenosti asi 19 tisíc světelných led od nás. Stephen Reynolds ze Státní univerzity Severní Karolíny a jeho kolegové zpracovali data z pozorování americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra a odvodili z nich, že pulzar Kes 75 pozorujeme ani ne 500 let po jeho vzniku. Je tím pádem nejmladším známým pulzarem Mléčné dráhy.

Jak změřit stáří pulzaru?

Pulzary vyzařují spoustu částic hmoty i antihmoty, které letí vesmírem téměř rychlostí světla. Tyto částice vytvářejí rozpínající se mlhovinu, která pak pulzar obklopuje, jako magnetizovaná bublina vysokoenergetických částic.

Z rychlosti rozpínání bubliny kolem pulzaru je možné odvodit, kdy zhruba takový pulzar vzniknul. Badatelé použili pozorování observatoře Chandra z let 2000, 2006, 2009 a 2016, ze kterých následně spočítali, že mlhovina pulzaru Kes 75 se rozpíná rychlostí asi 1 milion metrů za sekundu. To je přivedlo k odhadu pozorovaného stáří pulzaru na asi 480 let.

Nejtěžším známým organismem na této planetě je Pando. Jde o velkou kolonii kmenů topolu osikovitého (Populus tremuloides), které jsou navzájem propojené kořeny a mají zcela totožný genetický materiál. Ačkoliv to na první pohled nevypadá, Pando je vlastně jeden jediný strom, jenom ho tvoří téměř 50 tisíc kmenů.

Kompletní Pando váží asi 6 tisíc tun, roste na ploše asi 43 hektarů a jeho stáří je odhadováno na 80 tisíc let. Zrodil se tedy v hloubi nejmladší doby ledové a je zároveň i jedním z nejstarších známých organismů.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Přes všechny uvedené superlativy to ale s živým lesem Pando nevypadá úplně dobře. Podle všeho postupně umírá a je to nejspíše naše chyba. Nepříznivě na něj působí globální oteplování a také změny hospodaření v krajině, zejména pokud jde o potlačování přirozených požárů. Největším nebezpečím ale prý je nekontrolované spásání lesa Pando velkými býložravci, zejména jelenci ušatými.