Žádná jiná kultura nedokázala uchovat dávné příběhy tak, jak se to podařilo na jednom z nejodlehlejších míst starého kontinentu – na mrazivém Islandu. Osudy hromovládného Thora, vševidoucího Odina nebo zrádného Lokiho však známe jen díky příznivé shodě historických událostí: Mimo jiné šlo o zcela unikátní způsob, jakým se na ostrov dostalo křesťanství.

Okolo roku 1000 se již nová víra ve většině Evropy pevně usadila. Přijaly ji tehdejší nejzářivější kulturní centra, především nástupci Říma z Franské říše a obyvatelé britských ostrovů, kteří se během čtyř století zcela pořímštili. O mocné Byzanci, jež přežila pád západního souseda a plála jako světlo vzdělanosti v barbarském světě, ani nemluvě. 

Křesťanství se šířilo do zbytku kontinentu a přijetí křtu se pro tehdejší pohanské vládce rovnalo vstupence do prestižního klubu: Už proto, že se jim dostalo jistého stupně politické ochrany. Patřilo totiž k dobrému mravu doby vydávat se z křesťanských zemí na ničivé výpravy proti pohanům, kteří stále přežívali v částech dnešního Německa a Pobaltí. Ještě v roce 1066, během povstání podrobených slovanských Venetů, byla bohu Radagastovi obětována hlava biskupa Jana Scota. Války s fanaticky se bránícími Sasy zabraly Frankům čtyřicet let. 

Modli se a poslouchej

Druhé velké lákadlo představoval pro pohanská knížata křesťanský důraz na poslušnost. S novou vírou bylo mnohem jednodušší ovládat rodící se státy, zatímco stará pohanská inspirace agresivními a nespoutanými bohy činila vládu nad hrdou a sebevědomou populací obtížnou. Pohanští vládci se tak postupně nechávali pokřtít, jen aby se obratem vypořádali s dávnými bohy a příběhy, jež se k nim vázaly. Rychlý, krvavý a nevratný proces probíhal téměř shodně na východě, v centru i na severu Evropy.

V roce 1089 vypálil švédský král prastarou svatyni v Uppsale, kterou vlastními těly bránili poslední pohané. O století později Dánové vydrancovali a znesvětili jinou legendární svatyni na Rujáně. Ruský kníže Vladimir nechal sochy pohanských bohů hodit do Dněpru. Podobná atmosféra úctě ke starým způsobům příliš nesvědčila a mazání historie se stalo základem pro „reformu“ kultury. 

Na Islandu však panovala zcela jiná situace. Ačkoliv tam křesťanství z Norska pronikalo velmi intenzivně, nikdo ho neprosazoval silou. Islanďané neměli knížete ani krále, vládli si demokraticky sami prostřednictvím sněmu zvaného Althing, jenž se scházel jednou ročně a probíral významné politické či soudní otázky. Tlak norského krále na přijetí křtu všemi Islanďany byl ovšem značný, a v roce 1000 tak přišla na řadu otázka hromadné konverze obyvatel. A protože hlasování starších v Althingu skončilo nerozhodně, vybrali nejrespektovanějšího muže, Thorgeira Thorkelssona, aby pat rozřešil.

Hlavní pohanský kněz prý na den a noc ulehl pod kožešinu a přemýšlel. Nakonec shromáždění oznámil, že jako novou oficiální víru vybral křesťanství – ovšem s podmínkou, že každý Islanďan může doma svobodně praktikovat přesvědčení podle vlastní volby (samozřejmě slíbil ještě mnoho jiných věcí, jako například právo otců pohodit nechtěné novorozeně v pustině). Sněm jeho rozhodnutí přijal a sám Thorgeir pak údajně srazil pohanské modly do vodopádu. 

Snorri, výjimečný muž

Řešení, které zabránilo krvavému vyřizování účtů a nejspíš i norské „křesťanské“ intervenci, zanechalo ve víře Islanďanů velkou dávku tolerance. Ze Sasů, do posledního dechu bránících staré přesvědčení, se po přestoupení ke křesťanství stali téměř fanatičtí vyznavači kříže a tvořili jádro armády, jež později zničila baltské kmeny slovanských Venetů. Žádný podobně radikální obrat se na vzdáleném ostrově v Atlantiku nekonal a lidé tam s láskou uchovávali staré příběhy jako své dědictví. 

Jednalo se o ideální kulisy pro příchod muže, který severské mýty zachránil pro moderní dobu. Snorri Sturluson se narodil do bohaté a mocné rodiny a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Byl skvělým básníkem a znalcem práva, dlouhé desítky let sloužil jako vrchní vykladač zákonů v Althingu. Představoval muže své doby: Miloval politické intriky, a pokud to bylo nutné, neváhal sáhnout po zbrani. Jeho největší vášní se ovšem nestalo válčení, nýbrž poezie a dávné příběhy.

Snorri cestoval po Islandu a setkával se s pamětníky, kteří si ještě vybavovali vyprávění o starých božstvech. A přestože byl oddaným křesťanem, nespatřoval v mýtech žádné ohrožení své víry – naopak je považoval za velmi poučné. Okolo roku 1220 tak dokončil rozsáhlou příručku pro psaní poezie, kterou vystavěl právě na zmíněných příbězích a doplnil ji četnými ukázkami písní i popisem pohanského světa. Dnes jeho sbírku známe pod názvem Edda. 

Dvě století u ledu

Popsaný soubor pro nás představuje základní zdroj poznání o víře starých Seveřanů. Je nesmírně barvitý, obsáhlý a samozřejmě krvavý. V dnešních představách, jež se promítají do moderní literatury, filmu a her, vnímáme Eddu jako ucelený pohled na svět pohanského národa, jakési okno do minulosti, které věrně zachycuje zmizelou realitu. 

Problém tkví v tom, že Snorri příběhy zaznamenal až dvě století poté, co pohanství přestalo plnit náboženskou funkci. Řada vyprávění kolujících ústně tak získala oproti originálu výrazně „pohádkovější“ háv. Mnohé souvislosti se navíc ztratily: Vládnoucí rody ostrova totiž nezřídka pojímaly bohy jako své předky. Skutečné zakladatele rodin pak jejich potomci stejně často počítali do božského panteonu. Odlišit „reálného“ člověka od „nereálného“ boha se stalo v příbězích nemožným. 

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Toto propojení je nejvíc vidět ve Snorriho předmluvě k Eddě. Autor tam zcela bez skrupulí píše, že bohové jsou pouze lidé, kteří přišli z bájné Homérovy Tróje a cestou si podmanili mnoho národů. Poté prý tito hrdinové založili řadu mocných rodů Islandu a současně se stali bohy na nebesích. Uvedený názor přitom nebyl v dějinách nový: Už řecký historik Euhemeros ve 3. století př. n. l. tvrdil, že Zeus byl pozemským králem, kterého potomci „vynesli“ na nebe.

Snorri si své výroky zjevně nevymyslel, ale vycházel ze starších spisů z pera podobně nadšených křesťanských sběratelů. V jeho době šlo o široce přijímanou teorii, dnes se však zdá absurdní a moderní kultura ji téměř ignoruje jako trapný přehmat. 

Co všechno se změnilo?

Další problém představuje posun v preferencích: Některé příběhy se zkrátka vyprávějí lépe než jiné a vkus posluchačů se také mění. Spíš než pověsti o původu světa mohly obecenstvo ve 12. století zaujmout historky o šejdířství a zradách boha Lokiho nebo Thorovy krvavé řeže s obry a démony podsvětí. Zábavným či akčním příběhům se tak v Eddě možná dostalo víc pozornosti, než jim přisuzovala dobová pohanská mytologie. Navíc se nedochoval ani originální Snorriho manuskript a jediné, s čím dnes můžeme pracovat, jsou kopie z 13. a 14. století. Jen stěží se přitom někdy dozvíme, jak moc či málo opisovači původní dílo změnili. 

František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský (1778–1861) byl posledním mužským členem libštejnské větve. Byl českým a rakouským politikem a nejvýznamnějším státníkem ze všech členů rodu. 

Vídeňský ministr

Svoji kariéru zahájil v české zemské politice. V letech 1807–1810 byl pražským hejtmanem a policejním ředitelem a 13. dubna 1811 byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským. Tuto funkci zastával až do roku 1826. Když onoho roku onemocněl císař František I., povolal hraběte do Vídně a jmenoval ho státním a konferenčním ministrem. Udělal to i z toho důvodu, aby oslabil pozici kancléře Klemense Václava Metternicha (1773–1859). Společně s ním se Kolowrat v letech 1814–1815 zúčastnil Vídeňského kongresu, který určil hranice a pravidla v Evropě po napoleonských válkách na dalších třicet let. 

Hrabě František Antonín zodpovídal za záležitosti ministerstva vnitra a financí a počínal si zde velmi dobře. Postupně nalézal stále více sympatií pro umírněný liberalismus, který byl ovšem trnem v oku Metternichovi. Proto ho často úmyslně svými liberálními názory provokoval. Hrabě si byl vědom nutnosti reforem říše, zatímco kancléř Metternich se ji snažil zakonzervovat. Vztahy mezi oběma politiky byly od počátku napjaté. Hrabě, příslušník české historické zemské šlechty, navíc považoval Metternicha nejen za brzdu rozvoje státu, ale také za přivandrovalce z Porýní.

Spor na nože

Kolowratovi se podařilo stabilizovat státní finance a již v roce 1827 sestavil vyrovnaný rozpočet. Bohužel o tři roky později, po červencové revoluci v Paříži roku 1830, opět stouply náklady na armádu a o další tři roky později již činil deficit 30 milionů zlatých. Metternich sledoval ambiciózní zahraniční politiku, která stát finančně vyčerpávala. Kolowrat se snažil situaci řešit změnou přímých daní, ale císař mu to zakázal těmito slovy: „Nechci novot…, nyní není čas na reformy.“

Ministr Kolowrat účinně podporoval i rozvoj dopravní infrastruktury a průmyslu. Z doby jeho úřadování pochází jak naše první železnice, tak ohromný rozvoj průmyslu a obchodu. Bylo ale také třeba řešit sociální problémy, jako byl vznik dělnictva nebo přetrvávající ponižující feudální povinnosti. Zavedení ústavy (konstituce) s občanskými právy a svobodami bylo nezbytné a bylo jen otázkou času, kdy k tomu bude vláda donucena.

Metternichovi o jeho politice řekl již v roce 1833 tato prorocká slova: „Vaše prostředky jsou les bajonetů a strnulé trvání na tom, co právě je. Podle mého názoru tím pracujeme revoluci do rukou. Oslabujeme vládu a vyčerpáváme její síly, utiskujeme masy, deptáme jejich blahobyt… Dráždíme střední stav k nenávisti k naší třídě… Naším úkolem je učinit všechna opatření a všechny ústupky, které zajistí hmotný prospěch mas, blahobyt lidu jako odměnu za jeho pracovitost… Jen tato cesta nás může zachránit. Vaše cesta nás přivede – ne zítra, ne za rok, ale přece jen dost brzo – k záhubě.“

Plané teoretizování

Když konzervativní císař František I. v roce 1835 zemřel a na trůn nastoupil císař a král Ferdinand V., ujala se moci namísto duševně nemocného panovníka tajná státní konference. Jejími členy byli také Metternich s Kolowratem. Ferdinand V. ale nebyl až takový hlupák, jak o něm s oblibou říkali Vídeňáci. Měl encyklopedickou paměť, miloval hudbu, hrál dobře na klavír a měl velmi slušné vystupování. 

Za březnové revoluce roku 1848 byl Metternich připraven nechat střílet ve Vídni do lidí, což Ferdinand V. rezolutně zakázal. Ve vídeňských ulicích to vřelo a revolucionáři požadovali odchod nenáviděného kancléře. Po poledni 13. března demonstranti vnikli i do Zemského parlamentu. Od pozdního odpoledne jednala v Hofburgu státní rada, kterou navštěvovaly různé deputace. Kancléř nazval demonstrace „kraválem“, se kterým by si měli poradit vídeňští měšťané. Dostalo se mu poučení, že je to revoluce, a že jí musí být obětován.

V půl deváté večer upozornil kancléře jeho dlouholetý nepřítel arcivévoda Jan, že do vypršení ultimáta demonstrantů zbývá jen půl hodiny. Metternich se pak pustil do planého politického teoretizování, kterým chtěl oddálit rozhodnutí. Ve své hvězdné hodině ho se satisfakcí zarazil hrabě Kolowrat: „Už pětadvacet let zasedám s knížetem Metternichem ve stejné radě a celou dobu ho slýchám takhle mluvit, aniž by došel k jádru věci!“ Nakonec konečně promluvil i císař Ferdinand: „Koneckonců já jsem svrchovaný vládce a rozhoduji. Řekněte lidu, že se vším souhlasím.“ 

Krátce v čele prezídia

Od 20. března do 19. dubna roku 1848 stál hrabě Kolowrat v čele nově vytvořeného ministerského prezídia jako první ústavní premiér rakouské monarchie. Dosáhl sice svého cíle zavést ústavu, ale ta nevydržela dlouho. Po nástupu císaře Františka Josefa I. byl jmenován novým ministerským předsedou Felix kníže Schwarzenberg a zavládl neoabsolutnismus. 

TIP: František I. Rakouský: Napoleonův rival a strůjce Metternichovy hvězdy

V roce 1848 hrabě odešel ze státních služeb, ale zůstával veřejně činným. Spolu s hrabětem Kašparem Šternberkem podporoval založení Národního muzea v Praze a v roce 1818 stál v čele jeho prozatímní správy. Věnoval mu také svou mineralogickou sbírku a knihovnu o 35 000 svazcích. Po ukončení své politické kariéry se věnoval hlavně správě svých statků a podporoval nejrůznější české akce. Říká se, že vyhověl každému, kdo ho oslovil větou „Já jsem Čech a jmenuji se Václav…“ 

Hrabě František Antonín zemřel 4. dubna 1861 ve Vídni a dnes jsou jeho ostatky uloženy v hrobce v kostele sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou.

Bitevní loď Baden se po svém zařazení do služby stala vlajkovým plavidlem Kaiserliche Marine. Hlavní výzbroj tvořilo osm 38cm děl SK L/45 uložených ve čtyřech věžích. Dostřel činil 23,2 km, kadence 2,5 ran za minutu. Pro boj na kratší vzdálenost bylo určeno 16 kanonů SK L/45 ráže 15 cm s kadencí sedm ran za minutu. Na nástavbách okolo každého komína byla umístěna dvojice 88mm děl s rychlostí palby 15 ran za minutu. Součástí výzbroje byla také pětice 600mm torpédometů, dva umístěné v trupu na každém boku a pátý na přídi.

Bitevní loď Baden

• ZALOŽENÍ KÝLU: 20. prosince 1913
• SPUŠTĚNA NA VODU: 30. října 1915
• ZAŘAZENA DO SLUŽBY: 19. října 1916
• PLNÝ VÝTLAK: 32 200 t
• DÉLKA: 180 m
• ŠÍŘKA: 30 m
• PONOR: 9,3 m
• POHON: 3× turbína Schichau (41 390 kW)
• RYCHLOST: 22 uzlů (40,7 km/h)
• OPERAČNÍ DOSAH: 9 200 km při 12 uzlech 4 420 km při 21 uzlech
• CENA: 50 milionů zlatých marek
• POSÁDKA: 42 důstojníků, 1 129 námořníků 

Luxusní ubytování

Velká nástavba umožňovala umístění mnoha důstojnických kajut, zatímco mužstvo se muselo tísnit v trupu. Nejluxusnější kabina zůstávala pochopitelně vyhrazena pro velitele Kaiserliche Marine admirála Reinharda Scheera a právě fakt, že se jednalo o vlajkovo loď zapříčinil, že se od sesterského Bayernu Baden lišil admirálským můstkem

Posádka měla k dispozici osm dálkově ovládaných světlometů širokých 110 cm, čtyři na plošinách před předním a čtyři za zadním komínem. Na fotografii jsou patrné také bílé kruhy na černém podkladu namalované na dělových věžích. Kaiserliche Marine je zavedla na podzim 1917 a měly umožnit snazší identifikaci ze vzduchu.

Nepřítel nikde

Za svoji krátkou službu se bitevní loď Baden nikdy neutkala s protivníkem. V době bitvy u Jutska (jaro 1916) ještě nebyla dokončena a pouze v květnu 1918 vyplula, aby napadla plavidla Royal Navy v Severním moři. Německý svaz však nepřítele nenašel, a tak se opět vrátil do přístavů.

TIP: Felix von Luckner: Poslední plachetní korzár německého císaře Viléma

V závěru války se pak měl Baden spolu s ostatními plavidly zúčastnit sebevražedné mise proti britské flotile, ale kvůli rebelii německých námořníků z akce sešlo. Po válce obrněnec Němci potopili ve Scapa Flow, Britové jej však vyzvedli a poslali ke dnu tentokrát definitivně 16. srpna 1921 při cvičných střelbách.

V současnosti trpí depresemi asi 16 procent dospělých obyvatel Spojených států, tedy asi 16 milionů lidí. Jen méně než polovina z nich ale dostává potřebnou léčbu. O většině z nich totiž lékaři vůbec nevědí.

Co kdyby ale automatický algoritmus skenoval příspěvky lidí na sociálních sítích a pátral tam po stopách deprese? Takový systém by mohl objevit depresivní pacienty podstatně dříve, než stávající americké zdravotnictví.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Američtí vědci právě na takovém algoritmu intenzivně pracují. Jeho současnou verzi vytvořili díky rozsáhlé analýze celkem 524 292 příspěvků na Facebooku. Část těchto příspěvků přitom pochází od lidí, u nichž byla později diagnostikována deprese.

Vědci v těchto příspěvcích vytipovali 200 témat se slovy a frázemi, které prozrazují, že jejich autor se slušnou pravděpodobností trpí depresemi. První experimenty ukazují, že tímto způsobem je možné předpovědět rozvoj depresí až tři měsíce před oficiální diagnózou nemoci.

Archeologové v Norsku si připsali zajímavý úspěch. Pomocí mobilního radaru se jim podařilo se jim detekovat vikingskou loď, která je pohřbená na hřbitově v norském okrese Østfold. Na radarových snímcích je patrné, že minimálně kýl a prkna tvořící dno lodi nejsou poškozené. Zatím ale není jasné, jak je zachovalý zbytek lodi, ani jak je loď stará.

Podle dostupných informací objevená loď leží asi 50 centimetrů pod povrchem země a její délka je zhruba 20 metrů. Poblíž lodi byly objeveny zbytky nejméně sedmi pohřebních mohyl a v okolí rovněž pozůstatky tzv. dlouhých domů, tedy obytných domů podlouhlého tvaru, v nichž Vikingové žili.

TIP: V záhadné dánské pevnosti archeologové objevili unikátní vikingské nářadí

Místo s pohřbenou lodí bylo podle všeho pro Vikingy významné. A velký význam má i dnes. Pro archeology je objev pohřbené vikingské lodi velmi vzrušující. Doposud byly totiž v Norsku nalezeny pouze tři slušně zachovalé vikingské lodi, a k jejich objevům došlo už dost dávno.

Když umírá masivní hvězda, svůj život obvykle zakončí gigantickou explozí a její jádro se zhroutí do podoby velice hustého objektu. Jednou z možností je, že vznikne neutronová hvězda, tedy objekt o velikosti několika kilometrů, jehož hmotnost ale přesahuje hmotnost našeho Slunce.

Jen vzácně se stává, že při explozi supernovy nevznikne jedna neutronová hvězda, ale přímo kompaktní neutronová dvojhvězda. Dochází k tomu tehdy, když se v těsné blízkosti supernovy nachází starší neuronová hvězda. Takto vzniklý párek extrémních objektů pak může skončit splynutím do jediného objektu. Až donedávna jsme vznik podobného systému nikdy neviděli.

Neobvyklá supernova iPTF 14gqr

Jako první pozorovala vznik neutronové dvojhvězdy Mansi Kasliwal z Caltechu se svými spolupracovníky. Šlo o supernovu označenou jako iPTF 14gqr, která se nechází ve vzdálenosti 920 milionů světelných let od Země.

Na takto velkou vzálenost pochopitelně není možné spatřit malou neutronovou hvězdu. Astronomové přesto její existenci předpokládají. Při explozi supernovy totiž dochází k odhození obrovského množství hmoty, která odpovídá hmotnosti několika Sluncí. V tomto případě ale supernova iPTF 14gqr vyvrhla jenom asi pětinu hmoty Slunce.

TIP: Hvězdný zloděj v souhvězdí Jeřába přežil neobvyklou supernovu

Nejpravděpodobnějším vysvětlením podle badatelů je, že se v těsné blízkosti supernovy nacházel jiný velmi hmotný objekt. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se jeví existence blízké neutronové hvězdy, černé díry nebo bílého trpaslíka.

Indický školský systém vstřebává horkou novinku. Na vybraných školách se do osnov dostává nový vzdělávací program, v němž se studenti například dozví, že vynálezcem letadla nejsou bratři Wrightové, ale Maharshi Bhardwaj, který princip letadla popsal v jednom ze svých eposů před 5 tisíci lety.   

Podobně i vynález elektřiny nebo baterií je připisován starodávným indickým vědcům. Ušetřen nezůstal ani Isaac Newton. Podle indických lektorů jsou gravitační zákony popsány ve Rgvédě – hinduistickém textu komponovaném v letech 1 500 až 1 000 př.n.l. a sepsaném přibližně o tisíc let později.

TIP: Turecká univerzita nabízí kurzy ufologie a mimozemské diplomacie

„Celé věky posloucháme o skvělých britských vynálezcích. Myslím, že je nejvyšší čas to změnit,“ uvedl v reakci na novinku jeden z nejmenovaných indických profesorů. Novinka se má dotknout jen části vzdělávacího systému a půjde o volitelný předmět zaměřený na indické filozofické, jazykové a umělecké tradice na vybraných školách. I tak ale budí projekt značné kontroverze zejména mezi vědeckou ale i laickou veřejností.

Moulay Ismail Ibn Sharif (1645–1727)

Moulay Ukrutný, Stavitel i Dobyvatel… už z množství přídomků lze vyčíst, že novopečený marocký král má plné ruce práce. Tento pozoruhodný muž dokáže proplout úskalími národní politiky a navzdory všem dovést svou zemi k nebývalému rozkvětu. Nejlepší nápady na něj přicházejí, jak jinak, v náručí krásných žen.

Jeho harém je ve světě proslulý. Tráví tam skutečně hodně času a je i při tomto počínání nadmíru plodný. Historikové spočetli, že za 35 let své vlády si chodil vyrazit z kopýtka 0,85 až 1,45 krát za den.

Bublající fontánky, zeleň keřů se vonnými květy, mísy plné sladkého ovoce… Za zdmi harémových paláců to vypadá jako v ráji. Není divu, že tu Moulay, strachujíc se o svůj život, nachází klid a uvolnění. Navíc na nahém ženském těle se dá dýka těžko ukrýt. Harémoví kleštěnci obhospodařovali pro svého pána stádečko až šesti stovek milenek nejrůznějších tvarů a proporcí, které průběžně obměňovali a doplňovali. Jistě, nemalá část přítomných exotických krásek se do harému dostala jako loupežná kořist či zakoupené otrokyně, ale majoritní podíl tu tvořily „dobrovolnice“… 

Harém? Daly mu to darem

Ženy se totiž v harému marockého krále nepředřely. Koupele, lázně, sauny, opalování, natírání se vonnými oleji, občas zpestření hrou na loutnu či tancem. Taková milenka mohla klidně déle než rok čekat na svou „velkou“ noc. Moulay se snažil netrávit příliš mnoho času s  jedinou milenkou, aby se nestala součástí úkladů jeho protivníků. Jako těhotná pak už ztratila na tržní hodnotě, ale král byl za prokázané služby uznalý. Pohotově jí vyplatil slušnou jednorázovou apanáž a mohla se rozhodnout, kam se svým outěžkem zamíří.

Pokud se jí narodil syn, měl budoucí kariéru zajištěnou. Náboženské i formální vzdělání mu totiž hradil král a mohl počítat i s příslibem slušné práce ve státní správě či armádě. Moulay nikomu nevěřil, jen ke svým levobočkům byl smířlivý. Vyráběl si přece své nejvěrnější poddané. Během třiceti dvou let své vlády tak marocký sultán přivedl na svět 1 171 dětí, z toho 885 chlapců.

Sultáni a králové se sice od té doby na marockém trůně střídají, dynastie přicházejí a odcházejí, ale dodnes má genetický základ, daný harémovým přeborníkem Moulayem, třetina celé třiatřiceti milionové populace Maroka.

George Gordon Noel Byron (1788–1824)

Lord Byron byl vrcholný představitel syrového anglického romantismu. Jeho nepokojná duše básníka však nemohla nalézt klid a to zcestoval Evropu, Balkán a prý i Dálný Východ. Všude si jej našly jeho dávné či nové lásky, milostné aféry a nevyhnutelně také žárliví manželé či milenci. Byron byl jako štvaná zvěř, ale jeho sebezničující aura ženy prostě neodolatelně přitahovala. Představoval ideál pravé mužnosti, byť s jeho orientací to nebylo až tak jednoznačné. Často se upozorňuje na jeho lehce bisexuální sklony, což ovšem u tehdejších básníků nebylo zase tak neobvyklé.

Jeho životní styl jej předurčil k nepřebernému množství skandálů. Dluhy, rozvody a obvinění z incestu či sodomie přitom patří k těm slabším. Jeho dravčí sexuální apetit, hraničící s nestřídmostí, má pravděpodobně původ v neklidném dětství.

Veselé prázdniny v Benátkách

Když v dětství vidí, jak si jeho chůva užívá s kunčafty z nedaleké hospody, zatímco jeho čistá láska k dívce ze sousedství zůstává nenaplněna, je zlomen. Vidí, že morální city netáhnou, zatímco neřest kvete v puritánském okolí o sto šest. Vzbouří se proti konvencím společností, a začne si razit vlastní cestu svým osudem. Prý je: „Dostatečně odtržený od společnosti, aby se mohl stát poustevníkem, ale příliš živý na to, aby se definitivně izoloval.“

Záhy jdou počty jeho milenek do desítek. Historikové evidují tři jeho legitimní potomky a spekulují o několika levobočcích. A pokud jde o samotný výkon? Víme, že za jeden rok v Benátkách nasbíral 250 skalpů. A to doslova, neboť do svého italského deníčku doložil každý úlovek pramínkem vlasů.

Nárůst teploty planety přináší řadu problémů, od vzestupu hladiny oceánů a vražedných vln vedra, až po nedostatek pitné vody a potravin. Nový výzkum přidává na seznam další položku – zhoršování duševního zdraví lidí.

Vědci už dříve zjistili, že na psychický stav nepříznivě působí přírodní katastrofy. U mnoha lidí vyvolávají například posttraumatickou stresovou poruchu nebo akutní depresi. Vedra a sucha zase mohou zvyšovat počet sebevražd.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

V nové studii badatelé zpracovali záznamy o duševním zdraví dvou milionů náhodně vybraných Američanů, které získala americká vládní agentura Centers for Disease Control and Prevention (CDC), a také systém prevence poruch psychiky Prevention’s Behavioral Risk Factor Surveillance System, mezi lety 2002 a 2012. Údaje badatelé porovnali s meteorologickými a klimatickými daty za uvedené období. Z jejich výsledků vyplývá, že nárůst teploty a srážek, stejně jako častější přírodní katastrofy, zhoršují psychický stav obyvatelstva.

Loutky provázejí lidi od chvíle, kdy se rozhodli sehrát první divadelní scénku. Pravděpodobně šlo o nějaký náboženský rituál, u kterého použili jednoduchou vyřezávanou sošku. Od té doby ale loutky urazily obrovský kus cesty. Byly obdařeny klouby a hýří obrovským množstvím tvarů a barev. Ty nejnápaditější se společně se svými vodiči sešly na festivalu v Mexiku.

Loutky jako mosty

Pouliční scénou se šine obří pavouk. O jeho pohyb kupředu se stará šestice herců, která dohromady s dřevěnou hlavou a kovovýma nohama vytváří iluzi hrozivého tvora, jenž se blíží k síti se dvěma lidskými oběťmi. I takhle může v současnosti vypadat loutkové divadlo. Tuhle hru se zapojením gigantické loutky nastudovali herci z mexického města Guadalajara, jež hostí světoznámý loutkářský festival. Dvojice loutek pavoukovi nakonec unikne a vydá se na moře, kde se musí potýkat s mnoha prapodivnými stvořeními. Vrhají se na ně rybí kostlivci z hlubin, ale i kostnatí draci z nebes. Rozměry a umělecké provedení loutek vtáhnou do děje diváky všech věkových skupin.

„Umění je pro nás způsobem, jak propojovat lidi. Chceme stavět mosty, které by spojovaly lidi žijící na různých stranách zdí. Zdi a hranice podle nás naopak lidstvo kazí a je třeba je překonávat,“ popisuje hlavní myšlenku loutkářského setkání ředitel festivalu Miguel Angel Gutiérrez. „Chceme nabídnout publiku různé typy loutek a různé příběhy. Chceme k tomuto umění přilákat děti, mládež i dospělé. Proto je na festivalu spousta různých témat.“

Plastelína i zasněžené pláně

Za loutku je už dnes možné považovat i hodně neobvyklé předměty. Třeba hroudu plastelíny, kterou herec přímo na scéně tvaruje a jíž vdechuje život videoprojekce. Sarfa Moisan, která je režisérkou loutkářského divadla La Tortue Noire z kanadského Quebecu, je přesvědčena, že toto nové pojetí je pro současného diváka jako stvořené: „Pub­likum se s takovými loutkami snadno identifikuje. Mohou si do nich promítnout vlastní lidskost, což je skvělé.“

Festival má za sebou už devět ročníků. V roce 2017 přitáhl kolem 6 000 diváků, převážně Mexičanů. Naproti tomu herci přijeli z celého světa. Třeba Kanaďané ze souboru Motus dorazili s představením z mrazivých polárních krajů. Jmenuje se Elisapee a polární záře a vypráví příběh malé inuitské dívenky, která jezdí na saních tažených psy po obrovské tundře. Právě rozměry hrají v představení jednu z hlavních rolí. Ve srovnání se zasněženými pláněmi se zdá i lední medvěd jako maličké stvoření. „Divák si podle mne snadno představí, že taková loutka má duši. A do té se může vžít snáz, než když se dívá na konkrétního herce,“ říká ředitelka divadla Motus Hélène Ducharme. 

Rostoucí popularita němých herců 

Jednou z tradičních loutkářských disciplín je břichomluvecká one man show, při které herec využívá loutku k dialogu se sebou samotným. V Mexiku tuto větev košatého loutkářského stromu zastupuje argentinský šoumen Eugenio Deusefe se svým vrásčitým dřevěným parťákem. Oba jsou z atmosféry festivalu nadšení a Eugenio setkání komentuje: „Myslím, že je to skvělá šance seznámit se s lidmi, kteří normálně do divadla nechodí. Doufáme, že po tom­hle festivalu začnou.“ Nejvíc představení samozřejmě odehrají klasičtí vodiči loutek na provázcích. A nebylo by to Mexiko, aby se na pódiu neobjevil nějaký kostlivec. Ve městě už o festivalu každý ví a publika postupně přibývá. Lidé mají díky němu o loutky čím dál větší zájem. 

Festival v Guadalajaře je důkazem, že lidé divadlo stále potřebují. Často je to dokonce vhodný způsob, jak se vyrovnat se složitými životními situacemi, jak objevit jiný úhel pohledu a nebo jak se posunout v hledání smyslu života. Loutky navíc umožňují nahlédnout lidský život v odosobněné podobě, což leckoho přivádí na originální myšlenky. Zdá se, že dřevění herci ze scény jen tak nezmizí.