Létající drony je možné využít nespočtem různých způsobů. Pracují s nimi vojáci, policisté, zpravodajci, záchranáři, lékaři, ochránci přírody, těžaři i plavčíci. A v neposlední řadě také umělci, kteří využívají drony ve zcela nových směrech umění.

Britský umělec Reuben Wu je ve svých 43 letech hudebním producentem, režisérem, hudebníkem, a také uměleckým fotografem, který ve své tvorbě využívá drony. Jeho snímky jsou jako z jiného světa. Prozrazují inspiraci ve science-fiction, a také třeba v romantickém malířství z 19. století.

TIP: Kouzelná show: V Číně zlomili rekord s tisícovkou dronů ve vzduchu

Klíčovou roli v jeho fotografiích hrají drony s LED osvětlením. S jejich pomocí Wu načrtne světelné obrazce ve výrazné krajině, které zachytí výsledný fotografický snímek. Své fotografie Wu pořizuje nad výraznými horami, oceánem nebo třeba velehorskými ledovci v Peru.

Lux Noctis from Fiilex LED on Vimeo.

S technologií samočinného řízení se experimentuje už od první poloviny 20. století a v současnosti začínají auta nezávislá na řidičích vozit první pasažéry například v Dubaji. Stále se však jedná o nové, překotně se rozvíjející odvětví, jež trpí dětskými nemocemi. 

Havárie jsou u samořídících vozidel mnohem méně časté, než drží-li volant v rukou člověk, přesto vyvolávají vášně: jako letos v březnu, kdy autonomní vůz zabil ženu v Arizoně. Přecházela sice neosvětlený úsek vozovky, v noci a v tmavém oblečení, takže by ji ani běžný řidič neměl šanci spatřit, natož reagovat; auto však mělo být právě na takové situace připraveno – a nebylo. Systém nedokázal chodkyni rozeznat a včas zabrzdit. Fatální incident logicky vyvolal spoustu otázek a vrátil nasazování autonomních vozidel do provozu o krok zpět s tím, že je nutné technologii ještě významně vylepšit.  

Nasedat a jedeme

Vývoj samořídících vozů spadá pod obory robotiky a umělé inteligence, které však na první pohled působí extrémně náročně, či dokonce nepřístupně. Výsledkem je, že se o ně zajímá jen hrstka vysokoškoláků – což má za následek chronický podstav vývojářů a specialistů v odvětví, jež se ze všech oblastí lidské činnosti vyvíjí nejbouřlivěji. 

V roce 2016 proto v americkém Massachusetts Institute of Technology (MIT) vznikl projekt Duckietown, volně přeloženo „Kachničkov“ – a ze studia robotiky, umělé inteligence a jejich integrace do samočinných vozidel udělal „hru“ přístupnou pro všechny, což má v mladých hlavách podnítit zvídavého ducha.

Základ tvoří vozítka, která inženýři sestrojili z co nejlevnějších součástek a vybavili je kamerou napojenou na jednoduchý programovatelný počítač, díky čemuž se stroje dokážou pohybovat samy. Zvolené materiály, relativní konstrukční jednoduchost a velikost (miniaturní vozítko nepřeváží lidi, nýbrž plastové kachničky) stanovily cenu za kus v přepočtu na 3 300 korun. Karoserie přitom není uzavřená, takže si experimentátor může zařízení upravovat podle vlastních potřeb, případně jej zcela rozebrat a složit jinak. 

Postavte si město

Kouzlo Duckietownu spočívá vedle inteligentních autíček samozřejmě v silničním systému, po němž se pohybují. Aby bylo možné simulovat situace z reálného provozu, vznikají pro model velice jednoduché křižovatky či dopravní uzly, které vzdáleně připomínají dětské koberce se vzorem města. Vědci z MIT však podložku navrhli tak, aby fungovala coby stavebnice, a byla tudíž modifikovatelná. 

Základem se staly bloky z materiálu podobného cvičebním podložkám v tělocvičnách, z nichž lze vytvořit libovolnou část zástavby – ideálně uzavřený silniční okruh. Na vozovku se posléze rozmístí překážky, jako jsou kužely, zbloudilí obyvatelé Duckietownu nebo cokoliv jiného, čemu by se vozítka měla vyhnout. 

Hra na realitu

Ačkoliv jsou autíčka v podstatě primitivní a převážejí kachničky po městech ze stavebnice, přínos „hry“ přesahuje jakoukoliv volnočasovou aktivitu. Aby byly umělá inteligence a vozy, které pohání, bezpečné v reálném světě, nemohou rozlišovat mezi simulací a skutečností. Silniční pruhy, značky, semafory a překážky v cestě musejí brát za všech okolností zcela vážně – tudíž je jedno, jestli se na palubě nachází kachnička, nebo běžná rodina. 

TIP: Z očí do očí: Autonomní vozidla Jaguar udržují oční kontakt s chodci

Pro studenty a zájmové organizace je však mnohem přístupnější, nemusejí-li experimentovat s technologiemi za miliony. Startovací balíček s jedním vozítkem a menší městskou stavebnicí vyjde v přepočtu na osm tisíc korun. Model si tak mohou objednat vysoké školy i zájmové instituce po celém světě: V současnosti již kachničky ve výuce používá desítka univerzit, kde díky nim získalo titul v oboru na 700 studentů. 

V srpnu dokonce probíhala crowdfundingová kampaň, která nákup vozítek a vybavení dál usnadňovala, neboť nabízela speciální balíčky za velmi rozumné ceny. Duckietowny se zkrátka šíří světem – a je velmi pravděpodobné, že až se jednou ulicemi opravdu rozjedou autonomní vozy, k jejich bezpečnosti velkou mírou přispějí právě gumové kachničky. 

Hydrant, hydrosféra, hydraulika, hydroplán… Když si podle vzoru z pevnosti Boyard srovnáme tyto indicie pod sebe, záhy odhalíme, co mají společného: všechny nějakým způsobem souvisí s vodním živlem. Stačí se podívat na jejich kořen – „hydra“ řecky znamená „voda“. Pátrání po zvířeti se stejným pojmenováním musíme tedy začít právě ve vodě.

Herkules a Ioláos

Nejprve se vydáme do starověkých Mykén. Branami této velkolepé metropole právě prošli dva muži; jejich kroky směřovaly k jihu, na dohled města Lerny. V bažinách, obklopujících jeho hradby, sídlil cíl jejich pouti – ohromná mnohohlavá saň, terorizující nejen město, ale celé široké okolí. Dvojice měla netvora zabít, což byl úkol prakticky nad lidské síly. Pokud jí odsekli nějakou hlavu, v okamžení narostla nová. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ byla hlava poslední, jíž se prý díky nesmrtelné podstatě nešlo s konečnou platností zbavit.

Ovšem odvážlivci, blížící se k lernejským močálům, nebyli obyčejnými smrtelníky. Zejména jeden z nich, Herkules, syn nejvyššího boha Dia a pozemské královny, právě obdržel z rukou svého bratrance Eurysthea druhý z pověstných dvanácti úkolů, jimiž se měl očistit z několikanásobné vraždy. Na tuto misi si přibral pomocníka, synovce Ioláa.

Lidská strana tím vyrovnala poměr sil se zvířecí, poněvadž hydře v pustošení lernejské krajiny zdatně přisluhoval ohromný rak. Právě gigantický korýš přivedl Herkula do úzkých, když mu sevřel nohy klepety, a nebýt odvážného Ioláova zásahu, měl by silák s odsekáváním neustále dorůstajících hydřích hlav doslova pekelnou práci.

Souboj nakonec rozhodl věčný protipól vody – oheň. Hrdiny totiž napadlo, že obnovení hlav nestvůry zabrání tím, když pahýl po čerstvě useknuté hlavě opálí pochodní. Plán vyšel: hydra postupně přicházela o jednu hlavu po druhé, včetně té nesmrtelné. Tu ještě Herkules pro jistotu zavalil balvanem. Zbytky hydry bojovníci zakopali do země, ale ještě před tím si Herkules zakalil v prudce jedovaté krvi (či žluči) šípy, což se mu po letech stalo osudným.

Jak sežrat krokodýla zevnitř

Bestiáře však obvykle označují slovy „hydrus“ a „hydros“ živočichy hadovitého vzhledu, jejichž společným znakem je život ve vodě. Pod pojmem „hydrus“ se skrýval had, jenž svými potravními návyky představoval hotovou pohromu pro krokodýly: jeho lovecká strategie spočívala v tom, že se svinul do bahna, aby pokryl tělo vrstvou, která snadno klouzala. Poté provedl nefalšovanou „invazi“ do krokodýlího těla – nechal se spolknout a následně se prokousal vnitřnostmi nebohého krokodýla ven.

Termínem „hydros“ pak středověcí autoři nazývali plaza, jenž prý svým kousnutím způsoboval otoky, léčitelné velmi neobvyklou metodou – přikládáním kravské mrvy. Biskup a známý badatel na poli přírodních věd Isidor ze Sevilly naopak tvrdil, že tímto jménem se nazýval výše zmíněný postrach krokodýlů. V bestiářích samotných se uvádělo, že přiřazení jednotlivých názvů konkrétním zvířatům představuje velkou obtíž a názory na problematiku správných pojmenování jednotlivých zvířecích „druhů“ se (nejen) v případě hydry dosti rozcházely.

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Jako každý tvor, kterému se ve středověkých pojednáních o přírodě dostalo samostatné kapitoly, s sebou hydra nesla moralizující alegorický výklad. Hlavní roli v něm kromě hada hrál krokodýl jakožto oběť hydřího útoku. Paradoxně však právě jemu přiřkli dávní autoři úlohu hlavního antihrdiny.

Napadený a zevnitř roztrhaný krokodýl představoval peklo, z jehož útrob osvobodil Kristus (hydra) neprávem vězněné duše zemřelých. Na hydru jakožto symbol Ježíše odkazuje stejný životní projev ještě v jiné rovině: spolknutí krokodýlem a následné vynoření se z krokodýlího boku připomínalo křesťanům Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.

Podle producentů kávy jsme uprostřed největší krize kávy naší doby. Viníkem je houba ze skupiny rzí Hemileia vastatrix, která devastuje plantáže kávovníku prakticky po celém světě.

Na tuto chorobu nemáme k dispozici žádný lék. Pěstitelé s infekcí bojují tím, že vysazují odrůdy kávovníku, které jsou vůči rzi odolnější. Problém je ale v tom, že i tyto odrůdy postupně rzi podléhají. Podle odborníků je jen otázkou času, kdy většina dnešních rezistentních odrůd podlehne. Odhadují to na 5 až 10 let.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Kávovníky nečelí podobné výzvě poprvé - infekce rzi podobně udeřila v polovině 19. století na Cejlonu, dnešní Srí Lance. Tehdy to byl jeden z hlavních producentů kávy na světě. Během dvaceti let po prvním nástupu rzi bylo na Cejlonu opuštěno 90 procent kávových plantáží. Cejlonské farmáře tehdy zachránilo pěstování čaje. Doufejme, že díky genetických technologiím a dalším moderním postupům dopadneme v 21. století s kávou lépe.

Oběžná dráha kolem Země je plná odpadu. Je jen otázkou času, kdy nějaký kus kosmického smetí způsobí katastrofu. Proto by bylo dobré oběžnou dráhu čistit a podstatnou část smetí z vesmíru odstranit. 

Japonsko-australský tým navrhuje vyslat na oběžnou dráhu flotilu satelitů, které budou vystřelovat proudy plazmatu. Když plazma zasáhne kosmické smetí, měl by ho zásah zbrzdit a odsunout do nižších vrstev atmosféry, kde poté shoří.

Plazmový lovec kosmického smetí

Zajímavý nápad má v prostředí mikrogravitace pochopitelně svá úskalí. Pokud by totiž satelit vypálil paprsek plazmatu, zpětná energie by jej odnesla opačným směrem podobně, jako když satelit použije trysky motoru. Řešením je podle vývojářů současné vypálení druhého paprsku, který bude směřovat opačným směrem a satelit stabilizuje na jeho pozici.

TIP: Na lovu odpadu: Airbus vyvíjí vesmírnou harpunu na smetí z oběžné dráhy

Experimenty v pozemské laboratoři ukazují, že by taková technologie mohla fungovat. Teď bude záležet na tom, jak se osvědčí ve vesmíru.

Plazmové satelity by měly být na solární pohon a jako plazmové „střelivo“ používat xenon. Tyto úklidové satelity by se měly uplatnit především proti velkým kusům orbitálního smetí - například nefunkčním satelitům a podobně. Zákrok plazmového satelitu totiž bude vyžadovat složité manévrování a na malé kousky odpadu by se jeho použití nejspíš nevyplatilo.

V roce 1940 vznikaly plány na obsazení Gibraltaru Německem. Británie pochopitelně nehodlala svoji klíčovou základnu vydat bez boje. Kromě Němců a Španělů se navíc obávala i italské intervence (její „žabí muži“ zaútočili na gibraltarský přístav opakovaně) a po vzniku vichistické Francie i aktivit tohoto loutkového státu, který nad skalisko vyslal i své bombardéry. 

Předchozí část: Královi slídilové ve skále: Tajná operace Tracer (1)

Již v roce 1940 Britové z kolonie evakuovali civilní obyvatelstvo (jednalo se asi o 17 000 lidí), na místě naopak zůstalo zhruba 30 000 příslušníků armády, letectva a námořnictva. A ti byli odhodláni k boji.

Přípravy na obranu

Oporou obrany pevnosti se staly části 2. královského pluku a 2. pluku lehké pěchoty lorda Somerseta, později doplněné o další oddíly a přetvořené na 2. gibraltarskou brigádu. Důležitou roli mělo pevnostní a protiletadlové dělostřelectvo a proti útoku z pevniny i z moře měly pomoci zátarasy i minová pole. Na území kolonie se uskutečňovaly také kontrašpionážní operace proti zvědům a sabotérům. Britové však byli realisté. Věděli, že pod soustředěným německým náporem se španělskou pomocí může i takto bráněná pevnost padnout.

Britská armáda by tím přišla nejen o základnu, ale také o veledůležitý přehled nad provozem v Gibraltarském průlivu. Skála, která tvoří velkou většinu Gibraltaru, byla již dávno před druhou světovou válkou protkána sítí tunelů sloužících jako zásobovací trasy pro dělostřelecké baterie a skladiště. A právě jedna z těchto podzemních prostor, vedoucí k baterii lorda Aireyho, měla umožnit speciální operaci, jež by přinesla možnost sledovat průliv i po obsazení Gibraltaru nepřítelem.

Izolovaní stopaři

O tomto záměru se začalo uvažovat v roce 1940 v souvislosti se zprávami o přípravě operace Felix, jasnější kontury však nabyl až v létě roku 1941, kdy se za něj postavil ředitel Námořní zpravodajské služby (DNI) kontradmirál John Godfrey. Plán, zpracovaný do operace Tracer (v překladu stopař či slídil), spočíval v umístění speciálního šestičlenného týmu do uzavřené skalní komory, odkud by jeho členové pozorovali dění v Gibraltaru a podávali o něm rádiové zprávy do Londýna.

Do konce roku 1941 byl ve výšce 410 m n. m. tajně vybudován podzemní komplex. V hlavní místnosti o rozměrech 14×4,8×2,4 m se nacházelo rádiové vybavení, generátory a ubytovací prostory. Klíčovou roli hrály dvě zamaskované pozorovatelny, propojené chodbami s hlavní místností, které také umožňovaly větrání. Z jedné byl výhled na přístav a z druhé do úžiny.

Komplex dále tvořily toaleta, nádrž na vodu doplňovaná přírodní cestou a menší skladovací prostory. Energii k pohonu radiostanice vytvářely šlapací generátory. Původní vchod z chodby k baterii měl být zamaskován a zazděn. S prací týmu se počítalo na jeden rok, prodloužení nebylo vyloučeno. 

Hrstka statečných

Vše okolo operace Tracer se odehrávalo v režimu přísného utajení. Ti, kteří pracovali na stavbě, byli ihned po jejím skončení přesunuti na britské ostrovy. K operaci probíhaly speciální odborné konzultace, mimo jiné s odborníkem na přežití v extrémních podmínkách Georgem Levickem. Pomoc s rádiovým vybavením poskytla zpravodajská služba MI6 prostřednictvím plukovníka Richarda Gambier-Parryho. V malém kruhu zasvěcených byl i Ian Fleming, pozdější světoznámý autor románů o Jamesi Bondovi.

Do samotného týmu byli vybráni muži mimo jiné z řad Královské dobrovolnické zálohy (Royal Naval Volunteer Reserve). Jednalo se o tři pozorovatele a současně rádiové operátory a dva lékaře – Bruce Coopera a Arthura Milnera. Šestici měl doplnit velitel, nad nímž admiralita dlouho váhala. Tým se stal kompletním v srpnu 1942 a ve stejné době se podařilo dokončit i závěrečné úpravy jeskyně.

Tým do jeskyně

Pro operaci velení mimo jiné připravilo speciální manuál. Válka se však nakonec vyvinula tak, že ke spuštení Traceru nemuselo nikdy dojít. Úspěchy Spojenců v Africe a vylodění na Sicílii totiž učinily obsazení Gibraltaru nepravděpodobným. Dne 24. srpna 1943 proto přišel rozkaz naposledy zkusit rádiovou komunikaci a pak zazdít vchody. Po přísně tajné operaci zůstaly na Gibraltaru jen historky o skryté jeskyni pro samostatně operující pozorovatele. Admiralita si prostor zřejmě udržovala pro případnou opětovnou aktivaci v případě nepříznivého vývoje studené války a případ neodtajnila.

Teprve v roce 1997 se skupině gibraltarských jeskyňářských a vojensko-historických nadšenců podařilo po dlouhém pátrání objekt nalézt. V roce 2007 promluvil o svých zážitcích poslední žijící člen týmu Bruce Cooper, který o rok později jeskyni navštívil. Následně k operaci poskytla základní informace i britská oficiální místa. Některé podrobnosti – včetně zbylých čtyř jmen šestičlenného týmu – jsou dodnes neveřejné. Prostory pro operaci Tracer se staly dalším z mnoha zajímavých historických památek na (či spíše v) malém kousku země pod správou britské koruny na severním břehu Gibraltarského průlivu.

Jedná se zejména o glukokortikoidy, které jsou součástí přirozené odpovědi organismu na stresovou situaci. Jejich přítomnost má podle vědců pozitivní vliv na pohyb, krmení a obranné chování mladých pěvců a je například důležitější než skvělé místo k hnízdění. „U těchto ptáků je trocha stresu a zvýšená hladina stresových hormonů v přímé souvislosti s větší šancí na přežití,“ říká James Rivers z katedry lesních ekosystémů a dodává: „Stres je mnohem složitější záležitost, než si myslíme.“

TIP: Stres zabiják - Nadprodukce stresového hormonu může leguány zabít

Pokud je dlouhodobý a hladina stresových hormonů zůstává permanentně zvýšená, pak brání ve správném vývoji jedince. Z krátkodobého zvýšení této hladiny potřebného kupříkladu k uprchnutí před predátorem však mohou ptáci těžit.

Dnešní svět válčí s rezistentními bakteriemi, které jsou odolné vůči antibiotikům. Takových bakterií neustále přibývá a jejich rezistence je stále účinnější. Stává se z nich závažná hrozba pro lidi na celém světě. Dlouhé roky nadměrného předepisování a užívání antibiotik se nám krutě nevyplatily.

Mimořádně znepokojivé je, že bakteriální rezistence ohrožují i novorozence. Podle nedávno získaných dat z velkých nemocnic zhruba 40 procent infekcí u novorozenců nereaguje na standardní léčbu antibiotiky.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Naopak dobrou zprávu přinášejí finští vědci, kteří detailně prozkoumali bakteriální DNA u 16 kojících matek a jejich novorozenců. Analyzovali mateřské mléko a stolici u matek i u dětí a sestavili zatím nejrozsáhlejší knihovnu DNA z mateřského mléka. Během výzkumu zjistili, že novorozenci, které matky kojily déle šest měsíců, měli ve střevech méně bakterií rezistentních vůči antibiotikům. Jak se zdá, kojení je v tomto směru pro děti výhodou.

Díky dokumentaristům máme poměrně přesnou představu o tom, jak vypadá jaderná exploze a jaké jsou její následky. Týká se to ale takřka výhradně scénářů, které počítají s explozí na povrchu Země. Jak by ale vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?

Odborníci už ve skutečnosti jistou představu mají. Spojené státy v červenci 1962 uskutečnily jaderný test Starfish Prime. Exploze o síle 1,4 megatuny TNT se odehrála nad Pacifikem, poblíž Johnstonova atolu, ve výšce asi 400 kilometrů. To zhruba odpovídá oběžné dráze Mezinárodní vesmírné stanice. Jde o jadernou explozi v největší vzdálenosti od Země a také doposud nejsilnější explozi ve vesmíru. Detonace Starfish Prime vytvořila velikou ohnivou kouli a elektromagnetický pulz (EMP) s dosahem přes 1 000 kilometrů.

Car-bomba na oběžné dráze

Co kdyby ale ve vesmíru explodovala termojaderná Car-bomba, nejsilnější známá puma, jejíž exploze odpovídala 50 až 58 megatunám TNT, řekněme nad USA, v podobné výšce jako Starfish Prime? Taková exploze by vytvořila gigantickou ohnivou kouli, která by prvních 10 sekund mohla lidem trvale poškodit zrak. Tvrdé záření exploze by sice nezasáhlo zemský povrch, ale vyřadilo by spoustu satelitů, od vědeckých a komunikačních, až po vojenské. A také by zřejmě ohrozilo život posádky Mezinárodní vesmírné stanice.

Elektromagnetický pulz takové mamutí exploze by pokryl třetinu území USA, kde by zlikvidoval elektrické rozvodné sítě i veškerou nechráněnou elektroniku. Na druhou stranu, lidé v širokém okolí exploze by si celé dny užívali pohled na nádherné „polární“ záře.

V dnešní době ale taková exploze podle všeho nehrozí. Tak velké jaderné pumy už oficiálně neexistují. Navíc, Car-bomba vážila asi 27 tun a jen velmi málo dnešních raket by něco takového dokázalo do vesmíru dopravit.

3D tiskárny už ve stavebnictví předvedly pozoruhodné věci. Italská firma WASP (z anglického World's Advanced Saving Project) pomocí 3D tiskáren tiskne levné domy, které by se mohly uplatnit v chudých oblastech anebo v místech katastrof.

Jejich novým výtvorem je prototyp 3D tištěného domu či chýše pojmenovaného Gaia. Je vytištěný ze směsi bláta, kterou z 25 procent tvoří půda odebraná v místě tisku, z 40 procent sláma, z 25 procent rýžové plevy a z 10 procent vápenec. Tento materiál slouží k tisku stěn domku, zatímco jeho střecha je ze dřeva a základy jsou 3D tištěné betonem.

TIP: Gigantická 3D tiskárna BigDelta vytiskne cenově dostupné domy z bláta

Hotový domek má rozlohu 20 metrů čtverečních a vevnitř je překvapivě útulný. Stavba domu Gaia trvá od začátku do konce 10 dnů. Veškerý materiál je možné pořídit za přibližně 1 000 dolarů, tedy asi za necelých 22 500 Kč. V této sumě ale není zahrnuta práce ani související služby. Pokud by si majitel domku neudělal všechno sám, musel by samozřejmě zaplatit podstatně vyšší částku.