Sanové, dříve označovaní jako Křováci, jsou dávní obyvatelé jižní Afriky, kde se jim stala domovem pouštní oblast Kalahari. Lidé zmíněného etnika dodnes přežívají díky lovu a sběru a život jim poněkud usnadňuje fakt, že Kalahari není písečnou pouští v pravém slova smyslu jako například Sahara: Jedná se spíš o lokalitu s mimořádně nízkými srážkami – průměrně asi 250 mm ročně – a naopak s vysokými teplotami, jež šplhají až ke 40 °C. 

I nepatrná vláha však stačí, aby tamní pustinu pokryly ostrůvky odolné zeleně, díky níž přežívá řada zvířat. Sanové se proto naučili využívat prostředí na maximum: Jelikož poušť nemá žádnou zásobárnu povrchové vody, obstarávají si životodárnou tekutinu převážně z divoce rostoucích melounů tsamma. Jejich semena poskytují drahocenné proteiny i oleje a lze jíst také listy rostliny. 

Několik dní na stopě

Hlavním způsobem obživy Sanů ovšem zůstává lov, přičemž nepohrdají žádnou faunou, od pouštních želv až po ještěrky, ptáky či hmyz. Nejvýznamnější zdroj masa nicméně představují antilopy, zebry, žirafy i lvi. Zabíjení takto velké zvěře je však velmi komplikované, uvážíme-li, že jako hlavní zbraně používají Sanové malé luky a jedovaté šípy. 

Aby se maso neznehodnotilo, otráví lovec zvíře vždy jen nevelkou dávkou, která způsobí postupnou smrt: Malá antilopa přežije několik hodin, žirafa i tři dny. Mezitím Sanové kořist pronásledují a čekají, dokud jed nezabere. Když pak zvíře konečně udolají, zabijí ho a vyříznou pouze maso v okolí zásahu. To pak vyhodí a zbytek je nezávadný. 

Hubení a zpocení 

Náročné pronásledování ve vyprahlém terénu zvládají Sanové opět díky evoluci. V první řadě jim pomáhá pocení: Právě u Afričanů se tento tělesný projev, společný celému lidstvu, před desítkami tisíc let zřejmě vyvinul, aby jim pomohl stopovat kořist a nezkolabovat z horka. Naopak zvířata mají tendenci se přehřívat, proto tráví africká fauna nejteplejší část dne buď ve stínu, nebo alespoň nehybně. 

Někteří přední antropologové zastávají teorii, že právě schopnost vytrvalého běhu společně s pocením umožnila velmi úspěšný rozvoj druhu Homo sapiens. I v době, kdy lidé prokazatelně neměli takové zbraně jako luky, dokázali zřejmě lovit antilopy a gazely. Stačilo zvířata pronásledovat, dokud se po mnoha hodinách klusu nezhroutila z přehřátí. Ruku v ruce s pocením jde potom tělesná stavba: Sanové jsou vytáhlí a štíhlí, takže se ochlazují snáz. Tenké končetiny a rovněž užší boky se navíc lépe hodí pro dlouhý běh. 

Domov v zemi věčného ledu

Eskymáci obývají oblasti okolo severního polárního kruhu: Konkrétně žijí v Kanadě, na Aljašce nebo například v Grónsku v místech, která se v žádném případě nehodí k pěstování plodin a kde teploty klesají i pod −45 °C. Zatímco našinec by umrzl, eskymácké kmeny po tisíciletí vytrvaly a postupně se drsným podmínkám přizpůsobily – a to nejen vybavením a strategií přežití, ale také biologicky. 

V zimě si Eskymáci stavějí iglú, neboť sníh výborně tepelně izoluje. Dřív uvnitř rozdělávali oheň, dnes používají plynové vařiče a hořáky, výsledek je ovšem stejný: I v nejkrutějším počasí si doma udržují „pokojovou“ teplotu. V létě pak žijí ve stanech z kůží polárních sobů, kteří jsou zároveň hlavním zdrojem jejich potravy. Třeskutým mrazům uzpůsobili Eskymáci také šatník. Například jejich boty mají dvě tepelné vrstvy – v zimě dvojitá izolace chrání před chladem a v létě se svrchní pokrývka jednoduše sundá.  

Dieta na tuku

Coby lovci se Eskymáci živí výhradně živočichy, kteří s nimi sdílejí prostředí a obrnili se vůči němu silnými vrstvami tuku. Pokud by běžný Evropan dlouhodobě jedl tuleně, soby nebo lední medvědy, hrozily by mu značné kardiovaskulární potíže. Život v polárních podmínkách však u Eskymáků a hlavně jejich dávných předků, kteří před dvaceti tisíci lety obývali dnešní Sibiř, vyvolal genetické změny. Mohou tak tučnou potravu přijímat a metabolizovat bez zdravotních komplikací. 

„Myslíme si, že tyto evoluční změny pomohly lidem přežít během poslední doby ledové,“ vysvětluje Matteo Fumagalli z University College London. Eskymáci se od ostatních národů odlišují i lepší tělesnou izolací: Zajišťují ji tzv. hnědé tukové buňky, jež spalováním kalorií produkují teplo. 

Co nám dali denisované?

Unikátní systém nakládání s tukem se na genetické bázi pojí také se vzrůstem Eskymáků – průměrně měří 163 cm a jsou podsadití. Širší sudovité tělo dokáže lépe zadržovat teplo, což dávalo během doby ledové jednu z hlavních evolučních výhod neandertálcům. Nejde o náhodu: Podle výzkumů DNA představuje zmíněný rys, v kombinaci s efektivnějším spalováním energie, genetický dar a Eskymáci ho získali od denisovanů – příslušníků rodu Homo blízkých neandertálcům. Homo sapiens se s denisovany setkal během migrace z Afriky před 40–60 tisíci lety a někdy v té době došlo k mezidruhovému křížení. 

Příště: Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi

Není jisté, k čemu byla denisovanům genetická výbava pro lepší metabolismus tuků a obranu vůči chladu. Nicméně výzkum Rasmuse Nielsena, jenž srovnal genom Eskymáků, neandertálců, denisovanů a našeho druhu, poskytl zcela jasné výsledky: Zatímco s „obyčejnými“ lidmi a s neandertálci se podařilo objevit jen částečnou podobu, vzorky Eskymáků a denisovanů si byly podobné do značné míry. 

Šaty dělají člověka. Jeden by řekl, že co se týče šatů, ženy na sebe natáhnou cokoli. Tedy cokoli, v čem si připadají krásné. Cokoli, co je moderní, stylové a podtrhuje jejich vnitřní rozpoložení, aktuální náladu a názor.  I kdyby kvůli tomu měly trpět...

Nejíst, nedýchat, vydržet

Pas výrazný i nevýrazný. Nízko položený a nebo těsně pod prsy. Právě s tímto prvkem na šatech si móda vyhrála napříč všemi stoletími. Korzet je stálice, nosí se už v antice. A s krátkými pauzami se v šatnících udrží téměř pět set let. Jako spodní prádlo jej nosí ženy nejdříve v Itálii, ale během 16. století se rychle rozšíří do Francie a odtud do okolních zemí. Jeho vekou propagátorkou je Kateřina Medičejská, na svém dvoře nařídí úzký pas pro všechny. A korzet se stane vítaným společníkem.

Během dalších století se oblibě těšily korzety krátké i dlouhé. Vždy podle aktuální módy a toho, jak vysoko se zrovna nosily šaty vypasované. Čím štíhlejší pas byl, tím byla žena přitažlivější. A problém je na světě - kosticemi propíchnuté plíce, ledviny a další orgány. Špatné trávení a s ním spojená zácpa a zápach z úst. Konečný zlom přinesla až 1. světová válka. Korzety zmizely. Na výsluní se vrátily až po roce 1945, tehdy s nimi vyrukoval francouzský návrhář Christian Dior. Byl to ale spíš poslední záchvěv mučivého ženského zkrášlovadla.

Sukně krátké a dlouhé. Široké i úzké

Byly doby, kdy pouhý kotníček dokázal muže nažhavit až k šílenství. A taky doby, kdy dámská sukně zakrývala skutečně jen to nejnutnější. Tak jako v každém výtvarném umění, i v módě se odráží aktuální politická situace. První náznaky můžeme najít už v dobách Velké francouzské revoluce. Sukně se snaží být praktickou a nikterak výraznou. Vládne lid. Kromě Francie se ale stále drží délka téměř až na zem. Před 1. světovou válkou se přidávají ještě velké ozdoby na zadní část. Tzv. „honzík“. Pohyb v této parádě je více než složitý.

TIP: V hlavní roli sukně: Oblíbený kus oděvu zdobil ženy i muže!

Po mobilizaci odejde z domovů mnoho mužů, otců, bratrů.. Kdo bude ženám pomáhat vylézt z drožky? Musí si poradit samy. Odhodí vše, co jim překáží. Korzety, spodničky i úzké sukně. Vzpomínáte na film Postřižiny a legendární scénu se zkracováním? Po válce se krátilo všechno. Sukně i vlasy. Typické “charlestonky“ a účes zvaný “bob“. Léta ale letí a euforie opadá. Pas se opět vrací na původní místo a sukně se posune mírně pod koleno. Na konci 30. let je politická situace napjatá. V době protektorátu je ženská sukně téměř u kotníků. Žádné zbytečné kapsy a zdobení. Na příděl jsou i knoflíky! Padesátá léta zase patří mezi ta divočejší. Alespoň ve světě. Nabírané rokenrolové sukně i pastelové odstíny…

Ach, ty plavky

S blížícím létem je jen málo žen, které se těší na jejich nákup a málo těch, které se těší, až se v nich před zraky ostatních projdou po pláži. Plavky jsou ale dnes nedílnou součástí šatníku. A ty dámské mají poměrně bohatou historii. Už na antických malbách najdete postavy žen v kalhotkách a pásech přes prsa. Prý to jsou první plavky. Byla to doba rozmáhajícího se lázeňství a koupání patřilo k samozřejmosti. Několik dalších mnoho století o plavkách není ani vidu ani slechu. V přímořských státech jezdily vozy přímo do vody. Ženy si vyskákaly do vln v dlouhých šatech a po osvěžení se rychle převlékly do suchého.

O oděvu určeném přímo na koupání či plavání můžeme mluvit až v devatenáctém století. Úplně z počátku to byly komplety z dlouhých kalhot a haleny v pase převázané šňůrkou. Některé dámy chodily do vody dokonce v punčochách a botách! O praktičnosti se dalo mluvit až po letních olympijských hrách v Athénách v roce 1906. Konečně upnutý oděv a žádná zbytečná látka. Ovšem pozor! Nohavička musela odhalovat maximálně 15 centimetrů kůže!

TIP: Módní trendy: 100 let pánských plavek ve třech minutách

Je po válce, doba se uvolní a s rozmachem emancipace se odhazují další kusy látky. Mezi oblíbené doplňky patří umně uvázané šátky, koupací čepice, sluneční brýle, a dokonce i šperky. Koupací oděv je ale stále jednodílný. Přijde zlomový rok 1946. Designer aut Louis Réard navrhne první bikiny! Pojmenovány jsou podle stejnojmenného ostrova v Tichém oceánu. Společnost je v šoku, ale za deset let je to běžná věc na plážích i veřejných plovárnách.

Von Brauna si Američané doslova odvezli z válkou zničeného Německa s tím, že by se jim mohly hodit jeho zkušenosti se stavbou raket V2. Kromě toho si odvezli 68 exemplářů V-2 a 12 000 t součástek na další rakety. 

Zkoušky v Novém Mexiku

Koncem září 1945 odlétla sedmičlenná skupina německých specialistů do Spojených států. Američané je nejdřív dopravili na vojenskou základnu Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa, kde už předtím zahájili vlastní raketový výzkum. Postupně tam dorazilo 118 vědců a inženýrů z Peenemünde.

Jakmile se Američané seznámili s vlastnostmi A-4/V-2, rozhodli se ji využít k výzkumu vrchní atmosféry: ke studiu ionosféry, kosmické a sluneční radiace, atmosférického tlaku a teploty, mikrometeorů a také chování pokusných zvířat ve velkých výškách. Testování motorů V-2 zahájili 16. ledna 1946 na střelnici White Sands v Novém Mexiku. Získané zkušenosti umožnily postavit dvě sondážní rakety: Viking pro námořnictvo a Aerobee pro armádu.

Pro raketový výzkum však už texaská pevnost nestačila. Na jaře roku 1950 se proto němečtí odborníci odstěhovali do ospalého alabamského Huntsville. Nové místo pro raketové pokusy pak vojáci objevili mezi močály poloostrova Canaveral na východním pobřeží Floridy a v červenci 1950 pokřtila tamní základnu raketa Bumper.

Redstone pro atomovou bombu

V létě roku 1950 pocítil americký válečný výzkum a průmysl nový impuls poté, co vypukla válka v Koreji. Von Braun dostal 10. července za úkol postavit bojovou raketu Redstone s doletem 800 km. Postupně se požadavky snížily na 320 km, ale vzrostl užitečný náklad – zařízení mělo totiž transportovat atomovou bombu o hmotnosti 3 t.

Nosič Redstone měřil více než 21 m na výšku a takřka 2 m v průměru, přičemž vážil skoro 28 t. Prototyp zaznamenal částečný úspěch 20. srpna 1953 při vypuštění z mysu Canaveral – cíl minul o 240 km. Další testy dopadly lépe a v roce 1956 vynesl Redstone první atomovou bombu ke zkoušce v atmosféře. Premiérové baterie těchto střel dostaly americké divize ve Spolkové republice Německo k dispozici v červnu 1958.

Od alabamské základny Redstone Arsenal se v únoru 1956 oddělila Army Ballistic Missile Agency (ABMA) neboli Armádní agentura balistických střel, do níž přešel i celý von Braunův tým. Ve druhé polovině 50. let pak Němci pracovali na několika typech raket: pro družici Orbiter stavěli nosič Juno I, který využíval Redstone jako první stupeň, a souběžně vyvíjeli třístupňový Redstone II, následně přejmenovaný na Jupiter-C.

Hrdina svobodného světa!

Spojené státy se každopádně začaly chystat do vesmíru už v roce 1955. Von Brauna však vláda od projektu odstavila, neboť pro Američany zůstával cizincem s nacistickou minulostí. 

V říjnu 1957 ovšem triumfoval Sputnik 1 a o měsíc později i druhá sovětská družice se psem na palubě. Americkou naději – satelit Vanguard 1 – pohltily v prosinci téhož roku plameny. Osmého listopadu 1957 dostalo huntsvillské středisko rozkaz, aby připravilo vypuštění umělé družice Země. Projekt Orbiter přejmenovali na Explorer, jako nosič upravili Jupiter-C a nazvali ho Juno I. První americkou družici Explorer 1 – dvoumetrový válec s přístroji o celkové hmotnosti 8,22 kg – vypustili 31. ledna večer (podle SEČ 1. února) roku 1958.

Západní tisk nešetřil na adresu von Brauna titulky jako „Hrdina svobodného světa!“ – „Zachránce Spojených států!“ – „Člověk, který umí létat do vesmíru!“ O rok později ocenil jeho přínos i prezident Dwight Eisenhower a udělil mu Řád za význačné federální civilní služby.

Saturn V pro Apollo

Už v roce 1957 začal mladý německý odborník Heinz-Hermann Koelle projektovat nosič Super Jupiter a von Braun jej pak jako nadějného raketového konstruktéra pozval do Huntsville. Super Jupiter se změnil v Juno V a poté v Saturn I. Jenže armáda neměla pro mohutné zařízení využití. Proto prezident převedl celý projekt z resortu ministerstva obrany pod křídla NASA. V červenci 1960 vzniklo v Huntsville Marshallovo středisko kosmických letů (MSFC) – a prvním ředitelem se stal von Braun.

Redstone umožnil premiérové zkušební výpravy kosmických lodí Mercury. V listopadu 1960 začaly suborbitální testy bez lidí a koncem ledna 1961 i s pokusným šimpanzem Hamem. V létě 1961 už Alan Shepard a Virgil Grissom zakoušeli ve zmíněných plavidlech při skocích po balistické dráze čtvrthodinové stavy beztíže. Startovali přitom na ryze americké raketě Atlas.

Marshallovo středisko vyvíjelo Saturn V, který měl vynášet 140 t nákladu na nízkou dráhu – a první lidi na Měsíc. Po návratu premiérové pilotované lunární výpravy na Zemi v červenci 1969 se von Braun stal opět oslavovanou hvězdou. V březnu 1970 ho pak NASA povolala do Washingtonu jako náměstka generálního ředitele pro plánování. Jenže grandiózní projekty, jako třeba expedice na Mars, najednou narážely na odpor veřejnosti, a tři plánované mise na Měsíc tak vláda zrušila. Z nevyužitých dílů Apolla vznikla stanice Skylab, kterou navštívily tři trojčlenné posádky v kabinách Apollo. 

Po dvou letech pak německý konstruktér přijal nabídku firmy Fairchild Industries, jež se podílela na různých kosmických projektech, a stal se jejím viceprezidentem pro výzkum a vývoj. Přestávalo mu však sloužit zdraví. V roce 1973 mu lékaři našli na levé ledvině zhoubný nádor a okamžitě celý orgán odstranili. O dva roky později u něj diagnostikovali rakovinu tlustého střeva a operovali ho znovu. Koncem prosince 1976 se objevily další tumory, nicméně tentokrát už operace nebyly úspěšné. Raketový mág zemřel 15. června 1977 ve věku 65 let.

Věda nezná morálku?

„Wernher von Braun byl kompetentní inženýr, schopný organizátor, charismatický šéf,“ uvedl jeho životopisec Rainer Eisfeld, politolog z Universität Osnabrück. Tvůrčím duchem však německý konstruktér neoplýval. „Marně bychom hledali jeho myšlenky, které změnily vývoj raketové techniky,“ napsali Charles Murray a Catherine Bly Coxová v knize o projektu Apollo. „Význam von Brauna […] spočíval v jiné oblasti. Ovládal umění, jak lidem vštípit ideje. Měl schopnost vytvářet reklamu, která se blíží pravdě, pro stále další raketové a kosmické projekty.“

Na von Braunovo působení v třetí říši můžeme zapomenout jen stěží. V jednom interview se snažil ospravedlnit slovy: „Pro vědu neexistuje pojem ‚morálka‘.“ To však není pravda. Z historie známe mnoho příkladů, kdy se velcí muži vzepřeli vůli diktátorů, třebaže věděli, že budou za své přesvědčení pykat. 

Von Braun přesto značným dílem přispěl k vývoji moderní raketové techniky a astronautiky. Zasloužil se o vznik A-4/V-2, kterou odborníci ostatních zemí považovali za jakousi učebnici. Díky mimořádným okolnostem mohl jako první prakticky dokázat, že je už v první polovině 40. let možné tak velkou a složitou řízenou raketu dokončit, a dokonce ji vyrábět sériově. Toto jeho dílo podnítilo přelom v myšlení raketových odborníků a dalo jejich úvahám nový směr i rozměr.

Nejvyšším a také nejprestižnějším vyznamenáním, které může příslušník amerických ozbrojených sil obdržet, je Medaile cti (Medal of Honor), kterou jménem Kongresu uděluje prezident Spojených států. Existují tři varianty: pro pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Základním kritériem pro udělení tohoto ocenění je prokázání „výjimečné odvahy a nebojácnosti v situaci ohrožující vlastní život a nad rámec služebních povinností“

Teenager u odvodu 

V současné době je evidováno celkem 3 519 citací k udělení Medaile cti, z toho za činy spadající do období druhé světové války toto ocenění dostalo 472 osob. Dnes žije 72 nositelů tohoto vyznamenání, čtyři z nich si je vysloužili v letech 1941–1945. Extrémně náročná kritéria vedla k tomu, že přibližně 60 % Medailí cti rozdělených za období druhé světové války bylo přiznáno posmrtně. Prvními nositeli se stalo 17 mužů, kteří prokázali mimořádné hrdinství při japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Obdobných primátů bychom našli ještě celou řadu, mezi nimi například i nejmladšího oceněného, kterým se stal svobodník námořní pěchoty Jacklyn Lucas, který Medaili cti získal ve svých 17 letech za hrdinství v bitvě o Iwodžimu.

„Jack“ Lucas se narodil v Plymouthu v Severní Karolíně 14. února 1928, otec mu brzy zemřel a matka jej poslala na vojenskou školu. Dne 8. února 1942 se Jacklyn bez jejího vědomí dobrovolně vydal k odvodu, u kterého tvrdil, že je mu 17 let (ve skutečnosti mu bylo sotva 14), a jelikož měl nezvykle vyvinuté svalstvo, měřil 1,73 m a vážil 82 kg, komise nepojala podezření a poslala jej k základnímu výcviku. Po jeho absolvování získal odbornost ostrostřelce a člena kulometného družstva a byl přidělen k doplňovacímu útvaru na Havaji. Po nějakém čase však vojenští cenzoři z jeho dopisů přítelkyni zjistili, že je mu ve skutečnosti 15 let, a tak následovalo odvelení od bojové jednotky. Domů jej však neposlali, neboť proti tomu velmi tvrdošíjně protestoval.

Útěk na frontu

Lucas pak během následujícího roku „rebeloval“, neboť měl vztek, že se nemůže účastnit bojových akcí. Spoustu času tak strávil odpykáváním různých trestů. Když mu jeden z nich skončil, rozhodl se pro další akci na vlastní pěst. Desátého ledna 1945 bez povolení odešel od své jednotky a proplížil se na transportní loď USS Deuel, která vezla vojáky na Iwodžimu. Během plavby se pak ohlásil u kapitána Roberta Dunlapa (mimochodem taktéž pozdějšího nositele Medaile cti) a řekl mu o své touze dostat se do boje. Že mu bude za pár dnů 17 let, však Jack opět taktně zamlčel.

Ke své radosti pak byl jako střelec přiřazen k rotě C I. praporu 26. pluku námořní pěchoty, s níž se 19. února 1945 zúčastnil vylodění. Již o den později postupoval se třemi spolubojovníky klikatými zákopy, když narazili na 11 japonských vojáků. Strhla se přestřelka, Jack údajně dva protivníky zabil a pak si všiml, že do jejich zákopu přilétly dva granáty. Místo toho, aby se ukryl, zalehl je svým tělem, čímž zachránil své kamarády.

Nejvyšší ocenění

Jeden granát nevybuchl, druhý jej však těžce zranil. Teprve druhého dne pak byl objeven, ošetřen a následně odeslán domů, kde prodělal celkem 21 operací. I po nich mu v těle zůstalo na 200 kovových střepin. Dne 18. září 1945 byl Jacklyn Lucas ze zdravotních důvodů zproštěn služby a 5. října obdržel Medaili cti, čímž se stal jejím nejmladším nositelem u námořnictva v dějinách a nejmladším oceněným druhé světové války.

TIP: Stíhač George Welch: I přes kocovinu hrdinně bránil Pearl Harbor

Po válce Lucas vystudoval univerzitu, v roce 1961 znovu vstoupil do armády a sloužil u 82. výsadkové divize, neboť chtěl překonat svůj strach z výšek. Mimo jiné přežil výcvikový seskok, při němž se mu neotevřely dva padáky. Dobrovolně se přihlásil ke službě ve Vietnamu, což mu ale nadřízení nepovolili, a tak svou kariéru ukončil roku 1965 v hodnosti kapitána. Jack Lucas zemřel 5. června 2008.

Asi není nutné zdůrazňovat, že naše doba přináší lidem ohromnou spoustu stresu. Ironií přitom je, že ne vždy je snadné určit, jaké jsou u konkrétního člověka příčiny stresu. Ke sledování stresu a k určení jeho zdroje teď bude možné použít novou chytrou náplast Vita Scout.

Je to vodovzdorná elektronická náplast, která se nosí pod oblečením na holé kůži, přímo nad srdcem. Náplast je poháněná baterií, která na jedno nabití vydrží 72 hodin. Vita Scout je vybavený senzory pro sledování elektrokardiografické aktivity (EKG) srdce. Díky nim náplast nepřetržitě monitoruje proměnlivost srdečního rytmu svého majitele, z něhož je možné odvodit i míru stresu.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrdil, že stres má blízko k autoimunitním nemocem

Chytrá náplast sleduje srdeční tep, frekvenci dýchání, množství času stráveného tělesnou aktivitou, a také délku a kvalitu spánku. Veškerá získaná data náplast posílá přes Bluetooth do chytrého telefonu, který je analyzuje a zobrazuje. Postupem času náplast a příslušná aplikace vystopují aktivity, které majitele nejvíce stresují, a také ty, u nichž nejvíce relaxuje. S touto informací je pak možné změnit své návyky a zbavit se alespoň části stresu.

Psal se rok 1595 a vlivní obyvatelé severoitalské Padovy se právě chystali do divadla. Představení se mělo uskutečnit na půdě místní univerzity – jednoho z nejstarších vzdělávacích ústavů světa, odkud si první studenti odnesli diplom už v roce 1222. V tamním Palazzo de Bo (doslova „paláci vola“) se schylovalo ke slavnostní premiéře v nových prostorách.

Na první pohled vypadalo divadlo jako každé jiné. Kruhový půdorys lemovalo šest řad sedadel z ořechového dřeva, z nichž každá se nacházela o něco výš než ta předchozí. Všech 300 diváků tak pohodlně vidělo. Už letmý pohled na jeviště však naznačoval, že tentokrát bude něco jinak. Strohé výzdobě dominoval znepokojivý latinský nápis „Hic locus est ubi mors gaudet succurrere vitae“, tedy „zde je místo, kde se mrtví radují z pomoci živým“. Veškeré kulisy tvořil obyčejný dřevěný stůl, nad nímž se linula vůně bylin a kadidla, aby přebila zápach rozkládajícího se mužského těla připraveného k otevření. Hlavní role v představení se ujal Hieronymus Fabricius, jeden z nejvýznamnějších lékařů renesanční éry. 

Zrozeno v Padově 

Právě on stál u zrodu tzv. anatomického divadla: Když jej na konci 16. století v Padově otevřel, zahájil tím novou éru výuky medicíny. Veřejné pitvy se sice příležitostně konaly již dřív – první provedl italský anatom Mondino de Luzzi kolem roku 1315 v Boloni –, zatím však pro ně neexistoval žádný speciální prostor. Lékaři navíc dlouhá desetiletí bojovali s církevními představiteli, kteří autopsie zakazovali: Proto se ve snaze zajistit studijní materiál pro sebe i mediky nezřídka uchylovali ke krádežím nebožtíků. Teprve později dostali možnost použít alespoň těla zločinců odsouzených k smrti a postavených mimo církev. K získání mrtvoly (ve všech případech šlo o muže) potřebovali ovšem souhlas soudu. 

Fabriciova myšlenka samostatného „divadla“ inspirovala generace dalších pokrokových lékařů, kteří obdobné stavby v následujících stoletích nechávali budovat na univerzitách po celé Evropě. Brzy vznikaly rovněž na mnoha místech Spojených států, kde pak fungovaly ještě v dobách průmyslové revoluce. V jedné takové uskutečnil bostonský zubař William Morton v roce 1846 jako první v dějinách chirurgický zákrok s použitím éteru. Budova známá jako Ether dome je dnes přístupná veřejnosti a slouží coby muzeum.

Těžké časy před Fabriciem 

Chtěl-li anatom v dobách před Fabriciem zorganizovat veřejnou pitvu, musel si vystačit s improvizovanými podmínkami. Zpočátku posloužily volné místnosti, kam si odvážný badatel nechal umístit stůl. V roce 1514, tedy osmdesát let před otevřením prvního anatomického divadla, představil benátský vojenský chirurg Alessandro Benedetti nápad na přemístitelné pitevní sály postavené ze dřeva, jakési „anatomické stany“. Idea šla ruku v ruce se sílícím tlakem na to, aby výuka medicíny probíhala názorněji. Ukázalo se totiž, že si studenti nejvíc znalostí osvojí právě sledováním operace na vlastní oči. 

Uvedený názor zastával zejména Andreas Vesalius, vlámský anatom a osobní lékař španělského krále Karla V. Do Padovy poprvé zavítal v roce 1537, už jako věhlasný chirurg. Pitvy prováděl navzdory církevnímu zákazu: Považoval je totiž za klíčovou metodu k pochopení, jak funguje lidské tělo. Umožnily mu například ověřit teorii, že žilní síť tvoří uzavřený systém. 

Omyly lékaře Galéna 

Vesaliovy názory se postupně začaly rozcházet s největší kapacitou oboru, starořeckým lékařem Galénem, jehož práce do té doby sloužila jako významný zdroj studijních informací pro mediky. Vesalius navrhl opravit až 200 údajných omylů svého antického předchůdce. Proslul coby zakladatel systematického rozdělení orgánů do soustav podle činnosti a zřejmě také jako první při pitvě zároveň přednášel studentům, pro něž zhotovil šest dřevěných tabulí s názornými nákresy. Své objevy později shrnul v monumentálním díle De humani corporis fabrica libri septem neboli „sedm knih o stavbě lidského těla“, jež dodnes udivuje nejen rozsahem, ale především mimořádně zdařilými ilustracemi z pera špičkových kreslířů.

Vesalius zemřel třicet let před tím, než Fabricius v Padově otevřel první anatomické divadlo. Je však možné, že se oba muži na padovské univerzitě potkávali a navzájem se ovlivnili: Druhý zmíněný tam totiž dlouhých padesát let zastával post profesora. Zcela jistě by se shodli, že soustavné rozšiřování znalostí o stavbě lidského těla je nezbytným předpokladem medicínského pokroku. 

S hudbou i s občerstvením 

Fabriciova premiéra na prknech anatomického divadla měla nevídaný efekt. Univerzita v Padově, která se už tehdy těšila mimořádné pověsti, vstoupila do dějin jako centrum evropské medicíny, a překonala dokonce i vyhlášenou Boloňu. V 17. století již veřejné anatomické demonstrace tvořily významnou společenskou událost a za vstupenky na ně neváhali vlivní měšťané zaplatit vysoké částky. Akce se konaly zpravidla v zimních měsících, často totiž trvaly i několik dní a chladné počasí zmírňovalo rozklad. Během pitvy doprovázené hudební kulisou bylo běžným zvykem konzumovat donesené občerstvení. 

Z Padovy se rekrutovali nejvěhlasnější odborníci a s nově nabytými znalostmi mířili na sever od Alp. Takřka v každém významnějším evropském městě vzniklo anatomické divadlo po padovském vzoru. České země však podobnou instituci překvapivě neměly, což udivuje i proto, že tehdejší habsburský panovník Rudolf II. proslul jako velký propagátor vědy. Svědkem veřejné pitvy se Praha nicméně nejméně jednou stala: V červnu 1600 ji provedl Ján Jesenský, který studoval přímo v italském městě . 

Pamatuj, že zemřeš

Jedno z nejranějších anatomických divadel mimo Itálii vybudoval profesor medicíny, lingvista a botanik Olaus Rudbeck na univerzitě ve švédské Uppsale. Velké obliby se divadla dočkala také v Nizozemsku, kde se jich dodnes dochovalo několik. První z nich zahájilo činnost už v roce 1597 na univerzitě v Leidenu. Jeho zakladatel, Fabriciův student a první nizozemský profesor anatomie Pieter Pauw, jej bohatě vyzdobil zvířecími kostrami, s cílem zdůraznit rozmanitost živých stvoření a vyvolat v návštěvnících respekt a obdiv. Na stěnách zůstaly latinské nápisy „Memento mori“, tedy „pamatuj, že zemřeš“.

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Nizozemské zákony v té době dovolovaly pouze jednu veřejnou pitvu za rok, což zvyšovalo slavnostní ráz události. Amsterodamský cech chirurgů proto nechával pravidelně zhotovit portrét zobrazující její průběh a v lednu 1632 pověřil zakázkou šestadvacetiletého rodáka z Leidenu, Rembrandta Harmenszoona. Výsledkem se stal obraz Anatomie doktora Tulpa, jedno z přelomových děl v umělcově kariéře. Malíř zobrazil takřka v životní velikosti hlavního městského chirurga Nicolaese Tulpa v okamžiku, kdy podává divákům výklad o svalstvu levé paže. Dochoval se dokonce záznam o nebožtíkovi: Šlo o jistého Arise Kindta, odsouzeného k smrti za loupežné přepadení a oběšeného jen krátce před pitvou. 

Živý mrtvý odkaz 

Mnohá anatomická divadla se zachovala dodnes a stala se oblíbeným cílem turistů. Zejména ta italská platí rovněž za architektonicky mimořádně zdařilá: Jejich interiér býval bohatě iluminován a celé vybavení kompletně vyřezané ze dřeva zdobily sochy slavných postav z historie medicíny. Dochovaly se i voskové figuríny sloužící coby anatomické modely pro výuku. 

Český návštěvník má zřejmě nejblíž do Berlína, kde však diváci nepřihlíželi pitvám lidským, nýbrž zvířecím. Tamní anatomické divadlo, otevřené v roce 1787 na popud císaře Fridricha Viléma II., totiž fungovalo na veterinární akademii. Jde zároveň o nejstarší akademickou budovu v německé metropoli. 

Okolí bavorského Solnhofenu je učiněným rájem paleontologů. Ve zdejších druhohorních vápencích se v minulosti podařilo objevit fosilie legendárního Archaeopteryxe a mnoho dalších zkamenělých pokladů. Nedávno zde vědci objevili další unikát - rybu, která je velice podobná dnešním piraním. Tyto ryby se proháněly v oceánu svrchní jury, asi před 150 miliony lety. Tím pádem jde o nejstarší známé masožravé ryby.

Nově objevená ryba jako by piraním z oka vypadla. Má děsivé zuby a podle všeho se živila tak, že vytrhávala z jiných ryb kusy masa, obvykle zřejmě z ploutví. Potvrzují to nálezy obětí těchto piraní na stejné lokalitě.

TIP: Ve Skotsku konečně našli lochnesku: Žila ale před 170 miliony let

Záliba v okusování ploutví spojuje nalezené fosilní ryby s dnešními piraněmi, které rovněž dávají přednost ploutvím před masem z těla kořisti. Je to prozíravé. Když totiž okoušete z ryby maso, kořist zahyne. Ploutve ale zase dorostou, takže představují svého druhu obnovitelný zdroj potravy pro predátory.

Každý, kdo zamíří do Dolomit, by si měl uvědomit, že jde o velehory se vším všudy. Není proto výjimkou, že se i v červenci vzbudíte do zasněžené krajiny. V tuto roční dobu však sníh dlouho nevydrží, a pokud máte dobré zázemí, tak se jedná spíš o zajímavé zpestření.

Cestou přes průsmyky

Nejlepší způsob, jak začít poznávat Dolomity, je navštívit jednotlivé vysokohorské průsmyky, tedy „passa“. Z každého z nich vede nespočet různě náročných turistických tras, můžete zde bez problémů zaparkovat auto, popřípadě využít některou z lanovek a dostat se tak rychle a bez námahy o několik stovek metrů výš.

Každý průsmyk nabízí spoustu nádherných pohledů, zejména v brzkých ranních a pozdních odpoledních až večerních hodinách. Přitom vůbec nezáleží na období, ve kterém se sem vypravíte, protože každá roční i denní doba má své kouzlo a nezaměnitelnou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce oblíbil Passo Falzarego, Passo Gardena nebo Passo Giau. Neumím si představit, že bych při návštěvě této části Dolomit některou ze zmíněných lokalit vynechal. Pokaždé na mě dýchnou něčím novým a vždy mě znovu dokážou překvapit.

Vrcholy a jezera

Asi největším lákadlem každých hor jsou jejich vrcholy a ani Dolomity nejsou výjimkou. Teprve z patřičných výšek si můžete udělat správnou představu o celé oblasti. Z lehce dostupných dolomitských špic je možné jmenovat třeba Piccolo Lagazuoi (2 778 m), z nějž se nabízí krásný pohled na všechny tři vrcholy Tofan, ledovec Marmolada nebo masiv Gruppo del Sella. Dalšími vršky, které nabízejí nádherné kruhové výhledy, jsou třeba Nuvolau (2 575 m), Sas Pordoi (2 950 m) nebo hřeben Fredarola (2 370 m).

TIP: Madeira, ostrov věčné zeleně a zahrada uprostřed Atlantiku

Další okouzlující kapitolou dolomitských hor jsou jezera. Velmi rád mám tyrkysově zbarvené Lago di Braies, které je vsazeno mezi okolní vysoké štíty národního parku Parco Naturale Fanes-Senes-Braies. Další pohádkové jezero je Lago di Carezza (1 519 m) a nezklame ani výlet k Lago Limedes. V hladině Lago di Misurina se na jedné straně krásně zrcadlí masiv Sorapiss a na straně druhé pak asi nejznámější skalní uskupení Tre Cime.

Jen málokterý kout Dolomit ovšem nestojí za vidění a možná nejlepší součástí návštěvy těchto úžasných hor je hledání vašich vlastních oblíbených míst. Nejkrásnější jsou rána a večery, kdy je v horách člověk téměř sám a může si tak jejich krásu vychutnat naplno.

Nejprve připomeňme, že pokusy s dosažením souputníka Země zahájil Sovětský svaz již 2. ledna 1959, kdy odstartoval první ze série automatů Luna. Hned v září téhož roku Luna 2 na povrch tělesa tvrdě dopadla; o měsíc později Luna 3 poprvé fotografovala jeho odvrácenou stranu a Luna 9 v roce 1966 na Měsíci měkce přistála. Zemský průvodce se stal naprosto jasným prvním cílem sond: Je totiž ze všech přirozených vesmírných objektů nejblíž, což přináší jen výhody. 

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Vzhledem k jeho blízkosti neexistují tak velká omezení startovacím oknem (viz Co všechno má vliv na startovací okno?); v případě potíží je tedy možné start opakovaně odložit. Vzdálenost Měsíce snižuje nároky na přesnost navedení na správnou trajektorii a také množství paliva na palubě může být menší. V neposlední řadě lze automat ovládat z řídicího střediska v reálném čase, protože zpoždění v rádiové komunikaci dosahuje asi jen dvou sekund. Značně se tak snižují nároky na pokročilost palubního softwaru. 

Největší odpor vyvolával Versailleský mírový systém právě u Němců. Milióny jejich soukmenovců se od roku 1919 ocitly na území nově vzniklých a pro ně nepřirozených státních útvarů typu Československa či Polska. Většina jich proto pociťovala mírové uspořádání jako velkou křivdu, kterou mají na svědomí západní mocnosti. Této situace mistrně využil Adolf Hitler, když začal hrát na nacionalistickou strunu a postupnými kroky versailleský systém podkopával, v čemž mu napomohl nedůrazný postoj Británie a Francie.

Mírová smlouva s Německem

Nejdůležitějšími postavami se stali francouzský premiér Georges Clemenceau, britský premiér David Lloyd George, americký prezident Woodrow Wilson a italský premiér Vittorio Orlando. V průběhu jednání se vynořila řada složitých problémů a vůči poraženým státům byl nastolen až příliš tvrdý kurz.

Zřetelně se to projevilo v ustanoveních mírové smlouvy s Německem, která byla podepsána v zrcadlovém sále zámku Versailles 28. června 1919. Německo ztratilo některá území ve prospěch Francie, Belgie, Dánska a Polska, také Československu bylo nuceno odstoupit oblast Hlučínska. Celkem se jednalo zhruba o sedminu předválečné rozlohy a mimo území Německa se tak ocitlo deset procent jeho obyvatelstva.

Německé územní ztráty po 1. světové válce:

Dále se muselo zříct všech svých kolonií v Africe a Tichomoří a tvrdá opatření byla zavedena i v ekonomických záležitostech, zejména co se týkalo placení takzvaných reparací. Německo bylo nuceno poskytovat vítězným státům náhradu válečných škod nejen ve zlatě a cenných papírech, ale dodávat jim i důležité suroviny jako uhlí, železnou rudu a podobně. Ve versailleské smlouvě sice ještě nebyla stanovena přesná výše reparací, ale obsahovala seznam zemí, které je měly obdržet. Téměř likvidační opatření potom postihla německou armádu. Její velikost nesměla překročit počet 100 000 mužů a došlo ke zrušení všeobecné branné povinnosti a vojenských škol. Němci dále nemohli vlastnit moderní zbraně včetně letadel, tanků či ponorek. 

Problém reparací a okupace Porůří 

Pro poražené Německo bylo hlavním problémem splácení reparačních dávek, které byly roku 1921 stanoveny ve výši 132 miliard zlatých marek. Země se nacházela v krizi a její válkou pošramocená ekonomika nebyla schopna závazkům dostát, takže dohodnuté platby vázly. Nyní tedy vyvstala otázka, jak na tuto situaci reagovat.

Británie se chovala rozumně a byla ochotna vyhovět německé žádosti o odklad ve splácení, ale Francie zaujala nesmiřitelný postoj a v lednu 1923 vojensky okupovala významnou průmyslovou oblast Porúří. Němci tím měli být přinuceni k obnovení plateb, odpovědí však byl pasivní odpor obyvatelstva na okupovaném území. Lidé odmítali poslouchat nařízení a příkazy okupační správy, začali také provádět sabotáže a útoky na francouzské posádky. Došlo i k ozbrojeným srážkám mezi okupačními vojáky a horníky, kteří nechtěli nastoupit do práce. Francouzi reagovali až příliš tvrdě a řada zatčených Němců byla postavena před vojenské soudy a zastřelena. 

S postupem času však bylo stále více jasné, že situace se dostala do slepé uličky a je nutné ji nějakým způsobem vyřešit. Okupace Porúří měla katastrofální vliv na i beztoho špatnou německou ekonomiku, takže německá vláda oficiálně vyhlásila ukončení pasivního odporu 26. září 1923. Pro Francii to však žádné velké vítězství nebylo. Jednak za něj zaplatila zhoršením vztahů s Británií a nakonec stejně musela ustoupit anglo-americkému nátlaku v reparační otázce. Na podzim roku 1923 totiž byla hospodářská situace v Německu natolik zoufalá, že mu hrozilo celkové ekonomické i politické zhroucení. Závratným tempem rostla inflace a v listopadu se už za jeden americký dolar platilo neuvěřitelných 4,6 biliónu marek.

Úplné zničení Německa si však mocnosti z důvodů udržení klidu a míru nepřály, takže se řešením problémů s reparacemi začala zabývat mezinárodní komise odborníků v čele s americkým finančníkem Charlesem Dawesem, která vypracovala plán. Po jeho schválení v srpnu 1924 došlo ke snížení celkové reparační částky a prodlužovala se doba její splatnosti. Zároveň dostali Němci od Američanů půjčku na zotavení hospodářství, což skutečně přineslo své ovoce a německá ekonomika se koncem roku 1924 začala vzpamatovávat.

Reparační splátky pak byly znovu sníženy tzv. Youngovým plánem v roce 1929 a jejich definitivní ukončení vzhledem k probíhající světové hospodářské krizi schválily mocnosti na konferenci v Lausanne v červenci 1932. Německo tak celkem zaplatilo pouze necelých 23 miliard zlatých marek z původně sjednaných 132 miliard. 

Nástup nacismu a hroucení systému

Dvacátá léta minulého století se nesla ve znamení pokusů o sbližování mezi zeměmi a udržení míru. Vrchol představovala konference v Locarnu zahájená 5. října 1925, jejímž iniciátorem byl tehdejší německý kancléř Gustav Stresemann. Západním státům nabídl řešení bezpečnostní problematiky, což bylo důležité zejména pro Francii. V Locarnu potom mocnosti garantovaly jeho návrh, aby byly stávající francouzsko-německé a belgicko-německé hranice vyhlášeny za nezměnitelné. Německo tedy tímto aktem konečně uznalo své západní hranice v té podobě, jak byly stanovena ve Versailles a vstoupilo do Společnosti národů, což byla v podstatě předchůdkyně dnešní OSN. 

Naděje na pozitivní vývoj v mezinárodních vztazích však postupně vzaly za své poté, co se „vůdce“ nacistické strany Adolf Hitler stal v lednu 1933 německým kancléřem. V zahraniční politice se nacisté zaměřili na demontáž versailleského systému a laxní postoj mocností jim v tom silně napomáhal.

Už v říjnu 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a prvním úspěchem na mezinárodním poli se potom stalo opětovné připojení Sárska. Tato průmyslově významná oblast na hranicích s Francií byla dána počátkem roku 1920 na 15 let pod správu Společnosti národů. Po jejich uplynutí v lednu 1935 se v Sársku konalo referendum, kdy si místní obyvatelé mohli vybrat, jestli chtějí být připojeni k Německu nebo k Francii, případně zda požadují trvalé zachování mezinárodního statutu. Německo rozjelo před konáním referenda mohutnou propagandistickou kampaň, která přinesla své ovoce a 90 procent obyvatel se vyslovilo pro návrat k říši. 

TIP: Adolf Hitler: Jak vypadala cesta nacistického vůdce k moci

V průběhu roku 1935 pak Němci také poprvé výrazně porušili ustanovení versailleské smlouvy zavedením všeobecné branné povinnosti. Západní mocnosti nijak výrazně neprotestovaly a Velká Británie navíc uzavřela s Německem námořní dohodu, na základě které bylo německé straně povoleno vybudovat válečné námořnictvo ve velikosti až 35 % stavu britských námořních sil. Přísloví „s jídlem roste chuť“ platí zjevně také v oblasti zahraniční politiky a nejinak tomu bylo i v případě Adolfa Hitlera, jehož dosavadní vývoj povzbudil k tomu, aby dal v březnu 1936 příkaz k vojenskému obsazení Porýní.

Tato hraniční oblast mezi Francií, Belgií a Německem byla totiž na základě článků 42 až 44 versailleské smlouvy demilitarizována, takže Němci zde nesměli mít žádná opevnění ani udržovat vojenské posádky. Jako záminku k vojenskému vpádu si nacisté vybrali francouzsko-sovětskou spojeneckou smlouvu z roku 1935, kterou označili za porušení dohod z Locarna a tím pádem je prý Německo nehodlá dále dodržovat. Západní mocnosti reagovaly pouze  protestní nótou a odsoudily Německo před Radou Společnosti národů, což ale nebylo nic platné. 

Zánik Rakouska a Československa

Jedním z důležitých bodů versailleské smlouvy byl výslovný zákaz spojení Německa s Rakouskem v jeden státní celek, avšak přesto byl tento krok pro mnoho lidí v obou zemích stále lákavou představou. Svou úlohu hrály ekonomické i národnostní důvody, protože Hitler chtěl zvýšit populaci o několik miliónů německy hovořících lidí. Byl to právě snadný průběh vojenského obsazení Porýní, který německého diktátora povzbudil k dalším výbojům.

Od počátku roku 1938 byla vůči Rakousku zesílena kampaň určená k zastrašení jeho politického vedení, což vyvrcholilo v březnu. Tehdejší rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg ustoupil nátlaku, podal demisi a jeho nástupcem se stal předák rakouských nacistů Arthur von Seyss-Inquart. Nová vláda požádala Německo, aby vyslalo do Rakouska armádu k „uklidnění situace“ a 12. března 1938 byla celá země obsazena. Příštího dne pak byl vydán zákon o připojení Rakouska k německé říši. 

Také v tomto případě mocnosti nacistickému expanzivnímu postupu nijak nebránily, stejně jako v září 1938, kdy bylo v Mnichově rozhodnuto o odtržení československého pohraničí. Oslabení Československa využilo i Maďarsko, které se po Trianonu nechtělo smířit se svými územními ztrátami a nyní vidělo možnost, jak alespoň část ztracených území získat zpět. Jeho požadavky byly projednány počátkem listopadu 1938 ve Vídni a na základě arbitrážního rozhodnutí Německa a Itálie dostalo Maďarsko území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi s nadpolovičním podílem etnických Maďarů na obyvatelstvu.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Společně s Německem se také Maďaři aktivně podíleli na konečné likvidaci Československa v březnu následujícího roku, což jim vyneslo další územní zisky. Agresivita nacistického Německa v mezinárodní politice potom stále stoupala a jejím dalším cílem se stalo Polsko. Po uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem mělo Německo krytá záda na východě a nic mu už nebránilo v napadení Polska 1. září 1939. Druhá světová válka tak byla zahájena pouhých dvacet let po vytvoření versailleského systému, který měl udržet evropský mír.