Nejen Česko potrápila letošní sněhová nadílka a silné mrazy. Své si s rozmary počasí užila podstatná část Evropy. Nejinak tomu bylo i za Lamanšským průlivem, kam o víkendu dorazila bouře Emma. Jako typicky britskou označila místní média zprávu z lyžařského střediska v Kentu o důvodech dočasného uzavření – v lyžařském středisku Chatham Ski Centre bylo příliš mnoho sněhu.

Zatímco provozovatelé lyžařského střediska schytávali jednu štiplavou poznámku za druhou, hrdinkou okamžiku se stala lékařka, která vyrazila sněhem ochromeným Glasgow za pacientem. S výbavou, jakou bychom čekali spíše u polárních expedic, dorazila odhodlaná lékařka do nemocnice pěšky po třech hodinách. Důvodem byla dlouhodobě plánovaná operace pacienta, kterou lékařka nechtěla odkládat.

TIP: Levitující ledová maska Jeepu na parkovišti v Severní Karolíně

Kombinace nízkých teplot a mrznoucího deště dokáže na karoserii auta vyprodukovat pořádnou neplechu. Když se k tomu přidá i prasklé vodovodní potrubí, je o zábavu postaráno takřka s jistotou. Vůz zaparkovaný v londýnské části Tower Hamlets tak během několika hodin pokryl dokonalý ledový sarkofág.

Podle meteorologů je aktuální zimní počasí na Britských ostrovech nejhorší za posledních 30 let. Britský Met Office informoval, že oficiálně padl rekord nejnižší teploty pro 24hodinové období během měsíce března. Poprvé od roku 2010 dostal výraznější sněhovou nadílku Dublin.

Ve světě se objevují stále nové rezistentní bakterie a vědci musejí vymýšlet stále nové nápady jak jim čelit. Nejnovější zbraní proti těmto bakteriím, které odolávají antibiotikům, je syntetický polymer, speciálně upravený polykarbonát.

Tento polymer není toxický pro lidské buňky a zároveň je snadno biologicky rozložitelný. Když se ale dostane do buňky bakterie, tam udělá pořádnou paseku. Funguje přitom na různé typy nebezpečných rezistentních bakterií.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Polymer nese kladný elektrický náboj a díky tomu přilne k některým bakteriím. Poté, co se polymer přichytí na povrchu bakterie, tak pronikne dovnitř a způsobí, že se vnitřní obsah bakterie srazí a ztuhne. Tím samozřejmě polymer bakterii zabije. Stane se z podobných polymerů zásadní zbraň pro boj s rezistentními infekcemi?

Chris Delaney si od své stresující práce ve washingtonské firmě Discovery Communications obvykle odfrkne při víkendových vyjížďkách v autě nebo když se probírá horami vinylových desek v antikvariátech. Komunikační technik však právě zkouší jiný způsob relaxace, než na jaký je zvyklý, a to přímo v kanceláři – hladí agamu australskou. „Je to příjemně klidný chlapík,“ notuje si Delaney, zatímco mu ostnatý ještěr sedí na klíně. „Dotek teplou rukou ho umí dobře naladit.“

Na kancelářské zvířecí párty se pozitivní vibrace přelévají oběma směry: Agama, pojmenovaná Norbert, se nenafukuje a nezvedá ostny v obranném gestu, zatímco Delaney se na oplátku nijak nehrne do toho, aby si ošetřil sem tam popíchané konečky prstů. Naopak – poté, co si přestane hrát s Norbertem, si vyžádá na mazlení dalšího člena z „pojízdného cirkusu“ Squeals on Wheels (Kvikot na kolečkách). 

„Mým oblíbencem je králík,“ přiznává Delaney po několika marných pokusech uklidnit ježka bělobřichého jménem Tweedledee. (Nebo to byl jeho bratr Tweedledum? Těžko říct, všichni ježci totiž vypadají jako funící jehelníčky.) Jakmile králík Rex the Velveteen zaslechne své jméno, pokouší se uniknout z dřevěné bedýnky, naráží však hlavou o víko. Možná by taky potřeboval na uklidnění nějaké zvíře. 

Zvířecí sezení

V této stresující a úzkostné době s nadějí saháme po jakékoliv pomoci, která je po ruce: Po ránu meditujeme a večer si dáváme jedno vychlazené. Nadáváme na jiné řidiče, zatímco se v dopravní zácpě snažíme dostat na jógu. Celou noc sledujeme seriály na Netflixu, a druhý den se pak udržujeme při životě pomocí hektolitrů kávy. 

Ale nyní, s nástupem „zvířecích sezení“, si můžete pochovat štěně nebo masírovat krk želvě, a to vše na účet firmy. A pokud se kolegové či klienti začnou rozčilovat nad nevyřízenými maily, vzkažte jim, že se mají se stížnostmi obrátit na Slinkyho – australskou ještěrku s modrým jazykem. „Zvířata zbavují stresu,“ vysvětluje Alan Beck, ředitel Centra pro výzkum lidsko-zvířecích vztahů na Purdue University v Indianě. „Při komunikaci s jiným člověkem vám krevní tlak stoupá. Když mluvíte na zvíře, tak naopak klesá.“ 

Během nejnáročnějších dní roku zařizuje Dawn Baileyová, ředitelka personálního oddělení v účetní firmě Aronson, speciální sedánky pro účetní se zarudlýma očima. Pro tuto daňovou sezonu najala právě Kvikot na kolečkách. „Jediné, co jsem toužila vidět, bylo zakrslé prasátko běžící po chodbě,“ směje se. Naneštěstí se její fantazie nenaplnily, protože čuník nedokázal uniknout ze zasedačky. 

Klokani na chodbě

Tyto nestandardní pracovní bonusy dovolují zaměstnancům zapomenout na dlouhé hodiny strávené v práci – nebo je alespoň lépe snášet. Pokud kvůli dvanáctihodinovým směnám nemohou mít doma psa, pohrají si s jedním přímo v kanceláři. „Pro mnoho lidí, a speciálně pro generaci mileniálů, se hranice mezi pracovním a osobním životem stírá,“ vysvětluje ředitel Centra pro generační vztahy Jason Dorsey. „Mileniálové si často uvědomují, že je nečeká žádný důchod. Tak proč si neužít v zaměstnání?“

Díky zmíněnému trendu přibývají zvířecím společnostem na tachometru další a další najeté kilometry. Honey Hill Farm (Farma z medového kopce) přivezla velbloudy do logistického centra v Cincinnati a vypustila klokany, aby si na chodbách firmy zahopsali. Brooklynští Foster Dogs (Pěstounští psi) se prohnali nejednou kanceláří v New Yorku a Tiny Tails (Ocásci) z Austinu dobře naladili takové natlakované papiňáky, jako jsou zaměstnanci Applu, Facebooku, Dellu nebo Whole Foods. 

Pozor na svinčík

Popsané hrátky během pracovní doby samozřejmě obnášejí jisté riziko, takže věci na převlečení a šampon v šuplíku se hodí. „Dejte si pozor, nechci, aby se vám vydělalo do vlasů,“ varuje Grant Phillips z Kvikotu na kolečkách jednu ze zaměstnankyň firmy Nest DC, zatímco se jí dotyčné kuře škrábe po ramenou nahoru.  

Společnost obchodující s nemovitostmi se své závislosti na havěti zjevně neumí zbavit. Během dvou let je to už třetí výlet Kvikotu do jejího sídla. Někteří „nelidští“ návštěvníci tam patří ke stálicím, jiní se tentokrát nezúčastnili. „Letos jsme nevzali kachny,“ vysvětluje Grant. „Loni totiž nadělaly tak trochu svinčík.“

Do akce se naopak zapojila Delilah a Henrietta, mnohem lépe vychovaná miniaturní asijská kuřata. Zakrslé prasátko Thumbelina se dostavilo zabalené v dece a skoro celou dvouhodinovou návštěvu prospalo: Neprobudilo ho ani kníkání morčat, ani kolotoč rukou, které si jej předávaly jako chlupaté mimino. „Každý by se choval mnohem líp, kdyby se mohl aspoň jednou týdně pomazlit s prasátkem,“ myslí si výkonná ředitelka Nest DC Grace Langhamová.

Brzdí práci? Ale co

Zaměstnanci firmy Dataprise v Rockville také objevili uklidňující efekt mazlíčků. Místo čuníků však jako antidepresivum preferují štěňata. „Obvykle ‚žongluju‘ s několika projekty současně,“ vysvětluje programový manažer Charlie Chiochankitmun, „takže je hezké místo toho žonglovat s několika pejsky.“

TIP: Trochu jiná kancelář: Švýcarská pobočka Googlu vypadá jako zábavní park

Štěňata z virginské záchranné stanice běhají, perou se a ulevují si přímo v odpočinkové místnosti. Sarah Taborová se žene na jehlových podpatcích, aby loužičku včas utřela papírovým kapesníkem. O chvilku později si Nabil Gharbiehová myje v kuchyňce ruce pokousané jiným chlupatým mrňousem. „Jsou očkovaní?“ ptá se v legraci. Mezitím se osm týdnů staré fenky Taisha, Taima a Tabora probíjejí chodbou. Taima se vrhá do vražedného zápasu se zelenou semišovou botou, kterou má ovšem majitel stále na noze. 

„Těžko můžete být vystresovaný, když kolem vás pobíhají štěňata,“ vysvětluje Katie Zelonka, zatímco malé huňaté blesky prosviští okolo. „Jenže taky neuděláme právě moc práce. Asi bych si měla zase sednout k mailům.“ Po devadesáti minutách štěňata vyčerpáním usínají a zaměstnanci se vracejí ke stolům. Šaty mají od psích chlupů a boty označkované drobnými ostrými zoubky – jako připomínku, že se čas od času vyplatí zvolnit. 

Opěvovaný Učitel národů prožil značnou část svého života v exilu. Během té doby se v zoufalství obracel k vizím pochybných proroků i k nepřátelům křesťanství.

Pryč z Čech

Oddaný stoupenec Jednoty bratrské Jan Amos Komenský se teskným pohledem rozhlíží po krajině. Píše se rok 1628 a právě vstoupilo v platnost takzvané Obnovené zřízení zemské. To na území českého království povoluje pouze katolické vyznání. Komu se to nelíbí, musí o dům dál. Slavný pedagog a myslitel proto spolu s mnoha dalšími zástupci českého protestantismu hledá útočiště v polském Lešně. Přitom nepřestává doufat, že se do milované vlasti jednou vrátí! K tomu je však třeba, aby nenávidění Habsburkové svůj boj o český trůn prohráli. Snahy českých stavů sice vyšly nazmar, ale do hry mezitím vstoupili další hráči. Komu z nich věnuje Učitel národů svou důvěru?

Nenaplněné předpovědi

Fridrich Falcký si kralování v českých zemích dlouho neužil. Po roce vlády byla jím najatá vojska 8. listopadu 1620 poražena v neblahé bitvě na Bílé hoře. Takzvaný „zimní král“ se tedy musel urychleně klidit z Pražského hradu. Přesto v něj mnozí čeští představitelé protihabsburského odboje i nadále vkládali své naděje. Jak je to možné? „Vy jste oním Bohem vyvoleným panovníkem, který porazí Antikrista,“ prorokuje měsíc po drtivé porážce na Bílé hoře Fridrichu Falckému lužicko-slezský vizionář Kryštof Kotter (1585–1647).

Kotterovy předpovědi potvrzují i slova mladičké Kristiny Poniatowské (1610–1644), která slibuje vítězství ve třicetileté válce evangelické straně. Jenže prorocké vize o porážce Habsburků se ne a ne naplnit! Zdá se, že všem nadějím českých rebelantů zazvonila hrana, když se Fridrich Falcký v roce 1632 roznemohl a zemřel. V témže roce, kdy odešel na věčnost zimní král, padl v boji i další velký vůdce protestantské strany, švédský král Gustav II. Adolf. Co teď? I po králově smrti sice Švédové Habsburkům pořádně zatopili, rakouští mocnáři však nakonec z konfliktu vyšli vítězně.

Třicetiletá válka skončila roku 1648 uzavřením Vestfálského míru. Ten sice znamenal ukončení válečného šílenství, které si vyžádalo životy bezmála třiceti procent obyvatel Evropy, avšak českým vyhnancům dobrou zprávu nepřinášel. Vestfálský mír totiž potvrdil zásadu „cuius regio, eius religio“, tedy „koho země, toho náboženství“. Jelikož jsou Habsburkové oddaní katolíci, znamená to, že všichni občané českých zemí, které jsou součástí habsburské monarchie, se musí vrátit do lůna římské církve. Smíří se Komenský s tímto vývojem ve své rodné vlasti?

Turci, do boje!

V žádném případě! Poslední biskup Jednoty bratrské přece nemůže dopustit, aby české země vězely ve spárech té „nevěstky opilé krví svatých“, jak označuje katolickou církev. Habsburkové, jakožto spojenci Antikristovi, musí být za každou cenu poraženi! Komenský vysílá kurýra k osmanskému sultánovi Mehmedovi IV. a vyzývá ho, aby proti Habsburkům vytáhl. Není to skutečně podivné chování věrného křesťana? Odkdy jsou Komenskému Turci, tedy muslimové, milejší než jeho křesťanští souvěrci, jakkoli se jejich způsob uctívání Spasitele biskupovi nezamlouvá?

Slavný myslitel prý uvěřil proroctvím Mikuláše Drabíka (1588–1671), který předpověděl, že Turci se obrátí ke Kristu a podpoří spravedlivou věc věrných křesťanů (tedy evangelíků). K naplnění vize prý stačí, když každý Turek obdrží výtisk Bible. Komenský, který mezitím přesídlil do Uher, v letech 1650 až 1654 vydává Drabíkova proroctví pod názvem Lux in tenebris (Světlo v temnotách). Propaguje protihabsburské spojenectví a připravuje překlad Nového zákona do turečtiny. K překladu dokonce sám napíše předmluvu, v níž hovoří o společném základu judaismu, křesťanství a islámu.

Plány českého myslitele se však u Turků nesetkají s kladnou odezvou, a tak se znovu řítí do propasti zoufalství. V očích mnoha lidí se navíc vydáním Drabíkových vizí znemožnil. Jak mohl takový vzdělanec uvěřit opileckému blábolení odpadlého kazatele Jednoty bratrské? Jednal snad Učitel národů podle pověstného přísloví „tonoucí se stébla chytá“?

Nutno říci, že Komenský rozhodně nebyl první, komu myšlenka protihabsburské koalice za podpory Osmanské říše přišla na mysl. O pomoc se k Turkům již na počátku třicetileté války obrátili zástupci českých stavů. Ti dokonce v roce 1620 v Praze přijali osmanskou delegaci, jíž netlumočil nikdo jiný než zapřisáhlý odpůrce islámu, autor slavného Antialkoránu, Václav Budovec z Budova. Považoval snad Budovec ke konci svého života spojenectví s vyznavači konkurenčního náboženství za menší zlo než život pod nadvládou Habsburků?

Od nenávisti ke smíru

„Osm věcí ukáži v náboženství papežském, kteréž je naprosto podezřelé činí, že ono není pravé, nýbrž že jest bludné a svodné, dovozuji a podlé toho že velice nebezpečno jest k němu se připojovati aneb jeho se přidržeti,“ píše Komenský ve svém díle Retuňk proti Antikristu, které vydal v roce 1617. I v mnoha dalších svých dílech nešetří poslední biskup Jednoty bratrské na adresu římské církve kritikou.Často zastává nesmiřitelné názory, že jedině křesťanství Jednoty bratrské je pravé. Teprve ke konci života se v jeho spisech objevuje smířlivý tón. Když se v šedesátých letech sedmnáctého století Turci řítí na Moravu, přestane v nich náhle Komenský vidět spojence.

Volá po sjednocení všech křesťanů a vyzývá jednotlivá vyznání Kristova náboženství k vzájemné toleranci. To je zcela v rozporu s tím, co hlásal před lety! Ještě v roce 1632 snil o evangelictví jako o jediném povoleném vyznání v Čechách. Neprojevil by se tedy o nic smířlivěji než Habsburkové, kteří jsou často kritizováni za to, že donutili obyvatele českých zemí k přestupu na katolicismus!

TIP: I mistr Komenský se někdy utne: Naletěl Učitel národů mazaným podvodníkům?

Možná, že si Komenský v závěru svého života uvědomil bláhovost svého přesvědčení, že se muslimové v blízké době obrátí ke Kristu a došlo mu, že jedině pokud budou křesťané spolupracovat, budou mít sílu přežít. Vyčerpán marným bojem toužil český myslitel ve stáří po míru. Vytouženého návratu do vlasti se však nikdy nedočkal. Na věčnost odešel v Amsterdamu. Snad zavládl mír alespoň v jeho ztrápené duši, když ne ve světě!

Náruživý hráč v provincii Če-ťiang usedl do internetové kavárny, aby se zúčastnil videoherního maratonu. Do monitoru se nakonec zabral natolik, že si údajně během dvacetihodinového sezení neudělal ani jednu přestávku. Když ho pak obrazovka konečně pustila a on ucítil potřebu si odskočit, zjistil, že nemůže – nedokázal pohnout nohama. Nešťastníkovi nepomohlo ani masírování a nakonec ho musela odvézt sanitka. Při „nedobrovolném“ transportu se však nechal slyšet, že do nemocnice nechce, protože ještě nedokončil hru…

TIP: Dřina a disciplína: Čínská léčebna pro internetové závisláky

Čína se v roce 2008 stala jednou z prvních zemí na světě, která definovala závislost na internetu (někdy též označovanou jako „digitální heroin“) za klinickou poruchu. V roce 2007 utratili čínští hráči 27,5 miliard dolarů což představuje zhruba čtvrtinu globálního trhu. Podle odhadů je v Číně okolo 565 milionů hráčů a odhaduje se, že až 70 % čínských uživatelů je mladších 30 let a pro značnou část z nich je internet jedinou náplní jejich volného času. V zemi fungují specializovaná odvykací centra, kde panuje tvrdý polovojenský režim vyžadující absolutní disciplínu. Terapie zde probíhá prostřednictvím fyzicky náročných cvičení a neposlušnost se zde netrpí.

Úplně nejstarší dosud nalezené rybářské háky vznikly před 23 tisíci lety a badatelé je našli v japonské Okinawě. Indonéské artefakty se však odlišují místem objevu a hlavně použitím: Háky na ostrově Alor byly uloženy podél těla zřejmě vysoce postavené ženy, a jedná se tedy o nejstarší nalezené rybářské náčiní použité při pohřbu.

Dále jde o důkaz, že před 11 tisíci lety nepředstavovalo rybaření v oblasti dnešní Indonésie pouze výsadu mužů – a zároveň hrálo významnou roli také v posmrtném životě.

Lidské tělo neodvratně stárne, přičemž zhruba po 55. roce života se začne zhoršovat kondice DNA, a riziko vzniku rakoviny tak roste. S tímto závěrem přišel mezinárodní výzkum pod vedením vědců z dánského Statens Serum Institut, který nedávno provedl komplexní genetickou studii s více než 50 tisíci účastníky. 

„Studie ukázala, že naše těla jsou výbornými opraváři DNA zhruba do pětapadesáti let,“ vysvětlil Mads Melbye, jenž stál v čele projektu. Do té doby dokáže tělo poškozené buňky opravovat. Pokud se však „servis“ nedaří, může kolem buňky vzniknout celá skupina dalších, jejichž DNA se od ostatních buněk v těle mírně liší. Zmíněný zmutovaný typ je známý jako „buněčný klon“ či „buněčná řada“ a s věkem těchto „zranění“ přibývá. Mohou pak vytvořit tzv. mozaiku, jež naznačuje, že by mohla propuknout nemoc. 

Účastníci zmíněné studie do 55 let věku neměli mozaiku – čili víc než jednu buněčnou řadu – ani v polovině případů, u starších jedinců však číslo strmě narůstalo. Po překročení uvedené věkové hranice už tedy tělo nedokáže mutacím a vzniku klonů „cizích“ buněk zabránit, takže se pravděpodobnost vzniku rakoviny zvyšuje.

Uvnitř oblasti tvorby hvězd v souhvězdí Hadonoše, asi 410 světelných let od Slunce, se pomalu začíná formovat fascinující protoplanetární disk se jménem AS 209. Obrázek vytvořený radioteleskopem ALMA, odhaluje zvláštní systém prstenců a mezer v prachu, který obklopuje mladou hvězdu.

Protoplanetární disky jsou husté rotující útvary složené z plynu a prachu, které obklopují nově vytvořené hvězdy. Z jejich materiálu mohou jednoho dne vzniknout planety, měsíce a další drobnější tělesa. Systém na obrázku je velmi mladý, méně než milion let, ale už jsou v disku vytvořeny dvě jasné mezery.

TIP: Nejdetailnější snímek protoplanetárního disku zachycuje vývoj planet

Vnější mezera je velmi výrazná, široká a prakticky bez prachu, což vede astronomy k domněnce, že tam obíhá obří planeta, možná až o hmotnosti, jakou má Saturn. Dráha této planety je od centrální hvězdy vzdálená 800 světelných minut, tedy třikrát dál, než je vzdálenost mezi Sluncem a Neptunem. Jak si planeta čistí svou dráhu, prach se shromažďuje na vnější části orbity a ještě více zdůrazňuje prstence v disku.

Tenčí vnitřní mezera by mohla být vytvořena menší planetou, ale podle astronomů je také možné, že i tato mezera je důsledkem oběhu vzdálené planety.

Přítomnost planety o hmotnosti Saturnu v tak velké vzdálenosti od centrální hvězdy pokládá nečekané otázky týkající se tvorby planet na okrajích protoplanetárních disků na obzvlášt krátkých časových škálách.

Australský klimatický ústav předpovídá, že by se plocha půdy, jež je pokládána za vhodnou pro pěstování kávy, mohla do roku 2050 zmenšit o polovinu, a do roku 2080 by mohla vyhynout divoká káva.

Podle studie Královských botanických zahrad v anglickém Kew by mohlo být v Etiopii, která je pátým největším producentem kávy na světě a rodištěm slavné arabiky, do konce století téměř 60 procent nynějších kávovníkových oblastí nekultivovatelných. Pokud zmizí rostliny divokého kávovníku, ztratí se genetická diverzita potřebná především pro vývoj nových variet.

Kávovník je citlivá rostlina. Stačí trocha nerovnováhy a jak kvalita, tak kvantita úrody může být značně postižená. Káva arabica, která pochází z etiopské vrchoviny, nejlépe roste v nadmořské výšce od 800 do 2 100 metrů, při teplotě od 18 do 22 stupňů Celsia s jistým střídáním suchého a deštivého počasí. Robusta, která je - jak název napovídá - odolnější, roste v tropických oblastech do výšky 800 metrů. Lépe než arabica snáší vysoké teploty, ale je citlivější vůči suchu.

Stoupající teploty a sucho ovlivňují nejen kvalitu kávy, ale podle vědců také usnadňují šíření některých chorob do oblastí, které jich byly do té doby ušetřeny. V Kostarice se takzvaná kávová rez, při níž jsou listy napadeny plísní Hemileia vastatrix, posunula do výšky až 1 400 metrů nad mořem. Brazílie, která je největším světovým producentem a vývozcem kávy, byla postižena suchem a hmyzem, a v letošním roce dokonce musela dočasně povolit dovoz vietnamské kávy robusta.

S teplejším klimatem budou kávovníky nuceny přesunout se do výše položených oblastí, což by mohlo za jistých klimatických podmínek vést k lepší chuti kávy.

Méně kávy a hoší chuť

„Aroma a kvalita arabiky se zhoršuje na místech, kde je příliš horko nebo příliš sucho,“ řekl Aaron Davis, jeden z autorů etiopské studie. „Obvykle je z vyšší nadmořské výšky lepší káva, protože sezóna zrání je delší a při nižších teplotách. Ale když jsou teploty až příliš nízké, ovlivní to chuť negativním způsobem.“

Bohužel čím vyšší oblasti, tím méně dostupné půdy pro pěstování kávovníků. A ještě větším problémem, především z hlediska chuti, je skutečnost, že oblasti, odkud pochází speciální druhy arabiky, tedy oblasti, jež díky specifickému složení půdy poskytují vzácné druhy, dál nebudou k pěstování vhodné.

Etiopie by tak mohla přijít o svou kávu Harrar s vůní borůvek, černého rybízu a kardamomu. V širším měřítku jsou v ohrožení tradiční variety jako Bourbon, Typica a Caturra, protože jsou náchylnější vůči kávové rzi, uvedl Peter Baker, odborník iniciativy Coffee & Climate.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Kávové společnosti berou tuto hrozbu vážně a investují do vzniku nových odrůd arabiky, které budou odolnější vůči klimatickým změnám a chorobám. V současnosti se ve výzkumných střediscích organizace World Coffee Research (WCR) testuje na pět desítek nových kávových hybridů.

Všichni experti se nicméně shodují, že nové rostliny nebudou mít žádný smysl, pokud se neudělá nic pro ochranu životního prostředí, v němž kávovníky rostou. A veškeré úsilí o záchranu kávy bude zbytečné, pokud bude pokračovat globální oteplování. Protože, jak varují vědci, všechno má své hranice - a nad 50 stupňů Celsia prostě žádná káva neporoste.

Až 40 dopisů z celého světa denně doručí pošťáci do dutiny 500 let starého dubu, tyčícího se nedaleko německého Eutinu. Příběh této podivuhodné tradice se začal psát již před více než 100 lety. Podle legendy se kolem roku 1890 zamilovala místní dívka Minna do mladého chlapce jménem Wilhelm. Wilhelmův otec ale lásce nepřál a zakázal svému synovi, aby se s Minnou stýkal.

Mladí si proto potají začali vyměňovat zamilovaná psaníčka, přičemž jejich utajovanou schránkou se stala dutina ve starém dubu. Když otec po nějaké době zjistil, že jeho zákazy neuspěly, dal mladému páru své svolení k sňatku. Podle legendy si Minna a Wilhelm řekli své ano 2. června 1891 pod korunou svého dubu.

Dubový vdovec s vlastní adresou

Romantický příběh přetrval další desítky let a v roce 1927 přiřadila německá pošta dubu vlastní adresu. Od té doby chodí do schránky „ženichova dubu“ (z německého Bräutigamseiche) desítky milostných dopisů denně. Pokud si je chcete přečíst musíte respektovat jedno nepsané ale zásadní pravidlo: Sebou si můžete odnést jen ten dopis, na který skutečně odpovíte. Kromě milostné schránky plní dub i funkci oblíbeného místa pro romantické svatební obřady. 

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

Pikantní na příběhu ženichova dubu je skutečnost, že sám dub je vdovcem. V roce 2009 uzavřel symbolický sňatek s kaštanovníkem z Düsseldorfu (který je mimochodem druhým německým stromem s vlastní adresou). Po šesti letech nerušného soužití na dálku byl ale kaštanovník kvůli svému stáří poražen.