Společnost SpaceX nemá na svém kontě jenom samé úspěchy. V září 2016 je postihla nehoda, když na rampě během rutinního pozemního testu explodovala nosná raketa Falcon 9 i s připraveným nákladem.

Ve SpaceX byli zaskočeni a spustili rozsáhlé vyšetřování příčin z jejich pohledu záhadné exploze. Podle právě vycházející knihy Christiana Davenporta „The Space Barons: Elon Musk, Jeff Bezos and the Quest to Colonize the Cosmos“ Elon Musk a jeho spolupracovníci ve SpaceX zkoumali i možnost sabotáže.

Střelba do nádrže s heliem

Po explozi totiž vyšetřovatelé objevili stopy, které připomínaly zásahy střel z dalekonosné zbraně. Proto Musk a jeho lidé uspořádali experiment, při němž stříleli do nádrže na hélium, podobné té, jejíž selhání způsobilo explozi rakety. A tímto postupem se jim skutečně podařilo vyrobit stopy podobné těm objeveným na raketě.

TIP: Závada nebo snad sabotáž? Kolem exploze rakety SpaceX se množí spekulace

Důkaz o cílené sabotáži? Naštěstí nikoli! Vyšetřovatelé nakonec konstatovali, že explozi s velkou pravděpodobností způsobil kyslík, který se nashromáždil v jedné ze tří nádrží na helium. Ve SpaceX ale očividně zvažují všechny možnosti. Lety do vesmíru jsou zjevně drsným byznysem.

Germáni byli přesvědčení, že svízelné období později známé jako stěhování národů odstartoval jejich král Filimer. Tomu došla trpělivost s čarodějnicemi, jež škodily jeho říši, a vyhnal je do pustin. Čarodějnice se tam spřáhly se zlými duchy a zplodily s nimi proklaté plemeno lidí nevysokého vzrůstu, nažloutlé pleti a ohyzdných tváří. Byli to nomádi, kteří prakticky nesesedali z koní - válečníci neznající slitování. Svět je měl poznat jako Huny…

Dobyvatelé z asijských stepí

Hunové se vydali z asijských stepí dále na západ a drtili každého, kdo se jim postavil na odpor. Na východ od Dněpru si podrobili pastevecké Alany těšící se do té doby pověsti neporazitelných válečníků. Pak Hunové ovládli i ostrogótské království mezi Donem a Dněstrem. Ani tam se jejich tažení na západ nezastavilo. Hunové si nakonec podmanili rozsáhlé území od Alp po Balt a od stepí kolem Azovského moře až bezmála po Rýn. Jejich invaze vyvolala masivní migrace v celé Evropě a významně přispěla k pádu Římské říše.

Historici, jako byl Ammianus Marcellinus, líčí soužití Hunů s podmaněným obyvatelstvem jako střet ohně a vody. Měly to být dva neslučitelné světy - jeden překypoval tím, co druhý postrádal. Původní obyvatelstvo žilo jako mírumilovní usedlí rolníci. Hunové byli bojechtiví nomádští pastevci a na nově obsazená území prý přinášeli jen zkázu a teror. Nejnovější výzkumy nám ale líčí život Hunů na podmaněných územích ve zcela odlišném světle.

Izotopové vizitky

Ammianus Marcellinus o Hunech ve svém díle Res gestae čili O tom, co se stalo napsal, že se „pranic nestarají o obdělávání půdy a žijí jen z masa a spousty mléka“. Pokud jedli rostlinnou stravu, pak šlo o pokrmy z prosa. Původní podmaněné obyvatelstvo se živilo tím, co se urodilo na polích – obilím, zeleninou a luštěninami. Masem si zpestřili jídelníček jen málokdy a skoro vůbec nejedli ryby, kterým naopak holdovali Hunové.

Živočichové a rostliny hromadí ve svých organismech izotopy týchž prvků v odlišných poměrech. Protože se tyto izotopy s potravou dostávají do lidského těla a zabudovávají se do všech tkání včetně kostí a zubů, můžeme ze zastoupení izotopů v kostrách nebožtíků určit jejich stravu. Pastevci tak mají v těle izotopy odpovídající dietě s velkým podílem masa a mléka. Usedlí rolníci si nesou jako cejch izotopy typické pro rostliny. Odlišit lze i konzumenty různé rostlinné potravy, protože proso nabírá do semen jiné izotopy než obiloviny, luštěniny a zelenina.

Do vody vstupují izotopy některých prvků v závislosti na skladbě hornin v krajině. Voda tak má svůj místně specifický izotopový „otisk“. Také izotopy vypité s vodou se ukládají v těle a prozrazují, kde daný člověk žil. Pokud se člověk v průběhu života stěhuje na větší vzdálenosti, pozná se to na izotopovém složení jeho kostry a zubů. Dříve formované tkáně mají jiné izotopové „pozadí“ než tkáně z pozdější doby. Nomádi migrující na velké vzdálenosti sbírají s vypitou vodou různé směsice izotopů. Rolníci žijící trvale na jednom místě si nesou pouze „značku“ izotopů typických pro jejich domovskou oblast.

Toulat se, nebo se usadit?

Tým pod vedením Susanne Hakenbeckové z britské University of Cambridge prozkoumal pohřebiště z 5. století na územích ovládaných Huny. V hrobech v dnešním Maďarsku našli vědci pochované jak Huny, tak porobené původní obyvatele. Pohled na izotopové složení jejich kostí a zubů ukazuje, že „dělicí čára“ mezi oběma etniky byla velmi nejasná. Někteří lidé se narodili jako rolníci a žili usedle. Později se ale začali toulat na velké vzdálenosti a v jejich jídelníčku převládlo maso a mléko. Tito lidé evidentně přijali za svůj životní styl Hunů. Mohli k tomu být i donuceni. Nelze to vyloučit.

Hakenbecková a její spolupracovníci však ve studii publikované ve vědeckém časopise PLoS ONE považují za pravděpodobnější, že se rolníkům potulný pastevecký život zalíbil. V hrobech se totiž našly i kostry lidí, kteří žili původně jako nomádští pastevci, ale později se usadili a živili se pěstováním zemědělských plodin. To ukazuje, že se řadě Hunů začalo kočovnické harcování zajídat a zlákala je vyhlídka na poklidný život na jednom místě. Někteří lidé tak změnili životní styl usedlých rolníků a kočovných pastevců hned několikrát.

„Římští autoři líčí Huny jako naprosto necivilizované bytosti, jež lze jen s obtížemi označit za lidi. Mnohé obyvatele na hranicích římského impéria ale životní styl Hunů zjevně přitahoval. A stejně tak se někteří nomádi rozhodli pro usedlejší způsob života,“ shrnuje výsledky výzkumu Susanne Hakenbecková.

Švihlík krutiklas (Spiranthes spiralis) je poměrně nenápadná rostlina, kterou mezi ostatní vegetací snadno přehlédnete. Když se ale budete na místech jejího výskytu pozorně rozhlížet, najdete úzký květní stvol vysoký 5 až 30 cm, na němž jsou jednostranně uspořádány malé bílé kvítky. Celý stvol je podélně stočený (odtud jméno krutiklas), takže vytváří dojem šroubovice. Malé listy v přízemní růžici dorůstají délky 2 až 3,5 cm.

Výletník ze Středomoří

Se švihlíkem se u nás můžete setkat na sušších prosluněných stráních s řídkým lučním porostem. Vyžaduje totiž dostatek světla a v konkurenci ostatní, rychleji rostoucí vegetace, nedokáže obstát. Travní porost nesmí být navíc v oblasti výskytu zapojený, musí v něm být mezery. Ve střední Evropě se taková stanoviště vytvářejí na extenzivních pastvinách s nízkým obsahem živin v půdě. Pasoucí se zvířata neustále narušují terén kopyty a spásají okolní traviny. Švihlíku to nevadí, jeho růžice listů jsou přitisknuté k zemi a zvěř je nedokáže spást. Z domácích zvířat jsou pro švihlík nejideálnější ovce, jejichž pastva mu ve střední Evropě připravuje optimální podmínky.

Hlavní centrum rozšíření má švihlík krutiklas ve Středomoří. Setkáme se s ním v takřka celé Evropě a severní Africe, odkud zasahuje na východ až po Libanon, Írán a Zakavkazí. Severní hranice areálu probíhá Anglií, Dánskem, Polskem a Ukrajinou, odkud vybíhá až do Ruska.

V létě suchý, v zimě zelený

Středomořský původ švihlík nezapře ani u nás. V létě jsou jeho rostliny suché, zatažené v podzemních hlízách, v zimě naopak zelené. Tento na první pohled poněkud zvláštní rytmus růstu lze vysvětlit právě původem ve Středomoří. Tamější klima přináší deštivé zimy s teplotami převážně nad nulou a naopak velice horké a suché léto. Pro rostliny je tedy výhodné růst od podzimu do jara, kdy je dostatek srážek, a nepříznivé léto přečkat v suchém stavu. Podobně se chovají například běžné modřence. Přes zimu mají zelené listy, ale uprostřed léta bývají zatažené.

Květy a listy zvlášť

Koncem léta z hlíz vyrůstají listy, které během podzimu vytvoří celé listové růžice. Ty přezimují zelené, na jaře vytrvávají a počátkem léta usychají. Koncem léta rostliny také kvetou, přibližně v době, kdy se počínají objevovat nové listy. Ke kvetení a následné tvorbě semen využívají zásoby v hlízách z předchozího vegetačního období.

Po odplození stará vyčerpaná hlíza odumírá. Rostlina však nezaniká, protože každoročně vytváří novou hlízu. Ta se počíná tvořit již brzy na podzim, přezimuje a svůj růst dokončuje na jaře. V letním klidovém období má tedy jediná rostlina dvě různě staré hlízy současně. Na podzim pak dokonce tři. Květenství díky tomu vyrůstá z jiné hlízy než listy. To vede ke zvláštnímu jevu, kdy květní stvol nevyrůstá ze středu listové růžice, ale vedle ní. Mezi evropskými orchidejemi jde o zcela unikátní jev.

Časově oddělené opylování

Drobné kvítky švihlíku jsou opylovány čmeláky. Stejně jako mnoho dalších rostlin, i švihlík se snaží zabránit samoopylení, tedy opylení jedince jeho vlastním pylem. Vyvinul si k tomu zajímavý mechanismus, který je mezi orchidejemi naprosto ojedinělý. Většina z nich má pyl i bliznu přístupné ve stejný čas. Přitom se snaží usměrnit pohyb opylovačů tak, aby nejprve přišli do styku s bliznou a teprve poté s pylem, který přenesou na bliznu jiné rostliny. Švihlíky se však snaží oddělit dobu kontaktu opylovače s pylem a bliznou časem.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi – Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Pohlavní orgány rostliny srůstají v jediný útvar zvaný sloupek takovým způsobem, že pyl je dále od středu květu než blizna. Speciálně utvářený květní plátek zvaný pysk je umístěn těsně pod sloupkem a slouží jako plocha pro pohyb opylovačů. U čerstvě otevřených květů leží pysk i sloupek těsně u sebe, takže se opylovač dostane pouze k pylu, ale nemůže již hlouběji do středu květu, kde je blizna. Teprve po několika dnech kvetení se pysk oddálí natolik, že je umožněn kontakt opylovače s bliznou. V tu dobu již ale zaschlý pyl není vhodný pro přenos.

Jediný květ se tedy chová nejprve jako květ samčí a později jako květ samičí. Odborně se toto chování nazývá proterandrie a můžeme se s ním setkat u řady jiných cizosprašných rostlin. V případě švihlíku krutiklasu jsou navíc čmeláci lákáni do nejspodnějších květů v květenství, odkud následně pokračují směrem vzhůru. Nejprve se tak setkají s květy, které jsou otevřené již delší dobu a tedy v samičí fázi, což opět minimalizuje riziko samoopylení. Kromě těchto cizosprašných populací však v některých oblastech rostou populace samosprašných rostlin. Ty druhotně redukovaly své uzpůsobení k cizosprášení, aby mohly plně nasadit semena ze všech květů.

Hlas člověka je obvykle unikátní a není snadné ho napodobit. V poslední době se ale objevují technologie, které to dovedou. A jsou stále lepší a rychlejší.

Čínská společnost Baidu tvrdí, že vyvinula umělou inteligenci, která dovede naklonovat hlas kohokoliv za pouhou minutu poslechu zvukového záznamu řeči dotyčné osoby. Tím vznikne digitální kopie hlasu, která pak může „přečíst“ cokoliv podle potřeby.

TIP: Robočtenáři: Umělé inteligence předčí lidi v porozumění čtenému textu

Nová technologie vzbudila obdiv a zároveň obavy. V dnešní době totiž řada bank a dalších společností používá ověřování hlasu pro kontrolu identity. Technologie rychlého klonování hlasu je také možné využít k šíření zmanipulovaných záznamů a zpráv, které budou podrývat důvěru veřejnosti v média a instituce.

Vleklé potíže roveru Curiosity s odběrem vzorků marsovských hornin donutily inženýry NASA k alternativnímu přístupu. Rover se nyní učí používat vrták bez dvojice stabilizátorů. První testy dopadly relativně úspěšně – Curiosity dokázal vyvrtat přibližně centimetr hlubokou díru. To sice nestačí k odběru vzorků, jde ale o potvrzení, že nový postup je životaschopný po mechanické stránce.

Od svého přistání v srpnu 2012 použil rover svůj vrták již patnáctkrát. V prosinci 2016 ale přestaly pracovat stabilizátory, které představují klíčovou část vrtáku. Dvojice těchto stabilizačních „prstů“ má za úkol „přidržet“ odvrtávaný podklad podobně, jako když ruka přidržuje vrtaný materiál a usnadňovat tím tak samotné vrtání a zvyšovat jeho přesnost. Nově se rover pokouší vrtat bez těchto podpůrných prvků. Vědci se namísto stabilizátorů rozhodli využít sílu robotické paže roveru. Curiosity tak s mírnou nadsázkou začal používat hmat. Zbývá ještě vyřešit dopravu odvrtaných vzorků do analytické části uvnitř roveru. 

Jak probíhá nová technika vrtání:

Antarktida je pro nás jako cizí planeta. K průzkumu jejich ledových pustin vědci často používají snímky ze satelitů a v posledních letech i z dronů.

Vědci nedávno učinili překvapivý objev, když s pomocí snímků satelitů NASA v Antakridě vystopovali megakolonii tučňáků. Vědci hledali stopy guana, tedy trusu tučňáků, a měli štěstí na ostrovech Danger Islands, u Antartického poloostrova.

TIP: Příznivé zprávy: V Antarktidě je o miliony tučňáků kroužkových více

Když vědci na satelitních snímcích našli oblasti s trusem, poslali na místo drony. S jejich pomocí odhalili doposud neznámou obrovskou kolonii tučňáků kroužkových. Je to jedna z největších kolonií tohoto druhu vůbec. Podle předběžných odhadů zde žije zhruba 1,5 milionu tučňáků.

Klaas Carel Faber, dobrovolník SS, vrah řady nizozemských civilistů. László Csatáry, organizátor deportací tisíců Židů ze Slovenska do Osvětimi, proslulý svou brutalitou, obzvlášť vůči ženám. Anton Malloth, jeden z nejkrutějších dozorců v Malé pevnosti Terezín. Co mají tito nacističtí zločinci společného? Jako mnozí další unikali téměř do posledních dnů svého života spravedlnosti. A také jim při skrývání a následném boji – tentokrát se soudci a státními zástupci – pomáhali tajní ochránci nacistů: organizace Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte neboli Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby.

Himmlerova panenka

Dali jí jméno Gudrun, otec jí však často říkával Püppi, „panenka“. S rodiči měla dobrý vztah, ačkoliv nepředstavovali běžnou rodinu. Matka se jmenovala Margarete a otec Heinrich. Celým jménem Heinrich Himmler – šéf nacistické organizace SS, jeden z nejvyšších pohlavárů třetí říše. 

Gudrun se narodila 8. srpna 1929 v Mnichově. S velmi vytíženým otcem se příliš nevídala, plnil totiž důležité úkoly rozrůstající se nacistické organizace. Často si ovšem s dcerou psal i telefonoval. Za války s ním Gudrun navštívila koncentrační tábor. „Prohlédli jsme si vše, co jen bylo možné. Viděli jsme, jak lidé pracují v zahradnictví, spatřila jsem obrázky, které tamní vězni namalovali. Bylo to nádherné,“ poznamenala si do svého deníku. 

Nezlomné přesvědčení

Hlavní architekt holocaustu zemřel vlastní rukou: V květnu 1945 spolkl ve spojeneckém internačním táboře kapsli s jedem. Mladá Gudrun se po válce nejprve skrývala v Jižním Tyrolsku a poté se s matkou dostala do amerického zajetí – prošla několika tábory v Německu, Itálii a Francii. 

V roce 1951 získala doklad o denacifikaci, ovšem její názory se nezměnily. Zatímco většina potomků prominentních říšských pohlavárů činy svých příbuzných více či méně odsoudila, Gudrun zůstala zatvrzelou nacistkou. Vdala se za Dietera Burwitze, vyznavače německého národního socialismu. Ten v roce 1952 založil Wiking-Jugend neboli „vikingskou mládež“ – organizaci tak nápadně podobnou Hitlerjugend, že ji úřady posléze zakázaly. 

Gudrun Burwitzová se brzy stala jednou z hlavních představitelek Stille Hilfe, jež se po roce 1945 začala utvářet kolem princezny Heleny von Isenburg. Zmíněná aristokratka zasvětila život snaze podporovat stíhané a hledané nacisty a stála u zrodu kampaně, která měla rehabilitovat Hitlerovy zločince odsouzené Spojenci.

Příznivci hnědých kamarádů

Organizaci tvořilo jen několik desítek členů, reprezentovali však mnoho „anonymních“ podporovatelů, kteří se všemožně snažili pomoct nacistům v nouzi. Peníze pro Stille Hilfe proudily z nejrůznějších podnikatelských kruhů, někdejším Hitlerovým „hnědým kamarádům“ pomáhali i četní právníci, úředníci a vlivní lidé v zákulisí všelijakých uskupení. 

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Často se hovoří o tom, že mezi významné finanční podporovatele patřily hlavně chemické a další průmyslové giganty, úzce spjaté s ekonomikou, a tudíž i s vedoucími činiteli Říše. Mimo dění však nezůstávali ani někteří politici. Jak uvedl publicista Oliver Schröm, autor knihy Tichá pomoc pro hnědé kamarády (Stille Hilfe für braune Kameraden), nejlepší kontakty měla organizace s křesťansko-demokratickou stranou CDU/CSU. 

Stille Hilfe přitom stále existuje. Spolupracuje s řadou advokátů, kteří nacistické zločince pravidelně hájí, a při soudních procesech se nikdo příliš netají tím, odkud potřebné peníze na právníky přicházejí. 

Dokonalé soukolí

Označit Stille Hilfe přívlastkem „tajná“ je tedy zavádějící. Publicista Stanislav Motl, známý český lovec nacistů, ji charakterizoval jako dokonale fungující organizaci s pobočkami po celém Německu. Jde o přísně uzavřenou skupinu zejména právníků a vlivných podnikatelů, kteří všemožně podporují někdejší nacisty a jejich rodiny. Dlouho fungovala jako obecně prospěšná společnost, takže nemusela uvádět jména přispěvatelů a sponzorů. Její členové se přitom angažují jednotlivě, aby v případě „přešlapu“ nemohla být zakázána jako celek. 

Podle Olivera Schröma jsou příslušníci Stille Hilfe napojeni i na současnou německou neonacistickou scénu. Dle jeho informací dokonce zajišťují jakási ideová školení, například diskusemi s bývalými členy SS, a napomáhají tak výchově nových generací Hitlerových přívrženců.

Tichá pomoc žije

O stále probíhajících koordinačních schůzkách členů Stille Hilfe informoval také britský list Daily Mail: Na konci roku 2010 citoval zdroj, podle nějž se přívrženci organizace sešli na tajném místě v Mnichově – měli si ujasnit strategii pro pomoc dalším podezřelým z válečných zločinů, kteří dosud žijí v Německu. 

O tom, že je uskupení nadále aktivní, svědčí například snaha zabránit v roce 2011 vydání již zmiňovaného Klaase Fabera mezinárodnímu tribunálu v Haagu: Hrozil mu doživotní trest za vraždu desítek Židů a lidí zapojených do odboje v Nizozemsku. Faber po mnoho let figuroval na seznamu institutu Simona Wiesenthala coby jeden z nejprominentnějších nacistických zločinců, kteří unikli spravedlnosti. Státní prokuratura chystala počátkem roku 2012 proces, jenž by ho umožnil uvěznit na německém území – smrt obžalovaného však možnému rozhodnutí předešla. 

TIP: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper

Skupina financovala také právníky pro dalšího souzeného nacistu, Samuela Kunze. Čelil obvinění, že se podílel na vraždách tisíců Židů v Polsku. Zemřel však v listopadu 2010.

Dělám, co můžu

Německé bezpečnostní složky sledují činnost organizace i dnes. Gudrun Burwitzová žila dlouhá léta s manželem na předměstí Mnichova. „O své práci nikdy nemluvím. Dělám, co můžu, dokud ještě můžu,“ citoval ji na jaře roku 2011 Daily Mail. Před okolím a hlavně před novináři se snažila skrývat. K bývalým nacistickým dozorcům a dalším zločincům si zachovávala skutečně blízký vztah. Pravidelně například navštěvovala Antona Mallotha, který se díky penězům od Stille Hilfe dlouhá léta ukrýval před světem v penzionu pro seniory pod jménem Müller. Burwitzová byla aktivní až do svých posledních dnů. Zemřela asi před dvěma lety, přesné datum úmrtí však není známé a ve veřejných zdrojích ho nelze dohledat. 

Už ve 3. století před naším letopočtem spojovala Evropu s východní Asií obchodní tepna, pro kterou dnes používáme označení Hedvábná stezka. Název svádí k představě, že karavany cestovaly po jediné transkontinentální „dálnici“. Ve skutečnosti ji však tvořila spletitá síť cest, po kterých si Východ se Západem vyměňovaly nejen zboží, ale také technologie, myšlenky, ideály a v neposlední řadě i choroby, jako třebas mor. Hedvábná stezka představovala jeden z nejkomplexnějších pozemních dopravních systémů starověku a středověku. Její počátky však halí tajemství.

Po stopách nomádů

Jak vznikala a jak se formovala Hedvábná stezka? Donedávna vědci na toto téma většinou jen spekulovali. Tým vedený archeologem Michaelem Frachettim ve vědeckém časopise Nature představil rekonstrukci zrodu její trasy. Použil k tomu nejmodernější techniku včetně satelitních družic a počítačových modelů. Závěr studie je celkem jednoznačný: Přinejmenším tři čtvrtiny Hedvábné stezky vedoucí asijským vnitrozemím vyšlapali nomádští pastevci a jejich stáda!

Klíčová místa systému obchodních cest zahrnovaných pod označení Hedvábná stezka jsou historikům i archeologům dobře známá. Tvoří je města, svatyně, karavanní stanice. Určení tras, po kterých mezi nimi putovali nejen obchodníci, ale i mniši a poutníci, však naráží na nedostatek dat. V nížinách putovali lidé obvykle nejkratší cestou. Stejně tak volili co nejkratší směr i přes pouště. Tam všude mohli vědci – jen s trochou přehánění – rýsovat linii stezky podle pravítka. Úplně jinak je tomu ale v hornatých oblastech asijského vnitrozemí. Tam byla volba optimální trasy mnohem komplikovanější.

Obyvatelé hornatých oblastí žili jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Tím jedním byla letní vedra v nížinách, kdy slunce spálilo tamější vegetaci na troud a zvířata přišla o pastvu, ten druhý má podobu krutých zim ve větších nadmořských výškách, kdy horské louky mizí pod masami sněhu. Pastevci proto vyháněli na léto stáda do hor a na zimu se s nimi stahovali do nížin. Tento způsob hospodaření se v asijských horách vžil už před 5 000 roky.

Pastevci kočovali se stády na velké vzdálenosti rok co rok a detailně se seznamovali s úskalími jednotlivých tras. Neputovali nejkratší cestou, protože ta mohla vést neschůdným terénem. O výběru trasy rozhodovaly potřeby zvířat. Pastevci hnali stáda tak, aby jim během přesunu zajistili co nejlepší pastvu a dostatek vody.

Přes hory a doly

Střední část Hedvábné stezky zdolávala jedny z nejodlehlejších krajů Asie. Na severu Afghánistánu protínala Hindúkuš. V Tádžikistánu vedla horami Pamíru, v Kazachstánu pak stoupala do sedel pohoří Džungarský Alatau. Na území dnešního Kyrgyzstánu, Kazachstánu a čínské provincie Sin-Tiang se musela vypořádat s nástrahami Ťan-šanu a na území Ruska, Mongolska a Kazachstánu se jí stavěl do cesty Altaj.

Michael Franchetti a jeho spolupracovníci porovnali známé části trasy Hedvábné stezky a její uzlové body ve městech, svatyních a karavanních stanicích s údaji o tom, kdy a kde nabízejí asijské hory nejlepší pastvu. Použili k tomu satelitní snímky z různých ročních období, klimatické modely, průtoky v horských potocích i řekách a řadu dalších dat získaných za pomoci nejmodernějších výdobytků vědy.

Vytvořili tak podrobné mapy, z nichž je patrné, jaké množství rostlinné hmoty se v té které oblasti nabízelo v různých ročních obdobích. Z nich pak odvodili optimální trasy pro migrace pastevců a stád. Známé úseky Hedvábné stezky i její uzlové body v podobě měst, svatyní a stanic pro karavany se s optimálními trasami pro stáda nomádských pastevců kryjí takřka dokonale. Byli to zjevně právě pastevečtí nomádi, kdo „prošlápl“ Hedvábné stezce cestu tím nejnáročnějším terénem.

Neznámé koridory

„Členitá pohoří nepředstavovala pro místní lidi bariéry, které by je uzavřely do izolace,“ vysvětluje Frachetti. „Naopak, působily jako spojnice fungující i na velké vzdálenosti. Ukazuje se, že i ty nejgrandióznější úspěchy lidské civilizace, jako je úžasně rozsáhlá síť cest Hedvábné stezky, vznikají tam, kde je udržení kontaktu mezi lidmi na velké vzdálenosti životní nutností a izolace je zárukou jistého zániku.“

TIP: Z Londýna do New Yorku vlakem? Za pár let to může být realita

Jak vyplývá ze studie Frachettiho a spol., panovaly příhodné podmínky pro migrace pasteveckých nomádů a následně i pro obchodní karavany i v místech, která s Hedvábnou stezkou doposud spojoval jen málokdo. Patří k nim třeba i koridor vedoucí přes Tibetskou náhorní plošinu v oblasti na jih od čínského města Tun-chuang, jež patřilo k hlavním opěrným bodům celé Hedvábné stezky. Jestli tudy lidé skutečně putovali, ukážou až archeologické výzkumy na vytipovaných lokalitách.

Převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem je pro filmaře někdy poměrně obtížné. Pět filmových omylů jsme zveřejnili v předchozí části, dnes je na řadě další pětice.

6. Chroptění na Marsu

Kdo by neznal dramatický závěr filmu Total Recall od Paula Verhoevena z roku 1990, v němž se hlavní protagonista Douglas Quaid ztvárněný nezapomenutelným Arnoldem Schwarzeneggerem ocitne na povrchu Marsu? Než ho zachrání tajemná mimozemská technologie, schopná napumpovat do řídké atmosféry rudé planety dýchatelný vzduch, hrdina dramaticky chroptí a oči mu lezou z důlků. Ve skutečnosti by se člověku v podobné situaci začala vařit krev, podobně jako ve vzduchoprázdnu, ale pomaleji a nikoliv tak dramaticky. Zásadní problém by představovaly plíce. Plynný obal Marsu je totiž podle všeho natolik řídký, že by člověk po vydechnutí plíce už znovu „nenafoukl“. Smrtelné chroptění by se tedy nekonalo.

7. Astronauti s tryskovými motorky

Motorky na stlačený vzduch opravdu existují a lze s nimi ve vesmíru manévrovat. Ve filmech se nimi astronauti prohánějí sem a tam, zatímco ve skutečnosti se prakticky nepoužívají. Jedná se o pouhý prostředek poslední záchrany, pokud by při pohybu ve volném prostoru došlo k nějaké nehodě. Jestliže by tedy astronautovi hrozilo, že se navždy vzdálí od lodě, tryskové motorky by jej mohly zachránit. V historii kosmických letů se párkrát dostaly ke slovu, obvykle to však bylo dost nebezpečné. 

8. Pásem planetek je velmi obtížné proletět

Za tímto omylem stojí především Hvězdné války a jejich slavná scéna – honička mezi kosmickými balvany u ledové planety Hoth. Podobně hustá pole planetek pak figurují v celé řadě vesmírných příběhů, v našem kosmu by však zmíněná situace mohla nastat maximálně bezprostředně po srážce dvou planet či po jiné obdobně dramatické události. Pásy planetek jsou nejspíš ve vesmíru docela běžné a v porovnání s okolním prostorem bývají opravdu hodně husté. Přesto balvany o velikosti stovek metrů a větší obvykle navzájem dělí přinejmenším stovky tisíc kilometrů. Honička v takovém prostředí by tedy asi byla poněkud nudná…

9. Odvrácená strana Měsíce je temná

Odvrácenou stranu Měsíce z naší planety nikdy nevidíme, neboť zemská gravitace polapila našeho souputníka ve vázané rotaci. A někteří lidé mívají tendenci si myslet, že pokud něco nevidíme, nejspíš to ani neexistuje nebo se to – jako v případě odvrácené strany Měsíce – navěky topí ve tmě. Náš přirozený satelit by však s takovým tvrzením rozhodně nesouhlasil. Při oběhu Země kolem Slunce a Měsíce kolem naší planety se ve sluneční záři koupe i odvrácená lunární polokoule. Není tak těžké si to představit – stačí si vzpomenout na zatmění Slunce, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a naší hvězdou, která tudíž musí osvětlovat jeho odvrácenou část.

10. Astronauti ve vesmíru zažívají nulovou gravitaci

Často slýcháme pojmy „nulová gravitace“ či „stav beztíže“: je prý zvláštní ocitnout se ve stavu beztíže, nulová gravitace má údajně neblahý vliv na lidský organismus, na palubě ISS se v beztíži odehrává spousta experimentů… Pokud však víme, ještě žádný člověk v historii opravdovou nulovou gravitaci nezažil. Lidé se od Země vzdálili maximálně k Měsíci, ovšem ani tam nulová gravitace rozhodně nepanuje. Vždyť náš přirozený satelit drží na jeho oběžné dráze přitažlivost Země a také on sám určitou gravitaci vykazuje. Astronauti ve skutečnosti prožívají podstatně omezenou gravitaci a při tzv. parabolickém letu dopravního letadla, jež slouží jako trenažér, vzniká stav beztíže tak, že se letoun i pasažéři pohybují po určitou dobu setrvačností po stejné dráze.

Přesně tohle udělal čínský výrobce 3D tiskáren DediBot. Před pár dny vzbudil rozruch na veletrhu TCT Asie v Šanghaji jejich dron Fly Elephant, čili Létající Slon, který je vlastně létající 3D tiskárnou. Jde o multikoptéru se šesti rotory, do které je možné přivádět materiál pro 3D tisk, a která je na druhém konci vybavená tryskou, schopnou svižně tisknout velké struktury.

TIP: Gigantická 3D tiskárna BigDelta vytiskne cenově dostupné domy z bláta

Díky přesné navigaci a svému softwaru je Fly Elephant schopný tisknout s přesností 0,1 milimetru. Podobné drony s 3D tiskem by se mohly dobře uplatnit ve stavebnictví a při stavbě rozmanitých konstrukcí. Díky schopnosti letu mohou takové 3D tiskárny vytvořit struktury unikátních tvarů, které by byly pro statické 3D tiskárny nedosažitelné.