Organizovaný odpor jugoslávská armáda kladla jen mezi 6. a 10. dubnem 1941, než ustašovci vedení Ante Pavelićem vyhlásili samostatný chorvatský stát. V ozbrojených silách vypukl chaos, chorvatští vojáci hromadně dezertovali a pokusy o nastolení pořádku byly ojedinělé a navíc marné. Výjimkou nebyla ani válečná flotila, v níž byl zmatek snad ještě větší, protože její velitel kontradmirál Julija Luteroti byl 3. dubna odvolán a jeho nástupce nikdo neurčil.

Předchozí část: Krátká válka námořníků krále Petra: Jugoslávské královské námořnictvo (1)

A tak se fotila stala přímo symbolem úpadku, ačkoli válečná situace zpočátku vůbec nevypadala zle. Hlavního soupeře, italskou Regia Marinu, totiž o několik dní dříve Britové rozdrtili v bitvě u Matapanu, což byla pohroma, z níž se Italové ještě hodně dlouho nemohli vzpamatovat. Proti Jugoslávcům bojovalo de facto jen italské letectvo, a to ještě ne zrovna moc dobře, protože nálety na Split a Kotor nepřinesly naprosto žádné výsledky.

Bláhový plán

Admirál Luteroti se opět ujal velení a pokusil se uvést do reality předválečný plán, tedy dobytí Zadaru, který mohli Italové využít jako nástupní prostor pro pozemní ofenzivu. Ačkoli Jugoslávci zkusili vést útok všemi dostupnými silami, ofenziva se vlastně vůbec nekonala.

Vyčleněná 12. jadranská divize a dva kombinované pluky existovaly jen na papíře, protože mobilizační rozkaz poslechla sotva polovina záložníků. Podporu z moře odrazily italské bombardéry, které u ostrova Krk blízkým zásahem poškodily motor torpédoborce Beograd, a celá eskadra se vrátila do Kotoru.

A tak na Zadar jen dvakrát zaútočily jugoslávské letouny, ovšem 13. dubna přešli Italové do protiútoku a fronta – pokud kdy existovala – se zhroutila. V příštích dnech Italové postupně všechny námořní základny obsadili bez boje. Kromě toho první den války na moře vypluly ponorky Nebojša a Smeli s cílem napadat dopravu mezi Brindisi, Bari a Albánií. Na žádné cíle však nenarazily a po deseti dnech se vrátily.

Nikdo nepomůže

Dunajský oddíl od prvních hodin bojů statečně odrážel letecké útoky, ale už 12. dubna lodníci museli své lodě potopit a vydali se do Kotoru. Právě tam se totiž měly shromáždit jednotky ochotné bojovat, vytvořit obranu a počkat na britskou pomoc. Churchill však přiznal, že k tomu nemá žádné prostředky a že dokonce nedisponuje ani loděmi pro evakuaci. Král Petr ještě vydal rozkaz k ústupu do Řecka, ale skoro nikdo jej už neposlouchal.

Do exilového odboje se z celého námořnictva vydalo jen deset hydroplánů a ponorka Nebojša s torpédovými čluny Kajmakčalan a Durmitor. Všichni přistáli až v Alexandrii. Zbytek námořnictva předal své lodě bez boje Italům a čest královské flotily se pokusili zachránit jen poručíci Sergej Mašera a Milan Spasić z torpédoborce Zagreb, kteří svou loď v sebevražedné akci vyhodili do vzduchu. 

Cestou exilových válečníků

Ačkoli doma utrpěla jugoslávská armáda hanebnou porážku, v zahraničí se zorganizovala neobyčejně rychle. Uniknuvší hydroplány už za měsíc vytvořily peruť Aboukir a podnikaly průzkumné lety ve východním Středomoří. Ponorka Nebojša v rámci britské 2. ponorkové flotily vyplula na několik krátkých misí ve stejné oblasti a torpédové čluny Kajmakčalan a Durmitor se zúčastnily operace Exporter, tedy vyhnání vichistických Francouzů z Libanonu a Sýrie.

Bojové akce lodí i letadel však rychle skončily kvůli nedostatku náhradních dílů. Teprve později vznikly dvě jugoslávské stíhací perutě (351. a 352. RAF) a po kapitulaci Itálie v září 1943 se Britům – potažmo Jihoslovanům – do rukou dostaly původně jugoslávské minolovky Mljet, Mosor a Marjan se dvěma starými rakousko-uherskými torpédovkami. Největší lodí jugoslávského exilového námořnictva se však stala britská korveta Mallow třídy Flower.

Na moři i na souši

V lednu 1944 si ji Jugoslávie v rámci lend-leasu půjčila a pod jménem Nada doprovázela spojenecké konvoje v západním Středomoří. Vlajkovou lodí miniaturní flotily byla celou válku ponorka Nebojša, i když kvůli příšernému technickému stavu už od října 1941 sloužila jen jako nabíječka baterií pro jiné podmořské čluny.

Jugoslávská exilová vláda dále disponovala pěším praporem podplukovníka Milana Prosena, jenž na Blízkém východě plnil různé strážní úkoly a od podzimu 1943 z něj odcházeli vojáci jako průvodci a znalci terénu k britským commandos, kteří operovali z ostrova Vis obsazeného Titovými partyzány. Z Visu na hurricanech a spitfirech vzlétali i jugoslávští stíhači, takže právě zde se královské exilové jednotky smísily s domácím odbojem, než po válce musely na dlouhou dobu upadnout do zapomnění... 

Vladimír Remek se narodil v roce 1948 v Českých Budějovicích. Šel ve stopách svého otce, generála československého vojenského letectva: Stal se pilotem a v 70. letech studoval v Moskvě na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina. Když se začal rozjíždět program Interkosmos a Sovětský svaz nabídl svým satelitním státům vypuštění kosmonautů, začal se Remek v prosinci 1976 ve Hvězdném Městečku připravovat na tuto životní příležitost spolu se svým náhradníkem Oldřichem Pelčákem a dalšími kandidáty z Polska a východního Německa.

Nakonec se na oběžnou dráhu vydal 2. března 1978 z Bajkonuru v hodnosti „kosmonaut-výzkumník“ v Sojuzu 28 (návratový modul je dnes vystaven v pražském Leteckém muzeu Kbely), spolu s velitelem plukovníkem Alexejem Gubarevem. Po jednom dni sólového letu kolem Země se jejich loď připojila k zadnímu portu orbitální stanice Saljut 6, kde od prosince pracovala první dlouhodobá posádka ve složení Georgij Grečko a Jurij Romaněnko. Gubarev a Grečko se dobře znali, v roce 1975 spolu startovali v Sojuzu 17 ke stanici Saljut 4. Nová posádka přivezla mimo jiné dopisy od rodin a přátel i čerstvé noviny a časopisy.

Týden na orbitě

Program Interkosmos měl v prvé řadě politický účel, přesto se Československo velmi aktivně angažovalo v plnění jeho vědeckých cílů – a nejinak tomu bylo i v případě Remkovy vesmírné expedice. Na Saljutu 6 strávil Čechoslovák týden: Věnoval se přitom experimentům s růstem a chováním mořských řas v mikrogravitaci, v rámci materiálových výzkumů tavil v peci Splav sklo, olovo, stříbro a měď, zkoumal zásobení lidských tkání kyslíkem během letu a v neposlední řadě studoval horní vrstvy atmosféry.

Obě spojené posádky pomáhaly objasnit dříve pozorovaný fenomén, kdy hvězdy podle vizuálních sledování kosmonautů mění jasnost a barvu ještě dlouho před tím, než zmizí za zemským horizontem. Tento výzkum sloužil vývoji budoucích přístrojů pro fotometrii. Remek uskutečnil z paluby i několik videokonferencí pro československá média, při nichž například popisoval život na stanici. 

TIP: Vladimír Remek: První a jediný Čechoslovák v kosmu

Desátého března začali Gubarev s Remkem připravovat hotové vědecké experimenty pro návrat na Zemi a testovali systémy svého Sojuzu. Později toho dne se v lodi odpojili od Saljutu a následně přistáli v zasněžené kazašské stepi asi 135 km severně od Arkalyku.

Armádu Remek opustil teprve v roce 1995 a v červnu 2004 byl zvolen jako nezávislý kandidát za KSČM do Evropského parlamentu. Své někdejší kontakty v Moskvě opět využíval od roku 2014, kdy začal působit jako český velvyslanec. Z funkce odstoupil v roce 2018. 

Když vědci před časem zjistili, že je na Měsíci voda, velmi to potěšilo všechny, kdo připravují projekty základen pro trvalé osídlení Měsíce. Je ale otázkou, jak je voda na Měsíci dostupná.

Joshua Bandfield s kolegy vypracoval novou analýzu, ve které zpracovali data ze dvou misí na oběžné dráze Měsíce. Využili k tomu měření teplot zařízením Diviner ze sondy NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která dali dohromady s mapováním povrchu Měsíce spektrometrem Moon Mineralogy Mapper, instalovaným na palubě indické sondy Čandraján-1.

Voda je na Měsíci všude

Vědci dospěli k závěru, že se voda nachází prakticky všude po povrchu Měsíce a není svým výskytem omezená na určité oblasti, chemické složení povrchu či typ terénu. Stejně tak se ukazuje, že voda je na Měsíci dostupná ve dne i v noci, i když nemusí být vždy snadné ji získat.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Výsledky nové studie pomohou odborníkům pochopit původ vody na Měsíci, i to, jak bychom ji mohli využít pro naše potřeby. Pokud je na Měsíci dost vody, která je rozumně dostupná, mohli by ji budoucí osadníci Měsíce pít i používat k výrobě raketového paliva.

Frank Long, rodák z Bostonu, mě provádí restaurací Tastee Diner a říká: „Pečeme vlastního krocana. Tohle je náš švýcarský steak.“ Jeho mohutná postava se mrštně prodírá úzkým prostorem mezi obřím sporákem a policemi s ohřívači na jedné straně a klasickým pultem pro zákazníky na té druhé. 

Frank pracuje na washingtonském předměstí Bethesda jako manažer už dlouhá léta. A na svůj podnik je náležitě hrdý. Zákazníci sem prý chodí rádi hlavně kvůli dezertu a kávě. V okolí je sice hodně konkurence, Tastee Diner si přesto drží stálou klientelu a ani o celebrity tady nemají nouzi. 

Hlavní je být viděn 

Politici, baviči, sportovci a novináři, ti všichni sem rádi zajdou. Klasický diner patří i teď, v 21. století, neodmyslitelně ke scenérii amerických měst. Ta jsou sice zaplavena řetězci podniků rychlého občerstvení, ale diner si udržuje své postavení jako rodinná restaurace, kde se sluší být viděn.  

I proto je oblíbeným místem setkání politiků s voliči. Žádný kandidát si nenechá ujít příležitost nechat se fotografovat při potřásání rukama s personálem a pojídání palačinek a hamburgerů. Platí to o republikánech i demokratech, konzervativcích i liberálech. V dineru jste tak mohli před lety vidět Billa Clintona i George Bushe, Baracka Obamu nebo Mitta Romneyho. Pro Američany je to sice veřejné místo, ale zároveň něco jako domov. 

Hamburger a retro jukebox

„Nabízíme snídani v kteroukoliv denní dobu. Otevřeno máme čtyřiadvacet hodin denně,“ vysvětluje Frank, co je jedna ze zásadních výhod tohoto typu restaurace.

TIP: Vařením proti obezitě: V kanadských školách se děti učí jíst zdravě

„Diner“ vlastně znamená „jídelní vůz ve vlaku“. Však také prvními dinery byly nezřídka vysloužilé vagony zaparkované na volném místě na ulici. „Vejde se sem až sto deset lidí najednou,“ rozmachuje se Frank v podlouhlém prostoru. Sedět se dá buď u protáhlého pultu, nebo v jednom z boxů, kde se obvykle čtyři zákazníci dělí o jeden stůl. V každém je stylový jukebox a hrací automat vyrobený asi v 50. nebo 60. letech minulého století. Hlavně mladší zákazníci si právě tenhle kousek starého vybavení zamilovali.  

„Nosíme je v srdci,“ shrnuje Frank, proč si Američané i v dnešní hektické době rádi najdou čas na kávu a palačinky, hamburger nebo steak v jeho dineru. 

Přední výrobci automobilů stále více sázejí na autonomní automobily. Řadí se k nim i společnost Ford, která teď vyrazila do města Miami na Floridě. Se svými autonomními vozidly testuje, jak by mohly ulevit chronickým problémům v dopravě Miami.

Ford zřídil poblíž centra Miami centrálu, ze které bude operovat flotila autonomních vozidel. Budou se zde řešit problémy s jejich provozem a centrála bude také zajišťovat, aby byly v pojízdném stavu.

TIP: Uber zavádí v Pittsburghu první americké autonomní taxi

Autonomní vozidla Ford budou mapovat provoz v ulicích a sbírat data, která vylepší jejich navigační schopnosti. Tímto postupem by inteligence aut měla pochopit zákonitost dopravy v Miami a také návyky místních řidičů. Společnost Ford zároveň doufá, že vypracuje protokol pro provoz autonomních vozidel i pro další města. 

O tom, jak ve skutečnosti probíhaly nejstarší pravěké rituály, toho vzhledem k omezeným dochovaným pramenům nevíme mnoho. Z některých archeologických záznamů nicméně vyplývá, že již pravěcí neandertálci uctívali kulty velkých zvířat jako medvěda nebo mamuta. V rámci „medvědího kultu“ pořádali dávní předkové hony, kdy nejprve zvířata rituálně zabíjeli a poté obřadně pohřbili. Existenci „medvědího kultu“ potvrzují také časté nálezy medvědích lebek zakrytých mohutnými kamennými deskami. Pravěcí lidé pravděpodobně rovněž podstupovali iniciační obřady nových lovců, jimiž museli projít všichni mladíci v kmeni. 

Také nálezy a malby z francouzské jeskyně Cro-Magnon datující se do období asi před 40 000 lety svědčí o existenci  rituálních obřadů. Napůl zvířata, napůl lidé zřejmě symbolizují šamany přivolávající úspěšný lov. S rituály souvisely i proslulé neolitické sošky, které fungovaly jako fetiše plodnosti a úrody. Sošky znázorňující plodné ženy (venuše) sloužily současně jako obětiny – rozbíjely se místo lidských obětí nebo byly rituálně vhazovány do ohně.

Pohanský králík a vejce

• Svátek: Velikonoce
• Slaví se: 21. března
• Stojí za pozornost: vajíčka malovali už pohané

Slovo „Velikonoce“ poprvé použil pro křesťanskou oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání v průběhu 8. století anglický učenec, později svatořečený církevní učitel Beda Venerabilis. Název „Eastre“ (nebo „Eostre“) odvodil od jména anglosaské bohyně jara, jitra a nových počátků Ēostre. 

Den jarního slunovratu, 21. března, slavili každoročně příslušníci anglosaských národů dávno před Kristem. Hlavním zvířecím motivem byl přitom králík symbolizující plodnost a nový život. Vajíčka, další nepostradatelná součást pradávných oslav slunovratu, byla malována pestrými barvami a měla znázorňovat sluneční paprsky přinášené probouzejícím se jarem. Stejně jako dnes si lidé tato nabarvená vejce předávali v rámci rodiny i mezi různými rodinami v rámci kmene. Na rozdíl od dnešních velikonočních zvyků pořádali navíc například oblíbené závody v koulení malovaných vajíček.

Krev Vikingů 

• Svátek: usmíření bohů
• Slaví se: během celého roku
• Stojí za pozornost: občas došlo i na lidi

Obětování zvířat bylo u severských Vikingů běžnou praxí. Tomuto rituálu říkali „Blót“ a byl praktikován v různých částech roku; zabíjení zvířat, hlavně vepřů a koní, mělo pro členy kmene zcela zásadní význam. Sloužilo k usmíření božstev a poděkování za jejich přízeň. 

Rituál, během kterého bylo přísně zakázáno jakékoli násilí a rozepře, se odehrával na otevřeném prostranství. Kněz předčítal posvátné texty a zpíval oslavné písně na počest uctívaného božstva. Nádobu s krví i maso obětovaného zvířete několikrát přenesl nad ohněm a nakonec na sebe zbylou krev vylil. Maso pak lidé ohřáli ve vyhloubených jámách a společně snědli. Mezi účastníky také koloval posilující nápoj, obvykle medovina nebo pivo, výjimečně i víno. 

TIP: Skandinávský postrach Evropy: Kde se vzali tajemní Vikingové?

Vikingové přinášeli pravděpodobně také lidské oběti, jak dokládá výpověď Adama Brémského v knize Činy biskupů hamburského kostela. Popisuje zde obětní obřad ve svatyni v Uppsale (dnešní Švédsko) v období jarní rovnodennosti. Rituál prý trval devět dnů, kdy kněží každý den obětovali jednoho člověka a další zvířata. Nakolik je však jeho popis možné považovat za pravdivý, zůstává otázkou.

Druidové a stromy 

• Svátek: ochrana zvířat
• Slaví se: šestý den v měsíci
• Stojí za pozornost: Druidové museli dobře šplhat

Při dávných obětních rituálech však nemusela nutně prýštit zvířecí nebo lidská krev. V mnohem mírumilovnějším obřadu keltských druidů například sehrávaly zásadní úlohu stromy. Tím nejposvátnějším byl pro ně dub. Stejně tak přisuzovali posvátné atributy parazitickému jmelí, které na něm občas roste. Podle římského kronikáře a přírodovědce Plinia Staršího žijícího v 1. století n. l. věřili Keltové v posvátný úkaz pádu jmelí ze stromu. Když totiž jmelí spadlo samo, měla taková událost znamenat, že příslušný strom byl vybrán samotnými bohy.

Plinius pokračuje ve svém vyprávění tím, že šestého dne měsíce pak bíle odění druidové uspořádali pod vybraným stromem okázalou slavnost. Tehdy vyšplhali po kmeni stromu nahoru do větví a zlatým srpem odsekli snítku jmelí. Poté byli obětováni dva bílí býci, přivedení k tomuto účelu na místo, a všichni přítomní se společně s druidy vroucně modlili k bohům. Snítka jmelí byla v následujících dnech přidávána do pití dalším domácím zvířatům, aby je ochránila před otravou a zajistila jejich bezproblémové a rychlé rozmnožování.

Plameny v proutí 

• Svátek: obětování lidí
• Slaví se: neurčeno
• Stojí za pozornost: může jít jen o legendu

Jedním z nejhrozivějších rituálů antických pohanů je nejspíš ten, který je spojen s postavou tzv. proutěného muže. Zkazky o krvežíznivosti a častých lidských obětech u starověkých barbarů však mohou být přehnané, protože jsou dnes známy prakticky jen prostřednictvím jejich nepřátel Římanů. 

Naším zdrojem informací je státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.), který podává svědectví o proutěném muži v Zápiscích o válce galské. Jím zmíněné neobvyklé rituální praktiky galských kmenů pochází z 1. století př. n. l. Galové údajně upletli obří figurínu člověka z proutí, „zasadili“ do ní nebohé oběti a loutku pak celou zapálili. Obětovanými, kteří tak uhořeli zaživa, byli nejčastěji usvědčení zločinci nebo zajatci. Když ale nebyli tito jedinci po ruce, upalovali prý Galové i náhodně vybrané nevinné muže. 

U nás můžeme stopy této tradice, samozřejmě v mnohem mírumilovnější verzi, pozorovat například u rituálního upalování loutek – třeba v podobě vynášení „paní Zimy“ při masopustních průvodech.

Bohyně na divokém praseti

• Svátek: novoroční předsevzetí 
• Slaví se: na Nový rok
• Stojí za pozornost: divočák měl výjimečné postavení

Mnohá pohanská společenství uctívala jako symboly války a plodnosti divočáky, zvířata, která dnes vnímáme spíše jako tvory nevalné inteligence a symbol nečistoty. Římané měli obrazy divočáků dokonce i na svých vojenských standartách, a to na čestném místě hned vedle orlů nebo vlků. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

V keltské mytologii zase divočáci představovali posvátné zvíře bohyně Arduinny, která na nich jezdila, ochraňujíc pohoří Arden. Například Anglosasové obětováním divokého prasete vítali Nový rok. Tradice našich silvestrů a předsevzetí pro nový kalendářní rok mohou mít své primitivní počátky právě v těchto dávných rituálech. 

V pátek 6. května 1932 byl zabit dvěma výstřely do hlavy francouzský prezident Paul Doumer. Stalo se tak v paláci Rothschildovy nadace v Paříži, kam pětasedmdesátiletý prezident přišel, aby navštívil prodejní výstavu knih Svazu spisovatelů – válečných veteránů. Vrah byl na místě dopaden. Jednalo se o ruského bělogvardějského emigranta Pavla Timofejeviče Gorgulova, jenž pocházel z kozácké vesnice na Kubáni. Do Paříže přicestoval nedávno z Československa.

Složitá osobnost

Při výslechu útočníka vycházela na světlo zvláštní fakta, která se týkala jeho pobytu v Československu. Gorgulov sem emigroval v roce 1921, v Praze vystudoval medicínu, stačil se oženit, rozvést a znovu oženit. Jako praktický lékař si otevřel ordinaci v Hodoníně a pak v Přerově, příliš však neuspěl. Pacienty odrazoval nepořádností, hrubostmi a cholerickými výstupy. Jak se později ukázalo, vypomáhal si už v Hodoníně nedovolenými chirurgickými zákroky a získal si pověst nesnášenlivého podivína, kverulanta a sukničkáře. Během hodonínského pobytu v sobě objevil literárního génia a začal psát verše a prózu nevalné úrovně. Leccos vydal vlastním nákladem.

Tak jako byl přesvědčen o svém literárním nadání, vzal si do hlavy, že je i rozeným politickým vůdcem. Namluvil si, že spoluvinu na tom, že v Rusku vládnou bolševici, nesou někteří evropští politici, a proto proti nim obrátil hrot své nenávisti. Pařížští policisté objevili v Gorgulovově bytě zápisky, z nichž se mimo jiné dozvěděli, že se atentátník chystal zabít rovněž německého prezidenta Hindenburga a Masaryka. Gorgulov o tom také před policejními vyšetřovateli celkem ochotně vypovídal. Do Hindenburgovy blízkosti se prý nedostal, protože mu německá vláda neudělila vstupní vízum. Zato u Masaryka mu štěstí přálo...

Odzbrojení pachatele

Francouzská vláda poslala do Prahy vysokého policejního důstojníka Henneta, aby na místě prověřil, jak se věci mají. Po Gorgulovových stopách se dostal i na Moravu a zjistil, že k pokusu o atentát na prezidenta Masaryka mělo dojít v Hrušovanech u Brna. Údajně k tomu došlo následovně.

K večeru v sobotu 14. června 1930 stál před nevelkou nádražní budovou v Hrušovanech shluk lidí. Očekávali příjezd prezidenta Masaryka, který měl odtud odjet do zámku v Židlochovicích. Nádraží a přilehlé budovy byly ověšeny vlajkoslávou a na peróně vyhrávala kapela. V čekárně stál spolu s ostatními vysoký hřmotný muž v černém obleku. To Gorgulov čekal na svou příležitost.

TIP: Jak se vraždí ministr: Atentát na ministra financí Aloise Rašína

Bylo přesně 19:44, když hvizd lokomotivy ohlásil příjezd prezidentova vlaku. Po chvíli už vstupoval prezident v bílém obleku do čekárny, kde stál špalír místních hodnostářů v čele s okresním hejtmanem. Masarykova tvář se roztáhla do širokého úsměvu, jenž obsáhl všechny přítomné a každý z nich se jím cítil osobně poctěn. V Paříži o tom Gorgulov vypovídal do protokolu. Byl prý připraven s revolverem v kapse provést svůj čin. Avšak když na něj Masaryk pohlédl a usmál se, už nedokázal vystřelit.

Pařížští psychiatři shledali Gorgulova zcela příčetným, a tak případ skončil před soudem. Koncem června 1932 vynesl tribunál nad atentátníkem trest smrti, který byl vykonán 13. září ostřím gilotiny. 

Nejrůznější automatická komunikační rozhraní jsou již poměrně běžnou záležitostí. Při návštěvě webu se počítačové algoritmy dokáží postarat o prvotní komunikaci s návštěvníkem. Švédská pohřební služba Fenix by tuto formu komunikace ráda posunula na vyšší úroveň. Pozůstalým chce nabídnout komunikaci se zesnulými.

Pochopitelně nepůjde o žádná kouzla, vyvolávání duchů či voodoo. Umělá inteligence má obsah komunikace čerpat ze znalostní databáze konkrétního člověka. Informace do ní doplní sami pozůstalí. Primárně má jít o osobní preference, ale i data ze sociálních sítí a osobní e-mailové komunikace. S digitálním nebožtíkem bude poté možné komunikovat prostřednictvím chatu a v budoucnosti možná i hlasem. Podle ředitelky společnosti Fenix Charlotte Runiusové má podobná služba usnadnit pozůstalým vyrovnat se s úmrtním blízké osoby.

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

Přestože v širším smyslu jde o originální projekt, o úplnou novinku nejde. Na velmi podobném principu funguje projekt ruské programátorky Eugenie Kuydaové. Ta prostřednictvím automatického chatu komunikuje se svým přítelem Romanem Mazurenkem, který zemřel při autonehodě. Jak taková komunikace vypadá si můžete vyzkoušet pomocí mobilní aplikace.

Astronomové již několik desetiletí objevují ve vesmíru objekty, které extrémně oslnivě září v rentgenové oblasti spektra. Záření těchto ultrazářivých rentgenových zdrojů (ULX, z anglického ultraluminous X-ray sources) odpovídá až milionům Sluncí.

Vědci si dlouho mysleli, že tyto objekty jsou větší černé díry, o hmotnosti od 10 až do 1 000 Sluncí. V posledních letech se ale díky rentgenovým observatořím, jako je například americký vesmírný teleskop NuSTAR, ukazuje, že by to alespoň v některých případech mohly být neutronové hvězdy, které jsou pochopitelně mnohem menší.

Ultrazářivá neutronová hvězda Vírové galaxie

Murray Brightman z Caltechu a jeho kolegové nedávno potvrdili, že extrémní zdroje rentgenového záření mohou být neutronovými hvězdami. Prostudovali zdroj ULX ve spirální galaxii M51, známé jako Vírová galaxie, která je od nás vzdálená 28 milionů světelných let.

TIP: Vesmírný supermix: Systém ARP 299 je prošpikovaný vysoce zářivými zdroji

Vědci zjistili, že na záření tohoto zdroje působí magnetické pole. Černé díry ale takové magnetické pole nemají, takže se vší pravděpodobností jde o neutronovou hvězdu. Tato neutronová hvězda svou gravitací přitahuje okolní hmotu, která se ohřívá na vysoké teploty a vyzařuje extrémně jasné rentgenové záření.

Zjistit chronologický věk není těžké. Stačí se podívat do dokladů dotyčné osoby a je to jasné. S biologickým věkem to už ale tak jednoduché není. Biologický věk udává, jak tělo člověka skutečně zestárlo a může se dost lišit i u lidí s podobným datem narození.

Znalost biologického věku je přitom dost důležitá. Právě biologický věk určuje skutečné riziko rozvoje onemocnění souvisejících se stářím nebo dokonce riziko úmrtí. Stejně tak je důležité znát biologický věk osob, které se podílejí na testování léků proti stárnutí.

TIP: Jedna porce salátu denně zpomalí stárnutí mozku až o 11 let

A jak tedy lze zjistit biologický věk? Čínští vědci nabízejí rychlý a spolehlivý postup. Podle nich stačí jednoduchý test moči, který určí hladinu látky označované jako 8-oxoGsn. Tato látka je produktem oxidace ribonukleových kyselin (RNA) v těle, což je proces, který těsně souvisí s biologickým stárnutím těla. Čím více je této látky v moči, tím je člověk biologicky starší.