V současné době se mezi rychlopalnými kanóny uplatňují tři hlavní principy. První je obvyklý u zbraní ze západní Evropy, nazývá se revolverový a jedná se prakticky o automatizaci funkce bubínkového revolveru. Rusové nejvíce sázejí na kanóny s dvojicí sdružených hlavní, které se proti sobě pohybují „boxerským“ způsobem, vedle toho však vyrábějí i zbraně na třetím principu, který ale nejvíce prosazují Američané – rotující svazek hlavní umožňuje dosáhnout vůbec nejvyšších rychlostí palby, což hraje důležitou roli nejen v leteckém boji, ale i v pozemní a námořní protivzdušné obraně.

Málo času na střelbu

Druhá světová válka přivedla na scénu bojové proudové letouny, jež létaly daleko rychleji než stroje vrtulové. To se zákonitě odrazilo i v charakteru vzdušného boje, protože na střelbu proti nepřátelskému stroji měl letec náhle mnohem méně času. Výsledkem pak byla snaha výrazně zvýšit maximální kadenci leteckých automatických zbraní (čili kanónů, neboť kulomety již nenabízely dostatečný ničivý účinek), aby za velmi krátkou dobu bylo možno vystřelit na letoun protivníka co největší počet střel.

Amerika zvolila velice zajímavou cestu – vrátila se k vynálezu starému více než století. Již roku 1862 si R. J. Gatling patentoval nový princip rychlopalné zbraně založený na rotujícím svazku hlavní a závěrů, k němuž patřilo nepohyblivé pouzdro. Vlastně šlo o několik zbraní spojených do válcové otáčivé sestavy takovým způsobem, že běžely současně funkční cykly několika nábojů.

Od točení klikou k elektromotoru

Pohon zajišťovalo ruční točení klikou a zbraň dosahovala kadence stovek ran za minutu. První Gatlingovy zbraně se dostaly do boje už za americké občanské války a objevily se i v dalších konfliktech, ale po příchodu moderních kulometů (zejména typu Maxim) zmizely ze scény. Zdálo se, že již navždy zůstanou v muzeích, dokud US Air Force v roce 1945 nepožádalo zbrojní firmy o nové koncepce rychlopalných leteckých kanónů.

Někdo si tehdy asi vzpomněl, že už sám Gatling v roce 1893 experimentoval s elektromotorem a přemýšlel o kadenci až 3 000 ran za minutu. Inženýři proto z muzea(!) vytáhli Gatlingovu zbraň z roku 1893, jež měla kalibr .45 a deset hlavní, přidali elektromotor a dosáhli tehdy fantastické rychlosti 5 000 ran za minutu. To demonstrovalo životaschopnost koncepce a v roce 1948 byla firma General Electric pověřena, aby vyvinula novou zbraň. Z několika možností byl následně vybrán šestihlavňový kanón ráže 20 mm, jenž nesl firemní označení T 171, ale do výzbroje vstoupil v roce 1959 pod oficiálním armádním názvem M61 Vulcan. Legenda byla na světě.

Obávané stíhačky

Nevýhodou vulcanu je skutečnost, že roztočení svazku hlavní na plnou rychlost trvá určitou dobu. V důsledku neustálého pohybu hlavní také dosahují tyto zbraně menší přesnosti, což ale více než bohatě kompenzuje extrémně vysoká kadence. Prvním letounem, jenž byl touto zbraní vybaven, byl stíhač F-104 Starfighter, záhy však následovaly další stroje.

Po několika letech byla vyvinuta zdokonalená podoba M61A1 Vulcan, jež dokáže pálit s kadencí dokonce až 6 600 ran za minutu a používá modernější bezčlánkové zásobování. Právě varianta M61A1 představuje palubní výzbroj slavné čtveřice amerických stíhačů z 80. let, tj. typů F-14 Tomcat, F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet. Z dalších známých letounů, které nesou různé verze kanónu Vulcan, lze zmínit stíhač F-4E Phantom II či útočný A-7 Corsair II, z neamerických strojů je to např. lehký italsko-brazilský AMX či japonský stíhací Mitsubishi F-1.

Na vrtulníky i kontejnery

V současné době dodává firma General Electric provedení M61A2, jež má díky novým materiálům nižší hmotnost; používají ho letouny F-22 Raptor a F/A-18E/F Super Hornet. V některých případech vadí fakt, že vulcan vyžaduje zdroj energie pro elektromotor, a proto vznikla obměna s interním pohonem, respektive hnaná odběrem prachových plynů. Tento kanón s označením M130 či GAU-4/A se užívá mimo jiné v závěsném kontejneru M25 neboli SUU-23/A.

Další „kontejnerovou“ aplikací je systém M12 (SUU-16/A), což je pouzdro s kanónem M61A1, u něhož elektřinu pro elektromotor dodává malá vzduchová turbína. Pro instalování na bok bitevní helikoptéry AH-1 Cobra vznikla zbraň M195, vlastně zkrácený vulcan, zatímco pro přední věž vrtulníku byl vyvinut kanón M197 – odlehčený vulcan se třemi hlavněmi a kadencí 750 ran za minutu. A stejná zbraň je umístěna i v univerzálním závěsném kontejneru GPU-2/A. 

M61 Vulcan

• TYP MUNICE: 20×102 mm
• DÉLKA ZBRANĚ: 1,875 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 120 kg
• HMOTNOST STŘELY: 100 g
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 1 036 m/s
• MAX. KADENCE: 6 600 ran/min.
• ČAS ROZBĚHNUTÍ: 0,3 s 

V roli pozemní obrany

Vysoká rychlost palby kanónu M61 ovšem brzy zaujala i jiné složky ozbrojených sil, neboť se jevil jako výtečný prostředek pro protivzdušnou obranu. Byla tedy zkonstruována zbraň zvaná M168, která se pak dočkala několika podařených aplikací na zemi a na moři. Pozemní armáda zavedla dva protivzdušné systémy s touto zbraní, a to M167 na taženém dvoukolovém přívěsu a samohybný M163 na upraveném obrněném transportéru M113.

Obecně nesou tyto komplety také název VADS (Vulcan Air Defense System) a vedle optického zaměřovače mají též radar, který však slouží pouze jako dálkoměr. US Army už tyto systémy vyřadila, avšak zůstávají ve službě v řadě států, z nichž některé (zejména Izrael) je dále modernizovaly. Vulcan byl potom nabízen jako součást dalších pozemních protivzdušných prostředků, z nichž zasluhuje zmínku např. Commando Vulcan, v zásadě zbraňová část kompletu M163 instalovaná na čtyřkolovém obrněném vozidle Cadillac Gage V-150 Commando; koupila jej Saúdská Arábie.

Ochrana plavidel

Ještě větší slávu než na zemi si vulcan získal na moři, a to coby součást námořního protivzdušného obranného kompletu Mk 15 Phalanx CIWS (Close-In Weapon System). Vznikl jako reakce na vývoj rychlých protilodních střel v SSSR a od roku 1980 je používán na plavidlech US Navy i mnoha dalších loďstev jako nástroj protiraketové ochrany na krátkou vzdálenost. Na rozdíl od M163 má sofistikovaný naváděcí systém s radarem v neobvykle tvarovaném pouzdru, které se podobá slavnému robotovi z Hvězdných válek, a proto se kompletu Phalanx mnohdy přezdívá „R2-D2“.

TIP: Když jedna hlaveň nestačí: Vynález Richarda Gatlinga změnil navždy svět zbraní

Poněkud paradoxní je, že tento systém posléze prodělal „denavalizaci“, po které se vulcan opět objevil i na zemi, a sice ve formě kompletu Centurion C-RAM (Counter Rockets, Artillery and Mortars). Jak napovídá název, jeho úkolem je destrukce dělostřeleckých granátů, raket a min, pod jejichž palbou se američtí vojáci ocitli mimo jiné v Afghánistánu či Iráku. Vulcan se svou obrovskou kadencí je pro sestřelování malých rychlých cílů ideální a není divu, že se tento slavný kanón rozhodně nechystá do výslužby.

Psychedelické houby, které obsahují halucinogen psilocybin, mají velmi rozdílné velikosti, tvar a barvu. A často si ani nejsou blízce příbuzné. Jak je tedy možné, že takové houby sdílejí stejný halucinogen?

Američtí vědci prozkoumali geny, které jsou zodpovědné za tvorbu psilocybinu u různých druhů hub. Dospěli k názoru, že schopnost produkovat psilocybin se mezi houbami často šíří pomocí evoluční zkratky – takzvaného horizontálního přenosu genů. Jednoduše řečeno, geny z jednoho druhu „přeskočí“ do jiného druhu, nejčastěji prostřednictvím infekce.

TIP: Botanici v Amazonii objevili superpsychedelický lišejník

Schopnost vytvářet psychedelické látky, je pro houby mimořádně výhodná. Zřejmě totiž snižuje chuť k jídlu hmyzu, který se na houbách živí. Lidské sběrače ale těmito látkami neodradí, spíše naopak.

V březnu s pozorováním nebeských objektů neotálejte a začněte ještě na soumrakové obloze. Velmi nízko nad západem jsou totiž viditelné dvě planety Sluneční soustavy. Říká se jim vnitřní, protože obíhají Slunci blíž než Země – jedná se o Merkur a Venuši. 

Na počátku března, asi půl hodiny po západu Slunce, je spatříte v úhlové výšce 5° nad západním horizontem. Jako první si nejspíš všimnete velmi jasné Venuše (−3,9 mag), kdežto méně nápadný Merkur (−1,2 mag) bude vůči ní „vpravo dole“. A zatímco první den v měsíci je bude na nebi dělit úhlová vzdálenost takřka 2°, 4. března, kdy dojde k největšímu přiblížení, se bude jednat už jen o 1,1°. Merkur se navíc posune a uvidíte jej „vpravo nahoře“ od Venuše. Pak se cesty obou planet na nějaký čas opět rozejdou. 

Fáze Merkuru a Venuše

Právě v březnu přitom nastávají nejlepší podmínky pro pozorování Merkuru na večerní obloze v tomto roce. Po celou první polovinu měsíce ho zahlédnete každý večer stále výš nad západem. Výhled na něj se tudíž postupně zlepší, současně však bude bohužel klesat jeho jasnost. Patnáctého března pak planeta dospěje do největší východní elongace a na obloze ji naleznete v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce. V té době ji na sklonku občanského soumraku (viz box Občanský soumrak) spatříte asi 11° nad západním obzorem, za nímž se ukryje 1 hodinu a 45 minut po naší denní hvězdě. Jasnost Merkuru ovšem poklesne na −0,2 mag. V následujících dnech se začne planeta ke Slunci opět přibližovat, bude rychle slábnout a v průběhu čtvrtého březnového týdne přestane být pozorovatelná. Naopak z přítomnosti Venuše coby večernice se můžete těšit po celý březen.

Máte-li možnost podívat se na Merkur a Venuši dalekohledem s objektivem o průměru alespoň 50 mm a nejméně s padesátinásobným zvětšením, neváhejte. U obou planet totiž přístroj ukáže jejich fázi. Merkur bude mít na počátku března podobu neúplného světlého kotoučku, který se bude pozvolna zmenšovat. V období nejvyšší východní elongace bude osvětlený jen z poloviny a v následujícím týdnu se promění v uzoučký srpek. Venuši uvidíte v průběhu měsíce takřka plně osvětlenou. 

Další očima viditelné planety budou pozorovatelné až ve druhé polovině noci. Jako první se kolem půlnoci objeví nad jihovýchodem Jupiter v souhvězdí Vah. O dvě a půl hodiny později jej bude následovat Mars na pomezí Hadonoše a Střelce a necelou hodinu poté vyjde také Saturn ve Střelci.

Vstát dřív se vyplatí zejména mezi 7. a 11. březnem, kdy se kolem těchto planet na nebi „prosmýkne“ rovněž ubývající Měsíc. Pohlednou kompozici navíc doplní i jasný Antares ze souhvězdí Štíra.

Východy a západy Slunce

V první polovině března se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 17:15 SEČ vstoupí do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první půlce března za soumraku nízko nad západem
• Venuše – viditelná večer nízko nad západem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první půlce března večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2018

• 1. března – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem (v okamžiku největšího přiblížení je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,5°)
• 4. března – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad západem (Merkur se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 1,1° severně od Venuše)
• 7. března – setkání Měsíce a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem
• 9. až 11. března – seskupení ubývajícího Měsíce, Marsu a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem (nad jihem bude pozorovatelný také jasný Antares ze souhvězdí Štíra a Jupiter)
• 15. března – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce)
• 18. března – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad západem
• 22. března – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem
• 28. března – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na večerním nebi nad jihovýchodem
• 28. března – těsné setkání Venuše a Uranu na podvečerní obloze nízko nad západem (Uran se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 0,3° severně od Venuše a bude pozorovatelný pouze dalekohledem)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Skrze dopisy a vzpomínky Robinsona Crusoa vyprávěl Defoe řádně komplikovaný příběh muže, který sice přežije třicet let sám na ostrově, jedná se ale jen o „nejdelší“ zastávku v nekonečném proudu dalších dobrodružství. Uteče z domova, ztroskotá v bouři, vypluje znovu, je zotročen Maury, uprchne spolu s otrokem, kterého pak prodá a koupí si za něj výnosnou plantáž a zase ztroskotá, když se s otrokáři plaví do Afriky pro otroky. A právě tady začíná jeho nejznámější příběh muže vyvrženého mimo lidskou společnost, který si musí poradit jen se svým rozumem a Biblí. Ty mu i naznačí, že místní lidojedy nemá právo zabíjet, dokud jimi není napaden, protože „oni nevědí, co činí“. Pořádný houf jich proto zabije až později.

Jeho dobrodružství ovšem také nekončí záchranou: dostane se ještě do hádky s rodinou a v Pyrenejích musí spolu s věrným společníkem Pátkem zahnat smečku vlků. Zní to jako životní příběh lehce přitažený za vlasy? Minimálně Defoeovi se zdál velmi důvěryhodný.

Editor Defoe a „skutečný Robinson“

Daniel Defoe neochvějně trval na tom, že je pouze editorem knihy a skutečný Robinson Crusoe v době jejího napsání ještě žije, jen ho z různých důvodů není snadné dopátrat. Na obrovský úspěch původní knihy pak dokonce navázal ještě dvěma pokračováními: Dalšími dobrodružstvími Robinsona Crusoe z roku 1719 (v nich se hrdina podívá i do Číny) a Vážnými úvahami v průběhu života a nečekaných dobrodružství Robinsona Crusoe, včetně vizí světa andělů z roku 1720 (v těch Robinson „jenom“ přemítá).

I po těchto zdaleka ne tak úspěšných knihách stále trval na tom, že Robinson je skutečná osobnost. A jeho čtenáři měli důvod mu věřit. Defoe totiž vycházel z poměrně dobře známých příběhů zachráněných trosečníků i ze zápisků námořníků, kteří byli očitými svědky kanibalismu.

Přesto vzor pro fiktivního „námořníka z Yorku“ známe: je jím horkokrevný Skot Alexandr Selkirk (také označovaný jako Selcraig). Jak se ale rváč ze Skotska dostane na ostrov někde u Jižní Ameriky?

Mládí nezvladatelného dobrodruha

Co o Alexandrovi víme? Není toho příliš. Narodil se roku 1676 ve skotském přístavu Lower Largo a zemřel 13. prosince 1721. Zažil život plný dobrodružství a už od mládí přitahoval problémy. Několikrát jej potrestali za pohoršování a smilnění a účastnil se řady rvaček. Mezi všemi stížnostmi ční zápis z 25. srpna 1695.

Alexandr se měl dostavit před radu církevních starších, aby vysvětlil svoje „neslušné chování v kostele”. Alexandr ale neplánoval nic vysvětlovat. O dva dny později najdeme jen krátký zápis, ve které se celá záležitost odročuje do návratu Alexandra Selkirka z moře. Kam odplul a kdy přesně se vrátil, nevíme jistě. Nejpravděpodobněji se jeví, že se účastnil kolonizační cesty do Panamy.

Už roku 1701 byl ale zpátky doma a dostal se opět do problému. Mladší bratr Andrew mu podstrčil placatku se slanou vodou, ze které se Alexandr napil. Rozčílený dobrodruh vzal dřevěnou hůl a hrozně bratra seřezal. To se ale zbytku rodiny moc nelíbilo, na což Alexandr zareagoval po svém. Postupně zbil druhého bratra, otce a na závěr švagrovou. Za tento přečin se před obcí musel kát. Přísahal, že se napraví.

Co mohl dělat muž, kterému to šlo ve škole docela dobře s matematikou a geometrií a měl rád moře? To, co každý mladík usilující o nápravu své duše: stal se korzárem. Pod korzárskou vlajkou Alexandr se nepřidal na loď žádného bezejmenného piráta. Právě naopak, William Dampier byl známý až příliš. Odvážný objevitel, průzkumník a obstojný přírodovědec popsal Austrálii a jako první třikrát obeplul svět. Také byl ale trestán za přílišnou krutost, pravidelně se ve službě opíjel a jeho vychytralé plány doháněly posádku k šílenství. Třeba když nechal jen tak potopit lodě plné kořisti proto, že by ho zpomalovaly při dalších úkolech.

Dampier vyplul na moře s jasně definovaným úkolem: vypukla Válka o španělské dědictví a koruna ocenila každého korzára ochotného útočit na cizí lodě. Alexandra mohlo odradit pár věcí. Předně, mořeplavba byla vesměs špinavá a nebezpečná záležitost, při které vás nejčastěji zabily kurděje nebo klasické choroby, protože námořníci pluli často i celé dny v mokrém oblečení. Na korzáry navíc číhaly kanóny nepřátelských lodí i nože spolubojovníků při dělbě kořisti. A aby toho nebylo málo, obě Dampierovy lodě, větší Saint George a menší Cinque Ports, svému účelu příliš nevyhovovaly. I třistadvacetitunový Saint George by byl považován v královském námořnictvu za malou loď. A na tu se muselo vejít 5 kotev, zásoby na 8 měsíců, náhradní plachty, 22 kanónů, stovka pušek a nějakých 120 mužů - mnohem víc, než bylo zvykem a řádově víc, než by bylo na takové lodi pohodlné.

Selkirk nastoupil jako navigátor Cinque Ports. Ještě u britských ostrovů se opilý Dampier pohádal s jedním z důstojníků. Problémy pokračovaly a Dampierovy rozkazy vyvolávaly často jen chaos. Drama čekalo i Cinque Ports: její kapitán zemřel a byl nahrazen arogantním mladíkem z lepší rodiny Thomasem Stradlingem. A Selkirk ho rozhodně neměl v lásce. Měsíce běžely a situace se stále horšila: muži umírali či leželi v horečkách, zásoby se hemžily červy a krysími výkaly a nebylo ani koho oloupit - či se tomu Dampier vyhýbal.

Po roce na moři se lodě oddělily a věnovaly se pirátství samostatně. V září musela Cinque Ports zakotvit na opuštěném ostrově. Byla plná děr a námořníci neustále vylévali vodu.

Trosečník bez vraku

Po měsíci oprav zavelel kapitán Stradling k odplutí. Selkirk zásadně nesouhlasil. Považoval to za sebevraždu, obzvlášť pokud měla loď bojovat. Vyzval všechny, kdo smýšlí stejně, ať zůstanou s ním na ostrově. Nikdo se nepřihlásil. Ani Selkirkovi uražená póza dlouho nevydržela. Běžel za kapitánem a prosil ho, ať ho vezme zpátky na loď. Stradling odmítl. Možná proto, že si situaci užíval a rád se zbavil rivala. Nebo chtěl námořníkům ukázat, jak dopadnou, když začnou odmlouvat.

Když Selkirk pochopil, že Stradling neustoupí, rozhodl se tedy počkat na další přátelskou loď. Čekal čtyři roky. Jistě si vzpomínáte na dlouhý seznam toho, co Robinson v zoufalství zachránil z vraku. Selkirk na tom byl mnohem lépe. Dostal nástroje, zbraně, jídlo, Bibli a rum. Co ho čekalo? Víme jen to, co řekl svému zachránci a to, co vypověděl v interview, které poskytl v Anglii roku 1711.

Na rozdíl od románového Robinsona si nevedl žádný složitý deník, ani se nepřátelil s domorodci. Nejdříve na něj přišly deprese a pošilhával po sebevraždě. Později byl vděčný za hlad a žaludeční problémy, neboť ho nutily žít. Vrásky mu dělali další „Evropané“ – lodní krysy, které se v podmínkách ostrova rychle množily. V noci ho nemilosrdně ožíraly a jeho oděv a klidný spánek zachránilo až to, že si ochočil několik koček.

Cesta domů i k Bohu

V něčem se však Robinsonovi přece jen podobal. V každodenním boji o přežití našel víru a radost ze života. Nakonec ho zachránila loď kapitána Woodese Rogerse, jehož navigátorem byl... William Dampier! Ten také dosvědčil, že Selkirkův postřeh o stavu Cinque Ports byl tehdy správný: loď se potopila a těch málo přeživších (včetně Stradlinga) hnije ve španělských věznicích.

Když se Selkirk vrátil domů, žil obyčejný život. A pak si ho díky vzpomínkám kapitána Rogerse a dlouhému interview našla sláva a díky podílům na kořisti i bohatství. Tak šťastný jako na ostrově prý ale už nikdy nebyl. Když se roku 1720 znovu vydal na moře, moc štěstí také neměl. Následujícího roku podlehl horečce. V té době už slavil Defoe s Robinsonem Crusoem velké úspěchy...

Vodafone, Nokia, automobilka Audi a německé sdružení inženýrů a vědců PTScientists pracují na zařízení, které má Měsíc pokrýt mobilním 4G signálem. Přibližně kilogram vážící zařízení, nesoucí označení Alina (Autonomous Landing and Navigation Moduline), má na povrch Měsíce dopravit již v příštím roce raketa Falcon 9 společnosti SpaceX.

Mobilní signál nemá primárně sloužit astronautům (i když i oni jej teoreticky budou moci využívat). Cílem je umožnit přímé spojení řídícího střediska s dvojicí roverů, které rovněž zamíří na povrch Měsíce. Rovery by (mimo jiné) měly v údolí Taurus-Littrow pátrat po lunárním vozítku Lunar Rover, které zde v roce 1972 nechala posádka Apolla 17. 

Nejmenovaná dáma vystoupila v čínském Tung-kuanu z vlaku, načež ji bezpečnostní služba požádala, aby nechala svá zavazadla zkontrolovat rentgenem. Pasažéři z dálkových spojů totiž musejí projít stejnou procedurou jako na letišti.

Číňanka bez problémů položila na pás kufr, ale se svou kabelkou se odmítla rozloučit byť jen na vteřinu. Na naléhání služby ji nakonec na pás dala, ovšem ani tehdy ji k údivu pracovníků nepustila z ruky – a vjela s ní přímo pod skener. Uvnitř malého zavazadla se přitom nic závadného nenašlo: Bylo pravděpodobně jen plné peněz, které se dávají jako dárek k čínskému Novému roku. 

Podle vedoucího studie profesora Marka Elgara rozeznají mravenci krejčíci (Oecophylla smaragdina) své soupeře podobně, jako se mezi sebou poznají sportovní fanoušci. Vědci odchytili mravence z dvanácti různých kolonií a konfrontovali je s vetřelci z jiných kolonií, přičemž některé tyto kolonie jim byly známé z dřívějška, s jinými se setkali poprvé. „Zjistili jsme, že mravenci dokážou při návratu do své kolonie předat ostatním informaci o soupeřově pachu i o míře jeho agresivity,“ vysvětluje Elgar. „Když byla kolonie vystavena vetřelcům z jedné a téže kolonie opakovaně, reagovali na ni čím dál agresivněji.“

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Zatím není jasné, jak přesně si krejčíci informace předávají. Faktem však je, že se vůči cizím mravencům chovají agresivně i ti jedinci, kteří neměli možnost se se svými soupeři osobně setkat. „Tento způsob komunikace ještě více podtrhuje působivost mravenčích společenství. Kolonie některých druhů, například právě krejčíků, sestávají z celých sítí hnízd o milionech dělníků,“ dodává Elgar. Vědci chtějí dalšími experimenty odhalit, jaké chemické a behaviorální procesy pomáhají tak složité informace v rámci mravenčího společenství šířit.

Zatímco převážnou část Evropy sužují nepříjemné mrazy, v Arktidě je letos neobvykle teplo. Za severním polárním kruhem, kde se Slunce skryje od října do března a přijde zmrtvující zima, se v tomto období obvykle pohybují teploty kolem mínus 20 °C.

Teď to ale neplatí. 20. února letošního roku se teplota v Grónsku vyšplhala na 0 °C a zůstala tam přes 24 hodin. A 24. února v severní část Grónska naměřili neuvěřitelných plus 6 °C. Přední klimatologové jsou podle reakcí zcela šokováni.

TIP: Jak sledovat tající Arktidu? NASA se rozhodla zapřáhnout narvaly

Podobné teploty se podle odborníků v Arktidě občas objevují. Bývá tomu tak jednou za desetiletí. Teď je to ale mnohem častěji. Rostoucí teploty v Arktidě a rychle postupující odtávání ledu navíc vytvářejí klimatickou zpětnou vazbu, která by prý mohla dramaticky urychlit roztání veškerého ledu v arktickém oceánu.

Crew Interactive Mobile Companion, čili CIMON se brzy podívá do vesmíru. Jde o robotického pomocníka vybaveného digitální tváří, hlasem, kamerou, a také umělou inteligencí, který bude astronautům pomáhat s experimenty na oběžné dráze. Poslouží také jako společník, který astronautům zpestří pobyt v beztížném stavu.

Podle Manfreda Jaumanna, šéfa divize Microgravity Payloads společnosti Airbus, se CIMON stane prvním systémem pro asistenci astronautům, který má k dispozici umělou inteligenci. Airbus ho vyvinul ve spolupráci se společností IBM.

Robotický parťák proti stresu

CIMON využívá technologii IBM Watson, tedy umělou inteligenci, která dovede porozumět lidské řeči. Díky tomu může CIMON komunikovat s astronauty na palubě ISS, jako by se nechumelilo. Robot je také schopný rozeznávat tváře a emoce, k jejichž zpracování disponuje slušnou emoční inteligencí. Měl by přispět ke snížení každodenního stresu, který nepochybně zatěžuje posádku ve vesmíru.

TIP: Na ISS přistál robot VIPIR. Bude trénovat doplňování paliva ve vesmíru

Na cestu by měl CIMON vyrazit v červnu, kdy se vydá na ISS s německým astronautem Alexanderem Gerstem. Airbus počítá s podobnými robotickými společníky astronautů i do budoucna, na dlouhodobé mise k Měsíci nebo k Marsu.

Ve středověku lidé věřili, že malárii vyvolává „špatný vzduch“ vanoucí z bažin. Duševní choroby připisovali posedlosti ďáblem. Z epidemií moru vinili špatnou konstelaci hvězd na obloze nebo Židy, kteří údajně otrávili městské studny. Moderní věda tyhle omyly napravila, ale ani ona se při vysvětlování příčin chorob nezbavila fám, omylů a šílených konspiračních teorií.

HIV jako produkt CIA

Když se v roce 1981 objevily v USA první případy AIDS, vypukl hon na původce této smrtelné choroby. V roce 1983 hlásily úspěch hned dva týmy – Američané vedení Robertem Gallo a Francouzi v čele s Lucem Montagnierem. Oba popsali virus HIV, metlu 20. století. Kde se virus vzal? Než vědci stačili vypátrat původ HIV v Africe, kde se jím nakazili domorodí lovci od ulovených šimpanzů, goril a mangabejů černých, vyrojily se divoké konspirační teorie.

Některé z vytvoření viru obviňovaly vědce zapojené do tajných projektů americké zpravodajské služby CIA. Ta prý hodlala s pomocí HIV vymýtit z americké společnosti homosexuály a také významně zredukovat populaci Afroameričanů. K nakažení homosexuálů mělo dojít v roce 1978 při testech nové vakcíny proti žloutence typu B v New Yorku, San Franciscu a Los Angeles. Nic z toho není pravda, ale teorie o spiknutí mocných proti zbytku světa stále žije na nejrůznějších webových stránkách, v pochybných filmech a knihách.

Léčba postavená na hlavu

Mnohem nebezpečnější je fáma, podle které je virus HIV neškodný a nevyvolává onemocnění AIDS. Ze zdravotních problémů nemocných viní zastánci této konspirační teorie léky, které brání viru v množení. Jde podle nich o spiknutí nadnárodních farmaceutických firem, které z prodeje léků těžce profitují. Stačí prý, aby lékaři našli v krvi člověka „neškodný virus HIV“, a hned mu naordinují „zhoubné preparáty“. Člověk pak chřadne a nakonec zemře. K uzdravení je prý potřeba jediné – okamžitě skoncovat s užíváním léků. 

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Otcem teorií o neškodnosti viru HIV je americký molekulární biolog Peter Duesberg. Své šílené spekulace poprvé zveřejnil v roce 1987. Lidé nakažení virem HIV, kteří téhle obludné lži uvěřili, nepřežili obvykle déle než několik let. Pak je zahubila plně rozvinutá choroba AIDS. Zkolaboval jim imunitní systém a podlehli nádorům či infekcím. 

V 90. letech minulého století této fámě uvěřil jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Země pod jeho vládou prakticky rezignovala na léčbu i prevenci AIDS. Následky byly děsivé – 300 tisíc neléčených lidí záhy zemřelo, navíc se zcela zbytečně nakazilo 35 tisíc dětí. 

Očkování a autismus

Na vakcíny shlíží část veřejnosti s podezřením už od roku 1796, kdy anglický lékař Edward Jenner provedl první očkování proti pravým neštovicím. I dnes se najdou rodiče, kteří odmítají vakcinaci dětí proti nejdůležitějším infekčním chorobám. Často se odvolávají na nežádoucí vedlejší účinky očkovacích látek a nejednou i na údajné studie, které dávají vakcíny do souvislosti se vznikem autismu. Určité projevy této vývojové poruchy nervového systému lze nalézt u 1 ze 40 chlapců a u jednoho ze 180 děvčat. Náchylnost k autismu má silný dědičný základ.

Už počátkem 80. let minulého století dosáhli senzacechtiví novináři toho, že z autismu bylo často viněno očkování proti černému kašli. Na „vědecký základ“ postavil tento zcestný názor britský gastroenterolog Andrew Wakefield studii, která dala vznik autismu do spojitosti s jednou komponentou kombinované vakcíny proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím.

Wakefieldova studie ale dlouho nepřežila. Záhy se ukázalo, že lékaře platili právní zástupci rodičů autistických dětí, kteří žalovali výrobce vakcín. Wakefield celou studii zfalšoval, aby dodal odpůrcům očkování potřebnou „munici“.  Odhalení pro něj mělo fatální následky. Přišel o lékařský diplom a v Británii jako lékař skončil.

Není to pravda, ale mohla by být

Na internetových stránkách nejrůznějších „odmítačů vakcinace“ je Wakefieldova podvodná studie nadále uváděná jako pádný důkaz o škodlivosti očkování. V některých oblastech nabírá odpor k vakcinaci takové proporce, že tu významná část dětí zůstává neočkovaná a vznikají příhodné podmínky pro šíření infekčních chorob. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

V roce 2017 zažili obyvatelé americké Minnesoty epidemii spalniček. Nákaza se rozhořela v komunitě, kde pod vlivem protivakcinační propagandy poklesl podíl dětí očkovaných proti spalničkám na pouhých 40 %. Během 4 měsíců se chorobou nakazilo 79 dětí. U některých byl průběh onemocnění tak vážný, že skončily v nemocnici. Pro srovnání za předchozích 20 let zaznamenali v celých USA jen 56 případů spalniček.

Záhada chronického únavového syndromu

Chronický únavový syndrom si nevybírá. Může postihnout prakticky kohokoli a kdykoli, i když ženy jsou k němu podstatně náchylnější než muži. Na světě se s touto chorobou potýká asi 17 milionů lidí. Člověka při ní ochromuje trvalé vyčerpání, z kterého se nezotaví, ani když úplně „vypřáhne“ a delší dobu odpočívá. Pokročilé stadium syndromu přirovnávají někteří lékaři k finálním stadiím AIDS. Pacienti extrémně často trpí zhoubnými nádory a jejich imunitní systém kolabuje.

Příčiny syndromu nejsou jasné. Podle některých lékařů jde o psychickou záležitost. Jiní odborníci přisuzují chronický únavový syndrom narušení imunitního systému nebo hormonálním poruchám. Řada badatelů spekulovala i o tom, že u zrodu syndromu stojí virové infekce.

Můžou za to viry?

Do těchto sporů razantně vstoupila v roce 2009 jednapadesátiletá americká imunoložka Judy Anne Mikovitsová, když v prestižním vědeckém týdeníku Science zveřejnila studii, podle které jsou lidé s chronickým únavovým syndromem nakaženi myším virem označovaným zkráceně jako XMRV. Odborná veřejnost zbystřila. Pacientům a jejich blízkým svitla jiskřička naděje. Bude možné proti chronickému únavovému syndromu očkovat? Nepomohly by proti němu léky ze skupiny antivirotik, jaké užívají například lidé se žloutenkou? 

TIP: Chronický únavový syndrom: Našli jsme odpověď na největší záhadu medicíny?

Mikovitsová jejich naděje přiživovala. Zavedla ve své domovské instituci testování pacientů na virus XMRV. Za jednu analýzu účtovala 549 dolarů. Pokud byl výsledek pozitivní, doporučovala pacientům, aby u svých lékařů požadovali léky běžně užívané při nákaze virem HIV.

Byl dříve syndrom, nebo virus?

Jiné laboratoře však nákazu virem XMRV u lidí trpících chronickým únavovým syndromem neprokázaly. Detailní rozbor výsledků z laboratoře Judy Mikovitsové navíc prokázal, že se virus do pozitivně testovaných vzorků dostává až v laboratoři. Na vině byla zjevně kontaminace laboratoře myším virem. Redakce časopisu Science nakonec studii Judy Mikovitsové a jejích spolupracovníků stáhla jako mylnou i přes zarputilé protesty imunoložky. 

Dokončení: Poprask kolem glyfosátů, boj s obrnou a zákeřné priony (vychází v pátek 2. března)

„Jsem obětí komplotu,“ stěžovala si a dodnes věří, že je proti ní zorganizováno rozsáhlé spiknutí, na němž se podílejí nejen vědci, ale i redaktoři vědeckých časopisů. Ve svém boji za pravdu o virech a chronickém únavovém syndromu našla jediného mocného zastánce. Na její obranu vystoupili odpůrci očkování, kteří tvrdí, že jsou za své názory vystaveni stejné perzekuci jako Judy Mikovitsová.