Setkání Sultana Kösena z Turecka a Jyoti Amgeové z Indie se možná podaří jen jednou za život. Oba se totiž pyšní zápisem v Guinnessově knize rekordů: Kösen je s 243 cm nejvyšším člověkem na světě, zatímco Amgeová se svými 62,8 cm naopak nejmenší ženou. K jedinečné schůzce došlo na konci ledna před egyptskými pyramidami v Gíze, kam oba zúčastnění zavítali, aby propagovali místní turismus. Před několika lety se odehrálo setkání v podobném duchu - v roce 2014 se turecký obr setkal v Londýně s nejmenším mužem světa - 54,6 centimetrů vysokým Chandra Bahadur Dangium z Nepálu.

Jedna z nejvýznamnějších a nejstarších říší, jaké se kdy na Zemi zrodily, patří zároveň k nejlépe probádaným. Přesto ani dnes zcela jistě nevíme, jakou měli dávní Egypťané pleť. S každým dalším snímkem z hollywoodské produkce, v němž dostanou hlavní roli herci euroamerického původu, se tak rozproudí vášnivá debata zastánců „bílých“ a „tmavých“ obyvatel někdejšího Egypta. 

Příslušníci zaniklé říše přitom na barvu pleti nijak zvlášť nehleděli – daleko víc tehdy záleželo na tom, k jakému národu člověk patří. Teorie, že k velikosti je předurčena bílá rasa, se objevila až s nástupem severoamerického otrokářství a masivního dovážení levné pracovní síly z Afriky. Představa o nadřazenosti bělochů bohužel ovlivnila i archeology, kteří se zkoumáním Egypta a dalších říší začali zabývat počátkem 19. století. Jelikož dávná civilizace stvořila vlastní písmo a velmi pokročilou vědu i kulturu, nikoho z evropských objevitelů ani na okamžik nenapadlo pochybovat o bílé kůži jejích obyvatel.

Dotkni se, a všechno zničíš

Ačkoliv archeologie odhaluje stále nové střípky ze života Egypťanů, barvu jejich pleti se zatím s jistotou určit nepodařilo a rozkol mezi vědci přetrval od prvních archeologických studií dodnes. Abychom totiž mohli identifikovat pigment pokožky, který souvisí s rodokmenem daného jedince, potřebujeme zachovanou DNA. Jenže mumifikace i vlhko a horko uvnitř egyptských hrobek pozměnily tělesný materiál natolik, že dosud nemáme k dispozici kvalitní vzorky: Několik zaznamenaných nálezů vždy obsahovalo nekompletní DNA nebo ostatky kontaminované vykradači hrobů či dělníky. 

„Pokud se dotknete kosti dávného Egypťana, pravděpodobně na ní zanecháte víc DNA, než se z ní podaří získat,“ vysvětluje Johannes Krause z Institutu Maxe Plancka. „Kontaminace představuje velký problém a teprve díky pokrokům vědy v posledních pěti, šesti letech dokážeme na základě chemického složení rozeznat někdejší DNA od té současné.“ Právě Krauseho tým vnesl letos do zmíněné otázky jisté světlo – díky historicky prvnímu kompletnímu dekódování DNA starověkých Egypťanů. A výsledky jeho studie nejspíš zastánce „bílých“ faraonů příliš nepotěší.

Rodokmeny z kostí

Vědci vzali 166 zubních, kostních a tkáňových vzorků ze 151 mumií nalezených v hrobce v lokalitě Abúsír asi 120 km od Káhiry, přičemž nejstarší pocházely z roku 1400 př. n. l. a nejmladší z roku 400. Z devadesáti z nich dokázali extrahovat DNA, celý genom nositele se však podařilo získat v pouhých třech případech. „S kompletně rekonstruovaným genomem nemáme informace jen o jednom člověku, ale o celém jeho rodu. Dozvěděli jsme se detaily o rodičích, prarodičích, praprarodičích a tak dále. Získali jsme tedy vypovídající a směrodatný vzorek o obyvatelích Středního Egypta,“ vysvětluje Krause. 

Podrobný průzkum odhalil, že minimálně lidé Středního Egypta měli genetické rysy dnešních Turků, Iráčanů, Izraelců či Jordánců, Syřanů a Libanonců, kteří se rozhodně nepyšní „evropsky“ bílou pokožkou. Materiál rovněž dokládá překvapivou stálost: Nejstarší a nejmladší exempláře vymezily období 1 300 let, kdy byl genofond prakticky stabilní bez ohledu na přistěhovalce či různá tažení.  

Egypt na bedrech otroků

Genovou neměnnost doložila i studie chrupu, kterou v roce 2006 publikoval archeolog Joel Irish. Analýza vzorků z tisíce kosterních pozůstatků ukázala, že pokud jde o tvar čelistí, podobali se dávní Egypťané dnešním obyvatelům severní Afriky, ale neměli shodné rysy s Evropany ani s Asiaty. Nálezy odhalily, že egyptskou společnost tvořili mimo jiné saharští kočovníci, nilotský kmen Nuerů a obyvatelé Levanty, tedy východního Středomoří. Mísení však podle Irishe nastalo ještě před vznikem egyptské říše, která se následně vyvíjela bez větších genetických zásahů zvenčí.  

Na druhé straně současní Egypťané sdílejí až 8 % genomu s lidmi z centrální a subsaharské Afriky: K míchání genetických informací došlo v posledních 1 500 letech díky lepším možnostem pohybu po černém kontinentu a také prostřednictvím obchodu s otroky. 

Kleopatra s tmavou pletí

Zatímco tedy o obyvatelích Středního Egypta máme do určité míry jasno, pokročilý genetický výzkum by časem mohl naznačit víc i o tehdejších významných vladařích a panovnicích. Rasovým otazníkům se nevyhnula ani Kleopatra VII.: Také nad barvou kůže ženy, jež svým sňatkem spojila Egypt s Římem, se vznáší rouška tajemství. A bez pomoci genetiky ji v současnosti poodhalit nedokážeme. 

Kleopatra pocházela z dynastie Ptolemaiovců, potomků generála Ptolemaia Sótéra. Ten pomáhal legendárnímu dobyvateli Alexandrovi Makedonskému vytvořit obrovskou říši a po jeho smrti si chtěl – podobně jako ostatní vysoce postavení důstojníci – přivlastnit kus moci a bohatou zemi. Do Egypta tak přinesl makedonskou, a tedy i řeckou krev. Kleopatra tudíž zdědila evropské geny ze strany svého otce Ptolemaia XII. Nea Dionýsa (jehož dochovaná busta má dokonalé řecké rysy). Její matku však neznáme, takže o polovině genetické výbavy slavné panovnice nám informace chybějí. 

Ptolemaiovský dvůr proslul mimo jiné incestními vztahy, takže je možné, že Kleopatru Dionýsovi porodila příbuzná: Často se uvádí, že šlo o jeho sestru Kleopatru V. Stejně tak ovšem mohla mít budoucí vladařka za matku Afričanku, a pak by její pokožka byla snědá, či dokonce černá. Každopádně zatím chybějí jakékoliv pádné důkazy, a pokud se nepodaří narazit na nové vykopávky nebo rozklíčovat DNA Kleopatřina rodu, zřejmě na otázku původu proslulé vládkyně nenajdeme odpověď.  

Hádanka sfingy

Rasové dohady poněkud překvapivě zasáhly i sfingu. Současná archeologie připisuje křivky ve tváři ikonické sochy faraonu Rachefovi, řada vědců však označuje její rysy za černošské: Tudíž jsou přesvědčeni, že měl i její lidský předobraz tmavou pleť. Filozof Constantin-François Volney dokonce v 19. století prohlásil: „Jakmile jsem sfingu spatřil a rozeznal všechny její negroidní znaky, nemohl jsem se ubránit vzpomínkám na zápisky Herodota, v nichž mluví o Egypťanech jako o černoších s vlnitými vlasy.“  

Svědectví Herodota ovšem nevyznívá jednoznačně. První významný řecký historik totiž použil slova „melanchroes“ (s tmavou nebo černou kůží) a „oulotriches“ (s vlnitými či kudrnatými vlasy). Řada odborníků se domnívá, že v případě prvního termínu autor nemluvil obecně o černoších, nýbrž spíš srovnával barvu kůže Egypťanů se svou vlastní – pouze tedy potvrzoval, že byli tmavší pleti než on sám, respektive než ostatní Řekové. 

O Herodota se proto v daném případě opírat nelze. A jelikož nemáme zmapovánu Rachefovu rodovou linii, nemůžeme o sfinze s jistotou tvrdit víc, než že její tvář – ohlazená tisíciletími eroze – nese shodné rysy s některými obyvateli subsaharské Afriky. 

Zrzavý faraon

Ohledání ostatků faraona Ramesse II. odhalilo, že měl zrzavé vlasy. Ve stáří mu sice zbělely a musel si je dobarvovat henou, nicméně jako mladý měl jasně rudý porost hlavy, což není typický africký rys. Opět se však nejedná o směrodatný vzorek, neboť podle výzkumů představovala egyptská říše spíš mix národností než sourodou společnost. Do jaké míry v ní ovšem převažovaly negroidní prvky a nakolik byli dávní Egypťané příbuzní s národy Středozemního moře, zřejmě potvrdí až budoucnost a moderní metody zkoumání DNA.   

O barvě kůže lidí zaniklé civilizace tak zatím nejvíc vypovídají umělecká díla. K nejlépe dochovaným patří busta Nefertiti, jež vznikla pravděpodobně v roce 1345 př. n. l. v dílně Thutmoseho, osobního sochaře faraonů. Geniální umělec zachytil vládkyni v rozkvětu půvabů a její portrét se stal jedním ze symbolů starověkého Egypta. Královna má kůži s nádechem hnědé a podobá se kráskám, které dnes chodí po ulicích tuniských či libanonských měst. Tváře faraonů jsou tak možná nakonec méně záhadné, než se na první pohled zdá. 

Je to už pár let zpátky, co jsme poprvé začali pátrat po pruhované skalnaté krajině, jejíž snímky se čas od času objevovaly v prestižních cestovatelských časopisech. Autoři snímků úzkostně tajili název i přesné místo a kdo tenkrát dokázal nabídnout redakci fotografie, měl prakticky jistotu jejich zveřejnění. Naším cílem bylo přesvědčit se na vlastní oči, že takové útvary skutečně existují. Jenže kde hledat? Tušili jsme jedině, že podle všeho půjde o oblast někde v Utahu nebo Arizoně – tedy na ploše zhruba odpovídající rozloze Španělska.

Konečně na stopě

Uplynuly dva roky a my jsme nebyli objevení pruhovaných skal o nic blíž. Až jednou zastavujeme u nenápadné informační tabule kousek od cesty a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Na rezavými rýsováčky připíchnutém papíře je vidět zažloutlou fotokopii pruhovaných skalních útvarů. My to snad našli!

Z vývěsek se hned vzápětí dozvídáme, že pro vstup do oblasti je potřeba zvláštní povolení, které stojí pět dolarů na osobu. To ovšem není velká překážka. Problém by mohl být, že povolenek se na den vydává omezený počet – dvacet do severní části a dvacet na jih Vermilion Cliffs. Přenocovat se tady nesmí vůbec. Tak přísně chráněný je tento přírodní unikát.

Žádostí je ovšem neustálý přebytek, takže je potřeba registrovat se přes internet už čtyři měsíce předem a požadavek vznést na přesný den. Za přihlášení se musí předem zaplatit. Z množství zaslaných žádostí se pak losuje a poplatek se nevrací ani těm, kteří neměli štěstí. Protože neplánujeme naše cesty přesně na hodinu, ale podle počasí a toho, jak se nám kde zalíbí, můžeme zkusit ještě jednu možnost – zažádat o dvě povolení z deseti vydávaných přímo na rangerské stanici nedaleko města Page…

Štěstí v klobouku

Schválně jsme si dnes přivstali a po prašné cestě pozlacené ranním sluncem přijíždíme k nenápadné rangerské stanici. Tady se vydávají různá povolení pro celou rozsáhlou oblast Paria River Wilderness a kromě nás dvou a usměvavé mladé ženy za pultem zde zatím nikdo jiný není. Jenže vzápětí se dozvídáme, že nestačí být na stanici první. Šanci mají všichni, kdo přijdou do jedenácti. V případě, že se sejde víc než deset žadatelů, je nutné losovat. Brzy po nás přijíždí muž s francouzským přízvukem, po něm dvě ženy. Pak na parkovišti zastavuje další auto a po něm ještě jedno … Netrpělivě se díváme na hodinky a s každým blížícím se chuchvalcem zvířeného prachu, který se sem po cestě hrne, stoupají naše obavy a napětí.

V jedenáct hodin je na stanici plno a mě se ani nechce počítat všechny ty dychtivé pohledy. Rangerka pečlivě skládá vyplněné žádosti a dává je do šedohnědého plstěného klobouku. Lidé v místnosti tají dech, když nechává jednoho z návštěvníků vytahovat deset jmen. Jedno, pak druhé... Cítím srdce až v krku. Jestli to nevyjde teď, kdy sem zase pojedeme?

Prostor pro představivost

Najednou zazní naše jméno! Co na tom, že vyslovené zkomoleně. I když je nám trochu líto těch, kdo neměli štěstí, s nesmírnou radostí se poplácáváme s Milošem po rameni. Místnost se vyprazdňuje a na řadu přichází obvyklé papírování. Poté dostáváme špatně vytištěný plánek s ručně zakreslenými tečkami naznačujícími trasu a při listování ohmataným albem fotek jako přídavek ústní komentář. Jinak nic. Je jasné, že najít nejkrásnější část zkamenělý písečných dun nazývanou The Wave (Vlna), nebude nic jednoduchého.

Ze dvou tří fotografií, které jsme doposud z oblasti Coyote Buttes viděli, máme v hlavě nejrůznější představy. Jaká je skutečnost se ale dozvíme až zítra. A pak ještě několikrát, protože už po prvních krocích v labyrintu žlutočervených pískovcových skalisek a mezi ladnými křivkami páskovaných zkamenělých dun víme, že se sem budeme chtít vrátit.

Bludištěm k Vlně

Na druhý den vstáváme za svítání a vyrážíme do terénu. Zpočátku se orientujeme podle v písku vyšlapaných stop, které vedou řečištěm, po staré, trávou zarostlé terénní cestě až ke skalnímu hřebenu. Tady šlépěje končí. Škrábeme se po pískovci do jednoho ze sedel, kde nás čeká úchvatný pohled na skalní labyrint plný nespočetných kupek. Po pravé straně vidíme na obzoru hnízdo skalnatých týpí (The Teepees). Podél skalnatého hřebenu a přes další vyschlé řečiště se vydáváme dál až na protější masiv, který se asi nejvíc podobá poslední fotografii z omšelého alba, jež jsme si včera prohlíželi na stanici.

Slunce rychle stoupá nad obzor a my ze sebe sundáváme jednu vrstvu oblečení po druhé. Cesta vede nahoru, dolů a pak zase nahoru. Po nějaké dobé dostávají pískovcové vrstvy jemnější tvar. Tlustá vrstva střídá tenkou, světlá tmavou, tvrdá měkčí. Všechny jsou proloženy výrazně světlejšími tenkými proužky. Najednou se před námi objevuje další sedlo, jako vymodelované. Zpomalujeme krok a skoro nedýcháme. Sedlo se po levé straně otevírá a my opravdu stojíme na dně neskutečně krásné Vlny.

Krása zdálky i zblízka

Vlnou se necháváme unášet opravdu dlouho. Snad ani není možné, aby neřízenými přírodními procesy vzniklo něco tak úchvatného. Vrstvení, ladné linie, barevnost i hra světla jsou zkrátka dokonalé. Písek se tady nesmírně dlouhou dobu usazoval na mořském dně, poté se oblast vrásněním zvedala a formovala. Eroze pak vymodelovaly krajinu vskutku jedinečnou a neopakovatelnou. Pískovec tvoří zaoblené homole nebo kupy, které podle typu vrstvy přecházejí místy do ladných vln. Na jiných místech je usazená hornina hodně rozpraskaná a vytváří iluzi jakýchsi pláství. Skalní hřebeny a rozeklané masivy se střídají s rovnými pláněmi porostlými pokřivenými jalovci a místy se objeví i kaňon či hluboké rozsedliny.

Nezajímavý rozhodně není ani pohled z bezprostřední blízkosti. Škála barev se pohybuje od bílé přes šedou, žlutou, oranžovou, rezavou, červenou až po nachovou, fialovou a modrou. Zbarvení je závislé na množství příměsí železa, manganu a jiných nerostů, popřípadě nečistot.

Kromě barevnosti člověka na první pohled upoutá výrazné vrstvení. Jednotlivé vrstvy mají rozdílnou tvrdost, což se projevuje v nerovnoměrné erozi. Výsledkem je pak zřetelná plastičnost povrchu. Jednotlivé vrstvičky jsou tenké a velmi křehké, a proto je nutné, aby každý dával pozor, kam šlape, aby se jemné struktury zbytečně neničily. Právě proto je množství návštěvníků na každý den omezeno přísnými kvótami.

Geologické hádanky

Po nějaké době se vydáváme na další průzkum, abychom objevili i jiné zajímavé útvary. Procházíme užším sedlem, jehož stěny svítí odraženým světlem jako pruhovaný červený lampión. Na skalní stěně se jako obraz vyjímá chuchvalec do klubka smotaných čar. Co se tady při usazování jednotlivých písečných zrnek dělo? O pár metrů dál připomíná popraskaná skála podlahu s dlaždicemi a na roztroušených vrásčitých kupkách se rýsují tvary nápadně podobné mozkovým závitům. Nalézáme dokonce pěknou kamennou pecku ve tvaru hamburgeru.

Kousek od Vlny se na kraji hlubokého kaňonu vine Druhá vlna (Second Wave). Nejkrásnější je na sklonku dne, kdy se žlutě zbarvený pískovec jakoby pozlatí. Vydáváme se dál a dál. Zamíříme k „The Teepees“, šplháme po příkré skalní stěně až nahoru na rozlehlou skalní plošinu „Sand Grove“ a nakonec nás nohy zavedou až ke skryté skalní sluji. Někde jsou vrstvy pískovce poskládány tak podivně a zdánlivě bez souvislosti, že vůbec nechápeme, jak mohly takové útvary vzniknout.

TIP: Americký Národní park Arches - Skalní oblouky na solném ložisku

Oblast Coyote Buttes je podle našeho přesvědčení jedním z nejúžasnějších míst Země. Od prvního okouzlujícího setkání se sem vracíme zas a znovu a jsme si téměř jisti, že na každé další cestě nás mezi zkamenělými písečnými dunami bude čekat něco nového. Vždy se před námi otevřou nová zákoutí, skalnaté pláně, další pískovcové homole, nebo doposud neobjevené motivy. Místo pruhovaných rudých skal je pokaždé nové a proměňuje jej třeba jenom jiné počasí.

Obklopuje-li nějaké zajímavé vesmírné těleso atmosféra, která nepropouští záření ve viditelném oboru (jedná se třeba o případ Venuše či Saturnova měsíce Titanu), pak jediný způsob, jak „na vlastní oči“ spatřit tamní povrch, představuje přistání. U obou zmíněných těles se to povedlo: Na Venuši dosedla celá flotila sovětských sond Veněra i některé americké automaty, na Titanu přistálo v roce 2005 evropské pouzdro Huygens.

Naštěstí jsou popsané atmosféry typicky průhledné pro rádiové či mikrovlnné záření. Rádiového záření přirozeného původu však od povrchů těles přichází jen velmi málo, proto se musejí využívat metody radarového mapování, kdy se na družici nachází vysílač rádiových vln a také přijímač snímající jejich zpožděné odrazy. Radarové mapy, jež následně vznikají v počítači, nám pak poskytují určitý přehled o povrchu objektů ukrytých pod neprůhlednou oblačnou pokrývkou.

Lidé věnující se meditaci obvykle věří, že se tím zlepší jejich vztah k ostatním. Zjednodušeně řečeno, že se stanou soucitnějšími a vstřícnějšími lidmi. Je tomu ale skutečně tak?

Na tuhle otázku si posvítili vědci z Velké Británie, Nového Zélandu a Nizozemí. Vypracovali metaanalýzu, tedy studii studií, která zhodnotila výsledky více než 20 předcházejících výzkumů vlivu různých typů meditací na chování lidí.

TIP: Nejen duševní pohoda: Meditace a cvičení působí i na naši DNA

Výzkumníci nakonec dospěli k závěru, že studie zkoumající dopady meditací přinášejí poněkud rozporuplné výsledky. Navíc jsou prý často spojeny s problematickou metodikou, kvůli které je pak výzkum nevěrohodný. Celkově se prý rozhodně nedá říct, že by po meditaci byli lidé méně agresivní, méně předpojatí nebo více soucitní. Neznamená to, že by meditace byly úplně zbytečné, očekávaní kolem jejich účinků na lidské chování jsou ale často přehnaná.

Loď zamířila k nebi v poledne floridského času, a přestože její cíl představovala jen nízká zemská orbita, vynesla ji obří raketa Saturn V, aby se co nejvěrněji simuloval začátek výpravy k Měsíci. Posádka ve složení James McDivitt, David Scott a Rus­sell Schweickart se asi po 11 minutách ocitla na oběžné dráze necelých 200 km nad Zemí. 

Když pilot mateřského plavidla Scott odpojil Apollo od horního stupně Saturnu a namířil jej zpět pro „vytažení“ lunárního modulu z úložného prostoru ve stupni, prakticky ihned narazil na potíže: Část manévrovacích trysek lodi nefungovala. Řídicí středisko v Houstonu se pustilo do analýz a na řešení přišlo překvapivě brzy – některý z astronautů omylem zavadil o řídicí panely a motory tlačítkem deaktivoval. „Přidat ochranné záklopky na páčky,“ psal si na Zemi do poznámek šéf divize pilotovaných letů Chris Kraft. 

Scott připojil Apollo k lunárnímu modulu v raketovém stupni a o několik hodin později, když jej loď po uvolnění pružin vytáhla, létala poprvé v historii vesmírem kompletní sestava pro mise k Měsíci o hmotnosti 36,5 t i s posádkou na palubě. Otázkou například zůstávalo, jak bude kvůli úspoře hmotnosti křehký lunární modul reagovat na zážehy velkého motoru SPS na servisní sekci. Scott proto pohonnou jednotku na pět sekund zapálil – a modul impulz zvládl bez úhony. Během následujících dvou dnů došlo i na delší zapalování SPS, přesně jak si měl v budoucnu vyžádat třeba vstup na lunární orbitu s připojenou výsadkovou sekcí. 

Třetí den letu si velitel McDivitt vyžádal rozhovor s Houstonem na neveřejné frekvenci, kde poté sdělil, že pilot lunárního modulu Schweickart se prakticky od startu necítí dobře, má kinetózu (reakci vestibulárního systému na beztížný stav) a zvrací. McDivittovy obavy se stupňovaly, protože „Rustyho“ čekal kosmický výstup: Měl při něm vyzkoušet vylepšený samostatný skafandr pro pohyb na Měsíci a také nouzový vnější přesun z lunárního modulu do mateřské lodi, kdyby se nepovedlo otevřít hermetizovaný tunel. Pokud by astronaut zvracel i ve skafandru, mohl by se udusit. Velitel navrhoval výstup prozatím vynechat a Schweickart jej nakonec zvládl čtvrtého dne, i když v omezeném režimu. 

Modul jako jasná hvězda

Vrchol testovací mise ovšem přišel o den později, když se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili a odlétli od mateřské lodi. Na vzdálenost 80 km Scott plavidlo kolegů z velitelské sekce stále viděl v podobě jasné hvězdy, ovšem při 160 km je ztratil z dohledu – ale naštěstí nikoliv z přístrojů. Pomocí radaru a počítače permanentně počítal dráhu, po níž by pro ně musel zaletět v případě selhání lunárního modulu. Ten však fungoval bezchybně a po simulovaném vzletu z Měsíce – odhození spodní sekce s přistávacími nohami a zážehu startovacího motoru – se oba astronauti vraceli na vyšší orbitu ke Scottovi. 

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Posádka strávila na zemské oběžné dráze ještě pět dnů studiem povrchu planety z vesmíru, načež 13. března 1969 přistála v Atlantiku, poblíž letadlové lodi USS Guadalcanal. Všichni účastníci mise dodnes žijí v USA. 

Zatímco kauzy kolem HIV či autismu jsou už staršího data, bouřlivé diskuse kolem herbicidu glyfosátu představují žhavou současnost. Látku, která ničí spolehlivě jakékoli rostliny, používají zemědělci k hubení plevelů. Na trhu s herbicidy se používá už od roku 1974. Od roku 2000 není kryta patentem a může ji vyrábět bez licence kdokoli. 

Předchozí část: Konspirační teorie v medicíně: HIV jako produkt CIA a očkování způsobující autismus

Poprask kolem glyfosátu vypukl v roce 2015, když ho mezinárodní agentura IARC (International Agency for Research on Cancer) zařadila na seznam látek, které mají pravděpodobně karcinogenní účinek. IARC se jako zpola nezávislá instituce spadající pod Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) těší poměrně velkému respektu. Její zprávu přivítali ochránci přírody a životního prostředí, protože těm leží glyfosát už dlouho v žaludku.

Genetická modifikace přežije

Vyrábí ho nadnárodní společnost Monsanto, která obchoduje i s geneticky modifikovanými plodinami, například sójou či kukuřicí, odolnými vůči glyfosátu. Pole s těmito geneticky modifikovanými odrůdami se mohou glyfosátem stříkat, protože plodiny herbicidu odolají a plevele uhynou. Herbicid se používá masově nejen na polích, ale i mimo ně. Například v USA patří k nejpoužívanějším prostředkům pro hubení plevelů i ve městech. 

Asi nepřekvapí, že hlavní producent glyfosátu firma Monsanto se zprávou IARC nesouhlasila. Jako karcinogenní však tento herbicid nehodnotí ani seriózní agentury, jako je evropská EFSA (European Food Safety Authority) či americká EPA (Environmental Protection Agency). V současnosti zuří v Evropské unii boj o zákaz glyfosátu motivovaný hlavně zprávou z IARC. Diskuse už se přesunuly od odborníků k politikům. Ti jsou tlačeni voliči k razantním krokům a řídí se zásadou: Hlas lidu, hlas boží. Evropský lid má v otázce glyfosátu z velké většiny zcela jasno: „Herbicid se nachází všude kolem nás, vyvolává rakovinu a představuje děsivou hrozbu!“

Hrozba na objednávku?

Novináře z tiskové agentury Reuters zajímalo, jak došla IARC k závěrům zcela odlišným od ostatních agentur. Na základě zákonů o volném přístupu k informacím si vyžádali veškerou dokumentaci, kterou IARC pro vypracování zprávy použila. Když nahlédli do různých pracovních verzí zprávy IARC o glyfosátu, nestačili se divit. V první verzi došla IARC k závěru, že herbicid nepředstavuje pro lidské zdraví žádnou hrozbu. Pak ale začal zprávu kdosi systematicky upravovat.

Vyškrtával data, která dokazovala neškodnost glyfosátu. Nakonec vznikla zpráva zcela opačného vyznění. Tu vypustila IARC do světa a odstartovala tak hon na glyfosát. Kdo zprávu upravil nebo lépe řečeno zfalšoval? Proč to dělal? A co tím získal? Na tyto otázky neznáme odpověď, protože představitelé IARC navzdory dotazům novinářů z agentury Reuters zarytě mlčí.

Marný boj s obrnou

V roce 1988 vyhlásila Světová zdravotnická organizace celosvětovou kampaň na vymýcení dětské obrny a dosažení tohoto ambiciózního cíle se zdálo na dohled. Byl k tomu dobrý důvod. V roce 1966 odstartovala podobná očkovací kampaň s cílem vymýtit ze světa pravé neštovice a v roce 1980 mohli lékaři slavnostně ohlásit: „Splněno!“

Pravda je ale taková, že po bezmála třech desetiletích usilovného boje se dětská obrna na této planetě stále ještě vyskytuje. Případy onemocnění jsou hlášené z Pákistánu, Afghánistánu a Nigerie. Všechny tři země působí jako centrum šíření nákazy do okolních zemí. Proč se právě tyhle země nedokážou s obrnou vypořádat?

Islámští duchovní jsou přesvědčeni, že očkování má za cíl zničit muslimy například tím, že očkovací látka vyvolá u dětí neplodnost. Pákistánský Talibán vyhlásil nad očkováním proti obrně fatvu. Zdravotníci a lékaři, kteří se odváží na územích kontrolovaných Talibánem očkovat, riskují smrt. V Nigérii se nedaří očkovat děti na území ovládané islamistickou organizací Boko Haram. Zdravotníkům a lékařům zde hrozí smrt, protože i tady jsou obyvatelé přesvědčeni, že očkování slouží jen jako záminka pro plošnou sterilizaci obyvatelstva.

Houba místo mozku

Smrtelná a nevyléčitelná degenerativní onemocnění mozku u lidí i zvířat začleněná do skupiny spongiformních encefalopatií zahrnují například lidskou Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, ovčí skrapii, nemoc šílených krav nebo chronické chřadnutí jelenovitých druhů zvířat postihující soby, losy, jeleny a jelence. Při všech těchto onemocněních odumírají v mozku neurony a nervová tkáň získává bublinovitou strukturu připomínající při pohledu do mikroskopu houbu na mytí.

První důkazy o tom, že tyto choroby jsou nakažlivé, podal americký lékař Carleton Gajdusek a získal za to v roce 1976 Nobelovu cenu. Od nákazy do nástupu prvních příznaků spongiformních encefalopatií uplynou často celé roky. Gajdusek proto věřil, že tyto choroby vyvolávají takzvané pomalé viry. 

Priony versus viry

Už v 60. letech minulého století ale někteří vědci o virovém původu spongiformních encefalopatií otevřeně pochybovali. V roce 1982 popsal americký lékař Stanley Prusiner zcela netypického původce infekčních chorob – nakažlivou bílkovinu čili prion. Priony vznikají pouhým prostorovým přeuspořádáním bílkoviny, která je tělu vlastní a prospěšná.

Tímto zašmodrcháním se vlastnosti bílkoviny radikálně mění. Tělo se jí nedokáže zbavit. Priony se pak hromadí především v nervové tkáni, pro kterou jsou toxické. Navíc se množí řetězovou reakcí. Každá zašmodrchaná molekula funguje jako matrice a vyvolává zašmodrchání dosud zdravých bílkovin.

Otazníky mezi odborníky

Na rozdíl od virů, bakterií a dalších živých původců chorob je prion nesmírně odolný k většině dezinfekčních prostředků. Odolává i vysokým teplotám, a může se proto celkem snadno přenášet třeba i lékařskými nástroji sterilizovanými běžným postupem. 

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Stanley Prusiner dostal za objev prionů Nobelovu cenu v roce 1997. I když od té doby uběhla dvě desetiletí, někteří lékaři a vědci stále ještě věří na pomalé viry Carletona Gajduska. Odmítají preventivní opatření bránící šíření prionů a jsou přesvědčeni, že na spongiformní encefalopatie se musí úplně jinak.

V situaci, kdy nemáme proti prionům žádný lék, je to přístup smrtelně nebezpečný. Naštěstí hlasy přičítající spongiformní encefalopatie pomalým virům pozvolna, ale jistě utichají a rizika prionů jsou přijímána drtivou většinou odborníků i laické veřejnosti jako neoddiskutovatelný fakt.

Historie tetování je bohatá a dlouhá. Její počátky se ale budou muset přepsat. Může za to nový objev, který představuje nejstarší známé figurální tetování na světě.

Jde o mumie muže a ženy, které se dostaly z egyptského Gebeleinu do Britského muzea v Londýně. Muž, známý mezi archeology pod označením Gebelein Man A měl na paži vytetovaného divokého býka a paovci hřivnatou, zřejmě symboly moci a mužnosti. Žena zase měla na rameni vytetovánu sérii symbolů ve tvaru S, snad jako znamení statečnosti a magické ochrany. S tímto objevem se stala nejstarší známou ženou s tetováním v historii.

TIP: Majitelem nejstaršího tetování historie je Ötzi, evropský muž z ledovce

Podle nového radiokarbonového datování tito lidé žili zhruba před 5400 lety. V té době se teprve schylovalo k příchodu prvního faraona a sjednocení starověké Egyptské říše. Obě mumie se uchovaly přirozenou cestou, díky působení horkého a suchého prostředí v poušti.

Poslední kapitola života Johanky z Arku je dobře známá. V soudním procesu vedeném biskupem Cauchonem je odsouzena za kacířství a čarodějnictví a 30. května roku 1431 je na Starém trhu v Rouenu upálena na hranici. Dívka, která vedla Francii k vítězství, nalezla smrt v plamenech v nedožitých devatenácti letech.

Její příběh je ale stále živý a venkované odmítají v „národní tragédii“ uvěřit. Vše považují za lstivý úskok proradných Angličanů a Burgunďanů. Zvlášť když se v roce 1434 v zemi objeví jistá Claude, která skálopevně tvrdí, že právě ona je žijící Pannou orleánskou...

Šťastné a výnosné shledání

Této podvodnici nahrává hned několik příznivých okolností. Předně, prostí lidé chtějí v její život věřit. A viděl snad někdo z nich osobně Johanku z Arku? Vyrostla nebo snad přibrala na váze? Slečně se rozhodně nedá upřít vojenské držení těla ani schopnost zacházet se zbraní. Podle všeho si totiž v mužském převleku odsloužila pár let v italském papežském vojsku. Je tu ale ještě jedno zásadní svědectví. Po nebohé Johance přece zůstali bratři Pierre a Jean. A ti ji nutně musejí poznat!

Oba mladí muži si velmi rychle spočítají, jak dlouho mohou žít z almužen pro „pozůstalé“ slavné sestry. A na kolik by si naopak mohli přijít, kdyby se opět stali součástí příběhu o živé legendě Francie. Pierre i Jean tedy svou sestru zázračně rozpoznávají! Je to šťastné setkání. A pro všechny zúčastněné… velmi výnosné.

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Spolu pak cestují od města k městu a všude si užívají přízně davů i četných darů od šlechticů. Jsou dokonce hosty na dvoře Alžběty z Görlitzu, hraběnky-regentky Lucemburska. Jejich věhlas roste. Natolik, že to popudí Karla VII. Francouzského, který měl se skutečnou Johankou z Arku mnoho co do činění. Ambiciózní podvodnici tedy roku 1440 pozve na audienci, a chce slyšet jen jediné: „Jaké že tajemství to spolu sdílejí? Jakou informaci mu před lety přinesla?“

Claude pozná, kdy hodit ručník do ringu. Ke všemu se přizná a prosí o odpuštění. A král? Snad proto, že už mu jedna upálená Panna orleánská stačila, je tentokrát velkomyslný. Podvodnice je volná. Dokonce se vdá za rytíře Roberta des Armoise a spokojeně dožije na jeho zámečku v Jaulny.

Image

Čtěte také

Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

V březnu se už nesměle projevuje jaro a jedním z jeho znaků je výskyt vracejících se tažných ptáků. U větších vodních ploch se mísí nespočet husí velkých, polních a běločelých s tisícovými hejny kachen divokých a mezi nimi se objevují další druhy vodního ptactva. Všichni se ale okamžitě dávají na ústup, když přilétá majestátní orel mořský (Haliaeetus albicilla).

Čekání u návnady

U jedné ze zamrzlých vodních ploch jsem jednoho dne viděl šest exemplářů orla mořského. Byli ovšem dost daleko a já si říkal, jak by bylo krásné dostat se k nim blíž. Pořádně si orly prohlédnout, pozorovat jejich chování a snad i udělat nějakou fotku.

Příležitost jsem dostal za tři dny. Předpověď hlásila jasno a šest stupňů pod bodem mrazu, a já se rozhodl zkusit štěstí. Cestou k vodě jsem narazil na uhynulého zajíce. Hned mne napadlo, že ho nenechám za potravu liškám, ale pokusím se nabídnout mršinu dravcům z ptačí říše. Orel mořský je totiž v zimním období převážně mrchožravý a stahuje se právě kolem velkých vodních ploch a významných tahových odpočívadel, kde má větší šanci nějaký uhynulý kus objevit. Ukryl jsem se tedy na břehu v rákosí a asi třicet metrů před sebe na led jsem položil nalezeného ušáka. Doufal jsem, že teď už bude potřeba jen čekat.

Předehra na královském dvoře

První hodinu se nedělo vůbec nic a já začínal litovat, že nemám aspoň termosku s čajem. Nehnutě sedět při mínus šesti stupních je poměrně náročné. Najednou jsem ale uslyšel známý štěbetavý křik straky obecné a konečně se mi trochu rozproudila krev. Zanedlouho se pět strak a dvě vrány začaly krmit na zaječí mrtvolce. Jižní Morava je hranicí výskytu obou druhů vran – černé i šedé – a mě se brzy naskytl pohled na oba druhy vedle sebe.

Fotografování šarvátek vran a strak mne zaměstnalo natolik, že jsem si ani nevšiml káně lesní, která přistála jen asi deset metrů daleko od mého úkrytu. Při potyčkách o příděl měly straky nad vranami jednoznačně navrch. Káně pak byla suverénním pánem situace – přítomnosti jiných druhů si vůbec nevšímala a důstojně se krmila. Další hodina v neustálé přítomnosti maso uždibujících strávníků uběhla mnohem rychleji a já si v duchu pochvaloval, že jsem se do mrazu nevydal nadarmo. Vše, co jsem dosud viděl, ale mělo být jen předehrou mnohem silnějšího zážitku.

Strkanice u masa

Nad mým úkrytem přeletěl velký stín a vzápětí přistál přímo na mršině nádherný mladý orel. Narychlo jsem udělal pár záběrů, abych nepropásl vzácné okamžiky. Asi za deset minut se ovšem z nebe spustil starý orel a začal mladého soka vyhánět od stolu. Závěrka fotoaparátu měla co dělat a ještě než jsem stihl dát oko z hledáčku, přistáli u zajíce další dva dospělí orli. To už překračovalo veškeré mé očekávání, jenže k těmhle čtyřem se během dvaceti minut přidávali další a další krasavci. Nakonec se jich přede mnou sešlo jedenáct a pocit, jaký jsem v té chvíli měl, se dá slovy jen těžko popsat.

K neskutečnému zážitku přispěly svým dílem i straky, které před mnohem většími a silnějšími orly projevovaly pramálo respektu a snažily se z mršiny urvat co nejvíc soust. Orli si s drobnou potravní konkurencí evidentně nedělali těžkou hlavu a jen občas odehnali straky varovným mávnutím křídel o kousek dál. Mnohem intenzivnější souboje probíhaly mezi mladými orly, kteří si občas troufali odhánět i starší ptáky.

TIP: Orel mořský: Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Člověka v rákosí si naštěstí žádný z ptáků nevšímal a já byl šťastný, že jsem mohl prožít takto intenzivní setkání. Přál bych ho nejen všem, kdo mají k přírodě vřelý vztah, ale možná ještě více těm, kdo jsou schopni na orly střílet nebo jim klást otrávené návnady. Jsem si jist, že hodinka v přítomnosti králů oblohy by jejich vztah k nim zásadně změnila.