Zatímco lidé navštíví planetu Qo'noS (přibližná výslovnost: kcho' enoš), tedy hlavní planetu Klingonské říše, až v roce 2151, cestovatelé z kvadrantu Beta jsou již nejspíš mezi námi. Ve Stockholmu nedávno vzniklo první klingonské turistické centrum v naší části galaxie.

Vítejte na planetě Qo'noS

Pro návštěvníky centra je připraven bohatý program, který jim přiblíží historii této výbojné vesmírné rasy, včetně virtuální prohlídky Prvního města – hlavního města jejich říše. Připravena je i ochutnávka tradiční klingonské kuchyně – včetně lahůdky Gagh, jejíž hlavní ingrediencí jsou živí hadovití červi nebo vyhřáté krvavé víno.

Večery pak návštěvníkům centra zpříjemní tradiční klingonský zpěv, tanec a klingonská opera. Zlatým hřebem má být ukázka ze slavné klingonské hry Romyo je joloywI’ (na Zemi známější pod názvem Romeo a Julie). Chybět nebudou ani jazykové kurzy klingonštiny a výuka tradičního klingonského bojového umění Mok'bara.

TIP: V kůži slavných hrdinů: Fenomén cosplayingu dobývá Česko

Klingonské turistické centrum je projektem stockholmské avantgardní divadelní společnosti Turteatern a fungovat má nejméně do konce března.

Německé císařství zaujalo k ponorkám na počátku 20. století spíše jen vlažný postoj. Jenže britskou námořní převahu se nedařilo překonávat ani v dlouhodobějším časovém horizontu. Domácí admiralita tak musela chtě nechtě objednávat nové podmořské čluny, jež dokázaly soupeře při nepoměrně nižších nákladech účinně ohrozit.

Stavba samotné U-35 začala 20. prosince 1912 v loděnicích Germaniawerft v Kielu. Nová ponorka vstoupila do aktivní služby 3. listopadu 1914. Pod velením Waldemara Kophamela potopila na pěti misích v Severním moři celkem 17 lodí o celkovém výtlaku 25 716 t. Úvodem je třeba dodat, že plavidlo spadalo do třídy U-31, jež si zářivými bojovými úspěchy vydobyla přezdívku „šťastná třicítka“.

Úspěšné námořní boje

Na jaře roku 1915 to vřelo nejen na hlavní frontě kolem britských ostrovů, ale také ve Středozemním moři. Vylodění dohodových vojsk u Gallipoli znamenalo pro centrální mocnosti velký problém a Němci teď museli své turecké spojence podpořit všemi dostupnými prostředky. Nejdřív tak železnicí přesunuli několik malých pobřežních člunů třídy UB-1, jejichž posádky se sice snažily, ale po pravdě řečeno žádnou velkou díru do světa neudělaly.

Lepších výsledků však dosáhla Hersingova U-21, která se odvážně vydala na cestu kolem Evropy, proklouzla Gibraltarem a následně potopila britské řadové lodě Triumph a Majestic. A tak mezi srpnem a listopadem 1915 v rakousko-uherském Kotoru postupně přistálo pět „šťastných třicítek“; U-35 připlula jako druhá. Kophamel hned při prvním výpadu potopil řadu lodí, načež zakotvil v tureckém Bodrumu, kde vzal do vleku dvě plachetnice i s vojáky a zbraněmi. Dokázal to, v co sám možná nevěřil – obě lodice nepozorovaně dopravil do libyjské Bardíje ovládané kmenem Senussiů, již vedli guerillovou válku s Italy.

Na zpáteční cestě U-35 potopila britský pomocný křižník Tara a čluny s trosečníky odtáhla do senussijského zajetí. Tím by mohl prozatím tuctový příběh skončit, ovšem za rok vyrazil z Egypta oddíl britských obrněných automobilů, které v duchu pozdějších akcí commandos či SAS projely Saharou a zajaté námořníky osvobodily. Kophamel se mezitím stal velitelem tzv. flotily Mittelmeer se sídlem v Pule a jeho osvědčenou U-35 převzal nadporučík Lothar von Arnauld de la Perière.

Francouzské kořeny

Je paradoxní, že von Arnauld měl francouzské předky – jeho pradědeček Jean Gabriel se však zapletl do nemilého souboje, v němž ke své smůle zvítězil. Protože však příliš nestál o pobyt v nějakém útulném bastilském budoáru, z Francie utekl do Pruska. Zde vstoupil do armády Fridricha Velikého, kde to dotáhl až na generálporučíka. Stihl přitom založit též početný rod vojáků a státních úředníků.

Jeho pravnuk Lothar absolvoval námořní akademii (1905) a později prošel torpédovým a dělostřeleckým kursem. Sloužil pak na bitevních lodích a jako torpédový důstojník si na palubě křižníku Emden odbyl též praxi na Dálném východě. Před válkou pracoval jako adjutant ve štábu admirála von Pohla, ale většinu času strávil v Anglii, kde se výborně naučil jazyk, zvyky i způsob myšlení ostrovního národa.

Veselý Lothar

Služba ve štábu však mladého dobrodruha trochu nudila a tak v zimě 1914–1915 prodělal vzduchoplavecký výcvik. Jenže zasáhla osudová náhoda – na jaře 1915 drželo Německo daleko méně zepelínů než zájemců o službu na nich. Von Arnauld proto požádal o převelení k jiné dobrodružné zbrani – k ponorkám.

V květnu 1915 nastoupil na školní čluny U-1 a U-2 a konečně 18. listopadu bez jakékoli bojové zkušenosti převzal U-35. O tom, že každý začátek bývá těžký, se novopečený kapitán přesvědčil už při útoku na první cíl. Jeho U-35 totiž potkala Q-loď Margit, která při výstražném výstřelu z ponorky poslušně zastavila.

Nato spustila záchranné čluny, ale když se k ní Němci ve snaze „opuštěnou“ loď dorazit přiblížili, zahřměly lodní kanóny. Palba však směřovala mimo a ponorkáři se štěstím stačili zmizet v hlubinách. Nebezpečnou zkušenost von Arnauld časem zúročil při tvorbě bezpečné, přitom ďábelsky účinné metodě potápění lodí.

Smrtící talent

U-35 nejdřív ze vzdálenosti 5–6 km vypálila výstražný výstřel. Poté, co ponorka zkrátila dráhu k cíli na polovinu, dali se do práce znova ponorkoví dělostřelci a loď potopili (bez snahy zdolat palubu lodi). Napadení námořníci měli mezitím dost času na spuštění člunů. Pokud by hodlali palbu opětovat, zásah do relativně malé ponorky se na vzdálenost kolem tří kilometrů rovnal menšímu zázraku.

Von Arnauld samozřejmě mohl útočit též torpédy z periskopové hloubky, činil tak však jen zřídka. Zdůvodňoval to šetrností (jedno torpédo stálo 30 000 marek) i malou zásobou torpéd, rovněž ale romantickou snahou bojovat „čestně“ či nezabíjet víc lidí, než je bezpodmínečně nutné.

Dokončenní: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války (2)

Vraťme se ale na začátek von Arnauldovy závratné kariéry. Svůj první parník jménem Sutherland potopil 17. ledna 1916, další lodě v rychlém sledu následovaly. Z válečného hlediska řadíme k nejdůležitějším zlikvidovaným plavidlům pomocný křižník La Provence s takřka dvěma tisícovkami koloniálních vojáků na palubě. U-35 tentokrát výjimečně útočila torpédem – s výsledkem smrti tisícovky mužů. 

Když jde o život, zkoušejí zvířata různé strategie. Pro některá z nich je nejlepší dravce poplést a něco při tom obětovat. Dělají to například někteří ještěři, kteří umí oddělit vlastní ocas a nechat ho napospas dravci. 

Paleontologové zjistili, že tenhle trik je ve skutečnosti velice starý. Používali ho už ještěři v prvohorách, v období permu, kteří žili před 289 miliony let. Dokazuje jim to fosilie dávného plaza té doby, kterého pojmenovali Captorhinus.

TIP: Živorodí dinocefalosauři: Vědce překvapila fosilie těhotného mořského ještěra

Tento plaz vážil sotva 2 kilogramy a jako malé zvíře byl nepochybně terčem velkých a hladových dravců. Trik s ocasem se mu proto jistě hodil. Na první pohled vypadá oddělení ocasu velmi dramaticky, ve skutečnosti jde ale o velmi efektivní obranu. Ocas se ještě nějaký čas pohybuje a přitáhne pozorovnost dravce. V ocasu nemají ještěři žádné životně důležité orgány a v řadě případů jim ocas doroste zpět.

Po Praze se sice vyprávělo, že nový král dřív nebo později přemístí svou rezidenci do Vídně, kde se cítil spokojeněji, ale zatím nebyly všechny formální účty s Rudolfem uzavřeny a Matyáš Habsburský se stěhováním nepospíchal. Hned po korunovaci následovalo v pražských městech jedno katolické procesí za druhým a Matyáš se některých slavností osobně zúčastnil a předváděl tak veřejnosti svou oddanost církvi. Náboženské povinnosti spojoval se společenskými a osobním příkladem dodával více váhy katolické agitaci.

Císař v ústraní

„Rudolf II. žil po Matyášově korunovaci na Pražském hradě v tak nápadném ústraní, že se podobalo přísné izolaci. Stýkal se sice s některými ministry a dvorskými hodnostáři, ale obklopoval ho stále těsněji neprodyšný kruh osobních služebníků, který si svůj vliv na císaře střežil žárlivěji než kdy dřív. Na první pohled se mohlo zdát, že císař, zbaven vladařských povinností a osvobozen od vážnějších finančních starostí, pocítí vzácnou úlevu a najde v poklidném závětří svého soukromí alespoň částečně ztracenou duševní rovnováhu.

Je pravda, že si po své abdikaci počínal klidněji a uvážlivěji a dokonce se se zaujetím vracel k některým svým zálibám – stále ještě nakupoval přírůstky do hradního zvěřince a nové klenoty pro svou šackomoru. Soudobí zpravodajové se zmiňovali nyní nezřídka o ‚starém hodném pánovi‘. Císař se sice nezbavil stihomamu a psychopatických příznaků, ale na vše reagoval pokojněji, protože mu ubývalo sil a životní energie.“

Takže konec? Rudolf se už nevzmohl na žádný odpor? Energie z něj unikala, ale přitom ho nic na světě nemohlo přimět k tomu, aby se vzdal falešných snů o rehabilitaci na účet bratra Matyáše. V tom nejostřejším rozporu s realitou, která neúprosně vyvracela Rudolfovy utkvělé představy o novém účtování se zrádným Matyášem, zaváděl chorý mozek císaře do říše fantastických plánů, které nemohly vést jinam než ke katastrofě. Už několik týdnů po Matyášově korunovaci českým králem získalo podezření, že Rudolf kuje proti Matyášovi nové pikle, velmi konkrétní podobu.

Vzhledem k nepopiratelnému úpadku Rudolfových tělesných i duševních sil to znělo neuvěřitelně, ale Matyáš měl v rukou přesvědčivé důkazy. Nedělalo mu problém si je opatřit, protože doslova prošpikoval bratrovo bezprostřední okolí donašeči. A kromě toho už Rudolf nemyslel na nějakou opatrnost.

Poslední pokus o vzdor

Navzdory slibu, že bude podporovat Matyášovu kandidaturu na císařskou korunu, se Rudolf s pomocí některých říšských hodnostářů snažil naopak zabránit, aby k takové volbě došlo. Tento zrádný tah vlastně nikoho nepřekvapil, protože na podobné zvraty v Rudolfových postojích si už všichni zvykli. Překvapující však bylo, že Rudolf přes své omezené možnosti přece jenom některá říšská knížata pro svůj záměr získal. Byli to v první řadě protestanti, kteří podporovali císařův návrh, aby byl sjezd svolaný do Norimberku odložen. Protestantským knížatům přitom nešlo vůbec o Rudolfa, chtěli s pomocí pomstychtivého císaře ochromit politiku Habsburků a katolíků.

Když se o tom katolické kruhy dozvěděly, zareagovaly obdobně jako Rudolf. To znamená zákeřně a podle. V praxi to bylo tak, že se spojily Rudolfovy politické pikle s jeho nenávistnými (většinou neuváženými) výroky o katolické církvi a jejích institucích. Šířily se nepodložené zprávy, že císař hodlá přestoupit k protestantismu, což byla politická lež. Je taková lež jiná než normální lež? Samozřejmě. Politika přece světí takřka všechny myslitelné prostředky. Prokázat to obvinění nešlo, ale na tom pramálo záleželo.

„V průběhu několika týdnů rozkol mezi Rudolfem a Matyášem znovu nebezpečně obživl a zamořil politickou atmosféru kolem pražského císařského dvora. Zatímco se kamarila Rudolfových osobních služebníků snažila císaře vehnat do otevřeného střetnutí s králem Matyášem a neohlížela se na to, co by mohl případný konflikt Rudolfa II. stát, jiná skupina dvořanů, v každém směru uvážlivější a serióznější, chtěla Rudolfa od nové konfrontace odvrátit a zabránit tak jeho nové a tentokrát nepochybně katastrofální porážce. Dlouho se zdálo, že císaře ovládne bezohledná a krátkozraká skupina osobních služebníků, ale dříve než se mohla situace takto vyhrotit, Rudolf II. těžce onemocněl a vývoj událostí dostal rázem jiný směr.“

Vladař plný neduhů

První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost kolem Vánoc roku 1611 a jejich rozpačitý obsah opravňoval k domněnce, že císař onemocněl už dříve a že jeho potíže byly zpočátku zamlčovány. Rudolfovi důvěrní služebníci se už nějaký čas snažili utajit konkrétní informace o jeho fyzickém chátrání, ačkoliv se s jeho příznaky setkávali den co den.

A že těch neduhů onen Habsburk měl. Dá se říci, že byl stižený takřka všemi nemocemi. Ale přece jenom, kterými nejvíc? Z důvěrných lékařských výroků, z císařových nářků i zkušeností osobních Rudolfových služebníků prosáklo navenek, že císař trpí plicní chorobou. Pravděpodobně to byla tuberkulóza. Určité indicie vypovídají také o chorobě jaterní. Tu si císař prý sám zhoršoval požíváním příliš chladných nápojů.

S určitostí se dá předpokládat, že lidem vyskytujícím se v Rudolfově blízkosti neušly ani průvodní znaky syfilidy. O těch se ovšem v duchu soudobých etických zásad zmiňovali lékaři jenom s největší diskrétností.

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Teprve po Rudolfově smrti se odvážil doktor medicíny Jan Atemstedt sdělit saskému vyslanci, že císař se už před nějakým časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit „in membro pudendo“, čili na stydkém údu. Jakýsi doktor Ruland dokonce témuž diplomatovi řekl: „Císař musel být plný morbus gallicus!“ Morbus gallicus je francouzská nemoc, čili syfilis, příjice. Jisté je, že první zpráva o císařově nemoci byla z Prahy odeslána až v okamžiku, kdy byl Rudolfův stav už hodně vážný a kdy si v císařských předpokojích podávali dveře osobní lékaři.

Podle zprávy falckraběte Viléma Neuburského z 24. prosince 1611 se císaři na stehnech udělaly nepříjemné vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. To už se vědělo, že k němu docházejí i další lékaři a že jsou neustále k dispozici i zkušení barvíři, aby v nutném případě provedli jednoduché chirurgické zákroky. Na sklonku prosince převládlo mezi lékaři mínění, že Rudolfův stav je neobyčejně vážný. Tato domněnka se brzy potvrdila. Uběhl sotva měsíc a nemocný exkrál skonal.

Je-li nějaký materiál supravodivý, znamená to, že může vést elektřinu s nulovým odporem, tedy zcela bez zahřívání a uvolňování energie. V našich experimentech zatím supravodivost funguje jen při extrémně nízkých teplotách, blízkých absolutní nule.

Američtí vědci ale nedávno objevili stopy supravodivosti v meteoritech. Jde zatím o dva meteority: železný meteorit Mundrabilla, který byl objeven roku 1911 v Austrálii a převážně uhlíkový meteorit Graves Nunataks, objevený roku 1995 v Antarktidě.

TIP: Žně lovců meteoritů v íránské poušti Lút

Nebylo to zase takové překvapení, protože stopy supravodivosti v meteoritech vykazují podobné materiály, u nichž známe supravodivost na Zemi. Jsou to slitiny india a cínu, které jsou supravodivé zhruba při teplotách, jaké panují v kosmickém prostoru. Podle vědců ale tento objev naznačuje, že supravodivost je ve vesmíru běžným jevem. Časem bychom tak mohli narazit na nějaké méně obvyklé materiály, které budou supravodivé i při vyšších teplotách.

Patřili mezi tehdejší smetánku a mohli si dovolit to nejlepší. Hvězdy českého stříbrného plátna se proto neváhali spojit s věhlasnými architekty , kteří jim měli k vysněnému bydlení pomoci. Jak si žili Adina Mandlová, Lída Baarová nebo Martin Frič?

Cílevědomá Adina

Za svou hvězdnou kariéru vděčila Adina Mandlová (1910–1991) do velké míry Hugo Haasovi. Výrazné blondýny si všiml na natáčení filmu Děvčátko, neříkej ne, kde pronesla jedinou větu: „Z lásky bolej vlásky.“

Zalíbila se mu, takže jí nabídl roli ve filmu Život je pes, který napsal s Macem Fričem. Stala se jakousi Haasovou schovankou. Sama bydlela v pronajatém bytě v Soukenické 14/1090, a stěžovala si, že ji obtěžují klienti masérského salonu, jenž se nacházel v témže domě. Není divu, že se ráda přestěhovala o pár kroků dál ke svému „Hugouškovi“ do Revoluční.

Brzy ho ovšem začala podvádět. Kvůli milencům si pořídila malou garsoniéru v Žitné 30, kde prý byl jen ušák, stolek a postel. Její nejvýznamnější adresou se mělo posléze stát Masarykovo nábřeží 16/248, sídlo Hlaholu.

Spolkový a nájemní dvojdům Hlahol vznikl v letech 1904–1905 ve stylu rané secese podle plánů architekta Josefa Fanty a na jeho výzdobě se podílel i Alfons Mucha. Mezi předním a zadním traktem byla vestavěna přízemní koncertní síň. Adina se sem do třetího patra nastěhovala za války a její sousedkou o patro níž byla Hana Vítová.

Mandlová sdílela domácnost s oddanou hospodyní Ančou. Ta ji pilně zásobovala potravinami z černého trhu, aby herečka mohla hostit své přátele. V tomto bytě došlo také k tragédii. Bůhví proč se Adina uprostřed války provdala za levicového malíře Zdeňka Tůmu, kterému najala vedle bytu ateliér. Vůbec si spolu nerozuměli a Tůmovi se navíc na rozdíl od jeho manželky profesně zrovna nedařilo. Uprostřed jedné noci si pustil plyn a otrávil se. Pověsti Mandlové, která v tu dobu byla někde na večírku, to zrovna nepřidalo. Když se po válce, výsleších a vazbě provdala za Angličana Joe Knighta, aby s ním odešla z republiky, byt se pokusila prodat. Prý za něj nedostala ani korunu, protože narazila na podvodníka.

Vila režisérské legendy

Když si režisér Martin Frič (1902–1968) vyhlédl v Hodkovičkách parcelu pro svou budoucí vilu, zřejmě ho fascinovalo, že se odtud za jasného počasí dalo dohlédnout na protější kopec, filmový Barrandov. Ulice Na Lysinách byla vytyčena teprve v roce 1925, to už Hodkovičky patřily tři roky k Velké Praze a pomalu se rozrůstaly. Vilu číslo 15/208, připomínající zaoceánskou loď, mu navrhl architekt Ladislav Žák. Frič si ji u něj objednal někdy v roce 1932, kdy se oženil s hvězdou němého filmu Suzanne Marwille, s níž vyženil její dvě dcery.

V té době v architektuře vítězil funkcionalismus a Žák na stavbě použil všechny jeho typické prvky: obytné terasy, pásová okna, rovnou střechu, zaoblená nároží, ložnice jako kajuty, menší kruhová okénka, lehké trubkové zábradlí. Mobiliář pak navrhl architekt Josef Hesoun: sedací kouty, psací stůl, osvětlovací tělesa, jídelní stůl s černou opaxitovou deskou i bufet.

Nejoblíbenějším místem Fričovy manželky se stala zahrada a skleník. Režisérův příbuzný, cestovatel Alberto Vojtěch Frič, jej zásoboval orchidejemi a kaktusy z Jižní Ameriky. Martin Frič zase miloval zvířata. Jeho chloubou byly voliéry s ptáky a psi a kočky, pobíhající po zahradě. Jednoho z nich, trpasličí jezevčici, dostal od Jana Wericha, který tu byl vítaným hostem. Ostatně zadní vchod do vily byl trvale otevřen a přátelé o něm věděli.

Baarová stavěla podle Friče

V roce 1938 vyrostla v Neherovské ulici 8/677 vila značně připomínající tu Fričovu, a to pro Lídu Baarovou (1914–2000), její sestru Zorku Janů a jejich rodiče. Proč si Baarová vybrala právě architekta Žáka a půjčila si od Friče všechny plány a dokumentaci? Byli v té době v úzkém kontaktu. Frič ji v letech 1936–1937 obsadil do dvou filmů (Švadlenka a Lidé na kře) a sešel se s ní i jako herec ve filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Lída mezitím začala točit v Německu a na jejím kontě přibývaly tučné sumy. Byla to patrně její matka, kdo rozhodl, že by bylo dobré peníze investovat do nemovitosti. A navíc se účastnila nejednoho večírku u Fričových a jejich vila se jí líbila.

V tomto případě Žák navrhl mnohem větší, dvougenerační sídlo. O stavbu samotnou se pak staral Lídin otec, magistrátní ředitel Karel Babka. Žádné štěstí však vila rodině nepřinesla.  Lída si ji navíc ani příliš neužila. Poprvé ji pravděpodobně spatřila dostavěnou v roce 1938, když se vrátila z Německa po aféře s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Jistě se jí líbily velkorysé terasy, balkóny a pásová okna, na střeše „kapitánský můstek“ a sluneční lázně, jednoduchá zábradlí a dokonalé tvarování vnitřních prostor.

TIP: Hvězdy na dovolené: Kam jezdili odpočívat Masaryk, Čapek nebo Baarová?

V roce 1942 odtud odjela na dva roky do Itálie, kde natočila několik snímků. Rodinné dusno, vycházející z protikladnosti otcovy a matčiny povahy i Lídina lehkomyslného chování, ji přimělo k tomu, že si i se sestrou pronajala byt na Vinohradech. Další osud Baarové je známý – po válce byla zatčena, obviněna z velezrady a vězněna, a posléze v roce 1948 odešla z republiky. Její sestra Zorka spáchala v roce 1945 sebevraždu skokem z balkonu. Matka zemřela při výslechu téhož roku a Karel Babka musel vilu opustit v roce 1952. Také tato vila se počátkem 21. století dočkala citlivé rekonstrukce.

Mohlo by se zdát, že s módou diamantových ozdob na zubech přišly americké hiphopové hvězdy teprve nedávno. Podobnou okrasu však skutečně nosili už původní obyvatelé Střední Ameriky někdy před 2 500 lety. 

Podle nedávné studie, která prozkoumala sbírky mexického Národního ústavu antropologie a historie, si nechávali zbroušenými polodrahokamy upravovat chrup zejména muži. Dávným zubařům při tom sloužila zařízení podobná vrtačce z tvrdého kamene, například z obsidiánu, jenž dokázal provrtat sklovinu.

Podle antropologa Josého Concepcióna Jiméneze zřejmě při zákrocích využívali bylinná anestetika. Ozdobné kamínky pak na zub připevňovali lepidlem z přírodních pryskyřic, které se smíchaly s dalšími látkami a drcenými kostmi.

To, že žraloci žijí společensky, vyplývá ze studie publikované v časopise Animal Behaviour, která se zaměřila na populaci žraloka černoploutvého (Carcharhinus melanopterus) žijící u ostrova Moorea ve Francouzské Polynésii. Výzkum prokázal, že populace je rozdělena do čtyř komunit a dvou podkomunit, uvnitř kterých existují mezi jednotlivými členy pevné vazby.

Žraločí pospolitost

Zajímavé je, že žraloci mají tendence vytvářet vztahy s jedinci stejného pohlaví a stejné velikosti. Podle Mouriera se sdružují kvůli ochraně a také, aby zamezili vzájemné agresivitě.

Vědci měli možnost pozorovat skupinu pěti žraloků pronásledujících kořist kolem korálového útesu. Očividně dokázali při lovu spolupracovat jako sehraný tým. Žraloci si navíc navzájem slouží jako orientační body a pomáhají si tak k rychlejšímu a efektivnějšímu zmapování prostoru.

TIP: Jak loví žraloci - Vyrovnané šance nerovných protivníků

„I jiné druhy, jako je žralok spanilý nebo kladivoun bronzový, vytvářejí skupiny, kde mají jednotlivci své pevné místo. U těchto druhů možná také existuje složitá sociální struktura,“ říká vedoucí studie Johann Mourier z Centra pro výzkum ostrovů a environmentální studie. Podle něj mají žraloci vzhledem k poměru mozku vůči tělu stejný potenciál jako savci či ptáci, u nichž se sociální vazby považují za samozřejmost.

Kolem psychedelických látek se během let nashromáždila spousta pověr a mýtů. V poslední době se ale tyto látky vracejí do vědeckého výzkumu, kde badatelé zkoumají jejich možnosti v léčbě psychických poruch a onemocnění.

V nedávném výzkumu dospěli španělští a brazilští vědci k závěru, že již jediný psychedelický trip může změnit osobnost člověka na týdny, měsíce a často i roky. Mechanismus těchto změn není zatím jasný, ale zřejmě souvisí se serotinem a dalšími podobnými látkami, které regulují činnost lidského mozku.

TIP: Nečekané odhalení: Uživatelé psychedelik jsou vstřícnější k životnímu prostředí

Změny osobnosti ale překvapivě nemusí být výhradně negativního rázu. V obecné rovině podle vědců vedou „k větší otevřenosti člověka“. Často podporují sklony zkoumat nové nápady, intelektuální zvídavost a také kreativitu. Jak už to ale v podobných případech bývá, pořekadlo „všeho moc škodí“ platí i tentokrát. 

Astronauti v letech 1969 až 1972 dovezli z Měsíce celkem 9 kontejnerů s materiálem, které zapečetili již na měsíčním povrchu. Je to zvláštní, ale celkem tři z těchto kontejnerů, z misí Apollo 15, 16 a 17, jsou stále ještě zapečetěné.

Podle několika specialistů na Měsíc je právě teď správný čas na otevření alespoň jednoho z těchto zapečetěných kontejnerů. Vědí sice, co je zhruba uvnitř, ale stejně se velmi těší na nové vzorky.

Vzorky z Měsíce

V současné době jsou kontejnery se vzorky uloženy a zajištěny v bezpečném prostředí Lunar Sample Laboratory Facility, což je budova v Johnsonově vesmírném středisku v texaském Houstonu.

TIP: Zpátky na Měsíc: Prezident Trump nasměroval NASA k našemu souputníkovi

Proč jsou vlastně kontejnery stále zapečetěné? Byl to záměr. Vědci počítali s tím, že se časem objeví nové technologie a přístroje, s nimiž bude možné získat z měsíčních vzorků mnohem více cenných údajů. Muselo být těžké to vydržet tak dlouho a ponechat vzorky zavřené, ale jak je vidět, v NASA do dokázali.