Prvním vyslancem noci, který ozdobí podvečerní březnové nebe, se stane Jupiter s −2,2 mag, v souhvězdí Berana vysoko nad jihozápadem. V patách mu ovšem bude nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius s −1,5 mag, ve Velkém psovi nad jihem. Jakmile je za soumraku rozpoznáte, přesuňte pozornost do míst, jež se na nebi nacházejí mezi nimi. Schválně, kterou z dalších nápadných stálic tam zahlédnete jako první? Bude to Orionův modrobílý Rigel s 0,2 mag, nebo některý z oranžových veleobrů, tedy Betelgeuze s 0,5 mag rovněž v Orionu či Aldebaran s 0,9 mag z Býka?

Merkur nad obzorem

Od 12. března navíc obohatí výhled nad západ uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce a jen několik dní poté začne ve stejných místech přitahovat zrak ještě jeden „zářící bod“. Na rozdíl od předešlých planetárních i hvězdných gigantů ovšem půjde o trpaslíka: Merkur se zjeví těsně při západním horizontu a dosáhne jasnosti −1,1 mag. Den po dni se pak bude výhled na něj rychle zlepšovat s tím, jak poroste jeho výška nad obzorem – a to až do 24. března, kdy se planeta ocitne v největší východní elongaci, asi 19° od Slunce.

Až se tak stane, spatříte ji zhruba hodinu po západu Slunce v úhlové výšce okolo 7° nad západním horizontem. Její jasnost se ovšem mezitím sníží na −0,1 mag a nadále bude klesat. Po 24. březnu se navíc planeta začne rychle přibližovat ke Slunci, respektive k západnímu obzoru, až se na sklonku měsíce ze soumrakové oblohy vytratí. Tím také skončí jediné období její večerní viditelnosti v letošním roce.

Bude dost jasná?

Nicméně hlavní důvod, proč v březnu ve večerních hodinách zvednout hlavu k nebi, se jmenuje 12P/Pons–Brooks a o pozornost se hlásí po dlouhých 71 letech. Zmíněná periodická kometa je aktuálně na cestě do vnitřních částí naší soustavy a okolo Slunce se prosmýkne 21. dubna, kdy projde přísluním. Nedlouho poté, 2. června, proletí ve vzdálenosti 232 milionů kilometrů od Země a vydá se vstříc nejodlehlejšímu bodu své trajektorie, ležícímu přes pět miliard kilometrů daleko.

V období maximálního přiblížení k naší planetě ji však bohužel nezahlédneme, neboť bude vycházet i zapadat ještě během dne. Dá se říct, že nejpříznivější pozorovací podmínky nastanou s pořádným předstihem před samotnou kometou již v průběhu března, a to hned ze dvou důvodů: Jednak se bude vlasatice na nebi nacházet v rozumné vzdálenosti od Slunce a současně dostatečně vzroste její jasnost. Ošemetná otázka zní, do jaké míry k tomu dojde…

12P/Pons–Brooks totiž patří ke kometám, které umějí docela překvapit díky nečekaným zjasněním neboli vzplanutím. Uvedené jevy souvisejí s překotným nárůstem aktivity kometárního jádra, jež zničehonic vyvrhne do okolí velké množství plynu a prachu. V nedávné době došlo k poměrně dramatickému vzplanutí loni 20. července, kdy vlasatice zjasnila přibližně stokrát z 16 na 11 mag, načež její jasnost opět poklesla; a 5. října 2023, kdy zjasnila asi čtyřicetkrát z 15 na 11 mag.

Menší vzplanutí ovšem prodělala například i letos v lednu, a vývoj na březnovém nebi tak zůstává doslova ve hvězdách. Optimistické scénáře nicméně naznačují, že by mohla 12P/Pons–Brooks dosáhnout přibližně 5 mag, a být tudíž viditelná pouhýma očima – samozřejmě za příznivých pozorovacích podmínek pod tmavou oblohou. Rozhodně by však neměl být problém spatřit ji i v menším dalekohledu, snad včetně chvostu a komy zahalující jádro. 

Blízko galaxie M33

Na kometu se zkuste zaměřit počínaje 10. březnem, zejména proto, že nastává nov a její pozorování nebude rušit svit Měsíce. Tou dobou už by měla dosahovat asi 6 mag a bude křižovat souhvězdí Andromedy. Zahlédnete ji tudíž na večerní obloze a zatím ještě vysoko nad severozápadním obzorem – hodinu po západu Slunce v úhlové výšce asi 25°. Určitě si však vezměte na pomoc dalekohled.

Po 12. březnu situaci zkomplikuje dorůstající Měsíc, který nebem propluje na dohled od komety. Ta se mezitím přesune z Andromedy do Ryb, přičemž by měla trvale zjasňovat, přinejmenším až na zmíněných 5 mag, a zapadat bude více než čtyři hodiny po Slunci. Právě druhá polovina března zřejmě přinese nejpříznivější podmínky pro její sledování, a to navzdory zakulacujícímu se Měsíci, jenž dospěje 25. března do úplňku.

Mezi 21. a 23. březnem najdete vlasatici asi 3° jihozápadně od známé spirální galaxie M33 v Trojúhelníku, což jí jistě přidá na atraktivitě zejména v astrofotografických kruzích. Do zmíněného souhvězdí ovšem zavítá jen krátce 27. března, kdy se během pouhých 11 hodin doslova prožene jeho jihozápadním cípem, a ještě téhož dne pak vstoupí do Berana.

Na počátku dubna už bude 12P/Pons–Brooks zapadat jen tři hodiny po Slunci a daný interval se bude nadále zkracovat. Většinu času ji proto zahlédnete na soumrakové obloze, navíc nízko nad západním obzorem nedaleko jasného Jupitera. Oproti světlému horizontu bude stále méně patrná, a pokud si nepřipraví některé ze svých pověstných vzplanutí, vytratí se na sklonku prvního dubnového týdne z podvečerního nebe úplně.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve Ryb, 20. března ve 4:06 SEČ vstupuje do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině března nad západem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný večer vysoko nad západem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer vysoko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2024

• 3. března – ubývající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 13. března – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi; nejblíž (3,3°) si budou v okamžiku západu za západní obzor
• 14. a 15. března – seskupení dorůstajícího Měsíce, Plejád i Aldebaranu z Býka v první polovině noci: 14. 3. Měsíc asi 4° pod Plejádami, 15. 3. zhruba 9° nad nimi; níž nad obzorem viditelný také Jupiter
• 18. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 21. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 24. března – Merkur v největší východní elongaci, přibližně 19° od Slunce
• 26. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 30. a 31. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra ve druhé polovině noci

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Vědci prozkoumali více než 200 genomů, tedy kompletní soubor genetických informací potřebných k vytvoření a udržení organismu – motýlů a můr, aby lépe porozuměli jejich evoluční historii. Vystopovali genetický kód až k prvním motýlům a identifikovali 32 chromozomů, které jsou základním stavebním kamenem téměř všech motýlů, vyplývá to z výzkumu zveřejněného v odborném časopise Nature Ecology & Evolution.

„Všechen život je spojen společnou nití – DNA. Naše sekvence DNA zaznamenávají naši hlubokou historii. Podařilo se nám nahlédnout do evoluční historie motýlů prostřednictvím jejich genomů a vrátit se tak ke společnému předkovi, k prapraprapraprababičce všech motýlů. Zjistili jsme, že byly pozoruhodně stabilní,“ uvádí hlavní autor studie Mark Blaxter z institutu Wellcome Sanger.

Podle autorů studie by jejich zjištění mohla pomoci s ochranou motýlů a můr v době rychlého úbytku biodiverzity na planetě, který někteří vědci označují za šesté masové vymírání. Mnoho druhů hmyzu, včetně klíčových opylovačů, zažívá alarmující úbytek. Výzkum organizace Butterfly Conservation zveřejněný v roce například 2023 zjistil, že od roku 1976 zmizely druhy motýlů z téměř poloviny míst, kde kdysi v Británii létaly.

Je až s podivem, jak dlouho se provokující pohanský kult udržel přes své faktické obklíčení křesťanskými zeměmi. Pouze výhodná poloha na ostrově ho zřejmě uchránila od dřívějšího zničení. Osud Rujány pak definitivně zpečetila událost, která se v daném ohledu může paradoxně jevit jako zcela nesouvisející – totiž dobytí města Edessy ve svaté zemi Turky roku 1144. V reakci na ně byla totiž vyhlášena druhá křížová výprava a jeden z jejích proudů zamířil trochu překvapivě i na sever do Pobaltí. Přestože neuspěl, obrátila se pozornost velké části křesťanů právě do těchto pohanských oblastí. 

Souběžně s nástupem nového císaře Fridricha Barbarossy roku 1152 pak stoupala i moc jeho příbuzného a konkurenta Jindřicha Lva, který spojil v jedné osobě titul saského a bavorského vévody – vládl tedy ve dvou nejmocnějších německých oblastech Svaté říše římské. Právě on se stal hlavním nepřítelem a pronásledovatelem polabských Slovanů, zejména Obodritů, jichž v oblasti zůstávalo nejvíce. Ostatně obodritská Vágrie se dostala pod přímou nadvládu říše už ve čtyřicátých letech 12. století, takže území pohanských Slovanů se dramaticky zmenšovalo.

Není přesně známa záminka, pod kterou dánský král Valdemar roku 1168 zahájil velké tažení proti Rujáně. Zřejmě mu zkrátka došla trpělivost, a navíc se dokázal domluvit i s vévodou Jindřichem Lvem, který poručil svým podmaněným slovanským knížatům Kazimírovi, Bogislavovi a Přibyslavovi, aby Dánům v boji proti největšímu kultu jejich bývalé víry pomohli. Přesnější zprávy o vojenském průběhu tažení nemáme, ale předpokládáme, že Valdemarovi pomohlo početné loďstvo, které při dobývání ostrova mohlo hrát důležitou roli.

Biskupové pomáhají ničit

Helmold shrnuje tažení v podstatě jedinou větou: „V té době sebral dánský král Valdemar velké vojsko a četné lodě, aby vytáhl do země Rujánců a podrobil si ji.“ Nezmiňuje se o tom, jak statečně bojovalo tři sta Svantovítových jezdců, ale přidává líčení toho, jak král Valdemar se svým vítězstvím naložil: „Silnou rukou ovládl zemi Rujánců a ti mu dávali pro své vykoupení všechno, co jim on uložil. Král nechal vynést onu prastarou modlu Svantovítovu, kterou uctíval všechen slovanský lid. Přikázal jí uvázat kolem krku provaz a vláčet ji středem vojska před očima Slovanů. Potom ji dal rozsekat na kusy a hodit do ohně. Zničil také chrám se všemi posvátnými předměty a vyloupil bohatý poklad. Přikázal, aby se vzdali svých bludů, v nichž se narodili, a přijali uctívání pravého Boha.“

Jakožto „křižák“ šířící pravou víru (byť žádná oficiální křížová výprava vyhlášena nebyla) s sebou musel vzít i výrazné zástupce duchovenstva. A tak u plenění slovanských svatyní asistovali kromě zmíněných slovanských knížat také biskupové Absalon z Roskilde a Berno z Meklenburku. Zejména první zmíněný v boření a ničení všech pohanských symbolů opravdu vynikal.

Tolik ochotných konvertitů!

Důležitou roli hráli biskupové i při následné stavbě kostelů a důsledné christianizaci celé oblasti. Helmold jmenuje knížete Rujánců Jaromíra, který „když uslyšel o uctívání pravého Boha a o katolické víře, hbitě si pospíšil dát se pokřtít a přikázal všem svým lidem, aby se rovněž spolu s ním nechali obnovit svátostí křtu“. Musíme vzít v úvahu kronikářovu křesťanskou zaujatost a „propagandu“, přesto lze předpokládat, že rujánská aristokracie se novým pořádkům příliš nebránila. Možná ucítila novou příležitost ke zvětšení své politické moci, kterou do té doby limitoval vliv Svantovítových kněží. Na Rujáně i v jejím okolí tak vyrostly nové kostely a na venkově se kvapem budovala farní síť. Zpočátku se vyskytovaly problémy například s výběrem desátků, ale sám Helmold si všiml, že nemá cenu na Slovany v tomto ohledu příliš dotírat, protože nadměrný útlak by je pouze zahnal nazpět ke staré víře.

Území Rujány od té chvíle oficiálně spadalo pod správu dánského krále, který vzal jako rukojmí syny šlechticů a odvedl je s sebou do své země. To mu zajistilo, že Ránové do Dánska skutečně odváděli smluvený poplatek. 

Pomsta Slovanů

Král Valdemar se z úspěšné akce dlouho netěšil. Zakopaný pes byl totiž v účasti slovanských knížat, která poslal na pomoc Jindřich Lev. Ten byl zpočátku zaměstnán ještě svou válkou v Sasku, po jejím skončení ale vévoda zjistil, že dánský panovník se nehodlá dělit o kořist ani o poplatky z Rujány. Jindřich proto poslal slovanská knížata, aby se Dánům pomstila, a ta „s radostí uposlechla toho, který je poslal. (…) Byly obnoveny lupičské lodi, které v dánské zemi obsadily bohaté ostrovy. Slované se po dlouhém strádání nasytili bohatstvím Dánů: ztloustli, pravím, ztučněli a rozšířili se. Slyšel jsem vyprávět, že v Meklenburku v den trhu napočítali sedm set duší dánských zajatců, které byly všechny na prodej, kdyby jen byl dostatek kupců.“

Ale to zdaleka nebylo vše, neboť Slované pronikli až do samotného Dánska. Rukojmí nebyla králi nic platná, protože šlo o syny Rujánců, zatímco tady mu klepali na vrata Obodrité. „(Jejich vojsko) obsadilo celou zemi, vyvrátilo kostely a lid uvedlo do zajetí. Každého, kdo se stavěl na odpor srazilo ostřím meče. Dánský král dlouho mlčel a nedbal porážky svého lidu. Králové Dánů jsou totiž leniví, prostopášní a při ustavičném hodování neustále opilí.“ Když se Valdemar konečně odhodlal k činu a poslal Slovanům vstříc své bojovníky, vůbec mu to nepomohlo. „Dánové ustupovali, Slované jim byli v patách a své škody si vynahradili desetinásobnou mstou.“

Nakonec byl Valdemar donucen uzavřít s vévodou Jindřichem Lvem mír podle jeho podmínek. Předal mu polovinu Svantovítova chrámového pokladu a začal mu odvádět polovinu poplatků z Rujány. Sami Slované nebyli z míru nadšení, ale nemohli nic dělat. Rujána se nakonec dostala více pod saský vliv než pod ten dánský. A tak Slované sice zaplatili ztrátou své víry i svobody, ale zakladateli dynastie Valdemarů se alespoň důkladně pomstili.

Z pobřeží Baltského moře zmizela víra Slovanů, a tak se kroky křižáků v následujících staletích zaměřily proti dalším pohanům z řad takzvaných Baltů, kteří se Slovanům velmi podobali – Prusům a Litevcům.  

S postupujícím oteplováním planety postupně taje i permafrost, dlouhodobě zmrzlá půda v Arktidě. Nejde ale jen o samotné rozmrazení půdy. V permafrostu nebo pod ním se ukrývají různé látky včetně například mnoha patogenů. Po roztátí se tyto látky z permafrostu uvolňují a mohou ohrožovat obyvatele v okolí.

Paul Glower z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolega Martin Blouin z kanadské společnosti Geostack ve své studii, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Earth’s Future, varují před zdravotním rizikem, které by mohl představovat radioaktivní radon.

Radon z permafrostu

Permafrost, tedy půda, která je nepřetržitě zmrzlá déle než dva roky, funguje za normálních okolností jako účinná bariéra, zadržující plyny v podzemí. Když ale permafrost roztaje, plyny včetně radonu se mohou dostávat k povrchu a hromadit se například v budovách v dané oblasti. Problém je v tom, že radon je velmi významným faktorem pro vznik nádorů. 

„Radon je ve skutečnosti druhou nejčastější příčinou rozvoje rakoviny plic, hned po kouření,“ uvádí Paul Glover. „Náhlý nárůst obsahu radonu v obydlených oblastech Arktidy představuje riziko, s nímž jsme doposud nepočítali.“ Problémem je i to, že lidé v Arktidě hodně kouří a v takovém případě riziko vzniku rakoviny plic kvůli radonu dramaticky roste.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

„Pokud by byl permafrost stabilní, nebyl by žádný důvod ke znepokojení,“ vysvětluje Glover. „Kvůli globálnímu oteplování ale permafrost taje a zlepšení není na obzoru. Experti odhadují, že do roku 2050 by mělo v Arktidě roztát asi 42 procent permafrostu. Lidé v Arktidě doposud neměli problém s radonem a nejsou zvyklí ho řešit, proto jsou obzvláště zranitelní.“

Letecká záchranná služba (Air Rescue Service, ARS) vznikla v rámci amerického armádního letectva (USAAF) roce 1946 a jejím hlavním úkolem byla záchrana osádek letounů havarovaných mimo dosah nejbližšího letiště. Letecké základny sice mnohdy disponovaly vlastními vrtulníky, tehdejší helikoptéry ale měly příliš krátký dolet pro dálkové operace. Sbory ARS oproti tomu měly mít schopnost operovat po celém světě a disponovat letouny s dlouhým doletem. Prvním velitelem ARS se stal podplukovník Richard Kight, jemuž je připisováno autorství dodnes používaného motta parazáchranářů: „Aby jiní mohli žít!“

Image

Čtěte také

Aby jiní mohli žít: Vznik speciální jednotky US Air Force Pararescue

Konkrétní kontury nabrala ARS 1. července 1947, kdy velení USAAF autorizovalo zřízení šesti záchranářských týmů. Každý sestával z pěti mužů – jednoho lékaře, dvou mediků a tří pěšáků. V průběhu roku 1947 pak na letecké základně MacDill vzniklo první výcvikové středisko pro parazáchranáře. Jádro zdejšího instruktorského sboru tvořili především veteráni druhé světové války, kteří do střediska přišli z různých složek amerických ozbrojených sil. Kadetům se tak dostávalo rozmanitého výcviku zaměřeného především na výsadkářské a lékařské schopnosti.

Havárie průzkumného letounu Boeing F-13 na Aljašce v prosinci 1947 ale ukázaly, že záchranné operace se do budoucna neobejdou bez specialistů ovládajících širokou škálu schopností. Letoun s přezdívkou „Clobbered Turkey“ havaroval 21. prosince v zamrzlé pustině asi 150 km od Nome a jeho vrak byl objeven až o šest dní později. Tři dobrovolníci, mezi nimi školený lékař a specialista na zimní podmínky, následně provedli vzdušný výsadek s cílem trosky letounu prozkoumat a pomoci případným přeživším. Kvůli extrémně nízkým teplotám, silnému větru a takřka nulové viditelnosti ale zachránci k vraku nikdy nedorazili a zemřeli několik kilometrů od svého cíle. Osádku „Clobbered Turkey“ nakonec o dva dny později zachránila dvojice civilních pilotů.

Anděl s glóbem v náručí 

V reakci na tuto tragédii prošlo kurikulum střediska v MacDillu patřičnými úpravami. O dva roky později pak byla na letecké základně Gunter otevřena Škola letecké medicíny, kde se kadetům dostávalo výcviku zaměřeného na určování vážnosti zranění a způsobů jejich léčení. Vyškolení příslušníci Pararescue následně putovali k jednotlivým eskadrám ARS. Jeden tým mělo dle regulí z roku 1950 tvořit devět mužů, z toho dva důstojníci a pět vyškolených výsadkářů. 

V roce 1952 získaly jednotky parazáchranářů svůj vlastní, dodnes používaný symbol anděla držícího glóbus. Zhruba ve stejné době se objevila i přezdívka PJ, odvozená od identifikátorů dvou klíčových vojenských profesí – parašutisty (P) a potápěče (J). O čtyři roky později se v oficiálním slovníku USAF poprvé objevil termín Pararescue, definovaný jako „záchrana prováděná osobami vysazenými padákem na pomoc osobě či osobám v nesnázi“. V rámci definice rovněž nalezneme poznámku, že „Pararescue je nasazováno v jinak nepřístupných oblastech a zahrnuje průzkum cílové oblasti, přistání na padáku, rychlou lékařskou pomoc, využití schopností přežití v terénu a evakuaci po zemi, vodě či vzduchem“. 

Na území nepřítele

První příležitostí k aplikaci získaných zkušeností v praxi se stala válka v Koreji (1950–1953). Tento konflikt se stal charakteristickým především prvním hromadným nasazením helikoptér, což možnosti záchranářů výrazně rozšířilo. Primárním posláním týmů působících v rámci ARS stále zůstávala záchrana leteckých osádek, během války se ale jejich repertoár rozšířil i o vyzvedávání vojáků uvízlých za nepřátelskými liniemi. Operační manuály se prakticky nezabývaly jinou činností než samotným vyzvednutím obětí. 

Ne vždy ale bylo možné zachránce vysadit přímo na místo určení, ať už kvůli působení protivníka, počasí či těžkému terénu. Při některých misích se tak od parazáchranářů očekávala dlouhodobější činnost v týlu nepřítele a pěší přesuny dlouhé až 10 km. Délka takových misí se různila, nejdelší z nich ale trvaly až 72 hodin. I přes tyto těžkosti se mohly pochlubit vynikajícím skóre – do konce války v roce 1953 se jim podařilo evakuovat 9 898 raněných včetně 996 osob vyzvednutých z území ovládaného nepřítelem.

Zachránci astronautů 

Ve světle těchto úspěchů je proto až paradoxní, že v období mezi lety 1952 a 1960 parazáchranářům hrozilo zrušení. Postihl je totiž stejný odliv zkušeného personálu jako řadu jiných složek amerických ozbrojených sil. Zkušení důstojníci odcházeli do výslužby či postoupili na štábní pozice a kvůli omezeným výcvikovým kapacitám a nízké mu zájmu o těžkou službu se nedostávalo ani řadového mužstva. V jednu chvíli se v aktivní službě nacházelo sotva 60 záchranářů a hrstka důstojníků na administrativních pozicích. 

V atmosféře nejisté budoucnosti se mezitím rozhodla služeb Pararescue využít NASA pro účely kosmického programu. Moduly s posádkami vesmírných lodí tehdy dosedaly do oceánu a jejich vyzvednutí vyžadovalo školený personál. Při typické misi příslušníci Pararescue seskakovali z helikoptér přímo do vody, doplavali k vesmírnému modulu a přesvědčili se, že je posádka živá a zdravá. Následně astronautům pomohli modul opustit a nasednout do člunu, aby je mohl vyzvednout čekající vrtulník. Rukama záchranářů tak prošli prakticky všichni průkopníci amerického vesmírného létání, od prvních osádek programu Gemini až po astronauty z programu Apollo.

Hrdinové v džungli 

Po zapojení USA do války ve Vietnamu se ve velkém dostali ke slovu i parazáchranáři. Již úvodní akce přitom ukázaly nutnost dalšího rozvoje taktiky i vybavení. Zpočátku záchranné týmy využívaly lehké dvourotorové helikoptéry Kaman HH-43 a plovákové letouny Grumman HU-16. Zejména HH-43 ale brzy přestaly vyhovovat kvůli své nízké nosnosti a absenci výzbroje. Během konfliktu se proto inventář rozšířil o těžké transportní helikoptéry Sikorsky HH-53 disponující vysokou nosností, doletem a palubními kulomety.

Pro co nejefektivnější využití pak začali Američané jednotky Pararescue využívat v rámci specializovaných operačních skupin SARTF. Jedna taková skupina zahrnovala leteckého návodčího na palubě pozorovacího stroje, stíhačky poskytující vzdušné krytí, bitevní letouny či vrtulníky pro přímou vzdušnou podporu a ochranu výsadku, vzdušný tanker a konečně helikoptéry se samotnými záchrannými týmy. Při typickém nasazení návodčí identifikoval a označil cíl, načež helikoptéry pod ochranou stíhaček a bitevníků vysadily záchranáře. 

Jako speciálové

Sestřelené letce se snažili nalézt i bojovníci Vietkongu a o přistávací zóny se často vedly intenzivní přestřelky. Příslušníci Pararescue proto byli kromě svých úkolů školeni i pro ovládání zbraňových systémů na palubách vrtulníků, což z nich de facto činilo vycvičené palubní střelce. V řadě případů pak mise vyžadovala samostatnou průzkumnou činnost, kdy se akce záchranářů v mnohém podobaly úkolům konvenčních speciálních jednotek: vrtulníky příslušníky záchranáře vysadili, ti několik hodin plnili svěřený úkol a poté museli vyčkat příletu druhého stroje. Ačkoliv ve Vietnamu působilo sotva 150 parazáchranářů, zúčastnili se mnoha akcí. 

Mezi nejznámější patří nájezd na zajatecký tábor v Son Tay (listopad 1970) či evakuace amerických vojáků z Kambodže v rámci operace Eagle Pull (duben 1975). Na konci dubna 1975 pak asistovali při záchraně amerického personálu i vietnamských civilistů ze Saigonu před jeho dobytím Severovietnamci. Celkem příslušníci Pararescue během války ve Vietnamu zachránili 4 120 osob, z toho 2 780 přímo z bojiště. Tyto úspěchy byly vykoupeny smrtí 22 a zajetím dalších dvou parazáchranářů. Ti si rovněž připsali řadu ocenění za odvahu – celkem získali 38 Leteckých křížů (Air Force Cross) neboli druhého nejvyššího vyznamenání amerického letectva.

Proti teroru i hurikánu 

Vysoká reputace sboru vedla v roce 1966 k zavedení baretu vínové barvy symbolizující krev prolitou při pomoci druhým. Společně s baretem se pak příslušníci Pararescue nově odlišovali i vlastním odznakem a právem zastrkovat si kalhoty do bot po vzoru výsadkových vojsk. Vietnam potvrdil pověst parazáchranářů coby elitní skupiny odvážných mužů, díky čemuž se jim během studené války dostalo potřebné pozornosti ze strany stratégů a špiček armády. Koncept byl nadále rozvíjen a američtí plánovači do něj postupně začleňovali moderní technologie. Ty si v některých případech vyžádaly i výrazné změny taktické doktríny. Jako příklad může posloužit hrozba z ramene odpalovaných střel země–vzduch, kvůli kterým se od poloviny 70. let počítalo s vysazením záchranářů daleko od cílové zóny a jejich následným přesunem pěšky. 

V následujícím období se sbory Pararescue účastnily řady civilních i vojenských operací. Za vše můžeme jmenovat například operaci Gothic Serpent v somálském Mogadišu (srpen 1993), bitvu o Takur Ghar (březen 2002) během války v Afghánistánu nebo úspěšnou službu ve válce v Iráku. 

Ve všech zmíněných konfliktech patřili parazáchranáři mezi nejodvážnější a nejvíce ceněné členy amerických ozbrojených sil, kteroužto reputaci si udržují dodnes. Své schopnosti Pararescue opakovaně využívá i při záchranných pracích po živelných a jiných katastrofách. Pomáhali například obětem hurikánu Harvey, jenž v srpnu 2017 zpustošil velkou část amerických států Louisiana a Texas.

Odborníci již delší dobu vědí, že bílí trpaslíci, pozvolna vyhasínající jádra vyhořelých hvězd podobných Slunci, mohou pohlcovat pozůstatky planet a planetek svého planetárního systému. Stephano Bagnulo z Observatoře a planetária Armagh v Severním Irsku a jeho kolegové nedávno nalezli pozoruhodný důkaz tohoto hvězdného kanibalismu – na bílém trpaslíkovi WD 0816-310, který je pozůstatkem hvězdy jen o něco hmotnější než naše Slunce, vědci objevili „kovovou jizvu“.

„Prokázali jsme, že tento materiál pochází z úlomku planety, který skončil na bílém trpaslíkovi,“ potvrzuje Jay Farihi z Londýnské univerzity. „Šlo o těleso podobně velké nebo i větší ve srovnání s masivní planetkou Vesta Sluneční soustavy, jejíž průměr je zhruba 500 kilometrů.“

Kov na trpaslíkovi

Pozorování také poskytla vodítka k vysvětlení, jak hvězda ke své „kovové jizvě“ přišla. Vědci si všimli, že síla detekce kovu se mění s rotací hvězdy, což naznačuje, že detekované kovy jsou koncentrované na specifických oblastech, nikoliv rovnoměrně rozprostřené po celém povrchu bílého trpaslíka. Ukázalo se také, že tyto změny jsou synchronní se změnami magnetického pole bílého trpaslíka, což naznačuje, že kovová jizva leží na jednom z jeho magnetických pólů. 

Společně tyto indicie naznačují, že to bylo právě magnetické pole, které vtáhlo kovy z rozbitého úlomku planety a vytvořilo z něj pozorovanou jizvu. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

TIP: Atmosféry bílých trpaslíků by mohly obsahovat zbytky rozdrcených exoplanet

„Bylo pro nás překvapením, že kovový materiál není rozptýlený na povrchu celého trpaslíka, jak předpovídají teorie. Místo toho vytváří koncentrovanou oblast, kterou udržuje stejné magnetické pole, jaké navádělo padající kov. Nic podobného jsme zatím neviděli,“ přiznává John Landstreet z kanadské Západní univerzity.

V Evropě známe celou řadu podivuhodných megalitických staveb, postavených v neolitu až době bronzové z nahrubo opracovaných balvanů, v čele s proslulým komplexem Stonehenge na jihu Anglie. Srovnatelné stavby ze zhruba stejného období se ale vyskytují i na dalších kontinentech, včetně obou Amerik.

V severním Peru poblíž města Cajamarca byla před zhruba 60 lety na lokalitě Callacpuma objevena megalitická stavba kruhového tvaru, kterou tvoří volně stojící a vertikálně umístěné velké balvany. Americký archeolog Jason Toohey z Wyomingské univerzity a jeho spolupracovníci tuto stavbu nedávno podrobili detailnímu průzkumu, jehož součástí bylo i radiokarbonové datování.

Starší než egyptské pyramidy

Vědci zjistili, že počátky této stavby sahají až do doby zhruba před 4 750 lety, a že je starší, než původně očekávali. Je-li jejich datování správné, pak je megalitická stavba v Callacpumě asi o století starší než nejstarší Džoserova pyramida v egyptské Sakkáře. Podrobnosti o výzkumu megalitické stavby nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Stáří této stavby je pozoruhodné. Je jednou z nejstarších ceremoniálních megalitických struktur na amerických kontinentech. Za zmínku stojí, že stavba v Callacpumě vznikla nejen před vznikem plnohodnotného zemědělství v dané oblasti, ale také před vznikem základních technologií jako je třeba keramika.

TIP: Archeologové objevili na jihu Španělska velký megalitický komplex: Podle vědců je starý až 7500 let

Toohey s kolegy se domnívají, že v Andách severního Peru lidé v době jejího vzniku začínali experimentovat se zemědělskou produkcí potravy. Zároveň ale zůstávali relativně mobilními lovci-sběrači. Samotná megalitická stavba mohla být místem setkávání tehdejších společností a jejich společných rituálů.

Předchozí pokus o křížové tažení proti husitům ztroskotal roku 1427 u města Tachova, kde však ke střetnutí prakticky nedošlo a morálka bojovníků kříže se rozpadla předem, když uslyšeli, že se k nim blíží mohutné husitské vojsko. Tehdy se je anglický kardinál Jindřich z Beaufortu snažil přesvědčit, aby se postavili na statečný odpor, mnozí se skutečně začali šikovat k obraně, přesto většina vojska zbaběle prchla a husité narazili u Tachova vlastně jen na rozprášené zbytky bojovníků a velkou část opuštěných zásob. 

Urputná církev proti kacířům 

Přesto se papež Martin V. nechtěl vzdát a začal plánovat další křížovou výpravu, bohužel se velká část peněz vybíraná po Evropě jako „protihusitské desátky“ tradičně rozkradla. I proto trvalo dlouhé čtyři roky, než se potřebné prostředky vybraly a dlouho plánovaná výprava se konečně mohla začít dávat dohromady. 

V únoru roku 1431 se staly dvě zásadní věci. Nejprve se sešel říšský sněm v Norimberku, který rozhodl o nutnosti čtvrtou křížovou výpravu proti husitům uspořádat, ale krátce poté zemřel papež Martin V., který stál v čele katolické církve 14 let od koncilu v Kostnici. Na jeho místo nastoupil benátský kardinál Gabriel Condulmer pod jménem Evžen IV., který na úsilí svého předchůdce navázal. Pověřil italského kardinála Giuliana Cesariniho, aby se bezodkladně ujal organizace křížové výpravy a svolal vojska nedaleko Norimberku, který ležel poblíž českých hranic. 

Říšského sněmu se účastnil i král Zikmund Lucemburský, který však při svých počátečních taženích proti husitům poznal sílu odhodlaného odporu kališníků a vystupoval proti zbytečně pompézním vojenským tažením. Dobře si uvědomoval, že podobné výpravy pouze sjednocují jinak poměrně rozhádané husitské proudy v Čechách. Byl totiž od českých katolíků dobře informován o tom, že hlavní vojenskou sílu v zemi představují radikální polní vojska jihočeských táboritů a východočeských sirotků, která však žijí především z války a plenění, takže jsou trnem v oku umírněnějším kališnickým šlechticům a pražským univerzitním mistrům i měšťanům. Ti by možná byli o dost náchylnější k nějaké kompromisní dohodě, ale nechtěli se úplně vzdát kalicha, což nehodlali svatí otcové římskokatolické církve připustit. 

Bez římského krále 

A tak Zikmund musel chtě nechtě přistoupit ještě jednou na jejich hru a čtvrtou křížovou výpravu podpořit. Aby se však nemusel osobně účastnit tohoto tažení, vymluvil se na své chatrné zdraví a pověřil vedením ze světské strany braniborského markrabího Fridricha Hohenzollernského. Shromáždit se podařilo skutečně obrovský kontingent, v němž se kardinál Cesarini od začátku snažil povzbudit morálku a probudit skutečné svaté nadšení a i odhodlání, protože se poučil z nezdaru minulých výprav. Z hradeb Norimberka vyjížděl v doprovodu své osobní gardy čítající 300 těžce ozbrojených kopiníků pod velením hraběte z Plavna. 

Hlavní říšskou korouhev měl na starosti velitel výpravy Fridrich Braniborský a další korouhve se k ní přidávaly – vévoda saský vedl tu papežskou, Jan Bavorský zase královskou (tedy Zikmundovu). Kromě hlavního proudu se scházely také saské, slezské a lužické sbory u Kadaně a z jihu od Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) měly udeřit rakouské oddíly pod vedením habsburského vévody Albrechta. 

Jakkoliv se Cesarinimu podařilo vykřesat jiskru odhodlání, zkušený vojenský velitel Fridrich zůstával spíše skeptický a obecně mezi křižáckými veliteli nepanovala přílišná shoda ani dobrá nálada. Přesto se hlavní křižácké vojsko 7. července pohnulo od Norimberku směrem k českým hranicím s vírou, že tentokrát to musí vyjít. 

Taktika rychlých přesunů 

Jenže husité v Čechách pochopitelně nezaháleli a o chystané výpravě byli dobře informováni. Největší autoritu měl tehdy mezi nimi táborský kněz Prokop Holý, který okamžitě zahájil „protikampaň“. Jednak sepisoval působivé manifesty, které cílily nejen na křižáky, ale obecně lidi v okolních zemích a snažil se v nich vykreslit hamižnost a lstivost katolických vůdců. A jednak vedl úspěšné kořistnické výpravy do sousedního Slezska a do Lužice, kde husité tradičně získávali zásoby a zároveň podrývali morálku nepřítele. 

Ještě nedlouho před křížovou výpravou podnikli táborité pochod v délce skoro 200 kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci, a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby „udělali pořádek“ v Olešnickém knížectví. Tuto vzdálenost překonali během třinácti dnů, což bylo u husitů poměrně běžné a vzhledem k dobovým poměrům obdivuhodné. Žádná jiná armáda té doby neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů, což mělo mimochodem rozhodnout i později u Domažlic.

Výchozí bod u Berouna 

Katolíci si všechny tyto akce vykládali jednoduchým vysvětlením – husité mají strach a jsou natolik slabí, že se naší veliké výpravy bojí! Jenže Prokop Holý reagoval na vyražení křižáckého vojska v červenci další rozhodnou akcí, když narychlo oblehl katolickou Plzeň. Věděl sice, že ji nemůže dobýt, ale zato důkladně poplenil s pomocí sirotků a dalších spojenců panství okolních váhajících šlechticů, kterým připomněl jejich předchozí sliby věrnosti, na něž se nechtěli upamatovat. Rozhodně si nemohl dovolit, aby křižáci nalezli v západních Čechách přátelské přivítání. 

Potom se stáhl od Plzně k Berounu, kde vyčkával, kam se nepřátelé vydají. Odtud měl totiž zhruba stejně daleko ke všem místům na západní hranici, která se katolíci mohli pokusit dobýt. Navíc tím chtěl křižáky tak trochu nalákat, protože dokud se husitská vojska pohybovala poblíž Bavorského lesa, nechtělo se katolickému vojsku překročit hranice. A kališníci si nemohli dovolit žádné dlouhé ležení a manévrování, protože by jim brzy došly potraviny a možnosti spížování v západních Čechách byly omezené. Pod praporem kalicha se však shromáždilo poměrně silné vojsko, v němž asi 3 000 vozů doprovázelo 5 000 jezdců a zřejmě až 50 000 pěšáků. 

Rabování venkova 

Křižáci nejprve zamířili k Tachovu, kde posledně utrpěli tak potupnou porážku a město od té doby zůstalo v rukou husitů. Jenže páni rytíři neskrývali překvapení, když zjistili, jak hradby města za poslední čtyři roky zesílily a zmohutněly. Kardinál Cesarini, který jako kněz neměl příliš dobré vojenské znalosti, sice tvrdohlavě trval na dobytí Tachova, ale zkušení velitelé pochopili, že v tomto případě by se jednalo o marnou snahu. Po krátkých diskusích se proto raději rozhodli obsadit nedaleké městečko Brod – které s hrdou pýchou smetli prvním útokem, protože se nejednalo o příliš opevněné ani důležité sídlo. Nicméně to posílilo jejich sebevědomí a mohli se vrhnout do plenění širokého okolí. 

Rozdělili se dočasně na tři proudy a jali se rabovat venkov, protože na opevněná sídla si netroufli. Netřeba připomínat, že tím proti sobě popudili místní obyvatelstvo a často ani nerozeznávali, jestli v daném místě žijí kališníci nebo katolíci. V těchto třech proudech za stálého plenění však křižáci cílevědomě postupovali přes pozemky kladrubského kláštera směrem k Domažlicím, kde se hodlali znovu seskupit. Každý z proudů měl s sebou několik řad vozů, protože i na západě už poznali výhody vozové hradby a přebírali od husitů úspěšnou bitevní taktiku. S nimi disciplinovaně postupovali vozkové tak, aby mezi řadami zůstával zhruba kilometr a nemohl je překvapit žádný náhlý útok husitů.

Hrozivá husitská píseň 

Mezitím překročily hranice země i další dva křižácké houfy – jeden z Lužice směrem k Žatci a druhý z jihu od Rakouska na Moravu. Ty však musel Prokop Holý zatím nechat být a ráno 12. srpna zavelel od Berouna k postupu směrem na Domažlice. Vzdálenost mezi oběma městy je kolem 100 km, a tak museli husité opět osvědčit svou pověstnou rychlost přesunu. Během pouhých dvou dnů překonali celých 70 km a poslední noc před bitvou tábořili u Chotěšova. V té době křižáci sotva dorazili k Domažlicím a teprve tam formovali svou obranu. Měli spolehlivé zprávy, že husitské vojsko je ještě daleko, a tak byli nesmírně nemile překvapeni, když náhle uslyšeli zdálky zpěv písně Ktož sú boží bojovníci! 

Není úplně pravda, že se hned po jejím zaslechnutí dávali hromadně na útěk, leč jejich morálka značně poklesla a velitelé drželi své oddíly horko těžko pohromadě. Píseň se dle odhadů nesla krajem na velkou vzdálenost až sedmi kilometrů. Kardinál Cesarini s vévodou saským vystoupili na vrch Baldov, aby obhlédli situaci. Zkušený Fridrich Braniborský, jehož korouhve tábořily nejblíže k husitům, však dal v reakci na blížící se vojsko nepřátel přeskupit své jednotky a chtěl svou vozovou hradbu trochu stáhnout, zatímco vyšle výzvědné jízdní oddíly, které by zjistily, kudy přesně se nepřátelé blíží. Jenže zbytek vojska jeho drobné taktické stáhnutí pochopil jako ústup a teprve v té chvíli nastala ta pravá panika. Cesarini s vévodou pak už z Baldova viděli jen stahující se křižácké vozy a vojáky, kteří brali co nejvíce ukořistěných věcí, aby s nimi včas utekli do bezpečí. 

Dobijte prchající! 

Blížící se husitské vojsko tak u Domažlic nenarazilo na žádnou spořádanou vozovou hradbu a ve skutečnosti jim většinou stačilo opět jen dobíjet utíkající křižáky. Ale úplně zadarmo to nebylo. Mezi hradem Rýzmberkem a Domažlicemi narazili přece jen na jednu linii postavené vozové hradby, kterou hájila kardinálova osobní garda. Nicméně tuto překážku si nechali až navečer a obešli ji, protože by jim jinak uteklo zbytečně moc prchajících i s kořistí. Nakonec museli dobýt i opevněné italské vojáky, což se jim po relativně tuhém boji podařilo.

Cesarinimu se podařilo zachránit útěkem v přestrojení a na místě po něm zůstal nejen kardinálský klobouk a roucho, ale také rodinné šperky a papežská pověřovací bula. Husité tedy brali tradičně bohatou kořist. Po důkladném vyčištění prostoru kolem Domažlic pak Prokop Holý neváhal a vypravil se směrem k Žatci, aby si to vyřídil i s dalším křižáckým proudem ze severu, a nakonec odtáhli táborité i sirotci i na Moravu, odkud museli vyhnat řádícího Albrechta Habsburského. 

I poslední křížová výprava proti husitům tedy skončila naprostým fiaskem, podobně jako všechny před ní a konečně přišel čas na slova Zikmunda Lucemburského o vyjednávání s umírněnými proudy, které se uskutečnilo v Chebu, na koncilu v Basileji, ale i na jiných místech.

Loni na podzim 24. září přistála v pustinách amerického státu Utah návratová kapsule se vzorky úspěšné americké meziplanetární mise OSIRIS-REx. Jde o vzorky odebrané na planetce (101955) Bennu z Apollonovy skupiny, která byla cílem více než sedmileté mise sondy OSIRIS-REx.

Proces otevírání návratové kapsule byl zdlouhavý, což je v podobných případech obvyklé. Poprvé byla kapsule pootevřena 11. října, poté 13. prosince, kdy byly ve vzorcích z Bennu kromě jiného detekovány organické látky. Otevírání kapsule komplikovalo poškození jejího mechanismu, takže plně otevřena byla až 13. ledna 2024. Z kapsule vědci získali celkem 121,6 g nesmírně cenného materiálu.

Vzorky z vodního světa

Na intenzivním výzkumu vzorků z planetky Bennu se v současné době podílí řada odborníků a výzkumných institucí. Například specialisté Arizonské univerzity, které vede Dante Lauretta, současně také vedoucí výzkumu mise OSIRIS-REx, dostali pro začátek 200 miligramů vzorků z Bennu. Toto množství představuje jeden vzorek o velikosti 3,5 cm, 28 částic větších než centimetr a více než 1 000 částic přesahujících velikost 0,5 mm.

„Zaměstná nás to na hodně dlouho,“ přiznává Lauretta pro portál Space.com. „Je to pro nás značné množství.“ Podle úvodních výsledků je materiál z planetky Bennu velmi odlišný od toho, co známe z meteoritů, například pokud jde o izotopové složení. Také se ukazuje, že v materiálu je přítomná krusta z fosfátů.

TIP: Vzorky hornin z planetky Bennu jsou bohaté na uhlík a vodu, ukázala to první analýza

Velké množství fosfátů přitom vědci dříve detekovali na cizích světech Sluneční soustavy s masivními oceány, jako je například Saturnův měsíc Enceladus. V jeho podpovrchovém oceánu je podle všeho podstatně více fosfátů než v pozemském oceánu. „Domníváme se, že by planetka Bennu mohla být fragmentem dávného světa s oceánem,“ uvádí Lauretta. „Je to zatím jen spekulace, ale v tuto chvíli jde o nejlepší vysvětlení původu materiálu, který jsme objevili ve vzorcích z Bennu.“