Víceúrovňové společenství vzniká, když je základní společenská jednotka, jako pár, součástí skupiny, která má stálé složení. Tato skupina se pak opakovaně setkává s jinými obdobnými skupinami a zvířata si musí udržet přehled o jedincích, kteří patří do jejich skupiny i o těch, kteří jsou součástí jiných skupin. Schopnost vytvářet takovéto komplexní společenské struktury odhalili zoologové u perliček supích (Acryllium vulturinum). Pro vědce jde o překvapení, neboť perličky mají malý mozek i ve srovnání s jinými ptačími druhy.

TIP: Hloupé oběti autonehod: Větší mozek v provozu pomáhá

Biologové pozorovali více než 400 perliček na lokalitě v Keni a zjistili, že je tato populace složena z 18 jasně vymezených skupin, které měly 13 až 65 členů. Díky detailnímu sledování vybraných jedinců výzkumníci poznali, že složení skupin je zcela stabilní a navíc že jednotliví ptáci mají své oblíbence z jiných skupin, které opakovaně vyhledávají.

Z doprovodných pozorování a analýz dokážou vědci odhadnout věk jednotlivých planet, který se v drtivé většině případů pojí s dobou zrození mateřské hvězdy. Velmi stará tělesa odborníci obecně nacházejí v okolí pulzarů, jež samy představují dávné zbytky vývoje hmotných stálic. Některé z nich se podařilo nalézt v kulových hvězdokupách, které pokládáme za nejstarší objekty v galaxiích. 

TIP: Který ze známých extrasolárních systémů hostí nejvíc planet?

V současnosti astronomové považují za nejstarší planetu PSR B1620-26 b, s odhadovaným věkem 13 miliard let. Krouží kolem pulzaru PSR B1620-26 a patří zřejmě mezi horké jupitery. Byla objevena už v roce 1987, přičemž jde o první známou cirkumbinární planetu – obíhá jak pulzar, tak bílého trpaslíka, který s ním tvoří pár. Navíc se jedná o první planetu nalezenou v kulové hvězdokupě.

Asi 11,2 miliardy let staré jsou pak oběžnice v systému Kepler-444: Pět planet zemského typu krouží kolem velmi věkovitého červeného trpaslíka. Pohybují se u něj však příliš blízko, než aby mohly hostit život.

Život v Anglii za vlády královny Viktorie, tedy od roku 1837 až do její smrti v roce 1901, nebyl zdaleka tak přísný a lidé tolik upjatí, jak se to může na první pohled zdát z černobílých portrétů kníratých mužů v klouboucích a rukavicích a dam oblečených v korzetech a dlouhých tmavých šatech. Za maskou spořádaného života se odehrávaly pořádně divoké věci. 

Vždyť veřejných domů bylo tehdy více než škol a odhaduje se, že nejstarší řemeslo vykonávalo jen v Londýně asi osmdesát tisíc žen! Gentlemani přece potřebují ukojit svoje sexuální potřeby a manželka se svou představou o monogamním štěstí a rodině jim nesmí bránit v rozletu. Ona sama takové možnosti sebevyjádření samozřejmě neměla, ženská sexualita jakoby neexistovala. 

Žena byla považována za nástroj ukojení sexuálních potřeb muže, proto byly prostitutky ve viktoriánské Anglii tak oblíbenými a vyhledávanými „dělnicemi“. Pro počestnou ženu byl však pád na společenské dno a perspektiva kariéry prostitutky ztělesněním nejhorší noční můry. Proč proto existovalo tolik prostitutek, když se tímto povoláním strašily už i malé holčičky? Odpověď je jednoduchá: peníze. „Padlé ženy“ si mnohdy vydělaly prodejem svého těla více, než by dostaly za šestnáctihodinové šichty v továrně. Často pro ně placený sex znamenal jediný možný způsob přivýdělku.

Ne všechny prostitutky si tuto dráhu zvolily dobrovolně. Některé byly zneužity svými rodiči a prodány do nevěstinců, jiné na ulici nabízeli jejich manželé. Mnohé z nich sáhly po prostituci kvůli otřesné sociální situaci tehdejší doby a systému, který byl nakloněn vykořisťování žen. 

Nejlépe placené

Ženy z vyšších společenských kruhů pracovat nemusely. Předpokládalo se, že porodí děti, budou pečovat o manžela a udržovat teplo rodinného krbu. Jiná kariéra než doživotní role manželky a matky pro ně běžně nepřicházela v úvahu, rozhodně se však nejednalo o fyzické strádání na pokraji života a smrti. Naopak chudší ženy stěží uživily rodinu, i když pracovaly mnoho hodin denně po sedm dní v týdnů. Pokud sehnaly zaměstnání, jednalo se o špatně placenou a často nebezpečnou práci v továrně. Ty šťastnější z nich působily jako pouliční prodavačky nebo pomocnice v domácnostech urozených rodin. 

Dokonce i vzdělané absolventky obchodních škol si vydělávaly jen asi 25 liber ročně. To nestačilo na to, aby žena uživila sama sebe, natož své děti bez pomoci manžela. Jediným zaměstnáním, kde žena mohla během kratší pracovní doby vydělat větší obnos peněz a dostat ho ihned a v hotovosti, byla prostituce. Pokud si viktoriánská kráska mezi ostatními prostitutkami vydobyla určité postavení a její klientela se skládala především z dlouhodobých zámožných zákazníků, mohla se stát zcela finančně nezávislou. Bylo veřejným tajemstvím, že pokud si žena z chudších vrstev mohla dovolit hezčí šaty nebo luxusnější vybavení domácnosti, pak si zcela jistě přivydělávala poskytováním sexuálních služeb.

Třikrát jinak

Ačkoliv práce, kterou „padlé ženy“ vykonávaly, se ve své podobě neměnila, v závislosti na vzdělání prostitutek a jejich prezentaci, místě výkonu záměstnání i typu mužů, kteří jim za poskytované služby platili, se prodejné ženy dále dělily do tří kategorií. 

Do první a nejnižší spadaly ženy pracující ve veřejných domech. Často šlo o velmi mladé dívky, které se náhle dostaly do zoufalé životní situa­ce a prostituce se zdála jako jediné možné východisko. 

Žily ve velmi ubohých podmínkách. Veřejné domy nebyly luxusní kluby ani hotely, ale špinavé baráky, kde musely dívky spát s každým, kdo jim byl přidělen. Prostitutky tady často umíraly na různé pohlavní nebo infekční choroby a stávaly se oběťmi násilných činů.

Prostitutky střední třídy byly relativně nezávislé ženy, které své povolání vykonávaly ve vlastních nebo pronajatých bytech. Také své klienty hledaly na ulici a poslední slovo měly ony samy. Pokud se jim nějaký muž nelíbil, odmítly ho. Neriskovaly přitom žádný postih, který by je čekal ve veřejných domech, kde panovala přísná hierarchie. Ačkoliv by se na první pohled zdálo, že být sama za sebe přináší svobodu, s nezávislostí se pojila i rizika. Bez bordelmamá a pasáka sice dívka vydělávala více peněz, ale hrozilo jí také potenciální nebezpečí ze strany nepředvídatelných klientů.

V nejvyšších sférách se pohybovaly krásné a vzdělané ženy, které svým klientům mohly nabídnout více než jen sex. Tyto prostitutky si své klienty pečlivě vybíraly. A měly z čeho. Setkávaly se s bohatými obchodníky, aristokraty i vlivnými politiky. Některé z nich se nechávaly vydržovat jen jedním mužem jako exkluzivní milenky. Část těchto luxusních prostitutek se svými klienty nakonec vstoupila do manželství.

Dětská prostituce

Věková hranice pro vyjádření souhlasu se sexem byla ve viktoriánské Anglii třináct let. Dětská práce se vyskytovala zcela běžně a mnoho chudých rodin na své děti pohlíželo optikou finančního zisku. Často i jedenáctileté děti tak vstupovaly do světa dospělých, z něhož nebylo k hračkám nebo vzdělání návratu.

Protože pohlavní choroby byly největším strašákem doby, mnoho mužů vyhledávalo pouze panny (foto: News Dog Media)

Viktoriánská doba vytvářela prostor pro zkoumání sexuality jedince, ale na druhou stranu umožňovala legálně se oddávat perverzím, které dnes považujeme za tabu. Oblíbené tak byly panenské prostitutky. Koupit si třináctiletou pannu byla jen otázka peněz. Stanovená cena pokryla nejen náklady na lékařskou prohlídku, aby si byl klient jistý tím, co kupuje, ale i odměnu pro dívku, přesněji její rodiče. Pohlavně přenosné choroby byly největším strašákem doby a tak mnoho zámožných mužů z obavy o své zdraví vyhledávalo pouze panny.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Investigativní novinář W. T. Stead, který se problematikou dětské prostituce dlouhodobě zabýval, popsal případ, kdy si měl on sám koupit nezletilou Lily. Po potvrzení jejího panenství mu doktor doporučil, aby dívku zdrogoval nebo omámil chloroformem. Znásilnění dětí v bezvědomí bylo běžnou praxí. Článek o těchto praktikách, který publikoval v časopise Pall Mall, Steada proslavil a nakonec vedl k tomu, že v roce 1885 byl minimální věk pro souhlas se sexem stanoven na šestnáct let. W. T. Stead se stal hrdinou v boji s dětskou prostitucí a obchodem s bílým masem. Za své zásluhy byl nominován i na Nobelovu cenu.

Toalety v dnešní době považujeme za zcela běžnou součást vybavení domácnosti, kterou si v západních zemích může dovolit prakticky každý. Ve starověku to ale bylo úplně jiné. Toalety, natož ty soukromé, byly vzácné a představovaly symbol bohatství, postavení a prestiže. 

Izraelští archeologové nedávno jednu takovou toaletu odkryli v Městě Davidově, nejstarší čtvrti Jeruzaléma. Toaleta byla používána v 7. století před naším letopočtem, tedy v biblické „době královské“. Jak říká vedoucí vykopávek Yaakov Billig z Izraelského památkového úřadu, vlastnictví soukromé toalety bylo podle dávných rabínů považováno za typické pro nejbohatší elitu.

Archeologie toalety

Toaleta byla nalezena v pozůstatcích koupelny, kde byla vytesána z vápence. Pod toaletou badatelé odkryli velký septik. Moderní septiky nepatří mezi populární objekty, ale v případě archeologických vykopávek je to přesně naopak. V tomto případě septik ukrýval řadu nálezů, které prozrazují zajímavé informace o životě tehdejší doby. 

TIP: Archeologové objevili 3200 let starou egyptskou pevnost z časů Samsona a Dalily

V dávné koupelně se rovněž podařilo nalézt zbytky velkého množství malých nádobek. Podle archeologů zřejmě obsahovaly aromatické oleje či kadidlo a fungovaly jako starověké osvěžovače vzduchu. Jak je vidět, i luxusní starověké toalety měly problémy s nelibým zápachem.

Zatímco standardně využívají obce vládní finanční podporu „za časů korony“ na boj s virem nebo na pomoc ohroženým skupinám, japonské pobřežní město Noto dalo za přidělené peníze postavit sochu olihně: Bezmála čtyři metry vysoká a 7,6 metru dlouhá skulptura vyšla v přepočtu na 4,8 milionu korun. Radní však svou na první pohled bizarní volbu obhajují vyhlídkami do budoucna: Noto totiž olihně proslavily, a až pandemie pomine, nový artefakt prý pomůže přilákat turisty a oživit místní ekonomiku.

Poválečná mírová konference v Paříži z let 1919–1920 přinesla namísto očekávané stability a bezpečí zdeptané Evropě pouze „příměří na dvacet let“. Když si politologové, historici, novináři i nejrůznější skupiny nadšenců kladli otázky proč, došli nezřídka k závěru, že Německo nahnala do náručí nacistického demagoga nedostatečná velkorysost vítězů. Ti, kteří pátrali dále, pak nalezli také některé příčiny tohoto nesmiřitelného postoje Dohody vůči poraženým. Šlo mimo jiné o rozjitřené veřejné mínění, které se dožadovalo co nejtvrdšího potrestání nepřítele.

Po čtyřech letech válečného strádání a urputné propagandistické masáže nemínili především obyvatelé Francie a Itálie dovolit svým politickým zástupcům, aby hledali smírná řešení. Světový konflikt se totiž neodehrával pouze na frontách, ale vážně zasáhl do životů všech lidí napříč Evropou.

Mobilizace nejen vojenská

Vypuknutí války vyvolalo ve většině zemí vlnu vlasteneckého nadšení a v Londýně, Berlíně i Petrohradě se konaly pouliční oslavy. Již záhy si však konflikt vyžádal svou lidskou daň. Ta se netýkala pouze mladých mužů nadšeně pochodujících do války, co bude trvat maximálně „do švestek“. Ekonomické a zásobovací potřeby vedly záhy ke vzniku takzvané domácí fronty, která měla zásobovat bojiště nezbytným materiálem. Ve většině zemí se velké části pracujících vrstev neváhaly vzdát v minulosti těžce získaných výdobytků a nechat se zapřáhnout do válečné káry.

Tak například britské odbory souhlasily s přestavbou hospodářství podle potřeb státu a také s takzvaným ředěním – část dělníků musela odejít na frontu a jejich místo zaujali špatně mrzáci, ženy či nekvalifikovaní pracovníci. Odboráři také souhlasili s prakticky nepřerušovaným provozem továren a sníženými bezpečnostními normami, což vedlo ke stovkám úmrtí a zranění. Například 19. ledna 1917 zabil výbuch v továrně v londýnském East Endu 69 dělníků a dalších 400 zranil.

Engels by zaplakal

Také v Německu místní socialisté rychle zapomněli na antimilitarismus i třídní boj a podpořili válečné úsilí. Tuto skutečnost později tvrdě kritizoval český sociální demokrat František Modráček: „Kdyby vstali z hrobu oba velicí duchovní vůdci německé sociální demokracie Bebel a Engels, spatřili by zcela jiný proletariát, nežli si jej malovali ve své ohnivé fantazii, proletariát, jenž nebourá společnost kapitalistickou, nýbrž společně s kapitalistickými třídami a císařem vede krvavou válku s celým světem, sociální demokraty, s vlasteneckým zpěvem na rtech, ozbrojené puškami, bojující proti sociálním demokratům francouzským a anglickým, a to pro zcela jiné ideje nežli proletářské a socialistické.“

Zvláště tvrdě dolehla mobilizace zázemí na Francouze. V zemi růst populace již několik generací stagnoval, válečné úsilí potřebovalo každého bojeschopného muže. Fungování zemědělství tak téměř výhradně zajišťovali starci, ženy a děti. Již záhy však stouply také požadavky výroby a příslušnice něžného pohlaví nastoupily i do těžkého průmyslu. Zvláště těžký úděl čekal obyvatelstvo na obsazených územích. Válčící strany potřebovaly každou ruku a nucené práce se staly běžnou součástí života za okupace. Desetitisíce Belgičanů i Francouzů musely nedobrovolně pomáhat německému válečnému úsilí prací v továrnách či na polích.

Život na příděl

Mimo masivní pracovní mobilizaci dohnala civilisty v zázemí brzy také bída. Okamžitě po vyhlášení války vyhlásila Británie Severní moře za válečnou zónu a varovala před dovozem materiálu a potravin do Německa. Francouzi pak zahájili blokádu Středozemního moře, čímž připravili o importní možnosti Rakousko-Uhersko a Turecko. Němci v reakci na to vyhlásili ponorkovou válku, za jejíž pomoci chtěli pro změnu vyhladovět obyvatele britských ostrovů. Především v táboře centrálních mocností záhy zavládl hlad.

TIP: Námořní blokáda: Porušování mezinárodního práva za Velké války

Rakouská vláda reagovala přídělovým systémem a později také zavedením takzvaných bezmasých dní, během nichž zákon zapovídal prodej či konzumaci masných výrobků. Masitý oběd v pondělí, středu nebo pátek mohl rakouského občana stát až 5 000 korun či půlroční vězení. Nařízení se skutečně dodržovalo a jsou známy i případy, kdy četnictvo provádělo „šťáry“ v soukromých domech a bytech a kontrolovalo, co je na talíři. Například jistého libeňského továrníka Ludvíka Jelínka stála dvě husí stehýnka k pondělnímu obědu draho – zaplatil pokutu 500 korun a četníci pokrm zabavili.

Pokračování: Totální válka (2): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí (vychází v pátek 15. října)

Tělesa se otáčejí proto, že platí zákon zachování úhlového momentu. Většina vesmírných objektů vznikla gravitačním kolapsem nebo gravitačním nabalováním, které v idealizovaném případě probíhá radiálně – tedy ve směru ke gravitačnímu centru. Pokud se při tomto procesu vyskytly sebemenší nesymetrie, nutně vedly během kolapsu ke vzniku rotačního pohybu. A protože se úhlový moment zachovává, musí se s tím, jak se zmenšuje prostorový objem kolabujících těles, rychlost jejich rotace zvětšovat. V tom tedy tkví původ otáčení téměř všech vesmírných objektů od planet po galaxie. 

TIP: Jak rychle rotuje Slunce?

V případě malých těles, například planetek, se uplatňují i jevy spojené s nerovnoměrným ohřevem a tepelnou setrvačností povrchu, známé pod souhrnným názvem YORP efekt. A v neposlední řadě se na rotačním stavu často podepsaly také vzájemné srážky těles, jimiž vědci vysvětlují kupříkladu opačnou neboli retrográdní rotaci Venuše či Uranu.

Existují rovněž objekty, u nichž rotace nebyla změřena a ani se neočekává: patří k nim třeba rozlehlé mlhoviny v hydrostatické rovnováze – nekolabují, nerozpínají se, a nemají tedy důvod se roztáčet.

Mezi lety 1986 a 1994 se v Paříži odehrála série znásilnění a vražd, jejíž pachatel unikal spravedlnosti. Jednou z obětí byla i jedenáctiletá Cécile Bloch, kterou pachatel znásilnil, uškrtil a bodnul do hrudníku. Během vyšetřování několik svědků popsalo podezřelého muže ve věku 25 až 30 let, který se pohyboval před útokem na Blochovou v domě, kde bydlela. Podle popisu měl mít tvář poznamenanou akné nebo jizvami po neštovicích, což vedlo k přezdívce „Le Grêlé“, čili „Poďobanec“.

Pařížské zločiny zůstávaly dlouhá léta nevyřešené. Změnu přineslo až letošní září. Vyšetřovatelé se soustředili na jeden zajímavý poznatek – přeživší oběti udávaly, že se jim pachatel chlubil příslušností k policii. U několika napadení měl vystupovat jako policista a údajně měl používat i policejní průkaz. Kriminalisté proto obeslali 750 policistů, kteří v době zločinů sloužili v oblasti Paříže s výzvou, aby podstoupili test DNA.

Sebevražda kvůli testu DNA

24. září dostal jeden z těchto dopisů i 59letý policista François Verove. Vzorek své DNA ale neodevzdal a jeho manželka po třech dnech oznámila, že zmizel. Veroveho tělo bylo později nalezeno v pronajatém bytě poblíž Montpellieru. U těla byl objeven i dopis, ve kterém se Verove přiznal ke zločinům připisovaným „Poďobanému muži“.

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Kriminalisté odebrali z Veroveho těla vzorek DNA a dokázali jej spojit se šesti znásilněními a čtyřmi vraždami. Skutečný počet obětí ale bude zřejmě vyšší. Vyšetřovatelé jsou přesvědčeni, že vrah zneužíval důvěru obětí k policistovi, a že při útocích využíval postupy, které se naučil během svého vojenského nebo policejního výcviku.

Za negativní vývoj podle badatelů mohou v první řadě vyšší teploty vod světových oceánů. Ve sledovaném období se plocha korálových útesů snížila o 11 700 kilometrů čtverečních, což je plocha, která odpovídá Praze a Středočeskému kraji.

„Korálové útesy jsou všude na světě pod neustálým tlakem kvůli oteplování, způsobenému změnami klimatu,“ uvedla GCRMN. Podle zástupců organizace korálové útesy trpí také celou řadou místních faktorů. Jedná se například o znečištění vody, příliš intenzivní rybolov či necitlivé stavební a další zásahy do pobřeží.

„Změny klimatu jsou největší hrozbou pro korálové útesy,“ uvedl ředitel australského výzkumného střediska moří (AIMS) Paul Hardisty. Podle GCRMN se ale ukazuje, že mnohé korálové útesy jsou schopny regenerace, pokud k tomu mají vhodné podmínky.

TIP: Oceány se oteplují mnohem rychleji, než jsme předpokládali, varují vědci

Korálové útesy tvoří významný prvek oceánských ekosystémů. „Ačkoliv pokrývají jen jedno procento dna oceánů, žije v nich až čtvrtina druhů mořské flóry a fauny,“ dodávají zástupci organizace GCRMN. Z korálových útesů mají přínos i lidé, a to v podobě výdělků z cestovního ruchu či rybolovu nebo jako ochrana pobřeží před erozí a dalšími negativními vlivy.

Čím víc se přiblížíte k rovníku, tím více jedlíků hmyzu mezi lidmi objevíte – dnes na nejrůznějších zástupcích dvaatřiceti hmyzích řádů hodují dvě miliardy lidí. Je to však dílem i proto, že pro ně není jiný zdroj proteinů momentálně dostupný. Platí, že kulturní bariéra, která pojídání hmyzu formálně tabuizuje, se v zásadě přidržuje jen „vyspělé“ západní civilizace. Jinde se tolik nerozpakují.

Po světě bychom napočítali 3 900 nejrůznějších etnik (až 80 % lidské populace), kde si hmyz tu a tam rádi dopřejí. Musí tedy padnout mýtus, že „není normální pojídat hmyz“. Je to přesně naopak: Normální je totiž hmyz jíst. Ostatně organizace pro výživu a zemědělství (FAO) dnes vede v patrnosti 1 900 hmyzích druhů, které označuje jako jedlé.

Konzumovatelných druhů však existuje násobně více. Pochopitelně, že jejich výskyt není geograficky rovnoměrně distribuovaný, a tak si na hmyzu pochutnávají hlavně v subtropech. V žebříčku přepestré hmyzí gastronomie vedou Mexiko, Indie a Čína. Obecně se ale „s havětí“ často pracuje v celé jiho- a středoamerické kuchyni, v Africe, Asii i Austrálii. Ne každý hmyzí řád je však pro kuchyni stejně přínosný: Nejčastěji se připravují brouci (344 druhů), blanokřídlí – mravenci, vosy a včely (313 druhů), rovnokřídlí – kobylky (239 druhů) a motýli (235 druhů).

Efektivnější, rychlejší a bez konkurence

Výhody entomofágie (hmyzojedení) možná nejsou na první pohled zjevné. Při konvenčním hospodářském chovu zvířat se však neustále potýkáme s konkurencí zdrojů. Pastvina pro krávy  připravuje lidi o půdu, příhodnou pro rostlinnou výrobu. A produkty rostlinné výroby zase zkrmujeme krávám. Přes 40 % zemědělské produkce tedy využijeme jen jako krmivo, což je nehospodárné. Hmyz si jde při shánění potravy svou vlastní cestou a o zdroje se s lidmi většinou nepřetahuje. Neznečisťuje ovzduší, vodu ani půdu, nepřispívá ke globálnímu oteplování. Zajímavý je i údaj o konverzním poměru, tzn. kolik energie v potravě musí daný živočich přijmout, aby z ní vykouzlil a metabolismem vytvořil 1 g proteinů: u hmyzu je to 4 : 1, u krav 54 : 1. 

Když navíc hmyzu (například cvrčkům) přitopíte, rychlost a efektivita jejich metabolismu narůstá. Jiná hospodářská zvířata takto uspíšit nejde. A nezapomínejte na to, že hmyz, byť nepatrný ve své velikosti, můžete sklízet a jíst po miliardách kusů. Jedna samička cvrčka vyprodukuje 1 200 vajíček za 4 týdny. V produkci na porážkovou hmotnost masa je titěrný cvrček 20krát výnosnější než kráva. Podstatné je, že hmyz můžete chovat s násobně menšími nároky na prostor a výživu, a přitom se dobrat stejných kalorií jako u klasického masa.

Kalorická bomba zadarmo

Energetická hodnota 100 g živého zeleného australského stromového mravence Oecophylla smaragdina je 1 272 kcal. A podobné je to i s dalšími charakteristikami. Larvy potemníka moučného, oni nažloutlí červíci, trumfnou v obsahu esenciálních aminokyselin (přepočítáno na gram sušiny) to nejkvalitnější hovězí. Tlusté vypasené larvy afrického palmového nosatce Rhynchophorus ferrugineus s obsahem bílkovin 36 g na 100 g živé hmotnosti jsou vlastně asi tím nejvydatnějším zdrojem živočišných proteinů na planetě.

S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Afričané, kteří je jedí, se nekrmí tím nejhorším, ale naopak nejvydatnějším dostupným pokrmem, který je navíc v sezóně úplně zadarmo po desítkách tun – stačí jej jen sesbírat. Od Amazonie přes Afriku a tropy jihovýchodní Asie proto tvoří nejrůznější hmyzí zástupci 7–80 % konzumovaných živočišných bílkovin.

Vitamíny a minerály k zakousnutí

Potřebujete vydatný zdroj tuku a (ne)nasycených mastných kyselin? Zakousněte se do kobylek Ruspolia differens, přezdívaných nsene. S 67 % tuku, jež jsou obsaženy v sušině, nenajdete nic lepšího. Potřebujete sacharidy? Zkuste křupavé cikády, nesou jich v sobě 16 % hmotnosti. Mýtus o prvních „proto“komunitách, sběračích, kteří ještě nelovili velké obratlovce, díky poznání kalorické hodnoty hmyzu doznal notných trhlin. Naši prapředci totiž nebyli pokojní vegani, jak se někdy prezentuje, ale velmi výkonní sběrači hmyzu. Bez živočišných kalorií, byť v hemživé podobě larev, totiž evolučně dlouhodobě nepřežijete. Hmyzu nechybí vláknina, nenasycené tuky a také vitamíny A, B2, B12 a K.

Když potřebujete vitamín C, nemusíte hned mačkat citron. Můžete schroupnout něco z řádu Isoptera – spadají sem například všekazi a termiti. Opražení jsou lahodní. A k tomu se pak v dimenzi jedlého hmyzu nachází ještě spousta minerálů: Pokud sháníte hořčík, larvy nosorožíka Oryctes monoceros jej nabízejí v koncentraci 75 mg/g sušiny. Raději fosfor? Pak je tu včela medonosná s dávkou 125 mg/g sušiny. S nedostatkem železa musíte za kobylkami: 8 až 20 mg na každých 100 gramů živého kousku. Jinými slovy, jednou hrstí směsi sušených „hmyzáků“ pokryjete kompletně své doporučené denní dávky.

Neprobádané území

Představa, že se lidstvo začne v rámci udržitelnosti a soběstačnosti stravovat hmyzem, samozřejmě ne každému sedí. Zatím se však této vize nejspíš nemusíte bát – doposud je totiž jen nedostatečně prozkoumán efekt konzumace hmyzu na lidské zdraví. Proč? Světová věda se zatím dělá na západě, kde je hmyz víceméně tabu. Čistě teoreticky je hmyz ve své podstatě jen tak „čistý“ jako životní prostředí, v němž žije, a jako potrava, již konzumuje. Setrvalý volný sběr kobylek na louce za městem tedy není ideálním receptem pro přežití z důvodu možné kontaminace všelijakými zplodinami civilizace. Navíc by jim brzy hrozilo „přelovení“.

TIP: Laskominy s nožičkami: Stane se Česko hmyzí velmocí?

Také víme jen málo o riziku chronických otrav, spojených s dlouhodobou hmyzí stravou. Jen málo je známo o možných alergických reakcích, nežádoucích účincích či o trvanlivosti hmyzu na talíři. A nikdo se nezmiňuje, že by futuristické velkokapacitní hmyzí superfarmy, zásobující nás kaloriemi, byly pro životní prostředí lepší než konvenční velkochovy zemědělství. Úplně bychom ale tuto cestu zavrhovat neměli: Hmyz na talíři nabízí hodně, a žádá si za to jen málo.