Chrom se v určitém množství přirozeně vyskytuje v půdě i v podzemní vodě. Jeho stopové množství, v podobě trojmocného chromu, se může objevit v pitné vodě nebo i v jídle. Podle toho co o chromu víme, nemá toto bezpečné množství žádný vliv na lidské zdraví vliv – ani negativní, ani pozitivní.

Haizhou Liu z americké University of California, Riverside a jeho tým ale nedávno zjistili, že se do pitné vody může dostat chrom v další formě, která je pro lidské zdraví mnohem nebezpečnější. Jde o šestimocný chrom, který poškozuje tkáně lidského těla a chová se jako karcinogen.

TIP: Britští vědci: Lithium v pitné vodě souvisí s nižší mírou sebevražd

Chrom se přidává do železa na výrobu trubek, paradoxně proto, aby trubky byly odolnější vůči korozi. Rez si ale nakonec vždy najde cestu. Pak se chrom stane z pomocníka ve vodovodních trubkách nebezpečnou hrozbou. Může totiž reagovat se zbytky dezinfekčních chemikálií, čímž vznikne šestimocný chrom, který se dostává do pitné vody.

Haizhou Liu je přesvědčený, že jejich výsledky změní náš pohled na chemii chromu, především na jeho nebezpečné šestimocné formy v pitné vodě. Zároveň se ukázalo, jak je nesmírně důležité udržovat v dobrém stavu vodovodní potrubí. Vědci také doporučují omezovat použití trubek z materiálu s vysokým obsahem chromu, a raději používat dezinfekční látky, které méně reagují s chlorem, jako je například chloramin.

Lord Kelvin v roce 1900 údajně prohlásil, že již neexistuje nic, co by fyzika mohla objevit. Dnes by si nikdo netroufl tvrdit něco podobného jako slavný britský fyzik na počátku 20. století, a mnozí vědci naopak usilovně hledají cesty, jak současné poznání ještě rozšířit o dosud neznámé jevy a teorie. Jaké problémy patří v dnešní fyzice k nejžhavějším?

Předchozí část: Rozluštíme tajemství temné hmoty? A mohou existovat paralelní vesmíry?

7. Proč vede měření ke kolapsu vlnové funkce?

V říši částic vládnou zákony kvantové mechaniky. Podle nich se částice nechovají jako nějaké „malé míčky“, ale spíš jako vlny, jejichž přítomnost je rozptýlena ve větším prostoru. Všechny částice lze popsat vlnovou funkcí, ze které vyplývá jejich umístění, hybnost a další parametry.

Každá částice přitom nabývá nikoliv jedné hodnoty takových parametrů, nýbrž celého rozmezí, takže její vlastnosti jsou neurčité. Uvedené ovšem platí jen do chvíle, než ji změříme v rámci nějakého fyzikálního experimentu. V té chvíli nastane kolaps vlnové funkce a zmíněné parametry se „zhroutí“ do konkrétních hodnot. Jestliže byla taková částice v podobě vlny „rozptýlena“ na mnoha místech v prostoru, náhle se vyskytne pouze na místě jediném.

Problém tkví v tom, že fyzici nevědí, proč a za jakých okolností měření kolaps vlnové funkce způsobuje. Tzv. problém měření vypadá velmi zvláštně a poněkud ezotericky, jeho pochopení by však mohlo zásadně přispět k odhalení podstaty celé reality.

8. Jaká je povaha chaosu?

Vědci stále nemohou vyřešit soustavy rovnic, které popisují chování kapalin. Není jasné, zda tzv. Navier–Stokesovy rovnice vůbec mají nějaké obecné řešení, jež by vyjadřovalo chování všech kapalin. Kvůli tomu zatím úplně dobře nerozumíme povaze chaosu. Odborníci si nejsou jistí, jestli je například počasí jen velmi komplikované pro předpovědi, nebo zda jej z podstaty věci predikovat nelze. Kapaliny přitom souvisejí s řadou jevů jak na Zemi, tak v celém vesmíru.

Význam slova „chaos“ se pro matematiku a fyziku poněkud odlišuje od obvyklého chápání chaosu jako nepořádku. Teorie chaosu se snaží popsat skutečně reálné fyzikální jevy, tedy bez zanedbávání okolních vlivů. Výsledkem je, že jsou zkoumané fyzikální systémy velmi citlivé na počáteční podmínky – tzn. že malá změna počátečního stavu způsobí velké rozdíly v chování systému. V důsledku se takové systémy jeví jako nahodilé, nepředvídatelné, chaotické. Ve skutečnosti jsou však chaotické systémy předvídatelné, deterministické. Problém spočívá v tom, že většinu čísel neumíme vyjádřit zcela přesně. Příklad chaotického systému tvoří atmosféra, solární systém, kyvadlo, turbulence tekutin, ale i ekonomie či vývoj populace.

9. Může být teorie strun platná?

Podle některých vědců tvoří elementární částice ve skutečnosti jednorozměrné smyčky čili struny, které vibrují na různých frekvencích. Teorie strun by mohla propojit dvě zásadní a dosud neslučitelné oblasti – teorii relativity, tedy obecnou relativitu, a kvantovou mechaniku. Jde tedy o jednu z nejznámějších, ovšem stále neúplných tzv. teorií všeho. 

Dle některých názorů má teorie strun smysl ve vesmíru, v němž se vyskytuje 10 či 11 dimenzí: tři rozměry, jak je známe, šest dalších prostorových rozměrů, které jsou nepatrné, a čas. Nikomu se však zatím nepodařilo prokázat existenci zmíněných nepatrných rozměrů, jež by se měly projevovat v prostoru mnohonásobně menším než atomové jádro.

10. Mohou se základní fyzikální síly sloučit do jediné?

V našem vesmíru existují celkem čtyři základní síly: elektromagnetická, slabá a silná jaderná a gravitace. Fyzici zatím zjistili, že pokud dodají dostatečné množství energie, mohou se tři z nich sloučit do jediné. Na nejvýkonnějších urychlovačích dneška se povedlo předat částicím tolik energie, že se elektromagnetická síla spojila se slabou i silnou jadernou.

Aby ovšem došlo k finálnímu sloučení všech čtyř základních sil a ke třem zmíněným se připojila také gravitace, museli bychom srazit částice minimálně s bilionkrát vyšší energií, než jakou dnes zvládne vytvořit Velký hadronový srážeč LHC v evropské organizaci CERN – což zatím zůstává zcela nereálné. Proto fyzici hledají nepřímé důkazy, že je takové sloučení možné: Snaží se vytvořit teorii velkého sjednocení (GUT, podle anglického Grand Unified Theory), která by zahrnula všechny čtyři základní fyzikální síly. Součást jejich úsilí tvoří i pátrání po magnetických monopólech, zvláštních částicích nesoucích buď jen severní, nebo jižní magnetický pól.

11. Co se děje v černé díře?

Jen málokde se projevují rozpory mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou tak výrazně jako u černých děr. Když se podle obecné relativity něco dostane za horizont událostí, už by se to nemělo nikdy vrátit – ani pokud se jedná o informaci, kterou objekt nese. Gravitace černé díry je totiž tak silná, že z jejího chřtánu neunikne vůbec nic, ani světlo. Jenže podle kvantové mechaniky nelze kvantovou informaci zničit. 

Jak se zdá, v nitru černé díry jdou teorie relativity a kvantová mechanika přímo proti sobě, čímž vzniká tzv. informační paradox černých děr. Ve hře je zatím spousta otázek: Není jasné, jak vlastně černé díry vypadají – například nevíme s jistotou, zda mají horizont událostí a jaké jsou jeho vlastnosti. Mohou třeba existovat „holé“ singularity, tedy černé díry bez horizontu událostí? Nebo by také černé díry mohly být ve skutečnosti červí… 

12. Co je to vlastně gravitace?

Gravitace patří mezi čtyři základní fyzikální síly, na první pohled se však od zbývajících tří – tedy od elektromagnetické, slabé a silné jaderné – liší. Rozdíl tkví například v tom, že uvedenou trojici zprostředkují známé částice: Za elektromagnetickou sílu odpovídají fotony, za slabou jadernou bozony W a Z a silnou jadernou mají na starost gluony.

S gravitací je to ovšem komplikovanější: Podle většiny fyzikálních teorií ji zprostředkují gravitony, jež mají zřejmě nulovou hmotnost. Jde však zatím o zcela hypotetické částice, neboť dosud nikdo neprokázal jejich existenci. Není jasné, zda je vůbec může objevit jakýkoliv detektor částic, který by bylo v našich silách postavit. Pokud existují a nějak interagují s hmotou, dochází k tomu pouze nesmírně zřídka. Zároveň není jasné, zda přece jen určitou hmotnost nemají. Pokud ano, byla by nepatrná – ještě menší než v případě extrémně lehkých neutrin.

TIP: Nekonečné pátrání po teorii VŠEHO: Najdeme někdy skutečnou podstatu vesmíru?

Jelikož gravitony stále vzdorují objevení, snaží se fyzici hledat vysvětlení podstaty gravitace i jinde, s využitím exotičtějších mechanismů. Někteří badatelé jako Theodor Kaluza a Oskar Klein vyjádřili názor, že zmíněná síla možná funguje v souvislosti s dalšími prostorovými rozměry, jejichž existence je však sporná. Skutečná podstata gravitace, která přitom hraje klíčovou roli ve fungování celého vesmíru, tudíž zůstává záhadou. Jak je vidět, ani ve 20. letech 21. století se fyzici nudit nebudou. 

V srpnu 1944 se Totenkopf společně s 5. tankovou divizí SS „Wiking“ stala součástí IV. tankového sboru SS, který držel přístupy k Varšavě. Elitní formace využily situace, kdy sovětským svazkům po dlouhém a rychlém postupu došel dech, a zatlačily protivníka zpět za Vislu. Nové defenzivní linie se esesmanům podařilo udržet až do prosince.

Neúspěch v Maďarsku

Zatímco v Polsku Němci frontu stabilizovali, na maďarském území se situace vyvíjela hrozivě. Na Vánoce rudoarmějci obklíčili Budapešť a Hitler přikázal prolomit ocelový kruh kolem města za každou cenu. Extrémně náročný úkol připadl právě IV. tankovému sboru SS.

Panzery vyrazily do útoku na Nový rok, jenže 4. a 6. gardová tanková armáda jejich postup během pouhých deseti dnů zastavily. Selhaly i další pokusy a sovětský protiúder z konce ledna donutil Němce k takřka panickému ústupu.

Postupné vymírání

Příslušníkům divize Totenkopf nezbylo než se zakopat v Bakoňském lese nedaleko Balatonu a čekat na svůj další osud. Ten na sebe v březnu 1945 vzal podobu poslední německé ofenzivy na východní frontě – operace Jarní probuzení, jejímž cílem se stalo znovudobytí Budapešti a obsazení maďarských ropných polí. Příslušníci 3. tankové divize SS viděli, že vše hraje proti nim – nedostatek pohonných hmot, obtížný terén, velká početní převaha nepřítele i nepříznivé počasí.

Divize byla tak vyčerpaná, že už nemohla sehrát roli útočného hrotu a celý sbor obdržel spíše podpůrné úkoly. Přes tyto potíže šli esesmani do akce s obvyklým odhodláním a urazili v děsivých podmínkách asi 30 km, než je 16. března protiútok 3. ukrajinského frontu a nečekaná obleva definitivně zastavily. Po dalším týdnu bojů se divize Totenkopf i Wiking ocitly v obklíčení. Za pět minut dvanáct jim prorazila ústupový koridor 9. tanková divize SS „Hohenstaufen“ a přeživší smrtihlavové se z posledních sil stáhli k Vídni.

Do sibiřských lágrů

Na předměstí rakouské metropole dorazila hrstka esesmanů v prvních dubnových dnech. K městu se ale blížily také dva kompletní sovětské fronty, a tak se rozbité divize Totenkopf a Wiking postavily už spíš na symbolický odpor. Když Rudá armáda město 13. dubna 1945 dobyla, zbývalo Beckerovi asi 1 000 bojeschopných mužů a pouhých šest tanků. Tyto žalostné pozůstatky kdysi obávané formace pak ustoupily do Československa, kde se esesmani 9. května vzdali americké 3. armádě. Američané je ale záhy předali Sovětům.

Pouze málo z těch, kteří na límci nosili umrlčí lebku, se ze sibiřských lágrů vrátilo domů. Nepoštěstilo se to ani samotnému Beckerovi, jehož vojenský tribunál v Poltavě roku 1947 odsoudil za válečné zločiny k pětadvaceti letům nucených prací. V táboře se pak pokusil ukrýt pokoutně získané trhaviny, s jejichž pomocí chtěl zřejmě uniknout, což vedlo k obnovení procesu. Sověti Beckera označili za „zosobnění brutálních lancknechtů, z nichž se rekrutovali nejvyšší důstojníci Wafeen-SS“, a roku 1953 ho popravili. Tím se definitivně uzavřela historie 3. tankové divize SS „Totenkopf“ – svazku, který se od neslavných začátků vypracoval až na jednu z nejlépe vycvičených Hitlerových formací.

Jak dokázala primitivní civilizace vztyčit mnohatunové kamenné bloky? Objevila se mnohá vysvětlení, leckdy fantastická: Vedle středověkých obrů můžeme zmínit i moderní dohady, že neolitickým lidem pomáhali mimozemšťané. O nejpravděpodobnější metodě stavby menhirů se už v roce 1714 rozepsal münsterský lékař Cohausen: „Známe přece docela jednoduché způsoby, jak pomocí tyčí a dřevěných válců podle libosti pohybovat s tělesy nesmírné váhy, v neposlední řadě za pomoci velmi silných pák – našich končetin.“

K budování dolmenů a menhirů se zřejmě využívaly nejen volné balvany v krajině, ale i odštěpené kusy skal. K jednoduchým starým metodám lámání skály patří zahřátí a rychlé zchlazení, případně zasazení dřevěných klínů, jež po polití vodou nabobtnají a materiál roztrhnou. Stejné způsoby sloužily už starým Indům a dodnes se uplatňují u některých primitivních národů. 

Sypte hlínu a pak kopejte

Po oddělení od skály se kamenný blok po dřevěných kůlech přesunul na místo určení. Díky podkládání vrcholového konce a s využitím pák se zasadil do připravené jámy a dalším podkládáním a tahem se vztyčil. S mnohem náročnějším úkolem se potýkali stavitelé dolmenů, kteří na svislé kameny umisťovali několikatunové překlady.

TIP: Záhadné menhiry: Vznikly slavné megalitické kamenné aleje lidskou rukou?

S vysvětlením zde vědcům pomohla náhoda v podobě nedokončené hrobky na ostrově Jersey u francouzských břehů. Její obvodové kameny už stojí, ale překlad ještě nebyl položen. Hrobka je zasypaná hlínou až k vrcholům pilířů a do stejné výšky i zvenku, kde materiál utvořil šikmou rampu. Právě po takových náspech se zřejmě překlad posouval pomocí pák až na místo, načež se hlína vybrala a vznikla kamenná komora.

Poválečné Německo dvacátých let 20. století nebylo zemí, která by po přísných podmínkách Versailleské smlouvy oplývala mlékem a strdím. Právě naopak. Skepse, bída, rozvrácené rodiny a traumatické zážitky veteránů nepřispívaly k pozitivním myšlenkám na světlou budoucnost.

Před Hitlerem

Sex, jazz a drogy – to byla německá poválečná renesance. Zítřek neexistoval a ještě stále čerstvé, bolestné vzpomínky na ničivou světovou válku poháněly všechny vpřed šíleným tempem. Že je to vedlo do náruče drog a alkoholu? Proč ne! Žijeme přeci jen jednou. Sex nebyl jen sex, sex bylo nebezpečí, sex byl moc, sex byla smrt číhající na každém rohu, sex byl život a touha ho prožít ve zkráceném čase. Mít všechno tady a teď se stalo heslem doby, která ve sladké nevědomosti pomalu spěla k další válce.

Konzervativní část veřejnosti tuto uvolněnost a všechny její domnělé i skutečné negativní dopady samozřejmě svalovala na Židy. Konec Výmarské republiky předznamenal zánik jedné éry. Omezování svobody jednotlivců, kteří už nemohli vyjadřovat svoje pocity a touhy, v sobě nesl zárodek budoucnosti porobených národů, které se odmítaly podřídit touze jednoho muže. Berlínské orgie nabízely všechno, co za války nebylo: nahotu, prostituci, homosexualitu a samozřejmě opět drogy a alkohol. Podívejte se, co se ve Výmarské republice dělo a na Německo už se nikdy nebudete dívat stejnýma očima. Nechte se vtáhnout do bláznivé atmosféry nového počátku, který v moderní době neměl obdoby.

Kokainománie

Kokain si v Německu vybudoval slavné jméno a poměrně stabilní pozici už před začátkem války. Po ní se kvůli jeho nadměrnému užívání a vysoké frekvenci večírků, které právě bílý prášek startoval, dokonce mluvilo o kokainismu – tedy mánii, která zachvátila celý národ. Stejně jako před válkou, objevila se i po ní touha zintenzivnit přítomný okamžik a prožít ho naplno. A tohle kokain sliboval. S ním bylo všechno skutečnější, barevnější, rychlejší, větší a lepší. Droga doputovala ze zákopů a lazaretů až do nočních berlínských klubů, kde si jí návštěvníci dopřávali ve větším než malém množství. 

Kouzlu kokainu nepropadali jen prostitutky, gambleři a drobní kriminálnící, ale i umělci. Kokain byl natolik samozřejmou součástí berlínského života a městské noční kultury, že někteří básnící, toužící po maximální inspiraci, ho rozprašovali do vzduchu, který dýchali. Nikdy se neunavit, nikdy nespat, tančit a bavit se až do posledního dechu. To byl slogan, podle nějž se žilo a kokain ho sliboval uvést v realitu.

Farmeceutická firma E. Merck, založená už roku 1668, představovala jedničku ve světové produkci lékařského kokainu a ne náhodou měla sídlo právě v Německu. O to, aby se kokain dostal opravdu ke každému zákazníkovi, se staraly i berlínské kavárny, které ho servírovaly přímo na stůl s kávou a minerálkou. 

Vítejte v kabaretu!

Kabaret bylo místo pro všechny – homosexuály, androgynní osoby, pansexuály, transsexuály a samozřejmě heterosexuály. Nebylo důležité, kdo jste, ale jestli jste stejně naladěni a připraveni oslavovat zhýralost a svobodu. Pokud jste měli náladu na drogy, promiskuitu a nevadil vám spánkový deficit, byly pro vás dveře kabaretu otevřené dokořán a mohli jste tu v poklidu či neklidu strávit podstatnou část svého života. Kabaret byl centrem nočního i kulturního života. Nové experimentální umění, poslední výstřelky módy i originální hudební vystoupení a taneční čísla byly prezentovány právě tady. 

Volnomyšlenkáři se setkávali i v nepočítaném množství berlínských barů, které se od sebe lišily výzdobou interiéru, bohatou nabídkou alkoholických nápojů i různorodou klientelou. V jedněch své útočiště nacházely lesby, jiné hostily gaye, další posloužily jako druhý domov pro muže v ženských šatech a ženy v mužských oblecích. Každý si z nekonečné a proměnlivé nabídky vybral ten, který uspokojil jeho potřeby a vyplnil všechna skrytá přání. Nic nebylo tabu.

Vysoké umění se přelévalo do nízkého, strip bar se rychle měnil na scénu pro doslova operní vystoupení a lidé všech sexuálních orientací sem přicházeli za jediným účelem – bavit se a konečně žít tak, jak si vždycky představovali!

Móda zatracenců 

Tehdejší móda byla neuvěřitelný mix historizujících, secesních, sexuálních, ornamentálních a výstředních prvků, o nichž byste si ani v nejdivočejších snech nepomysleli, že se můžou všechny dohromady objevit na jedněch šatech. Výmarská republika zářila, blyštila se a třpytila, pestré barvy přecházely do temných nočních tónů a elegantní kostýmy z těžkých látek střídaly lehoučké průstvitné šaty, které více odhalovaly, než zakrývaly. 

Přesto byla výmarská móda funkční a praktičnost se cenila nade vše. Šaty ale tehdy dělaly člověka a tak se fantazii a extravagantním výstřelkům meze nekladly. Oděv byl způsob sebevyjádření, a tak se jeho nositelé nebáli překračovat hranice toho, co už bylo ve většinové společnosti považováno za nekonvenční. Oblečením muži i ženy vysílali jasnou zprávu – je možné se osvobodit a žít podle vlastních pravidel. Ženy po první světové válce se navíc emancipovaly jak sociálně, tak ekonomicky. 

Příkladem za všechny byla Anita Berber. Tanečnice, herečka a spisovatelka do povědomí německé dekadentní scény vešla svým extravagantním životním a módním stylem a stala se ztělesněním bláznivé doby, která jakoby nikdy neměla skončit. Anita se například procházela nahá v městské hromadné dopravě a jejími jedinými doplňky se staly zlatý prášek a řetěz kolem krku. Říkalo se o ní, že pojídá plátky růží namočené v chloroformu a éteru. Oblibu v drogách dokládají i názvy jejích tanečních čísel: Kokain a Morfium. Anita se stala ztělesněním všeho, o čem v té době měla žena svobodu rozhodovat – o svém těle, sexuálních partnerech, oblečení i pověsti.

Ženské i mužské prvky se v oblečení míchaly v šílený oboupohlavní mix, který perfektně vystihoval sexuálního ducha doby – pohlaví neexistuje, ať si každý je, čím chce a užívá si sexu na maximum s kýmkoliv. Lesbická móda si z té mužské půjčovala maskulinní prvky a ženy, které se nebály svou sexualitu přiznat a veřejně ji dávat na odiv, světu ukazovaly své skutečné já právě prostřednictvím svého oblečení. Osvobození se týkalo všech sfér života. Nic nezůstalo skryté, nebylo za co se stydět a každý se ke své identitě mohl hrdě hlásit.

Image

Čtěte také

Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Měsíc je pro Zemi překvapivě důležitý. U žádné jiné planety se neopakuje situace, kdy má souputník rozměr tak blízký mateřskému tělesu – průměr Měsíce dosahuje přibližně čtvrtiny toho zemského. 

Uvedené poměry, zejména velký úhlový moment průvodce, znamenají zásadní důsledky pro udržování stabilního prostředí na Zemi. Jen díky „těžkému“ Měsíci je velmi omezeno kývání rotační osy naší planety, které by jinak zcela měnilo charakter podnebných pásů. Za posledních deset milionů let se její sklon měnil mezi 22,5° a 24°. Opačnou ukázku tvoří Mars, obíhaný pouze dvěma většími „skalisky“. Jeho rotační osa se kývá v rozmezí 13° a 40° na časových škálách 10–20 milionů roků. 

TIP: Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Měsíc na Zemi působí také gravitačně, vyvolává tzv. slapové jevy. K jejich nejvýraznějším projevům patří pravidelně se opakující příliv a odliv. Kdyby naše planeta svůj přirozený satelit neměla, byly by příliv a odliv výrazně menší – pouze působením Slunce – a daná skutečnost by v minulosti dost možná zpomalila vystoupení života z moře na souš. Podle některých odborníků se přítomnost našeho Měsíce takového, jaký je, řadí mezi klíčové podmínky pro výskyt rozmanitých a rozvinutých živých forem na Zemi.

V některých případech se stává, že se na první pohled úspěšně vyléčený nádor, například chirurgicky nebo chemoterapií, po letech nebo dokonce desetiletích najednou vrátí. Tento proces je stejně tak obávaný jako bohužel málo známý. Není jasné, jak přesně nádor „přežívá“ a jak vypadá mechanismus jeho návratu.

Michela Perego z amerického institutu Wistar a její spolupracovníci jsou na základě výsledků svých experimentů přesvědčeni, že jedním z hlavních viníků jsou stresové hormony. Dospěli k tomu na základě studia myší a dat o celkem 80 pacientech s rakovinou plic, z nichž u 17 došlo k neobvykle rychlému relapsu, čili obnovení zdánlivě vyléčeného nádoru.

TIP: Probuzená imunita: Vědci umí „probudit“ imunitní systém pro boj s nádorem

Vědci zjistili, že při probouzení „spících nádorů“ zřejmě hrají klíčovou roli bílé krvinky neutrofilní granulocyty, též zvané polymorfonukleární neutrofily (PMN). Vypouštějí totiž specifické lipidy, které pak mohou probudit nádor. Když badatelé sledovali tyto bílé krvinky a zjišťovali, co je přiměje uvolňovat zmíněné lipidy, ukázalo se, že spouštěčem je s největší pravděpodobností stresový hormon noradrenalin čili norepinefrin, vylučový dření nadledvin.

Obsah tohoto hormonu je nejnižší během spánku. V bdělém stavu je jeho obsah vyšší a největší množství se ho uvolní při velkém stresu nebo pocitu nebezpečí. Má to dobrý důvod, úkolem noradrenalinu je mobilizovat mozek i tělo k akci. Hormon urychluje srdeční tep, zrychluje štěpení cukrů a zvyšuje okysličování svalů. Bohužel, z nějakého důvodu také může probudit spící nádor. Snaha vyhýbat se stresu je proto (nejen) pro onkologicky nemocné mimořádně důležitá. 

Düne je malý, písčitý ostrůvek, jen co by kamenem dohodil od jeho většího a mnohem známějšího bratra jménem Helgoland. Ve čtvrtek v noci vyjíždíme ještě se dvěma přáteli z domova směrem k německému přístavu Cuxhaven, odkud v zimním období pouze jedenkrát denně odráží loď na ostrov Helgoland. Počasí nám zatím zrovna moc nepřeje, ale jsme optimisté a meteorologové navíc slibují klidnější období.

První nadšené setkání

V pátek kolem poledne přistáváme na Helgolandu a jdeme vstříc ubytování. Počasí se umoudřuje, takže na nic nečekáme a okamžitě jednou z odpoledních lodí odjíždíme na sousední ostrůvek Düne, domov několika desítek rodin tuleňů obecných (Phoca vitulina) i tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus).

Naše nadšení při spatření prvních ploutvonožců nezná mezí, protože pro nás všechny tři jde o premiéru. Nikdo z nás ještě neviděl tyto savce ve volné přírodě, a tak nevíme, kam se dívat dřív. Kulisu dokonalosti doplňují některé druhy bahňáků a všudypřítomný křik velkých racků. V době kolem vánoc prý samice tady na ostrově po jedenáctiměsíční březosti rodí svá mláďata. Proto se při večerním návratu na Helgoland už těšíme se na zítřek. Třeba budeme mít kus toho tolik potřebného štěstí.

Večer na pokoji kontrolujeme dnešní záběry a plánujeme zítřejší den. Proti neustálému větru a všudypřítomnému písku balíme fotografickou techniku do potravinářské fólie. Když usínáme, na střešní okna našich pokojů začínají dopadat první dešťové kapky... 

Den, který běží před očima

Večer jsem si za deště opakoval, že ráno bývá moudřejší večera a teď po svítání s radostí pozoruji, jak se nebe skutečně začíná probírat. Dnes společně s námi míří na malý ostrov celá řada fotografů doslova z celé Evropy. Potkáváme Holanďany, Poláky, domácí Němce, několik Angličanů. Čechy zastupujeme my tři s Láďou a Martinem.

Po asi jen pětiminutové plavbě vystupujeme z lodi a brzy objevujeme zátoku s majákem a písčitou pláží. V nánosu mořských rostlin postávají i polehávají fotografové a samozřejmě také tuleni! Klekám si k tomu nejbližšímu, v mořských rostlinách ležícímu mláděti, a dívám se do jeho mandlových očí. V rychlém sledu pořizuji několik fotografií, jako by to byl jen pouhý sen, který se může každou chvíli rozplynout.

Postupně objevujeme další a další mláďata, sledujeme napínavé souboje samců i líné povalování matek. Ty však i v nečinnosti bedlivě sledují své potomky a jsou připravené kdykoli zasáhnout proti nevítanému návštěvníkovi. Vychutnáváme si pohled na tuleně lovící a koupající se v moři, už odrostlejší mláďata v „plyšovém“ šatě a také kojící matky s úplně malými ratolestmi. Čas ubíhá tak rychle, že nevnímáme nic kolem sebe. Jen jakoby po očku sledujeme blížící se večer a s ním i náš končící pobyt tady.

Neobvyklý dárek

Pomalu se vracím zpátky do přístavu, když tu zahlédnu na jednom místě skupinku fotografů. Určitě se tam děje něco zvláštního! Přicházím blíž a zjišťuji, že jedna ze samic se právě chystá rodit! Jenže celý porod až několik kilogramů těžkého mláděte může trvat i několik hodin a tolik času bohužel nemáme. Sedám si do písku a stejně jako ostatní bedlivě sleduji samici ležící na boku nedaleko od nás. Co chvíli se prohne a my na okamžik spatříme mládě! Ještě ne. Tak snad za chvíli …

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Minuty neúprosně ubývají z vymezeného času, protože loď na nikoho nečeká a navíc je už tenhle den vážně poslední. Samice jakoby to věděla a rozhodla se nám všem přítomným dát ten nejkrásnější dárek na rozloučenou. Během několika dalších desítek minut totiž přivedla na svět nádherné mládě a my jsme byli u toho! S tlukoucím srdcem dobíháme jako jedni z posledních k lodi a na pokoji připíjíme na zdar výpravy. Tenhle výlet byl asi ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal.