Komunistický převrat v roce 1948 přinesl mnoho zásadních změn a také otevřel dveře radikální proměně představ o zaměstnanosti žen. Zvýšil se tlak na to, aby všechny obyvatelky Československa chodili do zaměstnání a zároveň pracovaly hlavně v továrnách. 

Božka jde do dolů

Přednostní zájem vedení státu o zaměstnanost žen měl několik důvodů. První z nich spočíval v nedostatku pracovních sil, který se projevil již po skončení druhé světové války. Jednoduché řešení, jak získat nové pracanty a obnovit zničené hospodářství, údajně spočívalo ve využití „ženské síly“, především žen v domácnosti. Ty byly vnímány jako dosud nepříliš využitá zásobárna skrývající v sobě silný potenciál, který je nutné využít. 

Druhý důvod ležel v restrukturalizaci státem řízené ekonomiky a jednostranné orientaci na těžký průmysl. Změna výroby v mnoha továrnách, které se dříve zaměřovaly na produkci spotřebního zboží, umocnila nedostatek pracovníků a pracovnic v hutnictví, slévárenství či hornictví. Nestačilo, aby ženy vstoupily do zaměstnání, ale aby si také začaly myslet, že doposud oblíbená povolání švadlen nebo kadeřnic nejsou tolik zajímavá. V jednom z mnoha agitačních textů zaznělo:

„Myslíte, že Božka půjde do učení do kadeřnictví, Jiřka, že se bude učit šít a Marie prostě zůstane doma, aby se naučila vařit? Kdepak! Boženka, Jiřka i Marie jdou do hornictví!“ 

Tak pravil Lenin

Ideologickou záštitu poskytl marxismus-leninismus, který ve výdělečné práci žen viděl rozhodující faktor emancipace žen. Jedině svojí finanční nezávislostí, sociální zkušeností z továrny a prací pro blaho celku se měla žena vnitřně osvobodit a postavit na roveň mužům. Údajné dřívější „buržoazní“ uzamčení v soukromé sféře domovů ženy ničilo a mrhalo jejich tvůrčím potenciálem. 

Velmi sugestivně popisoval pocity žen Vladimír I. Lenin, skoro jakoby se domácím pracím někdy sám intenzivně věnoval: „Žena zůstává domácí otrokyní přes všechny osvobozovací zákony, neboť ji deptá, rdousí, otupuje a ponižuje drobné domácí hospodaření, připoutává ji k rodině a k dětskému pokoji, plýtvá její tvůrčí silou na práci až k zbláznění neproduktivní, malichernou, unavující, otupující a ubíjející.“

Teprve v zaměstnání se naplno rozvine osobnost žen. A samozřejmě jen tam nedochází k plýtvání jejich tvůrčí silou, kterou mohou věnovat pro blaho celku a budování socialismu. 

Náborová střediska

Komunisté nenechávali ženy rozhodovat podle vlastní vůle, ale vyvinuli masivní kampaň vedoucí k vyššímu počtu šťastných hornic a slévaček. Ústřední výbor KSČ vypracoval podrobný a velmi rozsáhlý seznam metod, které využívaly ministerstva, národní výbory i masové organizace. Velký důraz se kladl na agitace s přímým kontaktem. Jednalo se o besedy, přednášky či nábory v podnicích. Například do malé slezské obce Klimkovice přijely v březnu 1951 opěvovat krásy svého povolání traktoristky z Ostravy, které chtěly přivítat mezi sebe další řidičky „novodobého tanku míru“. 

Mezi další způsoby náboru patřily cílené návštěvy žen v domácnosti, za nimiž se vydávaly dvojice podle předem obdržených seznamů. Nezvané návštěvnice klepaly na dveře potenciálních dělnic a snažily se je přemluvit, aby již neztrácely čas „malichernou a neproduktivní prací“, ale změnily svůj život k lepšímu a staly se budovatelkami nové společnosti.

Do této kategorie spadal od roku 1950 i vznik náborových středisek Služba ženám, kterých do dvou let existovalo v celé republice již přes dvě stě. Centra shromažďovala informace od jednotlivých podniků o jejich potřebách a volných místech, o počtu nezaměstnaných žen v daném regionu a v neposlední řadě o kapacitách školek, jeslí a závodních jídelen. Práce chtivé ženy sem chodily pro radu či přímo doporučení konkrétního zaměstnání. Podle souhrnných hlášení se například v Opavě, Krnově a Ostravě během tří měsíců zapojilo do pracovního procesu přes 16 000 nových zaměstnankyň. Většina plánovaných strategií ale spočívala v mediálním tlaku novin, časopisů, rozhlasu i filmu.

Tohle ženská nedokáže

Příběhy hlavních postav filmových pláten, stejně jako reportáží a článků v tisku, ale neměly sloužit pouze jako vzor, ale přinášely také návod, jak se vyrovnat s některými problémy na novém působišti. Novodobé hrdinky práce zde totiž neměly na růžích ustláno. Typický modelový příběh začínal nástupem ženy na pracoviště, který vyvolal mezi jejími kolegy nevoli. Nová kolegyně se často dočkala posměchu, který směřoval k podceňování jejích intelektových i fyzických schopností, vytrvalosti a doporučení, ať se raději vrátí zpátky k plotně. Spolupracovníci jí také nechtěli zaučit, neporadili jí a první dny jí rovněž opepřili nějakým drobným naschválem. V časopise Vlasta o svých začátcích hovořila Zdeňka Kodadová z Motorletu: „Nabrečela jsem se hodně, kolikrát bych byla od stroje nejradši utekla. Ale řekla jsem si, že zrovna ne, když mužští říkali, že to ženská nedokáže.“  

Problémy na pracovišti…

Uvedené překážky v těchto stále se opakujících příbězích ale nebyly zcela smyšlené. Vypovídaly o reálném střetu s tradičními představami o mužích a ženách. V archivních materiálech a také v těchto propagačních story se odrážely lety reprodukované ideály o typických vlastnostech obou pohlaví. Ženy měly vyhrazeny škatulku láskyplné starostlivosti, mateřské trpělivosti nebo poslušné poddajnosti, které bylo vhodné rozvíjet při ručních pracích, vaření nebo během působení ve školství a zdravotnictví.

A když se po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 otupilo ostří radikálního stalinismu, komunisté zčásti tyto „maloměšťácké“ hodnoty oprášili. V slavnostním projevu k Mezinárodnímu dni žen v roce 1956 byla zdůrazňována jemnost, vkus, zručnost a smysl pro čistotu a pořádek. Předchozí náborové akce volající pracovnice do továren stály v kontrastu s těmito představami – ve slévárně, na stavbě či při obrábění kovů jemnost a vkus pravděpodobně příliš prostoru k využití nedostaly. 

… a nesnáze doma

Peripetie na pracovištích se přelévaly i do soukromé sféry. Vedle hrozby narušení obvyklých vzájemných představ partnerů se objevoval strach ze zavádění různých domácích novot, které budou mít zničující následky. O těchto obavách hovořil mimo jiné prezident Antonín Zápotocký v roce 1954: „Velmi často jste slyšely a i dnes slyšíte námitku, že zařazení žen do práce rozbíjí rodinu.“

Vstup žen do zaměstnání znamenal narušení každodenních zvyklostí. Manželky vykonávající valnou část domácích prací včetně péče o potomky často nenacházely podporu partnerů. Božena Slunková se v časopise Vlasta svěřila: „Měl starost, že doma bude všechno hynout, bál se věčně studené plotny, ušmouraných, zanedbaných dětí, šlo mu jistě i o kousek osobního blaha.“

TIP: Tragédie jménem kolektivizace: 50. léta změnila tvář československého venkova

Ačkoli do zaměstnání nastoupila během dalších let většina žen produktivního věku, otázka slaďování péče o domácnost a potomstvo nebyla uspokojivě vyřešena. Stát sice zvyšoval počet mateřských škol a jeslí stejně jako prádelen či čistíren, které měly ze zaměstnaných žen sejmout tíhu domácích prací. Počet těchto zařízení ani kvalita nabízených služeb však neodpovídala skutečným požadavkům většiny rodin. Výsledkem se stalo zatížení žen dvojím břemenem, po návratu ze zaměstnání nastávala ženám „druhá směna“ doma.

Náborové kampaně nesoucí v sobě riziko destabilizace zavedených pořádků a představ o mužích a ženách postupně ubývaly, stejně jako se vytrácely usměvavé postavy traktoristek a dělnic v montérkách. Přibližně od konce padesátých let 20. století byla na většině vyobrazení žena spokojená tehdy, když si oblékla zástěru a místo kladiva držela v ruce vařečku. 

SpaceX včera úspěšně otestovali svůj prototyp vesmírné lodi Starship označované jako SN8. Krátce před půlnocí našeho času tato 50 metrů vysoká raketa se pomocí trojice motorů Raptor vznesla ze startovací plochy texaského kosmodromu Boca Chica. Raketa, jež má v budoucnu (v kombinaci s prvním stupněm Super Heavy) dopravit lidskou posádku a náklad na Měsíc i na Mars, měla vystoupat do výšky 12,5 kilometru a následně pak dosednout zpátky na zem.

Superskok se třemi Raptory

Zda se SpaceX podařilo dosáhnout plánované výšky nebylo v době přípravy tohoto textu jasné, samotný stoupavý let ale probíhal bez větších zádrhelů. Přibližně v čase 1:50 od startu došlo k výpadku jednoho z motorů Raptor. Podle pozdějšího vyjádření Elona Muska ale šlo o součást testu. Po dalších 80 sekundách došlo k výpadku i druhého motoru, loď ale i tak stoupala další minutu a půl vzhůru.

V čase 4:40 došlo na kritickou fázi celého testu, kdy se po vypnutí třetího motoru přetočila Starship na bok a volným pádem klesala k zemi. V této části testu byla poloha Starship kontrolována jen pomocí směrových křídel a klapek.

Přibližně po dalších dvou minutách opětovně zažehly motory Raptor a sestava se vrátila do kolmé pozice, připravená na přistání. Rychlost dosednutí ale byla kvůli nízkému tlaku v jedné z předních palivových nádrží příliš vysoká a v čase 6:30 Starship skončila v mohutné explozi.

TIP: Na Mars z moře? SpaceX plánují příbřežní kosmodrom u Texasu

I přes nevydařenou závěrečnou část přistání šlo nepochybně další velký úspěch SpaceX. Předchozí modely Starship absolvovaly pouze statické testy a skok do výšky 150 metrů. Poháněné byly jen jedním motorem Raptor. Starship SN8 tak lze označit jako první plnohodnotný prototyp budoucí kosmické lodi. 

I nejlepší inženýři uznávají, že někdy je lepší nesoupeřit s přírodou, ale vypůjčit si její nápady. Udělal to i tým Washingtonské univerzity, který stvořil biohybridní dron Smellicopter (česky např. Pachokoptéra).

Smellicopter je hybrot, čili hybridní robot, stroj, který obsahuje živou část. K navigačnímu systému dronu je totiž připojeno živé tykadlo lišaje tabákového (Manduca sexta). Tykadlo přitom navádí dron na cíl „po čichu“. 

Můří tykadla jsou mnohem lepší než cokoliv srovnatelného, co vyrobil člověk. Pachokoptéra spojuje to nejlepší z obou světů – přírodní senzor a robotickou platformu, kterou je možné velmi dobře ovládat. Experimenty potvrzují, že takový položivý výtvor funguje, a že ho bude možné využít například k hledání výbušnin nebo třeba živých lidí pod sutinami.

TIP: Bioinženýři postavili rejnoky kyborgy s buňkami potkaního srdce

Tvůrci Pachokoptéry získali tykadla amputací od živých lišajů. Takto oddělený orgán pochopitelně nevydrží věčně. Tykadlo funguje zhruba 4 hodiny, přičemž tuto dobu je možné prodloužit jeho uskladněním v ledničce. V budoucnu by podobná zařízení mohla pomáhat lidem na obtížně dostupných místech nebo v nebezpečných situacích.

Několik měsíců před osamostatněním Slovinska (20. ledna 1991) podepsali tamní ministr obrany Janez Janša a ministr vnitra Igor Bavčar se svými chorvatskými kolegy Martinem Špegljem a Josipem Boljkovcem dohodu o obraně. Úmluva stanovovala, že obě země si vzájemně pomohou v případě, že jednoho z nich napadne Jugoslávská lidová armáda (JLA). Chorvatsko ale v červnu 1991 nechalo Slovinsko na holičkách a nezastavilo jugoslávské tankové kolony, které se prodíraly přes jeho území směrem k rebelující republice.

Předchozí část: David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (1)

Předčasná radost

Slovinské shromáždění vyhlásilo ústavní zákon o samostatnosti 25. června 1991. Na hraničních přechodech nahradily jugoslávské vlajky a cedule nové – slovinské – a vznikly nové hraniční přechody s Chorvatskem. Tentýž večer se v Bělehradě sešla Federální výkonná rada, která přijala rozhodnutí o okamžité obraně státních hranic ve Slovinsku, čímž JLA a federální policie dostaly „zelenou“ k ozbrojenému vpádu.

Celostátní slovinské veselí z vyhlášení samostatnosti v noci z 26. na 27. června 1991 překazila zpráva, že jednotky JLA vyrazily z kasáren směrem k hranicím, aby Slovinsko odřízly od světa a zamezily realizaci nezávislosti. Rozkaz k napadení vydal 26. června tehdejší předseda federální vlády Chorvat Ante Marković. Ironií osudu zůstává, že do té doby ve Slovinsku panovalo všeobecné přesvědčení, že je lepší varianta, pokud v čele federální vlády sedí Chorvat nežli Srb. Ante Marković několik dní před slovinským vyhlášením samostatnosti přijel do Lublaně, kde hrozil tamnímu kabinetu, že ponese následky.

Důležitý byl též postoj USA; ty daly přes svého velvyslance v Bělehradě vědět jugoslávské vládě, aby okamžitě vyřešila vnitřní problémy ve federaci, a zároveň vzkázaly Slovinsku, že jeho nezávislost neuznají. A protože Marković se cítil tímto stanoviskem USA značně posílen, útok na svazovou republiku dovolil. Nutno dodat, že Američané později slovinskou samostatnost přijali jako fakt.

Slovinci překvapili svět

Nikdo však nečekal, že by se tak malá země dokázala úspěšně bránit ohromné přesile federální armády a policejních jednotek. I chorvatská vláda byla přesvědčena – stejně jako ostatní – že se JLA se Slovinskem vypořádá velmi rychle. Avšak slovinské síly (Teritoriální obrana a policisté) celý svět překvapily, když se jim podařilo zastavit obrněné kolony, během několika dnů znovu převzít kontrolu nad hraničními přechody a jugoslávská oddíly v kasárnách zahnat do kouta.

Slovinci udávají, že zajali 5 000 federálních vojáků. Takzvaná desetidenní válka o Slovinsko oficiálně začala 27. června 1991 v 1.15, kdy k italským hraničním přechodům začaly směřovat obrněné jednotky JLA. Obrněná vozidla ale narazila na improvizované barikády a spontánní odpor místních obyvatel, kteří samozřejmě nemohli zabránit postupu tanků. Jednoznačně a rozhodně ale reagovali proti agresi a tento postoj se vzápětí stal typickým pro celou zemi. Slovinci se též snažili rozptýlit a rozmělnit tankové klíny JLA do menších skupin a vzápětí na ně útočili vším, co měli po ruce.

Nepředvídatelná situace

Vojenské a policejní jednotky v první fázi směřovaly ke slovinským hranicím a k letišti Brnik. Obyvatelům země se dostalo ubezpečení, že tanky JLA přijely bránit hranice proti vnějšímu nepříteli. Slovinci ale pochopili, že hlavním cílem je obsazení jejich země. Jugoslávci neusilovali jen o odříznutí Slovinska od okolního světa, ale hodlali též vyměnit politické představitele a ustavit loutkovou vládu, jež by se stala prodlouženou rukou Bělehradu. Po zkušenostech z Chorvatska a Kosova JLA také ve Slovinsku aktivovala ozbrojené síly, ale mylně předpokládala, že se Slovinci pokorně vzdají. Proto také formace JLA jednaly bez vhodné logistické podpory.

Konfliktu se trochu posměšně říká desetidenní nebo víkendová válka, což může evokovat myšlenku, že se vlastně příliš nebojovalo. Přesto však toto období bylo skutečnou válkou. Stačilo málo a sen o samostatném Slovinsku se mohl rozplynout, ba co hůř – země mohla být zatažena do vleklých krvavých bojů, jež později probíhaly v jiných částech Jugoslávie. Naštěstí pro Lublaň se jednalo o rychlý konflikt bez větších ztrát na životech. Na straně JLA padlo 45 vojáků, raněných bylo 146, slovinské ozbrojené síly ohlásily celkově 19 mrtvých a 182 raněných, během střetů zahynulo také 13 civilistů. Tvrdé boje se vedly například u Trzinu či Mariboru.

První skutečně samostatný stát

Desetidenní válka skončila Brionskou deklarací, podepsanou 7. července 1991. Tato dohoda však pro Slovinsko představovala dvousečnou zbraň a nebyla mu příliš nakloněna; obsahovala řadu kompromisních ujednání, například o kontrole hranic, o vzájemném odpoutání bojujících stran, o souhlasu s rozmístěním mezinárodních pozorovatelů v konfliktních oblastech, ale především o tříměsíčním moratoriu platnosti osamostatňovacích aktů. Nikdo proto nemohl Slovinsku zaručit, že se situace v budoucnu nebude opakovat, nebo ještě hůře, že se ještě více nezkomplikuje. K tomuto černému scénáři naštěstí nedošlo, Slovinsko oficiálně vyhlásilo samostatnost 8. října 1991.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

I když se Lublaň vyvlékla z Jugoslávie poměrně rychle a bez větších ztrát na životech, rozpad soustátí a válka ovlivnily životy všech. Nesmíme zapomenout, že taktika Josipa Broze Tita byla promíchat národy a etnika celé Jugoslávie. Slovinci chodili sloužit na vojnu do Makedonie či Srbska, Srbové naopak do Chorvatska či Slovinska. Smíšená jugoslávská krev tak koluje v žilách velké části obyvatel bývalé federace – v každé rodině najdeme příslušníka jiné národnosti. Přestože se Slovinci dokázali myšlence velikého Srbska ubránit, s hrůzou pak několik let pozorovali, čemu se s velkou dávkou štěstí vyhnuli; války v okolních zemích se jich právě kvůli výše zmíněným rodinným vazbám silně dotýkaly také. Počet válečných obětí se stane statistikou, každý lidský osud ale píše dějiny národa. 

Ještě coby medik hledal Tomáš Brngál nejen způsob, jak sobě i spolužákům zvládnutí náročného předmětu anatomie usnadnit, ale také jak fungování lidského těla lépe pochopit. Ideální řešení našel ve světě virtuální reality, která umožňuje trojrozměrné zobrazení. 

Učit se kdekoliv

S týmem programátorů a 3D designérů společně vymysleli aplikaci Human Anatomy VR, jejíž pomocí se budoucí lékaři dostanou přímo ke konkrétním orgánům: Stačí do speciálních brýlí vložit chytrý telefon, a ocitnou se v úžasném i složitém světě naší tělesné schránky. Jakýkoliv orgán nebo strukturu si lze prohlížet, otáčet i studovat, a snáz tak pochopit, jak celé tělo funguje.

Tomáš Brngál se svým týmem založil firmu Virtual Medicine a licenci ke zmíněné aplikaci věnoval v roce 2016 lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ta ji začala plně využívat a jako první na Slovensku zřídila virtuální anatomickou učebnu. 

TIP: Léčba virtuálním strachem: Jak se léčí klaustrofobie a další lidské děsy

Human Anatomy VR se však nutně neváže ke konkrétnímu místu: Studenti se s ní mohou učit i doma, v knihovně či kdekoliv jinde. Celkem 92 % z nich navíc v průzkumu potvrdilo, že nyní anatomii zvládají mnohem lépe a nemusejí nad předmětem trávit tolik času. Aplikace se kromě toho již stihla rozšířit do celého světa, takže úspěšně slouží desítkám tisíc uživatelů ve více než 150 zemích. 

Nacházíme se ve vrcholném středověku, obchod začíná kvést a s ním i dopravní propojení starého kontinentu. Smělé plány mají i čeští panovníci. Přesně vědí, kudy má která silnice vést a za které úseky se má platit. Realita je ale o dost bídnější, cesta k moderním silnicím se ukáže být během na dlouhou trať!

Středověkem to však nezačíná. Obchodníci se v oblasti Čech a Moravy pohybují odedávna. Láká je totiž nedaleký německý Hallstadt bohatý na sůl a baltské pobřeží pyšnící se jantarem. Nálezy z 1. a 2. tisíciletí př. n. l. dokazují, že i naším územím proudily karavany soumarů a všemožní nosiči zboží. A třeba i zlata. Některé panovnické hrobky v Porýní právě české zlato ukrývaly. V knížecích hrobech u Bylan u Prahy zase najdeme pozůstatky čtyřkolových vozů o rozchodu 100 centimetrů, které táhli koně. Jaké cesty ale tyto vozy brázdily? Těžko říct. Nález z Líšně u Brna odkrývá 40 metrů dlouhý úsek z halštatského období, který je dlážděný oblázky a vyplněný vápencovou drtí. 

Na našem území jde ale o výjimku. Koně museli zdolávat spíše jen obyčejné stezky vysekané v poříčních porostech, někde překládané dřevěnými hatěmi (tedy svazky slámy nebo větví). Keltské cesty sledují starší obchodní trasy vedoucí k Baltu a do Německa, navíc jsou ale budované nové, které spojují jednotlivá oppida a další sídla keltské populace. Třeba hrazanské oppidum ve středních Čechách z nejmladší doby laténské disponovalo cestou zpevněnou kameny a upravenou drobným štěrkem.

Honosný název, ale…

Germáni stezky v podstatě přebírají a totéž pak činí Slované. Z období mezi 5. stoletím př. n. l. až po začátek letopočtu tak víme o cestě vedoucí brodem přes Berounku mezi Lety a Řevnicemi či o úsecích dálkové obchodní cesty táhnoucí se Horno- a Dolnomoravským úvalem. Za zmínku stojí také cesty z doby Franské říše, například ta z Hostimského hradiska až k Tetínu. Je dlážděná, na straně od svahů zpevněná opěrnou zídkou.

Opět jde ale o výjimku – až do raného středověku totiž převažují zemní cesty uježděné vozy nebo ušlapané lidmi. Zpevnění kamenem se objevuje sporadicky, hatě jsou pokrývány zeminou nebo pískem. Právě haťové cesty nacházíme všude, kde Slované působí. 

Zlom přichází se vznikem českého státu za Přemyslovců. Obchodní styky jsou četnější, síť komunikací hustší. Nejvýznamnějšími jsou bezesporu „zemské stezky“, v roce 1000 jich je asi dvacet! Nesou sice honosný název „magna via“ nebo „magna strata“, jsou ale ve zcela nevyhovujícím stavu. Chybí jim jednotný styl, jsou neudržované a vypadají spíš jako lesní stezky. 

Za cesty se platí

Neutěšený stav se snaží změnit Karel IV., který prosazuje pravidelné opravy cest a strážná místa, která je mají bránit před loupežníky. První skutečnou silnicí je pak cesta z Prahy do Vídně budovaná právě za vlády Otce vlasti. Normou se stává výběr cel a mýt na hlavních stezkách, vybírá se také mostné (především od cizích obchodníků). Vybrané finance mají posloužit obnově stezek.

Za vlády Václava IV. se ale množí případy, kdy si obchodníci „zkracují“ cesty postranními stezkami a travnatými pěšinami využívanými domácím obyvatelstvem. Nechce se jim totiž platit. Král Václav proto poručí městům Kadaň, Louny a dalším, aby obchodníkům se solí a obilím, kteří jezdí po cestách postranních, udělovaly pokuty. Povinně vybíraná mýta bohužel vlastníci půdy na opravy často nepoužívají. Z cest jsou pouhé vyšlapané pruhy země bez zpevnění a odvodnění, mnohdy tak vyježděné, že obchodníci raději jezdí kolem nich. Je pravda, že občas se zasypou díry a vykopou pruhy příkopů, ty jsou ale nesouvislé. Vše zhorší vlna husitské revoluce. Cesty se mění v bahno, ve víru války se o ně nikdo nestará.  

Válka a silnice

S 16. stoletím dochází k dalším změnám. Například nařízení z roku 1548 požaduje, aby lesy okolo hlavních cest byly vykáceny do vzdálenosti 360 metrů. Jde o další prostředek, jak se vypořádat s loupežníky a dalšími podvratnými živly, kteří přepadávají typické vozy doby – lehké a rychlé cestovní kotčí vozy (vyráběné například v uherském Komárnu) i těžké formanské vozy kryté plachtou.

Posun v silniční dopravě přichází až s Karlem VI. Habsburským v první polovině 18. století. Objevuje se rakouská metoda výstavby – na urovnanou pláň se kladou ploché lomové kameny a mezery mezi nimi se vyplní zahliněným štěrkem. Na vrch se rozprostře 20 centimetrů vysoká vrstva menších lomových kamenů zpevněná pískem a navrch se ještě položí hrubý štěrk. Výška vozovky je asi 53 centimetrů.

Na Moravě je výstavba těchto cest svěřena především staviteli Janu Grossovi, který vše pečlivě dozoruje. Jím vystavěné cesty vydrží i 30 let! Silniční komise ještě předtím rozhoduje o výstavbě šesti státních – císařských silnic. Na zrodu Vídeňské a Lipské císařské cesty se podílejí i sedláci z povstání z roku 1738. Cesta z Prahy přes Čáslav, Vysoké Mýto a Brno do Vídně je hotová až v roce 1774. Později vzniká silniční ředitelství stanovující jednotlivé technické a správní parametry a spouští se stavitelský boom. 

Z outsidera jedničkou

V 19. století se objevuje parní vůz, v roce 1876 se představuje vynález spalovacího motoru. Auto a motocykl jsou na světě o deset let později. Císařské silnice jsou konečně dostavěné, celkem je koncem století hotovo 3 800 kilometrů vozovek v Čechách, 890 na Moravě a ve Slezsku. Nevýhodou této doby je, že se nové silnice sice budují, stávající ale chátrají, navíc jsou snižovány stavy cestářů a silničních dozorců. Cestáři přitom musejí na silnici pracovat téměř každý den. I díky nim pak dochází v roce 1875 k osazení milníků udávajících vzdálenosti v kilometrech. Zavedeno je i válcování silnic a první parní válec vyráží na cesty v roce 1895 na Náchodsku.

Koncem století se situace zlepšuje, staré nezpevněné cesty jsou upraveny na silnice a dobudovává se hustá síť velkoryse budovaných okresních silnic. V roce 1895 už má 531 kilometrů! I proto jsou Čechy v roce 1918 v rozpadajícím se Rakousku-Uhersku na prvním místě v hustotě silniční sítě. A v celé Evropě jsme na místě čtvrtém! Rozmach zažívají i železné příhradové mosty, první betonový most je pak vybudován v roce 1896 přes Rokytku v Praze-Libni.  

Finišery i asfalt

První světová válka opět zanechala cesty zdevastované. V nové republice mají státní čili erární silnice předepsanou výšku kameniny 55 centimetrů a štěrku 20 centimetrů. U zemských silnic je to 35 a 15 centimetrů, u okresních a obecních 25 až 20 a 10 centimetrů. Růst automobilové dopravy nutí silničáře a stát neuspokojivý stav silnic důsledně řešit. Silnice proto dostávají od roku 1927 nový kabát z drobnějšího kameniva obalovaného asfaltem nebo směsí dehtu a asfaltu.

Další inovací jsou jemné asfaltové betony používané od 30. let. Jejich pojivem je asfalt přírodní či petrolejový a pokládají je nové stroje – takzvané finišery. Někde přesto zůstávají vozovky z konce 19. století – jde o dlažbu z velkých kamenných kostek, které se postupně zmenšují. Dlážděná vozovka z drobných kostek je prvně vybudovaná v Karlových Varech. A Československo si koncem třicátých let nechce nechat „ujet vlak“ a sahá k výstavbě dálnic…

Rychle vpřed!

Se stavbou dálniční sítě počítá vládní nařízení z prosince 1938. Má propojit Prahu s Brnem, Zlínem a Prešovem až k rumunským hranicím. Stavba je zahájena v květnu 1939 u pražských Průhonic. Práce jsou ale v roce 1941 zastavené, jen na chvíli se znovu rozjedou v roce 1945.

TIP: Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien

V roce 1948 je projekt stornován a stavba zarůstá keři a břízkami. Koncem let šedesátých se v podobě dálnice D1 práce opět rozběhnou. První úsek je otevřen v roce 1971 mezi Prahou a Mirošovicemi. Zamýšlená „Hitlerova dálnice“ z Vídně do Vratislavy se ale neobnovuje vůbec. V roce 1985 se Československo chlubí 455 kilometry dálnic, k letošnímu roku Českou republiku křižuje 1 292 dálničních kilometrů.

První americký komerční projekt příbřežního větrného parku Vineyard Wind 1 využije gigantické větrné turbíny od společnosti GE Renewable Energy. Mamutí turbíny Haliade-X jsou přitom momentálně největší a nejvýkonnější na světě. Jsou vysoké 260 metrů a jejich rotory o průměru 220 metrů vyrobí jedinou otáčkou rotoru dost energie pro jednu domácnost na dva dny.

Projekt Vineyard Wind 1 by měl mít celkový výkon 800 MW, což odpovídá necelé třetině výkonu jaderné elektrárny v Dukovanech. Ve větrném parku bude pracovat velký počet turbín Haliade-X, které budou umístěné zhruba 24 kilometrů od jižního pobřeží ostrova Martha's Vineyard v americkém státě Massachusetts. Využijí tam silné větry, které jsou v této části východního pobřeží USA běžné.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Větrná farma Vineyard Wind 1 by měla roztočit turbíny někdy v roce 2023. Její energie by měla stačit pro cca 400 tisíc domácností v Nové Anglii. Podle všeho bude mít největší výkon ze všech větrných farem v severní Americe. Zároveň ale bude dost zaostávat za momentálně největším projektem příbřežní větrné farmy světa, což bude britský Dogger Bank s výkonem 3,6 GW. Ten hodlá využít stejné turbíny Haliade-X.

Právě tyto turbíny jsou pro oba zmíněné projekty zásadní. Jejich rotory zužitkují minimálně o 45 procent více větrné energie než jejich konkurence. Jsou také efektivnější při větru o nízké rychlosti. Instalace gigantických turbín znamená, že jich bude potřeba méně. Tím větrné parky významně ušetří počáteční investice. 

V prostoru observatoře Haleakalā na havajském ostrově Maui vyrostl nový největší pozemní teleskop Daniel K. Inouye Solar Telescope (DKIST) určený k pozorování Slunce. Stavbu teleskopu zahájili v roce 2013 a snad by měl být definitivně dokončen v roce 2021. Od loňského roku už ale pracuje a pozoruje Slunce.

Letos 28. ledna 2020 teleskop DKIST pořídil uhrančivý snímek sluneční skvrny v neuvěřitelném detailu. Nevšední snímek byl zveřejněn až nyní, jako první snímek sluneční skvrny tohoto teleskopu. Stačí krátký pohled a je jasné, že v průběhu dalšího jedenáctiletého solárního cyklu, který právě začal, to bude právě teleskop DKIST, který nám poskytne nejlepší výhled ze Země na Slunce.

Nejostřejsí snímek sluneční skvrny

Vzhledem k časovému odstupu už skvrna, kterou zobrazuje zmíněný snímek, na Slunci dávno není patrná. Ze snímku je každopádně dost jasné, že adaptivní optika a čtyřmetrové primární zrcadlo teleskopu DSKIT dovedou zázraky. Snímek má rozlišení 2,5× větší než doposud nejostřejší snímek tohoto druhu a ukazuje nevídané detaily na povrchu Slunce.

TIP: Nový největší solární teleskop se uvedl fantastickým snímkem Slunce

Zveřejněný snímek zachycuje jen malou část povrchu Slunce. Přesto by se do této sluneční skvrny pohodlně vešla celá Země. Sluneční skvrny jsou nejvíce patrným projevem sluneční aktivity. V těchto místech jsou na povrchu Slunce koncentrovaná magnetické pole, která brání přístupu žhavého materiálu z hlubin Slunce na povrch. Proto jsou sluneční skvrny o něco chladnější než okolní plochy na Slunci, i když pro pozemšťana to jsou stále pekelná místa.

Bavorská policie řeší neobvyklou záhadu. Z místní hory Grünten nedávno zmizela socha zhruba dva metry velkého dřevěného penisu. Po bezmála dvousetkilogramové skulptuře zbyla jen hromada pilin. Není známo, kdo sochu odstranil a není ani jisté, zda jde o zločin – nikdo totiž netuší, komu vlastně tato podivná socha patřila.

Obří penis se na Grüntenu objevil před čtyřmi nebo pěti lety a rychle se stal vyhledávanou turistickou atrakcí. Kdo jej ale na 1 738 metrů vysokou horu umístil, není dodnes jasné. Podle místních šlo zřejmě o odložený nevhodný dárek. Pikantní dílo si každopádně rychle získalo srdce místních i turistů a Google ji ve svých mapách zařadil mezi „kulturní dominanty“.

TIP: Sorry, kámo! Sexuální hrátky skončily trapnou blamáží

Jen několik dnů po zmizení sochy se ale na Grüntenu objevil penis nový. Je dokonce o něco větší než ten původní. Ani v tomto případě ale není známé jméno majitele ani toho, kdo novou sochu na Grünten umístil. Policii v Kemptenu, která má vyšetřování záhady dřevěného penisu na starosti, tak nejspíš čeká nejedna bezesná noc.