V sobotu 12. prosince 2020 se uskutečnil další plánovaný letový test cestovního raketoplánu typu SpaceShipTwo, VSS Unity. Tento suborbitální raketoplán s raketovým pohonem a lidskou posádkou vyvíjí společnost Virgin Galactic Richarda Bransona. Měl to být první let na hranici vesmíru.

Cílem testu mělo být dosažení výšky přes 80 kilometrů. Namísto toho se ale raketoplán VSS Unity dostal do pouhých 12 kilometrů, a pak se vrátil na zem. Start a první fáze letu přitom probíhaly bez problémů a nic nenaznačovalo možné komplikace. Pak se ale nepodařilo zažehnout raketový pohon a raketoplán musel v podstatě nouzově přistát.

Dobrý konec vše spraví

Je to neúspěch, ale podle všeho nedošlo k žádným závažným škodám. Příčinou zřejmě byla porucha počítače. Podle ředitele společnosti Michaela Colglaziera kvůli této poruše nebyla dokončena sekvence zážehu raketového pohonu. Nakonec to ale nebyl fatální problém a posádka s raketoplánem úspěšně přistála.

TIP: Cestovní raketoplán SpaceShipTwo poprvé dosáhl kosmického prostoru

Navzdory této nehodě jsou Virgin Galactic, jejich ředitel, i posádka VSS Unity pozitivně naladěni. Raketoplán i piloti jsou v pohodě. Na kosmodromu Spaceport America v Novém Mexiku mají Virgin Galactic několik náhradních motorů. Raketoplán teď projde zevrubnou kontrolou a brzy by se měl opět odlepit od země.

Panenko skákavá! Zmíněné zvolání vyjadřující údiv patří spíš do repertoáru našich babiček, nicméně jeho původ je nepochybně zajímavý ještě dnes. Nejedná se totiž o žádnou skákající panenku, jak by se mohlo zdát, nýbrž o světici Pannu Marii Pomocnici ze Skoků. Stala se námětem obrazu, jenž zdobil kapli v obci Skoky u Žlutic a proslul svou údajnou zázračnou mocí.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Skokovská kaple se následně přestavěla na kostel a ten se proměnil ve význačné poutní místo. Zdejší mariánský obraz byl obecně známý jako „panenka skokovská“, z čehož posléze zkomolením vznikla „panenka skákavá“. Obec sice již zanikla, ale svatostánek se dochoval a příležitostně se otevírá poutníkům a návštěvníkům.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Tycho Brahe proslul především díky filmům o císaři a jeho pekaři. Ve známé scéně s poháry obíhajícími kolem sebe je naznačena jeho představa o uspořádání vesmíru – na rozdíl od Mikuláše Koperníka Brahe tvrdil, že středem vesmíru není Slunce, ale Země. Kolem té pak Měsíc a Slunce obíhají a teprve kolem Slunce obíhají další planety. Postavení nebeských těles pak podle něj mělo ovlivňovat dění na Zemi, nikoliv jej však předurčovat, čímž rozporoval představy a tvrzení mnoha císařových astrologů.

Pozvání do Prahy

Tycho Brahe se narodil 14. prosince 1546 na zámku Knudstrup v Dánsku. Hvězdná kariéra jej zavedla na řadu dvorů renesanční Evropy, až jej na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozval Rudolf II. do Prahy, kde se Brahe stal císařským astronomem. Stověžaté město se mu stalo osudným, když tam podle legendy zemřel na protržení močového měchýře, neboť ze společenských důvodů prý nemohl vstát od stolu dříve než císař.

Historické záznamy však pravdivost tohoto romantického příběhu vyvracejí. Hvězdář se skutečně roznemohl po hostině. Zemřel však až 11 dní poté v ohromných bolestech, aniž by se mohl vymočit. Vědci spekulovali, že jej mohla zabít akutní urémie (neboli selhání ledvin), výzkum dánských historiků však přinesl další možné řešení. V tkáních Braheho se nacházelo určité množství rtuti, které mohlo poukazovat na otravu.

Byl Brahe otráven?

Dánové se roku 1901 rozhodli Braheho ostatky exhumovat a podrobit je zkoumání. Z odebraných vzorků vyvodili, že skutečně došlo k otravě – stopy rtuti obsahovaly jak kosterní pozůstatky, tak i vlasy a další ostatky. Kdo jej však mohl chtít otrávit a proč? Astronom měl jistě vliv na císaře a kvůli tomu i mnoho nepřátel, stále však šlo o pouhé domněnky a žádný důkaz. 

Druhá exhumace proběhla roku 2010. Kromě dánského vědeckého týmu se ostatkům věnoval i radiologický tým Nemocnice na Homolce, který je zkoumal pomocí počítačové tomografie. Závěr výzkumu zněl jasně: Dánovo tělo sice neslo stopy rtuti, ale její koncentrace nebyla taková, aby jej zabila. Pravděpodobně se do organismu dostala při Braheho alchymistických pokusech. Kdo měl tedy na svědomí jeho smrt?

Alkoholik s cukrovkou

Vědci porovnali kosterní pozůstatky s dalšími nálezy ze severozápadní Evropy a zrekonstruovali Braheho stravovací návyky. Výzkum prokázal, že minimálně na sklonku svého života byl obézní. K tomu nadmíru holdoval alkoholu a vzhledem k nadměrně vápenatým vazům a šlachám trpěl také poruchou metabolických procesů.

TIP: Velikáni novověké astronomie: Vytrvalý aristokrat Tycho Brahe

Tyto skutečnosti vedly vědce k závěru, že slavného astronoma nezabil jed, ale docela obyčejné civilizační choroby, které rozhodně nejsou jen výstřelkem posledních desetiletí. K problémům s metabolismem a alkoholismu se u Braheho přidala pravděpodobně také hypertrofie prostaty a nejspíš i cukrovka – obě tyto nemoci odpovídají jeho problémům s močením, komatóznímu stavu a bolestem, které jeho skon provázely.

Hvězdná obloha na Marsu se od té pozemské příliš neliší. Z hlediska vesmírných vzdáleností se rudá i modrá planeta nacházejí prakticky na stejném místě: Rozdíly v polohách vzdálených hvězd tak sice mohou být oproti jejich pozici na pozemském nebi měřitelné, ale tato změna v každém případě zůstává mimo rozlišovací schopnost lidského oka. Tisknout nové hvězdné mapy by proto bylo zbytečné. 

Odlišnosti na Marsu přirozeně panují, pokud jde o vzhled blízkých objektů. Slunce se nachází asi o polovinu dál, má zhruba dvoutřetinový zdánlivý rozměr a poskytuje pouze 45 % záření ve srovnání se zemským povrchem. Na marsovském nebi také chybí Měsíc. Planeta má sice dva přirozené satelity, Phobos a Deimos, ale jejich rozměry jsou ve srovnání se souputníkem Země zanedbatelné. 

TIP: Záhada na Marsu: Místní zatmění Slunce vyvolávají nepatrné otřesy

Větší Phobos vypadá jako brambora o rozměru kolem 20 km a oběhne Mars jednou za osm hodin, tedy rychleji, než se planeta otočí kolem své osy. Vychází tudíž na západě a po čtyřech hodinách zapadá na východě. Nachází se zhruba 6 000 km od povrchu rodného tělesa a jeví se jako plošný objekt s rozměrem odpovídajícím asi třetině Měsíce. Menší Deimos má opět nepravidelný tvar, dosahuje velikosti okolo 10 km a oběhne planetu za 30 hodin. Zdánlivě se proto pohybuje po obloze „správně“, tj. od východu k západu. Krouží však ve vzdálenosti přes 23 000 km a vypadá pouze jako jasný bod – podobně jako Venuše na pozemské obloze. 

Co se týče planet, nejjasnější zůstává na marsovském nebi právě Venuše s maximem kolem −3,2 magnitudy. Země se ve společnosti Měsíce jeví jako dvojtěleso a její jasnost se mění od −2,5 do +0,9 mag podle fáze. Vnější planety, tj. Jupiter a další, jsou v opozici o něco jasnější než při pohledu ze Země, nezkušené oko by si však rozdílu nejspíš nevšimlo. 

Australští vědci v nedávném výzkumu využili skeny mozku a myšlenkové algoritmy, aby rozluštili, jakým způsobem naše mysl různé ideje potlačuje. Patnácti lidem předložili jednoduché obrazy jako zelenou brokolici nebo červené jablko, načež se dobrovolníci měli snažit si je nepředstavit. Během testu u nich výzkumníci pomocí magnetické rezonance skenovali mozkovou aktivitu. Po dvanácti vteřinách byli účastníci dotázáni, zda se jim podařilo myšlenku potlačit – a přestože většina uvedla, že vizuální obraz upozadili, skeny tvrdily opak: Levá část mozku si dál představovala zmíněné objekty, zatímco pravá se zaobírala jejich potlačením. 

TIP: Spočítáno! Kolik myšlenek napadne průměrného člověka za jeden den?

Podle výzkumu tak myšlenka, kterou se snažíme vytěsnit, zůstává v mozkové aktivitě stále přítomná. Může za to zraková kůra, část našeho klíčového orgánu odpovědná za představivost: Sledované objekty tudíž mozek dál zpracovává, aniž bychom si to uvědomovali.

Zemědělství je plné jednotvárných a neustále se opakujících činností, které se po čase stávají pro lidi poněkud ubíjejícími. Proto se již delší dobu právě v zemědělství objevují pokusy zavádět autonomní stroje, které by za lidské zemědělce převzaly část jejich úkolů a zodpovědnosti.

Nejchytřejší traktor na světě

Nejnovějším z těchto strojů je autonomní traktor Monarch. Má k dispozici vyspělou sestavu senzorů a také pokročilý navigační software s umělou inteligencí. Může vykonávat řadu různých úkonů, aniž by k tomu potřeboval lidskou obsluhu. Operátor ho může instruovat z dálky svými gesty. Monarch také může následovat člověka a opakovat jeho úkony ve „stínujícím“ módu.

Výhodou autonomního traktoru je i plně elektrický pohon, který nevypouští žádné emise. Zásadní předností traktoru je ale jeho schopnost strojového učení. Monarch může denně nashromáždit až 240 GB dat ze svých senzorů a kamer. Umělá inteligence je průběžně analyzuje a zároveň se v tom neustále zlepšuje učením. Monarch je tím pádem nejen traktor, ale i užitečný pomocník farmáře, který sleduje situaci na farmě, zdravotní stav plodin i jejich výnosy. Pohon traktoru o výkonu 70 koňských sil vydrží v provozu přes 10 hodin na jedno nabití baterií. Nabíjení přitom vyžaduje 4 až 5 hodin času z běžné zásuvky.

TIP: Robotické zemědělství: Na plantáže míří autonomní sázeči rýže

Společnost nedávno spustila systém předprodejních rezervací, který podle vyjádření firmy využily již stovky farmářů. Nejchytřejší traktory na světě by měly být k dispozici na podzim roku 2021, přičemž zájemci za traktor zaplatí 50 tisíc dolarů (přibližně 1 milion 85 tisíc Kč).

Nečekaný incident se odehrál během jednoho pondělního rána v Manchesteru. Nejmenovaná pasažérka si během jízdy do práce všimla, že jeden z cestujících má okolo tváře a úst obtočeného hada. Nejdřív si myslela, že jde o velmi kreativní roušku. Jenže pak zjistila, že se plaz pokouší ovíjet kolem madel, a došlo jí, že je živý.

TIP: Indický mladík tvrdí, že ho za poslední měsíc již osmkrát kousl stejný had

Ostatní cestující ve voze prý však ani nehnuli brvou: Těžko říct, zda se báli, nebo podivného spolucestujícího nechtěli oslovit z čirého respektu k jeho odvaze. A tak „událost“ vyšuměla.

Mluvčí dopravního podniku nicméně dodala, že „se hadí kůže coby materiál na výrobu roušky nedoporučuje – obzvlášť je-li stále přirostlá k živočichovi“.

Oproti letům 1914–1918, kdy se ponorky poprvé prosadily jako efektivní bojový prostředek, urazily podmořské čluny nasazené ve druhé světové válce obrovský kus cesty. Dokázaly vyvinout vyšší rychlost, měly efektivnější výzbroj, sofistikovanější detekční systémy a díky své celkově větší všestrannosti již nemusely jen čekat pod hladinou na vhodný cíl. Ponorkoví kapitáni mohli v daleko větší míře uplatnit různé taktické postupy, svou agresivitu nebo spolupráci s dalšími plavidly. Mnozí z nich dosáhli skutečně mimořádných úspěchů, když poslali ke dnu desítky nepřátelských lodí, zničili bojové plavidlo o velkém výtlaku nebo zdecimovali konvoje převážející klíčové suroviny či zbraně. 

Zakázané testování

Počátky Hitlerovy ponorkové zbraně se váží k roku 1933, kdy v Mürwiku došlo k otevření protiponorkové školy. Nový vzdělávací institut měl ale plnit zcela odlišné úkoly a ve skutečnosti se v něm školili budoucí ponorkoví důstojníci. Instruktorský sbor tvořili jak veteráni císařského loďstva, tak mladší krev, která pod hlavičkou „holandské“ firmy IvS ve 20. letech testovala ponorky ve Finsku, Turecku a Španělsku.

Když v roce 1935 smlouva s Velkou Británií umožnila Německu omezené vlastnictví ponorných člunů, vznikla k 1. říjnu téhož roku první flotila šesti malých jednotek. Posádky cvičily pět dní v týdnu, přičemž velící námořní kapitán Karl Dönitz kladl důraz především na torpédové útoky. Každá ponorka musela podniknout šedesát simulovaných ataků za dne a stejný počet v noci, než vůbec došlo na palbu cvičnými torpédy. Taktika útoků nevypadala složitě: člun se v periskopové hloubce přiblížil k cílové lodi asi na jeden kilometr a odpálil tři nebo čtyři torpéda s rozptylem několika stupňů.

Zrod hvězdy Kriegsmarine

V lednu 1936 se k ponorkové flotile připojil Otto Kretschmer a za necelé dva roky dostal velení malého člunu U-23. O šest měsíců později už mladý důstojník platil za nejlepšího německého torpédového střelce. Dospěl totiž k názoru, že palba salvou je zbytečná, držel se zásady „jedno torpédo – jedna loď“ a opravdu jen málokdy minul cíl.

V prvních měsících války U-23 často operovala v okolí Shetlandských a Orknejských ostrovů, kde 12. ledna 1940 Kretschmer předvedl husarský kousek. Krátce před setměním hlídky po obou stranách zátoky Inganes Bay spatřily dvě zakotvené hlídkové lodě a o poznání dál se rýsovala nezaměnitelná silueta velkého tankeru. U-23 nejdřív křižovala v periskopové hloubce a snažila se nalézt cestu do zálivu, ale riziko najetí na útes bylo příliš velké. Kretschmer se proto rozhodl vynořit, a přestože noc ozařoval měsíc, ponorka do zálivu nerušeně pronikla na hladině. Po zásahu torpéda se ozval mohutný výbuch, který roztrhl tanker Danmark ve dví. Hlídkové lodě se na nic nezmohly a drzý nájezdník bez úhony unikl.

Nepřekonán

Za šest týdnů okolnosti Kretschmera přinutily nový způsob útoku zopakovat. Zatímco pokuřoval doutník, hlídky spatřily britský konvoj. U-23 se přiblížila, ale pak se přímo před ní objevil torpédoborec Daring. Také druhý torpédoborec se rychle blížil a zdálo se, že U-boot je v pasti. Na ponor nezůstal čas a Kretschmer zahájil hladinový útok.

O několik desítek vteřin později se Daring proměnil v ohnivou kouli a ponorka, stále ještě na hladině, uháněla do bezpečí. Oba případy vedly Kretschmera k poznání, že v noci je nízká silueta ponorky jen velmi špatně viditelná a jeho člun je navíc mnohem rychlejší a obratnější než v periskopové hloubce. Svou teorii si ověřil už jako kapitán zbrusu nové ponorky U-99. Před jednou z cvičných plaveb se domluvil s eskortou německého konvoje, že se U-99 pokusí překonat ochrannou clonu a dostat se mezi nákladní lodě. 

Do zajetí

Německý doprovod o drzém experimentu kapitána Kretschmera věděl, ale hlídky si ponorky všimly, až když vítězně rozblikala signální lampu. Od té doby měl Kretschmer o své taktice zcela jasno. Při útocích na britské konvoje pronikal mezi jednotlivé kolony a pálil na všechny strany. Ačkoli úžasné výsledky hovořily jasnou řečí a někteří kapitáni Kretschmerovu taktiku napodobovali, velení Kriegsmarine zařadilo noční hladinový útok do výcviku až počátkem roku 1941.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Sám Kretschmer u toho ale nebyl. Při útoku na konvoj HX112 v polovině března 1941 se U-99 jako obvykle dostala do středu britské sestavy a vystřílela všechna torpéda. Při úniku se ale dostala do cesty torpédoborci Walker, který ji zničil, a posádka včetně velitele skončila v zajetí. Kretschmerova taktika vydržela o něco déle, ale po nějaké době radar zahnal německé ponorky zpátky pod hladinu. Snad i proto žádný německý ponorkový velitel Kretschmerovy výsledky nikdy nepřekonal.

Psal se 14. prosinec 1911, když na geografickém jižním pólu poprvé v historii stanula noha člověka. V ten den zde norskou vlajku vztyčila pětičlenná výprava vedená tehdy již zkušeným cestovatelem Roaldem Amundsenem. 

Dobytí jižního pólu se stalo snem polárníků na začátku dvacátého století. S polárními badateli se v této části světa roztrhl pytel. Jenom v letech 1900 až 1905 se zde objevilo pět vědeckých výprav. V roce 1910 vypluly do Antarktidy hned dvě výpravy. Amundsen i jeho největší konkurent Brit Robert Falcon Scott chtěli být na pólu první. Závod o čas a kilometry skončil triumfem prvního a tragédií druhého… 

Závod o čas

Roald Amundsen na expedici vyrážel s tou nejlepší pověstí. V letech 1903 až 1906 jako vůbec první proplul takzvaným Severozápadním průjezdem od Grónska podél Severní Ameriky až do Nome na Aljašce. Původní cíl – severní pól – musel roku 1909 změnit, a tak v létě 1910 vyplul směrem k Rossově šelfovému ledovci. 

Protože se ale obával reakcí sponzorů, zveřejnil svůj plán až během cesty. V Zátoce velryb, kde si postavil základnu nazvanou podle své lodi Framheim (Domov Framu), se poté několik měsíců připravoval na samotnou výpravu a budoval předsunuté zásobovací sklady. První pokus se nezdařil, druhý naplánoval na říjen 1911.

Ze základny vyrazil 19. října spolu s dalšími čtyřmi muži. Všech pět účastníků výpravy umělo skvěle lyžovat, saně jim navíc táhli cvičení psi a Amundsen se inspiroval zkušenostmi Eskymáků. Pólu dosáhl 14. prosince 1911, tedy o 33 dní dříve než jeho konkurent Robert Scott. Amundsenovi se tak podařilo vyhrát nevyhlášený závod s britským polárníkem, jehož expedice navíc skončila tragédií.

Osudný severní pól 

Amundsenovi vynesl jeho úspěch slávu největšího polárníka. Nejednalo se však o jeho poslední odvážnou výpravu do věčně zmrzlých oblastí. V polovině května 1926 se vydal ve vzducholodi Norge k severnímu pólu a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nejsevernějšího bodu planety podařil.

TIP: Hrozivé království ledu: Jak se dobývaly zemské póly?

Právě severní pól se však o dva roky později stal norskému cestovateli osudným. Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem pětapadesátiletý Roald Amundsen zahynul. Předpokládá se, že se jeho letoun v mlze zřítil do Barentsova moře. Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se ale nikdy nenašly. Moře vydalo jen několik částí havarovaného hydroplánu. 

Sedmatřicetiletý reverend Travis Clark si do kostela sv. Petra a Pavla v americkém Pearl River pozval na noční orgie profesionální dominy Mindy Dixonovou a Melissu Chengovou. Milostné hrátky pak rozpoutali přímo na oltáři, a navíc vše natáčeli. Jejich povyražení by se nejspíš obešlo bez následků nebýt náhodného kolemjdoucího, který si všiml, že se ve svatostánku svítí: Muž nahlédl dovnitř, šokující scénu natočil na mobil a vše nahlásil policii. Trojici výtečníků zatkli za obscénnosti na veřejném místě. Kněz byl následně církví exkomunikován a znesvěcený oltář nechal údajně neworleanský arcibiskup spálit.

TIP: Kvůli seznámení se ženami prořezával Japonec pneumatiky

Dnes již bývalý pastor Clark byl propuštěn na kauci 25 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 500 tisíc korun), obě dominy musely uhradit 7 500 dolarů. Pokud budou shledáni vinnými, hrozím jim trest odnění svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let.

Melissa Chengové celý incident okomenovala na sociálních sítích. Podle ní šlo o soukromou aktivitu dospělých lidí, do které nikomu nic není. Lidé by podle ní „měli po nocích méně slídit za cizími okny, aby si pak nemuseli stěžovat na to, co vidí“. Třiadvacetiletá domina Chengová si také postěžovala, že zvýšený zájem a náhlá publicita škodí jejímu podnikání a že se stres negativně podepisuje na jejím zdraví.