Řada lidí by nejraději na podzim zalezla do pelechu a v něm prospala celou zimu. Náš druh ovšem, na rozdíl od některých jiných živočichů, nemá schopnost hibernovat. Alespoň jsme si to až doposud mysleli. Nový výzkum ale ukazuje, že naši předkové před statisíci let tuto schopnost mohli mít.

Například medvědi tráví zimu ve stavu hibernace, v němž je jejich tělo v útlumu a vydrží tak po dlouhou dobu. Jejich kosti a svaly jsou přitom na konci hibernace v téměř takovém stavu, v jakém byly na začátku. Ne vždy jde ale všechno podle plánu. Pokud medvěd nenashromáždí dost velké zásoby tuku, tak ho může postihnout křivice, hyperparathyreóza, čili nadměrná produkce hormonu příštítných tělísek a postižení kostí osteitis fibrosa. Vše to jsou projevy odpovídající postižení ledvin. 

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

Španělští paleontologové nedávno nalezli stopy, odpovídající takovým poškozením způsobeným komplikovanou hibernací, v pozůstatcích našich předků druhu Homo heidelbergensis. V tomto případě jde o fosilie staré asi 430 tisíc let, které byly objeveny na významné lokalitě Sima de los Huesos v pohoří Atapuerca.

V té době panovala na zemi doba ledová. Vědci se domnívají, že se tito lidé snažili z velké části prospávat nepříznivá zimní období. Pokud se jim ale nepovedlo pořádně se vykrmit, mohli trpět podobnými problémy, jako medvědi. To se projevilo na jejich kostech, což dnes můžeme zjistit ve fosilním záznamu.

V roce 2008 přiletěl k Zemi asteroid o hmotnosti přibližně 80 tun, který dostal jméno 2008 TC3. 7. října pronikl do atmosféry a velkolepě explodoval ve výšce 37 kilometrů nad Núbijskou pouští v Súdánu. Z pozůstatků této exploze jsme zatím objevili asi 600 malých meteoritů o celkové váze 10,5 kg.

Tyto meteority jsou souhrnně označované jako Almahata Sitta a řada z nich má velmi zajímavé složení, především pokud jde o atypické minerály. Tým, který vedla Vicky Hamilton z amerického Southwest Research Institute detailně prozkoumal složení jednoho z úlomků meteoritu Almahata Sitta. Šlo o vzorek, který vážil pouhých 50 miligramů.

Neznámý asteroid

Výsledky výzkumu přinesly pozoruhodné informace o tom, jak vypadalo původní těleso, kde meteorit Almahata Sitta vznikl. Tento nám neznámý asteroid musel být velký. Jeho průměr vědci odhadují na 640 až 1 800 kilometrů. Takové těleso by bylo velikostí podobné trpasličí planetě Ceres, dnes největšímu objektu hlavního pásu planetek. Také se ukazuje, že šlo o uhlíkatý chondrit a ještě ke všemu bohatý na vodu.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Badatelé k těmto závěru dospěli díky analýzám minerálního složení zkoumaného vzorku. Klíčová byla především přítomnost amfibolů, což jsou složité křemičitany, obsahující především vápník, draslík, železo, hořčík a hliník. Amfiboly jsou přitom v meteoritech tohoto typu nesmírně vzácné. Doposud jsme je nalezli jen v jednom případě a ještě pouze ve stopovém množství.

Nejrůznějšího příslušenství pro naše domácí mazlíčky je na trhu takřka nepřeberné množství – ať už jde o designové obojky, postroje či oblečky, chytré misky a dávkovače jídla, nebo třeba luxusní pelíšky a boudičky. Jak ale zabavit mazlíčky v době, když nejste doma?

TIP: Vybíráme si my mazlíčky, nebo oni nás? A skutečně platí, že jaký mazlíček, takový pán?

Také v tomto „zábavním odvětví“ je naštěstí z čeho vybírat. Novinkou je například robot Rocki, navržený tak, aby zabavil vašeho zvířecího společníka v čase, kdy jste třeba v práci. Rocki je čtyřkolový robot ovládaný přes internet. Je vybavený kamerou s vysokým rozlišením (včetně režimu nočního vidění), laserovým ukazovátkem, reproduktorem a mikrofonem. Komunikovat tak můžete třeba se svou kočkou na dálku pomocí chytrého telefonu.

Na rozdíl od svých dřívějších předchůdců má Rocki jedno zajímavé vylepšení – integrovaný dávkovač pamlsků. Za dobré chování tak můžete svého mazlíčka odměnit jeho oblíbenou pochoutkou.

„Tygr chrání les, les chrání tygra.“ Prastaré bengálské přísloví dnes musíme brát s velkou rezervou. Ani les (ani nikdo jiný) totiž nezabránil nekontrolovatelnému úbytku tygří populace, která ještě v roce 1900 dosahovala počtu cca 50 000 jedinců. Hon na tygra byl v Indii natolik „úspěšný“, že roku 1972 zde bylo napočítáno jen 1 850 kusů. Díky důsledné ochraně se později podařilo populaci navýšit alespoň na dvojnásobek.

V roce 1973 totiž nastartoval Světový fond na ochranu přírody společně s indickou vládou (tehdy v čele s premiérkou Indirou Gándhíovou) tzv. Projekt tygr, který zahrnul několik národních parků a rezervací po celé Indii, Bangladéši a Nepálu. Parkům se tak konečně dostalo nezbytné finanční injekce pro navyšování počtu lesní stráže (Forest Guard) a zajištění co možná nejpřesnějšího monitoringu a sčítání tygrů pomocí odlitků stop.

Pytláctví? U nás ne!

Přibližně 20 let dosahoval projekt nepopiratelných úspěchů a celkový počet tygrů v Indii narostl až na necelé 4 000. V parku Ranthambore bylo např. dle nařízení zástupců projektu přesunuto 12 vesnic až za hranice parku, což vedlo k ohromujícímu výsledku – jednotliví tygři byli stále častěji pozorováni (a studováni) i ve dne a dokonce začali lovit ve vodě, což byla věc dosud nevídaná. Parku tato „atrakce“ přinesla patřičnou pozornost a věhlas po celém světě.

Sčítání také hovořila jasně – počty tygrů stoupaly. Někdy kolem roku 1993 ale zájem a nadšení organizátorů projektu a samotné indické vlády značně ochably. Přišly první známky pytláctví v parcích Sariska, Panna i Ranthambore, vše bylo ale ze strany organizace striktně popřeno.

„Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Jestliže chce tygr zabít člověka, říká se tomu zuřivá krvelačnost. Neexistuje větší rozdíl mezi zločinem a spravedlností.“

[George Bernard Shaw]

V roce 1996 byl v NP Panna zahájen moderní vědecký výzkum za účelem sčítání zdejší populace tygrů pomocí moderních metod (obojky s vysílačkou, atp.). Výsledek byl velmi povzbudivý, populace se zde vyšplhala z pouhých několika jedinců na 35 kusů. Jenže už v roce 2002 dostal park těžké KO – 80 % zdejších tygrů kvůli pytláctví zmizelo. Zástupci projektu měli však nadále „hlavy v písku“ a nelegální zabíjení tygrů ve „svých“ parcích popírali (tolerovali). Stejná situace panovala i v Sarisce a problémy se nevyhnuly ani slavnému Ranthamboru.

Práce pro kriminalisty

V této době bylo asi největší slabinou systému sčítání zvířat podle zastaralé techniky odlitků tygřích stop. V roce 2004 byla např. touto metodou „zjištěna“ přítomnost až osmnácti tygrů v Sarisce – vzápětí zde ovšem indický institut na ochranu zvířat provedl rozsáhlý výzkum, při němž v parku doslova a do písmene nenašel „ani stopu“. Měsíc nato indická vláda vydala oficiální prohlášení, že z národního parku Sariska tygří populace definitivně vymizela. Stejně jako na počátku celého projektu, kdy byla důležitou hybnou silou Indira Gándhíová, se do situace znovu vložil indický premiér, který pověřil špičkové indické kriminalisty prošetřením celé situace.

Oficiální zprávy z vyšetřování hovoří o silně nadsazených počtech tygrů a zastaralé technice sčítání. Projekt tygr absolutně selhal, liknavý postoj indické vlády a organizátorů nesl spoluvinu na nejnižším počtu populace tygrů indických vůbec – z asi 3 700 jich na území Indie podle odhadu odborníků zbylo maximálně 1 500!

V září roku 2006 byl Projekt tygr oficiálně ukončen a nahrazen „Národním úřadem na ochranu tygrů“. Ten má ale velice omezené pravomoci a veškerá odpovědnost byla přesunuta na úroveň okresů a vlastních samospráv parků a rezervací. Na mezinárodní úrovni je stále nejaktivnější světový fond na ochranu přírody (WWF). Ten v posledních letech opět nalil trochu optimismu do žil všem milovníkům tygrů, když zveřejnil informaci, že od roku 2010 se stavy tygrů opět vzpamatovávají. Podle této organizace se v roce 2013 počty tygra indického pohybovaly kolem 2 200 jedinců, aktuálně prý v Indii žije 2 967 tygrů. Doufejme, že tento trend nebude opět obrácen.

Pohyb v rozdělených zónách

Stát Rádžasthán, severní Indie, národní park Ranthambore. V místech, kde kdysi lovil maharádža jsme se s otcem a kamarádem Martinem rozhodli začít pouť za „pruhovaným“ a za pomoci místního průvodce jsme pátrali po jakémkoli náznaku jeho přítomnosti. Park samotný je poměrně rozlehlý (1 310 km² včetně tzv. „vyrovnávací oblasti“), nicméně pouze zlomek je turisticky přístupný. Oblast je rozdělena do deseti zón, které jsou střídány a přidělovány jednotlivým vozům každé safari – přejíždění mezi zónami je zakázáno!

Každá část je trochu jiná a v každé můžete z rozsáhlé indické fauny a flóry vidět něco trochu jiného, ačkoli třeba stáda jelenů axisů, sambarů nebo divokých prasat jsou téměř v každé samozřejmostí. Často zde můžete zahlédnout i krásné antilopy nilgau nebo indické gazely-činkary, o množství ptactva ani nemluvě. Velice vzácně k vidění je pak karakal, hyena žíhaná nebo medvěd pyskatý. Asi nejmenším predátorem, kterého jsme zde vcelku často pozorovali je mangusta, indický zabiják hadů.

Královská dcera z Ranthamboru

Přes nesporné přírodní bohatství celého parku, má oblast pochopitelně i svoje „nej“. Tím je jezero Padam Talao a pevnost, které dala celému parku jméno – Ranthambore. Nachází se v zóně 3, která je celá poseta starobylými chrámy a jejich ruinami. Fantazie mi při pohledu na celou scenérii běžela naplno a chtě nechtě jsem se neubránil myšlenkám na vysněný snímek – jen ten tygr tam chyběl.

Právě ve „trojce“ jsme ovšem později tygra (tygřici) opravdu viděli. Nebylo to sice přímo na mnou vysněném místě, ale atmosféru indické džungle místo rozhodně nepostrádalo. Ukázala se nám dominantní samice této oblasti Krishna (označení T19), která právě před pár dny přivedla na svět čtyři mláďata. Takový počet v jednom vrhu je u tygrů obvykle maximum a matce dá výchova pořádně zabrat. Jsem ale přesvědčen, že zrovna tato samice to s přehledem zvládne – má pro to tak trochu rodinné předpoklady. Pro zasvěcené dodám, že T19 je dcerou legendární tygřice Machali, která tomuto přepychovému teritoriu vládla dlouhé roky, do dospělosti úspěšně odchovala devět mladých a právem si vysloužila titul „královna Ranthamboru“.

Bojovníci v srdci Indie

Druhou zastávkou a krátkým domovem při putování za tygry se nám stal NP Bandhavgarh ve státě Madhjapradéš (střední Indie), park s nejsilnější populací tygrů (v přepočtu na čtvereční kilometr) v Indii. Turistická oblast je i zde dělena, tentokrát na čtyři hlavní zóny – jmenují se Tala, Magdhi, Khitauli a Panpatta. V době naší návštěvy byly dostupné pouze první tři.

Tala je zejména z hlediska biodiverzity nejbohatší a dá se o ni mluvit jako o „prémiové“ zóně parku. Podařilo se nám zde během jednoho dopoledne, v rozmezí necelé hodiny, vystopovat a fotografovat hned dva tygry. Oba to byli dospělí samci – jedním z nich byl dominantní, dvanáctiletý krasavec jménem Bamera. Druhý samec měl osm let a soudě podle jizev a škrábanců na těle pravděpodobně šlo o vyzyvatele v boji o pomyslný trůn.

Další chyby budou poslední

V Bandhavgarhu nás rozhodně nezklamala ani zóna Magdhi, kde jsme při svém vůbec prvním safari v tomto parku fotili téměř dospělého tygřího samce v úžasném, večerním protisvětle. Navíc se nám v této zóně „zadařilo“ ještě jedno odpoledne. Těsně před šestou hodinou, kdy park neúprosně zavírá své brány jsme „narazili“ na odrostlé tygří sourozence (staří odhadem 13 měsíců): Samička nám pouze na kratičký okamžik přeťala cestu, ale její bráška si o kousek dál spokojeně užíval chladného stínu bambusového houští a dovolil nám pár snímků. Potom se i on ztratil v na první pohled neproniknutelné džungli.

TIP: Tygr versus člověk: Rizika tygřího návratu

Po spatření několika pruhovaných šelem v obou parcích by se mohlo zdát, že se vše v dobré obrací. Pravda ovšem je, že budoucnost indických tygrů visí již delší dobu na pomyslném vlásku a přehnaný optimismus není na místě. Je dost dobře možné, že přicházejí poslední roky, kdy bude možné tyto překrásné šelmy a národní symbol Indie pozorovat nebo fotografovat ve volné přírodě. Lidem už nezbývá prostor ani čas na další chyby…

Dopady všudypřítomných plastů na populace mořských želv, ptáků a dalších zvířat jsou dostatečně známé. Plasty ale ohrožují i tvory žijící na souši. Potvrzuje to i nový výzkum veterinárních laboratoří Central Veterinary Research Laboratory (CVRL) ve Spojených arabských emirátech. 

Podle výzkumu, který vedl Marcus Eriksen, zemře zhruba jedno procento velbloudů v Arabském zálivu kvůli pozřeným plastům. Z 30 tisíc uhynulých zvířat mělo 300 velbloudů žaludky a střeva plná plastového odpadu. V mrtvých velbloudech vědci objevili takzvané polybezoáry, útvary vytvořené nestravitelným materiálem, které tvořily především plasty z igelitových sáčků a provazů. Tyto útvary běžně dosahují velikosti basketbalového míče, vědci ale zaznamenali i útvary výrazně větší. 

TIP: Největším plastovým zabijákem mořských ptáků je oblíbená dětská hračka

Polybezoáry, z nichž největší vážil 63,6 kilogramů, u velbloudů ucpávají trávicí trakt, což vede k rozvoji zánětů a sepse, podvýživě a dehydrataci. V otevřené pouštní krajině, kde velbloudi žijí, se plastový odpad snadno dostává ze skládek do velkých vzdáleností. Badatelé doporučují zlepšit zacházení s plastovým odpadem, a pokud je to možné, předcházet jeho tvorbě pomocí alternativních systémů balení zboží.

Bangladéš vám zprvu bude připadat přelidněný, komplikovaný a zmatečný. Čím víc času však v zemi na jihovýchodě Asie strávíte, tím hlouběji pod kůži vám pronikne. Podobně nelichotivou výchozí pozici má i její metropole Dháka, o níž se tvrdí, že je skoupá na památky – a do jisté míry je to pravda. Co však hlavní město Bangladéše ztrácí oproti jiným protějškům nabitým historií, to dohání hustým labyrintem uliček, jež protkávají staré město. 

Právě tam se také nacházejí nejvýznamnější architektonické a kulturní poklady, například botanická zahrada Lalbagh. Zdobí ji nejkrásnější stavby města a stejnojmenná pevnost, dřív známá jako Fort Aurangabad. Ulice okolo vstupní brány do areálu ztělesňují ruch a spěch, hemží se rikšami i lidmi. Jakmile však vstoupíte do zahrad, každodenní shon se zcela rozplyne. 

Ukryto za mřížemi

Jako první vám jistě padne do oka pohádková hrobka Bibi Pari. Stojí přímo uprostřed zahrady a sbíhají se k ní všechny cesty. Bibi Pari přitom nikdy nebyla královnou, jež by se zapsala do dějin Dháky či Bangladéše: Dcera panovníka Shaisty Khana zemřela nečekaně roku 1684 a zdrcený otec uctil její památku vybudováním nejkrásnější hrobky ve městě. Dovnitř se sice nesmí, nicméně vstup je pouze zamřížovaný. Interiér si tedy alespoň zpovzdálí prohlédnout můžete a dýchne z něj na vás orient. Součást Lalbaghu tvoří i mešita se třemi kupolemi a panovnická rezidence Diwan-i-Aam, kde v letech 1628–1658 přebýval jeden z nejvýznamnějších mughalských vládců Šáhdžahán. 

Druhou nejznámější památku Dháky představuje palác Ahsan Manzil: Vznikal od roku 1859 a slavnostně jej otevřeli o třináct let později. Přebývali v něm suverénní vládci nawábové, jejichž moc se dala srovnat s tou královskou. Na konci 19. století ho bohužel téměř zničilo tornádo, a přestože se škody podařilo opravit, po smrti nawába Khwaji Ahsanulláha význam sídla upadal. Nakonec se jej ujalo město a zřídilo v něm muzeum. Zanedbává však údržbu, a zatímco tedy zvenku vypadá palác vznešeně, vevnitř je ostudně zchátralý. 

Řeka bez mostů

K nábřeží řeky Burigangy trefíte od Ahsan Manzil i poslepu, stačí poslouchat troubení lodních sirén na menší čluny. Břeh veletoku doslova posévají dřevěné loďky a každou chvíli se od něj nějaká „odlepí“, přestože většina míří pouze napříč řekou. Ani v nejrušnější oblasti toku nazvané Sadarghat totiž neexistuje mnoho mostů a nové se nestavějí, protože místní stejně raději skočí do lodi a za pár minut se ocitnou na druhé straně. 

Vedle bárek „odpočívají“ na břehu také stařičké barevné rikši. Jsou krásné a originální, zdobí je obrázky mešit či akčních výjevů z bollywoodských filmů. V pestrém davu však není nouze ani o ty oprýskané, místy rezavé, často přecpané zbožím i lidmi… Žádný jiný prostředek tak dokonale nezapadá do neuspořádaného života Dháky a ve městě jich jezdí tolik, že vytlačují ostatní formy dopravy.

Pokud se do zmíněných končin vydáte, připravte se, že se stanete obrovskou atrakcí – ostatně podobně jako ve zbytku Bangladéše. Neustále budete mít pocit, že vás pozorují stovky očí. Nenechte se však připravit o chuť k dobrodružství a rozhodně se svezte přes řeku, i když loďka pod vámi nejspíš zažila nejlepší roky již hodně dávno…  

Život začíná v noci

Nebudete-li mít všudypřítomného ruchu ještě dost, zamiřte do oblasti Chandni Chowk. Památky tam si nenajdete, ale v křivolakých uličkách narazíte na spoustu drobných podniků, kolem nichž se vznáší vůně kari a kde vám na přepáleném oleji usmaží všemožné „speciality“. Ulice lemují i drobné, tísnivě působící obchůdky a uvnitř obvykle spatříte rodiče s dětmi, které jejich řemeslo časem převezmou. 

Centrum staré Dháky zkrátka působí jako z jiného světa. Všude se obchoduje či smlouvá, zmatkem se proplétají rikši a spěchající lidé. Úzké uličky se vlévají do větších a ty zas pravidelně ucpává doprava. Nad dlažbou přitom visí miliony propletených elektrických kabelů. Klid navíc nepřichází ani s večerem, právě naopak: Tma doslova „nakopne“ uličky k životu a vše se odehrává ještě rychleji. 

Ostrůvek hinduismu

Pokud se rozhodnete navštívit Šankari, nejvýznamnější bazar Dháky, rozhodně cestou odbočte i na prohlídku koloniálního kostela sv. Tomáše. V roce 1821 jej postavili Britové a jeho učesaný styl působí ve všudypřítomné anarchii poměrně nenáležitě. Zároveň ho turisté příliš nevyhledávají, takže vás při rozjímání nebude nikdo rušit. 

Šankari patří k nejhustěji zalidněným částem staré Dháky. Jeho jméno se odvozuje od výrazu „šank“, označujícího mušle k výrobě náramků pro vdané hinduistické ženy. A právě s hinduismem se bazar spojuje: V převážně muslimské zemi jde o důležité místo vyznavačů uvedeného náboženství. Ve městě jej přitom doprovází ještě chrám Dhakeshwari a několik menších svatyň. 

Cestou z Persie 

Ve staré čtvrti Armanitola dodnes překvapivě stojí i vzácný arménský kostel. Arméni do regionu zavítali již v 17. století, kdy cestovali z Persie a posléze z Bengálska. V Dháce se pustili do obchodování, získali si prestiž a utvořili bohatou komunitu. 

TIP: Nevěstky z Daulatdie: Sexuální pracovnice, které neměly právo na „čestný“ pohřeb

Svůj svatostánek si postavili roku 1781 a dodnes jde o jednu z nejzajímavějších památek ve městě. Na nádvoří s několika náhrobky panuje takřka dokonalý klid. Zvnějšku je kostel vyveden v bílé a zlaté, v interiéru se snoubí katolické postavy s arménskými. V současnosti už tam příliš Arménů nepotkáte, ale s trochou snahy jejich stopy naleznete ve spletitém labyrintu města. A přesně v tom je Dháka jedinečná: Své poklady nevydává snadno, projevíte-li však opravdový zájem, zcela vás uchvátí. 

John Law se narodil se do rodiny skotských bankéřů, ale talent správně investovat a šetrně nakládat s penězi evidentně po předcích nepodědil. Studiu finančních systémů zasvětil celý svůj život, stejně jako hazardním hrám. A právě z toho plynula řada jeho problémů. Byl totiž ekonomickým snílkem, který usiloval o revoluci peněžnictví. Vlastní prostředky neměl, vždy hospodařil se jměním jiných důvěřivců. Současně však disponoval velmi chabým smyslem pro realitu a pro celou Francii by jistě bylo lépe, kdyby si své teorie ponechal jen na papíře. Bohužel se tak nestalo.

Světoběžník

Jak se ale mladík z edinburského Fife dostane až do Versailles? Lodí, přes Amsterdam. Když prcháte před zákonem, dlouho nepřemýšlíte. Law totiž kvůli jisté krásce v souboji zabil svého soka, což soudy vidí jako vraždu. Do Skotska se sice ještě po velkém útěku vrátí, ale pšenka mu tu nepokvete. Finanční teorie od odsouzeného vraha tu slyšet nechtějí. A tak se dál toulá Evropou, obráží večírky i kasina a nastřádaným rodinným penězům pouští žilou. Má pro to i zdůvodnění: „Musíte se přece objevovat tam, kde jsou peníze, ne?“ Osud mu v roce 1714 dá překvapivě za pravdu. Setká se totiž s vévodou Filipem Orleánským, kterého dočista okouzlí svými znalostmi a vybájenými dovednostmi.

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Proč je to tak důležité? Za necelý rok totiž umírá Král Slunce Ludvík XIV. a následník trůnu, Ludvík XV. je ještě malý chlapec. Vládne za něj regent, správce. A tím je právě nový přítel našeho spekulanta, vévoda Filip. A stojí před nelehkou výzvu: státní dluh činí 2,4 miliardy livrů a Francie je v absolutním úpadku. Jen pro představu, o jak hlubokou krizi šlo: na daních se v celé zemi vybralo 160 milionů a v pokladně bylo jen nějakých 750 tisíc.

Královský dvůr se ocitl na mizině. Přitom 90 milionů livrů ročně padá jen na umoření úroků z dluhu. Je to situace, která potřebuje zázrak. Nebo dokonalého finančního experta. A regent Filip náhodou jednoho zná.

Bankovky jsou kryty

John Law jej znovu oslní svým nekomplikovaným návrhem. „Francie není na dně! Má přeci pozemky, zámky, majetky. Samotné peníze nejsou ničím, jsou jen prostředkem směny.“ A dál? Když tedy hmotné statky využije jako pevnou jistinu, může jimi krýt novou měnu. Jakou? Přeci papírové cedulky, bankovky.

Není to zase tak úplně jednoduché. Nejprve tu musí být nějaká banka, která bude mít onu hmotnou jistinu pod kontrolou. A ta bude také vydávat ony bankovky a uvádět je do oběhu. Na první pohled to dává smysl, a tak je inovativní vize přijata. V květnu roku 1716 je založena Banque Générale čili Všeobecná banka.

Jeden problém tu ale je. Kdo kontroluje jistinu, tisk oběživa, výdej akcií a vlastně i výběr daní a státní finance? Jeden jediný člověk: John Law. A právě nedostatečná kontrola a tok peněz soustředěný do jeho banky zadělal na budoucí neradostný vývoj.

Nápad s papírovými penězi se zprvu moc neujal, nepanovala k nim žádná důvěra. Regent ale zařídil, aby se všechny „úřední platby“ včetně daní odehrávaly právě v papírové měně. Lidé se tak nemohli moc rozmýšlet. Bankovky zvolna pronikaly na trhy a Všeobecné bance se začínalo dařit. Vydala také vlastní akcie, které za první rok poskočily o 15 procent. Zatím dobré? Bude hůř…

Víc peněz! 

Law chtěl totiž zrychlit tempo, a tak vypouštěl do oběhu stále více bankovek. Mnohem víc, než kolik by stačila obsáhnout jistina. Byla to vlastně jen hromada potištěných papírů, za kterými už nic pevného nestálo. Ke smůle Francouzů se ale za svého oblíbence postavil Filip Orleánský. Banka se tak mění ze všeobecné na Královskou a stát je jediným oficiálním akcionářem. Důvěru v nejisté machinace pana Lawa to ale mezi lidem silně upevnilo. Jak ovšem vyřeší, že zemí kolují bankovky, které nekryje nic než tiskařská barva na jejich povrchu?

Naštěstí je tu Severní Amerika, kterou Francie velmi zvolna kolonizuje. Law věří, že tu pod zemí leží neskutečné poklady: zlato a drahé kameny. Jen se k nim dostat. Zařizuje proto svou Compagnie des Indes occidentales – Západoindickou společnost. S ní hodlá bohaté zdroje kolem Mississippi vytěžit a celou oblast kolonizovat. Jak na to? Připomíná to špatně napsaný vtip: Law buduje monopol, protože jeho vůle je i vůlí regenta a celé Francie. Nemá tedy konkurenci. Jak platí? Penězi, které si sám může tisknout v libovolném množství. Čím za ně ručí? Tím, co si za ně teprve pořizuje!

Kolonizovat Nový svět

Aby toho nebylo málo, tenhle nevýnosný obchod je možné realizovat pouze v měně, kterou Law propaguje. A přitom každý obchod v této měně zvyšuje akcie „jeho“ banky. Je to prostě začarovaný kruh, na kterém Law rozhodně netratí. A osidlování Nového světa? S tím mu už pomůže Filip Orleánský. Čerstvě sezdaní novomanželé? Šup s nimi za oceán! Kriminálník, dlužník, galejník? Vzhůru do Ameriky! 

Law na reklamě nešetří. Nechá třeba Paříží pochodovat tisícovku zemědělců s motykami, o kterých bude tvrdit, že to jsou budoucí kolonisté. Vydají se za oceán těžit zlato! Není divu, že město New Orleans, tedy La Novelle Orleans, brzy překypuje životem. Všechno jde podle plánu a akcie společností Johna Lawa strmě rostou. Z hodnoty 500 livrů za kus se vyšplhají až k 18 tisícům!

Konec iluzí 

To už se stroj na peníze začne zadrhávat. Law, který tiskne další laviny bankovek a vlastních akcií, naráží na strop svých možností. V okolí Mississippi se totiž zlato ani drahé kamení nenašlo. Východoindická společnost tedy navzdory očekávání nepřináší očekávané zisky a jen bobřími kožešinami se vydělat nedá. Akcionáři si kladou otázku, jaká je skutečná hodnota jejich mnohatisícových akcií. Jenže výplatu za ně dostanou jen v papírových bankovkách, které už dávno vlastně nic nekryje. Rána je to děsivá a následky bolestivé. 

TIP: Největší tunel českých dějin: Vypečená měnová reforma

John Law přichází v roce 1720 o své pověření a kvapem mizí za hranice. Davy nespokojenců jej chtějí lynčovat. Kat na pařížském náměstí veřejně pálí jeho bankovky a pobočky bank a úřadů, které zakládal, vyhoří do základů. Následuje obří inflace a obrovský pocit nespokojenosti, který významně přispěje k budoucí Velké francouzské revoluci. Bude trvat dlouhá desetiletí, než se Francouzi naučí znovu důvěřovat papírovým bankovkám.

Astronomové z projektu Breakthrough Listen, který ve vesmíru pátrá po mimozemském životě, studují zatím nejzajímavější signál, jaký se jim podařilo zachytit. Signál zřejmě pochází ze směru Proximy Centauri. Podle vědců jde v tomto směru o nejzajímavější objev od 70. let, kdy byl zachycen slavný Wow! Signál.

Zkoumaný signál zachytil australský Parkesův teleskop už na jaře roku 2020. Od té doby ho vědci analyzují. Doposud se jim nepodařilo odhalit běžný zdroj, jímž by mohlo být například rušení na Zemi nebo v jejím bezprostředním okolí. Pozoruhodné je především zdrojové místo signálu – vypadá to, že pochází ze směru Proximy Centauri.

Proxima Centauri je po Slunci druhou nejbližší hvězdou. U tohoto červeného trpaslíka, vzdáleného 4,2 světelných let od Země, se nachází hned několik planet, přičemž nejméně jedna z nich – Proxima b se nachází v obyvatelné zóně. Zachycený signál měl podle vědců frekvenci 980 MHz a posun, který odpovídá pohybu planety u této hvězdy. Vědci z projektu nyní pracují na studii, ve které hodlají signál detailně popsat a vyložit nejrůznější možnosti jeho interpretace.

TIP: Americký profesor přišel s vysvětlením legendárního Wow! signálu z vesmíru

Podle Lewise Dartnella, astrobiologa z Westminsterské univerzity, jde o ohromující objev. Nicméně šance, že objevíme mimozemskou civilizaci tak blízko, je podle něj vysoce nepravděpodobná. V podobném duchu se vyjádřil i Pete Worden, výkonný ředitel mateřské společnosti Breakthrough Initiatives, podle nějž je pravděpodobnost, že se ve skutečnosti jedná o pozemský signál 99,9 %. Je tak velmi pravděpodobné, že jde o signál produkovaný některou z pozemských kosmických lodí či vesmírných sond. 

Faerské ostrovy tvoří 18 samostatných ostrovů a ostrůvků. Dva největší z nich – Streymoy a Eysturoy nově spojuje 11,2 kilometru dlouhý podmořský tunel. Stavba, která odstartovala v roce 2016 a jejíž náklady se vyšplhaly na 1,3 miliardy dánských korun (v přepočtu zhruba 4,5 miliardy českých korun), vede v nejnižším bodě 187 metrů pod hladinou moře. Podmořská spojnice zkrátí cestování mezi Tórshavnem a Runavíkem z dosavadních 74 minut na pouhých 16 minut.

TIP: V Norsku vznikne první tunel pro lodě: Bude měřit 1 700 metrů a stát 8 miliard

Minulý týden skončil testovací provoz a nyní je podmořská cesta otevřena běžné dopravě. Až do 10. ledna mohou místní využívat tunel zdarma, poté bude průjezd zpoplatněn 75 dánskými korunami (260 Kč). Zajímavostí tunelu je vedle jeho technického provedení i jeho výzdoba. Stěny centrálního kruhového objezdu, nacházejícího se pod fjordem Skálafjørður, jsou umělecky nasvícené podle návrhu místního umělce Tróndura Paturssona.

Ačkoli britské ponorkové loďstvo v první světové válce zaznamenalo řadu úspěchů, v meziválečném období se dostalo na okraj zájmu. Na vině byl vynález asdicu (sonaru), o němž Britové soudili, že dokáže ponorky najít s pravděpodobností až 80 %. Podmořské čluny potenciálních nepřátel se tudíž považovaly za předem vyřízené a námořnictvo vlastní ponorky provozovalo s trochou nadsázky jen proto, že mohly válčit proti mocnostem, které sonar zatím neměly.

Předchozí část: Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války (1): Otto Kretschmer

To v praxi znamenalo, že neexistovaly žádné oficiální taktické postupy. Všechny nedostatky se projevily v prvních měsících války. Britské ponorky bojovaly statečně, dosáhly jistých úspěchů, ale kvůli špatnému výcviku utrpěly velké ztráty. Kapitáni se učili za pochodu a není divu, že britská ponorková taktika vykrystalizovala do poměrně opatrné podoby. Ať už britské čluny operovaly kolem Norska nebo ve Středomoří, kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen zůstávaly přes den ponořené a na hladině se plavily jen v noci.

Flegmatický bojovník

Útok spočíval ve vypálení salvy, a to buď několika torpéd současně s rozptylem pár stupňů, anebo v „hadicovém“ odpalu bez rozptylu, ale s časovou prodlevou, přičemž o kýžený rozestup torpéd se postaral pohyb napadeného plavidla.

David Wanklyn se k ponorkové flotile dal z čistě pragmatických důvodů. Když v roce 1933 skládal zkoušky na poručíka, zemřel mu otec a matka se octla zcela bez prostředků. Služba u ponorek nabízela nezanedbatelné příplatky, takže milující syn mohl rodinu lépe finančně podporovat. Přesto se dá říci, že Wanklyn zvolil dobře. Spolubojovníci jej charakterizovali jako sice flegmatického, zároveň ale přátelského, systematického a trpělivého muže, který dělal svou práci, jak nejlépe uměl.

Masakry ve Středomoří

Přesnou mušku Wanklyn prokázal v červenci 1940, kdy jako velitel obstarožního člunu H.31 odmítl roli lovené zvěře a v Severním moři zničil německý stíhač ponorek. Krátce nato získal velení ponorky Upholder, která v lednu 1941 zamířila na Maltu. Středozemní moře v té době představovalo oblast, z níž se ponorky zpět do Británie takřka nevracely. Životy jejich posádek se počítaly na týdny až měsíce a i ty nejlepší si takřka vždy našlanějaká mina, letoun nebo torpédoborec.

Přesto se všichni námořníci snažili ze všech sil a Wanklyn nebyl výjimka. Z nějakého důvodu ale nedokázal naplnit očekávání. Na cíle útočil z nesmyslné vzdálenosti, jindy špatně odhadl rychlost či úhel odpalu torpéd a jeho výsledky po celé tři měsíce tak byly nulové. Pak ale Wanklyn začal „úřadovat“.

Neznámý osud

V dubnu 1941 poškodil velký francouzský parník v německém nájmu a dorazil dvě nákladní lodě poškozené útokem britských torpédoborců. O tři týdny později se zbavil torpédoborce a dvěma torpédy potopil silně chráněný velký italský transport Conte Rosso s 2 729 vojáky na palubě. Tohoto úspěchu navíc dosáhl bez fungujícího asdicu. Ani zdaleka se nejednalo o ojedinělý čin. V příštích měsících Upholder vyplouval k italským, sicilským a africkým břehům, ničil nepřátelskou dopravu a kličkoval v palbě hlubinných bomb.

TIP: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů

Wanklynovým torpédům neunikl ani poškozený křižník Giuseppe Garibaldi či transporty Neptunia a Oceania, na nichž zahynulo 800 německých vojáků a dalších 7 000 mužů přišlo o veškerou výzbroj. Pomyslnou třešničku na dortu představoval zničený torpédoborec a tři italské ponorky, ale štěstí Wanklynovi nemohlo přát věčně. Na poslední plavbu se Upholder vydal počátkem dubna 1942 a zmizel beze stop. O osudu člunu koluje mnoho dohadů, nicméně má se za to, že slavný člun i se svým velitelem podlehl náletu dvou bombardérů Do 17 z KG 26, které 14. dubna svrhly pumy na stín připomínající ponořenou ponorku.