Jak víme z dochovaných záznamů, starověký Egypt po dlouhá tisíciletí obchodoval s říší Punt. Byl to významný obchodní partner, od něhož Egypt kupoval zlato, slonovinu a exotické druhy dřeva i zvířat. Až doposud jsme ale o říší Punt měli jen kusé informace, včetně místa, kde se měla rozkládat. Vědělo se, že to bylo jihovýchodním směrem od Egypta, ale nebylo jasné, zda se říše nacházela v Africe nebo v přilehlých částech Asie.

Tuto záhadu zřejmě konečně rozluštil tým, který vedl Nathaniel Dominy z americké Dartmouth College v Hanoveru. A poněkud překvapivě k tomu posloužili mumifikovaní paviáni z egyptských archeologických nalezišť. Vědci analyzovali obsah izotopů kyslíku a stroncia v jejich kostech, a následně jej porovnali s hodnotami u 155 paviánů ze 77 lokalit v severní Africe a Arábii.

TIP: Starověcí Egypťané mumifikovali ohromné množství divoce žijících ptáků

Výsledky analýz ukázaly, že pět paviánů, kteří byli mumifikováni před 4 až 2 tisíci lety, vyrostlo přímo v Egyptě, zřejmě v rámci chovného programu pro rituální účely. Dva další paviáni, kteří byli mumifikováni asi před 5 tisíci lety, ale se vší pravděpodobností pocházejí z oblasti Afrického rohu, kde se dnes nacházejí Etiopie, Eritrea a Džibuti.

To je přitom v souladu s jednou z teorií o říši Punt, která ji klade právě do Etiopie a okolních zemí. Obchod mezí Egyptem a Puntem byl podle řady historiků zásadním milníkem ve vývoji lidstva. Je to vlastně počátek ekonomické globalizace. Trasa mezi Egyptem a Puntem vedla přes moře a byla to součást vznikající obchodní cesty, kterou pak proudilo koření z Východu na Západ.

Už zase celý den pršelo. Před pár hodinami padla tma a Kodaň se ocitla v mrazivých spárech prvních lednových dnů. Pro spoustu lidí by byly podobné podmínky skličující a depresivní, o Dánech se však nic podobného říct nedá: V roce 2016 vyšli z výzkumu nazvaného Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report, WHR) coby nejspokojenější národ světa. O rok později si „pohoršili“ na druhé místo, které dokázali obhájit i letos. Mnohé to jistě překvapí, jelikož v zimě se severská země zhruba na šestnáct hodin denně halí do tmy a nedostává se jí ani klíčové „ingredience štěstí“ v podobě slunečního svitu. V čem tedy spočívá dánské tajemství?

Zmíněný výzkum pravidelně zohledňuje kritéria jako příjem na obyvatele, očekávanou dobu dožití, svobodu činit vlastní rozhodnutí, sociální podporu a v neposlední řadě míru vládní či podnikatelské korupce. Dál se odborníci zaměřují také na spokojenost v práci, pocit štěstí během celého života a na zdroje důvěry coby základu stabilní společnosti. 

Peníze nejsou všechno

„Nejpřekvapivější současný poznatek zní, že budování pozitiv je mnohem důležitější než snaha vypořádat se s negativy,“ tvrdí John Helliwell z University of British Columbia, jeden z editorů WHR. „Každoroční studie má za cíl zvýšit povědomí o univerzálních meřítkách kvality života,“ dodává. On i jeho kolegové věří, že pocit štěstí představuje lepší ukazatel spokojenosti než oddělené statistiky jako výše příjmu, míra chudoby, dosažené vzdělání, zdravotní stav a zkorumpovanost vlády. Badatelé zjistili, že se obecně lépe žije ve společnostech s nízkými výkyvy spokojenosti. Na druhé straně z výzkumů vyplývá, že právě rozdíly ve štěstí narostly prakticky po celém světě.

Asi nikoho nepřekvapí, že pro vyrovnaný život je zásadní výše příjmu. Ostatně ve šťastnějších koutech světa dosahují výplaty až 25násobku oproti těm méně spokojeným. „Příjem patří mezi podstatnější prvky, na nichž vysvětlujeme mezinárodní odchylky,“ tvrdí Helliwell. „Mít dostatek peněz, aby člověk netrpěl nouzí, představuje jeden z pilířů spokojené existence. Nejdůležitější roli však peníze samozřejmě nehrají.“ 

Jak vyslovit „hygge“?

Meik Wiking řídí Institut výzkumu štěstí v Kodani a souhlasí, že peníze netvoří jediný pramen spokojenosti. „Dánové od sebe bohatství a štěstí oddělují. V životě se snažíme soustředit na to podstatné, jako je trávení více času s přáteli a rodinou,“ vysvětluje Wiking, který se stal rovněž autorem Malé knihy Hygge. Aktuálně velmi oblíbené slovo se vyslovuje jako „hůge“ a skloňují ho všichni reklamní agenti, editoři lifestylových časopisů i bloggeři. Obvykle se překládá jako „pohodlí“, ale Dánové by vám vysvětlili, že se za ním skrývá mnohem víc.

„Jako hygge se označuje všechno od schopnosti vytvořit intimní atmosféru až po sezení u svíček s kakaem,“ tvrdí Wiking. „Utváří jej mimo jiné jednotnost, relaxace, umění dopřát si příjemné věci a komfort. Skutečnou esencí hygge je honba za každodenními radostmi.“ Než ovšem odpovíte, že ke štěstí potřebujete pouze vyhrát v loterii, zastavte. Nemusíte být nejprve zaopatření, abyste se následně mohli oddat blaženému stavu hygge: V léčbě životního splínu totiž skvěle pomáhá práce. 

Spokojenost pro každého

„Nejde ani tak o druh práce, ale o způsob, jakým ji vykonáváte, a za jakých okolností. Dané faktory štěstí budují, nebo naopak oslabují,“ tvrdí Helliwell. „Lidé jsou obecně šťastnější, pokud se na projektech mohou podílet v přátelském a důvěryhodném kolektivu. Platí to nejen pro zaměstnání, ale i mimo něj. Jedinci, kteří se mohou spolehnout na kolegy a nadřízeného považují spíš za partnera než za šéfa, bývají se životem stejně spokojení ve všední dny i o víkendu.“

Samozřejmě se nabízí další podstatná otázka: Dá se pocit spokojenosti hodnotit subjektivně? Opravdu se výsledky průzkumů liší v závislosti na jednotlivcích? O Britech totiž například všichni víme, že i v mizérii rádi zatnou zuby, pořádají pikniky v dešti na plážích, a kdykoliv se jich zeptáte, jak se mají, odpovídají, že dobře. A zmíněné „národní nastavení“ by přece mohlo výsledky ovlivňovat. „Existují tři typy subjektivních měřítek spokojenosti,“ vysvětluje Helliwell. „Jedná se o pozitivní afekt, tedy jak prožíváme kladné emoce, dále negativní afekt – jak prožíváme ty záporné, a pak zhodnocování, kdy respondent uvádí, jak je se svým životem obecně spokojený.“ 

Mozek pod mikroskopem

Podle Helliwella mají okolnosti konkrétního jedince vliv hlavně na obecné hodnocení života, které se také mezi respondenty z různých zemí nejvíc liší. Všechny tři kategorie jsou však subjektivní. Spadají do stejné škatulky jako dotazy lékaře na míru bolesti, jejíž práh leží u každého jinde.  

Nicméně ne všem vědcům uvedené subjektivní předpoklady stačí. Profesor Wataru Sato a jeho tým z kjótské univerzity se pomocí skenování mozku pokusili určit, která jeho centra odpovídají za pocity štěstí. Z výsledků vyplynulo, že velmi spokojení jedinci měli víc šedé hmoty v části zvané precuneus, jež se obvykle spojuje se sebereflexí a vědomím. Vědci však po kořenech vyrovnanosti nepátrají pouze v našem klíčovém orgánu: Obracejí se také na genetiku, která by mohla rozluštit otázku, proč jsou někteří jedinci šťastnější než jiní.

Mezi štěstím a depresí

Výzkumníci z amsterodamské univerzity Vrije izolovali části genomu, jež by mohly mít na vnímání štěstí vliv: Poté, co analyzovali vzorky více než 298 tisíc lidí z celého světa, nalezli tři genetické varianty spokojenosti. Dvě z nich se přitom pojí s rozdílnými symptomy deprese, tedy duševní poruchy, která patří k nejpalčivějším problémům současnosti. „Genetické varianty ovlivňující subjektivní vnímání spokojenosti se z velké části kryjí s těmi, jež určují, jakými symptomy se u člověka projeví deprese,“ tvrdí profesorka Meike Bartelsová a dodává, že by popsaná provázanost mohla posloužit v boji proti řadě psychických onemocnění. 

Zdá se tedy, že snaha udržovat lidi šťastné je stejně důležitá jako ochrana jejich duševního zdraví. Studie publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Happiness Studies naznačuje, že jedinci považující sami sebe za šťastné mají s vysokou pravděpodobností v DNA variantu genu, který ovlivňuje míru smyslového uspokojení a snižování bolesti. Podle výzkumu týmu z univerzity v britském Warwicku zase spokojenost národa úzce souvisí s tím, jak blízko mají jeho příslušníci geneticky k Dánům. 

Příbuzní z Dánska

Studie dále odhalila spojitost mezi duševním stavem a verzí genu, jenž ovlivňuje hladinu serotoninu: Existuje v dlouhé a krátké variantě, přičemž druhá jmenovaná souvisí podle výsledků s depresemi a častěji se objevuje u průměrně nepříliš spokojených národů. Ačkoliv jde o kontroverzní tvrzení, krátká varianta byla spojena také s vyšší četností neuróz. Dánsko a Nizozemí přitom podle všeho vykazují nejnižší výskyt uvedené verze genu. 

V roce 2010 zadal tehdejší britský premiér David Cameron studii ohledně štěstí a spokojenosti vlastního národa a podle výsledků se situace v ostrovním království lepší. V Ekvádoru, Spojených arabských emirátech, Venezuele a Bhútánu dokonce jmenovali ministry spokojenosti, přičemž v poslední jmenované zemi se štěstí nově řadí mezi základní práva. Národní akademie věd v USA pak založila radu pro zkoumání způsobu, jakým by se měření štěstí mohlo odrazit v tvorbě politických plánů. 

Vrabec a holub

Mění se tedy svět ve šťastnější místo? „O globálním trendu zatím hovořit nemůžeme,“ soudí Helliwell. „V současnosti teprve získáváme data, která nám z dlouhodobého hlediska pomohou odhalit důležité aspekty pro dané národy. S velkým odstupem – zatímco se životy mnoha jedinců v méně šťastných zemích postupně obrátí k lepšímu – lze očekávat, že dojde ve vnímání štěstí k proměně. Řada lidí si totiž uvědomí, že by mohli žít ještě lépe než dosud.“ 

Prozatím by nám tedy jistě prospělo zopakovat si slova Benjamina Franklina, jednoho z otců zakladatelů Spojených států: „Mnohem více štěstí se ukrývá v každodenních drobných radostech než ve velkých událostech, jež se odehrávají jen zřídka.“ Občas je zkrátka lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Mladé a dost odvážně vyparáděné fanynky se lokty přetlačují o první místa v řadě před pódiem. Snaží se být svému idolu co nejblíže. Strkanice však rázem ustane, když sál potemní. Všechny rázem upírají zrak kupředu, aby nepřišly ani o vteřinu vystoupení. A ten jek a křik, když se interpret objeví a zahraje první tóny písně, jejíž melodii znají všechny přítomné dávno zpaměti! Vzrušená atmosféra narůstá, přibývá nadšených výkřiků. Některé posluchačky omdlévají. Po první předehrávce na umělce prší květiny, krajkované kapesníčky, ba i dámské spodničky. Překvapivě, nejsme na koncertu Justina Biebera nebo jiné současné hudební ikony. V pozici zbožštělého hudebníka se ocitá Ferenc Liszt, pianista a virtuos. A popsaná scéna se odehrává v roce 1841 při jeho koncertu v Hudební akademii v Berlíně.

Háklivé podporovatelky

Předminulé století si obvykle spojujeme s přísnou morálkou. Naše představa o tehdejších upjatých mravech však po vylíčení atmosféry na Lisztově berlínském vystoupení vezme za své. Přítomné dámy, byť některé nedosahují ani patnácti let věku a jiné už oslavily šedesátiny, si na koncertu počínají naprosto šíleně. Každé gesto mladého umělce, každý tón, který vyloudí na pianino, je dostává za hranice extáze. Není divu, že si této hysterie povšimnou i současníci populárního maďarského skladatele.

Básník Heinrich Heine ji přiléhavě nazve Lisztománií. S posměšky ale opatrně! Lisztovy groupies, tedy poblázněné fanynky, se neváhají za svou hudební ikonu bít. Nejen mezi sebou. Výbuch hněvu směřují proti každému, kdo jim sáhne na jejich vyvoleného.

Je libo suvenýr?

Dcerky s přísným vychováním z internátních škol i vdané paničky skládají hudebníkovi básně a adresují mu často velmi výmluvná psaní. Liszt jich dostává tolik, že je může přehrabovat hráběmi. Jeho obdivovatelky se nezastaví před ničím. Že na krku nosí brože s jeho portrétem? Tahle cetka šla na odbyt ještě lépe než lístky na skladatelovy koncerty. Vstupenky na hudebníkova vystoupení se vyvažovaly zlatem.

Oblibě se těšily i nejrůznější neumělé obrázky a kresby, často doprovázené falešným věnováním. Byznys se suvenýry z Lisztových koncertů připomínal středověkou honbu za svatými ostatky. Prodat se ziskem se dala každá klapka pianina, kterého se kdy dotkl, nebo struna, kterou rozezvučel.

Cennější nad zlato

Někdy tohle sběratelství bylo dost nechutné. Což takhle vlastnit šálek kakaa, kterého se dotkly jeho rty? Že je to nepraktické a poněkud zkyslé? Nevadí, hlavně že se toho dotýkala hvězda hudebního nebe. Oddané fanynky nepohrdnou ani podšálkem potřísněným od kávy nebo příborem se zaschlou snídaní. Ve známost vstoupil i případ dámy z lepší společnosti, která neodolala pokušení a sebrala ze země špaček Lisztem nedokouřené cigarety. Tu pak nechala zasadit do přívěsku, jež lemovaly diamanty ve tvaru monogramu F. L.

A pokud nějaký dražební dům nabídl pramen hudebníkových vlasů doplněný o certifikát pravosti? Pak se nabízené částky šplhaly skutečně do astronomických výšin. Liszt by musel dávno olysat, kdyby si včas nepořídil psa, ze kterého tyto „zaručené pravé“ kadeře získával. „Bylo to jako horečka, mánie, šílenství,“ vzpomínají současníci. Mnohdy se stopou žárlivosti, protože maďarský virtuos mohl mužům nevědomky odlákat jejich nastávající.

Uhranutý pohádkář

Své o tom ví Honoré de Balzac, který Lisztovi trochu nešťastně představil svou snoubenku. Jeho vyvolená Eva Hanska při zprostředkovaném setkání dočista oněměla a ještě dlouhé měsíce psala muzikantovi zamilované listy. To Balzaca zrovna nepotěšilo. A co muži? Odolávali umělcovu kouzlu? Ani oni si často nedokázali zachovat chladnou hlavu…

Rozechvělost, dojetí a slzy štěstí připouštěl po poslechu Liszta třeba ruský skladatel Jurij Karlovič Arnold nebo věhlasný autor pohádek pro děti Hans Christian Andersen. Lisztovy koncerty se zkrátka lišily od všech ostatních hudebních vystoupení té doby. Sálala z nich dosud nepoznaná energie a vášeň, která posluchače doslova učarovala.

Hysterie pokračovala i poté, co po osmi letech Liszt ukončil své putování Evropou. Fakt, že s veřejnými vystoupeními přestal ve svých pětatřiceti, tedy na vrcholu tvůrčích sil, mu umožnil zachovat si pověst nepřekonatelného hudebního génia. Koncertní šňůra mu vydělala na královský život. Ferenc Liszt však věnoval podstatnou část svých příjmů na dobročinné účely a podporu Maďarské hudební akademie.

TIP: Kantor Jakub Jan Ryba: Víc než učení ho proslavila koleda

A čím virtuos po opuštění pódií zaplnil svůj čas? Dál se věnoval skládání hudby. Navíc mu sláva nezkazila charakter! Navzdory svému postavení celebrity si dokázal uchovat zdravý rozum a skromnost. Umírá v roce 1886, ve věku čtyřiasedmdesáti let. Co za jeho fenomenálním úspěchem stálo? O to se hudební znalci přou dodnes…

Není žádným tajemstvím, že v arktických oblastech, jak na souši, tak v oceánu, dochází k únikům metanu z hornin do atmosféry. Děje se to již velice dlouho, dlouhé tisíce let. Odborníci se ale obávají, že se to s postupujícím globálním oteplováním bude zesilovat. Do atmosféry se díky lidským aktivitám dostává i metan z dalších zdrojů, což dohromady představuje podstatnou hrozbu. Metan je totiž velmi účinný skleníkový plyn.

Přestože je metan ve středu pozornosti vědců, některým procesům souvisejícím s jeho koloběhem v prostředí a faktorům, které je ovlivňují, vlastně stále moc nerozumíme. Francouzský badatel Nabil Sultan z oceánografického institutu Ifremer se svými kolegy zjistil, že na výrony metanu z oceánu působí mimo jiné i Měsíc.

TIP: Vědci zaznamenali obrovské emise metanu v oblasti Východosibiřského moře

Je to vlastně jednoduché. Měsíc, přesněji řečeno jeho gravitační přitažlivost, se projevuje v podobě přílivů a odlivů. Ty představují mocnou geologickou sílu, která neustále tvaruje pobřeží moří a oceánů. Sultan s kolegy přišli na to, že přílivy a odlivy také významnou měrou ovlivňují výrony metanu ze dna Severního ledového oceánu.

Badatelé si všimli, že ložiska metanu, která se nacházejí v sedimentech do hloubky jednoho metru pod mořským dnem, jsou citlivá i na malé změny tlaku vodního sloupce. Při odlivu tlak vody na dno klesá a metanu se uvolňuje víc. Příliv naopak tlak vodního sloupce zvyšuje a zároveň omezuje uvolňování metanu.

Na Islandu se nachází celkem 30 aktivních sopek, a zatímco nejznámější je zřejmě ta s nevyslovitelným názvem Eyjafjallajökull (ne že by se snad Öræfajökull či Snæfellsjökull vyslovovaly o tolik lépe), nejaktivnější z nich se jmenuje Grímsvötn. Téměř celá spočívá pod ledem a vyčnívá pouze jižní hřeben. Poslední erupce v roce 2011 vymrštila popel až 20 km do atmosféry a „zrušila“ na 900 letů. 

TIP: V pekelné kuchyni: 10 nejnebezpečnějších stále aktivních sopek světa

Nyní se zřejmě schyluje k dalšímu výbuchu. Problém přitom kromě popela rozptýleného v ovzduší spočívá právě v ledové krustě, jež se při vysokých teplotách rozpustí a zvedne hladinu ledovcového jezera. Rezervoár se pak může vylít a způsobit povodně, jež v minulosti narušily silnice i mosty. Proto vědci aktivitu vulkánu bedlivě sledují: Podle záznamů intenzivněji vybuchuje každých 150–200 roků (jako v letech 1619, 1879 a 2011), kdežto menší erupce lze očekávat zhruba jednou za dekádu.

Působení vnějších okolností na práci lékařů potvrzuje nedávný výzkum amerických badatelů, kteří se zaměřili na chirurgy a jejich narozeniny. Vědci analyzovali soubor dat, který zahrnoval téměř milion zákroků na pohotovosti, které provedlo bezmála 50 tisíc chirurgů v amerických nemocnicích, mezi lety 2011 a 2014. Přibližně dva tisíce z těchto zákroků (0,2 %) provedli lékaři v den svých narozenin.

Ukazuje se, že když chirurg operuje na své narozeniny, zvyšuje se tím pravděpodobnost úmrtí pacienta v následujících 30 dnech o 23 procent. Jde přitom o podobné zvýšení, k jakému dochází během svátků. Studie záměrně vynechává akutní zákroky a dokonce všechny zákroky, které musely být provedené do tří dnů od přijetí pacienta, zákroky na pacientech z hospiců, nejrůznější chirurgické zákroky související s rakovinou a další „rizikové operace“. Šlo tedy vesměs o náročné, ale relativně běžné operace a výkony. Sváteční čas neovlivňuje jen výkony lékařů – podobné výsledky přinesl i výzkum soudců. Jejich výkon ovlivňuje například venkovní teplota nebo výsledky sportovních utkání.

TIP: Nebezpečné hory? Vysokohorské prostředí svádí lidi k sebevraždám

Podle autorů studie by „efekt narozenin“ mohl být způsoben například tím, že lidé jsou v den narozenin více zaměstnáváni mezilidskými vztah, což může ovlivnit jejich soustředění. Chirurgové se rovněž v den narozenin s větší pravděpodobností nemohou vrátit do nemocnice, pokud se stav pacienta záhy po operaci zhorší. Badatelé rovněž vypozorovali, že chirurgové se operacím v den svých narozenin spíše vyhýbají, což je (alespoň soudě ze statistik) podle všeho rozumné.

Kdo by neznal Tři mušketýry, k nimž se dodnes vracejí tvůrci muzikálů i filmoví scénáristé? Příběh o čtveřici přátel z doby Ludvíka XIII. zajistil Alexandru Dumasovi staršímu nesmrtelnost. Už ve své době platil za nejúspěšnějšího francouzského autora 19. století – však měl také na kontě více než tři sta děl! Nutno však říci, že takové množství textů nezvládl sepsat sám. Měl pěknou řádku pomocníků. Proto o něm jeho odpůrci říkali, že vlastní továrnu na romány. Platit spoluautory si mohl dovolit. Psaní mu vynášelo dost. Jenže i tak se topil v dluzích. Jak to? Francouzský spisovatel si zkrátka nic neodpíral a žil na vysoké noze. 

Příjmení po otrokyni

Tvůrce známých dobrodružných románů šlo ve společnosti jen těžko přehlédnout. Nejenže se pyšnil mohutnou postavou, ale měl navíc černošské rysy. Nemohl tak zapřít svůj cizokrajný původ, za něj vděčil své babičce Marii Césette Dumasové. Ta jako černošská otrokyně na dnešním Haiti okouzlila markýze Alexandra Davy de la Pailleterie. Z jejich vztahu se narodil syn Thomas Alexandr. Levoboček se stal jedním z hrdinů Velké francouzské revoluce. V době Napoleonovy vlády získal hodnost generála.

Místo vznešeného jména svého otce však používal příjmení své matky, tedy Dumas. Tohle všechno se duchovní otec Tří mušketýrů dozvěděl jen z vyprávění. Schopný armádní důstojník totiž zemřel na rakovinu žaludku roku 1806, v době, kdy byly malému Alexandrovi pouhé čtyři roky.

Spisovatel se za své předky nijak nestyděl. Traduje se, že když se mu kdosi vysmíval kvůli jeho smíšenému původu, Dumas mu odpověděl: „Můj otec byl mulat, moje babička černoška, moji prarodiče opice. Vidíte pane, moje rodina začala tam, kde ta vaše končí.“ Slavný literát rozhodně neoplýval nedostatkem sebevědomí.

Místo díky známostem

Po generálově smrti chyběly Alexandrově matce prostředky na to, aby svému synovi dopřála kvalitní vzdělání. Proto se budoucí spisovatel učil číst a psát doma. Hltal každou knížku, která mu přišla pod ruku. Jako písaře ho zaměstnal samotný orleánský vévoda Ludvík Filip, který se roku 1830 stal francouzským králem. Jak k tomuto výhodnému místu mladý Alexandr Dumas přišel? Jednoduše – díky přátelům svého otce... Jméno hrdinného generála ve Francii pořád něco znamenalo.

Spokojí se markýzův vnuk s kariérou písaře? Ani náhodou! Alexandr Dumas oplývá bujnou fantazií a své představy začne přenášet na papír. Společně s profesorem historie Augustem Maquetem vytvoří divadelní hru Jindřich III. a jeho dvůr. Drama uvedené roku 1829 zaznamená nebývalý úspěch. Brzy se Dumas odváží opustit své místo písaře a postaví se na vlastní nohy. Od nynějška se bude živit jen jako spisovatel…

Neslavný souboj

Se svými pomocníky chrlí Alexandre Dumas jeden román za druhým. Za svou slávu však vděčí především Maquetovi. Právě on mu vyhledá informace, které vytvoří základ legendárního díla Tři mušketýři. Tento román vydaný roku 1844 vzbudí takový ohlas, že již o rok později spatří světlo světa jeho pokračování mapující osudy hlavních hrdinů po dvaceti letech. Mušketýři se pak objeví ještě v románech po dalších deseti letech a knize Vikomt z Bragelonne. 

Přestože se Dumasovi románoví hrdinové bijí v soubojích každou chvíli, požitkářský spisovatel tyto kratochvíle příliš nevyhledával. Vždyť v mládí utržil při svém první souboji pořádnou ostudu. Roku 1825 se musel s kordem v ruce hájit vůči posměváčkovi, který si z něj tropil šprýmy kvůli způsobu jeho oblékání. Dumasův pokus zchladit smích jeho protivníka však nevyšel, ba naopak. Během souboje mu totiž spadly kalhoty. To se ví, že takto si respekt opravdu nezjednal.

Za honorář cokoli?

Peníze se úspěšnému autorovi jen sypaly. Jenže on je nedokázal udržet. Pořádal večírky, užíval si v ženském náručí, zkrátka musel se pořádně otáčet, aby měl peníze pro své hýření. Proto se nad ním neustále vznášela hrozba dluhů, zatímco jeho nejslavnější spolupracovník Maquete bohatl.

Historik ovšem spokojenost necítil. Dumas mu sice vyplácel štědré honoráře za jeho služby, avšak slávu si nechával pro sebe. Na obálkách knih a pod texty v časopisech se skvělo jen Dumasovo jméno. Profesor historie toho měl dost. Roku 1957 se muži ve zlém rozešli. Dumas se i poté snažil, aby ze svého psaní vytřískal maximum. Romány vydával na pokračování v časopisech. Traduje se, že jelikož byl placený od řádku, schválně nechával postavy pronášet pro děj zcela nepodstatné repliky. Athosova mlčenlivého sluhu Grimauda si prý vymyslel jen kvůli zvýšení honoráře! 

Jindy zas Dumas žádal zvýšení plateb, které mu nakladatel nechtěl přislíbit. Proto spisovatel vyhrožoval, že nechá postupně zemřít všechny čtyři mušketýry. Dokonce napsal scénu, v níž to vypadalo, že Athos zahynul při potyčce s Myladiným synem. Teprve, když mu nakladatel vyplatil peníze navíc, nechal spisovatel mušketýra žít. Inu věděl, že při velkém čtenářském zájmu si může trochu vydírání dovolit…

Nenapravitelný sukničkář

Do svazku manželského vstoupil Alexandre Dumas jen jednou. Roku 1840 se oženil s herečkou Idou Ferrierovou. S věrností si však hlavu nelámal. Společnost cizích dam vyhledával před sňatkem i po sňatku stejnou měrou. Podle historiků měl spisovatel okolo čtyřiceti milenek! S nimi zplodil čtyři až sedm nemanželských dětí. Za své ovšem uznal jenom jedno.

Dávno před svým vstupem do manželství přivedl do jiného stavu švadlenu Marii Catherine Labay, která mu roku 1824 porodila syna Alexandra. K otcovství se Dumas přiznal až o sedm let později. Tehdy svého syna nemilosrdně vyrval matce z náruče. Platil mu vzdělání na prestižních školách, a tak si vychoval následníka. Se svou zákonitou chotí totiž spisovatel žádné děti neměl.

Zhlédnutí se v románu

Co ho však uvrhlo do největších dluhů? Touha po vlastním zámku. Spisovatel s architektem obhlíží pozemek ve vsi Le Port-Marly. „Chtěl bych renesanční sídlo obklopené anglickým parkem,“ vznáší svůj požadavek Dumas. Když ho architekt upozorní, že zdejší jílové podloží se pro tak velkou stavbu nehodí, literát žádá, aby se základy prohloubily až na skálu. „To ale bude stát tisíce franků,“ namítne druhý muž. Dumas mávne rukou: „Tím lépe.“ 

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dva roky po výstavbě zámku se přihlásí první věřitelé. Již roku 1853 Dumas o svůj přepychový příbytek přijde. Od té doby jen splácí dluhy. Rozmařilý způsob života se podepíše také na Dumasově zdraví. V roce 1870 umírá na mrtvici. Někteří historikové se ale domnívají, že spisovatel trpěl syfilidou. Při množství jeho milenek se to nezdá nepravděpodobné…

O vodíku se v žertu říká, že jde nejen o palivo budoucnosti, ale rovnou všech budoucností. Jeho revoluční nástup do světa energetiky se totiž předpovídal již několikrát, a přesto pomyslný outsider dodnes jen chabě konkuruje klasickým lithiovým bateriím napájeným z elektrické sítě. Za nízkou popularitu může nutnost vyrábět samotný plyn, což vyžaduje energii. Zjednodušeně řečeno: Nejprve potřebujete elektřinu, abyste vodík vůbec dostali do motoru – tak proč zbytečný krok nepřeskočit a nepohánět vozidla a stroje elektřinou přímo? 

Pádný argument hraje do karet skeptikům, kteří v nadvládu vodíku nevěří: Nechybí mezi nimi ani excentrický vizionář Elon Musk, podle nějž jsou vodíkové baterie jednoduše „hloupé“. Rozvoj v oblasti ekologické energetiky však nasvědčuje, že by se zmíněný plyn skutečně mohl coby masově rozšířené palivo v blízké budoucnosti ujmout.

Nejlehčí prvek

Vodík představuje nejrozšířenější a zároveň nejlehčí prvek ve vesmíru. Používá se například jako redukční činidlo v chemickém průmyslu, k produkci amoniaku či kyseliny chlorovodíkové, ale také coby pohonná látka v kosmonautice. Podle statistik analytické společnosti AleaSoft se jeho roční globální spotřeba pohybuje okolo 70 milionů tun. 

Poptávka se od roku 1975 v podstatě ztrojnásobila a daří se ji uspokojovat hlavně díky metodě tzv. reformování parním metanem, kdy se na vodík obvykle přeměňuje zemní plyn. Proces však není ekologický a do ovzduší se při něm uvolňuje asi 830 milionů tun oxidu uhličitého ročně, což odpovídá souhrnné produkci Francie a Velké Británie. 

O vodíku se od začátku mluví coby o ekologické alternativě nejen fosilních paliv, tudíž u něj podobně „nečistá“ výroba znamená zásadní problém. Aby se navíc vodíková energie mohla stát součástí běžného života, musela by pro ni vzniknout infrastruktura, což by bylo zdlouhavé a finančně extrémně náročné. Přes zdánlivě nepřekonatelné obtíže však vodík nabízí jednu ohromnou výhodu: Jediný odpadní produkt jeho „spalování“ v motorech by tvořila vodní pára. Pokud bychom jej tudíž zvládli ekologicky produkovat pro 2,8 miliardy automobilů, které budou dle odhadů křižovat silnice planety v roce 2036, odstartovali bychom skutečnou zelenou revoluci. 

Elektrolýza tam a zpět 

V ideálním světě funguje vodíkové napájení následovně: Vodní, větrná či jiná ekologicky přívětivá elektrárna vyrobí energii. Ta pak pohání proces zvaný elektrolýza, při němž se voda štěpí na vodík a kyslík. Zatímco druhý jmenovaný poslouží v průmyslu nebo se neškodně vypustí do ovzduší, vodík se uskladní do tzv. palivového článku, který lze zapojit například do automobilu. 

Z vodíku se pak energie získává obrácením elektrolýzy: Plyn se mísí s kyslíkem, jejich reakce vytváří elektrický proud a odpadní látku představuje voda. Teoreticky bychom tedy mohli ekologicky vyrobenou energií pohánět vozidla, aniž bychom do ovzduší vypouštěli skleníkové plyny. 

Slunce, voda, vítr

Problém technologie tkví v tom, že závisí na nevyzpytatelných zdrojích. Ať už jde o větrné, či sluneční elektrárny, jejich produkci ovlivňují podmínky, nad nimiž nemáme kontrolu. Uskladnit přemíru energie z větrných a slunečných dnů zatím dobře neumíme a vykrýt deficit ze špatných dnů umožňuje pouze nákup energie z jiných, „špinavějších“ zdrojů. Stabilní produkce jaderných elektráren je pak pro řadu ekologicky smýšlejících zákazníků nepřijatelná. 

Další potíž spočívá v masovém přechodu na nový pohon. Neexistují kapacity, které by ze dne na den zajistily ohromné množství elektřiny k výrobě vodíku. Už dnes se některé americké státy potýkají s nárůstem odběru ze sítě kvůli elektromobilům napájeným lithiovými bateriemi. Například Seattle má třetí nejvyšší počet elektrických vozů na hlavu v USA a radnice plánuje, že do roku 2030 bude podobné vozidlo řídit třetina obyvatel města. Jenže když se lidé večer vrátí z práce, rozsvítí, pustí televizor, pračku a klimatizaci a navíc dají auto na nabíječku, ocitá se elektrická síť na hraně kolapsu. 

Kalifornie se pro změnu stala největším americkým producentem „zelené“ energie. Do deseti let tam však elektromobily budou spotřebovávat 6 % veškeré elektřiny, a nejspíš tedy nezbude, než aby si ukously z koláče určeného pro průmysl. 

Pomalý přechod

Aby se mohlo vyrábění vodíku rozjet ve velkém za reálných podmínek, musela by podle odborníků přijít přechodová fáze a naplno využít existující kapacity. Například vodní elektrárny by přes noc neomezovaly produkci, ale přebytky proudu by pomáhaly právě k výrobě plynu. 

Cestu do budoucnosti by mohl vodíku vydláždit i fakt, že jde o mnohem výhodnější uložiště energie než lithiové baterie, které dnes najdeme takřka v každém přenosném zařízení a elektromobilu. V palivových článcích se totiž plyn stlačí 700 bary, a na malém prostoru se tak koncentruje spousta paliva, jehož potenciál časem neklesá. Ohromný pokrok ve zpracování nanomateriálů umožnil také vznik prvních funkčních prototypů jakési „houby“, jež na nevelké ploše zahrnuje obrovské množství pórů. Testy ukázaly, že vodík lze v této „kleci“ skladovat pod ještě vyšším tlakem, než dovolují klasické nádoby, čímž se dosáhne významnějších zásob, a tudíž i delšího dojezdu. 

Konkurence s Teslou

I kdybychom zatím zůstali u ověřených technologií, nabídne skladovaný vodík úctyhodné parametry. Stlačený vodík o hmotnosti pouhých 4 kg se vyrovná více než 15 litrům benzinu a jeho dobíjení je otázkou 3–5 minut. Na druhou stranu baterie vozu Tesla Model 3 váží 480 kg, zajišťuje dojezd 354 km a k plnému nabití, od 10 % k 90 %, potřebuje zhruba šest hodin. 

Zatímco nabíjení lze logisticky řešit tím, že vůz zůstane ke zdroji připojený přes noc, hmotnost baterií komplikuje jejich nasazení mimo osobní automobily. Podle britské společnosti JCB, jež vyrábí stavební a dopravní techniku, by například baterie pro bagr musela vážit zhruba 5 tun a tentýž problém se týká třeba autobusů. Navzdory mnoha tvrzením tak vodík potenciálně znamená nejen ekologičtější, ale také efektivnější variantu oproti lithiovým bateriím.  

Navíc se lithium, podobně jako jiné vzácné kovy, vyskytuje pouze na několika místech planety. Největší zásoby ukrývá rovníková Afrika, obvykle je však kontrolují zkorumpované režimy a těží se za nelidských podmínek. Kromě toho se látka musí distribuovat po celém světě, zatímco vodík lze vyrábět téměř kdekoliv. 

Hindenburg dál děsí

Vedle neekologické produkce skeptici rádi argumentují (ne)bezpečností vodíkových článků a na pomoc si berou vzducholoď Hindenburg, nadnášenou právě vodíkem. Její nechvalně proslulá havárie totiž navždy změnila podobu vzdušné dopravy. Od zmíněné katastrofy ovšem uplynulo víc než osmdesát let a v podání současných technologií je vodíkový článek v autě bezpečnostně srovnatelný s nádrží benzinu. 

Ve prospěch vodíku mimo jiné hovoří, že v případě úniku velice rychle vyprchá. Již v současných „vodíkomobilech“ se navíc nachází řada bezpečnostních čidel a nádrže, v nichž se plyn skladuje, se samozřejmě zátěžově testují – nasazují se v simulovaných nehodách, a dokonce se do nich střílí. Ukládání vodíku pod tlakem 700 barů navíc znamená, že musejí být mnohem „bytelnější“ než u standardních automobilů. 

Čína kráčí kupředu

Zatímco tedy současnému pokrokovému trhu dominují stroje a zařízení s klasickými bateriemi, o vodíkových alternativách se mluví stále častěji. K nejhlasitějším zastáncům palivových článků s vodíkem patří někdejší čínský ministr pro vědu a technologii Wan Kang. Podle něj pomohou asijské velmoci nejen vyhnat ekonomiku do vyšších obrátek, ale také snížit znečištění ovzduší. 

Vláda lidové republiky proto vodíkovou revoluci podporuje a investuje do vývoje vozidel i dobíjecích stanic. V důsledku vysoké pořizovací ceny a teprve vznikající infrastruktury však zatím po Číně jezdí pouhých 1 500 vozů na vodík v porovnání s více než dvěma miliony klasických elektromobilů. Na vodíkovou budoucnost vsadila také vláda Japonska – v zemi vycházejícího slunce již v roce 2019 fungovalo 109 vodíkových čerpacích stanic, které sloužily 3 400 vozidel poháněných palivovými články. 

Vodíkové železnice

V Evropě se vodíkový pohon neinstaluje pouze do autobusů – například Británie s Německem pomyslně soupeří ve vývoji „plynových železnic“. Druhá jmenovaná země už do tratí s novými čerpacími stanicemi investovala v přepočtu 189 miliard korun. V Británii jezdí testovací vodíkový vlak od roku 2019 a má natolik dobré výsledky, že by se měl v příštím roce zařadit do běžného provozu. Do roku 2040 má pak vodíková verze nahradit všechny dieselové vlaky, jež tvoří čtvrtinu tamního vozového parku.

V ostrovním království se podařilo dosáhnout i dalšího rekordu: Z cranfieldského letiště opakovaně vzlétlo největší evropské bezemisní letadlo. Model Piper Malibu pojme až šest osob a pohání jej elektromotor napájený vodíkem. Také jeho vývoj britská vláda finančně podporuje a mateřská společnost ZeroAvia by chtěla do konce roku představit variantu pro 50–100 pasažérů.  

České přešlapování 

Zatímco evropské velmoci se předhánějí v bezemisním závodě, Česko tiše přešlapuje na místě, a to nejen na poli vodíku. K listopadu 2019 u nás fungovalo zhruba 400 dobíjecích stanic pro elektromobily, kdežto například v Německu jich existovalo přes 20 tisíc. Vodíkové stanice na tom byly ještě hůř: Loni vznikla v České republice první, a veřejnost k ní navíc neměla přístup. Ještě před pandemií Ministerstvo dopravy tvrdilo, že do roku 2023 u nás vyroste 6–8 stanic na vodík – první tři v Praze, Litvínově a Brně. Těžko říct, jak je realizace plánu v současnosti vzdálená. 

TIP: Elon Musk exkluzivně: Jak vypadaly začátky Tesly a co plánuje do budoucna?

Každopádně bez čerpacích stanic u nás zatím Toyota ani nespustila prodej modelu Mirai, který se stal prvním komerčním vodíkovým vozem světa a v zahraničí ho lze koupit v přepočtu za 1,4 milionu korun. Ani po zřízení čerpacích stanic však vodík v Česku nezažije překotný rozmach. Podle předběžných studií by u nás v roce 2030 mohlo jezdit 60–90 tisíc aut s vodíkovými články. 

Americké vesmírné veliteství US Space Command (USSC) ve středu 16. prosince (2020) oznámilo, že Rusko zahájilo další test antisatelitové zbraně. Je to již třetí podobný test v tomto roce. V tomto testu jde o střelu typu DA-ASAT (direct-ascent anti-satellite), která by měla ničit malé satelity na nízkých oběžných drahách.

Jak ve svém prohlášení US Space Command uvedli, úspěšné použití takové zbraně po sobě zanechává pole trosek, které podstatně rozšíří množství nebezpečného odpadu na oběžné dráze a ohrožuje další satelity. Podle velitele USSC generála Jamese Dickinsona Rusko sice prohlašuje, že se snaží bráni přeměně vesmírného prostoru na bojiště, jeho reálné kroky to ale rozhodně popírají.

Militarizace vesmíru

Právě Rusko neustále vyvíjí a testuje zbraně proti satelitům a podstatně tím přispívá k rostoucí militarizaci vesmíru. Podle Dickinsona je to jasná hrozba západním vesmírným systémům, která se neustále prohlubuje. Rusko má v tuto chvíli ve vývoji dva různé typy zbraňových systémů proti satelitům na oběžných dráhách.

TIP: Rusko chce proti planetce Apophis použít mezikontinentální balistickou střelu

Jedním z nich jsou právě střely typu DA-ASAT, které jsou proti satelitům odpalovány ze zemského povrchu. Letos již byla taková zbraň testována 15. dubna. Druhým typem jsou orbitální antisatelitové systémy, které velitelství USSC označuje jako „co-orbital ASAT“. Rusko tento systém testovalo letos 15. července, kdy v údajně nedestruktivním testu satelit Cosmos 2543 vypustil další objekt na oběžnou dráhu.